<<< Literární doupě
Literární doupě

Agatha Christie

VELKÁ ČTYŘKA

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Agatha Christie - Vraždy s monogramom - Hannahová Sophie
 
 
cena původní: 289 Kč
cena: 289 Kč
Agatha Christie - Vraždy s monogramom - Hannahová Sophie
Agatha Christie - Vraždy s monogramom - Hannahová Sophie
 
 
cena původní: 169 Kč
cena: 158 Kč
Agatha Christie - Vraždy s monogramom - Hannahová Sophie
Agatha Christie - Záhada zavretej schránky - Hannah Sophie
 
 
cena původní: 209 Kč
cena: 196 Kč
Agatha Christie - Záhada zavretej schránky - Hannah Sophie

 

   1   >

 

 

1. kapitola
Nečekaný host

Znám lidi milující plavbu přes Kanál. Muže, kteří klidně sedí na palubě, dokud člun nezakotví, potom beze spěchu posbírají zavazadla a vystoupí. Já osobně to nezvládám. V okamžiku, kdy se nalodím, se mě zmocní pocit, že mám příliš málo času na to, abych se posadil. Stěhuji kufry z místa na místo, a pokud zaskočím do salonu na jídlo, hltám je s nepříjemným pocitem, že zatímco sedím dole, člun by mohl překvapivě brzy přirazit ke břehu. Možná je to pouze důsledek krátkých dovolených během války, kdy se nám zdálo být tak důležité zajistit si místo blízko schůdků a být mezi prvními na pevnině, abychom nepromrhali vzácné minuty tří nebo pěti dnů volna.

Ono červencové ráno jsem stál u zábradlí a sledoval bílé útesy doverské. Udivovali mě cestující, kteří klidně seděli na palubě a ani pohledem nezavadili o svoji rodnou zemi. Možná byli v jiné situaci než já. Mnozí z nich si bezpochyby vyjeli pouze na víkend do Paříže, zatímco já jsem prožil poslední rok a půl na ranči v Argentině. Dařilo se mi a s manželkou jsme si užívali svobodu a snadný život na jihoamerickém kontinentu. Přesto se mi při pohledu na známé pobřeží, jež se stále více přibližovalo, stáhlo hrdlo.

Před dvěma dny jsem se vylodil ve Francii a vyřídil nějaké neodbytné obchodní záležitosti. Nyní jsem byl na cestě do Londýna. Zůstanu několik měsíců — dost času na to, abych se setkal se starými přáteli, zvláště s jedním z nich. Je to mužík s vejčitou hlavou a zelenýma očima — Hercule Poirot! Plánoval jsem si, jak ho dokonale zaskočím. V posledním dopise z Argentiny jsem se slůvkem nezmínil o zamýšlené cestě — opravdu jsem se rozhodl na poslední chvíli v důsledku jistých obchodních potíží — a mnohokrát jsem se bavil představou, jak bude potěšen a ohromen, až mě uvidí.

Věděl jsem, že on by se těžko vzdálil daleko od domova. Doby, kdy za svými případy jezdil z jednoho konce Anglie na druhý, patří minulosti. Získal si věhlas a již nedovolí, aby mu jednotlivé případy zabraly veškerý čas. Postupem času se mu dostalo postavení jakéhosi odborného poradce, detektiva-konzultanta. Vždycky se vysmíval obecně oblíbené představě lidského slídiče, který se v úžasném přestrojení vydává pronásledovat zločince a zastavuje se u každé stopy, aby ji prozkoumal.

Ne, můj milý Hastingsi, řekl by, to přenecháme Giraudovi a jeho přátelům. Hercule Poirot má vlastní metody. Řád a systém a „šedá kůra mozková“. V pohodlí vlastního křesla dokážeme spatřit detaily, jež ostatní přehlédli, a nebudeme dělat unáhlené závěry jako ten věhlasný Japp.

Nebylo třeba se strachovat, že by byl Hercule Poirot daleko v terénu. Po příjezdu do Londýna jsem si uložil zavazadla v hotelu a vydal se rovnou na starou známou adresu. V hlavě se mi rojily dojemné vzpomínky. Sotva jsem se zastavil, abych se pozdravil se svou bývalou bytnou, a už jsem vyběhl schody po dvou a zaklepal na Poirotovy dveře.

„Vstupte,“ ozval se zevnitř známý hlas.

Vešel jsem. Poirot stál tváří ke dveřím a v ruce svíral kufřík. Jakmile mě uviděl, pustil zavazadlo na zem.

„Mon ami, Hastingsi!“ vykřikl. „Mon ami, Hastingsi!“

Přihnal se ke mně a sevřel mě v široké náruči. Hovořili jsme nesouvisle a zmateně. Výkřiky, dychtivé otázky, nedokončené odpovědi, pozdravy od mé ženy, vysvětlování ohledně mojí cesty, všechno se míchalo dohromady.

„V mém starém pokoji někdo bydlí?“ zjišťoval jsem, když jsme se trochu uklidnili. „Rád bych se sem k vám zase nastěhoval.“

Výraz v Poirotově tváři se překvapivě rychle změnil. „Příteli, rozhlédněte se kolem sebe.“

Teprve nyní jsem si všiml svého okolí. U stěny stál prastarý obrovitý lodní kufr a vedle něj řada zavazadel, pečlivě seřazených podle velikosti. Závěr byl jednoznačný.

„Jedete pryč?“

„Ano.“

„Kam?“

„Do Jižní Ameriky.“

„Cože?“

„Ano, to je směšné, viďte. Jedu do Ria, a každý den jsem si říkal, že se vám o tom v dopise nezmíním. Oho! Jak bude drahý Hastings ohromený, až mne uvidí!“

„Ale kdy odjíždíte?“

Poirot se podíval na hodinky.

„Za hodinu.“

„Netvrdil jste, že vás nic nedokáže přimět plavit se přes oceán?“

Poirot zavřel oči a pokrčil rameny.

„Příteli, ani mi o tom nemluvte. Můj lékař mne ujišťuje, že na to člověk nezemře, a když, tak je to jen jedenkrát. Chápejte, už nikdy jsem se neměl vrátit.“

Posadil mě do křesla.

„Řeknu vám, jak se to všechno seběhlo. Víte, kdo je nejbohatší člověk na světě? Dokonce bohatší než Rockefeller? Abe Ryland.“

„Ten americký mýdlový král?“

„Přesně. Vyhledal mne jeden z jeho tajemníků. V Riu se dějí rozsáhlé, jak byste řekl, čachry-machry a mají spojitost s nějakou velkou společností. Přál si, abych celou záležitost na místě vyšetřil. Řekl jsem mu, že pokud mi sdělí všechna fakta, dostane ode mne odborný posudek. Prohlásil, že to nelze. S problematikou mne seznámí jedině na místě. Normálně by se tím vše uzavřelo. Diktovat Herculu Poirotovi, to je naprostá nestydatost. Ale nabídl mi takový obnos, že mne poprvé v životě zaujaly pouze peníze. To byla částka — hotové jmění! A ještě jedna věc mne zlákala — vy, drahý příteli. Poslední rok a půl jsem prožil jako velmi osamělý starý muž. Říkal jsem si, proč ne? Už mne začíná unavovat řešit neustále samé pošetilé záležitosti. Dosáhl jsem dostatečné slávy. Vezmu peníze a usadím se někde v blízkosti svého starého přítele.“

Dojal mě důkaz toho, jak si mě Poirot cení.

„Tak jsem se rozhodl,“ pokračoval, „a za hodinu musím odjet, abych chytil vlak k lodi. Jedna z malých životních ironií, že? Ale musím se vám, Hastingsi, přiznat, že nebýt tak vysoké nabídky, asi bych váhal, protože jsem začal trochu pátrat na vlastní pěst. Řekněte mi, co se obecně myslí pod pojmem ,Velká čtyřka'?“

„Řekl bych, že to pochází z Versailleské konference a potom je tu Velká čtyřka filmového světa.“

„Chápu,“ řekl zamyšleně. „Víte, setkal jsem se s tímto označením za jistých okolností, na něž se ani jedno z vašich vysvětlení nedá použít. Zdá se, že označuje mezinárodní zločinecký gang nebo něco takového. Jenže...“

„Jenže co?“ zeptal jsem se, když se odmlčel.

„Jenže si myslím, že jde o něco velkého. Je to jen můj pocit, nic víc. Ach, musím teď dokončit balení. Čas pokročil.“

„Nejezděte,“ naléhal jsem. „Zrušte rezervaci a odcestujte až se mnou.“

Poirot vstal a káravě se na mě podíval.

„Ach, vy to nechápete! Dal jsem slovo, rozumíte — slovo Hercula Poirota. Teď mne nemůže zastavit nic jiného než otázka života a smrti.“

„A to se asi nestane,“ zamumlal jsem smutně. „Pokud se v jedenáct hodin ,neotevřou dveře a nevstoupí nečekaný host'.“

Vyslovil jsem to staré říkadlo s lehkým smíchem a vzápětí se v nastalém tichu ozvaly z vedlejšího pokoje nějaké zvuky.

„Co se děje?“ vykřikl jsem.

„Mafoi!“ zvolal Poirot. „Jako by byl ten váš nečekaný host v mé ložnici.“

„Ale jak by se tam dostal? Nevedou tam jiné dveře než ty z této místnosti.“

„Hastingsi, máte skvělou paměť. A teď dedukce.“

„Okno! Takže je to lupič? Musel by mít za sebou náročný výstup — řekl bych, že to je téměř nemožné.“

Vstal jsem a zamířil přímo k ložnici. Zastavily mě zvuky, jak na druhé straně kdosi tápal po klice.

Dveře se pomalu otevřely. Na prahu stál nějaký muž. Byl pokrytý od hlavy k patě prachem a blátem, měl úzkou a na kost vyhublou tvář. Okamžik na nás zíral, potom se zapotácel a padl.

Poirot k němu přispěchal, za okamžik vzhlédl a požádal mě: „Brandy... rychle.“

Nalil jsem trochu alkoholu do sklenky a přinesl ji. Poirotovi se podařilo vpravit neznámému do úst pár kapek. Společně jsme ho zvedli a přesunuli na gauč. Za několik minut otevřel oči a nepřítomným pohledem se rozhlédl kolem sebe.

„Co si přejete, monsieur?“ zeptal se Poirot.

Muž promluvil podivně mechanickým hlasem: „Pan Hercule Poirot, Farraway Street 14.“

„Ano, ano. To jsem já.“

Neznámý jako by nerozuměl a pouze opakoval přesně stejným tónem: „Pan Hercule Poirot, Farraway Street 14.“

Poirot se mu snažil položit pár otázek. Muž buď neodpověděl vůbec, nebo opakoval svou první větu. Poirot mi dal znamení, abych zatelefonoval.

„Zařiďte, aby sem přišel doktor Ridgeway.“

Lékař byl naštěstí doma, což bylo hned za rohem. Uběhlo jen pár minut, než vtrhl do pokoje.

„Co se to tu děje?“

Poirot mu všechno v krátkosti vysvětlil a doktor začal vyšetřovat našeho neznámého návštěvníka, který jako by nás ani lékaře nevnímal.

„Hmmm!“ zabručel doktor Ridgeway, když pacienta prohlédl. „Podivný případ.“

„Mozková horečka?“ napadlo mě.

Lékař okamžitě opovržlivě zasupěl.

„Mozková horečka! Mozková horečka! Nic takového není. Výmysl romanopisců. Ne, ten muž utrpěl nějaký šok. Přišel sem poháněn utkvělou představou nalézt pana Hercula Poirota, Farraway Street 14 a mechanicky ta slova opakuje, aniž vůbec ví, co znamenají.“

„Afázie?“ vyhrkl jsem dychtivě.

Tentokrát nezafuněl tak hněvivě. Neodpověděl, ale podal neznámému papír a tužku.

„Uvidíme, co si s tím počne,“ podotkl.

Muž chvíli nedělal vůbec nic, potom náhle začal horečnatě psát. Stejně prudce přestal a nechal papír s tužkou padnout na zem. Doktor je zvedl a potřásl hlavou.

„Nic. Jen mnohokrát načmáraná číslice 4, pokaždé větší než ta předcházející. Předpokládám, že chtěl napsat číslo vašeho domu. To je zajímavý případ, velmi zajímavý. Nemohli byste ho tady nechat do dnešního odpoledne? Musím teď do nemocnice, ale po obědě se vrátím a postarám se o něj. Je to příliš zajímavý případ, než abych ho ztratil z očí.“

Vysvětlil jsem mu, že Poirot odjíždí a já že ho mám doprovázet do Southamptonu.

„To je v pořádku. Nechte toho muže tady. Neprovede žádnou neplechu. Trpí naprostým vyčerpáním. Nejspíš bude příštích osm hodin spát. Promluvím si s tou vaší skvělou paní domácí a požádám ji, aby na něj dohlédla.“

A doktor Ridgeway vyrazil z pokoje, rychle jako obvykle. Poirot dokončil balení, přičemž nespouštěl jedno oko z hodin.

„Ten čas tak neuvěřitelně letí. Takže, Hastingsi, abyste neřekl, že jsem vás tu nechal bez úkolu. Nejúžasnější problém. Muž z neznáma. Kdo to je? Čím je? Ach, sapristi, dal bych dva roky života za to, aby má loď odplouvala až zítra, a ne dnes. Máme tady něco velmi záhadného, velmi zajímavého. Ovšem na to musí být čas... čas. Může trvat dny, možná měsíce, než bude schopen prozradit, co nám přišel povědět.“

„Vynasnažím se, Poirote,“ ujistil jsem ho. „Pokusím se vás dobře nahradit.“

„A-ano.“

Jeho odpověď mě zarazila, protože v ní zazněly pochybnosti. Vzal jsem do ruky ten kus papíru.

„Kdybych psal příběh,“ poznamenal jsem lehce, „spojil bych tohle s vaším posledním výstřelkem a nazval bych to Záhada Velké čtyřky.“ Během řeči jsem poklepával na tužkou psané číslice.

Ohromilo mě, když se náš nemocný náhle probral ze strnulosti, posadil se a prohlásil zřetelně a jasně: „Li Čang Jen.“

Vypadal jako prudce probuzený spáč. Poirot mi gestem naznačil, abych mlčel. Cizinec pokračoval. Mluvil jasným, vysokým hlasem a cosi v jeho projevu ve mně vyvolalo pocit, že cituje z nějaké zprávy nebo přednášky.

„Li Čang Jena lze považovat za mozek Velké čtyřky. On je silou, jež přichází s nápady a vše řídí. Proto jsem ho pojmenoval Číslo jedna. U Čísla dvě je zřídka uváděno jméno. Bývá symbolizován přeškrtnutým písmenem S — znakem dolaru — nebo dvěma pruhy a hvězdou. Z toho se dá usuzovat, že se jedná o Američana a že představuje moc bohatství. Nelze pochybovat, že Číslo tři je žena, a to Francouzka. Možná že patří mezi sirény demi-monde, nicméně nedá se to tvrdit s jistotou. Číslo čtyři -“

Hlas se mu zatřásl a zlomil. Poirot se nahnul dopředu.

„Ano,“ vybízel ho dychtivě, „Číslo čtyři?“

Upíral oči na mužovu tvář. Jako by neznámého opanovala hrůza, obličej měl znetvořený a pokroucený.

„Ničitel“ vydechl. Projela jím křeč a padl v smrtelných mdlobách.

„Mon Dieu!“ zašeptal Poirot. „Takže jsem měl pravdu. Měl jsem pravdu.“

„Myslíte -“

„Odneste ho do mé ložnice,“ přerušil mě. „Pokud chci stihnout vlak, nemohu už ztratit ani minutu. Ne že bych ho chtěl chytit. Ach, nechal bych ho s jasnou hlavou ujet! Ale dal jsem slovo. Do toho, Hastingsi!“

Zanechali jsme záhadného návštěvníka v péči paní Pearsonové, odjeli na nádraží a jen taktak jsme stihli vlak. Poirot střídavě mlčel a hovořil. Seděl a zíral z okna jako muž uzavřený ve světě snů, zjevně nevnímal ani slovo z toho, co jsem mu říkal. Náhle celý ožil, zasypal mě rozkazy a příkazy, naléhal, že je nutné zasílat radiogramy.

Projeli jsme Wokingem a seděli jsme dlouho mlčky. Vlak samozřejmě projížděl až do Southamptonu, ale právě teď stál na červenou.

„Ach! Sacré mille tonnerres!“ vykřikl náhle Poirot. „To jsem ale pitomec. Konečně to vidím jasně. Vlak určitě zastavili všichni svatí. Vyskočte, Hastingsi. Říkám vám, jen skočte.“

V mžiku otevřel dveře a dopadl vedle kolejiště.

„Vyhoďte ven kufry a hop.“

Poslechl jsem. Právě včas. Přistál jsem vedle něj v okamžiku, kdy se dal vlak do pohybu.

„A teď, Poirote,“ ohradil jsem se podrážděně, „mi snad povíte, co to má znamenat.“

„Milý příteli, zahlédl jsem světlo.“

„To mi to opravdu osvětluje,“ odpověděl jsem.

„Mělo by,“ podotkl Poirot, „ovšem obávám se, velmi se obávám, že nikoliv. Jestli se můžete ujmout těchto zavazadel, myslím, že zvládnu zbytek.“

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist