<<< Literární doupě
Literární doupě

Agatha Christie

VRAŽDA NA GOLFOVÉM HŘIŠTI

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Agatha Christie - Vraždy s monogramom - Hannahová Sophie
 
 
cena původní: 169 Kč
cena: 158 Kč
Agatha Christie - Vraždy s monogramom - Hannahová Sophie
Agatha Christie Vraždy s monogramom - Hannah Sophie
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 257 Kč
Agatha Christie Vraždy s monogramom - Hannah Sophie
Agatha Christie - Záhada zavretej schránky - Hannah Sophie
 
 
cena původní: 209 Kč
cena: 196 Kč
Agatha Christie - Záhada zavretej schránky - Hannah Sophie

 

   1   >

 

 

1. kapitola

Znám otřepanou anekdotu o mladém spisovateli, který ve snaze dodat každému svému vyprávění přitažlivost a originalitu, jimiž by upoutal pozornost i těch nejblazeovanějších nakladatelů, začínal jej vždycky větou:

„Hrome! zvolala vévodkyně.“

Kupodivu otevírám svůj příběh stejným způsobem – s jediným rozdílem, že dáma, jež pronesla tato slova, nebyla vévodkyně.

Jednoho dne počátkem června jsem se po určitém jednání vracel ranním vlakem z Paříže do Londýna, kde jsem dosud bydlel ve společném bytě se starým přítelem Herculem Poirotem, belgickým detektivem na odpočinku.

Rychlík do Calais byl nezvykle prázdný – v mém oddělení kupříkladu seděla jen jediná spolucestující. Když se vlak rozjel, začal jsem si honem ověřovat, mám-li všechny své věci, poněvadž můj odchod z hotelu byl dosti překotný. Zatím jsem si své společnice skoro nevšiml, zato teď se rázně přihlásila. Vyskočila ze sedadla, spustila okno, vystrčila z něj hlavu a za chvíli ji s jadrným výkřikem „Hrome!“ opět vtáhla dovnitř.

Nu, jsem staromódní a žena se podle mého názoru má také jako žena chovat. Nemám v lásce moderní, neurotické dívky, které od rána do noci tančí, kouří jako komín a používají výrazů, nad jakými by se zarděla i trhovkyně z Billingsgate.

Zvedl jsem oči a lehce jsem se zamračil do hezké, odvážné tvářičky, nad níž koketně seděl červený klobouček. Husté černé kučery zakrývaly ouška. Podle mého soudu jí nebylo víc než sedmnáct, nicméně líce měla napudrované a rty nemožně rudé.

Bez ostychu opětovala můj pohled a významně se ušklíbla.

„Bože můj, pohoršili jsme jednoho džentlmena,“ oslovila pomyslné obecenstvo. „Omlouvám se za svůj slovník. Dáma se takhle nevyjadřuje a tak dále, ale Bůh ví, že mám pro své chování dostatečný důvod. Chápejte – ztratila jsem svou jedinou sestru.“

„Opravdu?“ řekl jsem zdvořile. „To je smutné.“

„A posmívá se mi!“ dodalo děvče. „Jasně se mi posmívá mně i mé sestře – a vůči ní je to obzvlášť nehezké, protože ji nikdy neviděl!

Otevřel jsem ústa, ale nepustila mne ke slovu.

„Radši mlčte! Nikdo mě nemá rád. Stáhnu se do zahrady a budu se živit červy. Hú, hú – jaký jsem chudák!“

Skryla se za francouzským humoristickým časopisem velkého formátu, avšak neuniklo mi, že na mne za chvíli začala poočku přes horní okraj listu pokukovat. Neubránil jsem se úsměvu a ona vzápětí noviny odhodila a zvesela se rozesmála.

„Věděla jsem, že nejste takový suchar, jak se zdáte,“ zvolala.

Její smích byl tak nakažlivý, že jsem se bezděčně připojil, ačkoliv ten „suchar“ se mi zrovna nelíbil.

„Tak vida, už jsme přátelé!“ prohlásila ta uličnice. „Přiznejte, že mou sestru litujete.“

„Strašně.“

„Teď jste hodný chlapec!“

„Nechte mě domluvit. Chystal jsem se říct, že ji sice strašně lituji, nicméně se bez její přítomnosti obejdu.“

Lehce jsem se uklonil, ale naprosto nevypočitatelná slečinka se zamračila a potřásla hlavou.

„S tímhle nezačínejte. Váš důstojný nesouhlas se mi zamlouval mnohem líp. A vaše tvář říkala: 'To není dívka mé úrovně', což je pravda – i když dneska se to těžko pozná. Ne každý rozezná dámu z polosvěta od vévodkyně. Jak vidím, znovu jsem vás pohoršila. V kterémpak Zapadákově vás to vykopali? Ne že by mi to vadilo, takových jako jste vy by mohlo být víc. Drzouny já totiž nenávidím. Dohánějí mě k zuřivosti.“ Rázně potřásla hlavou.

„Jak vypadáte, když zuříte?“ zeptal jsem se s úsměvem.

„Jako opravdový ďábel. Je mi jedno, co říkám nebo co dělám. Jednoho chlapa jsem málem zabila. Skutečně! Byl by si to zasloužil.“

„Na mne se radši nerozzuřte,“ zaprosil jsem.

„Žádný strach. Vy se mi líbíte – už od prvního okamžiku, kdy jsem vás spatřila. Tvářil jste se ale tak povýšeně, že by mě nikdy nenapadlo, že se třeba spřátelíme.“

„No, to se už stalo. Vyprávějte mi něco o sobě.“

„Jsem herečka – ovšem ne taková, jak vy si představujete. Na prknech jsem od šesti let. Můj obor jsou kotrmelce.“

„Prosím?“ podivil jsem se.

„Copak jste nikdy neviděl dětské akrobaty?“

„Aha, už rozumím.“

„Narodila jsem se v Americe, ovšem většinu života jsme strávily v Anglii. Teď chystáme nový výstup – “

„My?“

„Sestra a já. Trochu zpěvu a tance, nějaké to povídání a mezi tím občas naše staré kousky. Je to docela nový nápad a publikum určitě chytí. Z toho budou prachy – “ Moje nenadálá známá se předklonila a zeširoka se rozpovídala, leč mnoha jejím výrazům jsem vůbec nerozuměl. Přesto však mi neuniklo, že můj zájem o ni neustále stoupá. Byla podivnou směsicí dítěte a ženy. ač dokonale znalá světa a schopná postarat se sama o sebe, jak pravila, přece jen měla podivně naivní přístup k životu a upřímnou snahu se vším se vyrovnat.

Projeli jsme Amiensem. To jméno ve mně vzbudilo mnoho vzpomínek a moje společnice jako by instinktivně vytušila, co se mi odehrává v mozku.

„Myslíte na válku?“

Přikývl jsem.

„Nejspíš jste se jí účastnil.“

„Ovšem. Byl jsem zraněn a po Sommě mne jako invalidu zprostili služby. Dnes pracuji jako soukromý tajemník jednoho člena parlamentu.“

„Ne! To musí být namáhavé.“

„Ani ne. Je tam málo co dělat. Ke splnění mých úkolů mi stačí pár hodin denně. Někdy je to i nuda. Upřímně řečeno, kdyby se mi bylo náhodou nenaskytlo něco jiného, nevěděl bych, co dlouhou chvílí dělat.“

„Netvrďte mi, že sbíráte brouky.“

„To ne. Bydlím s jedním velice zajímavým mužem. Je Belgičan – detektiv ve výslužbě, mimořádně zdatný. Skutečně skvělý člověk. Několikrát uspěl i tam, kde selhala sama policie.“

Moje společnice poslouchala se široce rozevřenýma očima.

„No to je zajímavé! Zbožňuji zločin. Chodím na všecky detektivky v kinech, a když v novinách píší o vraždě, tak články přímo hltám.“

„Pamatujete se na styleský případ?“ zeptal jsem se.

„Počkejte – jak někde v Essexu otrávili tu starou paní?“

Přisvědčil jsem.

„To byl Poirotův první velký úspěch. Nepochybně bez něj by vrah unikl nepotrestán. Podal nejskvělejší detektivní výkon.“

Rozpálen námětem vylíčil jsem příběh v hlavních rysech až k ohromujícímu a nečekanému odhalení. Fascinovaná dívka poslouchala a než jsme se nadáli, vlak vjížděl do nádraží v Calais.

Zavolal jsem dva nosiče a vystoupili jsme na nástupiště. Moje společnice natáhla ruku.

„Sbohem. Příště si dám lepší pozor na jazyk.“

„Nedovolíte mi, abych vás doprovázel i na lodi?“

„Kdoví, jestli se na loď dostanu. Musím zjistit, jestli má sestra přece jen do vlaku nenastoupila. Stejně vám děkuji.“

„Copak se už neuvidíme? Neřeknete mi ani své jméno?“ zavolal jsem za ní, když se už otočila.

„Popelka,“ odvětila s úsměvem.

Nedozvěděl jsem se však, kdy a kde Popelku najdu.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist