<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Tom Clancy
překlad: Jiří Špalek

VYSOKÁ HRA PATRIOTŮ
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Hra o trůny LCG - Strážci na zdi -
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 281 Kč
Hra o trůny LCG - Strážci na zdi -
Tom Clancy V oku bouře - Maden Mike
 
 
cena původní: 399 Kč
cena: 339 Kč
Tom Clancy V oku bouře - Maden Mike
Tom Clancy´s True Faith And Allegiance - Greaney Mark
 
 
cena původní: 660 Kč
cena: 587 Kč
Tom Clancy´s True Faith And Allegiance - Greaney Mark

 

Knihy za hubičku v době koronaviru!

Po dobu celostátní karantény zcela mimořádně dáváme k dispozici všechny balíčky kompletních knih za akční ceny, které jsme navíc ještě výrazně snížili.

Nyní od nás můžete získat e-knihy do svých čteček a jiných zařízení až o 75% levněji. U větších balíčků vás 1 kniha přijde na méně než 10 Kč!

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .

   1   >

 

(1) Slunný den v Londýně

Během půl hodiny mohl být dvakrát zabit. Vystoupil z taxíku několik bloků před místem, kam směřoval. Byl krásný, jasný den, slunce již stálo nízko na modré obloze. Jack Ryan měl za sebou celé hodiny prosezené v dřevěných židlích s rovnými opěradly a chtěl se trochu projít, aby si protáhl ztuhlé údy. Provoz na ulicích i na chodnících byl relativně mírný. To ho překvapovalo, ale těšil se na večerní rušnou dopravu. Tyto ulice zřejmě nezaložili s představou, že po nich budou jezdit automobily, byl přesvědčen, že odpolední chaos bude stát za pozornost. Jackův první dojem z Londýna byl, že je to město příjemné na procházky. Šel svým obvyklým rázným krokem, který se nezměnil od doby, kdy sloužil u námořnictva. Podvědomě si vyťukával takt hranou kufříku s laptopem o nohu. Za rohem provoz ustal a Ryan se rozhodl přejít ulici. Automaticky se podíval vlevo, vpravo, pak opět vlevo, jak to dělával od dětství, sešel z chodníku... a skoro ho porazil poschoďový červený autobus, který za ním se skřípěním brzd zastavil ve vzdálenosti necelých dvou stop.

„Promiňte, pane.“ Ryan se otočil a uviděl policistu v kompletní uniformě včetně přilby. „Prosím vás, buďte opatrný a přecházejte na vyhrazených místech. Dávejte pozor na značky na chodníku, které vás upozorňují, abyste se podíval vpravo nebo vlevo. Snažíme se, abychom ztratili co nejméně turistů při dopravních nehodách.“

„Jak víte, že jsem turista?“ Teď už by to mohl poznat podle Ryanova přízvuku.

Policista se trpělivě usmál. „Protože jste se díval nesprávným směrem, pane, a oblékáte se jako Američan. Prosím, buďte opatrný, pane. Dobrý den.“ Pak mu přátelsky pokynul a vzdaloval se.

Ryan uvažoval, co je tak nápadného na jeho zbrusu novém obleku, že ho na první pohled označuje jako Američana.

Poučen kráčel k rohu. Písmena na asfaltu ho vyzývala: Dívejte se vpravo spolu se šipkou pro ty, kdož neumějí číst. Čekal, až se na semaforu objeví světlo, a dával bedlivě pozor, aby se zdržoval v nalinkovaných čarách. Jack si uvědomil, že musí dopravě věnovat zvýšenou pozornost, tím spíš, že si na pátek pronajal vůz. Anglie je jedním z posledních míst na světě, kde lidé jezdí na nesprávné straně silnice. Určitě mu bude trvat nějakou dobu, než si zvykne.

Ale všechno ostatní dělají dost dobře, pomyslel si velkomyslně. Shrnul všeobecné poznatky z prvého dne svého výletu do Británie. Ryan byl zkušený pozorovatel, který dokáže vyvodit mnoho závěrů z několika pohledů. Šel do obchodního a bankovního centra. Lidé na chodníku byli lépe oblečení než jejich běžné americké protějšky, samozřejmě až na pankáče s naježenými oranžovými a fialovými vlasy. Tak se mu to aspoň jevilo. Architektura byla směsicí stylů od Oktaviana Augusta až po Miese van der Roha, ale většina budov vypadala staře a pohodlné. Tak vyhlížely budovy ve Washingtonu nebo Baltimoru, než je nahradili nepřetržitou řadou nových bezduchých skleněných krabic. Vzhled města se dobře rýmoval s dobrými způsoby, s nimiž se doposud setkal. Ryan zde trávil pracovní dovolenou, ale první dojmy mu napověděly, že to bude dovolená velmi příjemná.

Bylo tu však několik neladících postřehů. Zdálo se, že spousta lidí nosí deštníky. Než se Ryan vydal na průzkumnou výpravu, pozorně si vyslechl denní předpověď počasí. Dověděl se, že má být krásný den - ve skutečnosti mluvili o horkém dnu, třebaže teplota se pohybovala jenom blízko šedesátky Farenheita. Na tuto roční dobu byl den teplý, to jistě, ale horký? Jack uvažoval, zda tady znají indiánské léto. Pravděpodobně ne. Nač tedy ty deštníky? Copak lidé nevěří místní meteorologické službě? Nebo snad podle toho strážník poznal, že jsem Američan?

Jinou věcí, kterou měl předvídat, byl nadbytek vozů značky Rolls-Royce v ulicích. Za celý život jich viděl jenom hrstku, vozovky jimi rozhodně nebyly přeplněny, spíše se jich vyskytovalo docela málo. On sám jezdil v pět let starém voze VW Rabbit. Ryan se zastavil u kiosku, aby si koupil výtisk listu The Economist. Několik vteřin hledal v peněžence drobné, aby zaplatil trpělivému prodavači, který ho nepochybně hned odhadl jako Američana. Jak šel po ulici, listoval v časopise, místo aby dával pozor, kam jde. Najednou zjistil, že už je napůl u špatného bloku. Ryan se zastavil a v duchu si vyvolal obrázek místa, který si vtiskl do paměti před odchodem z hotelu. Třebaže si nedokázal pamatovat názvy ulic, měl fotografickou paměť pro mapy. Došel až na konec ulice, zahnul doleva, prošel dva bloky, pak to vzal doprava a už tu byl park svatého Jakuba. Podíval se na hodinky; byl na místě o patnáct minut dříve. Měl ještě sejít dolů z kopce kolem pomníku vévody z Yorku a přejít ulici u podélné klasické budovy z bílého mramoru.

Jinou příjemnou věcí, kterou ho Londýn překvapil, bylo množství zelených ploch. Park se mu zdál dost velký. Všiml si, že trávník tu pečlivě ošetřují. Celý podzim bylo asi teplo, což nebývá v této zeměpisné šířce obvyklé. Na stromech stále ještě bylo plno listí. Ale v parku bylo poměrně málo lidí. Je středa, pomyslel si a pokrčil rameny. Prostředek týdne, děti jsou ve škole a je normální všední pracovní den. Čím dál tím lépe, pomyslel si. Záměrně přijel až po turistické sezóně. Ryan neměl rád davy. Tomu se také naučil u námořnictva.

„Tati!“ Ryan prudce otočil hlavu a uviděl svou malou dcerušku, jak běží za stromem směrem k němu a jako obvykle se vůbec nedívá vpravo vlevo. Sally přiběhla a uštědřila svému velkému otci pořádný štulec. Cathy Ryanová se vlekla vzadu, neboť nikdy nestačila svému malému bílému tornádu. Jackova žena opravdu vypadala jako turistka. Na rameni měla zavěšenou pětatřicetimilimetrovou kameru Canon spolu s pouzdrem, které dohromady s kabelkou ještě zvětšovaly dojem ověšeného vánočního stromku.

„Jak to jde, Jacku?“

Ryan svou ženu políbil. Třeba tohle Britové na veřejnosti nedělají, pomyslel si. „Výborně, holčičko. Chovají se ke mně, jako by mi město patřilo. Poznámky už mám tady.“ Poklepal na laptop. „Nedostaly jste nic?“

Cathy se zasmála. „Obchody mne nezklamaly.“ Usmála se takovým způsobem, který mu naznačil, že se rozloučila s tou trochou peněz, kterou rezervovali na nákupy. „A pro Sally jsme dostaly něco vstkutku hezkého.“

„Och?“ Jack se sklonil, aby se podíval dceři přímo do očí. „Co to asi je?“

„Je to překvapení, tatínku.“ Holčička se kroutila a pochechtávala opravdu jako čtyřletá. Ukázala na park. „Tati, mají tu jezero s labutěmi a s pelikány. Jsou velcí a bílí.“ Sally si pelikány zamilovala.

„Uh-huh,“ poznamenal Ryan. Podíval se na ženu. „Udělalas pěkné obrázky?“

Cathy pohladila aparát. „Och, to ano. Londýn je pro focení jako stvořený, nebo bys byl raději, kdybychom strávily celý den nákupy?“ Fotografování bylo jediným koníčkem Cathy Ryanové a skutečně fotografovat uměla.

„Ha!“ Ryan se rozhlédl po ulici. Chodník tu byl načervenalý, nebyl černý, a ulice byla lemována stromy, které vypadaly jako břízy. The Mail, že? Nemohl si vzpomenout a nechtěl se ptát ženy, která byla v Londýně mnohokrát. Buckinghamský palác byl rozlehlejší, než si představoval, ale zdálo se mu, že je to zarputilá budova, vzdálená tři sta yardů, skrytá za nějakým mramorovým pomníkem. Provoz tu byl poněkud větší a vozidla se pohybovala rychleji. „Jak to uděláme s večeří?“

„Zajedeme taxíkem do hotelu?“ Podívala se na hodinky. „Nebo tam raději dojdeme pěšky.“

„Slyšel jsem, že tam dobře vaří. Ale ještě je moc brzo. V těchhle nóbl restauracích čekají hosty kolem osmé nebo do deváté.“ Viděl, že další rolls-royce projíždí směrem k paláci. Těšil se na večeři, ale Sally tam nevezmou. Čtyřletá holčička a čtyřhvězdičkové restauranty nejdou dobře dohromady. Po jeho levici zaskřípěly brzdy. Uvažoval o tom, zda v hotelu mají dívky, které večer hlídají děti.

BUM!

Ryan nadskočil, když uslyšel výbuch ani ne třicet yardů vzdálený. Granát, napadlo mu. Vnímal syčivý let úlomků vzduchem a za okamžik uslyšel štěkot automatů. Otočil se a viděl, jak se rolls postavil napříč ulicí. Přední konec se zdál nižší, než by měl být, a cestu mu blokoval černý sedan. Na jeho pravém předním blatníku stál muž, střílel z pušky AK-47 na přední část rolls-royce a jiný muž běžel kolem levé zadní části auta.

K zemi! Ryan uchopil dceru za rameno a strhl ji k zemi za strom. Svou ženu prudce složil vedle ní. Za rollsem se neuspořádaně zastavilo asi tucet vozů ve vzdálenosti kolem padesátí stop a vytvořilo hradbu, která chránila jeho rodinu před střelbou. Provoz na vzdálenější straně blokoval sedan. Muž s kalašnikovem kropil rolls, seč byl.

„Čubčí syn!“ Ryan vztyčil hlavu. Sotva mohl uvěřit tomu, co viděl. To je zatracená Irská republikánská armáda - chtějí někoho zabít. Ryan se malinko posunul doleva. Periferním viděním zachytil obličeje lidí na obou stranách ulice. Otáčeli se a civěli, v každé tváři černý kruh úst, která otevřel šok. To se opravdu děje! pomyslel si, přímo přede mnou, takhle to vypadá, přesně jako v nějakém gangsterském filmu z Chicaga. Dva parchanti vraždí. Právě tady. Právě teď. Právě tak. „Čubčísyn!“

Ryan se posunul dále vlevo, chráněn stojícím autem. Kryt předním blatníkem viděl, že někdo stojí u levé zadní části rollse, jenom tam stojí a drží v ruce zbraň, jako by čekal, až někdo vyrazí ze dveří vedle řidiče. Hmota rollse chránila Ryana před mužem, který se krčil, aby lépe ovládal svou zbraň. K Ryanovi byl obrácen zády a nacházel se ve vzdálenosti asi padesáti stop. Nehýbal se a sledoval pouze dveře vedle řidiče. Stále Ryanovi ukazoval záda. Jack si nevzpomínal, že by učinil nějaké vědomé rozhodnutí.

Přesunul se rychle kolem stojícího auta, s hlavou skloněnou, držel se při zemi a zrychloval pohyb. Oči měl upřené na cíl - na určité místo na mužových zádech - přesně tak, jak ho tomu naučili na střední škole při tréninku ragby. Trvalo jenom několik vteřin, než se mu podařilo urazit onu vzdálenost. Vytrvale si přál, aby muž zůstal ještě okamžik bez hnutí. Ve vzdálenosti pěti stop Ryan snížil rameno a odrazil se oběma nohama. Jeho trenér by byl na něho určitě hrdý.

Útok z nechráněné strany překvapil střelce dokonale. Záda se mu prohnula jako luk a Ryan slyšel, jak mu praskají kosti. Uspokojivé bum mu naznačilo, že se hlava srazila s nárazníkem, když směřovala k chodníku. Ryan okamžitě povstal - vyčerpaný, ale plný adrenalinu - a skrčil se vedle něho. Zbraň vypadla muži z ruky a ležela vedle. Ryan ji sebral. Byl to typ, který doposud neznal.

Vypadal jako devítimili metrový makarov nebo něco podobného z vojenského arzenálu východního bloku. Spoušť byla vzadu a byl odjištěn. Pečlivě si připravil zbraň v pravé ruce - levice podle všeho byla vyřazena, ale Ryan si toho nevšímal. Pohlédl dolů na muže, kterého právě přemohl, a jednou ho střelil do boku. Pak zvedl zbraň do výše očí a pohyboval jí směrem k rohu zadní části rollse. Ještě víc se schoulil a vykukoval kolem hrany karosérie. Druhý střelec ležel na ulici a stále pálil na auto. V druhé ruce držel něco nevelkého. Ryan se zhluboka nadechl, vynořil se zpoza rollse a zamířil pistoli na mužovu hruď. Ten nejprve otočil hlavu, pak se ve vratké pozici obrátil a přesměroval hlaveň. Oba vystřelili ve stejném okamžiku. Ryan pocítil v levém rameni palčivou bolest a viděl, jak jeho kulka zasáhla muže do hrudi. Devítimilimetrová střela ho srazila dozadu, jako by dostal tvrdou ránu. Ryan sklonil po zpětném nárazu zbraň a spustil další palbu. Druhá střela zasáhla muže pod bradu a vybuchla v zátylku jako vlhký, růžový obláček. Jako loutka, u níž se přetrhly vodicí nitě, střelec padl na chodník a ani sebou neškubl. Ryan držel zbraň tak, aby mířila muži na hruď do té doby, než uviděl, co se stalo s jeho hlavou.

„Och, Bože!“ Vzedmutí adrenalinu pominulo tak rychle, jak ho přepadlo. Čas se zpomalil k normálu a Ryan náhle shledával, že se mu točí hlava a že nemůže popadnout dech. Ústa měl otevřená a lapal po vzduchu. Síla, která podpírala jeho tělo a umožňovala mu stát, zmizela. Cítil se slabý, na pokraji zhroucení. Černý sedan o několik yardů zacouval a rychle projel kolem něho. Se zvyšující se rychlostí se řítil vzhůru ulicí a zabočil doleva do postranní uličky. Ryanovi nenapadlo, aby si zapamatoval číslo. Úžasný shluk událostí ho úplně omámil. Doposud se v duchu nevyrovnal s tím, co se událo.

Ten, na kterého dvakrát vystřelil, byl jasně mrtvý, oči měl otevřené, jako by byl překvapen svým údělem. Kolem hlavy se mu rozlévala loužička krve, široká jednu stopu. Ryana ohromilo, když si uvědomil, že mrtvý drží v dlani levé ruky granát. Sklonil se, aby se přesvědčil, že pojistka je stále na svém místě. Pomalu, bolestivě se narovnával. Pak se podíval na rolls.

První granát roztrhal přední část na kusy. Přední kola stála našikmo a splasklé pneumatiky poklesly na asfaltku. Řidič byl mrtev. Další mrtvola přepadla přes přední sedadlo. Silné okenní sklo bylo roztříštěno na padrť. Řidičův obličej zmizel, zbyla z něho jenom červená houbovitá hmota. Na skleněné přepážce, dělící řidiče od míst pro cestující, se objevila rudá skvrna. Jack se plížil kolem vozu a díval se na zadní sedadla. Viděl tam muže ležícího tváří k zemi a pod ním růžek dámských šatů. Zaklepal pažbičkou pistole na sklo. Muž sebou zavrtěl a pak znehybněl. Alespoň byl naživu.

Ryan se podíval na ukořistěnou zbraň. Byla prázdná. Dýchal v trhaných záchvěvech. Nohy pod ním poklesávaly, ruce se mu křečovitě třásly, což vyvolávalo v poraněném rameni krátké, ostré záchvěvy intenzivní bolesti. Rozhlédl se a uviděl něco, co způsobilo, že na ni zapomněl.

Běžel k němu voják a několik yardů za ním policista. Hlídka z paláce, pomyslel si Jack. Voják ztratil vysoký čepec granátníků z medvědí kožešiny, ale držel automatickou pušku s ocelovým, půl stopy dlouhým bajonetem nasazeným na hlaveň. Ryan rychle uvažoval, zda je puška nabitá, a rozhodl se, že zjištění pravdy by mu mohlo přijít draho. Je to gardista, řekl si, voják z povolání, příslušník elitního pluku, který musel prokázat, že něco umí, než ho poslali do školy, kde z něho udělali natahovací hračku, na niž civějí turisti. Možná že je stejně dobrý jako příslušník námořní pěchoty. Jak se sem dostal tak rychle?

Pomalu a opatrně držel Ryan zbraň na délku paže. Stiskl uvolňovací knoflík u zásobníku a náboje se s rachotem vysypaly na ulici. Pak nastavil zbraň tak, aby se voják mohl přesvědčit, že je prázdná. Položil ji na dlažbu a odstoupil od ní. Pokusil se zvednout ruce, ale levicí nemohl pohnout. Gardista po celou dobu rychle běžel s hlavou nahoře, oči pátraly vlevo a vpravo, ale nikdy neopustily úplně Ryana. Zastavil se ve vzdálenosti deseti stop s puškou ve střelecké poloze a s bajonetem namířeným přímo na Jackovo hrdlo, jak to je předepsáno ve vojenské učebnici. Hruď se mu dmula, ale jeho obličej byl bezvýrazná maska. Policista ho nedostihl. Obličej mu zbrunátnél, jak křičel do malého vysílače.

„Pomalu, vojáku,“ řekl Ryan tak rozhodně, jak jen mohl. Nijak to však nepůsobilo. „Sundali jsme dva zločince. Já patřím k těm dobrým.“

Gardistův obličej se ani trochu nezměnil. Ten chlapík byl stoprocentní profesionál. Ryan mohl slyšet, jak myslí - jak snadno by se zabodl bajonet do zad jeho cíle. Jack se nijak nemohl vyhnout tomuto prvnímu úderu.

„Tatíí, tatií, tatíí!“ Ryan otočil hlavu a uviděl svou holčičku, jak běží k němu kolem uvízlých aut. Čtyřleté děvčátko se zastavilo pár stop před ním, oči mělo rozšířené hrůzou. Pak popoběhlo, objalo oběma ručičkama otcovu nohu a vykřiklo na gardistu: „Neubližujte mému tatínkovi!“

Voják se díval v úžasu z otce na dceru. S rozpaženýma rukama se mnohem opatrněji blížila Cathy.

„Vojáku,“ řekla hlasem, v němž zazníval profesionální rozkaz, „jsem lékařka. Ošetřím mu zranění. Dejte okamžitě pryč tu pušku!“

Policista uchopil gardistu za rameno a řekl něco, čemu Jack nerozuměl. Úhel pušky se okamžitě změnil a voják se nepatrně uvolnil. Ryan viděl, že na scénu vbíhá několik dalších policajtů a že přijíždí bílé auto s ječící sirénou. Situace, ať už byla jakákoliv, se pomalu dostávala pod kontrolu.

„Ty blázne.“ Cathy chladně prohlížela ránu. Na rameni nového Ryanova saka se vytvořila tmavá skvrna, která zbarvila šedivou vlnu do fialova. Teď se mu chvělo celé tělo. Sotva stál a Sally, která se mu pověsila na nohu, ho málem porazila. Cathy ho uchopila za pravou paži a jemně ho přinutila, aby se posadil na dlažbu a opřel se o bok auta. Sundala kabát z rány a obezřetněji zkoumala. Nevypadalo to nijak pěkně. Sáhla do zadní kapsy pro kapesník a přitiskla ho ke středu zranění.

„To nevypadá dobře,“ poznamenala celkem k nikomu.

„Tati, ty jsi samá krev!“ Sally stála na dosah paže, ručičkama třepotala jako ptáček křídly. Jack k ní chtěl napřáhnout ruce, povědět jí, že všechno je v pořádku, ale vzdálenost tří stop byla pro něho stejná, jako kdyby to bylo tisíc mil - a rameno mu naznačovalo, že věci určitě nejsou v pořádku.

Kolem auta se teď shromáždilo asi deset policistů, mnozí z nich těžce lapali po dechu. Tři měli jednoruční střelné zbraně a pozorovali shromážděný dav. Ze západu přišli dva vojáci v červeném kabátě. Přibližoval se policejní seržant. Dříve než mohl něco říci, vzhlédla Cathy a vyštěkla rozkaz:

„Zavolejte sanitku, okamžitě!“

„Je už na cestě, paní,“ odpověděl seržant s překvapující zdvořilostí. „Proč nás nenecháte, abychom všechno zařídili my?“

„Jsem lékařka,“ odpověděla úsečně. „Máte nůž?“

Seržant se otočil, sundal bajonet z pušky prvního gardisty a sehnul se, aby jí pomohl. Cathy držela kabát a vestu tak, aby je mohl rozříznout, potom oba opatrné odstranili košili kolem rány. Vytřepala kapesník. Byl již nasáklý krví. Jack chtěl protestovat.

Seržant posuňkem přivolal gardistu. Vojín vzal Sally do náručí. Odnesl ji poněkud stranou a něžně si ji přivinul k hrudi. Jack viděl, že dítě žalostně pláče, ale nějak se mu to zdálo velmi vzdálené. Cítil, jak je mu zima po celém těle, jak mu vyvstal pot - že by šok?

„Sakra,“ zaklela Cathy. Seržant jí podal silný obvaz. Přitiskla jej k ráně. Okamžitě se zbarvil červeně. Snažila se ránu ovázat. Ryan sténal. Bylo mu, jako by mu někdo do ramene sekal sekerou.

,Jacku, cos chtěl k čertu dělat?“ zeptala se skrz zaťaté zuby. Zápolila s obvazem.

Ryan zavrčel. Náhlý hněv mu pomohl zablokovat bolest. „Nechtěl jsem - k sakru, já jsem to udělal!“ Úsilí, které potřeboval k vyslovení těchto slov, mu vzalo polovinu síly.

„Uh-huh,“ Cathy zabručela. „Krvácíš jako prase, Jacku.“

Z jiného směru přiběhli další muži. Zdálo se, že se na scénu sjelo sto vozů s houkačkami, plných mužů - některými v uniformě, jinými v civilu - všichni vyskákali a přidali se ke společnosti. Uniformovaný policista, který měl na ramenou více ozdobných pásek, začal ostatním dávat hlasité příkazy. Výjev to byl velmi působivý. Oddělená, nezúčastněná část mozku to registrovala. Byl tam, opíral se o rollse, košili měl nasáklou krví. Cathy, ruce zbrocené manželovou krví, se stále snažila správně upravit obvaz. Jeho dcera prolévala slzy v náručí hřmotného mladého vojáka, který jí zpíval v jazyce, jenž Jack nerozeznával. Sally na něho upírala oči se zoufalou úzkostí. Objektivní část jeho mysli tohle všechno shledávala velmi zábavným, než ho další vlna bolesti vrátila do skutečnosti.

Policista, který se zřejmě ujal velení, napřed obešel vůz a přistoupil k nim. „Seržante, dejte ho stranou.“

Cathy vzhlédla a zlostně vyštěkla: „Hergot, otevřete druhou stranu, raněný krvácí!“

„Druhé dveře se zasekly, paní. Dovolte, abych vám pomohl.“ Jak se k Ryanovi nakláněli, uslyšel úplně odlišný zvuk sirény. Ti tři ho odsunuli asi jednu stopu stranou a velící policista poručil, aby otevřeli dveře vozu. Neposunuli ho dost daleko. Když se dveře prudce otevřely, jejich hrana zachytila Jacka za rameno. Poslední zvuk, který uslyšel, než omdlel, byl jeho vlastní bolestný výkřik.

 

Ryanovy oči se soustřeďovaly pomalu, jeho vědomí bylo zamlžené, proměnlivé, podávalo mu zprávy o věcech, jako by byly mimo své místo a mimo svůj čas. Na nějakou dobu se ocitl uvnitř neznámého vozidla. Odstředivá síla v zatáčkách mu působila mučivou bolest v hrudi, v dálce zněl atonální zvuk, ale třeba to nebylo ani tak daleko. Zdálo se mu, že vidí dvě tváře, které nejasně poznával. Také tam byla Cathy, ne, byli tam nějací lidé v zeleném. Všechno bylo měkké a neurčité, kromě palčivé bolesti v rameni a v hrudi, ale když zamžikal, vše zmizelo. Ocitl se opět někde úplně jinde.

Strop byl bílý a zprvu skoro nekonkrétní. Ryan nějak věděl, že je pod vlivem drog. Vnímal, ale nemohl se rozpomenout proč. Vyžadovalo to několik minut líného soustředění, než se rozhodl, že strop tvoří bílé akustické obkládací desky na bílé kovové kostře. Některé panely byly promočené a sloužily k tomu, aby mu podávaly svědectví. Jiné byly z plastické průhledné hmoty, jíž procházelo fluorescentní měkké světlo. Něco měl uvázaného pod nosem a za chvíli cítil, jak mu nozdrami prochází chladný plyn - kyslík?

Jeho ostatní smysly jako by najednou začaly splývat v jedno. Paprskovitě se mu šířily z hlavy dolů, začaly zkoumat jeho tělo a neochotně podávat zprávy do mozku. K hrudi měl připoutány nějaké věci. Cítil, že ho tahají za vlasy, s nimiž si Cathy tak ráda pohrávala, když byla opilá. Přestal zkoumat rameno... vlastně je vůbec necítil. Celé jeho tělo bylo tak těžké, že by je nedokázal nadzvednout ani o jeden centimetr.

Nemocnice, rozhodl se po několika minutách. Proč jsem v nemocnici...? Jackovi zabralo nekonečnou dobu soustředění, aby se rozpomněl, proč tam je. Když mu to došlo, bylo to, jako by mohl pozorovat, jak se probouzí lidský život z ochranné clony drog.

Byl jsem také postřelen, že? Ryan pomalu otočil hlavu doprava. Láhev s intravenózní tekutinou visela na kovovém stojánku vedle postele, pryžová hadička vedla dolů pod prostěradlo, kde byla připoutána paže. Pokusil se ucítit hrot sondy, která měla být uvnitř pravého předloktí, ale nešlo to. V ústech měl sucho, jako by mu tam nastrkali vatu. Pravou stranu mi nepostřelili... Snažil se otočit hlavu doleva. Něco měkkého, ale velmi pevného mu v tom bránilo. Ryan se nedovedl kvůli tomu nějak zvlášť znepokojit. Dokonce i zvědavost, v jakém je stavu, byla věc dost bezvýznamná. Z nějakého důvodu mu okolí připadalo mnohem zajímavější než jeho vlastní tělo. Podíval se přímo nahoru a viděl přístroj podobný televizi spolu s ostatním elektronickým zařízením, ale z ostrého úhlu to jasně nerozeznal. Elektrokardiograf? Něco takového, rozhodl se. To všechno se zdálo být normální. Byl v chirurgickém rekonvalescenčním pokoji, zadrátovaný jako kosmonaut, zatímco se poradní sbor dohadoval, zda bude žít, či nikoliv. Drogy mu pomáhaly uvažovat o této otázce s podivuhodnou objektivitou.

„Ach, my jsme vzhůru.“ Hlas, jiný než vzdálený zastřený hlas z místního rozhlasu. Ryan pohnul očima, až uviděl ošetřovatelku kolem padesátky. Měla obličej Bette Davisové, zbrázděný lety mračení. Pokusil se k ní promluvit, ale ústa jako by měl slepená. To, co z nich vycházelo, byla směs skřípotu a skřehotání. Ošetřovatelka zmizela. Stále se ještě pokoušel určit, jaký zvuk to vlastně vydal.

Za nějakou minutu se objevil muž. Také jemu mohlo být kolem padesáti. Vysoký, hubený, oblečený do zelené chirurgické uniformy. Ze šíje mu visel stetoskop. Zdálo se, že nese ještě něco, co Ryan nemohl vidět. Vypadal sice dost unaveně, ale spokojeně se usmíval.

„Tak,“ řekl, „jsme vzhůru. Jak se cítíme?“ Tentokrát se Ryanovi podařil plnohodnotný skřehot. Lékař posuňkem něco naznačil ošetřovatelce. Přistoupila a poskytla Ryanovi hlt vody prostřednictvím skleněné rourky.

„Díky.“ Rozčvachtával vodu v ústech. Nebylo jí dostatek, aby ji mohl spolknout. Zdálo se, že ústní tkáně ji spotřebovaly najednou. „Kde jsem?“

„Jste na chirurgické jednotce intenzivní péče v nemocnici svatého Tomáše. Zotavujete se po chirurgickém zákroku na horní levé paži a na rameni, já jsem váš chirurg. Můj tým a já jsme na vás pracovali, och, kolem šesti hodin a vy pravděpodobně budete žít,“ dodal rozumně. Zdálo se, že považuje Ryana za úspěšný výsledek své práce.

Ryan si pomyslel sám pro sebe, pomalu a lenivě, že anglický smysl pro humor, ať jinak obdivuhodný, je trochu příliš suchý pro tento druh situace. Skládal si odpověď, když se objevila Cathy. Ošetřovatelka podobná Bette Davisové se dala do pohybu, aby jí přehradila cestu.

„Promiňte, paní Ryanová, ale pouze zdravotnický personál -“

„Jsem lékařka.“ Ukázala svůj průkaz v plastickém obalu. Muž si jej prohlédl.

„Oční Wilmerův ústav, nemocnice Johnse Hopkinse.“ Chirurg napřáhl ruku a obdařil Cathy přátelským, kolegiálním úsměvem. „Dobrý den, paní doktorko. Jmenuji se Charles Scott.“

„Je to tak,“ potvrdil jeho slova nejistě Ryan. „Je chiruržka. Já jsem doktor historie.“ Zdálo se, že si ho nikdo nevšímá.

„Sir Charles Scott? Profesor Scott?“

„Tentýž.“ Blahovolný úsměv. Každý je rád, když ho poznají, pomyslel si Ryan, který je zezadu sledoval.

„Jeden z našich asistentů vás zná - profesor Knowles.“

„Ach, jak se Dennisovi daří?“

„Dobře, doktore. Je teď mimořádným profesorem ortopedie.“ Cathy hladce přehodila výhybku zpět ke své profesi. „Máte rentgen?“

„Tady.“ Scott otevřel obálku z manilového papíru a vytáhl velký negativ. Držel ho nahoře před osvětlovacím panelem. „Napřed jsme ho zrentgenovali, než jsme se do toho pustili.“

„Sakra.“ Cathy nakrčila nos. Nasadila si poloviční brýle, které používala nablízko. Jack je nenáviděl. „Nevěděla jsem, že je to tak zlé.“

Profesor Scott přikývl. „Skutečně. Dřív než byl postřelený, měl zlomenou klíční kost, potom střela prošla tudy - těsně minula nervovou síť, takže očekáváme, že nervy nebudou poškozeny - a způsobila hodně škody.“ Přejížděl tužkou po filmu. Ryan z postele neviděl nic. „Pak udělala tohle hořejšku pažní kosti, než se zastavila tady uprostřed kůže. Zatraceně silná věcička, devítimilimetrovka. Jak vidíte, poškození bylo rozsáhlé. Užili jsme si, když jsme sbírali všechny ty úlomky a skládali je zpátky na správné místo, ale - dokázali jsme to.“ Scott přidržel druhý film vedle prvního. Cathy několik vteřin mlčela a pohybovala hlavou dopředu dozadu.

„To je bezvadná práce, doktore!“

Úsměv sira Charlese se trochu rozšířil. „Od chiruržky z nemocnice Johnse Hopkinse, ano, to přijmu. Tyhle svorky jsou trvalé, tenhle šroubek taky, bohužel, ale zbytek by se měl dost pěkně vyhojit. Jak vidíte, všechny velké úlomky jsou zpátky tam, kam patří. Máme všechny důvody očekávat, že se úplně zotaví.“

„Jak se projeví poškození?“ Objektivní otázka. Cathy dovedla hovořit o své práci až k zbláznění bez citu.

„To ještě nevíme přesně,“ pravil Scott pomalu. „Pravděpodobně trochu ano, ale nemělo by být moc velké. Nemůžeme zaručit úplné obnovení funkce - poškození bylo příliš rozsáhlé.“

„Neřekli byste něco také mně?“ Ryan se snažil dát najevo svůj hněv, ale nějak to nevyšlo.

„Chci říci, pane Ryane, že pravděpodobně natrvalo ztratíte možnost plně používat paži - přesně zatím nemůžeme určit, do jaké míry - a od nynějška budete mít v sobě trvalý barometr. Kdykoliv se bude měnit počasí k horšímu, budete to vědět dřív než kdokoliv jiný!“

„Jak dlouho bude mít sádrový obvaz?“ chtěla vědět Cathy.

„Aspoň měsíc.“ Chirurg to vyslovil, jako by se omlouval. „Vím, že to zní divně, ale rameno se musí dokonale znehybnit aspoň na tuto dobu. Potom budeme muset znovu ohodnotit zranění a pravděpodobně se vrátit k normálnímu sádrovému obvazu na další... och... další měsíc nebo tak nějak. Předpokládám, že se manželovi rány dobře hojí, že nemá žádné alergie. Vypadá, že je docela zdravý a v dobré fyzické kondici.“

„Jack je v dobré fyzické kondici, až na to, že nemá všech pět pohromadě,“ přisvědčila Cathy. V hlase se jí ozvala unavená podrážděnost. „Běhá pro zdraví. Alergie nemá - kromě senné rýmy. A rychle se léčí.“

„Ano,“ potvrdil její slova Ryan. „Stopy po jejích zubech se obvykle ztratí do týdne.“ Zdálo se mu to k uřehtání, ale nikdo se nezasmál.

„Dobrá,“ řekl sir Charles. „Tak, paní doktorko, vidíte, že váš manžel je v dobrých rukou. Na pět minut vás ponechám o samotě. Potom si musí pacient odpočinout. A na vás vidím, že byste odpočinek potřebovala rovněž.“ Chirurg odešel, následován Bette Davisovou.

Cathy se k němu přiblížila. Opět se proměnila z chladné profesionálky v znepokojenou manželku. Ryan si opakoval snad už po milionté, jak je šťasten, že má tuhle ženu. Caroline Ryanová měla malý kulatý obličej, krátké vlasy, světlé jako máslo, a modré oči, nejkrásnější na světě. Za těma očima se skrývala osoba s inteligencí, která se při nejmenším vyrovnala jeho vlastní. Žena, kterou miloval tak, jak jen muž může milovat. Nikdy nedovedl pochopit, jak ji získal. Ryan si bolestně uvědomoval, že v nejlepších dnech vypadá se svými nevýraznými rysy, plnovousem a vpadlou čelistí jako nějaký divoký zálesák. Snažil se ji uchopit za ruku, ale řemínky mu to znemožnily. Cathy ho vzala za ruku sama.

„Miluji tě, baby,“ řekl tiše.

„Och, Jacku.“ Cathy se pokusila ho obejmout. Bránil jí v tom sádrový obvaz. Kvůli němu ji sotva viděl. „Jacku, proč jsi to k čertu udělal?“

Už předtím si rozmyslel, jak jí odpoví. „Je to pryč a já jsem naživu, nebo ne? Jak se daří Sally?“

„Myslím, že konečně usnula. Je dole s policistou.“ Cathy vypadala unaveně. „Co si myslíš, Jacku, jak jí je? Dobrý Bože, vždyť viděla, jak tě skoro zabili. Obě jsi nás k smrti vyděsil.“ Její porcelánově modré oči byly lemovány červeně a její vlasy vypadaly příšerně, tak to teď viděl. Vlastně pokud jde o vlasy, nikdy si s nimi nevěděla pořádně rady. Chirurgické čepce je soustavně ničily.

Když neodpovídal, pokračovala sama: „V každém případě to vypadá tak, že zatím toho moc udělat nemůžu,“ zabručela. „Vlastně zatím nemůžu udělat nic.“ Usmála se. Bylo dobré vidět, jak se usmívá. „Prima. Nesmíš teď plýtvat energií. Snad ti tohle dalo za vyučenou - a nepovídej mi, že všechny ty postele v cizích hotelích vyjdou naprázdno.“ Stiskla mu ruku. Usmála se. „Za několik týdnů se nám to nějak vyvrbí. Jak vypadám?“

„Čertovsky bezvadně.“ Jack se tiše zasmál. „Předpokládám, že doktor je někdo významný.“

Všiml si, že se Cathy malinko uvolnila. „To bych řekla. Sir Charles Scott patří k nejlepším ortopédům na světě - tobě to udělal skvěle. Profesor Knowles je jeho žák. Můžeš být šťastný, že ti zachránil paži - můj Bože!“

„Jen klid, baby. Budu žít, to si pamatuj.“

„Vím. Vím.“

„Bude to bolet, viď?“

Další úsměv. „Jenom trochu. Musím uložit Sally. Zítra zase přijdu.“ Sklonila se, aby ho políbila. Tělo plné léků, kyslíková hadička, suchá ústa a tohle všechno, ale chutnalo to dobře. Bože, pomyslel si, Bože, jak já to děvče miluju! Cathy mu ještě jednou stiskla ruku a odešla.

Ošetřovatelka podobná Bette Davisové se vrátila. Nijak ho to nepotěšilo.

„Jsem také doktor,“ řekl Jack ostražitě.

„Velmi dobře, doktore. Je čas, abyste si odpočinul. Celou noc tady zůstanu a budu o vás pečovat. Teď spěte, doktore Ryane.“

Při této šťastné vyhlídce zavřel Jack oči. Zítřek bude zatraceně blbý, to věděl jistě. A bude trvat dlouho.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist