<<< Literární doupě
Literární doupě

Tom Clancy
překlad: Jiří Špalek

HON NA PONORKU

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Tom Clancy's The Division: New York Collapse - Irvine Alex Ubisoft Entertainment
 
 
cena původní: 587 Kč
cena: 522 Kč
Tom Clancy's The Division: New York Collapse - Irvine Alex Ubisoft Entertainment
Námořní pěchota - Clancy Tom
 
 
cena původní: 99 Kč
cena: 88 Kč
Námořní pěchota - Clancy Tom
Acts Of War - Clancy Tom
 
 
cena původní: 159 Kč
cena: 141 Kč
Acts Of War - Clancy Tom

 

   1   >

 

 

PRVNÍ DEN

Pátek 3. prosince

Rudý Říjen

Kapitán první třídy sovětského válečného námořnictva Marko Ramius byl oblečen tak, jak si to vynucovaly arktické podmínky běžné na ponorkové základně Severní flotily v Poljarném. Byl zabalen do pěti vrstev vlněné látky a nepromokavého oděvu. Špinavý vlečný člun táhl příď jeho ponorky k severu do plavební dráhy. Dok, ve kterém jeho Rudý říjen strávil dva nekonečné měsíce, teď byl vodou naplněná betonová krabice, jedna z mnohých, které byly speciálně postaveny, aby chránily strategické raketové ponorky před drsnými živly. Z okraje doku skupina námořníků a přístavních dělníků sledovala, jak jeho loď odplouvá, typicky ruským zarputilým způsobem: bez jediného zamávání nebo volání na rozloučenou.

„Pomalý chod vpřed, Kamarove!“ zavelel. Vlečný člun uhnul stranou. Ramius se podíval k zádi a uviděl, jak se pohnula voda rozvířená silou dvou bronzových lodních vrtulí. Velitel vlečného člunu zamával. Ramius zamával také. Vlečný člun měl jednoduchý úkol, ale provedl ho dobře a rychle. Rudý říjen, ponorka třídy Tajfun, se nyní vlastní silou pohnul směrem k hlavní plavební dráze v Kolském fjordu.

„Tamhle je Purga, kapitáne!“ Grigorij Kamarov ukázal na ledoborec, který je měl doprovodit na moře. Ramius kývl. Dvě hodiny, které byly zapotřebí k proplutí ven z fjordu, neprověří jeho námořnické umění, ale jeho otužilost. Foukal studený severní vítr, jiný ostatně severní vítr v téhle části světa ani být nemohl. Konec podzimu byl překvapivě mírný, ani v oblasti, kde se sníh měří na metry, nenapadl téměř žádný. Pak, před týdnem, na pobřeží u Murmanská zuřila bouře tak divoká, že se odlamovaly kusy arktického ledu. Ledoborec nebyl tak úplně zbytečný, Purga odklidí z cesty všechen led, který snad přes noc proudy nahnaly do plavební dráhy. Vůbec by se nehodilo, aby nejnovější sovětskou raketovou ponorku poškodil zatoulaný kus zmrzlé vody.

Vlny s ostrými vrcholky, které před sebou přes fjord hnal prudký vítr, se začaly převalovat přes zaoblenou příď Rudého října a valily se dozadu k ploché palubě raketového úseku před tyčící se černou věží. Voda byla pokryta vrstvou špinavého oleje z nesčetných lodí a zanechávala na skalách kolem fjordu černý prstenec, jako by se tu vykoupal nějaký neohrabaný obr - velmi případné přirovnání, pomyslel si Ramius.

Sovětský obr se moc nestará o špínu, kterou po sobě zanechává na tváři země, zabručel si pro sebe. Námořnickému umění se naučil jako chlapec při rybolovu u pobřeží a věděl, co znamená soulad s přírodou.

„Zvyšte rychlost na třetinu,“ řekl. Kamarov kapitánův rozkaz opakoval clo telefonu na lodním můstku. Voda zavířila, jak se Rudý říjen hnul za Purgou. Kapitánporučík Kamarov byl navigátorem lodi, naposledy sloužil v přístavu jako lodivod pro velká bitevní plavidla rozmístěná po obou stranách širokého ústí. Dva důstojníci pozorně sledovali ozbrojený ledoborec tři sta metrů vpředu. Na zadní palubě Purgy podupávalo zimou několik členů posádky, jeden z nich měl na sobě bílou kuchařskou zástěru. Chtěli se podívat, jak Rudý říjen vypluje na svou první plavbu, a kromě toho, námořníci budou dělat cokoli, co je vytrhne z jednotvárnosti každodenních služebních povinností.

Jindy by Ramiuse popudilo, že jeho loď vyplouvá s doprovodem - plavební dráha byla široká a hluboká - dnes však tomu bylo jinak. Led mu skutečně působil starosti. Ty ale Ramiusovi působila ještě řada dalších věcí.

„Tak, kapitáne, opět vyplouváme na moře bránit Ródinu!- kapitán druhé třídy Ivan Jurjevič Putin vystrčil hlavu z průlezu na palubě, samozřejmě bez dovolení jako obvykle, a hrabal se nahoru po žebříku s nemotorností suchozemce. Kapitán, navigátor a mlčící pozorovatel už i tak zaplňovali nevelký prostor řídícího stanoviště. Putin byl lodní zampolit - politický důstojník. Všechno, co dělal, mělo být službou Vlasti. Slovo „vlast“ má pro Rusa mystický nádech a dohromady s Leninem je pro komunistickou stranu náhražkou božství.

„Tak, tak, Ivane,“ odpověděl Ramius s nadšením větším než ve skutečnosti cítil. „Dva týdny na moři. Dobře, že opouštíme dok, námořník má být na moři a ne uvázaný u břehu, kde se o něj otírají byrokrati a dělníci ve špinavých botách. A bude nám teplo.“

„Vy tomuhle říkáte zima?“ zeptal se Putin nevěřícně.

Snad už posté si Ramius říkal, že Putin je dokonalý politický důstojník. Jeho hlas byl vždycky příliš hlasitý a jeho humor příliš afektovaný. Nikdy nedopustil, aby člověk zapomněl, kdo je. A jako každý dokonalý politický důstojník Putin snadno vzbuzoval strach.

„Už jsem na ponorkách moc dlouho, příteli. Začínám být zvyklý na slušné teploty a pevnou palubu pod nohama.“ Putinovi skrytá urážka unikla. Na ponorky byl přidělen poté, co svou první cestu na torpédoborci musel přerušit kvůli neustávající mořské nemoci, a také možná proto, že se mu nepříčil omezený prostor na ponorce - něco, s čím se řada námořníků nedokáže smířit.

„Ach, Marku Alexandroviči, v Gorkém v takovémhle dni všechno kvete.“

„A jaképak květy by to tak mohly být, soudruhu politický zástupce?“ Ramius sledoval fjord dalekohledem. V poledne slunce tak tak vystoupilo nad jihovýchodní obzor a vrhalo oranžové světlo a nachové stíny podél skalnatých stěn. „No přece sněhové vločky,“ řekl Putin s hlasitým smíchem. „V takovémhle dni obličeje dětí a žen zrůžovějí, za tebou se vznášejí obláčky dechu a vodka chutná zvlášť dobře. Ach, být tak v takovémhle dni v Gorkém!“

Ten parchant by měl pracovat pro Inturist, pomyslel si Ramius, až na to, že Gorkij je pro cizince uzavřen. Sám tam byl dvakrát. Gorkij v něm zanechal dojem typického sovětského města, plného domů na spadnutí, se špinavými ulicemi a špatně oblečenými lidmi. Tak jako ve většině sovětských mést, nejlepším ročním obdobím v Gorkém byla zima. Sníh zakryl všechnu špínu. Ramius, napůl Litevec, měl z dětství vzpomínky na lepší místo - pobřežní vesnici, jíž z dob Hansy, kdy byla založena, zůstaly řady úhledných domů.

Bylo neobvyklé, aby člen posádky sovětské válečné lodi, natož pak její velitel, nebyl ruské národnosti. Markův otec, Alexandr Ramius, byl významným členem strany, oddaný a věřící komunista, který sloužil Stalinovi věrně a dobře. Když nejprve Litvu okupovali v roce 1940 Sověti, Ramius otec pomáhal při nahánění politických disidentů, majitelů krámků, knězi i všech ostatních, kteří by mohli novému režimu působit potíže. Všechny odvezli někam, kde je čekal osud, o kterém se i sama Moskva mohla pouze domýšlet. Když o rok později na Litvu zaútočili Němci, Alexandr hrdinně bojoval jako politický komisař a později se vyznamenal v bitvě o Leningrad. V roce 1944 se vrátil s Jedenáctou gardovou armádou, aby se krvavě pomstil těm, kteří kolaborovali s Němci nebo byli z kolaborace podezřelí. Markův otec byl pravý sovětský hrdina - a Marko se hluboce styděl za to, že je jeho syn. Nekonečně dlouhé obklíčení Leningradu podlomilo matčino zdraví, zemřela při Markově narození a on sám byl vychován v Litvě babičkou z otcovy strany, zatímco otec se naparoval na Ústředním výboru strany ve Vilniusu a čekal na vyšší funkci v Moskvě. Dočkal se jí, byl kandidátem Politbyra, když jeho život ukončil srdeční záchvat.

Markovo zahanbení nebylo úplné. Otcovo vysoké postavení mu umožnilo provést jeho nynější úmysl a on byl rozhodnut pomstít se Sovětskému svazu a tak dát zadostiučinění tisícům svých krajanů, kteří zemřeli ještě než on se narodil.

„Tam, kam plujeme, Ivane Jurjeviči, bude ještě větší zima.“ Putin poklepal kapitánovi na rameno. Je jeho náklonnost opravdová nebo hraná, letělo Markovi hlavou. Nejspíš opravdová. Ramius byl poctivý člověk a uznával, že tenhle hlučný skrček není zcela bez lidských citů.

„Proč, soudruhu kapitáne, vždycky vypadáte tak vesele, když opouštíte Rodinu a vyplouváte na moře?“

Ramius se za okuláry dalekohledu pousmál. „Námořník má jednu vlast, Ivane Jurjeviči, ale dvě ženy. To nikdy nepochopíte. Teď jedu za svou druhou ženou, chladnou, bez srdce, která se zmocnila mé duše.“ Ramius se odmlčel, jeho úsměv zmizel. „Teď je to má jediná žena.“

Putin je projednou zticha, uvědomil si Marko. Politický důstojník tam tehdy byl, plakal upřímně, když rakev z leštěného borového dřeva zajížděla do komory krematoria. Pro Putina smrt Natálie Bogdanovny Ramiusové byla důvodem ke smutku, ale také čin lhostejného Boha, jehož existenci jinak popíral. Pro Ramiuse to byl zločin spáchaný ne Bohem, ale státem, zbytečný, obludný zločin, který bylo třeba potrestat.

„Led,“ ozvala se hlídka.

„Plovoucí kusy ledu po pravé straně dráhy, možná něco, co se odlomilo z ledovce na východě. Proplujeme ale volně,“ řekl Kamarov.

„Kapitáne!“ Hlas z reproduktoru na můstku zněl kovově. „Zpráva ze štábu flotily.“

„Přečtěte ji!“

„Cvičný prostor volný, v blízkosti žádná nepřátelská plavidla. Pokračujte podle rozkazů. Podepsán Korov, velitel flotily.“

„Beru na vědomí,“ řekl Ramius. Reproduktor cvakl a zmlkl. „Takže tu kolem nejsou žádní Amerikánci.“

„Nevěříte, co říká velitel flotily?“ zeptal se Putin.

„Doufejme, že má pravdu,“ řekl Ramius, upřímněji, než aby se to mohlo jeho politickému důstojníkovi líbit. „Vzpomeňte si ale na naše informace.“

Putin přešlápl na místě. Možná mu byla zima.

„Ty americké šestsetosmaosmdesátky, Ivane, typ Los Angeles - pamatujete, co jeden z jejich důstojníků řekl našemu špionovi? Že dokážou vlézt na velrybu a ojet ji dřív než jí vůbec dojde co se stalo? Zajímalo by mě, jak se KGB k téhle informaci dostala. Krásná sovětská agentka, co se vyzná ve způsobech dekadentního Západu, trochu moc kostnatá, tak jak to mají imperialisté rádi, blond vlasy...“ Kapitán pobaveně zamručel. „Možná se ten americký důstojník vytahoval a chtěl vymyslet něco, jak by s naší agentkou udělal něco podobného, co? A už měl trochu v hlavě, jako všichni námořníci. Ale stejně. Na tyhle americké Los Angeles, a na ty nové britské Trafalgary, si musíme dát pozor. Ty pro nás znamenají hrozbu.“

„Američané jsou v technice dobří, soudruhu kapitáne,“ řekl Putin, „ale žádní obři to nejsou, jejich technika není tak hrozná. Naša lučše,“ uzavřel. Naše je lepší.

Ramius zamyšleně kývl a pro sebe si pomyslel, že zampoliti by radši měli víc vědět o lodích, na kterých je strana pověřila dohledem.

„Ivane, neřekli vám rolníci kolem Gorkého, že se člověk má bát toho vlka, kterého nevidí? Ale nedělejte si zase tak moc starostí. S touhle lodí jim dáme za vyučenou.“

„Přesně tohle jsem řekl na Hlavní politické správě.“ Putin znovu poklepal Ramiuse po rameni. „ Rudý říjen je v nejlepších rukou!“

Ramius i Kamarov se usmáli. Ty hajzle, pomyslel si kapitán, říkat před mou posádkou, že zrovna ty musíš šířit zvěsti o mých velitelských schopnostech. Člověk, který by nezvládl ani gumový člun na stojaté vodě! Škoda, že se nedožiješ toho, abys těchhle slov litoval, soudruhu politický důstojníku, abys strávil zbytek života v gulagu za tenhle špatný úsudek. Skoro by stálo za to nechat tě naživu.

Vlnění po několika minutách zesílilo a ponorka se začala kymácet. Houpání bylo o to silnější, že stáli nahoře na můstku, a Putin si našel výmluvu, aby mohl sejít dolů. Pořád námořník s roztřesenýma nohama; Ramius se o tuhle poznámku potichu podělil s Kamarovem, který se souhlasně usmál. Tohle nevyslovené pohrdání zampolitem bylo nanejvýš nesovětské.

Příští hodina utekla rychle. Jak se blížili k otevřenému moři, byla voda stále bouřlivější a doprovodný ledoborec se začal prodírat vpřed vzdouvajícími se vlnami. Ramius ho se zájmem pozoroval. Na ledoborci nikdy nebyl, celý život sloužil jen na ponorkách. Byly pohodlnější, ale i nebezpečnější; na nebezpečí však byl zvyklý, a léta zkušeností se mu nyní měla hodit.

„V dohledu mořská bóje, kapitáne,“ ukázal Kamarov. Bóje s červeným světlem klouzala sem a tam po vlnách.

„Řídící stanoviště, jakou měříte hloubku?“ zeptal se Ramius telefonem na můstku.

„Sto metrů pod kýlem, soudruhu kapitáne.“

„Zvyšte rychlost na dvě třetiny, deset stupňů vlevo.“ Ramius pohlédl na Kamarova. „Signalizujte na Purgu naši změnu kurzu, a doufejme, že se nenatočí špatným směrem.“

Kamarov sáhl po malé signální lampě uložené pod výztuhou můstku. Rudý říjen začal pomalu zrychlovat, jeho třicet tisíc tun váhy se vzpíralo síle strojů. Vlna před přídí teď tvořila třímetrový oblouk. Vlny vytvořené člověkem ubíhaly dozadu po palubě raketového úseku a tříštily se o čelo věže. Purga uhnula doprava a nechala Rudý říjen volně proplout.

Ramius pohlédl dozadu na příkré skalnaté stěny Kolského fjordu; jejich tvary byly vymodelovány dlouhá tisíciletí před tím, než na ně začaly neúprosně tlačit tyčící se ledovce. Kolikrát se během své dvacetileté služby u Severní flotily Rudého praporu díval na tenhle výtvor podobný širokému a plochému písmenu U? Teď se dívá naposledy. Ať tak či onak, couvnout se už nedá. Jak to všechno dopadne? Ramius si přiznal, že mu na tom moc nezáleží. Možná že příběhy, které mu vyprávěla babička, byly pravdivé - o Bohu, o odměně za spravedlivý život. Doufal, že tomu tak bude - bylo by dobré, kdyby Natálie nebyla doopravdy mrtvá. V každém případě, návrat nebyl možný. V poštovním pytli, který odnesli před odplutím, nechal dopis; po tomhle už nebylo možné se vrátit.

„Kamarove, signalizujte na Purgu: Ponořujeme se ve -“ pohlédl na hodinky, „- 13:20. Cvičení Říjnový mráz začíná podle plánu. Teď se vraťte ke svým běžným povinnostem. Vrátíme se podle časového plánu.“ Kamarov lampou odvysílal vzkaz. Purga odpověděla obratem a Ramius četl záblesky světla sám: „Jestli vás nesežerou velryby. Mnoho štěstí, Rudý říjne.“

Ramius opět zvedl telefon a stiskl tlačítko pro spojení s radiovým střediskem ponorky. Stejný vzkaz dal odeslat do hlavního štábu flotily v Severomorsku. Pak oslovil řídící stanoviště: „Hloubka pod kýlem?“ „Sto čtyřicet metrů, soudruhu kapitáne.“

„Připravit k ponoření.“ Obrátil se k pozorovateli a poručil mu sejít dolů. Mladík se pohnul směrem k průlezu. Byl asi rád, že se vrátí do tepla dole, ale ještě se naposledy podíval na zamračenou oblohu a dozadu ubíhající útesy. Odplouvání na moře na ponorce bylo vždycky vzrušující a pokaždé i trochu smutné.

„Vyklidit můstek. Grigoriji, až budete dole, ujměte se řízení.“ Kamarov kývl a spustil se průlezem dolů. Kapitán zůstal sám.

Ramius naposledy pozorně obhlédl horizont. Před přídí stálo slunce, sotva viditelné, obloha měla olověnou barvu a moře bylo černé, až na bílé čepice vln. Uvažoval, zda říká světu sbohem. Kdyby tomu tak mělo být, byl by si přál, aby ten svět vypadal trochu veseleji.

Než se spustil dolů, zkontroloval přírubu průlezu, zatáhl za řetěz, kterým se uzavíral, a přesvědčil se, že automatika zavírání pracuje spolehlivě. Potom sestoupil osm metrů vnitřkem věže do tlakové části trupu a potom další dva metry do řídícího stanoviště. Námořní podporučík, mičman, zavřel druhý průlez a energicky otočil kolem na doraz.

„Grigoriji?“ řekl Ramius.

„Průlez zavřen,“ ozval se řízně navigátor a ukázal na kontrolní panel pro ponoření. Všechny indikační lampy zeleným světlem signalizovaly, že otvory jsou uzavřeny. „Všechny systémy propojeny a zkontrolovány. Můžeme se ponořit. Kompenzace zapojena. Vše je připraveno k ponoření.“

Kapitán ještě osobně přehlédl všechna indikační signální světla pro mechanické, elektrické a hydraulické systémy. Kývl a mičman otevřel víka zátěžových nádrží.

„Ponořit,“ přikázal Ramius a přešel k periskopu vystřídat Vasilije Borodina, svého starpoma - prvního důstojníka. Kamarov spustil poplachový signál pro ponoření a celý trup ponorky se hlučně rozechvěl mocným zvukem bzučáku.

„Naplnit hlavní zátěžové nádrže! Nastavit křídla. Sklon dolů deset stupňů,“ přikázal Kamarov a pozorně sledoval, zda každý člen posádky přesně vykonává rozkazy. Ramius napjatě naslouchal, ale nedíval se. Kamarov byl nejlepší mladý důstojník, kterého kdy měl pod svým velením, a dávno si získal kapitánovu důvěru.

Trup Rudého října se naplnil syčivým hlukem vzduchu ženoucího se ven výpustními otvory zátěžových nádrží, které se začaly plnit vodou vypuzující vzduch, který předtím ponorku nadlehčoval. Napouštění trvalo dlouho, protože v ponorce bylo takových nádrží mnoho, všechny s komorami pečlivě oddělenými řadou příček. Ramius nastavil periskop dolů a viděl, jak se černá voda na krátkou chvíli změnila v pěnu.

Velení na Rudém říjnu bylo největším a nejlepším úkolem, který Ramius až dosud měl, ale ponorka měla jednu velkou vadu; měla mocné stroje a nový systém pohonu, který, jak doufal, oklame jak americké, tak sovětské ponorky, ale byla tak velká, že měnila hloubku jako zmrzačená velryba - pomalu k hladině a ještě pomaleji dolů.

„Periskop ponořen.“ Ramius poodešel od přístroje po chvíli, která mu připadala velmi dlouhá. „Periskop zasunout!“

„Jsme ve čtyřiceti metrech,“ řekl Kamarov.

„Vyrovnat ve sto metrech.“ Ramius nyní sledoval členy své posádky. První ponoření může otřást i zkušenými námořníky, a polovinu jeho mužstva tvořili chlapci z venkova, kteří přišli rovnou z výcvikového tábora. Trup ponorky praskal a skřípal pod tlakem okolní vody - něco, na co bylo třeba si zvykat.

Někteří z mladých členů posádky zbledli, avšak zůstali stát zpříma.

Kamarov začal s vyrovnáváním lodi ve správné hloubce. Ramius s pýchou, jako by pozoroval svého vlastního syna, sledoval, jak mladý poručík přesně vydává potřebné rozkazy. Ze všech Ramiusových důstojníků přišel na loď jako první. V řídící centrále šlo všechno podle jeho rozkazů jako na drátkách. O pět minut později ponorka zpomalila sestup v devadesáti metrech, klesla o dalších deset a zastavila se přesně v požadovaných sto metrech.

A tak to začalo.

Ramius s Pudném odešli na záď do důstojnické místnosti. Kapitán podržel politickému důstojníkovi dveře a pak je za sebou zavřel a zamkl. Na ponorku to byla prostorná místnost, nacházela se hned před lodní kuchyní, za ubikacemi důstojníků. Stěny byly zvukově izolovány a dveře měly zámek, protože konstruktéři si byli vědomi, že ne všechno, co důstojníci říkají, je nutně určeno pro uši mužstva. Byla dost velká, aby důstojníci mohli jíst pohromadě, ačkoli vždy nejméně tři měli službu. Sejf s operačními rozkazy byl zde a ne v kapitánově kajutě, kde by se někdo mohl ocitnout sám, využít toho a pokusit se ho otevřít. Měl dva číselníky. Jednu kombinaci měl Ramius, druhou Putin; to bylo sotva nutné, protože Putin nepochybně už rozkazy znal. Znal je i Ramius, i když ne do podrobností.

Putin naléval čaj a kapitán mezitím zkontroloval svůj čas s časem na chronometru na stěně. Ještě patnáct minut, než bude moci sejf otevřít. Putinova zdvořilost ho uváděla do rozpaků.

„Dva týdny izolace na téhle lodi,“ pronesl zampolit a míchal si čaj. „Američané tohle mají na dva měsíce, Ivane. Ovšem, jejich ponorky jsou mnohem pohodlnější.“ Přes svou velikost měl Rudý říjen místnosti pro mužstvo o rozměrech, za které by se styděl i žalářník v gulagu. Posádku tvořilo patnáct důstojníků, kteří byli docela slušně ubytováni na zádi, a sto členů mužstva, kteří spali na palandách rozstrkaných po všech možných koutech na přídi, před prostorem s raketani. Velikost Rudého října byla klamná. Vnitřek jeho dvojitého trupu byl přecpaný raketami, torpédy, jaderným reaktorem s příslušenstvím, mohutným záložním dieselagregátem a blokem nikl-kadmiových baterií vně tlakové části trupu, desetkrát větším než u podobných amerických typů. Provoz a údržba plavidla byly pro tak malou posádku obrovským úkolem, i když díky rozsáhlé automatice byl Rudý říjen nejmodernějším ze sovětských bitevních plavidel. Možná že mužstvo pořádné palandy ani nepotřebovalo; mohli je stejně používat pouze čtyři nebo šest hodin denně. To bude pro Ramiuse výhoda. Polovina mužstva byli branci a tohle byla jejich první operační plavba; dokonce ani zkušenější členové posádky toho neuměli dost. Výkon jeho posádky, na rozdíl od posádek plavidel západních, závisel mnohem víc na jeho jedenácti mičmanech než na nižších důstojnících, glavnych staršmech. Všichni dělali - a byli k tomu speciálně vycvičeni - přesně to, co jim důstojníci přikážou. A důstojníky vybíral Ramius.

„Vy se chcete plavit dva měsíce?“ zeptal se Putin.

„Už mám něco takového za sebou na ponorkách s dieselovým pohonem. Ponorka patří na moře, Ivane. Naším posláním je nahnat imperialistům strach, a to nedokážeme, když budeme většinu času trávit přivázaní v té své stodole v Poljarném, nemůžeme se však zdržovat na moři déle, protože stačí doba delší než dva týdny a posádka ztrácí výkonnost. Za dva týdny bude z tohohle spolku dětí dav otupělých robotů.“ Tohle Ramius zahrnul do svých propočtů.

„A to že bychom vyřešili kapitalistickým přepychem?“ řekl Putin pohrdlivě.

„Pravý marxista je objektivní, soudruhu politický důstojníku,“ pronesl Ramius káravě a svůj argument si náležitě vychutnal. „Objektivně vzato, to, co nám pomáhá splnit naše poslání, je dobré, a co jeho splnění brání, je špatné. Nesnáze by měly člověku bystřit ducha a dovednosti, ne ho otupovat. Být na palubě ponorky je i tak dost, nemyslíte?“

„Ale ne pro vás, Marko,“ usmál se Putin přes svůj šálek čaje.

„Já jsem námořník, naše mužstvo ne, a většina z nich nikdy nebude. Je to dav venkovských kluků, kteří touží stát se dělníky v továrně. Musíme se přizpůsobit době, Ivane. Tihle mládenci nejsou to, co jsme bývali my.“

„To je pravda,“ souhlasil Putin. „Vy nejste nikdy spokojen, soudruhu kapitáne. Myslím, že právě lidé jako vy nás všechny dostávají kupředu.“

Oba muži věděli přesně, proč sovětské ponorky tráví tak málo času - stěží patnáct procent - na moři, a nemělo to vůbec co dělat s pohodlím. Rudý říjen nesl dvacet šest střel SS-N-20 Seahawk a každá z nich měla osm samostatně naváděných hlavic - MIRV - o síle 500 kilotun. Ty by stačily zničit dvě stě měst. Bombardéry z pozemních základen mohou být ve vzduchu jen několik hodin, a pak se musí vrátit zpět na základnu. Střely, odpalované z pozemních základen rozmístěných podél hlavní sovětské sítě železnic spojující východ a západ, byly vždycky tam, kam se mohly dostat ozbrojené civilní složky KGB, aby snad některého velitele raketového pluku zčistajasna nenapadlo, jakou má vlastně v konečcích prstů moc. Raketové ponorky se však přirozeně naprosto vymykaly kontrole ze země. Jejich jediným úkolem bylo zmizet.

Vzhledem k této skutečnosti se Marko divil, že vláda ponorky vůbec má. Posádka takového plavidla musela mít důvěru. A tak ponorky vyplouvaly mnohem méně často než ponorky západní, a když už vypluly, byl vždycky na palubě po boku velícího důstojníka politický důstojník, druhý kapitán, vždy připravený schvalovat každou akci.

„Myslíte, Marko, že bychom to dokázali, plavit se dva měsíce s těmihle vesnickými hochy?“

„Mám raději napůl vycvičené hochy, jak víte. Nemají tolik co se odnaučovat. Pak je mohu vycvičit na námořníky správným způsobem - mým způsobem. Můj kult osobnosti, co?“

Putin se zasmál, když si zapaloval cigaretu. „Něco takového se už kdysi říkalo, Marko. Ale vy jste náš nejlepší učitel a vaše spolehlivost je dobře známa.“ To byla pravda. Ramius vycvičil stovky důstojníků a řadových členů posádky a vypravil je na ostatní ponorky, jejichž velitelé s nimi byli velmi spokojeni. Byl to další paradox, že někdo mohl vytvářet ducha důvěry ve společnosti, která sotva něco takového uznávala. Ovšem, Ramius byl loajální člen strany, syn hrdiny, kterého nesli ke hrobu tři členové Politbyra. Putin žertovně pohrozil prstem: „Vy byste měl být velitelem některé z našich vyšších námořních škol, soudruhu kapitáne. Váš talent by tam státu prospěl mnohem více.“

„Ale já jsem námořník, Ivane Jurjeviči - námořník, ne ředitel školy, i přes to, co se o mně říká. Moudrý člověk zná své možnosti.“ A odvážný se chopí příležitosti. Každý z důstojníků na Rudém říjnu s Ramiusem sloužil již dříve, kromě tří mladších poručíků, kteří uposlechnou jejich rozkazy stejně ochotně jako kterýkoli usmrkaný matros i jako lodní lékař, který byl k ničemu.

Chronometr odbil čtyřikrát.

Ramius vstal a navolil svou tříprvkovou kombinaci. Putin udělal totéž a kapitán krátkým pohybem ruky otevřel kruhová dvířka sejfu. Uvnitř, vedle čtyř příruček s šifrovacími klíči a zaměřovacími souřadnicemi pro rakety, byla obálka z papíru z manilského konopí. Ramius ji vyndal ven, pak dvířka zavřel a než se znovu posadil, otočil kolečky číselníku zpět.

„Tak, Ivane, co myslíte, že se praví v rozkazech?“ pronesl Ramius teatrálně.

„Abychom konali svou povinnost, soudruhu kapitáne,“ usmál se Putin.

„To jistě ano.“ Ramius rozlomil voskovou pečeť na obálce a vyňal čtyřstránkový operační rozkaz. Rychle ho přečetl. Nebyl složitý.

„Takže, máme postupovat na čtverec 54-90 a setkat se s naší útočnou ponorkou V.K. Konovalov - to je nová ponorka kapitána Tupoleva. Znáte Viktora Tupoleva? Ne? Viktor nás bude chránit před imperialistickými vetřelci, a my budeme čtyři dny cvičit vyhledávání a sledování, s ním v patách - pokud na to bude stačit.“ Ramius se potichu zasmál. „Hoši ve velení útočných ponorek si ještě nespočítali, co to obnáší sledovat náš nový systém pohonu. No, ale to platí i o Američanech. Pak máme pokračovat v operaci do čtverce 54-90 a čtverců přilehlých. To by mělo Viktorovi trochu usnadnit práci.“

„Ale nenecháte ho, aby nás našel?“

„Určitě ne,“ řekl pohrdavě Ramius. „Nechat? Viktor kdysi býval mým žákem. Protivníkovi nic nedáte zadarmo, Ivane, ani při cvičení. Imperialisté to také určitě neudělají. Při tom, jak nás bude hledat, bude také nacvičovat vyhledávání jejich raketových ponorek. Myslím, že bude mít rovnocennou šanci nás najít. Cvičení probíhá v devíti čtvercích o čtyřiceti tisících čtverečních kilometrů. Uvidíme, co se naučil od té doby, co sloužil s námi - á, pravda, vy jste se mnou tenkrát nebyl. Tenkrát jsem měl Suslova.“

„A nejste teď zklamán?“

„Ne, to ne. Čtyřdenní cvičení s Konovalovem bude zajímavým rozptýlením.“ Parchante, pomyslel si, sám jsi přesně věděl předem, jaké máme rozkazy - a Viktora Tupoleva znáš, ty lháři. Už je čas.

Putin dokouřil cigaretu, dopil čaj a vstal. „Tak je mi zase dovoleno sledovat mistra kapitána při práci - jak znemožní chudáka hocha.“ Obrátil se ke dveřím. „Myslím...“

Ramius kopnutím podrazil Putinovi nohy, právě když vykročil od stolu. Když Putin padal dozadu, Ramius skočil a popadl hlavu politického důstojníka do silných rybářských rukou. Prudkým pohybem mu srazil krk dolů na ostrý kovový roh stolu. Zásah byl přesný. V témže okamžiku Ramius zatlačil Putinovi na prsa. Zcela zbytečně - s nepříjemným chňapnutím kostí se Ivanu Putinovi zlomil vaz, jeho páteř byla přeražena ve druhém obratli - dokonalý katovský chvat.

Politický důstojník neměl vůbec čas zareagovat. Nervy v celém těle pod krční částí byly okamžitě odděleny od orgánů a svalů, které ovládaly. Putin se pokusil vykřiknout, něco říci, ale ústa mu povolila a zavřela se bez jediného zvuku kromě posledního výdechu z plic. Zalapal po dechu jako ryba vyhozená na břeh, ale nebylo to nic platné. Pak zvedl k Ramiusovi oči - oči rozšířené ohromením - ve kterých nebyla ani bolest ani žádný jiný pocit, jen překvapení. Kapitán ho opatrně položil na zem.

Viděl, jak mu obličejem šlehlo poznání, pak tma. Sehnul se a nahmatal pulz. Trvalo téměř dvě minuty, než se srdce zcela zastavilo. Když si byl Ramius jist, že jeho politický důstojník je mrtev, vzal ze stolu čajovou konvici a vylil dva šálky na podlahu; dával přitom pozor, aby trochu čaje ukáplo politickému důstojníkovi také na boty. Pak tělo zvedl na stůl a doširoka otevřel dveře.

„Doktor Petrov, okamžitě do důstojnické místnosti!“ Ošetřovna byla jen několik kroků směrem k zádi; Petrov dorazil v několika vteřinách, a s ním Vasilij Borodin, který přispěchal z řídící centrály. „Uklouzl na podlaze, jak jsem rozlil čaj,“ vyrazil ze sebe Ramius bez dechu a při tom prováděl masáž srdce. „Snažil jsem se ho zachytit, ale uhodil se hlavou o stůl.“

Petrov odstrčil kapitána stranou, tělo otočil, vyskočil na stůl a poklekl tak, aby měl Putina mezi koleny. Roztrhl mu košili a pak zkoumal Putinovy oči. Obě zornice byly rozšířené a nehybné. Doktor ohmatal Putinovi hlavu, pak se jeho ruce přesunuly dolů ke krku. Tam se zkoumavě zastavily. Doktor pomalu potřásl hlavou.

„Soudruh Putin je mrtev. Má zlomený vaz.“ Doktor uvolnil ruce a zatlačil politickému důstojníkovi oči.

„Ne!“ vykřikl Ramius. „Ještě před minutou byl naživu!“ Velící důstojník vzlykl. „Je to moje chyba. Chtěl jsem ho zachytit, ale nepodařilo se mi to. Moje chyba!“ Klesl do židle a skryl obličej v dlaních. „Moje chyba!“ plakal a potřásal hlavou, jakoby ve snaze získat zpět duševní rovnováhu. Velmi slušný herecký výkon.

Petrov položil kapitánovi ruku na rameno. „Byla to nehoda, soudruhu kapitáne. Něco takového se přihodí i zkušeným lidem. Nebyla to vaše chyba, opravdu, soudruhu.“

Ramius polohlasem zaklel ve snaze ovládnout se. „Nemůžete nic dělat?“

Petrov zavrtěl hlavou. „Ani na té nejlepší klinice v Sovětském svazu by se nedalo nic dělat. Jak je jednou porušena páteř, není žádná naděje. Smrt je okamžitá - ale i bezbolestná,“ dodal doktor chlácholivě.

Ramius se napřímil, dlouze se nadechl, obličej měl napjatý. „Soudruh Putin byl dobrý důstojník, oddaný člen strany a dobrý kamarád.“ Koutkem oka zpozoroval, jak Borodinovi škubla ústa v úšklebku. „Soudruzi, budeme pokračovat v našem poslání! Doktore Petrove, vy teď dopravíte tělo našeho soudruha do lednice. To je - hrozné, já vím, ale zaslouží si a také dostane vojenský pohřeb se všemi poctami, a vyprovodí ho členové naší posádky, jak se sluší, až se vrátíme do přístavu.“

„Bude se to hlásit na velitelství flotily?“ zeptal se Petrov.

„To nemůžeme. Máme rozkaz přísně dodržovat radiový klid.“

Ramius podal doktorovi soubor operačních rozkazů, které měl v kapse. Ne ty, které vyňal ze sejfu. „Strana tři, soudruhu doktore.“

Petrovovi se při čtení operačních směrnic rozšířily oči.

„Raději bych to hlásil, ale naše rozkazy jsou jasné: jakmile se ponoříme, žádné vysílání za žádných okolností.“

Petrov mu podal papíry zpět. „Smůla, náš soudruh by se na tuhle plavbu těšil. Ale rozkaz je rozkaz.“

„A my ho splníme.“

„Putin by to sám jinak nechtěl,“ souhlasil Petrov.

„Borodine, dávejte pozor: teď sejmu s krku soudruha politického důstojníka klíček k panelu pro odpalování raket, jak je to v řádech,“ řekl Ramius a zastrčil klíček i s řetízkem do kapsy.

„Beru na vědomí a zapíšu to do lodního deníku,“ řekl první důstojník vážně.

Petrov přivedl svého ošetřovatele a spolu pak odnesli mrtvého dozadu na ošetřovnu, kde ho uložili do vaku se zipem. Zdravotník a dvojice námořníků pak tělo přenesli dopředu přes řídící stanoviště do raketového úseku. Vchod do lednice byl na dolní raketové palubě a námořníci pronesli mrtvolu dveřmi. Jakmile dva kuchaři vyklidili jídlo, aby pro ni udělali místo, byla pietně uložena do kouta místnosti. Mezitím doktor a první důstojník sepsali osobní věci, jednu kopii pro lodní zdravotnickou kartotéku, jednu pro lodní deník a další pro pouzdro, které se zapečetilo a zamklo na ošetřovně.

Vpředu v potemnělé řídící místnosti se Ramius ujal velení. Vydal rozkaz, aby ponorka nabrala kurz 2-9-0 stupňů, západo-severozápad. Čtverec 54-90 byl východně.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist