<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Arthur C. Clarke

MĚSÍČNÍ PRACH
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 3 stran.]

 

Měsíční prach - Clarke Arthur C.
 
 
cena původní: 229 Kč
cena: 204 Kč
Měsíční prach - Clarke Arthur C.
The Narrative of Arthur Gordon Pym of Nantucket - Poe Edgar Allan
 
 
cena původní: 99 Kč
cena: 98 Kč
The Narrative of Arthur Gordon Pym of Nantucket - Poe Edgar Allan
Arthur and the Sword in the Stone -
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 177 Kč
Arthur and the Sword in the Stone -

 

Elektronické knihy za hubičku!

Kromě samostatných e-knih můžete získat balíčky kompletních knih do svých čteček a jiných zařízení až o 65% levněji.

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .

   1   >

 

PRVNÍ KAPITOLA

Pat Harris se honosil hodností kapitána jediného člunu, který brázdil povrch Měsíce. Pozoroval právě, jak se na palubu Seléné, pojmenované podle řecké bohyně Měsíce, naloďují pasažéři a snaží se urvat místečko u okna, a přitom uvažoval, jakou asi budou mít tentokrát plavbu. Ve zpětném zrcátku viděl půvabnou slečnu Wilkinsovou v modré uniformě Lunární cestovní kanceláře, jak pasažéry obvyklým způsobem vítá na lodi. Pokud byli spolu ve službě, vždycky se na ni snažil myslet jako na slečnu Wilkinsovou, a nikoli jako na Zuzanku, protože se tak mohl lépe soustředit na plavbu. Co si myslí ona o něm, to se mu dosud nepodařilo zjistit.

Mezi cestujícími nezahlédl jedinou známou tvář. Byla to úplně nová skupina pasažérů planoucích vzrušením před první vyjížďkou po Měsíci. Většinou to byli typičtí turisté - starší lidé na výletě do světa, který pro ně symbolizuje souhrn tužeb nedostupných zamlada.

Třicátníci tu byli jen asi tři nebo čtyři, patrně technici z Měsíčních základen, kteří měli právě dovolenou. Pat už měl bezpečně ověřeno, že všichni starší lidé přijíždějí ze Země a mladší bydlí na Měsíci.

Moře žízně bylo novým zážitkem pro všechny. Za vyhlídkovými okénky Seléné se jeho neporušený povrch z šedého prachu táhl až ke hvězdám. Nad mořem visel ubývající srpek Země, připíchnutý navěky na nebi, z něhož se nepohnul už miliardy let. Jasné modrozelené světlo mateřské planety zalévalo tuhle podivnou krajinu chladnou září v přeneseném i v pravém slova smyslu - na povrchu Měsíce bylo téměř sto padesát stupňů pod nulou.

Pouhým pohledem na moře se nedalo odhadnout, zda je tekuté, nebo pevné. Bylo ploché a beztvaré, bez jediné štěrbinky nebo trhlinky, které jinak v myriádách jizvily ostatek tohoto ladem ležícího světa.

Jediný pahorek, bludný balvan nebo oblázek neporušoval jeho monotónní jednotu. Žádné moře na Zemi, ale ani žádný venkovský rybník nebyl nikdy takhle klidný.

Bylo to moře prachu, nikoli vody, a to bylo pro lidi něco naprosto nového. Proto je tak vzrušovalo a přitahovalo. Bylo jemné jako pudr, ve vzduchoprázdnu na Měsíci sušší než vyprahlý písek Sahary, a plynulo tak snadno a samozřejmě jako kterákoli tekutina.

Kdyby do něho někdo hodil těžký předmět, zmizel by okamžitě, ani sprška by nevystříkla a na povrchu by nezůstala ani jizvička po jeho pádu. Na zrádném povrchu Měsíce se nemohlo pohybovat nic než malé prašné kluzáky pro dva - a pak Seléné, která byla neuvěřitelnou kombinací saní a autobusu, něco jako sněžný pásový traktor, který před mnoha lety otevřel cestu do Antarktidy.

Seléné se honosila oficiálním označením prašné plavidlo Mark I, ačkoli pokud Pat věděl, Mark II neexistoval ještě ani v představách projektanta. Říkalo se jí loď, člun anebo Měsíční autokar, jak se komu zalíbilo. Pat dával přednost člunu, protože to bylo jednoznačné.

Když použil tohoto označení, nikdo si ho nemohl splést s kapitánem vesmírné lodi, a o to mu šlo, protože kapitány vesmírných lodí by se daly chodníky dláždit. "Vítáme vás na palubě Seléné," řekla slečna Wilkinsová, když se všichni usadili. "Vynasnažíme se s kapitánem Harrisem, abyste s námi měli příjemnou cestu. Náš společný výlet potrvá čtyři hodiny. Nejprve se podíváme ke Kráterovému jezeru, které leží sto kilometrů odtud v Nedostupných horách..."

Pat její projev poslouchal jen na půl ucha, protože se plně věnoval posledním kontrolním zkouškám. Seléné byla ve skutečnosti vesmírná loď přesazená do jiného prostředí. Musela být stejně důkladná, neboť jezdila ve vzduchoprázdnu, a přitom musela chránit křehký náklad před protivenstvími světa, který se rozprostíral za jejími stěnami. Ačkoli nikdy neopustila povrch Měsíce a nepoháněly ji raketové, nýbrž elektrické motory, měla veškeré základní vybavení předepsané pro vesmírné lodi. To všechno se před startem muselo překontrolovat.

Kyslík - v pořádku. Pohonné látky - v pořádku. Rádiové spojení - v pořádku. ("Haló, volám Duhovou základnu. Kontrola Seléné.

Slyšíte můj signál?") Setrvačníkové kormidlo - na nule. Pojistné uzávěry přechodové kabiny - v pořádku. Detektor trhlin v kabině - v pořádku. Vnitřní světla - v pořádku. Lodní můstek - odpojen. A tak podobně ještě asi padesát dalších. Každé zařízení by automaticky signalizovalo v případě, že by něco nebylo v pořádku. Jenže Pat Harris stejně jako všichni kosmonauti, kteří obdivovali staré zašlé časy, časy, se nikdy nespoléhal na automatické varování, mohl-li se přesvědčit sám.

Konečně bylo všechno hotovo. Tiché motory začaly příst, ale lopatky se ještě netočily, takže Seléné se jen nepatrně chvěla v kotvišti.

Pat nastavil levou lopatku lodního šroubu do správné polohy a loď se začala zvolna stáčet doprava. Když vymanévroval z naloďovací budovy, vyrovnal její směr a sešlápl akcelerátor.

Seléné byla velmi lehce ovladatelná, zvláště když vezmeme v úvahu, že to byla úplná konstrukční novinka. V jejím případě nepředcházela nekonečná období zkoušek a omylů, jejichž tradice sahá až k prvnímu neolitickému člověku, který si spustil kládu na vodu.

Seléné byla prvním výrobkem svého typu a vznikla v mozcích několika inženýrů, kteří se sesedli kolem stolu a položili si otázku, jak postavit vozidlo, které by dokázalo lehce klouzat po moři prachu.

Někteří, odvolávajíce se na Ol' Man River, ji chtěli konstruovat jako parník s kolesem na zádi, ale nakonec zvítězily daleko výkonnější ponorné lodní šrouby. Provrtávaly se prachem, a tím Seléné poháněly kupředu. Za sebou nechávaly brázdu jako rychloběžní krtkové, ale ta se ztratila během několika vteřin a na moři by nikdo nebyl poznal, že tudy projel člun.

Touto dobou už podsadité báně obytných prostor v Port Rorisu rychle klesaly pod obzor. Během necelých deseti minut zmizely docela.

Seléné se octla úplně sama. Byla uprostřed čehosi, pro co lidská řeč neměla pojmenování Pat vypjal motory (člun se ještě chvíli pohyboval setrvačností) a čekal, až se kolem něho rozhostí ticho. Bylo to vždycky totéž.

Vždycky chvíli trvalo, než si pasažéři uvědomili zvláštnost scenerie, kterou viděli venku. Proletěli vesmírem a viděli všude kolem sebe hvězdy. Když zvedli hlavu (nebo ji sklonili dolů), pohlédli do oslňující tváře Země. Tady to bylo něco jiného. Nebyla tu ani zem, ani moře, ani vzduch, ani vesmír, ale ode všeho trochu.

Dříve než mohlo ticho zapůsobit tísnivě - kdyby bylo trvalo příliš dlouho, určitě by se lidé vyděsili -, Pat vstal a obrátil se k cestujícím.

"Dobrý večer, dámy a pánové," začal. "Slečna Wilkinsová se o vás jistě dobře postarala a doufám, že se vám cestuje pohodlně. Zastavili jsme tu, protože na tomto místě vás mohu dobře seznámit s Mořem žízně - vyvolat ve vás dojem skutečného moře."

Ukázal na okna a na šedavý přízrak, který ležel za nimi.

"Co myslíte, jak daleko od nás je horizont?" zeptal se klidně.

"Anebo to zkusme jinak. Jak velký by se vám asi zdál člověk, kdyby stál v místě, kde se hvězdy zdánlivě dotýkají povrchu Měsíce?"

Na tuto otázku by se zřejmě nemělo odpovědět podle toho, co napovídal zrak. Logická úvaha zněla - Měsíc je malý, horizont musí tedy být velmi blízko. Jenže úsudek smyslů byl úplně opačný. Tahle krajina je absolutně rovná - hlásily výsledek svého pozorování - a prostírá se donekonečna. Rozděluje vesmír na dvě poloviny a pod hvězdnou oblohou se táhne stále dál a dál..

Tato představa nezmizela, i když člověk znal její příčinu. Oko nemá schopnost posoudit vzdálenost, když se nemůže na nic zaostřit.

Zrak bezmocně klouže a poskakuje po neplastickém oceánu prachu.

Nebyl tu dokonce ani jemný opar atmosféry - na Zemi stále přítomný -, aby člověk získal alespoň nepatrné vodítko pro určování blízkosti nebo dálky. Hvězdy neblikaly, vypadaly jako špendlíkové hlavičky a skláněly se až dolů k neurčitě vzdálenému horizontu.

"Nebudete mi možná věřit," pokračoval Pat, "ale nevidíte před sebou víc než tři kilometry - což jsou asi dvě míle pro ty, kteří si ještě nezvykli na metrický systém. Vím, že to vypadá, jako by horizont byl od nás vzdálen několik světelných let, ale ve skutečnosti by se ta vzdálenost dala ujít za dvacet minut, kdyby se po prachu dalo chodit."

Vrátil se ke svému sedadlu a znovu nastartoval.

"Na dalších šedesáti kilometrech neuvidíme nic zajímavého," zavolal přes rameno, "takže je jen projedeme."

Seléné vyrazila. Pasažéři si poprvé uvědomili její rychlost.

Brázda za člunem se prodloužila a byla patrnější, neboť vířící lopatky se zuřivě zavrtávaly do prachu. Prach se po obou stranách člunu zvedal do vzduchu ve tvaru přízračných per. Zdálky mohla Seléné připomínat sněžný pluh, který si razí cestu zimní krajinou zalitou mrazivým měsíčním světlem. Jenže ty šedé, pomalu si sedající závoje nebyly ze sněhu a lampa, která jim svítila na cestu, byla planeta Země.

Cestující seděli pohodlně usazeni a oddávali se půvabům bezhlučné vyjížďky. Všichni už zažili stokrát rychlejší způsob cestování, když letěli na Měsíc, jenže ve vesmíru si člověk rychlost neuvědomuje, a tak rychlé klouzání po prachu bylo pro ně určitě víc vzrušující. Harris strhl Seléné ke straně, aby jela v kruhu, a člun cí. Harris strhl Seléné ke straně, aby jela v kruhu, a člun téměř předstihl závoje prachu, které jeho lopatky vířily k obloze. Člověku se nechtělo věřit očím, že tenhle jemný prach se vznáší a dopadá v ostře ohraničených křivkách, nedotčený odporem vzduchu. Na Zemi by trvalo celé hodiny, možná i dny, než by se usadil.

Když pak člun vyrovnal kurz a jel přímo dopředu, nebylo vidět nic než prázdnou pláň. Cestující se většinou pustili do čtení propagačních letáků, které byly pro ně připraveny jako malá pozornost.

Každý dostal skládanku fotografií, mapy, upomínkové předměty [,,V upomínku na plavbu po mořích Měsíce, kterou podnikl(a) pan (paní, slečna)... na palubě prašného plavidla Seléné".] a informační brožurku.

Když si ji přečetli, věděli o Moři žízné nejen vše, co se chtěli dovědět, ale možná i o trochu víc.

Většina povrchu Měsíce, stálo tam, je pokryta tenkou vrstvou prachu, obvykle ne hlubší než několik milimetrů. Tvoří jej trosky hvězd - pozůstatky meteoritů, které dopadají na nechráněný povrch Měsíce už téměř pět miliard let - a úlomky, které se odštěpují z Měsíčních skal, jak se roztahují a smršťují vlivem obrovských tepelných rozdílů mezi dnem a nocí. Ale ať je původ prachu jakýkoli, v konečném stadiu rozpadu je tak jemný, že plyne jako tekutina i při nepatrné měsíční gravitaci.

Během staletí se snesl z hor do nížin a vytvořil malé nádrže i jezera. První průzkumné čety tohle očekávaly a většinou na to byly připraveny. Ale Moře žízně je překvapilo. Nikdo nepředvídal, že najde prašnou pánev, která bude mít v průměru víc než sto kilometrů.

Ve srovnání s ostatními "moři" na Měsíci bylo Moře žízně velmi malé. Astronomové oficiálně toto označení nikdy neuznali a zdůrazňovali, že to je jen malý kousek Rosného zálivu, jemuž říkají Sinus Roris. A kdo to jakživ slyšel, aby se část zálivu nazývala mořem?

Jenže označení, které zavedl reklamní textař Lunární cestovní kanceláře, se přes všechny jejich námitky udrželo. Bylo přinejmenším stejně vhodné jako názvy ostatních takzvaných moří - Moře mraků, Moře dešťů a Moře klidu. A což teprve kdyby se začal rozebírat název Moře nektaru...

Brožurka obsahovala dále jisté povzbudivé informace zaměřené na potlačení obav u nervóznějších pasažérů. Také měla dokázat, že cestovní kancelář myslí na vše. "Pro vaši bezpečnost jsme podnikli řadu závažných opatření," tvrdilo se tam. "Seléné má na palubě zásobu kyslíku, která vydrží déle než týden, a veze s sebou náhradní součástky pro všechna důležitá zařízení. Automatický rádiový signál ohlašuje v pravidelných intervalech vaši polohu a v případě selhání všech zdrojů energie, které je prakticky nemožné, dovleče vás domů jen s malým zpožděním prašný kluzák z Port Rorisu. A co je zvlášť znamenité, na Měsíci se nemusíte obávat špatného počasí. Ať snášíte plavbu dobře nebo špatně, na Měsíci mořskou nemoc nedostanete.

Na Moři žízně nejsou bouřky, moře je vždycky klidné a nehybné."

Konejšivá slova v závěru byla napsána s nejčistším svědomím, protože koho by napadlo, že zanedlouho se pasažéři přesvědčí o pravém opaku.

Seléné se nehlučně hnala vpřed nocí ozářenou pozemským světlem a Měsíc také nezahálel. Po nekonečném období odpočinku nebyla zahálka na místě. Za posledních padesát let se tu odehrálo víc než za předcházejících pět miliard a mnoho věcí se mělo odehrát v blízké budoucnosti.

Guvernér Olsen se procházel v parku prvního města, které člověk postavil na jiné než na rodné planetě. Olsen byl na park hrdý stejně jako ostatních pětadvacet tisíc obyvatel Port Clavia. Nebylo to nic velikého, to dá rozum, ale rozhodně nebyl park tak malý, jak se snažil lidem vsugerovat jakýsi nedochůdný komentátor z televize, který ho nazval "truhlíkem za oknem, který ze sebe dělá královskou zahradu". A přitom kde byste na Zemi našli park, zahradu nebo něco podobného, kde slunečnice dorůstají do výše deseti metrů?

Vysoko nad hlavou mu pluly načechrané chomáče mraků - anebo to alespoň tak vypadalo. Byla to samozřejmě projekce na vnitřní stěnu báně, ale obraz byl tak dokonalý, že z toho guvernéra zachvátil stesk po domově. Po domově? Vždyť tady jsi doma, okřikl sám sebe.

Jenže v nejzazším koutku srdce věděl, že to není pravda. Pro jeho děti bude na Měsíci domov, pro něho ne. On se narodil na Zemi ve Stockholmu, jeho děti se narodily v Port Claviu. Ony jsou obyvateli Měsíce, zatímco on je svázán se Zemí pouty, která se snad časem uvolní, ale nikdy se nepřetrhnou.

Necelý kilometr odtud, hned vedle hlavní báně, pročítal ředitel Lunární cestovní kanceláře poslední hlášení a zaplavil ho pocit jistého uspokojení. Stoupající křivku příjmů z poslední sezóny se zatím podařilo udržet. Přesněji řečeno - na Měsíci neexistovaly sezóny, ale příliv turistů se očividně zvětšoval, když na severní polokouli Země nastala zima.

Jak tento vzestup zachovat? To byl těžký oříšek. Turisté mají rádi změnu, není možné nabízet jim stále totéž. Na Měsíci je nezvyklá krajina, malá gravitace, je odtud vidět na Zem. měsíční nebe skýtá báječnou podívanou a odvrácená strana přitahuje svou záhadností, jsou tu obydlí prvních osadníků - kde ovšem turisté nejsou vždy vítanými hosty -, ale když se tohle všechno vyčerpá, co jiného může Měsíc poskytnout? Škoda že neexistují domorodí měsíčňané s podivnými zvyky a ještě podivnějším vzezřením, aby si je návštěvníci mohli vyfotografovat ze všech stran. Bohužel nejvyšší forma života, která byla kdy na Měsíci objevena, se dala sledovat jen pod mikroskopem a její předkové se sem dostali na Luníku 2 jen asi o deset let dřív než člověk.

Ředitel Davis v duchu procházel zprávy, které došly posledním telefaxem, a přemýšlel, jestli by z toho něco mohl využít. Jako obvykle se hlásila nějaká televizní společnost, o které v životě neslyšel, a překypovala ochotou natočit úplně nový dokumentární film o Měsíci - dostane-li zaplaceny všechny výlohy. Televizi samozřejmě odmítne.

Kdyby mel všechny tyhle laskavé nabídky přijímat, byl by brzy na dně.

Dále přišel rozvláčný dopis od ředitele Neworleanské cestovní kanceláře, s. s r. o., v němž byla nabídka na výměnu personálu. Davisovi nebylo sice jasné, jak to prospěje Měsíci anebo New Orleansu, ale nebude to nic stát a aspoň ukáže dobrou vůli. Avšak přece přišlo něco zajímavého - dotaz od australského přeborníka v jízdě na vodních lyžích, zda už se někdo pokusil lyžovat na Moři žízné.

To je výborný nápad! Davis se divil, že to dosud nikdo nezkusil.

Anebo možná že už to někdo zkusil za Seléné nebo za prašnými kluzáky. Rozhodně to stojí za pokus. Ředitel Davis neustále pátral po nových formách lunární rekreace a Moře žízně měl zvlášť v oblibě.

Jeho oblíbené místo se však během několika hodin mělo proměnit v strašidelný přízrak.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist