Arthur C. Clarke
překlad: Vladimír Svoboda

XENOSTELLAR
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1.    XENOSTELLAR

Sto let už se něco podobného očekávalo, a falešných poplachů odeznělo za tu dobu také dost. Když však k té události posléze došlo, bylo přesto celé lidstvo zaskočeno.

Rádiový signál ze směru Alfa Centauri byl tak mohutný, že byl prvně zjištěn jako interference v běžném rozhlasovém vysílání. Nesmírně to překvapilo především všechny radioastronomy, kteří tolik desetiletí pátrali po zprávách cizích inteligencí z kosmu tím spíše, že trojitý systém Alfy, Bety a Proximy Centauri už dávno vypustili z jakýchkoli vážnějších úvah.

Ihned zaostřily veškeré radioteleskopy, které byly s to obsáhnout jižní hvězdnou oblohu, pozornost na Kentaura. Během několika málo hodin byl učiněn objev ještě senzačnější.

Zdroj signálu vůbec neležel v systému Centauri, ale o půl stupně mimo něj. A pohyboval se.

To byl prvý náznak skutečnosti. Když byl potvrzen, chod veškerého života na Zemi se zastavil.

Intenzita signálu už teď tolik nepřekvapovala; jeho zdroj touto dobou vstoupil poměrně hluboko do sluneční soustavy a pohyboval se směrem k Slunci rychlostí šesti set kilometrů za sekundu. Tak dlouho očekávaní, tak dlouho obávaní návštěvníci z hlubin kosmu konečně dorazili . . .

Avšak celých třicet dní neprojevoval vetřelec pražádnou aktivitu, padal dále ke Slunci, míjel vnější planety a nepřestával vysílat monotónní sérii pulsů, které neříkaly nic jiného než „Přicházím! Přicházím!" Neučinil žádný pokus odpovědět na signály vyslané směrem k němu, ani se nesnažil změnit svou přirozenou, v podstatě kometární orbitu. Pokud už dříve neprovedl deceleraci z nějaké původní, vyšší rychlosti, pak jeho pout od Kentaura musela trvat dva tisíce let. Někoho to uklidňovalo, jelikož tato okolnost napovídala, že návštěvník je pouhá robotem řízená interstelární sonda; jiní naproti tomu byli zklamáni, jako by nepřítomností skutečných, živých mimopozemšťanů byli rázem ochuzeni o vrcholný zážitek svého života.

Široká paleta všech myslitelných variant byla diskutována a prodiskutována až do omrzení kdekým ve všech sdělovacích médiích, ve všech možných parlamentech člověčenstva: Kdejaký motiv, který kdy byl užit v science fiction, od příchodu laskavých bohů až po invazi krvežíznivých upírů, byl teď exhumován a se vší vážností rozpitváván. Londýnský Lloyd inkasoval nemalé částky od lidí, kteří si přáli být pojištěni pro nejrůznější případy, jaké by mohly v nejbližší budoucnosti eventuelně nastat - včetně takových pojistných příhod, po nichž by si už sotva kdo mohl vybrat jednu jedinou penci odškodného.

Poté, kdy návštěvník překročil Jupiterovu oběžnou dráhu, přístroje člověka si o něm zvolna začaly činit představu. Prvé zjištění vyvolalo kratičkou paniku; příčný rozměr objektu byl pět set kilometrů - to odpovídalo menšímu měsíci. Snad tedy přece jen jde o mobilní planetu, která s sebou nese invazní jednotky... .

Tyto obavy byly rozptýleny přesnějším pozorováním, podle něhož vlastní pevné těleso mělo v průměru jenom pouhých pár metrů. Pětisetkilometrové halo okolo tohoto jádra bylo cosi velice známého - křehký, zvolna se otáčející parabolický reflektor, přesná obdoba astronomických orbitálních radioteleskopů. Zřejmě to byla anténa, s jejíž pomocí cizinec udržoval spojení se vzdálenou základnou. A s jejíž pomocí také právě nyní odvysílával veškerá svoje pozorování, obraz sluneční soustavy, monitorovaná rozhlasová a televizní vysílání, veškerá přenášená a odposlouchaná data ze všech vysílačů člověka.

Pak přišlo ještě jedno překvapení. Anténa o rozměru planetoidu nebyla zaměřena ve směru Alfy Centauri, nýbrž do zcela jiné části oblohy. Začínalo to vypadat, jako by systém v Kentauru byl pouze zastávkou na pouti plavidla, nikoli jeho domovským přístavem.

Astronomové si dosud touto věcí lámali hlavy, když je potkalo štěstí vskutku nenadálé. Sonda pro výzkum solárního klimatu, patrolující na rutinní orbitě vně Marsovy dráhy, se náhle odmlčela a pak, po minutě, opět nabyla svůj rádiový hlas. Když byl prozkoumán magnetofonový záznam, ukázalo se, že přístroje byly v onom okamžiku ochromeny intenzívní radiací. Sonda vnikla přímo do směrovaného paprsku cizincova vysílání - a pak už nebylo složité přesně propočítat, kam je paprsek zaměřen.

Až do vzdálenosti dvaapadesáti světelných let neexistoval v onom směru žádný objekt, kromě velice slabé a patrně i velice staré hvězdičky, červeného trpaslíka, jednoho z těch skromných a střídmých nevelkých sluncí, která budou v poklidu zářit ještě miliardy let poté, co nádherní obři Galaxie již dávno žárem spálí sami sebe. Žádný radioteleskop ji dosud nezkoumal; zato teď všechny, jichž právě nebylo nezbytně třeba k slevování blížícího se hosta, byly zacíleny na předpokládané místo jeho původu.

A tam je také skutečně nalezly. Vyzařovalo ostře ohraničený signál v pásmu centimetrových v1n. Tvůrci byli stále ještě v kontaktu s kosmickým plavidlem, jež vyslali před tisícovkami let; ovšem relace, které od nich sonda nyní přijímá, nemohou být starší než půl století.

A potom, když návštěvník dospěl k oběžné dráze Marsu, dal prvně najevo, že je informován o existenci .lidstva; projevil to tak jednoznačně a tak dramaticky, jak si jen lze představit. Začal vysílat televizní obraz o standardním počtu 3075 řádek, prokládaný video- . textem v plynné, třebaže trochu šroubované angličtině a v mandarínské čínštině. Prvý kosmický rozhovor započal - a to nikoli, jak si člověk až dosud představoval, s přeryvy dlouhými celá desetiletí, nýbrž s odmlkami trvajícími pouhých pár minut.