<<< Literární doupě
Literární doupě

Arthur C. Clarke

OPIČKA V DOMĚ

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Opička -
 
 
cena původní: 79 Kč
cena: 67 Kč
Opička -
Město a hvězdy - Clarke Arthur C.
 
 
cena původní: 225 Kč
cena: 193 Kč
Město a hvězdy - Clarke Arthur C.
2061: Třetí vesmírná odysea - Clarke Arthur C.
 
 
cena původní: 219 Kč
cena: 188 Kč
2061: Třetí vesmírná odysea - Clarke Arthur C.

 

   1    

 

 

Babička soudila, že nápad je to úplně strašný; jenže ona pamatovala ještě doby, kdy existovali lidští sluhové a služky.

„Jestli si myslíš,“ bručela, „že budu v jednom domě s opicí, tak se moc mýlíš.“

„Nebuď taková staromódní,“ odpověděla jsem. „Koneckonců Dorcas není žádná opice.“

„A tak co je to vlastně zač, ta Dorcas, nebo to Dorcas?“ Zašustila jsem stránkami katalogu Společnosti pro biologické inženýrství. „Poslechni si to, babi,“ řekla jsem. „SuperŠimpanz (ochranná značka) Pan Sapiens je inteligentní antropoid, odvozený selektivním chovem a genetickou modifikací ze základního šimpanzího kmene –“

„No, co jsem povídala! Opice!“

„- s dostatečně rozvinutým slovníkem, tak aby dovedl porozumět jednoduchým rozkazům. Může být vycvičen pro veškeré domácí práce nebo pro nekvalifikované manuální práce, a je učelivý, přítulný, čistotný a zejména hodný na děti –“

„Na děti! Copak ty chceš nechat Johnnieho a Susanu samotné – s gorilou?“

Odložila jsem příručku s povzdechem.

„V tom máš trochu pravdy. Dorcas je opravdu trochu drahá, a jestliže já ty rošťáky přistihnu, že ji nějak vochlují –“

V tom okamžiku naštěstí zadrnčel bzučák u dveří. „Podepište mi to laskavě,“ řekl doručovatel. Podepsala jsem mu to a Dorcas vstoupila do našich životů.

„Dobrý den, Dorcasko,“ řekla jsem. „Doufám, že budeš u nás spokojená.“

Její velké truchlivé oči mě pozorovaly zpod těžkých nadočnicových oblouků. Už jsem se setkala s daleko ošklivějšími tvory i mezi lidmi, třebaže Dorcas byla trochu zvláštní, jen čtyři stopy vysoká a bezmála zrovna tak široká. V úpravné, prosté uniformě vypadala přesně jako služtička z nějakého filmu ze začátků dvacátého století; ale byla bosa a její šlapky zabíraly neuvěřitelný kus podlahy.

„Dobré jitro, madam,“ odpověděla s trochu zastřenou, ale jinak dokonale srozumitelnou výslovností.

„Ona umí mluvit!“ vyjekla babička.

„Bodejť,“ odpověděla jsem. „Umí říct přes padesát slov, a rozumí asi dvěma stům. Naučí se jich i víc, až si na nás zvykne, ale zatím se musíme držet slovníčků na stranách čtyřicet dva a čtyřicet tři v návodu.“ Podala jsem příručku babičce; pro tentokrát nemohla ona najít slova, jimiž by vyjádřila své pocity.

Dorcas se uhnízdila velice rychle. Její základní výcvik – A-třída domácích prací plus kurs pro chůvy – byl perfektní, a koncem prvního měsíce už bylo jen málo prací v domě, na které by nestačila, od prostírání až po převlékání dětí. Zprvu trpěla nepříjemným zlozvykem, brala věci do nohou místo do rukou; zdálo se jí to obojí stejně přirozené a dost dlouho trvalo, než se nám podařilo odnaučit ji tomu. Vlastně ji to odnaučil cigaretový špaček, jaké má zase pro změnu zlozvyk odhazovat babička. Dobromyslná a svědomitá Dorcas jakživa neodmlouvala. To se ví, zázračně chytrá zrovna nebyla a některé věci se jí musely vysvětlovat dlouho a po lopatě, než je pořádně pochopila. Trvalo mi několik týdnů, než jsem poznala, kam až lze jít, a než jsem se těmto mezím přizpůsobila; nejdřív bylo dost těžké si uvědomit, že to vlastně není člověk a že nemá smysl načínat s ní rozhovory, jakými se my ženy bavíme mezi sebou, když se potkáme. Nebo alespoň většinu z nich; například o šaty zájem měla a barvy ji prostě fascinovaly. Kdybych ji byla nechala oblékat se, jak se jí líbilo, byla by vypadala, jako by utekla z masopustní maškarády.

Dětem – kámen mi spadl ze srdce – učarovala. Vím, co lidi napovídají o Johnniem a Sue, a připouštím, že je na tom něco pravdy. Ono je to hrozně těžké vychovávat děti, když je jejich táta povětšině pryč a když je navíc babička kazí, kdykoli se nedívám. Kazí je vlastně i Eric, kdykoli je se svou lodí na Zemi, a já pak si mám poradit s maléry, které z toho všeho vznikají. Nikdy si neberte kosmonauta, když nebudete muset! Plat je to sice dobrý, ale z té slávy je brzy polní tráva.

Tou dobou, co se Eric vrátil z túry na Venuši a kdy měl tři týdny nastřádané dovolené, sžila se naše nová služtička s rodinou, jako by do ní odjakživa patřila. Eric ji prostě jen zaregistroval; potkal se koneckonců na planetách už s mnohem podivnějšími tvory. Huboval, že to je velké vydání, to se ví, ale já jsem mu na to řekla, že když mi teď ubude tolik domácí práce, budeme moci být spíše spolu a chodit trochu taky po návštěvách, což jsme v minulosti nikdy nemohli. Těšila jsem se na tu trošku společenského života, když teď budeme moci Dorcasce svěřit děti. V Port Goddardu totiž byl společenský život náramně rušný, i když jsme trčeli uprostřed Pacifiku. (Od té doby, co se to tenkrát stalo na Miami Jsou samozřejmě všechny odpalovací základny daleko a daleko od veškeré civilizace.) Trvale sem proudil příliv všelijakých nóbl hostí ze všech koutů Země – o těch vzdálenějších koutech vesmíru ani nemluvě.

Každá pospolitost má svého arbitra módy a kulturních věcí, svou grande dame, kterou sice nenávidí, ale současně také kopírují všechny její neúspěšné soupeřky. V Port Goddardu to byla Christine Swansonová; její manžel byl komodorem kosmického loďstva a ona nás na to nenechala ani na okamžik zapomenout.

Kdykoli dosedla nějaká větší loď, sezvala všechny důstojníky přítomné na základně na recepci ve svém stylově zařízeném starobylém domě z devatenáctého století. A bylo rozumnější jít tam – pokud jste ovšem neměli nějakou perfektní omluvu – i když to znamenalo pokaždé znovu si prohlížet Christininy obrazy. Považovala se za umělkyni a stěny měla ověšeny strakatými mazanicemi. Myslet ustavičně na to, jakou zdvořilou poznámku o nich utrousit, patřilo k hlavním úskalím Christininých večírků; jiným takovým úskalím byla její metr dlouhá cigaretová špička.

Co byl Eric pryč, vychrlila novou sérii obrazů: vkročila do svého „čtvercového“ období. „Víte, panstvo,“ vysvětlovala nám, „ty staromódní obdélníkové formáty jsou už strašně pasé – prostě se to nehodí ke kosmickému věku. Tam venku vlastně nic takového není, nahoře, dole, horizontály nebo vertikály, takže žádný skutečně moderní obraz by neměl mít jednu stranu delší než druhou. A ideálně vzato, měl by vypadat naprosto stejně, bez ohledu na to, kterou stranou ho pověsíte vzhůru – právě na tom pracuji.“

„To zní velice logicky,“ řekl Eric taktně. (Koneckonců byl komodore jeho šéfem.) Když pak byla naše hostitelka z doslechu, dodal, „já sice nikdy nevím, jestli Christininy obrazy visí tou správnou stranou nahoru, ale krk bych za to dal, že jsou pověšeny tou nesprávnou stranou ke stěně.“

Souhlasila jsem s ním; než jsem se vdala, strávila jsem několik let na výtvarné škole a domnívala jsem se, že o těchto věcech ledacos vím. Kdybych měla tolik drzosti jako Christine, byla bych mohla udělat díru do světa se svými vlastními plátny, na které se teď prášilo v garáži. „Víš, Ericu,“ řekla jsem trochu zlomyslně, „dokázala bych i Dorcas naučit malovat lip, než je namalováno tohle.“

Zasmál se a odpověděl: „Byla by to psina zkusit to jednoho krásného dne, až to Ghristinu unaví.“ Pak jsem na to všechno zapomněla – a nevzpomněla jsem si celý měsíc, dokud se Eric nevydal zase do prostoru.

Přesná příčina toho souboje není důležitá; vzniklo to nad jakýmsi plánem veřejných prací, k němuž jsme s Christínou zaujaly zcela opačná stanoviska. Vyhrála to jako obvykle, a já jsem odešla ze schůze dštíc oheň a síru. Když jsem přišla domů, první věc, kterou jsem uviděla, byla Dorcas, jak si prohlíží barevné obrázky v jednom týdeníku – a já si vzpomněla na Ericova slova.

Odložila jsem kabelku a klobouk a řekla jsem pevně:

„Dorcasko – pojď ven do garáže.“ Chvíli to trvalo, než jsem vyhrabala své oleje a štafle zpod haldy vyhozených hraček, starých vánočních ozdob, potápěčské výbavy, prázdných beden a polámaných nástrojů (Eric, jak se zdálo, neměl nikdy čas tu uklidit, než zase vypálil do vesmíru.) V haraburdí bylo zahrabáno několik načatých pláten, která by pro začátek udělala svou službu. Dala jsem na štafle krajinku, která dospěla až k jednomu holému stromku, a řekla jsem: „Dávej pozor, Dorcasko – budu tě učit kreslit.“

Měla jsem velmi jednoduchý a nepříliš čestný plán. Třebaže už v minulosti dost často opice plácaly barvu na plátno, žádná z nich nevytvořila původní, řádně komponované umělecké dílo. Byla jsem si jista, že to nedokáže ani Dorcas, ale nikdo přece nemusí vědět, že má ruka vedla její ruku. Jí se bude věřit.

Nechtěla jsem nikomu přímo lhát, samozřejmě. Třebaže rozvrhnu kompozici, namíchám barvy a z větší části obraz vyvedu, nechám Dorcas patlat barvy tak, jak jí to jen půjde. Doufala jsem, že bude umět aspoň vyplňovat plochy barvou, a snad se při učeni u ní vyvine i nějaký ten osobitý rukopis štětce. I bez velkého spoléhání na štěstí jsem odhadovala, že bude schopna udělat asi tak čtvrtinu skutečné práce. Pak budu moci s klidným svědomím prohlásit, že je to její dílo – nepodpisovali snad Michelangelo a Leonardo obrazy, které z větší části vytvořili jejich asistenti? Budu zkrátka Dorcasina „asistentka“.

Musím doznat, že jsem byla trochu zklamána. Třebaže Dorcas rychle pochopila, oč vlastně jde, a třebaže se brzy obeznámila s užitím štětce a palety, její výkony byly dost chatrné. Vypadalo to, jako když se prostě nedokáže rozhodnout, které ruky vlastně užít, přendávala štětec z jedné ruky do druhé. Nakonec jsem musela udělat většinu práce sama a ona pouze nakonec přidělala pár barevných skvrn.

Nemohla jsem ovšem očekávat, že se za těch pár hodin stane mistrem, a vlastně na tom ani tolik nezáleželo. A jestli byla Dorcas ve výtvarném umění břídil, tak to chtělo jen ještě trochu přistřihnout pravdu, až budu tvrdit, že to všechno je její vlastní tvorba.

Neměla jsem naspěch; tahle věc se ani nedala uspěchat. Po dvou měsících vyšel z Dorcasiny umělecké školy asi tucet obrazů, všechny na pečlivě zvolené náměty, jaké by asi tak mohly být známy superšimpanzovi v Port Goddardu. Byla to studie laguny, pohled na náš dům, imprese z nočního startu rakety (samá záře a světelné exploze), rybářská scéna, palmový háj – samé kýče, pochopitelně, ale všechno jiné by bývalo vzbudilo podezření. Než přišla k nám, Dorcas toho asi mnoho neviděla – kromě světa laboratoří, kde byla vypěstována a vycvičena.

Nejlepší z těchto obrazů (a některé z nich opravdu byly dobré – já to koneckonců musím vědět nejlíp) jsem rozvěsila po domě na místech, kde si jich mé přítelkyně těžko mohly nepovšimnout. Všechno fungovalo; po obdivných dotazech následovaly překvapené výkřiky: „Ale ne, neříkejte?“, když jsem se skromně zříkala autorství. Tu a tam se objevila i nedůvěra, ale tu jsem brzy potlačila tím, že jsem několika vyvoleným přítelkyním dovolila sledovat Dorcas při práci. Vyvolila jsem tyto svědky především pro jejich naprostou ignoranci ve výtvarných otázkách, a obraz, o který šlo, byla taková abstrakce v červené, zlaté a černé, jakou si žádná z nich nedovolila kritizovat. Tou dobou dovedla už také Dorcas malování výtečně markýrovat, asi jako filmový herec, který předstírá, že hraje na hudební nástroj.

Jen tak, aby se tyto zprávy rozšířily, jsem několik nejlepších obrázků rozdala a předstírala jsem, že je nepovažuji za víc než za kuriozity – avšak neskrývala jsem přitom náznak žárlivosti. „Najala jsem si Dorcas,“ říkala jsem nedůtklivě, „aby pracovala pro mě – a ne pro Muzeum moderního umění.“ A velice úzkostlivě jsem dbala na to, abych nijak nesrovnávala její malůvky s tím, co malovala Christine: mohla jsem se spolehnout, že se o tohle postarají naše společné přítelkyně.

Když k nám přišla Christine na návštěvu, zřejmě především proto, abychom si o naší hádce promluvily „jako rozumní lidé“, věděla jsem, že troubí k ústupu. A tak jsem se vděčně podrobila, u čaje v salónku, pod jedním z Dorcasiných nejpůsobivějších výtvorů. (Úplněk nad lagunou – velice chladný, modrý a tajuplný. Byla jsem na něj docela pyšná.) Ani slovo nepadlo o obrázku nebo o Dorcas; ale Christininy oči mi pověděly všechno, co jsem potřebovala vědět. Výstava, kterou chystala na příští týden, byla v tichosti odvolána.

Karbaníci říkají, že když člověk vyhrává, má hry včas nechat. Kdybych se byla trochu zamyslela, bylo by mě mohlo napadnout, že to Christine jen tak nenechá. Dřív nebo později se dal čekat protiútok.

Čas k němu si vybrala dobře, počkala, až děti budou ve škole, až bude babička někde na návštěvě a já na nákupech na druhém konci ostrova. Možná že si nejdřív k nám domů i zatelefonovala, aby se ujistila, že doma nikdo není – to jest nikdo z lidí. Řekli jsme Dorcas, aby nebrala telefony; sice to první dny dělala, ale nedělalo to dobrotu. Superšimpanz vypadá v telefonu přesně jako nějaký ožralka a může to způsobovat všelijaké komplikace.

Dovedu si průběh událostí zrekonstruovat. Christine musela zřejmě přijet k nám, vyslovit hluboké zklamání nad tím, že nejsem doma a pozvat se dál. Nemařila asi čas a začala Dorcas zpracovávat, ale naštěstí jsem se proti tomu zajistila pečlivým instruováním své anthropoidní kolegyně. „Dorcas udělala,“ říkala jsem jí znovu a znovu, pokaždé, když jsme dokončily některý z našich výtvorů. „Paní neudělala – Dorcas udělala.“ Nakonec, tím jsem si jista, tomu Dorcas úplně věřila.

Jestliže tato má drezúra a zásoba pouhých padesáti slov zprvu Christine zarazila, nezůstala zaražená dlouho. Byla to dáma přímých akcí a Dorcas byla učelivá a poslušná duše. Christine, rozhodnutá odhalit a zveřejnit podvod, musela mít nesmírnou radost z ochoty, s jakou ji Dorcas zavedla do garážového ateliéru; taky musela být trochu překvapena.

Dorazila jsem domů asi půl hodiny nato a věděla jsem, že je zle, hned jak jsem spatřila Christinin vůz zaparkovaný před domem. Zbývala mi jen naděje, že nejdu příliš pozdě, ale sotva jsem vstoupila do tísnivě tichého domu, uvědomila jsem si, že už asi je pozdě. Něco se muselo stát; jinak by byla Christine určitě vykládala, i když by měla za posluchačku jen opici. Jakékoli ticho pro ni znamenalo stejnou výzvu jako prázdné plátno; muselo být vyplněno zvukem jejího hlasu.

Dům byl naprosto tichý; ani známka života. S pocitem rostoucí nervozity jsem po špičkách prošla salónkem, jídelnou, kuchyní a dozadu na dvůr. Dveře do garáže byly otevřené a já jsem opatrně nakoukla dovnitř.

Byla to hořká chvíle poznání. Osvobozena konečně od mého vlivu vytvořila si Dorcas svůj vlastní styl. Hbitě a sebevědomě malovala – jenže ne tak, jak jsem ji to učila já. A pokud jde o její námět…

Byla jsem hluboce dotčena, když jsem uviděla tu karikaturu, nad kterou se Christine tak zřejmě bavila. Koneckonců, po všem, co jsem pro Dorcas udělala, se mi tohle zdálo být hrozně nevděčné. Já vím, že tím nic zlého nemyslela a že prostě vyjadřovala své pocity. Psychologové a kritici, kteří sepsali ten nesmyslný katalog pro její výstavu u Guggenheima, říkají, že její portréty vrhají živé světlo na vztahy člověka a zvířete a že nám poprvé poskytují pohled na člověka zvenčí. Jenže takhle jsem se na to já nedívala a poslala jsem Dorcas zpátky do kuchyně. Protože mě neurazil jen ten námět: co mě do hloubi duše rozjitřilo, bylo pomyšlení na všechen ten čas, co jsem vyplýtvala na vylepšení její techniky – a jejího chování. Ignorovala všechno, co jsem jí kdy řekla, jak tak seděla před štaflemi s rukama nehnuto složenýma na prsou.

Už tenkrát, na samém začátku její kariéry nezávislé výtvarnice, bylo bolestně zřejmé, že Dorcas má víc talentu v kterékoli ze svých hbitě se pohybujících nohou, než mám já v obou rukou dohromady.

 

   1    

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist