<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Arthur C. Clarke

LÉTO NA IKARU
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti
   1    

 

Když Colin Sherrard otevřel po srážce oči, nemohl si uvědomit, kde je. Vypadalo to, jako by byl vleže připoután v nějakém vozidle, na vršku kulatého kopce, který srázně spadal všemi směry. Jeho povrch byl zprahlý a zčernalý, jako by se jím byl přehnal velký požár. Nad ním byla smolně černá obloha zasypaná hvězdami; jedna z nich visela nízko nad obzorem jako nepatrné zářivé slunce.

Nebo že by to bylo opravdu Slunce? Byl snad tak daleko od Země? Ne – to bylo vyloučeno. Vzpomínka, která dorážela na jeho paměť, mu říkala, že Slunce je velmi blízko – ohavně blízko – ne tak daleko, že by se zmenšilo až na pouhou hvězdičku. A s touto myšlenkou se mu vrátilo plné vědomí. Sherrard přesně věděl, kde je, a to poznání bylo tak strašné, že téměř znovu omdlel. Byl Slunci blíž, než se kdy jaký člověk před ním dostal. Jeho poškozený kosmobil neležel na kopci, nýbrž na příkře se zakřivujícím povrchu světa, který měl jen dvě míle v průměru. Ta jasná hvězda klesající rychle k západu, to byla světla Prométhea, lodi, která ho sem dopravila mnoha milióny kilometrů prostoru. Visela tam mezi hvězdami a divila se, proč se jeho kosmobil nevrací, tak jako se vracívají do svých kukaní poštovní holubi. Za několik minut mu zmizí z dohledu, klesne pod obzor ve své ustavičné hře na schovávanou se Sluncem.

Tuhletu hru právě prohrál. Dosud ještě byl na noční straně planetky, v chladném bezpečí jejího stínu, ale krátká noc už brzy skončí, čtyřhodinový den Ikaru ho rychle nesl k onomu strašnému svítání, kdy Slunce třicetkrát větší, než jaké kdy svítilo na Zemi, vrhne všechen svůj žár proti těmto skálám. Sherrard až příliš dobře věděl, proč bylo všechno kolem něho tak vyprahlé a zčernalé. Ikaru scházel ještě týden do perihélia, ale teplota v poledne dosahovala už teď skoro šesti set stupňů Celsia. Třebaže teď nebyla doba na žerty, vzpomněl si náhle na kapitána McGlellana a na jeho popis Ikaru: „Je to ten nejteplejší pozemek v celé sluneční soustavě." Pravda onoho žertu byla prokázána před pouhými několika dny jedním z oněch prostých a nevědeckých experimentů, které jsou o tolik působivější než jakékoli množství grafů a přístrojových zápisů.

Těsně před rozbřeskem někdo upevnil na jednom vršku kousek dřeva. Sherrard ho pozoroval v bezpečí noční strany, právě když se vrcholku kopce dotkly první paprsky vycházejícího Slunce. Když se jeho oči přizpůsobily náhlému výbuchu světla, spatřil, jak dřevo už začíná černat a uhelnatět. Kdyby tu byla atmosféra, byl by už klacek vzplál plamenem; takový byl na Ikaru úsvit…

A přece nebylo v době jejich prvního přistání nijak nesnesitelné horko, když před pěti týdny míjeli oběžnou dráhu Venuše. Prométheus předehnal planetku, když začínal její let ke Slunci, vyrovnal rychlost s tímto nepatrným světem a dosedl na jeho povrch lehce jako sněhová vločka. (Sněhová vločka na Ikaru – to je ta pravá představa…). Pak se vědci rozběhli po patnácti čtverečních mílích rozeklaného niklu a železa, které pokrývaly většinu povrchu planetky, rozmístili přístroje a stanice, sbírali vzorky a prováděli nekonečná pozorování.

Všechno bylo léta dopředu pečlivě naplánováno, jako součást Mezinárodní astrofyzikální dekády. Byla to jedinečná příležitost, jak vypravit výzkumnou loď do blízkosti pouhých sedmnácti miliónů mil ke Slunci, chráněnou před jeho žárem dvoumílovým štítem skal a železa. V Ikarově stínu bude moci loď bezpečně obeplout centrální oheň, jenž ohřívá všechny planety a na jehož existenci závisí veškerý život. Tak jako onen legendární Prométheus přinesl lidstvu dar ohně, tak se i loď, která nese jeho jméno, vrátí na Zemi s novými a netušenými tajemstvími nebes.

Bylo dost času uspořádat přístroje a vykonávat všechna měření, než musel Prométheus odstartovat a vyhledat trvalý stín noci. I pak však bylo stále ještě možné, aby se muži v malých kosmobilech s vlastním pohonem – miniaturních vesmírných lodích, jen deset stop dlouhých – mohli odvážit pracovat na noční straně asi tak hodinu, když se nedali předstihnout postupující čárou úsvitu. Zdálo se, že to je dost snadná podmínka ve světě, kde rozbřesk kráčel rychlostí pouhé jedné míle za hodinu; ale Sherrard ji nesplnil, a jedinou pokutou byla smrt. Nebyl si stále ještě zcela jist, co se vlastně stalo. Vyměňoval seismografický vysílač na stanici 145, neoficiálně známé jako Mount Everest, neboť se nacházela pouhých devadesát stop nad okolním územím. Byl to naprosto jednoduchý úkol, třebaže ho musel vykonat dálkovým ovládáním, mechanickýma rukama svého kosmobilu. Sherrard jimi vládl znamenitě; dokázal třeba vázat kovovými prsty uzly téměř stejně rychle jako svými vlastními z masa a kostí. Výkon trval něco přes dvacet minut, a už se radioseismograf opět ozýval, předávaje nepatrné záchvěvy a otřesy, které lomcovaly Ikarem stále víc a víc, jak se planetka blížila k Slunci. Bylo pramalou útěchou vědět, že se zasloužil o další záznam.

Když překontroloval vysílaný signál, rozmístil pečlivě kolem aparátu sluneční clony. Těžko uvěřit tomu, že dvě křehké a vyleštěné kovové fólie, sotva tlustší než papír, by mohly odvést stranou příval záření, který by v několika vteřinách dokázal roztavit olovo nebo cín. Ale první clona odrážela víc než devadesát procent slunečního svitu dopadajícího na její zrcadlový povrch a druhá odvracela téměř celý zbytek, takže za ně pronikal už jen neškodný zbytek onoho žáru.

Ohlásil splnění úkolu, loď potvrdila příjem, a tak se připravil na zpáteční cestu. Zářící reflektory zavěšené pod Prométheem – bez nich by bývala noční strana planetky ponořena do naprosté tmy – byly na obloze nezaměnitelným cílem. Loď byla pouhé dvě míle vysoko, při té slaboučké tíži by byl mohl do té výše i vyskočit, kdyby byl na sobě měl skafandr planetárního typu s ohebnými nohavicemi. Takhle ho tam nízkotahové mikroraketky jeho kosmobilu dopraví pohodlně za pět minut.

Nasměroval kosmobil pomocí gyroskopů, nařídil zadní raketky na tah dvě a stiskl odpalovací knoflík. Kdesi pod jeho nohama došlo k prudkému výbuchu. Vznesl se nad Ikara – jenže ne k lodi. Došlo k nějaké hrozné chybě; vrhlo ho to k jedné straně kabiny, takže nedosáhl na ovládací panel. Pálila jenom jedna tryska, a tak se roztočil jako káča a letěl po obloze, rotuje stále rychleji a rychleji, puzen nevyváženým jednostranným tlakem. Pokusil se najít přerušovač, ale rotace mu zcela zmátla orientaci. Když byl konečně schopen ovládací panel nalézt, jeho první reakce spíš ještě věci zhoršila – přepnul ventil na plný tah, asi jako když nervózní řidič šlápne na plyn místo na brzdu. Trvalo to jen vteřinu, než opravil chybu a vypnul pohon, ale to už rotoval tak prudce, že se hvězdy roztočily kolem dokola v souvislých kruzích. Všechno se dalo tak rychle, že neměl čas se bát, ani čas zavolat loď a ohlásit, co se vlastně děje. Pustil všechna řídidla; dotknout se jich teď, to by znamenalo věci jen dál zhoršovat. Chtělo by to dvě nebo tři minuty pečlivého kočírování, aby kosmobil vybral z té rotace, a podle mihotavých záblesků na blížících se skálách bylo zřejmé, že mu už nezbývá ani tolik vteřin. Sherrard se rozpomněl na radu, kterou čítal hned na začátku Příručky kosmonauta „Když nevíš, co dělat, nedělej nic.“ Stále ještě se touto radou řídil, když se na něho Ikarus zřítil a hvězdy pohasly.

Byl to zázrak, že se kosmobil nerozbil a že už nevdechuje prázdný prostor. (Za třicet minut by možná byl šťasten, kdyby to mohl učinit, až začne selhávat chlazení kabiny…). Nějakou škodu ovšem kosmobil utrpěl. Obě zpětná zrcátka vně kopule z průhledného plastiku, která mu kryla hlavu, byl urvána, takže už nemohl vidět, co je vzadu, aniž by si při tom vykroutil krk. To byla ovšem jen drobná nehoda; daleko závažnější byla skutečnost, že se nárazem ulomily antény. Nemohl zavolat loď a loď se nemohla dovolat jeho. Vše, co se z přijímače ozývalo, byl tichý praskot, bezpochyby šum vznikající přímo v přístroji. Byl naprosto sám, odříznut od všeho ostatního lidstva.

Byla to zoufalá situace, ale zbýval ještě slabounký paprsek naděje. Nebyl, koneckonců, zcela bezmocný. Třebaže nemohl užít mikroraket kosmobilu – dohadoval se, že motor na pravoboku střelil zpět a přerušil palivové potrubí, nehoda, jakou konstruktéři považovali za vyloučenou – byl stále ještě schopen pohybu. Měl mechanické ruce.

Jenže, kterým směrem se má plazit? Ztratil veškerou orientaci, neboť třebaže odstartoval z Mount Everestu, mohl už teď být na tisíce stop od něho. V tomto zdrobnělém světě nebyly žádné význačné orientační body; rychle klesající hvězda Prométhea byla jeho nejlepším vodičem, a pokud by se mu podařilo udržet v dohledu lodi, bude v bezpečí. Měla by to být jen otázka minut, než zpozorují jeho nepřítomnost, jestliže už se tak dokonce nestalo. Ovšem bez rádiového spojení to může jeho druhům trvat dost dlouho, než ho najdou; ačkoliv byl Ikarus malý, přece jen to byla na patnácti čtverečních mílích fantasticky rozeklané země nikoho výborná schovávačka pro válec o délce deseti stop. I hodinu by mohlo trvat, než ho najdou – a to by znamenalo, že musí prchat před vražedným úsvitem.

Sevřel prsty na ovládacím mechanismu kovových údů. Vně kosmobilu, v nepřátelském vakuu, jež ho obklopovalo, ožily jeho umělé ruce. Natáhly se dolů, opřely se o kovový povrch planetky a zdvihly kosmobil nad terén. Sherrard je ohnul a kabina sebou trhla kupředu jako nějaký podivný dvounohý hmyz – nejprve pravá ruka… pak levá, pravá, levá…

Bylo to méně obtížné, než se obával, a poprvé opět ucítil, že se mu vrací sebedůvěra. I když tyto mechanické paže byly projektovány pro jemnou a přesnou manipulaci, pohyb kabiny v tomto beztížném prostředí nevyžadoval příliš velké namáhání. Tíže na Ikaru byla desettisíckrát menší než na Zemi. Sherrard i se svým kosmobilem tu nevážili ani celou jednu unci, a jakmile se dostal do pohybu, plul kupředu bez námahy, se snovou lehkostí.

Jenže právě ta lehkost v sobě skrývala nebezpečí. Urazil několik set yardů a rychle předháněl klesající hvězdu Prométhea, když ho přemíra sebedůvěry zradila. Je to zvláštní, jak se duševní stavy rychle vychylují z jednoho extrému do druhého; před několika minutami v sobě shledával veškerou tvrdost, aby mohl pohlédnout do tváře smrti – a teď už přemítal, jestli nepřijde pozdě k večeři. Možná že i nezvyklost toho pohybu, tak odlišného od všeho, jak se kdy předtím pohyboval, měla na svědomí katastrofu; nebo snad ještě trpěl následky havárie.

Jako všichni kosmonauti naučil se i Sherrard orientovat se v prostoru a přivykl žít a pracovat i v podmínkách, kdy pozemské pojmy nahoře a dole ztratily svůj význam. Na takovém světě, jakým byl Ikarus, bylo nezbytné předstírat, že máte „pod“ nohama poctivou pevnou planetu, a že když po ní cestujete, pohybujete se „vodorovným“ směrem. Jakmile by tento nevinný sebeklam selhal, vrhali byste se do náruče kosmické závrati. Její záchvat se dostavil bez výstrahy, tak jako vždy. Zcela náhle se zdálo, jako by Ikarus přestal být pod ním a hvězdy nad ním. Vesmír se naklonil do pravého úhlu; Sherrard se pohyboval vzhůru podél svislého útesu, jako horolezec zlézající strmou skalní stěnu, a třebaže mu rozum říkal, že je to jen iluze, všechny jeho smysly řvaly, že je to skutečnost. V nejbližším okamžiku ho musí gravitace strhnout s této hladké stěny a pak se zřítí míli za mílí dolů do nekonečné hloubky, až se roztříští v zapomenutí.

Ale čekalo ho ještě něco horšího; falešná svislice se rozkomíhala jako střelka, která ztratila svůj pól. Teď byl už zas pod nesmírným skalnatým stropem, jako moucha se ho držel; v příští chvíli se strop stal zase stěnou, jenže tentokrát se po ní pohyboval dolů, místo nahoru… Ztratil veškerou vládu nad strojem, a lepkavý pot, jenž mu začal rosit čelo, ho varoval, že brzy ztratí i vládu nad tělem. Zbývala jediná věc; stiskl pevně víčka, opřel se tak pevně, jak to jen bylo možné, zády o pevně uzavřený svět své kabiny a předstíral ze všech sil, že žádný vnější prostor neexistuje. Nepřipustil si ani, aby do jeho autosugesce zasáhl pomalý jemný praskot jeho druhé havárie. Když se opět odvážil vyhlédnout ven, zjistil, že se kabina opět usadila jako velký balvan. Jeho mechanické ruce náraz zmírnily, avšak za cenu vyšší, než si mohl dovolit. Třebaže tu byla kabina prakticky bez tíže, stále ještě jí zbývalo jejích normálních pět set liber hmoty, a pohybovala se až do nárazu rychlostí přibližně čtyři míle za hodinu. To byla příliš velká setrvačnost, než aby ji mohly kovové paže utlumit; jedna praskla, druhá byla beznadějně ohnutá.

Když spatřil, co se stalo, bylo jeho prvním pocitem nikoli zoufalství, nýbrž vztek. Byl si tak jist úspěchem, když začal klouzat nad pustou tváří Ikaru. A teď tohle, všechno projeden okamžik tělesné slabosti! Jenže kosmický prostor právě nestrpěl žádnou lidskou křehkost a citečky; člověk, který tento fakt nerespektoval, v něm neměl co dělat.

Alespoň však získal trochu drahocenného času; vsunul mezi sebe a svítání dalších deset minut, ne-li více. Jestli těchto deset minut jen prodlouží jeho agónii nebo jestli daruje jeho druhům navíc čas, potřebný k tomu, aby ho našli, to se brzy doví.

Kde jsou? Jistě už teď zahájili pátrání! Napínal zrak směrem k jasné hvězdě lodi, doufal, že zahlédne slabší světélka kosmobilů blížících se k němu – ale nic jiného už nebylo na zvolna se otáčející klenbě nebes vidět.

Raději by se měl spolehnout na své vlastní síly, třebaže byly nevelké. Zbývalo jen několik minut, než Prométheus a jeho reflektory zmizí pod okrajem planetky a nechají ho ve tmě. Pravda je, že temnota bude až příliš krátká, ale než na něj dolehne, měl by si najít nějaký úkryt před nadcházejícím dnem. Třeba ten balvan, do kterého narazil…

Ano, nějaký stín by poskytnout mohl, dokud nevystoupí Slunce víc než na půl cesty k zenitu. Nic ho nemůže ochránit, jestliže mu bude procházet rovnou nad hlavou, ale byla tu přece jen možnost, zeje v šířkách, kde Slunce nevychází vysoko nad obzor v tomto období Ikarova čtyřistadevadesátidenního roku. Pak by mohl přežít krátké údobí denního světla; to byla jeho jediná naděje, jestliže ho zachránci nenajdou před svítáním.

Prométheus i jeho světla zašla pod okraj toho světa. S jeho západem se hvězdy jakoby rozhořely zdvojnásobeným třpytem. Nade všechny jasně – tak nádherně, že už pouhý pohled mu vháněl slzy do očí – planula jako jasný maják Země s Měsícem, který ji doprovází. Na jednom z těch světů se narodil, na druhý vkročil; spatří ještě některý z nich?

Bylo to zvláštní, až dosud ani nepomyslel na svou ženu, na děti, na všechno, co kdy v životě miloval a co se teď zdálo tak strašně vzdálené. Pocítil křečovitý stah viny, ale ten rychle opět pominul. Pouta citů nezeslábla ani tou vzdáleností stovek miliónů mil prostoru, který ho nyní dělil od rodiny. V tomto okamžiku prostě neměla platnost. Byl teď primitivním, na sebe soustředěným zvířetem bojujícím o holý život, a jeho jedinou zbraní byl jeho mozek. V tomto střetnutí nebylo místo pro srdce; byla by to pouhá přítěž matoucí jeho úsudek a oslabující jeho rozhodnost.

A pak spatřil něco, co rázem zaplašilo všechny myšlenky na vzdálený domov. Nad horizont za ním, letě přes hvězdy jako mléčná mlha, vyvstal lehký duchovitý fosforeskující kužel. Zvěstovatel Slunce – krásný, perleťový fantom koróny, viditelný ze Země jen za řídkých okamžiků úplného zatmění. Když vycházela koróna, nebylo už Slunce za ní příliš daleko, brzy dopadne na tuto zemičku jeho běsnící žár.

Sherrard využil tohoto varování, jak se dalo. Teď mohl alespoň do jisté míry odhadnout bod, kde Slunce vyjde. Hrabaje se zvolna a neobratně po pahýlech zlámaných kovových paží, táhl kabinu na onu stranu balvanu, kde bude nejvíc zastíněna. Sotva toho místa dosáhl, už se na něho Slunce vrhlo jako šelma a jeho miniaturní svět explodoval do plného světla.

Spouštěl v přílbě tmavé filtry, jeden za druhým, až konečně byl jas snesitelný. Až na pruh, kde se po planetoidu táhl široký stín balvanu, bylo to jako pohled do vysoké pece. Nemilosrdné světlo odhalovalo kolem něho každou podrobnost pustiny; neexistovala tu žádná šeď, jedině oslepující běl a neproniknutelná čerň. Všechny trhliny a dutiny, jež ležely ve stínu, byly jako louže tuše, zatímco výšiny se zdály vzplanout požárem, sotva se jich Slunce jen dotklo. A přece uběhla od rozbřesku pouhá minuta.

Teď už si Sherrard dovedl představit, jak měnil spalující žár miliard letních polední Ikarus v kosmický oharek, jak pražil skály, až z nich unikly i poslední bublinky plynů. Proč jen člověk musí putovat, ptal se sám sebe hořce, napříč hvězdnou tůní, za takového rizika a za takových nákladů, jen aby přistál na rotující haldě strusky? Věděl, že ze stejného důvodu, z jakých se kdysi dral na Everest, na póly, do nejodlehlejších koutů Země – jen pro ten dráždivý pocit, jež tělu přinášejí dobrodružství a myšlenkám objevy. Ta odpověď ho pramálo utěšovala, teď kdy ho čekalo, že bude upečen jak kýta na otáčejícím se rožni. Na tváři už pocítil první dech vedra. Balvan, za nímž ležel, mu poskytoval sice ochranu před přímým svitem, ale záře odrážená k němu planoucími skálami, jen několik yardů vzdálenými, už prorážela průhlednou plastikovou kopulí krytu. Bude sílit tou měrou, jak bude Slunce stoupat po obloze; zbývalo mu ještě méně času, než se domníval, a s tímto poznáním se dostavila jakási tupá rezignace, která přehlušovala i strach. Bude prostě čekat – vydrží-li to – dokud i jeho nezalije východ Slunce světlem a dokud chlazení kabiny nepodlehne v nerovném zápase; pak kosmobil roztrhne a nechá vzduch vniknout do vakua vnějšího prostoru.

Nezbývá nic než sedět a přemýšlet po ony zbývající minuty, než se smrští jeho jezírko stínu. Nepokoušel se myšlenky nějak usměrňovat, dovolil jim zatoulat se, kam se jim zachtělo. Jak zvláštní je, že on teď musí zemřít jen proto, že kdysi ve čtyřicátých letech dvacátého století – léta předtím, než se vůbec narodil – nějaký hvězdář na Palomaru postřehl na fotografické desce šmouhu světla a pojmenoval ji tak případně po chlapci, který zalétl do přílišné blízkosti Slunce.

Jednou, uvažoval, mu tady na této spálené pláni postaví pomníček. Co na něj asi napíší? „Zde zahynul Colin Sherrard, inženýr astroniky, pro věc vědy.“ To bude komické, on přece jakživ neporozuměl ani polovině toho, oč se tu vědci pokoušeli.

A přece se ho dotklo trochu toho vzrušení z jejich objevů. Pamatoval si, jak geologové odškrábli spálenou pokožku planetky a jak vyleštili kovový povrch, který ležel pod ní. Byl pokryt podivuhodnými kresbami škrábanců a čar, podobal se abstraktním obrazům postpicassovské dekadence. Jenže tyhle čáry měly svůj význam; v nich byla vepsána historie Ikaru, třebaže je dokázal číst jen geolog. Odkrývaly, jak se Sherrard dověděl, že tento kus kamene a železa neputoval prostorem odjakživa o samotě. V jakési nesmírně vzdálené minulosti byl podroben ohromnému tlaku, a to mohlo znamenat pouze jedinou věc. Před miliardami let byl součástí mnohem většího tělesa, snad planety podobné Zemi. Z nějakých důvodů se ona planeta rozletěla a Ikarus a všechny ostatní tisíce druhých planetek byly trosky oné kosmické exploze.

I v tomto okamžiku, kdy se spalující čára slunečního svitu už blížila, znepokojovala tato představa jeho mysl. To, na čem Sherrard nyní spočíval, bylo jádro nějakého světa – snad dokonce světa, který kdysi znal život. Jakýmsi zvláštním, nadpomyslným způsobem ho upokojovalo vědomí, že možná jeho duch nebude samoten obcházet Ikarem až do skonání věků.

Přílba se zamlžila; to mohlo znamenat jedinou věc – že chladicí zařízení začíná selhávat. Konalo svou povinnost dobře; i teď, kdy kamení a skály pouhých pár yardů vzdálené už musí rudě žhnout, horko uvnitř kabiny nebylo nijak nesnesitelné. Až dojde k selhání, bude to okamžitá katastrofa, rychlý konec.

Sáhl po červené páce, která připraví Slunce o kořist, ale ještě než za ni zatáhne, pohlédne ještě jednou k Zemi. Opatrně spouštěl tmavé filtry a nastavoval je tak, aby sice ještě odstiňovaly jas rozpálených skalisek, ale nebránily mu výhledu do vesmíru.

Hvězdy potemněly, oslabeny postupujícím jasem koróny. A nad balvanem, jehož ochrana už brzy selže, se právě objevil zášleh karmínového plamene, zkroucený prst ohně vyrážející už ze samého okraje Slunce. Zbývaly mu pouhé vteřiny.

Tam byla Země, tam byl i Měsíc. Sbohem, vy oba, sbohem, přátelé a drazí na obou z vás! Zatímco pohlížel do nebes, Slunce už olízlo spodek kabiny – a pocítil první dotek ohně. Reflexním pohybem, stejně tak automatickým, jako zbytečným, přitáhl nohy, pokoušeje se uniknout postupující vlně žáru.

Co bylo tohle? Jasný zášleh světla, nekonečně jasnější než všechny hvězdy, mu náhle vybuchl nad hlavou. Míle nad ním plulo oblohou obrovské zrcadlo a odráželo sluneční paprsky, jak se zvolna otáčelo v prostoru. To bylo něco zcela vyloučeného; začínal trpět halucinacemi, byl čas jít. Po těle mu už vyvstával pot, v několika vteřinách se kabina změní ve výheň.

Nečekal už, trhl za páku nouzového východu veškerou mizející silou, a sbíraje současně odvahu čelit konci.

Nic se nestalo; páka se ani nepohnula. Tahal za ni znovu a znovu, až si konečně uvědomil, že se beznadějně zasekla. Tak tedy si nemohl tu cestu usnadnit, nepřijde milosrdná smrt, při níž by mu vzduch rázem vyrazil z plic. Teprve tehdy ho zasáhl skutečný úder hrůzy, když si uvědomil svou situaci, a nervy mu konečně povolily, začal křičet jako lapené zvíře.

Když uslyšel hlas kapitána McClellana, jak mu tiše, ale zřetelně něco říká, byl si vědom toho, že to nemůže být nic než nějaká další halucinace. A přece nějaký poslední zbytek kázně a sebeovládání zkrotil ten jeho křik; zaťal pevně zuby a naslouchal onomu známému, velitelskému hlasu.

„Sherrarde! Vydržte ještě, člověče! Zachytili jsme vás – ale křičte dál!“

„Já jsem tady!“ křičel. „Ale pospěšte si, proboha, hořím!“ V hlubinách toho, co zbylo z jeho rozumu, si uvědomil, co se přihodilo. Jakýsi slabounký přízrak signálu pronikal přece jen pahýly jeho ulámaných antén, a zachránci zaslechli jeho křik – právě tak, jako on zaslechl jejich hlasy. Znamenalo to, že musí být velice blízko, a to vědomí mu dodalo náhle novou sílu.

Zíral kouřící plastickou hmotou kopule a znovu vyhlížel to nemyslitelné zrcadlo na obloze. Teď ho zahlédl znovu – a uvědomil si, jak klamavá perspektiva prázdného prostoru ošálila jeho smysly. Zrcadlo nebylo na míle daleko, ani nebylo nijak obrovské. Letělo téměř nad ním a letělo rychle.

Stále ještě křičel, když sklouzlo přes tvář vycházejícího Slunce, a jeho požehnaný stín na něj dolehl, jako by ho ovanul chladný vichr ze samého srdce zimy, fičící nad lány sněhu a ledu. Teď, kdy bylo již tak blízko, rozpoznal ihned, co to vlastně je; byla to pouhá velká protiradiační clona z kovové fólie, bezpochyby nakvap stržená z některé pozorovací stanice. V bezpečí jejího stínu se ho přátelé vydali hledat.

Těžká dvousedadlová nákladní kabina se mu pohupovala nad hlavou, jedním párem paží držela blyštivý štít a druhým sahala po něm. I skrze zamlženou kopuli a žhavý opar, který dosud otupoval jeho smysly, rozpoznával napjatou tvář kapitána McClellana, jak na něj shlíží z druhého kosmobilu.

Takhle asi tedy vypadá zrození, neboť nyní se vpravdě podruhé narodil. Byl příliš vyčerpán, než aby mohl projevit vděčnost – to přijde až pak – ale když stoupal od žhnoucích skal, očima hledal a našel jasnou hvězdu Zemi. „Jsem tady,“ říkal tiše. „Vrátím se.“

Zpět, užívat a prožívat všechny krásy světa, o nichž se už domníval, že jsou pro něj navždy ztraceny.

Ne – všech ne.

Už nikdy si nebude umět užívat léta.

 Tato kniha na Novém Literárním doupěti

 

   1    

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist