Arthur C. Clarke

HVĚZDA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Do Vatikánu nám zbývají tři tisíce světelných let. Kdysi jsem věřil, že Vesmír nemá větší moc než víra, stejně jako jsem věřil, že nebe hlásá slávu díla božího. Teď jsem prohlédl to dílo a má víra je plná pochyb. Hledím na svatý kříž, zavěšený na stěně kabiny nad počítačem šesté generace, a poprvé ve svém životě přemítám, zda to není pouze prázdný symbol.

Ještě jsem o tom nikomu neřekl, ale pravda se utajit nedá. Fakta jsou všem na očích, zaznamenaná na nesčetných mílích magnetických pásek a na tisících fotografií, jež vezeme zpět na Zemi. Jiní vědci je mohou interpretovat stejně snadno, jako jsem to dokázal já, a nepatřím mezi ty, kteří přehlížejí, že překrucování pravdy dávalo za dávných dob tak zlou pověst mému řádu.

Posádka byla skleslá až dost: byl jsem zvědav, jak tuhle poslední ironii snesou. Pár z nich bylo bez vyznání, a přesto tuhle zbraň ve svém boji proti mně nevychutnají - v této soukromé, shovívavé, ale zásadní válce, trvající po celou cestu ze Země. Pobavilo je, že mají za hlavního astrofyzika jezuitu: ale například dr. Chandler se přes to nikdy nedokázal přenést. Proč jen jsou lékaři takoví notoričtí ateisté? Čas od času mě potkával na pozorovací palubě, kde světla jsou vždy ztlumená, aby hvězdy zářily v nezmenšené nádheře. V temnotě přicházel až ke mně a stál, hleděl ven velikým oválným oknem, zatímco nebe se pomalu plížilo kolem nás, jak se loď otáčela kolem dokola reziduálním spinem, který jsme se nikdy nesnažili odstranit.

„No dobře, otče,“ řekl konečně. „Takhle to přetrvává dál a dál a připusťme, že to bylo Něčím stvořené. Ale jak můžete věřit, že to Něco mělo zájem zrovna o nás, o ten náš ubohý malý světíček - to je víc, než umím pochopit.“

Tak začínal spor, zatímco hvězdy a mlhoviny rotovaly kolem nás v tichých, nekonečných kruzích za neposkvrněně čistým plastikem pozorovatelny.

Příčinou obveselení posádky byla, domnívám se, zdánlivá nepochopitelnost mého postavení. Marně jsem poukazoval na své tři vědecké práce otištěné v Astrofyzikálním časopise a pět v Měsíčních zprávách Královské astronomické společnosti. Připomínal jsem jim, že náš řád velmi dlouho slul svou vědeckou činností. Možná že teď je nás už málo, avšak od osmnáctého století náš příspěvek k astronomii a geofyzice podstatně přesahuje náš počet. Završí moje zpráva o mlhovině Phoenix naši tisíciletou historii? Ukončí, obávám se, mnohem víc než jenom to.

Netuším, kdo mlhovině dal její jméno, jež se mi ostatně zdá nevhodné. Pakliže obsahuje proroctví, je takové, že si je dokonce ani za několik miliard let nebudeme moci ověřit. Dokonce i slovo „mlhovina“ zavádí: představuje mnohem menší objekt než ta úžasná oblaka mezihvězdné hmoty - látky nezrozených hvězd - jež je rozptýlena po vší Mléčné dráze. V kosmickém měřítku, ovšemže, je mlhovina Phoenix nepatrná věcička - řídká skořápka plynu, obklopující jednu jedinou hvězdu.

Anebo to, co z ní zůstalo...

Rubensova rytina Ignáce z Loyoly se tváří, jako by se mi vysmívala - když visí tady nad záznamy spektrofotometru. Jak bys ty, otče, naložil s tímto poznatkem, jejž jsem získal do svého držení v tak nesmírné dálce od maličkého světa, který tobě představoval veškerý známý vesmír? Posílila by se víra tvá tváří tvář výzvě - stejně jako má se zhroutila?

Hledíš do dálky, otče, leč já jsem odcestoval do vzdálenosti přesahující vše, co sis uměl představit, když jsi před tisíci lety zakládal náš řád. Žádná z průzkumných lodí nebyla nikdy tak daleko od Země: jsme na samých hranicích prozkoumaného vesmíru. Vydali jsme se na cestu, abychom dosáhli mlhoviny Phoenix, dokázali jsme to a vracíme se domů obtěžkáni palčivostí toho, co jsme odhalili. Jak rád bych svrhl toto břemeno z beder svých, leč marně tě vzývám propastí staletí a světelných roků, jež se rozkládá mezi námi.

V knížce, již svíráš v dlaních, se dá snadno číst. Ad maiorem dei gloriam hlásá poselství, ale je to vzkaz, jemuž nemohu už více důvěřovat. Věřil bys ty, kdybys spatřil to, co jsme nalezli my?

Věděli jsme, ovšemže, co to mlhovina Phoenix je. Každoročně jenom v samotné naší Galaxii vybuchne více než stovka hvězd, vzplanou na několik hodin nebo dní tisíckrát jasněji než zářily normálně, aby se poté ponořily do temna smrti a zapomnění. To jsou běžné novy - obvyklé kosmické katastrofy. Sám jsem pořídil spektrogramy a světelné křivky celých tuctů takových nov - od té doby, kdy jsem začal pracovat v Lunární observatoři.

Ale v průběhu každého tisíciletí se třikrát nebo čtyřikrát přihodí něco, vedle čehož dokonce i záře novy vybledne do naprosté bezvýznamnosti.

Když se hvězda stane supernovou, je schopna během několika okamžiků vyzářit hmotu všech sluncí v Galaxii. Čínští astronomové takový úkaz pozorovali roku 1054, aniž chápali, co vlastně vidí. O pět století později, v roce 1572, vzplála supernova v Cassiopeji tak jasně, že byla viditelná na obloze za dne. A od té doby se vyskytly ještě tři další výbuchy.

Naše výprava měla navštívit pozůstatky takové katastrofy, rekonstruovat události, jež jí předcházely, a pakliže by to bylo možné - odhalit její příčiny. Zvolna jsme vstoupili mezi koncentrické vrstvy plynu, vyvrženého už před šesti tisíci lety, přesto však stále expandujícího. Byl ještě nesmírně vřelý, dokonce vyzařoval ostré fialové světlo, ale byl také příliš řídký, než aby nám mohl jakkoli uškodit. Když hvězda vybuchla, její vnější vrstvy byly vymrštěny takovou rychlostí, že zcela unikly z jejího gravitačního pole. Nyní utvořily dutou skořápku, tak objemnou, že by mohla obklopit na tisíc Slunečních soustav, a v jejím středu plápolal nepatrný, fantastický objekt, v nějž se teď hvězda proměnila - bílý trpaslík menší než Země, a přesto vážící milionkrát tolik.

Sálající plynová skořápka se prostírala všude kolem nás a vykázala z vesmíru jeho normální stálou noc. Letěli jsme do středu kosmické bomby, jež detonovala před celými milénii a jejíž doběla rozpálené trosky stále ještě sršely jiskrami. Nesmírné měřítko exploze a fakt, že trosky už vyplňovaly objem mnoha miliard mil prostoru, uloupil scéně jakýkoli postřehnutelný pohyb. Trvalo by celá desetiletí, než by neozbrojené oko dokázalo zjistit nějaké hnutí mezi zkroucenými chomáči a víry plynu, přestože pocit divokého rozpínání člověka přímo ohromoval.

První cestu jsme si přepočítali a ověřili hodiny a hodiny předem a pomalu jsme se snášeli k palčivě zářící malé hvězdičce vpředu. Bývalo to kdysi slunce podobné našemu, ale během několika hodin promrhalo tolik energie, že by mu umožnila zářit milion roků. Nyní to byl svraštělý lakomec hromadící si zásoby, jako by si usiloval nahradit marnotratnost v mládí.

Nikdo vážně neočekával, že bychom mohli nalézt planety. Jestli tady před explozí nějaké byly, vypařily by se ve vřelém vzdutí výbuchu a jejich hmota by se ztratila mezi troskami samotné hvězdy. Avšak stejně jako vždycky, když jsme se přibližovali k neznámému slunci, zapojili jsme automatický průzkum a brzy jsme odhalili jeden jediný malý svět, obíhající hvězdu v nesmírné vzdálenosti. Musel to být jakýsi Pluto tohoto slunečního systému, po němž jinak nezbylo ani stopy, oběžná dráha planety vedla na hranici věčné noci. Byla příliš vzdálená od centrálního slunce, než aby na ní kdy vypučel inteligentní život, a právě tato odlehlost ji zachránila před osudem všech jejích ztracených druhů.

Prolétající oheň sežehl její skály a spálil plášť zmrzlého plynu, který ji v dobách před katastrofou musel pokrývat. Přistáli jsme - a tak jsme objevili Sklepení.

Jeho stavitelé si to ovšem pojistili. Z monolitického ukazatele, vztyčeného nad vchodem, zbýval sice jenom roztavený pahýl, ale už první fotografie teleobjektivy prokázaly, že to je výtvor inteligentních tvorů. O něco později naše detektory odhalily radioaktivní maják zakopaný do skal a široký jako celý kontinent. Dokonce i kdyby byl pylon nad Sklepením zničen, tohle by bylo zůstalo; nehybný věčný maják křičící ke hvězdám. Naše loď se snesla k tomuto obrovskému svítícímu návěští jako šíp do středu terče.

Sloup - když ho vztyčili - musel být snad na míli vysoký, nyní však vypadal jako svíčka, jež se roztekla do voskové louže. Týden nám trvalo, než jsme se roztavenou skálou provrtali, na podobné úkoly jsme totiž vůbec nebyli zařízení. Byli jsme astronomové, a nikoli archeologové, uměli jsme však improvizovat. Původní účel naší cesty byl rázem zapomenut: tento osamělý monument, tak pracně vztyčený v největší možné vzdálenosti od slunce odsouzeného k záhubě, mohl mít jen jediný význam. Civilizace, jež věděla, že se připravuje na smrt, se pokusila získat nesmrtelnost.

Zabere nám celé generace, než prozkoumáme všechny poklady uložené do Sklepení. Měli spoustu času, aby se připravili, neboť jejich slunce muselo vydávat první varovné známky mnoho let před konečným výbuchem. Všechno, co si přáli uschovat, všechny plody své inteligence snesli v oněch dnech předcházejících konci sem na tuto vzdálenou planetu a doufali, že je nalezne nějaké jiné plémě, že nezůstanou pohřbeni v zapomnění. Dokázali bychom to stejně dobře, anebo bychom se natolik utápěli ve vlastní bídě, že bychom ani nepomyslili na budoucnost, již nikdy nespatříme a kterou už nebudeme sdílet?

Kdyby jen bývali měli trochu víc času! Mezi planetami sluneční soustavy mohli cestovat úplně volně, ale překračovat mezihvězdné propasti se ještě nenaučili a nejbližší solární systém byl odsud na sto světelných roků. Avšak i kdyby pronikli do tajemství Transsvětelného cestování, nemohlo by se jich zachránit víc než pár milionů. Snad to takhle bylo lepší.

Kdyby alespoň nebyli tak znepokojivě podobní lidem, jak jejich sochy naznačovaly, takhle jsme se nemohli ubránit, abychom je neobdivovali a aby nás jejich osud nermoutil. Zanechali po sobě tisíce optických záznamů i s přístroji na jejich projekci společně s vypracovanými obrázkovými instrukcemi, z nichž se nebylo obtížné naučit jejich psanému jazyku. Prozkoumali jsme mnohé z těchto záznamů a poprvé po šesti tisících letech jsme oživili teplo a krásu civilizace, jež musela předčit naši v mnoha ohledech. Možná že nám ukázali jenom to nejlepší, ale to jim těžko můžeme vyčítat. Avšak jejich svět byl nesmírně krásný a jejich města vybudována s takovým půvabem, že se jim nic lidského nemůže rovnat. Sledovali jsme je při práci i při hrách a naslouchali jejich melodické řeči zaznívající plynoucími staletími. Jednu scénu mám stále ještě před očima: skupinka dětí na pláži z podivně modravého písku dovádí ve vlnách stejně jako pozemské děti. Pobřeží lemují zvláštní stromy podobné bičům a jakési hrozně veliké zvíře se brodí mělčinou, ale nikdo mu nevěnuje ani špetku pozornosti.

A slunce klesá do moře, věčně teplého a laskavého a životodárného, to slunce, jež tak brzy zradí a vyhladí všechno tohle prosté štěstí.

Snad kdybychom se tolik nevzdálili od domova a nebyli tak zranitelní osamělostí, nebyli bychom pohnuti tak hluboce. Mnozí z nás spatřili ruiny prastarých civilizací na jiných planetách, ale ty nás nikdy tak hluboce nedojaly. Toto byla výjimečná tragédie. Když některá z civilizací selže a vyhyne, jako se to stávalo národům a kulturám na Zemi - to je jedna věc. Ale být tak úplně zničen, se vším výkvětem toho, čeho se dosáhlo, nezanechat jedinou bytost, jež by přežila - jak se tohle dá uvést v soulad s boží milostí?

Kolegové z posádky se mě na to vyptávali a dával jsem jim takové odpovědi, na jaké jsem se zmohl. Možná že ty bys to zvládl lépe, otče Ignáci, ale já jsem v Exercitia Spiritualia nenalezl nic, co by mi tady pomohlo. Nebyli to špatní lidé: nevím, jaké bohy uctívali - jestli ovšem vůbec nějaké. Ale hleděl jsem na ně nazpět staletími a pozoroval je, zatímco krása, pro jejíž uchování vynaložili své poslední síly, se vynořila ve světle svraštělého slunce. Mnohému nás mohli naučit - proč byli vyhlazeni?

Předem znám odpověď, již budou dávat mí kolegové, až se vrátíme zpět na Zemi. Budou tvrdit, že Vesmír nemá žádný účel ani plán, neboť v naší Galaxii ročně exploduje na sto sluncí, a právě v tomto okamžiku umírá v hlubinách vesmíru nějaká civilizace. Zda ti tvorové během svého života konali dobro či zlo, v tom koneckonců není rozdíl: boží spravedlnost neexistuje, protože žádný bůh není.

Nicméně to, co jsme spatřili, ještě nic takového nedokazuje. Každý, kdo tak argumentuje, je ovládán emocemi, nikoli veden logikou. Bůh není povinen ospravedlňovat své počínání člověku. On, jenž vybudoval Vesmír, může jej zničit, kdykoli se mu zachce. A je to od nás drzost - nebezpečně blízko k rouhání - říkat, co smí a co ne.

To bych ještě mohl přijmout, ačkoli není snadné hledět na celé planety a národy vržené do pece ohnivé. Avšak nadchází okamžik, kdy musí zakolísat i víra nejhlubší, a právě nyní, když pohlížím na výpočty ležící přede mnou, vím, že jsem dospěl až do tohoto bodu.

Nebyli jsme schopni určit - předtím než jsme mlhoviny dosáhli - před jakou dobou exploze proběhla. Teď podle astronomických úkazů a stop ve skalách té jediné planety, jež přežila, jsem schopen datovat ji velmi přesně. Vím, kterého roku dosáhlo světlo tohoto kolosálního vzplanutí naší Země. Vím, jak jasně kdysi zazářila na pozemském nebi supernova, jejíž mrtvé tělo se vytrácí za naší řítící se lodí. Vím, jak musela planout dole na východě, předtím než vzešlo slunce, ve skvoucím se rozbřesku jako maják.

Nemůžeme být na pochybách: prastará záhada je konečně rozluštěna. Ale bože, - měls přece tolik hvězd, které jsi mohl použít! Opravdu bylo nutné svrhnout ty lidi do plamenů, aby symbol pomíjející velikosti vzplál nad Betlémem?