Paulo Coelho
překlad: Antonín Pasienka

U ŘEKY PIEDRA JSEM USEDLA A PLAKALA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Sobota,
4. prosince 1993

Atmosféra v sále byla formálnější, než jsem předpokládala, a bylo tam víc lidí, než jsem očekávala.

Nebylo mi jasné, co to všechno znamená.

"Možná je slavný," napadlo mě. O tom se v dopisech nezmínil.

Měla jsem chuť oslovit někoho z přítomných, zeptat se, co tam dělají, ale nenašla jsem odvahu.

Když jsem ho viděla přicházet, byla jsem překvapená. Zdál se mi jiný než ten kluk, kterého jsem znala - není divu, jedenáct roků člověka změní. Připadal mi hezčí a v očích měl zvláštní jiskru.

"Vrací nám, co bylo naše." řekla žena sedící vedle mě.

Ta věta byla zvláštní.

"Co nám vrací?" zeptala jsem se.

"To, co nám vzali. Víru."

"Ne, nevrací." řekla jiná, mladší žena po mé pravé straně. "Nemůžou nám vrátit, co už nám dávno patří."

"Tak proč jste tady?" zeptala se podrážděně ta první.

"Chci si ho poslechnout. Chci znát jeho názor. Jednou nás už upalovali, co když to zkusí znovu?"

"Je ve své víře sám." řekla první žena. "Dělá, co může."

Mladší žena nasadila ironický úsměv a otočila se dopředu, čímž ukončila rozhovor.

"Na studenta semináře mluví odvážně," hledala starší žena oporu u mě. Já jsem však jenom nechápavě mlčela a ona to raději vzdala. Mladší žena po mé pravici na mě mrkla, jako by mě považovala za svého spojence.

Důvod mého mlčení byl však jiný. Myslela jsem na slova starší ze dvou žen.

Student semináře.

To snad ne! To by mi byl přece napsal...

Začal mluvit, ale já jsem se nedokázala soustředit. Měla jsem si na sebe vzít něco jiného, napadlo mi, i když mi nebylo jasné, proč by na tom mělo tolik záležet. Uviděl mě v sále a já jsem se snažila uhodnout, co si asi myslí. Jakou si mě představoval? Jaký byl rozdíl mezi osmnáctiletou dívkou a devětadvacetiletou ženou?

Hlas měl pořád stejný. To, co říkal, se ale hodně změnilo.

"Je třeba podstupovat riziko. " zdůrazňoval. "Zázrak života pochopíme jen tehdy, když dovolíme, aby se stalo nečekané.

Každý den nás Bůh s vycházejícím sluncem obdaří okamžikem, ve kterém můžeme změnit všechno, co nás trápí. Každý den se tváříme, jako bychom o něm nevěděli, jako by neexistoval, jako by se dnešní den nelišil od včerejšího, ani od toho, který přijde zítra. Ale kdo vnímá každý svůj den, onen kouzelný okamžik objeví. Může to být zrovna ta chvíle, kdy ráno zamykáme dveře, ticho po večeři, bezpočet věcí, které se nám zdají stejně. Existuje však; a když nastane, soustředíme v sobě sílu hvězd a jsme připraveni činit zázraky.

Někdy je štěstí darem - ale obvykle je výsledkem našeho úsilí. Díky kouzelnému okamžiku se můžeme změnit, vydat se na cestu hledání svých snů. Budeme trpět, prožívat těžké chvíle, budeme čelit zklamáním - ale to všechno je pomíjivé a nepoznamená nás to. Jednou se ohlédneme za svým životem naplněni hrdostí a vírou.

Ubohý ten, kdo se neodvážil riskovat. Možná nikdy nezažije zklamání ani deziluzi, možná nebude trpět jako ti, kteří jdou za svým snem. Ale když se ohlédne - protože každý se (...)

(......)