<<< Literární doupě
Literární doupě

Robin Cook

EPIDEMIE

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 4 stran.]

 

Invaze z galaxie - Cook Robin
 
 
cena původní: 249 Kč
cena: 199 Kč
Invaze z galaxie - Cook Robin
Šarlatáni - Cook Robin
 
 
cena původní: 399 Kč
cena: 335 Kč
Šarlatáni - Cook Robin
Hostitel - Cook Robin
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 239 Kč
Hostitel - Cook Robin

 

<   11   

 

 

5.  středa 20. března 1996, 14. 50

BYLO zataženo a schylovalo se k dešti, ale Jackovi to nevadilo. Bez ohledu na počasí byla jízda na kole nahoru k Manhattanské všeobecné po tom úmorném dopoledni ve skafandru u pitevního stolu požitkem.

Poblíž hlavního vchodu do nemocnice Jack objevil bytelnou dopravní značku a připoutal k ní své horské kolo. Zamkl dokonce dalším lankovým zámkem, který zajišťoval i sedlo, také svou přílbu a koženou bundu.

Stoje ve stínu nemocnice, pohlédl vzhůru na její průčelí tyčící se k nebi. V dřívější době to byla úctyhodná soukromá nemocnice patřící k univerzitě. AmeriCare ji zhltla během finančně nesnadného období, které vláda nevědomky vytvořila v oblasti zdravotní péče na začátku devadesátých let. I když věděl, že pomstychtivost rozhodně není ušlechtilá vlastnost, vychutnával vědomí, že se chystá předhodit AmeriCare veřejnému mínění.

Uvnitř přistoupil k informacím a zeptal se na doktora Carla Wainwrighta. Dozvěděl se, že je internistou AmeriCare a že má pracovnu v přilehlé budově. Dívka za přepážkou mu poskytla podrobné pokyny, jak doktora najít.

O patnáct minut později Jack dorazil do lékařovy čekárny.

Když se prokázal služebním odznakem soudního patologa, který vypadal prakticky jako policejní odznak, sestra u příjmu ho okamžitě u doktora Wainwrighta ohlásila. Jack byl ihned uveden do jeho soukromé kanceláře a během několika minut se objevil lékař osobně.

Doktor Carl Wainwright byl předčasně šedivý muž s poněkud ohnutými zády. Jeho tvář s jasně modrýma očima však vypadala mladě. Podal Jackovi ruku a pokynul mu, aby se posadil.

„Nemíváme každý den návštěvy z Ústavu,“ řekl na uvítanou.

„Však by bylo znepokojující, kdyby tomu tak bylo,“ odpověděl Jack.

Doktor Wainwright se zatvářil zmateně, ale brzy mu došlo, že si Jack dělá legraci. Nervózně se uchechtl: „To máte pravdu.“

„Přišel jsem kvůli vašemu pacientovi Donaldu Nodelmanovi,“ vysvětlil Jack. „Předpokládaná diagnóza je mor.“

Dr. Wainwright otevřel ústa.

„To není možné,“ vypravil ze sebe, když se vzpamatoval natolik, že dokázal promluvit.

Jack pokrčil rameny: „Myslím. že to nemožné není.

Fluoresceinový protilátkový test je v případě moru docela spolehlivý. Pochopitelně bakterie jsme ještě nenapěstovali.

„Můj bože,“ zpola zaúpěl lékař a nervózně si mnul dlaní tvář.

„To je hrozné.“

„Je to překvapení,“ souhlasil Jack. „Zvlášť když byl pacient v nemocnici pět dní, než se objevily první příznaky.“

„Nikdy jsem o nosokomiálním moru neslyšel,“ řekl doktor Wainwright.

„Ani já ne.“ prohlásil Jack. „Ale byl to plicní mor, nikoli dýmějový. Jak víte, inkubační doba pro plicní mor je kratší, jen asi tak dva tři dny.“

„Nemůžu tomu uvěřit,“ vrtěl doktor Wainwright hlavou. „Mor mi nikdy nepřišel na mysl.“

„Je tu ještě někdo s podobnými příznaky?“

„O nikom nevím, ale věřte, že to okamžitě zjistíme.“

„Zajímalo by mě, jak ten muž žil,“ otázal se Jack. „Jeho paní popřela jakékoli cestování v nedávné době či návštěvy z míst s endemickým výskytem moru. Také pochybovala, že by byl přišel do styku s divokými zvířaty. Tohle o něm taky víte?“

„Ten pacient pracoval v oděvním průmyslu,“ řekl doktor Wainwright. „Sbíral knihy. Nikdy necestoval. Nelovil. Vídal jsem ho v posledních měsících často, když jsem se pokoušel dostat jeho diabetes pod kontrolu.“

„Kde byl v nemocnici?“ zeptal se Jack.

„Na interně v sedmém patře. Pokoj číslo 707. To číslo si dobře pamatuji.“

„To je jednolůžkový pokoj?“

„Všechny naše pokoje jsou jednolůžkové.“

„Velmi jste mi pomohl. Mohu ten pokoj vidět?“

„Samozřejmě,“ souhlasil lékař. „Ale měl bych zavolat doktorku Mary Zimmermanovou, která je naším expertem pro záležitosti infekcí. Musí se o tom okamžitě dozvědět.“

„To v každém případě. Vadilo by vám, kdybych se zatím rozhlédl nahoře v sedmém patře?“

„Prosím,“ pokynul doktor Wainwright ke dveřím. „Zavolám doktorku Zimmermanovou a sejdeme se nahoře.“ Sáhl po telefonu.

Jack prošel stejnou cestou zpátky do hlavní budovy nemocnice. Vyjel výtahem do sedmého patra, které bylo, jak zjistil, rozděleno halou s výtahem na dvě křídla. V severním křídle se nacházelo interní oddělení, zatímco v jižním křídle bylo porodnicko-gynekologické oddělení. Jack strčil do dveří vedoucích na internu.

Jakmile se za ním zavřely lítačky, bylo mu hned jasné, že zpráva o nákaze už dorazila. PanovaL tu zřetelný ruch a všichni z personálu měli čerstvě rozdané roušky. Wainwright očividně neztrácel čas.

Když kráčel k pokoji číslo 707, nikdo mu nevěnoval žádnou pozornost. Zastavil se u dveří a pozoroval dva zřízence v rouškách, jak z pokoje vyvážejí zmatenou pacientku, rovněž s rouškou, která křečovitě držela své osobní věci. Očividně ji stěhovali. Jakmile byli pryč, Jack vešel.

Jednalo se o běžný nemocniční pokoj moderního vzhledu.

Interiér staré nemocnice totiž prošel renovací poměrně nedávno. Kovový nábytek byl typicky nemocniční: postel, prádelník, židle z plastu, noční stolek, a stolek k posteli s nastavitelnou výškou. U stropu byl na kovovém držáku zavěšen televizor Pod oknem stálo klimatizační zařízení. Jack k němu přistoupil. zvedl víko a podíval se dovnitř. Trubky s horkou a studenou vodou procházely betonovou podlahou a ústily do ventilátorové jednotky, která zajišťovala cirkulaci pokojového vzduchu. Nikde neobjevil žádné díry, kudy by se mohl protáhnout hlodavec i mnohem menší než krysa.

Vstoupil do koupelny a prozkoumal okolí umyvadla, záchodu i sprchy. Místnost byla nově vykachlíčkována. Ve stropě uviděl vzduchové vedení. Sehnul se a otevřel skříňku pod umyvadlem.

Ani tam nenašel žádné otvory, kudy by se krysa mohla protáhnout.

Zaslechl v sousední místnosti hlasy a vrátil se do pokoje.

Uviděl doktora Wainwrighta, který si přidržoval roušku na obličeji. Doprovázely ho dvě ženy a muž. Všichni měli obličejové roušky. Ženy byly oblečeny do dlouhých bílých plášťů, které si Jack spojoval s profesory na medicíně.

Doktor Wainwright podal nejprve Jackovi masku a pak přítomné navzájem představil. Vyšší z obou žen byla doktorka Mary Zimmermanová, pracovnice pověřená sledováním infekcí a vedoucí stejnojmeného výboru. Jack vycítil, že je to seriózní žena, která za dané situace zaujala defenzivní postoj. Při představování mu sdělila, že je atestovanou internistkou se specializací na infekční choroby.

Jack nevěděl, co na takové představení říci, a tak reagoval komplimentem.

„Neměla jsem příležitost pacienta Nodelmana vyšetřit,“ dodala.

„Určitě byste tu diagnózu určila, kdybyste ho vyšetřovala,“ prohlásil Jack a měl co dělat, aby jeho hlas nezněl sarkasticky.

„Nepochybně,“ přikývla.

Druhá žena byla Kathy McBaneová a Jack byl rád, že k ní může obrátit pozornost, zvláště proto, že měla vřelejší vystupování než předsedkyně Výboru pro kontrolu infekcí. Dozvěděl se, že je staniční sestra a členka Výboru. Bylo běžné, že ve Výboru pracovali zástupci z většiny, ne-li ze všech nemocničních oddělení.

Muž se jmenoval George Eversharp. Byl oblečen v těžkém bavlněném pracovním obleku z modrého kepru. Jak Jack tušil, byl vedoucím pracovníkem technického úseku. Také on byl členem Výboru pro kontrolu infekcí.

„Jsme samozřejmě doktoru Stapletonovi za jeho rychlou diagnózu zavázáni,“ ozval se doktor Wainwright ve snaze trochu odlehčit atmosféru.

„Jen jsem se strefil v odhadu,“ poznamenal Jack.

„Už jsme začali s opatřeními,“ prohlásila doktorka Zimmermanová s kamennou tváří. „Nechala jsem zhotovit seznam potenciálních kontaktů, abychom mohli začít s chemoprofylaxí.“

„To je myslím moudré,“ přikývl Jack.

„A zatímco my tu hovoříme, počítač už prohledává databázi současných pacientů a zaměřuje se na komplex symptomů připomínajících mor.

„Chvályhodné,“ poznamenal Jack.

„Mezitím však musíme vypátrat zdroj toho současného případu,“ pronesla rozhodně.

„Vy i já uvažujeme úplně stejným způsobem,“ řekl Jack.

„Radila bych vám nasadit si masku,“ dodala.

„Dobrá,“ souhlasil Jack. Nasadil si masku na obličej.

Doktorka Zimmermanová se obrátila k Eversharpovi: „Prosím, dopovězte nám to o tom vzdušném proudění.“

Jack poslouchal technika, který vysvětloval, že ventilační systém v nemocnici byl navržen tak, aby vzduch proudil z chodby do pokojů a pak do jejich koupelen. Potom se filtruje.

Je tu několik pokojů, kde se dá proud vzduchu obrátit kvůli pacientům s narušeným imunitním systémem.

„Je tohle jeden z těch pokojů?“ zeptala se doktorka Zimmermanová.

„Není,“ odpověděl Eversharp.

„Takže nemohly by se bakterie moru nějakým náhodným způsobem dostat do ventilačního systému a infikovat pouze tento pokoj?“ zeptala se Zimmermanová.

„Nemohly. Vzduch z chodby je veden do všech pokojů stejně.“

„A možnost, že by se bakterie dostaly z tohoto pokoje ven do chodby, je velmi malá,“ doplnila doktorka Zimmermanová.

„Ano, to je nemožné,“ přikývl Eversharp. „Jediný způsob, jak by se mohly dostat ven, by byl nějaký bacilonosič.“

„Promiňte,“ ozval se hlas. Všichni se otočili a spatřili ve dveřích ošetřovatelku. Také ona si tiskla k obličeji masku.

„Pan Kelley by chtěl, abyste všichni přišli na sesternu.“

Všichni poslušně vyšli z pokoje. Jack se otázal Kathy McBaneové, která šla před ním: „Kdo je pan Kelley?“

„Prezident nemocnice,“ odpověděla.

Jack kývl. Cestou si nostalgicky vzpomínal, že dříve se šéf nemocnice nazýval správcem či administrátorem a často míval lékařské vzdělání. To bylo v dobách, kdy péče o pacienta byla prvořadá. Teď, kdy byznys byl králem a zisk cílem, se také název funkce změnil na prezidenta.

Jack se na setkání s Kelleym těšil. Prezident nemocnice byl místním představitelem AmeriCare a způsobit bolení hlavy jemu znamenalo způsobit je AmeriCare.

Atmosféra na sesterně byla napjatá. Zpráva o moru se rozšířila jako lesní požár. Všichni, kdo pracovali na tomto patře, a dokonce i někteří ambulantní pacienti teď věděli, že jsou vystaveni možnému nebezpečí nákazy. Charles Kelley dělal, co mohl, aby je uklidnil. Přesvědčoval je, že žádné riziko nehrozí a že všechno je pod kontrolou. No jasně! ušklíbl se Jack pod vousy. Díval se s nechutí. na člověka, který měl tu drzost vyslovit takové vyloženě nepravdivé a otřepané fráze.

Kelleyho výška budila respekt, měřil o dobrých dvacet centimetrů víc než bylo Jackových stotřiaosmdesát. Měl hezkou, opálenou tvář a v jeho pískově světlých vlasech tu a tam probleskovaly zlatavě blonďaté praménky, jako kdyby se právě vrátil z dovolené kdesi v Karibské oblasti. Podle Jackova mínění vypadal a mluvil spíš jako uhlazený obchodník s auty než jako obchodní ředitel, jímž byl. Jakmile Kelley spatřil, že Jack s ostatními přicházejí, přerušil svoji uklidňující řeč. Pokynul jim, aby ho následovali, a namířil rovnou do bezpečíjakési hospodářské místnosti za sesternou.

Jack se vmáčkl za Kathy McBaneovou a všiml si, že Kelley není sám. V patách mu byl pomenší muž s protáhlou tváří a prořídlými vlasy. Na rozdíl od Kelleyho skvěle padnoucího obleku měl druhý muž na sobě obnošený, levný plášť sportovního střihu přes kalhoty, které vypadaly, že nikdy neviděly žehličku. „Bože, to je ale nepořádek,“ rozzlobeně prohlásil Kelley, aniž se tím obracel na někoho konkrétního. Jeho chování se v okamžiku změnilo z uhlazeného obchodníka na mrzutého administrátora. Vzal papírový ručník a otřel si jím zpocené čelo. „Tak tohle naše nemocnice rozhodně nepotřebuje.“

Zmačkal ručník a hodil ho do odpadkového koše. Obrátil se k doktorce Zimmermanové a v rozporu s tím, co právě tvrdil na sesterně, se jí zeptal, jestli nepodstupují nějaké riziko už jen tím, že se pohybují na tomto patře.

„Upřímně o tom pochybuji,“ odpověděla. „Ale musíme to vědět najisto.“

Pak se Kelley obrátil k doktoru Wainwrightovi a vyštěkl:

„Hned jak jsem se doslechl o té pohromě, dozvěděl jsem se zároveň, že vy jste o tom už věděl. Proč jste mě neinformoval?“

Doktor Wainwright vysvětloval, že se tu zprávu právě dozvěděl od Jacka a neměl čas telefonovat. Dodal, že se domníval, že důležitější bude za 46 volat doktorce Zimmermanové, aby mohli zahájit příslušná opatření. Pak představil Jacka.

Jack pokročil dopředu a maličko zamával. Nebyl s to potlačit úsměv. V té chvíli si uvědomil, že si to vychutná.

Kelley si dobře prohlédl Jackovu bavlněnou košili, pletenou kravatu a černé džíny. Jaký rozdíl od jeho vlastního prvotřídního hedvábného obleku. „Mám dojem, že o vás komisařka pro otázky zdraví mluvila, když mi volala. Vzpomínám si, že na ni udělala velký dojem rychlost vaší diagnózy.“

„My městští zaměstnanci jsme vždycky rádi k službám,“ pronesl Jack s lehkou úklonou.

Kelley se krátce, posměšně zasmál.

„Možná že byste se rád seznámil s jedním z těch vašich oddaných kolegů městských zaměstnanců,“ řekl Kelley. „Tohle je doktor Clint Abelard. Je epidemiologem Zdravotního výboru města New Yorku.“

Jack na svého nenápadného kolegu kývl, ale epidemiolog pozdrav neopětoval. Jack nabyl dojmu, že jeho přítomnost zde není zcela vítána. Rivalita mezi institucemi byla jednou ze skutečností byrokratického života, kterou si teprve začínal uvědomovat.

Kelley si odkašlal a pak promluvil k Wainwrightovi a Zimmermanové: „Chci, aby se celá tahle záležitost uchovala v co největší tichosti. Čím míň toho bude v tisku, tím líp.

Jestli s vámi bude chtít někdo z novinářů mluvit, pošlete ho za mnou. Já jdu připravit lidi z informačního střediska, jak se mají vypořádat s tiskem.“

„Promiňte,“ ozval se Jack. Nemohl se udržet a musel do toho vstoupit. „Společenské ohledy stranou, myslím, že byste se měl soustředit na prevenci. To znamená prošetřit kontakty a zjistit, odkud se ty bakterie moru vzaly. Myslím, že tu máte pěknou záhadu, a dokud ji nevyřešíte, sdělovací prostředky budou mít posvícení bez ohledu na vaše úsilí, jak se s nimi vypořádat.“

„Nejsem si vědom, že by se někdo ptal na vaše mínění,“ odsekl Kelley pohrdavě.

„Mně se jen zdálo, že byste potřeboval trochu nasměrovat,“ poznamenal Jack. „Zdá se, že jste trošku uhnul z cesty.“

Kelleyho tvář zrudla. Nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Dobrá,“ zavrčel snaže se ovládnout. „Když jste takový jasnovidec, předpokládám, že už máte nějaký nápad, kde se to tu vzalo.“

„Řekl bych krysy. Je tu všude kolem určitě spousta krys,“ řekl Jack. Čekal, až bude tu poznámku moci použít, když to mělo ráno na Calvina takový silný účinek.

„V Manhattanské všeobecné žádné krysy nemáme!“ vyrazil ze sebe Kelley. „A jestli se dozvím, že jste řekl něco podobného masmédiim, budu žádat vaši hlavu.“

„Krysy jsou klasickým rezervoárem moru,“ vysvětlil Jack.

„Určitě jsou tady kolem, pokud víte, jak je poznat, chci říct, jak je najít.“

Kelley se obrátil na Clinta Abelarda: „Myslíte, že s tímto případem moru mají krysy něco společného?“

„Já teprve s pátráním začínám. Neodvažoval bych se hádat, ale je těžké uvěřit, že by v tom byly krysy. Jsme v sedmém patře.“

„Navrhoval bych vám začít s chytáním krys,“ řekl Jack.

„Začněte v bezprostředním sousedství. Nejdříve je třeba zjistit, není-li místní městská populace hlodavců zamořená morem.“

„Rád bych obrátil pozornost taky na něco jiného než na krysy,“ vmísil se do toho Kelley. „Chtěl bych slyšet, co máme udělat pro lidi, co přišli do přímého styku se zemřelým.“

„To je moje parketa,“ prohlásila doktorka Zimmermanová.

„Navrhuji…“

Zatímco Zimmermanová hovořila, Clint Abelard naznačil Jackovi, aby s ním vyšel ze sesterny.

„Já jsem tady epidemiolog,“ nutil se rozzlobený Clint do šepotu.

„Já přece tento fakt nezpochybňuju,“ řekl Jack, překvapený a zmatený prudkostí Clintovy reakce.

„Mám kvalifikaci pro vyšetřování původu chorob u lidí. To je má práce.

Vy, na druhé straně, jste koroner…“

„Omyl,“ poznamenal Jack. „Jsem soudní ohledač mrtvol s kvalifikací pro patologii. Jako lékař byste to měl vědět.“

„Ohledač mrtvol nebo koroner, je mi dost jedno, jak si vlastně říkáte,“ odsekl Clint.

„Heleďte, ale mně to není jedno,“ ohradil se Jack.

„Jde tu o to, že ve vaší kvalifikaci a vaší zodpovědnosti se jedná o zemřelé, a nikoli o původ choroby.“

„Zase špatně,“ prohlásil Jack. „My se zabýváme mrtvými proto, aby z toho měli něco živí. Naším cílem je smrti zabránit.“

„Nevím, jak vám to mám říct jasněji,“ zavrčel Clint podrážděně.

„Oznámil jste nám, že zemřel člověk na mor. Ceníme si toho a ve vaší práci jsme vám nepřekáželi. A teď je zase na mně zjistit, jak k tomu přišel.“

„Já se jen snažím pomoct.“

„Děkuji vám, ale budu-li potřebovat vaši pomoc, dám vám vědět,“ řekl Clint a odkráčel směrem k pokoji 707.

Jack se díval za vzdalujícím se Clintem, když vtom jeho pozornost upoutal jakýsi rozruch. Z hospodářské místnosti vyšel Kelley a byl okamžitě obklopen lidmi, s nimiž předtím hovořil. Jack užasl, jak Kelley rychle znovu nasadil profesionální úsměv a s jakou lehkostí se dokázal vyhnout všem otázkám. Během několika vteřin už byl na cestě k výtahům a k bezpečí administrativních místností.

Doktorka Zimmermanová a doktor Wainwright vyšli hluboce zabráni do rozhovoru. Kathy McBaneová se objevila sama. Jack ji zastavil.

„Mrzí mě, že jsem poslem špatných zpráv.“

„To vás nemusí mrzet,“ usmála se Kathy. „Já si dokonce myslím, že vám dlužíme poděkování.“

„Je to nešťastný problém,“ pokračoval Jack.

„Myslím, že je to ta nejhorší situace za celou dobu, co jsem ve Výboru pro kontrolu infekcí,“ přikývla. „Myslela jsem, jak to bylo zlé, když loni vypukla žloutenka typu B. Ani ve snu by mě nenapadlo, že dojde i na mor.“

„Jaké má Manhattanská všeobecná zkušenosti s nosokomiálními infekcemi?“ zeptal se Jack.

Kathy pokrčila rameny: „Asi jako každá jiná velká nemocnice poskytující podobnou péči. Máme tu stafylokoka odolného vůči meticilinu. To je pochopitelně dlouhodobý problém. Dokonce se nám tu před rokem v nádobě s mýdlem na předoperační mytí rozmnožila klebsiella.

Než se na to přišlo, způsobilo to celou řadu pooperačních infekcí.“

„A co pneumonie, jako třeba tenhle případ?“ zeptal se Jack „No jo, taky jsme si tu s nimi užili,“ povzdechla si Kathy.

„Většinou šlo o pseudomonády, ale před dvěma lety nám tu řádila Legionella.“

„O tom jsem neslyšel.“

„Drželo se to v tajnosti,“ vysvětlila Kathy. „Naštěstí nikdo nezemřel. Ovšem totéž se nedá říct o problému, který jsme tu měli před pěti měsíci na jednotce intenzivní péče. Zemřeli nám tři pacienti na enterobakteriální pneumonii. Museli jsme jednotku zavřít, než se přišlo na to, že některé rozprašovače byly kontaminované.“

„Kathy!“ ozval se ostrý hlas.

Jak Jack, tak Kathy se rychle otočili. Za nimi stála doktorka Zimmermanová.

„Tyto informace jsou důvěrné,“ napomenula Zimmermanová Kathy. Ta už chtěla odpovědět, ale pak si to rozmyslela.

„Musíme se pustit do práce, Kathy,“ řekla doktorka Zimmermanová. „Pojďme do mé kanceláře.“

Jack zůstal sám. Uvažoval, co by měl udělat teď. Na chvilku ho napadlo vrátit se do pokoje 707, ale po té Clintově tirádě bude asi lepší ho nedráždit. Koneckonců měl v úmyslu provokovat Kelleyho, ne Clinta. Pak dostal nápad. Mohlo by být velmi poučné podívat se do laboratoře. Podle reakce doktorky Zimmermanové usoudil, že právě laboratoř by se měla chytit za nos. To oni neurčili správně diagnózu.

Zeptal se, kde najde laboratoř, a sjel do prvního patra.

Mávnutí odznakem soudního patologa přineslo opět okamžitý výsledek. Objevil se vedoucí laboratoře, doktor Martin Cheveau, a uvedl Jacka do své kanceláře. Byl to pomenší chlapík s hustými tmavými vlasy a tenkým knírkem.

„Už jste slyšel o tom případu moru?“ zeptal se Jack, jakmile se posadili.

„Ne. Kde?“ zeptal se Cheveau.

„Tady, v Manhattanské všeobecné,“ odpověděl Jack. „Na sedmsetsedmičce. Určil jsem diagnózu toho pacienta dneska ráno.“

„Bože,“ zaúpěl Cheveau. Hlasitě si povzdechl. „To pro nás není moc dobré. Jak se jmenoval?“

„Donald Nodelman.“

Cheveau se otočil k počítači. Na obrazovce se objevily všechny Nodelmanovy laboratorní výsledky. Cheveau je projížděl, až narazil na výsledky mikrobiologického vyšetření.

„Vidím tu Gramovo barvení hlenu s lehce gramnegativními bacily. Taky tu máme zatím nevyřešenou kulturu, která byla po šestatřicet hodin negativní na růst. Mám dojem, že tam nám to mělo něco říct, zvlášť když bylo podezření na pseudomonády.

Chci tím říct, že v případě pseudomonád by bylo muselo dojít k růstu do šestatřiceti hodin úplně bez problémů.“

„Měli jste použít Giemsu nebo Waysona. Tak by se vám podařilo diagnózu určit,“ poznamenal Jack. „Přesně tak,“ souhlasil Cheveau. Obrátil se zpátky k Jackovi. „To je děsné.

Je mi trapně. Bohužel to je ukázka problému, ke kterému bude dochá 49 zet stále častěji. Správa nás nutí redukovat výdaje a snižovat stavy lidí, i když práce pořád přibývá. A to má příšerné důsledky, jak dokazuje tento případ moru. A tohle se děje po celé zemi.“

„ Museli jste propouštět?“ zeptal se Jack. Myslel si, že laboratoř na klinice je místem, kde nemocnice vlastně vydělávají.

„Asi dvacet procent lidí,“ řekl Cheveau. A ostatní jsme museli přeřadit na jinou funkci. Tady v mikrobiologické laborce už nemáme zodpovědného vedoucího. Kdybychom ho měli, byl by pravděpodobně tenhle případ moru zachytil. Ale s rozpočtem, který nám přidělili. si to nemůžeme dovolit. Post našeho zodpovědného vedoucího byl přeměněn na místo pouhého vrchního technika laboratoře, tedy vlastně hlavního laboranta.

To nám tedy pěkně vzalo nadšení. Dřív jsme usilovali, aby všechno v laborce bylo vynikající, dneska se snažíme, aby to bylo ,adekvátní, ať už je význam toho slova jakýkoli.“

„Dokáže váš počítač zjistit, kdo z techniků dělal to Gramovo barvení?“ zeptal se Jack. „Když už nic jiného, mohli bychom z téhle epizody získat nějaké poučení pro příště.“

„To je dobrý nápad,“ kývl Cheveau. Obrátil se k počítači a hledal potřebný údaj.

Jméno technika bylo označeno kódem. Náhle se Cheveau obrátil k Jackovi.

„Na něco jsem si právě vzpomněl. Našeho vrchního technika napadl mor zrovna včera v souvislosti s jedním pacientem a ptal se mě, co si o tom myslím. Asi jsem ho bohužel odradil, když jsem mu řekl, že šance jsou tak řádově jedna miliarda ku jedné.“

Jack překvapeně vzhlédl.

„To by mě zajímalo, jak přišel na mor?“

„Mě taky,“ souhlasil Cheveau. Natáhl se a vyťukal jméno Richarda Overstreeta na interkomu, vnitřním komunikačním zařízení. Zatímco čekali, než dorazí, Cheveau zjistil, že protokol původního testu podepsala Nancy Wiggensová, a zavolal ji také.

Richard Overstreet se objevil během několika minut. Byl to chlapecky vyhlížející muž atletické postavy s pramenem kaštanových vlasů, které mu padaly do čela a měly tendenci klouzat přes oči. Richard je stále odhazoval rukou z čela, nebo pohozením hlavou. Na sobě měl zelený chirurgický oděv a přes něj bílý plášť. Kapsy pláště měl k prasknutí nacpané zkumavkami, polštářky gázy, škrtidly, injekčními stříkačkami a laboratorními formuláři.

Cheveau představil Richarda Jackovi a pak mu připomněl jejich včerejší krátkou diskusi o moru.

Richard se zdál trochu v rozpacích.

„To byla jen taková moje představa,“ řekl se smíchem.

„Ale jak vás to napadlo?“ naléhal Cheveau.

Richard si odhrnul vlasy z tváře, na chvilku ponechal ruku na temeni hlavy a přemýšlel.

„Aha, už si vzpomínám. Nance Wiggensová šla nahoru pro vzorek hlenu a odebrat tomu člověku krev. Říkala mi, jak vypadá špatně a že se jí zdá, že má na konečcích prstů gangrénu. Povídala, že měl úplně černé prsty.“ Richard pokrčil rameny. „No, a to mi připomnělo černou smrt.“

Na Jacka to udělalo dojem.

„Šel jste taky nahoru?“ zeptal se Cheveau.

„Ne. Pak už ne, když jste mi řekl to o té pravděpodobnosti,“ zavrtěl Richard hlavou. „Neměl jsem čas. Všichni, včetně mě, jsme dělali odběry krve. Je snad nějaký problém?“

„Velikánský problém,“ přikývl Cheveau. „Ten člověk měl mor.

A nejen to, on už zemřel.“

Richard se doslova zachvěl.

„Panebože!“ vykřikl.

„Doufám, že vašim lidem doporučíte příslušná bezpečnostní opatření, řekl Jack.

„Bezpodmínečně,“ ujistil ho Richard získávaje znovu klid.

„Máme tu bezpečnostní boxy jak druhého, tak třetího stupně.

Budu se je snažit přimět, aby jeden nebo druhý typ používali, zvlášť u očividně nebezpečných infekčních případů. Mně osobně nejvíc vyhovuje trojka, ale některým připadají ty silné gumové rukavice příliš nepraktické.“

V té chvíli se objevila Nancy Wiggensová. Byla to nesmělá žena, která vypadala spíš na středoškolačku, než na absolventku vysoké školy. Taktak pohlédla Jackovi do očí, když je představovali. Vlasy měla rozdělené uprostřed pěšinkou a stejně jako jejímu nejbližšímu nadřízenému, Richardovi, jí pořád padaly do očí.

Cheveau jí vysvětlil, co se stalo. Šokovalo ji to stejně jako předtím Richarda. Cheveau ji ujistil, že to nebyla její vina, ale že by se z toho měli všichni snažit poučit.

„Ale co mám dělat, když jsem byla přímo vystavená nákaze?

Osobně jsem odebrala vzorek, a taky jsem ho sama zpracovala.“

„Budete nejspíš brát tetracyklin v tabletách nebo dostávat injekce streptomycinu,“ řekl Jack. „Teď na tom zrovna pracuje pověřená osoba místního centra pro kontrolu chorob.“

„A jéje!“ vydechl Cheveau polohlasně, ale přece dost hlasitě, aby ho ostatní přesto zaslechli. „Právě přichází náš neohrožený vůdce a s ním šéf zdravotnického personálu. a oba se tváří nešťastně.“

Kelley vpadl do místnosti jako vzteklý generál po porážce svého vojska. Tyčil se nad Cheveauem s rukama na bocích, zrudlou tvář vytrčenou vpřed.

„Doktore Cheveau,“ začal s despektem. „Doktor Arnold tvrdí, že jste měli vypracovat tu diagnózu dřív než…“

Zarazil se uprostřed věty. Ačkoliv se nerozpakoval ignorovat další dva lidi z laboratoře, Jack byl něco docela jiného.

„Co tu sakra děláte?“ zeptal se ostře.

„Jenom pomáhám,“ odvětil Jack.

„Nepřekračujete náhodou svůj mandát?“ zeptal se Kelley jízlivě.

„Máme při vyšetřování rádi důkladnost,“ odpověděl Jack.

„Myslím, že jste víc než vyčerpal své oficiální pověření,“ vyštěkl Kelley. „Chci, abyste odtud vypadl. Koneckonců tohle je soukromá instituce.“

Jack vstal a marně se přitom snažil pohlédnout tyčícímu se Kelleymu do očí.

„Jestli si AmeriCare myslí, že to zvládne beze mne, tak už poběžím.“ Kelleyho tvář zbrunátněla. Chtěl něco říci, ale rozmyslel si to. Místo toho jenom ukázal na dveře.

Jack se usmál a než odešel, zamával ostatním. Ta návštěva ho potěšila. Co se jeho týkalo, nemohla dopadnout lépe.

 

<   11   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist