<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Robin Cook
překlad: Jana Pacnerová

CHROMOZON 6
náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Robin - Frýbová Zdena
 
 
cena původní: 189 Kč
cena: 187 Kč
Robin - Frýbová Zdena
Pandemie - Cook Robin
 
 
cena původní: 399 Kč
cena: 335 Kč
Pandemie - Cook Robin
Hostitel - Cook Robin
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 239 Kč
Hostitel - Cook Robin

 

Elektronické knihy za hubičku!

Kromě samostatných e-knih můžete získat balíčky kompletních knih do svých čteček a jiných zařízení až o 65% levněji.

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .

   1   >

 

PROLOG

3. BŘEZNA 1997, 15:30

VZHLEDEM k doktorátu molekulární biologie z Massachusettského technologického institutu, který získal v úzké spolupráci s Massachusettskou všeobecnou nemocnicí, připadala Kevinu Marshallovi jeho háklivost stran lékařských procedur poněkud trapná. Ačkoliv to nikdy nikomu nepřiznal, už pouhý odběr krve nebo očkování pro něj byly utrpením. Zvlášť se děsil jehel. Při pohledu na ně se mu pokaždé podlomila kolena a na širokém čele mu vyskočily krupičky potu. Na vysoké škole jednou omdlel poté, co dostal injekci séra proti spalničkám.

Ve věku čtyřiatřiceti let, po mnoha letech postgraduálního biochemického výzkumu, částečně zaměřeného na živá zvířata, by se dalo čekat, že ze své fobie vyroste, ale nepovedlo se to. A to byl důvod, proč se momentálně nenacházel v operačním sále 1A ani 1B. Místo toho se rozhodl zůstat ve spojovací místnosti, kde se chirurgové myli před operací. Tady odtud, opřen o umyvadlo, měl obdélníkovými okny nerušený výhled do obou operačních sálů - dokud nepocítil potřebu odvrátit oči.

Oba pacienti byli na sálech už asi čtvrt hodiny a připravovali se na nadcházející procedury. Dva chirurgické týmy tiše rozprávěly a postávaly stranou. Všichni už byli v antiseptickém oblečení a rukavicích, připraveni začít.

Na operačních sálech se vedlo jen málo hovorů, leda mezi anesteziologem a dvěma anesteziologickými sestrami, zatímco se pacientům zaváděla celková anestézie. Jediný anesteziolog putoval sem a tam mezi oběma sály, aby dohlížel na celý proces a byl k dispozici při sebemenší známce komplikací.

Ale žádné komplikace nenastaly. Aspoň zatím ne. Kevin však přesto pociťoval úzkost. Ke svému překvapení nezažíval tentýž pocit triumfu, jaký poznal během tří předchozích srovnatelných procedur, kdy ho nadchla moc vědy i vlastní tvůrčí schopnosti.

Místo rozjařenosti teď, cítil vtíravou nejistotu. Neklid na něj padl skoro před týdnem, ale teprve nyní, při pohledu na tyto pacienty a v úvahách nad jejich rozdílnými prognózami, pociťoval Kevin znepokojení s rozčilující vtíravostí. Působilo to stejně, jako když myslel na jehly: na čele se mu objevil pot a nohy se mu roztřásly. Musel se chytit okraje umyvadla, aby neztratil rovnováhu.

Dveře na operační sál 1A se otevřely tak prudce, až sebou Kevin trhl. Měl před sebou postavu, jejíž bleděmodré oči byly zarámovány čapkou a maskou. Poznání se dostavilo rychle - byla to Candace Brickmannová, jedna z chirurgických sester.

„Kapačky už jsou zavedené a pacienti spí,“ řekla Candace.

„Víte jistě, že nechcete jít dovnitř? Viděl byste tam daleko líp.“

„Děkuju, ale mně je tady fajn,“ odtušil Kevin.

„Jak je libo,“ usmála se Candace.

Lítačky se za ní zavřely a sestra se vrátila k jedné z operací. Kevin se díval, jak spěchá přes sál a říká něco chirurgům. Ti se potom obrátili směrem ke Kevinovi a ukázali mu vztyčené palce. Kevin jejich gesto rozpačitě opětoval.

Chirurgové se vrátili zpět ke svému hovoru, ale účinek té němé komunikace zvýšil Kevinův pocit spoluviny. Pustil se umyvadla a o krok ucouvl. Do jeho nejistoty se nyní vetřela obava. Co to udělal?

Kevin se otočil na patě, vyběhl z umyvárny a pak pryč z operačního oddělení. Ucítil závan vzduchu, když opouštěl mírně přetlakovaný aseptický prostor operačních sálů a vstoupil do své nablýskané, futuristické laboratoře. Ztěžka dýchal, jako by mu vyčerpáním docházely síly.

Kterýkoli jiný den ho pouhý vstup do jeho království naplnil nedočkavostí už při pouhém pomyšlení na objevy, čekající na dotek jeho zázračné ruky. Řada místností se doslova ježila supertechnickým vybavením, jaké bývalo kdysi ohniskem jeho fantazii. Teď mu byly všechny ty rafinované přístroje kdykoli k službám, ve dne v noci. Nepřítomně zlehka přejel prsty po krytech z nerez oceli, ležérně se dotkl analogových ciferníků a digitálních displejí a zamířil do své pracovny. Dotkl se sekvenceru DNA v ceně 150 000 dolarů, sáhl si na globulární nukleárně magnetický rezonátor za půl milionu, ze kterého prýštily spletence drátů jako z obrovité mořské sasanky.

Podíval se na počítačové rezonátory, jejichž červená světélka mrkala jako vzdálené signály zvěstující úspěšné zdvojování řetězců DNA. Bylo to prostředí, jež původně naplňovalo Kevina nadějí a přísliby. Teď tu však všechny Eppendorfovy mikroodstředivé zkumavky a všechny lahvičky s tkáňovými kulturami stály jako němé připomínky narůstajícího odporu, který prožíval.

Kevin přistoupil ke svému psacímu stolu a zadíval se na svou genovou mapu krátkého ramene chromozomu 6. Oblast jeho hlavního zájmu byla ohraničena červeně. Byl to komplex majoritní histokompatibility, MHC. Problém byl v tom, že MHC představoval jen malou část krátkého ramene chromozomu 6.

Zůstávaly tu velké prázdné oblasti, které představovaly miliony a miliony základních párů, a tudíž stovky dalších genů. Kevin nevěděl, k čemu jsou.

Nedávná žádost o informaci ohledně těchto genů, kterou vyslal po Internetu, přinesla jen několik mlhavých odpovědí.

Několik vědců odpovědělo, že krátké rameno chromozomu 6 obsahuje geny, související s muskulárně-skeletárním vývojem.

Ale to bylo všechno. Žádné další podrobnosti.

Kevin se bezděky otřásl. Zvedl oči k velkému panoramatickému oknu nad svým psacím stolem. Jako obvykle bylo potřísněno vláhou z tropického deště, který stékal přes vyhlídku ve zvlněných plochách. Kapičky zvolna klesaly, až jich bylo dost, aby dosáhly kritického množství. Pak odskočily od povrchu jako jiskry od brusířského kamene.

Kevin upřel pohled do dálky. Kontrast mezi lesklým klimatizovaným interiérem a světem tam venku ho pokaždé šokoval. Nízké, olověně šedé mraky zaplňovaly oblohu, přestože už před třemi týdny mělo začít období sucha. Krajině dominovala bujná vegetace, která byla tak temně zelená, až se zdála skoro černá. Podél okraje města se zvedala jako gigantická, hrozivá příbojová vlna.

Kevinova pracovna byla v nemocničním laboratorním komplexu, což byla jedna z mála nových staveb v nedávno ještě chátrajícím a opuštěném španělském koloniálním městě Kogo v málo známé africké zemi Rovníková Guinea. Budova měla tři podlaží. Kevinova kancelář byla v tom nejvyšším, s vyhlídkou na jihovýchod. Z okna viděl značnou část města, které se neuspořádaně rozkládalo směrem k Estuario del Muni a jejím přítokovým řekám.

Některé ze sousedních staveb byly už zrenovovány, některé právě v přestavbě, ale většina z nich zůstala nedotčena. Půl tuctu původně hezkých haciend bylo zahaleno liánami a divokou, přerostlou vegetací. Nad celou scenérii visel věčný opar vlhkostí nasyceného horkého vzduchu.

Bezprostředně před sebou měl Kevin výhled pod klenutou arkádu staré radnice. Ve stínu tam neustále postávala hrstka domorodých vojáků v maskáčích, se samopaly AK-47 ledabyle a nazdařbůh přehozenými přes ramena. Jako obvykle kouřili, hádali se a ve velkém konzumovali kamerunské pivo.

Konečně Kevin sklouzl pohledem za město. Podvědomě se tomu vyhýbal, ale nyní se soustředil na ústí řeky, jehož deštěm bičovaný povrch vypadal jako tepaný cín. Přímo na jih se dalo rozeznat zalesněné pobřeží Gabonu. Na východ pak sledoval pohledem řadu ostrovů, směřující k vnitřku kontinentu. Na obzoru se rýsoval největší z nich, Isla Francesca, jak jej pojmenovali v patnáctém století Portugalci. Na rozdíl od ostatních ostrovů měl Isla Francesca džunglí pokryté vápencové svahy, které probíhaly jeho středem jako páteř dinosaura.

Kevinovi se rozbušilo srdce. Navzdory dešti a mlze viděl to, čeho se obával. Stejně jako před týdnem tu byl ten nepřehlédnutelný pramínek kouře, líně se kroutící směrem k olověnému nebi.

Kevin se zhroutil do židle za psacím stolem a složil hlavu do dlaní. Ptal se sám sebe, co to udělal. Protože se na střední škole zajímal o klasiku, znal řecké mýty. Teď si v duchu kladl otázku, zda se nedopustil stejné chyby jako Prométheus. Kouř znamenal oheň a jemu se vnucovala myšlenka, není-li to onen příslovečný oheň, ukradený v nestřežené chvíli bohům.

Studený březnový vítr lomcoval okenicemi a Taylor Devonshire Cabot si hověl v bezpečí a teple své pracovny v Massachusetts obložené ořechovým dřevem v rozlehlém domě v Manchester-by-theea severně od Bostonu ve státě Massachusetts. Harriette Livingston Cabotová, Taylorova manželka, dohlížela v kuchyni na dokončení večeře, jež se měla podávat úderem půl osmé.

Na opěradle Taylorova křesla balancovala broušená sklenice dobré sladové whisky. V krbu praskal oheň a z magnetofonu tlumeně zněl Wagner. Kromě toho tu byly tři zabudované televizory naladěné na místní zpravodajskou stanici, CNN a ESPN.

Taylor vypadal jako zosobněná spokojenost. Strávil rušný, avšak plodný den v celosvětovém hlavním štábu GenSys, relativně nové biotechnologické firmy, kterou před osmi lety založil. Společnost postavila novou budovu u řeky Charles v Bostonu, aby se využilo blízkosti Harvardovy univerzity i Massachusettského technologického institutu za účelem náboru nadějných spolupracovníků.

Večerní dopravní špička nebyla tak silná jako obvykle a Taylor neměl čas dokončit naplánovanou četbu. Rodney, jeho řidič, znal zvyklosti svého zaměstnavatele, a proto se omlouval, že dovezl Taylora domů tak rychle.

„Určitě dokážete zařídit na zítřek značné zpoždění, abyste to vynahradil,“ žertoval Taylor.

„Vynasnažím se,“ odtušil Rodney.

Taylor tedy neposlouchal stereo ani se nedíval na televizi.

Místo toho pečlivě pročítal finanční zprávu, jež měla být zveřejněna na schůzi akcionářů GenSys naplánované na příští týden. To ale neznamenalo, že nevěděl, co se děje kolem něj.

Byl si tuze dobře vědom zvuku větru, praskotu ohně i melodie hudby a ještě k tomu vnímal různé titulky reportáží z televizí. Když tedy padlo jméno Carlo Franconi, Taylor prudce zvedl hlavu.

Taylor okamžitě uchopil dálkový ovladač a pustil zvuk na prostřední televizi. Byly to místní zprávy vysílané dceřinou společností CBS. Moderovali Jack Williams a Liz Walkerová.

Jack Williams pronesl jméno Carlo Franconi a pokračoval sdělením, že stanice získala videonahrávku zavraždění této známé mafiánské figury, která měla určité spojení s bostonskými zločineckými rodinami.

„Tento záznam je dosti drastický,“ varoval Jack.

„Doporučujeme rodičům, aby poslali své děti od obrazovky.

Možná si vzpomenete, že jsme před několika dny vysílali zprávu, že obžalovaný Franconi po svém propuštění zmizel a mnozí se obávali, že nechal propadnout kauci. Právě včera se však objevil se zprávou, že uzavřel dohodu s úřadem newyorského státního zástupce. Rozhodl se vypovídat za cenu vlastní beztrestnosti a vstoupil do programu na ochranu svědků. Když však dnes večer vycházel ze své oblíbené restaurace, byl usvědčený gangster zastřelen.“

Taylor seděl jako uhranutý, když sledoval amatérský videozáznam tlustého muže, vycházejícího z restaurace v doprovodu několika lidí, kteří vypadali jako policisté. Muž ledabyle pokynul davu shromážděnému kolem a zamířil k čekající limuzíně. Nadutě ignoroval otázky žurnalistů, kteří se snažili prodrat k němu co nejblíž. Právě když se skláněl, aby nastoupil do vozu, trhl Franconi celým tělem a zapotácel se dozadu, svíraje si rukou zátylek. Když padal na pravou stranu, jeho tělo sebou opět zaškubalo, ještě než dopadlo na zem. Muži, kteří ho doprovázeli, vytáhli pistole a v panice se otáčeli všemi směry. Dotěrní novináři jako jeden muž padli k zemi.

„Páni!“ komentoval to Jack. „To je ale scéna! Kapku mi to připomíná zavraždění Lee Harveyho Oswalda. Pokud jde o policejní ochranu.“

„Jaképak účinky to asi bude mít na podobné svědky do budoucna?“ zeptala se Liz.

„Dobré ne, tím jsem si jistý,“ řekl Jack.

Taylor okamžitě přelétl očima k CNN, kde právě v tu chvíli začínali vysílat tentýž videozáznam. Znovu sekvenci sledoval.

Trhl sebou. Na konci nahrávky CNN přepnula na živý vstup reportéra před budovou Úřadu vrchního soudního patologa města New Yorku.

„Otázkou nyní je, zda atentát spáchal jeden nebo dva útočníci,“ říkal reportér na zvukovém pozadí hluku dopravy na First Avenue. „My máme dojem, že Franconi byl střelen dvakrát.

Policie pochopitelně nad celou epizodou zuří a odmítá poskytnout jakékoli další informace. Zatím víme, že je pitva naplánována na zítřejší ráno, a předpokládáme, že otázku vyřeší balistické zkoušky.“

Taylor vypnul zvuk televizoru, pak zvedl svou sklenku.

Přikročil k oknu a zahleděl se ven na hněvivé, temné moře.

Franconiho smrt by mohla znamenat nesnáze. Podíval se na hodinky. V Západní Africe bude skoro půlnoc.

Taylor popadl telefon a zavolal na ústřednu v GenSys, kde sdělil, že chce okamžitě mluvit s Kevinem Marshallem.

Zavěsil sluchátko a vrátil se pohledem k oknu. Nikdy nebyl úplně klidný, pokud šlo o tenhle projekt, ačkoliv finančně to působilo velice výhodně. Uvažoval, jestli by to neměl raději zarazit. Telefon ho vyrušil z myšlenek.

Taylor opět zvedl sluchátko a dozvěděl se, že pan Marshall už je na drátě. Po chvilce praskání zachrastil v telefonu Kevinův ospalý hlas.

„Je to opravdu Taylor Cabot?“ zeptal se Kevin.

„Pamatujete se na Carla Franconiho?“ Taylor Kevinovu otázku ignoroval.

„Samozřejmě,“ řekl Kevin.

„Dnes odpoledne byl zavražděn,“ pokračoval Taylor. „Ráno se má v New Yorku konat pitva. Já chci vědět, jestli by to mohl být problém.“

Okamžik bylo ticho. Taylor už málem myslel, že se přerušilo spojení, když Kevin promluvil.

„Ano, mohl by z toho být problém,“ řekl.

„Někdo by mohl z pitvy všechno uhádnout'?“

„Je to možné,“ řekl Kevin pomalu. „Nejspíš ne pravděpodobné, ale možné to je.“

„Možné se mi nelíbí,“ řekl Taylor. Přerušil spojení s Kevinem a zavolal zpátky na ústřednu do GenSys. Tam řekl, že chce okamžitě mluvit s doktorem Raymondem Lyonsem. Zdůraznil, že je to naléhavé.

„Omluvte mě,“ zašeptal číšník.

Přistoupil k doktoru Lyonsovi zleva a čekal na pauzu v rozhovoru, který NEw YORK crrY doktor vedl se svou mladou blond asistentkou a momentální milenkou Darlene Polsonovou. S elegantně šedivějícími vlasy a konzervativním zevnějškem vypadal milý doktor jako ztělesnění lékaře z televizních cajdáků. Bylo mu málo přes padesát a byl vysoký, opálený a záviděníhodně štíhlý, zjemněle, patricijsky pohledný.

„Je mi líto, že vás vyrušuji,“ pokračoval číšník. „Máte tu ale naléhavý hovor. Mohu vám nahídnout náš přenosný telefon nebo dáte přednost telefonu v hale?“

Raymondovy modré oči přelétly z Darleniny rozkošné, ale prázdné tvářičky na starostlivého číšníka, jehož bezvadné chování odráželo všechny hvězdičky, jichž se službám restaurace Aureola dostalo v Zagatově ročence restaurací. Raymond nevypadal nijak šťastně.

„Snad bych jim mohl sdělit, že nejste k zastižení,“ navrhl číšník.

„Ne, vezmu si ten přenosný telefon,“ řekl Raymond. Neuměl si představit, kdo by ho mohl naléhavě volat. Raymond ztratil povolení k provozování lékařské praxe, když byl odsouzen za podvody, jichž se přes deset let dopouštěl na zdravotní pojišťovně.

„Haló?“ ozval se Raymond s jistou mírou úzkosti.

„Tady je Taylor Cahot. Vyskytl se problém.“

Raymond viditelně ztuhl a čelo se mu nakrabatilo.

Taylor hbitě shrnul situaci s Carlem Franconim a svůj telefonát Kevinu Marshallovi.

„Tahle operace je vaše dítě,“ končil Taylor podrážděně. „A dovolte mi, abych vás varoval: v celkovém schématu je to malá ryba.

Jestli vznikne problém, celý podnik smetu. Nechci špatnou publicitu, tak se o to postarejte.“

„Ale co já můžu dělat?“ vyhrkl Raymond.

„Upřímně řečeno nevím,“ odvětil Taylor. „Ale měl byste koukat něco vymyslet, a to rychle.“

„Pokud jde o mě, nic nemůže jít lépe,“ přerušil ho Raymond.

„Zrovna dneska jsem navázal slihný kontakt s jednou lékařkou z Los Angeles, která léčí spoustu filmových hvězd a bohatých podnikatelů ze západního pohřeží. Má zájem o vybudování pobočky v Kalifornii.“

„Vy jste mě možná neslyšel,“ řekl Taylor. „Žádná pobočka nikde nebude,jestli se nevyřeší tenhle problém s Franconim.

Takže byste se do toho měl pustit. Řekl bych, že na to máte asi dvanáct hodin.“

Ve sluchátku to zvučně cvaklo, tak hlasitě, až Raymond škubl hlavou.

Pohlédl na telefon, jako by za předčasné ukončení rozhovoru mohl přístroj. Číšník, který prve poodstoupil do patřičné vzdálenosti, postoupil zase kupředu a telefon převzal, načež zmizel.

„Potíže?“ otázala se Darlene.

„Ach Bože!“ pronesl Raymond. Nervózně si okusoval nehet na palci.

Víc než potíže. Tohle je potenciální katastrofa. Protože ve svých pokusech o opětovné získání lékařské licence zabředl do bažin soudního systému, neměl nic než svou současnou práci a teprve poslední dobou začínalo všechno klapat. Trvalo mu pět let, než se dostal tam, kde je. Nemůže si to všechno nechat protéct mezi prsty.

„Copak je?“ zeptala se Darlene. Vzala Raymonda za ruku a odtáhla mu ji od úst.

Raymond jí hbitě vysvětlil prohlém s nadcházející pitvou Carla Franconiho a zopakoval hrozbu Taylora Cabota, že celý podnik smete.

„Ale vždyť teď to konečně vydělává velké peníze,“ namítla Darlene.

„Nesmete to.“

Raymond se krátce a nevesele zasmál. „Pro někoho jako Taylor Cabot a GenSys to velké peníze nejsou,“ řekl. „Určitě to smete. Sakra, bylo těžké ho vůbec přemluvit, aby do toho šel.“

„Pak jim musíš říct, aby nepitvali,“ navrhla Darlene.

Raymond na svou společnici jen němě zíral. Věděl, že to myslí dobře, a mozek rozhodně nebyl nikdy tím, co ho na ní přitahovalo. Ovládl se tedy, aby nevybuchl. Jeho odpověd' však byla sarkastická: „Myslíš, že můžu prostě zavolat úřad soudního patologa a říct jim, aby takový případ nepitvali? To mě podrž!“

„Ale znáš plno významných lidí,“ naléhala Darlene. „Požádej je, aby zavolali oni.“

„Prosím, drahá…,“ řekl Raymond opovržlivě, ale pak se odmlčel. Začal si myslet, že Darlenc nechtíc trefila hřebík na hlavičku. Začala se rodit myšlenka.

„Co třeba doktor Levitz'?“ navrhla Darlene. „Byl to lékař pana Franconiho. Možná by mohl pomoct.“

„Zrovna jsem myslel na to samé,“ pravil Raymond. Doktor Daniel Levitz byl lékař z Park Avenue, s velkou ordinací, vysokou režii a širokým okruhem pacientů. Bylo snadné ho získat mezi prvními lékaři, kteří se k tomu dobrodružství přidali. Ještě ke všemu přivedl mnoho klientů - někteří z nich podnikali ve stejném oboru jako Carlo Franconi.

Raymond vstal, vytáhl náprsní tašku a připlácl na stůl tři šustivé nové stodolarové bankovky. Věděl, že je to víc než dost za večeři i velkorysé spropitné. „Pojd',“ řekl. „Jdeme na návštěvu.“

„Ale já ještě nedojedla předkrm,“ namítla Darlene.

Raymond neodpověděl. Místo toho prudce odtáhl Darleninu židli od stolu, aby ji přiměl vstát. Čím víc uvažoval o doktoru Levitzovi, tím spíš měl dojem, že ten člověk by mohl být jeho záchrana. Jakožto osobní lékař četných soupeřících newyorských zločineckých rodin znal Levitz lidi, kteří dokážou i nemožné.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist