<<< Literární doupě
Literární doupě

Charles Dickens
překlad: Emanuela a Emanuel Tilschovi

NADĚJNÉ VYHLÍDKY

kompletní kniha (e-book)

 

Nadějné vyhlídky - Dickens Charles
 
 
cena původní: 260 Kč
cena: 213 Kč
Nadějné vyhlídky - Dickens Charles
The Works of Charles Dickens Vol. 1 (Illustrated) - Dickens Charles
 
 
cena původní: 1350 Kč
cena: 1201 Kč
The Works of Charles Dickens Vol. 1 (Illustrated) - Dickens Charles
David Copperfield - Dickens Charles
 
 
cena původní: 249 Kč
cena: 211 Kč
David Copperfield - Dickens Charles

 

    1   >

 

 

KAPITOLA PRVNÍ

Poněvadž otcovo rodné jméno znělo Pirrip a moje křestní Filip, nedovedl můj dětský jazyk z obou jmen vytvořit nic delšího ani určitějšího než Pip. Říkal jsem si tedy Pip a to jméno mi už zůstalo navždycky.

Údaj, že se otec jmenoval příjmením Pirrip, zakládám na svědectví jeho náhrobku a své sestry - paní Gargeryové, která se vdala za našeho kováře Joea Gargeryho. Protože jsem otce ani matku jaktěživ nespatřil a nikdy ani neviděl žádnou jejich podobiznu (neboť jejich čas se naplnil dávno před vynálezem fotografie), první představy o tom, jak vypadali, jsem si pošetile odvodil z jejich náhrobků. Tvar písmen na otcově náhrobním kameni mi vnukl podivnou domněnku, že otec byl hranatý, statný a snědý muž s kudrnatými černými vlasy. Z celkového vzhledu a rázu nápisu Rovněž Georgiana, manželka výše uvedeného jsem došel k dětinskému závěru, že matka byla pihovaná a neduživá. Pěti malým kamenným kosočtvercům, asi po půl druhé stopě dlouhým, vyrovnaným pěkně v řádce vedle hrobu rodičů a zasvěceným věčné památce mých pěti malých bratříčků, kteří se ve všeobecném zápase smrtelníků vzdali nesmírně záhy všech pokusů udržet se při životě - vděčím za víru, na níž jsem lpěl jako na evangeliu: že se všichni narodili v poloze na zádech s rukama v kapsách u kalhot a že za svého pozemského bytí jaktěživo ty ruce nevytáhli.

Naší krajem byly bažiny, blata podél řeky, vzdálená, jak se řeka vinula, dvacet mil od moře. První vskutku živou a jasnější představu o pravém stavu věcí, jak mi připadá, jsem získal jednoho pamětihodného pošmourného odpoledne, když se schylovalo k večeru. V takový čas jsem si s jistotou uvědomil, že ta ponurá končina, zaplevelená kopřivami, je hřbitov; že Filip Pirrip, druhdy farník zdejší obce, a rovněž Georgiana, manželka výše uvedeného, jsou mrtvi a tu pohřbeni; že Alexandr, Bartoloměj, Abraham, Tobiáš a Roger, nezletilé dítky svrchu řečených, jsou rovněž mrtvi a tu pohřbeni; že temná, pustá pláň za hřbitovem, křižovaná strouhami a hrázemi a brankami, na níž se roztroušeně popásá dobytek, jsou blata; že nízký olověný pruh vzadu je řeka a to vzdálené rozdivočelé dravčí doupě, odkud vyráží vichr, je moře; a že ten roztřesený raneček, který se toho všeho začíná bát, až mu z toho je do breku, je Pip.

"Přestaneš řvát!" zaburácel hrozivý hlas a mezi hroby vedle předsíňky před kostelem vyskočil nějaký muž. "Buď zticha, spratku, nebo tě seřežu!"

Nějaký strašný člověk, celý v hrubém režném plátně, s těžkým železným kruhem na noze. Člověk bez klobouku, v rozbitých botách a se starým hadrem uvázaným kolem hlavy. Člověk skrz naskrz promáčený vodou a celý zmazaný blátem, zchromlý od kamení, pořezaný od štěrku, popálený kopřivami a podrápaný trním; člověk, který kulhal a třásl se zimou a koulel očima a vrčel a kterému jektaly zuby, když mě popadl za bradu.

"Jéje! Nepodřezávejte mě, pane!" žebronil jsem, hrůzou bez sebe. "Prosím vás, pane, nepodřezávejte mě!"

"Hezky mi pověz, jak se jmenuješ!" sykl muž. "Honem!"

"Pip, pane."

"Ještě jednou!" rozkázal muž a zakoulel očima. "Ač je tě slyšet!"

"Pip, pane. Pip."

"Ukaž mi, kde bydlíš," řekl muž. "Hezky přesně to místo ukaž!"

Ukázal jsem směrem, kde na pobřežní planině mezi olšemi a pahýly okleštěných vrb ležela naše vesnice snad něco přes míli daleko od kostela.

Muž si mě chviličku prohlížel a vzápětí mě převrátil vzhůru nohama a vysypal mi kapsy. Neměl jsem v nich nic jiného než skývu chleba. Když se kostel zase postavil jak se patří - muž mě totiž popadl tak znenadání a byl tak silný, že kostel jeho přičiněním přede mnou udělal kotrmelec a já viděl špici věže pod svýma nohama - když se tedy, říkám, kostel zase postavil jak se patří, seděl jsem celý roztřesený na vysokém náhrobku a muž zatím hladově hltal mou skývu chleba.

"Ty štěně jedno," pravil muž s olízl si rty, "máš ty vypasený tváře!"

Mám dojem, že doopravdy vypasené byly, třebaže jsem tehdy byl na svá léta malý a nijak silný.

"Ač mě hrom, jestli bych se do nich nedovedl zakousnout," pokračoval muž a hrozivě pokýval hlavou, "a jestli by se mi muselo říkat dvakrát!"

Vyjádřil jsem vroucně naději, že to neudělá, a ještě pevněji jsem se chytil náhrobku, na který mě předtím posadil - dílem proto, abych se na něm udržel, a dílem proto, abych zadržel pláč.

"A teď, heleď podívej!" řekl muž. "Kde máš maminku?"

"Tamhle, pane!" odpověděl jsem.

Trhl sebou, kousek odběhl, ale pak se zastavil a ohlédl se přes rameno.

"Tamhle, pane!" vysvětloval jsem plaše. "Rovněž Georgiana. To je moje maminka."

"Aha!" vyhrkl a vrátil se. "A vedle matky - to je tvůj otec?"

"Ano, pane," přisvědčil jsem, "ten taky - druhdy farník zdejší obce."

"Hm!" zahučel na to zamyšleně. "U koho žiješ? - Jestli tě totiž milostivě nechám na živu, ale pro to jsem se ještě docela nerozhodl."

"U sestry, pane - u paní Gargeryové - ženy kováře Joea Gargeryho, pane."

"Kováře, hm?" opakoval. A podíval se k zemi na svou nohu.

Několikrát přejel zamračeným pohledem z nohy na mne a zase zpátky, potom popošel blíž k náhrobku, na kterém jsem seděl, popadl mě za obě ramena a zvrátil mě dozadu tak hluboko, jak mě stačil udržet v rukou - a v té poloze shlíženy jeho oči nanejvýš důrazně dolů do mých a moje vzhlížely nanejvýš bezbranně do jeho.

"A teď, poslouchej," pravil. "Otázka je, jestli tě mám nechat na živu. Víš, co je to pilník?"

"Ano, pane!"

"A víš, co to je jídlo?"

"Ano, pane!"

Po každé otázce mě zvrátil o kousek dál, aby ve mně vzbudil tím silnější pocit bezmocnosti a nebezpečí.

"Přineseš mi pilník." Zase mě převrátil. "A přineseš mi jídlo." Zase mě převrátil. "To obojí mi přineseš sem." Zase mě převrátil. "Nebo ti vyrvu srdce a játra." Zase mě převrátil.

Byl jsem strašlivě vyděšený a měl jsem takovou závrať, že jsem se ho oběma rukama křečovitě chytil a řekl: "Kdybyste byl milostivě tak hodný pane, a nechal mě sedět rovně, snad by mi nebylo tak špatně a možná bych mohl dávat lepší pozor."

Zvrátil mě tak strašlivě hluboko a zacloumal se mnou tak prudce, až kostel znovu přeskočil svou korouhvičku. Potom mě držel za ramena tak, že jsem stál zpříma na vršku náhrobku, a pokračoval těmito hroznými slovy:

"Ten pilník a jídlo mi přineseš zejtra časně ráno. Přineseš mi to všecko k tý starý baterii tamhle vzadu. Když to uděláš a ani za nic se neodvážíš ceknout jediný slovíčko, ani se neodvážíš dát jediným posunkem najevo, žes viděl někoho takovýho, jako jsem já, nebo vůbec někoho, pak tě nechám naživu. Ale jestli mi to nepřineseš nebo jestli v tý nebo v jiný maličkosti, ač je třeba sebemenší, na tom nesejde, nesplníš přesně moje pokyny, pak ti vyrveme i srdce, i játra, upečeme si je a sníme. Abys věděl, nejsem sám, jak si možná myslíš. Schovává se tady se mnou jeden mladík a ve srovnání s tím mladíkem jsem já učiněnej anděl. Ten mladík slyší každý slovo, co ti povídám. Ten mladík má svůj vlastní, docela zvláštní tajnej knif, jak se takovýmu kloučkovi dostat na kobylku a na srdce i na játra. Není nic platný, aby se nějakej kluk pokoušel před tím mladíkem schovat. Ač si takovej kluk třeba zamkne dveře, ač si třeba leží v teple v posteli, celej se zachumlá, přetáhne si i deku přes hlavu a myslí si, jak je mu dobře a že je bůhvíjak v bezpečí, nic naplat - ten mladík se pěkně tiše a krůček za krůčkem přikrade až k němu a rozpárá mu břicho. S velkou námahou právě toho mladíka krotím, aby tě neroztrhal hned teď. Je to pro mě perná fuška ho udržet, aby se ti nevrhl na vnitřnosti. No tak, co říkáš?"

Odpověděl jsem, že mu pilník přinesu a že přinesu i všechny zbytky jídla, kolik se mi jich povede sehnat, a časně ráno za ním přijdu ke staré baterii.

"Řekni: ,Ač mě Bůh na místě ztrestá smrtí, jestli to neudělám!Ý" nařídil mi muž.

Opakoval jsem to po něm a on mě sundal na zem.

"A teď pamatuj," pokračoval, "co sis vzal na starost, a pamatuj na toho mladíka a koukej mazat domů!"

"D-dobrou noc, p-pane," vykoktal jsem.

"To budu potřebovat!" odpověděl a rozhlížel se po studené mokré pláni kolem dokola. "Škoda, že nejsem žába! Nebo ouhoř!"

Současně si oběma pažemi ovinul roztřesené tělo - choulil se a tiskl si je, jako by se chtěl udržet pohromadě - a belhal se k nízké hřbitovní zdi. Když jsem ho tak viděl odcházet, jak se pozorně proplétá mezi kopřivami a trním, které vroubilo zelené rovy, připadal mým mladým očím, jako by uhýbal rukám mrtvých, lstivě nastraženým z hrobů, aby ho čaply za kotník a stáhly k sobě dolů.

Když došel k nízké hřbitovní zdi, přelezl ji jako člověk, který má nohy zkřehlé a strnulé, a potom se otočil, aby se podíval po mně. Sotva jsem spatřil, že se ohlíží, obrátil jsem se čelem k domovu a utíkal jsem, co mi nohy stačily. Ale po chviličce jsem se ohlédl přes rameno a viděl jsem ho, jak znovu míří dál k řece, ještě stále s oběma rukama kolem ramen, a jak těma rozbolavělýma nohama opatrně hledá cestu mezi velkými kameny, tu a tam porůznu zapuštěnými do bažiny jako pevné stupně pro čas vydatných dešťů nebo přílivu.

Ve chvíli, kdy jsem se zastavil a zadíval se za ním, byla blata pouhá dlouhá, černá, vodorovná čára; řeka byla pouhá další vodorovná čára, ani zdaleka tak široká a také ještě ani tak černá, a obloha byla pouhá řada vzájemně prostřídaných dlouhých krvavě rudých a sytě černých čar. Na samém kraji řeky jsem v celém tom obraze slabě rozeznával jediné dva černé předměty, které zjevně stály k obzoru kolmo; jedním z nich byla bóje, podle níž se při plavbě řídili námořníci - jako sud bez obručí, nastrčený na kůl - ohyzdná věc, když byl člověk blízko u ní; to druhé byl kůl, ze kterého visely zbytky řetězů, na nichž se kdysi houpal pirát. Muž se vytrvale belhal dál a dál směrem k šibenici, jako by to byl ten pirát, který oživl, sestoupil a nyní se vrací, aby se sám znovu pověsil. Při té myšlence mě přepadla děsivá hrůza - a když jsem viděl, jak dobytek zdvíhá hlavu a dívá se za ním, ptal jsem se v duchu, myslí-li si to ta zvířata také. Rozhlížel jsem se kolem dokola po tom hrozném mladíkovi, ale nikde jsem po něm nezahlédl ani stopy. Vtom mě však znovu přemohl strach a já běžel bez zastávky až domů.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist