Přihlášení Uživatel  Heslo 
Přihlásit automaticky při příští návštěvě    
Registrace
Registrace
Přihlásit, pro kontrolu soukromých zpráv
Přihlásit, pro kontrolu soukromých zpráv
Obsah fóra Diskusní doupě » Próza

Odeslat nové téma   Odpovědět na téma
Povídka... byl bych rád za odbornější komentář (kritiku;-))
Zobrazit předchozí téma :: Zobrazit následující téma  
Autor Zpráva
Koprofag
nováček
nováček


Založen: 19. 12. 2006
Příspěvky: 1

PříspěvekZaslal: úterý 19.12.2006, 20:30 
Předmět: Povídka... byl bych rád za odbornější komentář (kritiku;-))
Odpovědět s citátem

Zdravím! Byl bych velice rád, kdyby mi tu někdo ohodnotil mou povídku a vytknul případné chyby...díky!


Kdybys mohl všechny choutky ukojit,
co tím získáš?
Kdybys stoupl na hlavu všech soků,
co tím získáš?
Kdybys všem svým drahým skytl blahobyt,
co tím získáš?
Kdybys žil i miliony roků,
co tím získáš?
Brartrhari


Lebensraum
Strach má mnoho tváří. Je všední jako slunce, jež nás každodenně hřeje na kůži, nevěnujeme mu byť jedinou banální myšlenku. Avšak záhy se obloha uzavře pod oblaky temnými a děsivými, jako je pro malé děcko děsivý neznámý černý kout jeho pokoje. A poté se do vašeho těla vryje jako blesk do oblohy trýznivý pocit, který začne pohlcovat veškerý tok myšlenek – pocit hrůzy. Náhle zůstáváte několik okamžiků bez hnutí a necháváte tu strašlivou sklíčenost, aby pronikla do nejniternějších koutů vaší mysli. Uvědomíte si hrozivou skutečnost, že každé nadechnutí je bolestné, neboť hrdlo se vám děsem sevřelo a plíce jsou, jako by byly plné kamení. Okolní zvuky se v uších slévají v moře děsivého šumu, který je narušován pouze hlasitým tlukotem vašeho srdce. Rostoucí nevolnost pomalu vplývá do jakéhosi oparu další vlny nepojmenovatelných pocitů. Náhle vás zachvátí touha křičet – všechen děs vykřičet z těla. Avšak křečovitě sevřené vyprahlé rty se omezují pouze na sten smrtelné hrůzy, která již zamořila každý kout vašeho těla i mysli. Na hrudi pociťujete stále větší tlak, který nelze zažehnat. Ptáte se, co jsou všechny tyto pocity? Strach? Nebo naděje? Kdybychom neměli pražádnou naději, jaký smysl by měl strach? Co by jej v našem nitru podněcovalo? Když se blíží nějaká věru neblahá událost, jistě ve vás vzbuzuje strach. Avšak podněcuje jej právě naděje, neboť čím více vám na mysl připadávají dobré vyhlídky, tím větší hrůza vás chvátí při pomyšlení, že se nevyplní. Leč s rostoucí neodvratností oné pohromy veškerá naděje upadá a s ní i pocit strachu, protože s mizivou pravděpodobností úspěchu jsme již vyrovnáni. Už ani kapka strachu nezbývá v našem těle, neboť naděje je strach. Obloha se opět otevře, k našim zrakům dolehnou sluneční paprsky a obzor již nečerní jediný temný opar. Ale odchází naděje, nebo přeci jen přichází spása?

Právě odešli. Vždy ze mne spadne to břímě strachu a nervozity, když se za nimi dveře zavírají, a teď tomu není jinak. Ti bídáci ze mne dolovali odpovědi na otázky, jež mi den co den pokládají. Leč stále stejně znějí tyto mé odpovědi. Na ony otázky jsem se totiž sám sebe ptával po dlouhou dobu již dříve....
Vzpomínám si, kdy to všechno začalo. Jistěže tu nehodlám vyprávět, kterak mne vyprostili z matčina lůna a mě bylo tím potěšením na vlastní kůži světlo světa zakusiti, ani kdy z mých úst zaznělo první slůvko. Na tyto banální prkotiny nemám náladu, má duše nezná slovo nostalgie. Raději se toho zdržím.
Všechno začíná, když člověk přestane uvažovat v přítomnosti. S tímto pocitem jsem měl co do činění, když jsem poprvé usedl za školní lavici a jal se poslouchat naši učitelku při jejím úvodní proslovu. Samozřejmě není v silách smrtelníka si jej celý zapamatovat, leč jedna pasáž se mi vryla do paměti rýhami tak živými, že by je zhola nic nedokázalo smazat. Ona pasáž zněla takto: „…Budete sem chodit, abyste se zde naučili věcem, které se vám budou později hodit. Kdybyste totiž nechodili do školy, byli byste hloupí a v dospělosti si nenašli pořádnou práci. A vězte, to by dopadlo velice špatně. Ale to teď pro vás není důležité…“ Hrozné žvásty, že…
Ze školy jsem s rozpaky ve tváři odešel a s rodiči vyrazil přímo domů. Prostor potřebný k životu nám zajišťoval malý domek v obytné zóně města. Naše ulice se doslova hemžila lidmi nám podobným. Zdejší život nebyl nikterak luxusní, otec byl vlastníkem malého koloniálu, v němž dřel od úsvitu až do noci, jen abychom nežili jako chudina. Matka se řádně starala o domácnost. Tenkrát mi to bylo všechno jedno.
Jednoho večera jsem přišel za matkou, aby mi objasnila mé každodenní úvahy, které zapříčinil onen proslov ve škole. Do té doby jsem žil v iluzi, že tam půjdu, abych se naučil být moudrým. A záhy zkříží mým mylným představám cestu jakási bodrá žena, která s neutuchajícím úšklebkem ve tváři vyhrožuje a hlásá, že se musím podrobit tomu všemu kvůli práci? Ne, nebylo v mých dětských silách tomu porozumět. Na to jsem byl příliš mladý. Teprve později mi došlo, že ta učitelka si evidentně libovala v materialismu. Vždyť šestiletý floutek těžko pochopí ten tristní kariérismus, jemuž holdovala ta žena. Zřejmě měla utkvělou představu z nás také takové lidi udělat. A právě za cílem zapuzení této nevědomosti jsem svou matku v obývacím pokoji navštívil…
Nikdy bych nevěřil, že má matka je stejně demagogická jako naše učitelka. Opáčila, že s jejím proslovem naprosto souhlasí a začala mě vybízet, abych řádně zušlechťoval ducha, abych pak měl příležitost najít si dobrou práci a neskončil jako oni, pročež mi nasadila do hlavy ještě většího brouka. Navíc jsem od té doby častěji než kdy dříve slýchával tyto popudy. S poučkami o mravní čistotě tvořily tyto banality nesnesitelnou dvojici výchovných frází, jimiž mne celá rodina citýrovala. Naštěstí mě učení bavilo a ve srovnání se svými vrstevníky jsem se divil, proč mi nad hlavou nekrouží svatozář. Ano, život začínal být velice stereotypní.
Čas plynul vskutku rychle beze změn a já měl základní školu za sebou. Coby premianta mne bez problémů vzali na střední školu. A právě zde nastal zlom v mém dosavadním pohledu na studium. Už jsem nebyl to sedmileté děcko s názory adekvátními ke svému věku, nýbrž téměř dospělý člověk se špetkou rozumu. Pozitivní skutečností bylo, že jsem navázal kontakty s lidmi, kteří měli o studium opravdu zájem, na rozdíl od základní školy, jež mohla být navštěvována i hlupci. Avšak nabízí se otázka, proč měli o ně takový zájem. Ponejprv mi bylo jasné, že většina těch chytráků se stejně jako já stala obětí rodičovských lekcí. Leč jalo mou duši hned také neblahé tušení, že si tuto nesprávnou motivaci vzali příliš k srdci. Že podstupují všechnu tu námahu jen proto, aby za pár let obdrželi listinu, kde je psáno, že složili maturitu, a aby mohli po vzoru rodičovských bludů udělat řádnou kariéru a prezentovat svůj titul z vysoké školy, kde je to jen možné. V této domněnce mne ještě utvrdila jistá anketa, ve které se vyptávali lidí, kteří se čerstvě zařadili do produktivní části obyvatelstva, jaké jsou jejich životní cíle. A světe, věz, že valná většina si představuje vrchol svého bytí tak, že udělá tu kariéru (Z tohoto hříšného slova mi vstávají vlasy na hlavě…), bude mít obrovský dům, drahé auto a peníze. Děsím se tohoto přístupu.
Co do mého soudu, ta infantilní myšlenka, že v dnešní době je studium světlem na poznávání moudrosti a světa, je krásná utopie. Kéž by lidé nebyli takovými bezcharakterními živly, jež se ponořují do světa závislého na mamonu. Vše je ale zapříčiněno duchem doby. Právě ten dělá z lidí bohatstvíchtivou chátru a také…

Bože, už zase slyším ty kroky, jež by se vyrovnaly hromu. Opět přicházejí, k čertu! (Nechť je mi odpuštěno to hříšné slovo, které jsem vyřkl toliko z lásky k pravdě.) Hrozím se myšlenky, že by se těm ďáblům podařilo nadobro se mé duše zmocnit. Opakuje se to každý den, už z toho ztrácím rozum!
Neustále se ptají jako u výslechu a pozorují mne jako opici za mřížemi… je to strašné. Ani si neuvědomují, jak mě sžírají tím psychickým nátlakem, jenž je na mne vyvíjen. A ty hlasy… Zem se pode mnou otevírá a já padám do hluboké propasti. Světlo nade mnou se rychle vzdaluje a mé zraky zahaluje trýznivá tma, o které přemítají mé rozjitřené smysly. Ach, Bože!... Tělo zachvátila palčivá bolest, jakoby se do něj v mžiku zabodaly miliony ostrých jehel. Dopadl jsem na dno a jako váza se roztříštil…


Ještě teď se mi třesou ruce. Je to každý den stejné, ale možná právě proto horší a horší. Nemá cenu to rozebírat, už jsou pryč. Kde jsem to skončil…ach ano.
Učení mi nepůsobilo žádné problémy, dokonce jsem měl čas na mnoho zálib. Avšak jedna věc trýznila mou mysl neustále. Totiž, že všechno, čím jsem se do oné doby zabýval, bylo ve skrytu mé duše zcela účelové. Že jsem v tom nejtemnějším koutě své mysli vlastně úplně stejný jako mí vrstevníci. Děsil jsem se té myšlenky, avšak trápila mě v podvědomí stále. Myšlenky, že za vším, co dělám, že pilně studuji, se ukrývá ten prohnilý materialismus. Ne, tomu těžko uvěřím! Vždycky jsem toužil být vzdělaný. Zajímalo mě nepřeberné množství věcí a chtěl jsem o nich něco vědět. Ne proto, abych měl možnost dělat kvalitní práci, ze které zbohatnu, to se mi vždy příčilo a snad příčit bude NAVŽDY, nýbrž proto, abych měl možnost dělat práci, která mě baví. Ano, to je to, proč jdu touto cestou kariéristy! Avšak já o úspěchy nestojím, já chci jen potěšení z práce. A již tolikrát řečení kariéristé? Ať jdou ke všem čertům…
Čas šel neúprosně dál, střední škola se chýlila ke konci a já začínal být čím dál více lhostejný k otázce ohledně té bohatýrské blamáže. Zatímco dříve jsem ji řešil s despektem, v této době despekt vystřídal nadhled. V období maturit jsem zapomněl na své dřívější úvahy zcela. A jak už to u mne bývá, složil jsem ji na výbornou a dokonce jsem bez větších problémů složil také přijímací zkoušku na vysokou školu.
Během poslední fáze studia jsem si již ani nevzpomněl na své dřívější výlevy. Průběh byl dosti monotónní, takže se žádná zásadní událost nepřihodila. Nemá cenu to rozebírat.
Školu jsem pochopitelně dokončil a hned poté, co jsem si sbalil svých pět švestek, odešel z domu a zařídil si skromný podnájem, jsem začínal přemítat nad tím, co bude následovat. Teď už jsem neměl po boku nikoho, kdo by mě živil. A brigády nebyly již pro mne. Ježto jsem měl hluboko do kapsy, nezbývalo, než začít něco dělat.
Po nějaké době jsem začal provozovat jistý internetový portál. U této práce jsem vydržel vcelku dlouho a díky mému skromnému živobytí rapidně stoupala částka na mém účtu. Nehledě na to, že rodiče mi teprve v té době prozradili, že již od mého početí spoří nějaké peníze, abych nebyl zpočátku úplně na mizině.
Jelikož mé znalosti ekonomie byly vskutku brilantní, neváhal jsem zariskovat a investovat bezmála všechny své finance, už ne zrovna mizivé, do akcií. A nikdy předtím bych si nepomyslel, že mi tento krok přinese za několik málo let pohádkové bohatství, se kterým bych do smrti nemusel ani palcem hýbnout. Čím více peněz jsem měl, tím více jsem jich do akcií investoval a tím více bohatl. Postupem času jsem odkoupil asi pětinu akcií jedné nadnárodní společnosti a stal se tak jedním z hlavních spolumajitelů…
Žil jsem si jako král. Měl jsem luxusní vilu, aut, kolik se mi zachtělo, a peněz, že bych s nimi mohl tapetovat. A jestli se vám zdá, že se ze mne stala přesně ta bezcharakterní svinská existence, jaké jsem byl v mládí zapřísáhlým odpůrcem, tak máte naprostou pravdu…

Každý, kdo by mne spatřil, by si řekl, že mám naprosto bezstarostný život a musím být ukrutně šťastný. Avšak i tento dojem je zdánlivý.
Jednou zrána, po zralé úvaze, rozhodl jsem se, že si vyjdu na dlouhou procházku za město, neboť byla neděle a já se oprostil od jedenáctihodinové ú****é pracovní doby, jež mi sice přinášela miliony, ale také značné rány na tělesné schránce. Mí přátelé nedokáží pochopit tuto mou úchylku. Nemají vůbec smysl pro romantiku a jsem proto terčem trapného popichování. Avšak já je přehlížím a náladu si tím nekazím.
Přivolal jsem si tedy limuzínu, která mě záhy odvezla na mé oblíbené místo u říčky, asi dvacet kilometrů za městem.
Asi hodinu nato jsem již seděl na plácku ve stinné rokli mezi dvěma svahy, jež čněly kolem a stínily jej. Avšak s příchodem desáté hodiny nahlédly do středu doliny příjemné paprsky slunce, jakoby spánkem osvěženého, v temně modrém azuru. Teprve teď dala matka příroda na odiv své plody. Svit slunce ozářil okolní stinné rostlinstvo a mžiku jej proměnilo ve skvoucí zeleň, kam až oko dohlédlo.
Seděl jsem na zemi, již vystýlal hebký, zářivě zelený trávník provoněný růžemi, jedl předem připravený pokrm, napájel se značkovým vínem a hleděl na hladinu říčky, mezi jejímiž dvěma záhyby jsem si našel své útočiště. Řeka se vinula spletitým tokem odněkud zdáli zpoza kopců, které ohraničovaly rokli, a posléze mizela. Byla to podivuhodně hluboká řeka a přitom nesmírně průzračná, průzračnější než ambra. Těsně pod hladinou se skvělo pár stříbrných rybek, které hbitě plavaly proti proudu pohyby, jež připomínaly plazícího se hada. Průzračností vody pronikly mé zraky až na samé dno hluboko v lůně říčky, které bylo vykládáno oblázky různých velikostí i barev. Hladina vytvářela hranici mezi mrtvolným říčním korytem plným kamení, ač velice bizarního, a životem překypujícími břehy, jež byly ověnčeny věčně kvetoucími keři a nehynoucím býlím. Jak se půda ubírala dále od vody, přibývalo zde mohutných stromů s korunami plnými rozložitých listů zářících zelení. Na každém kroku jakoby se probouzel život. V uších zněl uklidňující zpěv ptáků, tvořící melodie radostných ód…
Navzdory pohádkové kráse tamější krajiny jsem tam ještě dvě hodiny seděl, přemítaje nad tím, že má nálada je vskutku prabídná, jak tomu ovšem při podobných výletech nebývá. Sbalil jsem se tedy a rázně vykročil směrem k městu. Po neurčité chvíli jsem je spatřil. Jeho obrys z dálky připomínal stovky vesmírných raketoplánů, které jsou umístěny předpisově vedle sebe.
Jak jsem kráčel pomalu mizející přírodou a obludné raketoplány se přibližovaly, začal jsem se hroužit do myšlenek o svém dosavadním životě. A náhle, jako blesk, když se oblohou prožene, stal jsem se svědkem události seběhnuvší se v mé mysli. A sice jejího vynoření z temného mraku pošetilosti. Vzápětí jsem se zapotácel, poněvadž jsem cítil, že ztrácím pevnou půdu pod nohama. Zem se počala zvláštně vlnit a já si připadal jako na palubě mořského korábu. Avšak náhle mne zachvátila panika, neboť jsem se počal pomalu do země propadat. Již jsem neviděl své boty. Nepopsatelný strach jal mou duši. Splašeně jsem se rozhlížel kolem, avšak v okolí nebylo ani živáčka. Ihned se dostavila silná nevolnost, těžce jsem oddychoval, hrdlo se mi samou hrůzou stáhlo… Zem mě již pohltila až po hruď. Snažil jsem se ze všech sil zavolat pomoc, avšak z úst se vydral pouhý sípavý zvuk vycházející z hloubi duše a znásobující strach, který již jal všechny mé myšlenky. Zem mě sžírá dále, již mne pohltila celého!... Můj život uvízl v bažině zoufalství.

Z náruči snění mne vytrhla voda, kterou mi někdo vlil do tváře. Již jsem cítil své tělo, jeho hmotnost, cítil jsem, že ležím na zemi, pevné zemi, žádná postmortalie v bažinných hlubinách. Pomalu jsem otevřel oči. Hned poté, co se mi zostřil zrak, mne opět zachvátila neskonalá hrůza. Snad ta muka ještě neskončila? Nade mnou postávala velice vyhublá postava ověnčena zlatými řetězy a prsteny s drahokamy. Poté se mi naskytl pohled do jeho tváře – byl to umrlec. Strnul jsem zcela. Musel jsem drahnou chvíli lapat po dechu, abych opět neupadl v mdloby. Umrlec neustále dělal jakási obšírná gesta. Po chvíli, jíž nedokáži odhadnout, jsem si uvědomil, že ukazoval na blízké rozcestí. To ve mne vzbudilo trochu odvahy a zahleděl jsem se na ně. V dáli, kam vedla cesta směřující doprava, jsem viděl město. Viděl jsem luxus, bohatství, ale také bezpočet stejných umrlců, jako byl ten po mém boku. To mě opět zděsilo. Začala se mi točit hlava. Upřel jsem zrak na cestu vedoucí doleva. Co jsem viděl? Nic. Pouze bílé světlo v dáli. Zahleděl jsem se tedy na umrlce. V jeho očích nebylo života ani lesku, neboť očí vůbec nebylo. Ale i tak jsem seznal, že chce, abych se rozhodl, kterou cestou se vydám. Bolest hlavy se náhle strhla v obrovská muka. V lebce mi běsnila vichřice. Opět jsem začal upadat v mrákoty, obraz se mlžil čím dál více, už jsem necítil tělo… doprava či doleva? Já nevím… když vtom mě opět do reality vrátilo větší množství vody. S rostoucí hrůzou jsem pootevřel jedno oko. Nade mnou nestál žádný umrlec, nýbrž jakýsi muž. Zřejmě mě tu viděl zmítajícího se na zemi a přišel pomoci. Postavil mne na nohy a ještě chvíli šel se mnou. Poté, když se ujistil, že jsem vcelku v pořádku, odebral se svou cestou.
Nevrle jsem kráčel přírodou se stísněným pocitem smíšeným s lítostí. „Takže to bylo všechno jenom snění? Ale proč mám tak špatný pocit?“ Náhle mi cosi blesklo hlavou… bylo mi všechno jasné. Ale proč tedy to všechno?
V životě jsem spatřil mnoho šťastných tváří. Hráče v casinu, jenž právě vyhrál v kartách, děti v dětském domově, jimž jsem nakoupil hračky a daroval nemalou částku, sebe v zrcadle, když cena mých akcií rapidně stoupla, žebráka, kterému jsem vložil do čepce celou bankovku. Ale bylo v jejich tvářích štěstí? Skutečně? Já jsem až do tohoto chorobného uvědomění žil pod rouškou iluzí, že ano. Že můj život, obklopený bohatstvím, už nemůže být lepší. Ale seznal jsem, že tento život něco postrádá. Totiž pravý pocit štěstí. Avšak co je to štěstí? Vrchol lidského bytí? Řekl bych, že ano. Leč stále nemám pocit, že to, co jsem v životě dokázal, není onen vrchol. Zdá se vám, že jsem blázen? Já nejsem blázen!
Jak vypadá můj život? Život „šťastlivce“? Tak tedy, ráno v půl sedmé vstanu, oholím se, obleču, střelhbitě něco pojím, neboť mám být za hodinu na schůzi. Vypotácím se z vily, oči ještě stále slepené po neklidném bezesném spánku, vskočím do své limuzíny a uháním za svými kolegy. Celou cestu mám rozdrásané nervy z toho, zdali náhodou přes noc nepoklesla cena mých akcií.
Po spěšném příjezdu k hlavní budově společnosti začíná porada hlavních spolumajitelů firmy. Je to vskutku nezáživné. Takto se to táhle po celé dopoledne. Obědvám mizerně, neboť ještě musím v kanceláři zařídit desítky záležitostí. Trvá to hodiny. Domů se vrátím večer. Něco pojím, chvíli civím do televizní obrazovky a poté usnu vyčerpáním. A ráno tohle všechno znovu.
Přijde vám tohle jako skvělý život? Život opojen bohatstvím? Nač jsou mi peníze, když nemám čas na nic jiného, nežli na svou práci, ze které jsem nervově zhroucen a díky které trpím nespavostí? Cožpak nám byl darován život, abychom se v dětství dřeli ve škole, proto, abychom v dospělosti měli nadprůměrně placenou práci, ve které se potíme od úsvitu do večera, aby byl náš život v penzi finančně zajištěn? A nač jsou peníze chátrajícímu člověku? Na to, aby si pořídil pěkný dům v okrajové zóně města, kde bude mít na stará kolena klid a dostatek peněz pro uspokojení svých potřeb.
Lidé celý svůj život zasvětí penězům. I já jsem se v mládí bránil tomu přirozenému průběhu života, velice špatnému průběhu. Ale doba rozhoduje za nás. Ovšem až teď jsem seznal, že můj hektický život, který by bezpočet lidí považoval za svůj životní cíl (vzpomeňme na anketu), není ten vrchol, kvůli němuž jsem přišel na tento svět. Není to vrchol lidské existence. Ale co tedy je tímto vrcholem?
I obešel já polí pět.1 Rakety již byly, co by kamenem dohodil. Pocit, že už se nikdy z ničeho nebudu radovat, pomalu odcházel, neboť mne během onoho hroužení v úvahy jala myšlenka, že když člověk neprožije svůj život určitým nadšením nebo koníčkem, je v podstatě mrtev. Stane se z něj troska na odpis, kterou jsem byl já po celou svou kariéru (!). To je ono! Na penězích nesejde, musím najít pocit pravého štěstí, neb má duše zhyne!
Do města – byl již večer – jsem se vrátil jako vyměněný, s novým elánem. Následující měsíce byly rozhodující v mém životě. Byl jsem ozařován světlem spásy, přemítaje nad tím, kde okusit štěstí. Rozhodl jsem, že si zajedu na dovolenou na druhý konec světa, odpočinout si od všech starostí. Leč ani zde jsem štěstí nenalezl, neboť ve skrytu mysli mne stále trápila skutečnost, že za vším jsou opět ty prohnilé peníze. Musel jsem najít nějaký způsob, jak se oprostit od svého dosavadního života, od těch hmotných statků, které jsem začínal nenávidět, od své práce, jež mne pomalu zevnitř rozkládala, i od těch snobských mamonářských kanibalů, se kterými jsem se dennodenně stýkal a kteří požírají mou duši. Ale šlo to obtížně, neboť za vším, co jsem dělal, stály bankovky.
Po čase mi přišlo na mysl ponořit se do knih. Ano, knihy! V nich je veškerá moudrost lidstva, tam najdu správnou cestu!
Neustále jsem četl. Začal jsem zanedbávat svou práci, přestal nosit šaty za desítky tisíců a okolí, v němž jsem se pohyboval, mi začalo být lhostejné. Hlavně mne zajímaly knihy o náboženstvích, neboť někde jsem četl, že cílem věřícího je zbavit se všech tužeb a najít onen vrchol jsoucna. To bude nejspíš ono.
Má horlivost, nadšení a panovačnost mi vpravdě zajistily pověst šílence. Mí nejbližší přátelé o mě začali mít vážné obavy. Avšak nepochybuji o tom, že veškerá ta přetvářka je jen kvůli firmě, neboť má aktivita ovlivňovala jejich příjem. Co chvíli se mne tázali, proč se mé chování v posledních měsících
1 Tato věta byla sepsána po vzoru názvu vynikající eseje českého filosofa, jenž zove Ladislav Klíma.
tak změnilo, proč se oblékám jako „pochybný živel“. Také hrozili, že pokud nevrátím svůj život do starých kolejí, budu se potýkat s problémy nejen v práci, ale i v životě. Avšak já neustále hlásal přesně to, co mi protékalo myslí při oné osudové nedělní procházce, že náboženství je množná tou správnou cestou, že se musím vzdát tohoto způsobu života i bohatství. To je šokovalo. Neuteklo mým zrakům, kterak jsou, pokrytci, čím dál nervóznější z mého chování. To, jak na mne hleděli, jak si šeptali, jako by něco chystali…
Jednoho večera, když jsem studoval jakousi knihu, jsem slyšel zvonek. S námahou jsem se zvedl od stolu a šel otevřít. Nikdy předtím jsem je neviděl. Byli to oni. Šli si pro mě…

Ach ne, zas je slyším! Vím, že to jsou oni. Našlapují hlasitěji než obyčejný smrtelník. Zdali mne zas budou zpovídat? Jistojistě mi opět dají tu injekci, která mi ze života na několik hodin udělá peklo snění, větší než to, které právě přichází. Stále si myslí, že jsem blázen. Nechápou, co jim říkám, ale snad ani chápat nechtějí… ne, už to nevydržím! Mé nervy jsou strašlivě rozervány, strašlivě. Ten pokoj, ta prázdnota… už slyším, jak cvaká klika. Bože, v tebeť doufám, vysvoboď mne ode všech protivníků mých a vytrhni mne, by neuchvátil nepřítel duše mé jako lev a nerozsápal ji, když by nebyl, kdo by mne vysvobodil…

Poznámka: Tyto paměti byly nalezeny pod matrací postele v cele č. 27 nejmenované psychiatrické léčebny. Zdali je to skutečný příběh člověka zde zavřeného nebo jen smyšlenka, nikdo říci nedokáže.
Návrat nahoru
Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu
Zobrazit příspěvky z předchozích:   
Odeslat nové téma   Odpovědět na téma    Obsah fóra Diskusní doupě » Próza Časy uváděny v GMT + 1 hodina
Strana 1 z 1

 
Přejdi na:  
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete hlasovat v tomto fóru

Powered by phpBB © 2001, 2002 phpBB Group
iCGstation v1.0 Template By Ray © 2003, 2004 iOptional




Provozováno v rámci webu Literární doupě © 2006 V.J. & B.J.

TOPlist