Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: B. Hůla

BRATŘI KARAMAZOVI
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5.
Budiž, budiž!

Nepřítomnost starcova v cele^[1] trvala asi dvacet pět minut. Bylo již přes půl jedné, ale Dmitrij Fjodorovič, kvůli němuž se všichni shromáždili, stále ještě nepřicházel. Ale skoro jako by byli na něho zapomněli, a když starec vstoupil opět do cely, zastal velice živý všeobecný rozhovor mezi svými hostmi. Hovoru se účastnili především Ivan Fjodorovič a oba mnichové. Také Miusov^[2] se vkládal do hovoru a zřejmě dosti ohnivě, ale opět se mu nedařilo; zřejmě byl zatlačen do pozadí a dokonce mu i málo odpovídali, takže tato nová okolnost jen posilovala nahromaděnou již v něm podrážděnost.^[3] Věc byla taková, že již dříve se několikráte s Ivanem Fjodorovičem hleděl předstihnouti ve vědomostech, a těžce nesl jistou nedbalost jeho k sobě: "Doposud alespoň jsem stál na výši všeho, co je v Evropě pokrokového, ale toto nové pokolení nás rozhodně ignoruje," přemýšlel pro sebe. Fjodor Pavlovič, který dal slovo, že sedne do křesla a bude mlčet, skutečně po nějakou dobu mlčel, ale s posměšlivým úsměvem stopoval svého souseda Petra Alexandroviče a zřejmě se radoval z jeho podrážděnosti. Dávno se již chystal, že mu splatí za cosi, a nyní nechtěl propásti příležitosti. Konečně se nezdržel, naklonil se k ramenu svého souseda a polohlasitě ho ještě jednou podráždil:

- Proč pak jste neodešel po onom "radostně ji líbaje"^[4] a proč jste zůstal v takové neslušné společnosti? Inu proto, že jste se pokládal za poníženého a uraženého, a zůstal jste, abyste na oplátku vystavil na odiv svou učenost. Teď již neodejdete, dokud jim svou učenost nevystavíte na odiv.

- Zase začínáte? Naopak, hned odejdu.

- Poslední, odejdete poslední ze všech! - píchl ho ještě jednou Fjodor Pavlovič. Bylo to skoro v týž okamžik, když se starec vrátil.

Spor na okamžik utichl, ale starec, usednuv si na staré místo, rozhlédl se po všech, jakoby přívětivě je vyzýval, aby pokračovali v rozmluvě. Aljoša, jenž rozuměl již skoro každému výrazu jeho tváře^[5], jasně viděl, že je strašně unaven a že se přemáhá. V poslední době jeho nemoci se stávalo, že padal únavou do mdlob. Skoro taková bledost, jaká předcházívala mdlobu, rozlila se i nyní po jeho obličeji, rty mu zbělely. Ale očividně nechtěl rozpustiti shromážděné; zdálo se, že měl při tom nějaký svůj cíl, - ale jaký? Aljoša ho bedlivě pozoroval.

- Mluvíme o velmi zajímavém článku, - pronesl mnich Josif, knihovník, obraceje se k starci a ukazuje na Ivana Fjodoroviče. - Uvádí mnoho nového, a zdá se, že ta idea má dva konce. Odpověděl časopiseckým článkem jistému duchovnímu, který sepsal celou knihu o otázce církevně veřejného soudu a rozsahu jeho práv ...

- Lituji, že jsem nečetl vaší stati, ale slyšel jsem o ni, - odvětil starec zkoumavě a pronikavě pohlížeje na Ivana Fjodoroviče.

- Stojí na velmi zajímavém stanovisku, - pokračoval otec knihovník, - patrně zcela zamítá v otázce církevně veřejného soudu oddělení církve od státu.

- To je zajímavé, ale jak se tomu má rozumět? - tázal se starec Ivana Fjodoroviče.

Ten mu konečně odpověděl, ale nikoliv s vysoka uctivě, jak se bál Aljoša včera ještě, nýbrž skromně a zdrženlivě, se zřejmou ohleduplností a patrně bez jakékoliv zadní myšlenky.

- Vycházím z principu,že toto smíšení elementů, t.j.podstaty církve a státu vzatých každý zvlášť, bude ovšem věčné, ačkoliv je nemožné a nikdy nebude možno uvésti je ne pouze v normální, ale ani v poněkud souhlasný stav, protože v samé podstatě věci spočívá lež. Kompromis mezi státem a církví v takových otázkách jako například o soudu je podle mého mínění ve své skutečné a čisté podstatě nemožný. Duchovní autor, jemuž jsem odporoval, tvrdí, že církev zaujímá přesné a určité místo ve státě. Já však mu namítl, že naopak církev sama musí v sobě uzavírati celý stát, a ne zaujímati v něm jen nějaký koutek, a jestliže je to nyní z jistých příčin nemožné, pak že v podstatě nesporně musí to býti stanoveno za přímou a nejhlavnější úlohu celého dalšího vývoje křesťanské společnosti.

- Zcela správně! - pevně a nervosně pronesl otec Paisij, mlčenlivý a učený mnich.

- To je hotové ultramontánství! - zvolal Miusov, přeloživ netrpělivě nohu přes nohu.

- Ech,vždyť u nás ani nejsou hory!, - zvolal otec Josif a pokračoval: - on odpovídá mezi jiným na tuto, základní a hlavní "zásadu" svého odpůrce, duchovního autora, mějte na paměti. Předně: že "ani jeden společenský svaz nemůže a nesmí si osobovati moc nakládati občanskými a politickými právy svých členů." Za druhé: že "trestní ani civilně právní moc nemá náležeti církvi a že není slučitelna s její přirozeností a to jakožto zřízení božího i jakožto spojení lidí za účely náboženskými" a konečně za třetí: že "církev jest království nikoliv ze světa tohoto..."

- To je naprosto nedůstojná hra se slovy pro duchovního! - nezdržel se a znovu se vmísil do řeči otec Paisij. - Četl jsem tu knihu,na kterou jste odpověděl, - a podivil jsem se slovům duchovního, že "církev není královstvím ze světa tohoto". Není-li ze světa tohoto, tudíž nemůže býti pro ni místa na zemi vůbec. Ve svatém evangeliu není v takovém smyslu užito slov "nikoliv ze světa tohoto". Nelze pohrávati si s takovými slovy. Pán náš, Ježíš Kristus, právě proto přišel, aby založil církev na zemi. Království nebeské ovšem není ze světa tohoto, nýbrž jest na nebesích, ale přichází se do něho ne jinak, než skrze církev, která jest založena a ustanovena na zemi. A proto světské hříčky slovní v takovém smyslu jsou nemožné a nedůstojné. Církev pak jest opravdu království a jest jí určeno, aby kralovala, a nakonec musí se objeviti jako království po celé zemi, nelze o tom pochybovati, - neboť bylo nám to přislíbeno ...

Náhle umlkl, jako by se zdržoval. Ivan Fjodorovič, vyslechnuv ho uctivě a pozorně s neobyčejným klidem, avšak stejně ochotně a prostodušně pokračoval, obraceje se opět k starci:

- Celá myšlenka mého článku spočívá v tom, že za dávných dob, v prvních třech stoletích křesťanství, jevilo se křesťanství na zemi pouze jakožto církev a také jen církví bylo. Když se však římský pohanský stát odhodlal přijati křesťanství, rozhodně se to stalo, že přijav křesťanství pojal v sebe jen církev, ale při tom, jako dříve, zůstával státem pohanským v neobyčejně mnohých svých projevech. Vskutku se tak nesporně také státi musilo. Ale v Římě, jakožto státě, zůstalo příliš mnoho z pohanské civilisace a filosofie, jako například dokonce i samy cíle a základy státu. Církev pak Kristova, když vešla do státu, nesporně nemohla nijak sleviti ze svých zásad, s té skály, na níž stála, a mohla jen se domáhati svých cílů, majíc je před sebou pevně stanoveny a samým Pánem jí vytčeny, mimo jiné: aby obrátila celý svět a tudíž i celý bývalý pohanský stát, v církev. Takto (to jest vzhledem k cílům budoucnosti) není církev nucena hledati si určitého místa ve státě, ať již "jakožto jakékoliv společenské sdružení lidí" anebo jakožto "pospolitost lidí za účely náboženskými" (jak se vyslovuje o církvi autor, jemuž odporuji), nýbrž naopak každý pozemský stát měl by se nakonec zcela přeměniti v církev a státi se ničím jiným než církví, ovšem zavrhnuv veškery své úkoly, jež se neshodují s církevními. Všechno to pak nikterak stát neponíží, neodejme mu ani cti, ani slávy, jako velikého státu, ani slávy jeho vládců, nýbrž přivede jej se lživé, ještě pohanské a chybné cesty na správnou a pravdivou dráhu, která jediná vede k cílům věčným. Proto také autor knihy o Základech církevně veřejného soudu správně by usuzoval, kdyby pátraje a doporučuje tyto základy, pohlížel na ně jako na dočasný kompromis, nutný stále ještě v naší hříšné a nedokonalé době, ale nic jiného než kompromis. Avšak jakmile spisovatel těchto základů se odvažuje prohlašovati, že základy, jež doporučuje nyní a jichž část uvedl teď právě otec Josif, že tyto základy jsou nezrušitelné, živelné a věkověčné, jde tím již přímo proti církvi a jejímu svatému věkověčnému a nezrušitelnému určení. Nuže, to je ten celý můj článek, úplný jeho výtah.

- To jest dvěma slovy, - pronesl opět otec Paisij, klada důraz na každé slovo: - podle některých theorií, které se v našem devatenáctém století až příliš projevily, musí se církev přetvořovati ve stát, jakoby z nižší formy ve vyšší, aby konečně v něm zcela zmizela, ustupujíc vědě, duchu času a civilisaci. Nechce-li však toho a vzpírá-li se, vykazuje se jí za to ve státě jaksi pouze nepatrný koutek, a i to ještě pod dohledem, - a tak se to jeví všude za naší doby v nynějších evropských zemích. Avšak podle ruského pojetí a mínění jest třeba, aby se církev nepřetvořovala ve stát, jako z nižšího typu ve vyšší, ale naopak, aby stát zakončil tím, že se mu podaří státi se pouze církví a ničím jiným. A tak tomu také budiž,budiž!

- Nuže, přiznávám se, teď jste mne trochu povzbudili - usmál se Miusov, přeloživ opět nohu přes nohu, - nakolik tomu rozumím, jde tu patrně o uskutečnění jakéhosi ideálu, nekonečně vzdáleného,až za druhého příští. Nic proti tomu nemám. Krásný, utopický sen, že nebude válek, diplomatův, bank atd. Něco podobného skoro socialismu. A já již myslil, že je to míněno všechno vážně, a že církev již nyní, například bude souditi trestní zločiny, že bude odsuzovati k ranám holí, do káznice a snad i k trestu smrti.

- A i kdyby nyní byl pouze jeden církevně veřejný soud, neposílala by církev ani teď odsouzence do káznice ani by je neodsuzovala k popravě. Zločin a názor na zločin by se musily nesporně potom změniti, ovšem ponenáhlu, ne najednou a ne ihned, ale přece jen dosti rychle ...^[6] - klidně a nepohnuv ani brvou pronesl Ivan Fjodorovič.

- Mluvíte vážně? - upřeně se zadíval na něho Miusov. - Kdyby se všechno stalo církví, pak církev by vylučovala ze svého středu zločince a neposlušné lidi, avšak hlav by pak nestínala, - pokračoval Ivan Fjodorovič. - Ptám se vás, kam by se takový vyloučený obrátil? Vždyť by pak musel odejíti ne pouze od lidí, jak tomu je nyní, nýbrž i od Krista. Vždyť svým zločinem postavil by se ne pouze proti lidem, nýbrž i proti církvi Kristově. Ovšem v přísném slova smyslu jest tomu tak již nyní, avšak přec to není obecně prohlášeno, a svědomí nynějšího zločince často a velmi často samo s sebou smlouvá: "Kradl jsem," řekne si, "ale nejdu proti církvi, nejsem nepřítel Kristův," hle, jak asi mluví k sobě nynější zločinec téměř pravidelně, ale potom, až církev zaujme místo státu, bylo by mu velmi těžko něco podobného říci, leč by popíral veškeru církev po celé zemi: "všichni se mýlí, musil by si říci, všichni jsou na scestí, celá církev jest prolhaná, jen já vrah a zloděj jediný jsem pravá křesťanská církev." Ale to přece je těžko si říci, vyžaduje to nesmírných podmínek, okolností, jež ne často se vyskytují. Nyní s druhé strany vezměte názor církve samé na zločin: což pak se takový názor nemusí změniti u porovnání s nynějším skoro pohanským, a z mechanického useknutí nakaženého údu, jak se to nyní dělá na ochranu společnosti, obrátiti se a to zcela a ne lživě v ideu o obrození člověka, o jeho vzkříšení a spáse ...

- Co vlastně tím chcete říci? Opět přestávám tomu rozumět, - přerušil ho Miusov, - opět je to jakýsi sen. Cosi beztvárného, co se ani pochopiti nedá. Jaké vyloučení, co za vylučování? Mám podezření, že si z nás prostě činíte žerty, Ivane Fjodoroviči.

- Vždyť vlastně je tomu tak již nyní, - promluvil náhle starec a všichni se rázem obrátili k němu; - kdyby nebylo nyní Kristovy církve, nebylo by nic, co by zločince mohlo zdržovati od zločinu a nebylo by ani trestu za ně, to je trestu pravého, ne mechanického, jak se pán právě vyjádřil, a který ve většině případů jenom dráždí srdce, nýbrž opravdového trestu, jediného skutečného, jediného, který naplňuje strachem a usmiřuje, který spočívá v uvědomění si vlastního svědomí.

- Kterak to, račte dovolit - tázal se s nejživějším účastenstvím Miusov.

- To je tak, - počal starec. - Všechno to vypovídání na nucené práce, kdysi spojené s bitím, nikoho nenapraví a hlavně skoro žádného zločince nepostraší^[7], a číslo zločinů se nejen nemenší, nýbrž čím dále tím více vzrůstá. S tím přece musíte souhlasiti. Tudíž společnost takto vůbec nedochází ochrany, neboť ačkoliv se mechanicky odsekává škodlivý úd a vypovídá kamsi daleko pryč s očí, přece na jeho místě se ihned objevuje jiný zločinec a snad dokonce noví dva. Jestliže něco již dnes chrání lidskou společnost a dokonce napravuje zločince samého a mění jej v jiného člověka, jest to opět zase jen zákon Kristův, který se projevuje v uvědomění si vlastního svědomí. Jen když si zločinec uvědomil svou vinu jako syn společnosti Kristovy, to jest církev, uvědomí si také svou vinu před společností lidskou, to jest před církví. Zločinec tedy může svou vinu uznati jedině před církví, nikoliv však před státem. Kdyby ovšem vykonávala soud společnost jakožto církev, pak by věděla, koho má povolati z vyhnanství a zase k sobě přivtěliti. Nyní však církev, ježto nemá nijakého výkonného soudu, nýbrž jen možnost mravně odsuzovati, sama se vzdaluje skutečnému trestání zločinců. Neodstraňuje však zločince od sebe, a také nezbavuje je otcovského dozoru. Ba, snaží se udržeti se zločincem stále ještě křesťanský církevní styk: připouští ho k bohoslužbám, k svatému přijímání, dává mu almužnu a spíše s ním jedná jako s pobloudilým než jako s vinníkem. A Bože můj, co by se stalo se zločincem, kdyby také křesťanská společnost, to jest církev, zavrhla ho podobně, jako ho zavrhuje a zapuzuje občanský zákon? Co by se stalo, kdyby i církev ho trestala zapuzením ihned a po každé, jakmile občanský zákon ho potrestal? Nemohlo by býti většího zoufalství, alespoň pro ruského zločince, neboť ruští zločinci stále ještě věří. Ale ostatně, kdož ví: snad by se potom přihodilo něco strašného, snad došlo by k tomu, že zoufalé srdce zločincovo pozbylo by víry, a co potom? Leč církev, jako matka něžná a milující, sama se vzdává skutečného trestání, ježto i bez jejích trestů jest provinilec již příliš citelně potrestán státním soudem, a jest přece třeba, aby aspoň někdo ho politoval. Ale hlavně proto se církev vzdává trestání, poněvadž církevní soud jest jediný, který v sobě obsahuje pravdu, a nemůže proto ani věcně ani mravně se s žádným jiným soudem spojovati, ba ani vcházeti v dočasný kompromis. Tu nelze připustiti ani vzájemných ústupků. Zločinec zahraniční, tvrdí se, se zřídka kaje, neboť nejmodernější doktriny ho utvrzují v mínění, že jeho zločin není zločinem, nýbrž jen povstáním proti nespravedlivě utlačující moci. Společnost ho od sebe zcela mechanicky odsekává vítěznou svou přesilou, a jeho odstranění provází nenávistí (tak alespoň si v Evropě sami sobě vykládají) - nenávistí a naprostou lhostejností k dalšímu osudu tohoto svého bratra a zapomenutím. Takto se všechno odbude bez nejmenšího politování církevního, neboť v mnohých případech tam v Evropě již církví vůbec ani není, nýbrž zbyli z nich jen církevní činovníci a velkolepé budovy chrámů, kdežto církve již dávno směřují k přechodu z nižší formy, jakou představuje církev, ve vyšší druh, jakým je stát, aby v něm zmizely úplně. Zdá se mi, že tomu tak jest aspoň v zemích luteránských. V Římě pak již před tisíci lety místo církve byl prohlášen stát. A proto zločinec sám se již nepokládá za úd církve, a když je zapuzen, zůstává v zoufalství. Vrací-li se však do lidské společnosti, vrací se nezřídka s takovou nenávistí, že jaksi zapuzuje celou společnost od sebe. Čím to všecko skončí, můžete sami posoudit. Ve mnohých případech, zdálo by se, že je tomu tak u nás stejně; ale to právě je to, že kromě ustanovených soudů jest u nás nadto ještě také církev, která nikdy neztrácí styku se zločincem, jakožto s milým a stále ještě drahým synem svým, a kromě toho jest a zachovává se, ač jen v myšlenkách, také soud církevní, byť i nyní nebyl v činnosti, přece však stále ještě žije pro budoucnost, byť jen jako sen, ale přece jen nesporně je uznáván i zločincem samým, instinktem jeho duše. Je také správné, co zde bylo právě řečeno, že kdyby skutečně nastoupil církevní soud a to s celou svou mocí, to jest, kdyby se celá společnost lidská stala církví, tu církevní soud ne toliko by působil na polepšení zločince tak, jak nikdy nynější soud nepůsobí, nýbrž snad i zločiny samy klesly by na neuvěřitelně nepatrný počet. A také církev nesporně chápala by příštího zločince a příští zločin ve mnohých případech docela jinak, než nyní, a dovedla by vrátiti odstraněného, varovati toho, kdo nějaký zločin zamýšlí, a obroditi člověka již padlého. Ovšem, - usmál se starec, - nynější společnost křesťanská není ještě zatím sama hotova a spočívá jen na sedmi spravedlivých; ježto však těchto neubývá, přece jen církev trvá neotřesena, očekávajíc svého konečného přetvoření z nynější společnosti, jakožto pospolitosti skoro stále ještě pohanské, v jedinou všesvětovou a panující církev. A toto se staniž, staniž, třebas až na konci věkův, neboť přislíbeno jest, že se tak stane. Netřeba se trápiti dobami a lhůtami, neboť tajemství časů a lhůt spočívá v boží moudrosti, v předvídání a lásce boží. A to, co podle výpočtu lidského je snad ještě velmi vzdáleno, podle božího předurčení snad již se objeví zítra, snad stojí již za dveřmi. A toto se staniž, staniž!

- Staniž se, staniž! - zbožně a přísně dotvrdil otec Paisij.

- Jak je to podivné, nejvýš podivné! - pronesl Miusov ne snad vášnivě, nýbrž jaksi se ztajeným jakýmsi rozhorlením. - Co se vám zdá tak divným? - opatrně se optal otec Josif.

- Ale oč vlastně jde? - zvolal Miusov, jakoby v něm cosi náhle propuklo: - stát se na zemi odstraňuje, a církev se staví na stupeň státu! To již není ani ultramontánství, to již je celé arciultramontánství. Něco takového se ani papeži Řehoři VII. ve snách nezdálo!

- Ráčíte tomu rozuměti právě opačně! - přísně promluvil otec Paisij, - nikoliv církev se přeměňuje ve stát, pochopte to. To by byl Řím a jeho ideál. To je třetí pokušení ďáblovo! Ale naopak, stát se přetvořuje v církev, povznáší se na stupeň církve a stává se církví po celé zemi, - což je něco již zcela opačného než ultramontánství, než Řím, i než váš výklad, nýbrž jest to jen veliké předurčení pravoslavné víry na zemi. Od Východu se třpytí tato hvězda.

Miusov okázale se odmlčel. Celá jeho postava vyjadřovala neobyčejně vlastní důstojenství. Vznešeně shovívavý úsměv se objevil na jeho rtech. Aljoša sledoval všechno se srdcem mocně tlukoucím. Celý ten rozhovor vzrušil do základů jeho bytost. Náhodou pohlédl na Rakitina:^[8] ten stál, nehybně na svém předešlém místě u dveří, pozorně naslouchal a se díval, ač měl oči sklopeny. Avšak podle živého ruměnce na jeho tvářích se Aljoša dovtípil, že také Rakitin jest vzrušen a sice, jak se zdálo, ne méně než on sám; Aljoša věděl, co ho vzrušilo.

- Dovolte pánové, abych vám pověděl drobnou anekdotu, - pronesl náhle Miusov okázale a s jakýmsi zvlášť důstojným vzezřením. - V Paříži^[9], je tomu již několik let, ne dlouho po prosincovém převratu, setkal jsem se jednou, když jsem navštívil jednoho svého známého, velice důležitou osobnost tehdejší státní správy, s jistým neobyčejně zajímavým pánem. Individuum to nebylo snad detektivem, ale cosi jako náčelník celého sboru politických tajných policistů, - tedy úřední osoba svým způsobem dosti vlivná. Použiv příležitosti, dal jsem se s ním z neobyčejné zvědavosti do řeči. Poněvadž pak se k mému známému dostal ne jako host, nýbrž jako podřízený úředník, který podává jakési hlášení, uznal mne za hodna, poněvadž pozoroval, jak jsem byl přijat jeho představeným, jisté otevřenosti a důvěry - ovšem, rozumí se, jen do jisté míry, to jest byl spíše zdvořilý, než důvěrný, právě jak Francouzi dovedou býti zdvořilými, a to tím více, že ve mně viděl cizince. Ale já mu rozuměl znamenitě. Mluvili jsme spolu o socialistech revolucionářích, kteří tehdy mimo jiné byli velmi pronásledováni. Přejdu hlavní předmět rozhovoru a uvedu jen velmi zajímavou poznámku, která maní vyklouzla tomu pánovi: "My se vlastně, - pravil, - všech těch socialistů - anarchistů, atheistů a revolucionářů příliš nebojíme; stopujeme je a je nám známo, co dělají. Ale jest mezi nimi, ač ne mnoho, přece několik významných lidí: jsou to ti, kteří věří v Boha, křesťané a přece jsou v téže době i socialisty. A právě těch se bojíme nejvíce, to jsou strašní lidé! Socialista křesťan jest strašnější než socialista neznaboh." Tato slova mne překvapila již tehdy, ale nyní zde mezi vámi, pánové, opět mně jaksi přišla na mysl ...

- To jest, vztahujete to na nás a v nás vidíte socialisty? - přímo a bez okolků se tázal otec Paisij. Ale dříve než se Petr Alexandrovič vzpamatoval a odpověděl, otevřely se dveře a vstoupil Dmitrij Fjodorovič, který se tak velice opozdil. Vpravdě ho již jaksi ani nečekali, a proto jeho náhlý příchod způsobil v první chvíli až i jistý údiv.

 

(str. 125-139)