Fjodor Michajlovič Dostojevskij

NĚTOČKA NĚZVANONOVÁ
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Jednou mě maminka poslala nakoupit a já jsem opatrně nesla domů drobnou stříbrnou minci, kterou jsem dostala nazpátek. Když jsem vcházela na schody, srazila jsem se s otcem, jenž vycházel ven. Zasmála jsem se na něj, neboť jsem nedokázal potlačit své city, kdykoliv jsem ho viděla, a jak se ke mně nakláněl, aby mě políbil, zahlédl v mé dlani stříbrný peníz… Zapomněla jsem podotknout, že jsem se naučila číst z výrazu jeho tváře a na první pohled jsem uhodla téměř každé jeho přání. Když byl smutný, pukalo mi srdce steskem. Nejčastěji a nejvíce tesknil , když byl úplně bez peněz a nemohl si dopřát ani kapku alkoholu, na nějž si zvykl. Ale ve chvíli, kdy jsem ho potkala na schodech, zdálo se mi, že se v něm odehrává něco zvláštního. Pohled jeho zkalených očí těkal z místa na místo; zpočátku si mě nevšiml, ale když viděl v mé dlani lesknoucí se peníz, zrudl a zas zbledl, užuž vztahoval ruku, aby mi peníz sebral, vzápětí však ucukl. Zřejmě se v něm odehrával prudký boj. Nakonec však zvítězil sám nad sebou. Nařídil mi, abych šla nahoru, sestoupil o několik schodů, ale náhle se zastavil a chvatně na mě zavolal:

Vypadal velmi rozpačitě.

„Poslechni, Nětočko,“ řekl mi, „dej mi ty peníze, já ti je vrátím. Co? Dáš je tatínkovi, viď? Jsi přece hodná holčička, co?“

Jako bych to byla tušila. Hned mě napadlo, jak se maminka rozzlobí, a protože jsem byla plachá a navíc se instinktivně styděla za sebe a za otce, nijak jsem nespěchala dát mu peníze. Okamžitě si toho povšiml a honem řekl:

„Ne, nepotřebuju, nepotřebuju!“

„Ne, ne, tati, jen si je vem. Řeknu, že jsem o ně přišla, že mi je sebraly děti ze sousedství.“

„No dobrá, dobrá. Věděl jsem, že jsi rozumná holčička,“ řekl, usmívaje se třesoucími rty a neskrývaje své nadšení, když ucítil peníze v rukou. „Jsi hodná holčička, jsi můj andílek! Ukaž, ať ti políbím ručičku!“

Uchopil mě za ruku a chtěl mi ji políbit, ale já jsem rychle ucukla. Zmocnila se mě jakási lítost a ještě víc mě trápil stud. Běžela jsem nahoru celá vylekaná, nechala otce být a ani se s ním nerozloučila. Když jsem vešla do světnice, tváře mi hořely a srdce tlouklo z nějakého mučivého a dosud nepoznaného pocitu. A přece jsem směle řekla mamince, že jsem upustila peníze do sněhu a nemohla je najít. Očekával jsem alespoň výprask, ale nic se nestalo. Maminka byla nejdřív opravdu bez sebe hněvem, protože jsme byli hrozně chudí, rozkřičela se na mě, ale najednou se zarazila a přestala mě hubovat. Prohodila jenom, že jsem nešika a lajdák a že ji nemám moc ráda, když tak špatně opatruju její majetek. Tato poznámka mě zarmoutila víc, než kdybych dostala výprask. Ale maminka už mě znala. Povšimla si mé citlivosti, často přecházející v chorobnou přecitlivělost, a trpkými výčitkami o nedostatku lásky chtěl na mě hlouběji zapůsobit a donutit v budoucnu k opatrnosti.