Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Jaroslav Hulák

ZLOČIN A TREST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2

„Tohle kouření,“ začal konečně Porfirij Petrovič, když si zapálil a vyfoukl kouř, „je přece tak škodlivá, tak strašně škodlivá věc, a přesto se to nemohu odnaučit! Víte, kašlu, v krku mě svědí, dech mě zlobí. Jsem strašpytel, rozumíte, tak jsem tuhle zašel k B-novi, každého pacienta prohlíží minimum půl hodiny, skoro se rozesmál, když mě uviděl a proklepával, poslouchal. Mezi jiným, povídá, vám nesvědčí tabák, máte rozedmu plic. Ale jakpak s tím mohu přestat? Čím to nahradím? Nepiju, to je celé to neštěstí, hehehe, to je to neštěstí! Všecko máte přece relativní, Rodione Romanyči, všecko máte relativní!“

Copak na mne zas půjde s tou svou plesnivou právničinou? pomyslel si s odporem Raskolnikov. Náhle mu vyvstalo před očima jejich nedávné setkání a nitro se mu rázem rozbouřilo jako tehdy.

„Byl jsem u vás přece už předevčírem večer, copak to nevíte?“ pokračoval Porfirij Petrovič a rozhlížel se po světničce. „Zašel jsem až sem k vám. Zrovna tak jako dneska – jdu kolem a říkám si, půjdu, podívám se, jak se mu daří. Přijdu a vidím, dveře dokořán: porozhlédl jsem se, chvilenku jsem čekal a zase jsem šel, ani vaší služce jsem se neohlásil. Copak nezamykáte?“ Raskolnikov se stále více chmuřil. Porfirij zřejmě vytušil jeho myšlenky. „Přišel jsem k vám s vysvětlením, drahý Rodione Romanyči, s vysvětlením! Dlužím vám, prosím, a jsem povinován dát vám vysvětlení,“ pokračoval s přívětivým úsměvem, dokonce Raskolnikova lehce poplácal po koleně, ale skoro v téže chvíli jeho tvář náhle dostala vážný a starostlivý výraz, dokonce se jaksi truchlivě svraštila, až tím byl Raskolnikov udiven. Takto ho ještě neviděl a nenadál se, že ho tak někdy uvidí. „Posledně se mezi námi odehrála podivná scéna, Rodione Romanyči. Pravda, při našem prvním setkání se mezi námi také odehrála podivná scéna, jenže tehdy… Ale teď už pěkně popořadě! Tak tedy, patrně jsem ve vašich očích velmi vinen, cítím to, prosím. Vzpomínáte si, jak jsme se posledně rozešli: vám div nepraskly nervy a klepala se vám kolena a mně také div nepraskly nervy a také se mi klepala kolena. Tehdy to mezi námi, víte, dopadlo skoro nehezky, nedžentlmensky. Ale my jsme přece džentlmeni, totiž rozhodně především džentlmeni, tak je to třeba chápat. Pamatujete se přece, jak daleko to zašlo… to už přece nebylo ani hezké.“

Co to říká, za koho mě vlastně má? ptal se s úžasem sám sebe Raskolnikov a s hlavou vztyčenou upíral široce rozevřené oči na Porfirije.

„Došel jsem k závěru, že uděláme lépe, budeme-li k sobě nadále upřímní,“ pokračoval Porfirij Petrovič s trochu zakloněnou hlavou a sklopenýma očima, jako by už nechtěl svým pohledem mást svou někdejší oběť a jako by opovrhoval svými dřívějšími metodami a úskoky. „Skutečně, takové podezřívání a takové scény se nemohou dlouho táhnout. Ještě že nás tehdy rozsoudil Mikolka, jinak opravdu nevím, kam by to s námi bylo dospělo. Ten zatracený soused u mne tehdy seděl za přepážkou, jen si to představte! Však vy to víte a já už vlastně také vím, že za (...)

(......)