Fjodor Michajlovič Dostojevskij
překlad: Jaroslav Hulák

ZLOČIN A TREST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

Dveře se stejně jako tehdy maličko pootevřely a uzoučkou škvírkou se na něho ze tmy opět upřely dvě pichlavé a nedůvěřivé oči. V tu chvíli ztratil klid a málem se dopustil těžké chyby.

Ze strachu, aby stařenu nepolekalo, že jsou sami, i z pochybnosti, zda jeho vzhled rozptýlí její nedůvěru, vzal za dveře a přitahoval si je, aby ji snad nenapadlo znova se zavřít. Stará nato sice nepřirazila dveře zpátky, ale ani nepouštěla petlici z ruky, takže ji div nevytáhl ze dveří na chodbu. Viděl, že si stoupla tak, aby mu zahradila vstup, ale hrnul se přes ni. Stařena polekaně uhnula, chtěla cosi říct, ale nevypravila ze sebe ani slovo a jen na něho upírala široce rozevřené oči.

„Dobrý den, Aleno Ivanovno,“ spustil co možná nenuceně, ale hlas se mu zadrhl a neposlušně se roztřásl. „Přinesl jsem vám… něco… ale pojďte radši sem, ke světlu…“ A nedbaje na ni, šel bez vyzvání rovnou do pokoje. Stará pospíchala za ním, jazyk se jí už rozvázal.

„Panenko! Copak si vlastně přejete…? Co jste zač? Co tu pohledáváte?“

„Ale prosím vás, Aleno Ivanovno…, jako byste mě neznala… Raskolnikov… nesu tady tu zástavu, jak jsem tuhle slíbil…“ A podával jí zástavu. Stařena se na ni letmo podívala, ale vzápětí už zas upřela oči na nezvaného hosta. Dívala se bedlivě, nevraživě a podezíravě. Trvalo to hodnou chvíli, měl přitom dojem, že jí dokonce výsměšně zahrálo v očích, jako by se už byla dokonale dovtípila. Cítil, jak ztrácí pevnou půdu pod nohama a jak se mu dělá úzko, tak úzko, že kdyby takhle němě zírala ještě půl minuty, možná by utekl.

„Co se tak díváte, jako byste mě nepoznávala?“ vyhrkl náhle také nevraživým tónem. „Řekněte, jestli to vezmete, když ne, půjdu jinam, spěchám.“

Nic takového si nepřipravil, přišlo mu to náhle na jazyk samo od sebe. Stařena se vzpamatovala, návštěvníkova rezolutní řeč ji zřejmě uklidnila. „Ale, ale, mladý pane, ne tak zhurta… A copak to je?“ optala se a pohlédla na balíček.

„Stříbrná tabatěrka, posledně jsem vám o ní říkal!“

Natáhla ruku.

„A jakpak, že jste tak bledý? Ruce se vám takhle klepou! Jako byste vylezl z vody, mladý pane.“

„Mám horečku,“ vyrážel přerývaně. „Kdopak by nebyl bledý… když nemá co do úst,“ zmohl se těžce ještě na několik slov. Už zas ho opouštěly síly. Odpověď však zapůsobila věrohodně – stařena vzala balíček.

„Co je to?“ zeptala se a znovu si Raskolnikova bedlivě prohlížela, potěžkávajíc zástavu v dlani.

„Stříbro… tabatěrka… podívejte se.“

„Na stříbro to moc nevypadá… Pane, omotal to…“

Jak rozvazovala motouz, natočila se ke světlu (i v tom parnu měla všechna okna zavřená) a přitom ho na několik vteřin úplně spustila z očí a obrátila se k němu zády. Rozepnul si plášť a vyvlekl sekyru z poutka, ale ještě ji docela nevytáhl, nýbrž zatím přidržoval pravou rukou pod kabátem. Ruce mu hrozně ochably, jasně cítil, jak každým okamžikem stále více umdlévají a dřevěnějí. Měl strach, že sekyru neudrží a upustí… najednou se mu zatočila hlava.

„Hrůza, jak to omotal!“ vrčela nazlobeně (...)

(......)