Arthur Conan Doyle
překlad: Zora Wolfová

DOBRODRUŽSTVÍ SHERLOCKA HOLMESE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Berylová korunka

„Holmesi,“ řekl jsem, když jsem jednoho rána stanul u našeho arkýřového okna a zahleděl se do ulice. „Tamhle jde nějaký blázen. Je ale smutné, že ho příbuzní nechají chodit ven bez dohledu.“

Můj přítel povstal lenivě z křesla, zastavil se za mnou s rukama v kapsách županu a podíval se mi přes rameno. Bylo jasné mrazivé únorové ráno a na zemi ještě ležela vysoká pokrývka včerejšího sněhu, který se zářivě třpytil v zimním slunci. Středem Baker Street v něm vozidla projela hnědý drolivý pás, ale po obou jeho stranách a na haldách při kraji ulice se sníh bělel ještě docela stejně, jako když čerstvě napadal. Šedý chodník byl již umeten a seškrábán, ale pořád to po něm ještě nebezpečně klouzalo a chodců tu bylo mnohem méně než obvykle. Od Metropolitní stanice nepřicházel vlastně nikdo jiný než onen pán, jehož výstřední chování mě tak zarazilo.

Byl to gentleman asi padesátiletý, vysoký, statný a impozantní, mohutného a výrazného obličeje a velitelské postavy. Oblečen byl střízlivě, ale nákladně do černého žaketu, lesklého klobouku, pěkných hnědých kamaší a dobře střižených perlově šedých kalhot. Jeho chování se však podivně odráželo od tak důstojného odění i zevnějšku, neboť utíkal, co mu nohy stačily, a občas si trochu povyskočil jako člověk, který není zvyklý dlouhé chůzi. V běhu se prudce rozmachoval, škubal hlavou a obličej se mu křivil do prapodivných grimas.

„Co mu jen může být?“ zeptal jsem se. „Dívá se po číslech domů.“

„Myslím, že jde k nám,“ řekl Holmes a zamnul si ruce.

„K nám?“

„Jistě, řekl bych, že se jde se mnou odborně poradit. Symptomy jsou mi už dobře známé. Ha, ha! Neříkal jsem vám to?“ Holmes ještě ani nedomluvil, a cizí pán se už celý uřícený a udýchaný vrhl k našim dveřím a zatahal za zvonec, až se celý dům rozezvučel hlasitým cinkáním.

Vzápětí se už přiřítil do našeho pokoje, stálé se ještě prudce rozmachoval a sotva dechu popadal, ale v očích měl tolik smutku a zoufalství, že nám úsměvy rázem ztuhly na rtech a vystřídalo je zděšení a soucit. Chvíli ze sebe nemohl náš host vypravit ani slovo, jen se potácel na místě a rval si vlasy jak člověk dohnaný k samé hranici příčetnosti. Pojednou se vrhl vpřed a narazil hlavou do zdi s takovou silou, že jsme se k němu oba rozběhli a odvlekli ho do středu pokoje. Sherlock Holmes ho energicky vstrčil do křesla, sedl si vedle něj, hladil ho po ruce a měkce, konejšivě na něj hovořil, jak už to v takových případech výborně uměl.

„Přišel jste mi asi něco povědět, že?“ řekl. „Ale hodně jste se tím spěchem unavil. Počkejte, prosím vás, až se trochu vzpamatujete, a pak se velmi rád zamyslím nad jakýmkoli problémem, který mi chcete svěřit.“

Pán ještě asi minutu seděl a hruď se mu dmula a klesala, jak se pokoušel ovládnout svoje vzrušení. Pak si utřel kapesníkem čelo, stiskl rty a obrátil se k nám.

„Máte mě nejspíš za blázna, že?“ řekl.

„Vidím, že jste se octl v těžkých nesnázích,“ odpověděl Holmes.

„Bůh ví, že ano! A div mě nepřipraví o rozum, jak (...)

(......)