<<< Literární doupě
Literární doupě

Arthur Conan Doyle

VZPOMÍNKY NA SHERLOCKA HOLMESE

kompletní kniha (e-book)

 

Vzpomínky na Sherlocka Holmese - Doyle Arthur Conan
 
 
cena původní: 399 Kč
cena: 355 Kč
Vzpomínky na Sherlocka Holmese - Doyle Arthur Conan
Sherlock Holmes vítězný - Doyle Arthur Conan, Bártíková Heda, Cílek Roman
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 161 Kč
Sherlock Holmes vítězný - Doyle Arthur Conan, Bártíková Heda, Cílek Roman
Pes baskervillský - Doyle Arthur Conan, Drmolová Jaroslava, Pick Jiří, Červinka Josef
 
 
cena původní: 265 Kč
cena: 235 Kč
Pes baskervillský - Doyle Arthur Conan, Drmolová Jaroslava, Pick Jiří, Červinka Josef

 

    1   >

 

 

Stříbrný lysáček

"Obávám se, že budu muset odjet, Watsone," řekl Holmes, když jsme jednoho dne ráno zasedli společně ke snídani.

"Odjet? A kampak?"

"Do Dartmooru - do King's Pylandu."

Nepřekvapilo mě to. Vlastně jsem se až divil, že dosud nijak nezasáhl do toho mimořádného případu, o němž se v těch dnech hovořilo a debatovalo v celé Anglii. Můj přítel neklidně prochodil celý jeden den po pokoji s bradou na prsou a svraštěným obočím, znova a znova si nacpával dýmku nejsilnějším černým tabákem a byl naprosto hluchý k veškerým mým otázkám či poznámkám. Prodavač novin nám posílal čerstvá vydání všech denních listů, ale Holmes je jen zběžně přelétl očima a odhazoval do kouta. Ačkoli mlčel, věděl jsem dobře, nad čím tak zavile dumá. Pozornost veřejnosti byla upřena pouze na jediný problém, který mohl zaujmout jeho analytické schopnosti - na podivné zmizení favorita Wessexského poháru a tragické zavraždění jeho trenéra. Když mi proto náhle oznámil, že má v úmyslu vydat se do míst, kde se toto drama odehrálo, řekl mi jen to, co jsem očekával a več jsem doufal.

"Velice rád bych jel s vámi, nebudu-li vám ovšem překážet," řekl jsem.

"Prokážete mi naopak velkou laskavost, jestliže pojedete, milý Watsone. A myslím, že to pro vás nebude zbytečná ztráta času, neboť případ má jisté aspekty, které slibují, že bude jedinečný. Nemýlím-li se, máme právě čas, abychom stihli na Paddingtonském nádraží potřebný vlak, a podrobněji vás do celé záležitosti zasvětím cestou. Budu vám zavázán, vezmete-li s sebou svůj znamenitý polní dalekohled."

A tak se stalo, že jsem asi za hodinu seděl v rohu kupé, ve vagóně první třídy, uhánějícím do Exeteru, zatímco Sherlock Holmes, jehož ostře řezanou, dychtivou tvář vroubila cestovní čapka s klapkami na uši, zahloubal se do hromady čerstvých novin, které si opatřil na Paddingtonském nádraží. Byli jsme už daleko za Readingem, když hodil poslední noviny pod lavici a nabídl mi doutník.

"Jede to dobře," řekl, vyhlížeje z okna a zároveň pokukuje po hodinkách. "V této chvíli máme rychlost třiapadesát a půl míle v hodině."

"Nedával jsem pozor na milníky," řekl jsem.

"To já také ne. Telegrafní sloupy jsou však na této trati od sebe vzdáleny šedesát yardů, a tak je snadné to vypočítat. Předpokládám, že jste se už poněkud obeznámil s tou vraždou Johna Strakera a se zmizením Stříbrného lysáčka?"

"Četl jsem, co o tom stojí v Telegraphu a v Chroniclu."

"Je to jeden z těch případů, v nichž by umění logické úvahy mělo být použito spíš k utřídění detailů než ke shánění nových důkazů. Ta tragédie byla tak nezvyklá, tak naprostá a do takové míry se osobně dotkla mnoha lidí, že trpíme přemírou dohadů, domněnek a hypotéz. Je obtížné vyloupnout holá fakta - absolutní, nepopiratelná fakta - ze všech těch příkras, jimiž je vyzdobili teoretizující hlupáci a novináři. Teprve pak, až staneme na tomto zdravém základě, bude naší povinností zjistit, jaké závěry lze z faktů vyvodit a které jsou ty zvláštní momenty, kolem nichž se celá záhada točí. V úterý večer jsem obdržel dva telegramy: jak od majitele koně, plukovníka Rosse, tak od inspektora Gregoryho, který byl pověřen vyšetřováním případu; oba mě žádají o spolupráci."

"V úterý večer!" zvolal jsem. "Dnes je ale čtvrtek ráno. Proč jste se tam nerozjel už včera?"

"Poněvadž jsem se dopustil chyby, milý Watsone - což se mi bohužel stává častěji, než by si mohli myslet lidé, kteří mě znají jen z vašich vzpomínek. Ve skutečnosti jsem nevěřil, že je možné, aby nejlepší závodní kůň v Anglii mohl zůstat někde dlouho ukryt, zvlášť ne v končině obydlené tak řídce, jako je severní Dartmoor. Každým okamžikem jsem včera očekával zprávu, že koně nalezli a že člověk, který ho odvedl, je zároveň vrahem Johna Strakera. Když jsem však dnes ráno shledal, že - kromě zatčení mladého Fitzroye Simpsona - žádného pokroku v pátrání nebylo dosaženo, měl jsem pocit, že je načase, abych se pustil do práce. Přesto však mám dojem, že jsem ten včerejšek tak docela nepromrhal."

"Udělal jste si zatím nějakou teorii?"

"Seznámil jsem se přinejmenším s podstatnými fakty případu. Vypočítám vám je, poněvadž nic neobjasní nějaký případ tak, jako když jej vyložíme další osobě, a sotva od vás mohu očekávat spolupráci, jestliže vás neseznámím se situací, z níž vycházím."

Opřel jsem se o vypolštářované sedadlo a pokuřoval jsem doutník, zatímco Holmes se předklonil a dlouhým, štíhlým ukazovákem odškrtával jednotlivé body na dlani levé ruky. V hrubých rysech mi nastínil události, které nás přiměly vydat se na cestu.

"Stříbrný lysáček," pravil, "je potomek Isonomyho a je stejnou ozdobou závodních drah jako kdysi jeho slavný předek. Bude mu teď pět let a získal svému šťastnému majiteli plukovníku Rossovi postupně všechny dostihové ceny. Až do chvíle, kdy došlo k té katastrofě, byl nesporným favoritem Wessexského poháru, sázelo se na něho tři ku jedné. Miláčkem dostihového obecenstva byl odjakživa a nikdy je dosud nezklamal, takže na něho lidé sázeli neobyčejně vysoké částky, i když sázkový poměr nebyl právě nejpříznivější. Je proto zřejmé, že mnoho lidí mělo mimořádný zájem na tom, aby Stříbrný lysáček nebyl přítomen na startu, až příští úterý spadne praporek.

Této skutečnosti si ovšem byli vědomi i v King's Pylandu, kde má plukovník tréninkovou stáj. Podnikli veškerá opatření, aby byl favorit střežen. Trenér John Straker je bývalý jockey a jezdíval v barvách plukovníka Rosse, dokud nepřibral na váze tolik, že musel aktivní činnosti zanechat. Sloužil u plukovníka pět let jako jockey a sedm let jako trenér a vždy se osvědčil jako poctivý a spolehlivý služebník. K ruce měl jenom tři mladíky, poněvadž stáj je malá, jsou v ní jen čtyři koně. Jeden z těch mládenců seděl vždy celou noc ve stáji, zatímco ostatní spali v podkroví. Všichni tři jsou naprosto spolehliví. John Straker, který byl ženatý, bydlel v malé vilce asi dvě stě kroků od stáje. Vedlo se mu vcelku dobře, děti nemá, v domě pomáhá jen jedna služebná. Okolí je velice opuštěné, ale asi půl míle na sever je malá skupinka vil, které tam postavil jakýsi podnikatel z Tavistocku pro nemocné a pro návštěvníky, kteří eventuálně zatouží po čerstvém dartmoorském povětří. Tavistock leží dvě míle na západ a přes blata, také asi dvě míle cesty, je větší tréninková stáj závodních koní v Capletonu. Ta patří lordu Blackwaterovi a spravuje ji Silas Brown. Ve všech ostatních směrech jsou blata naprosto pustá, navštěvovaná snad jen hrstkou kočovných cikánů. Tak vypadala celková situace minulé pondělí večer, kdy došlo k pohromě.

Ten den večer byli koně po tréninku jako obvykle napojeni a stáj byla v devět hodin zamčena. Dva z mladíků odešli do trenérovy vilky, kde na ně v kuchyni čekala večeře, zatímco třetí, Ned Hunter, zůstal na stráži. Pár minut po deváté mu služebná Edith Baxterová nesla do stáje večeři - skopové s kari omáčkou. K pití s sebou nevzala nic, poněvadž ve stáji je vodovod a bylo pravidlem, že ten, kdo je na stráži, nesmí pít nic než vodu. Služka s sebou nesla i lucernu, neboť byla velká tma a cesta vede přes bažinu.

Edith Baxterová byla asi třicet kroků od stájí, když se ze tmy vynořil nějaký muž a zavolal na ni, aby zůstala stát. Když muž vstoupil do žlutého kruhu světla vrhaného lucernou, viděla, že jde o člověka, který se chová jako pán, oblečeného do šedých tvídových šatů, se soukennou čepicí na hlavě. Na nohou měl kamaše a v ruce držel těžkou hůl s kulatou hlavicí. Nejvíc však na služebnou zapůsobila mimořádná bledost jeho tváře a nervozita jeho chování. Odhadla, že mu může být spíš přes třicet než méně.

,Prosím vás, kde to jsem?' zeptal se. ,Už jsem se málem rozhodl přenocovat tady na blatech, když jsem uviděl světlo vaší lucerny.'

Jste u tréninkové stáje v King's Pylandu,' řekla. ,Ach tak! To mám ale štěstí!' zvolal. ,Tam přece spí každou noc podkoní a je tam sám. To mu asi nesete večeři, ne? No, doufám, že nebudete natolik hrdá, abyste si nechtěla vydělat na nové šaty?' Z kapsy u vesty vytáhl kus přeloženého bílého papíru. ,Odevzdejte dnes večer tohleto podkonímu a budete mít ty nejhezčí šaty, jaké se za peníze dají koupit.'

Služebná byla vyděšena neomaleností jeho chování a proběhla kolem něho k oknu, jímž obvykle podávala do stáje jídlo. Bylo už otevřené a Hunter seděl u malého stolku uvnitř. Začala mu vyprávět, co se jí stalo, když se cizinec objevil znova.

,Dobrý večer, řekl a nakoukl do okna, ,chtěl bych si s vámi pohovořit.' Služebná přísahala, že si při jeho řeči všimla, jak mu ze sevřené ruky vykukuje růžek balíčku, omotaného papírem. ,Co tu pohledáváte?' zeptal se podkoní. Jde o záležitost, ze které by vám mohlo něco kápnout do kapsy,' řekl cizinec. ,Máte ve stáji dva koně, kteří poběží Wessexský pohár - Stříbrného lysáčka a Bayarda. Dejte mi správný tip a neproděláte na tom. Je pravda, že při stejné váze jezdce může dát Bayard tomu druhému stoyardový náskok a že na něho vsadila peníze sama stáj?'

,Tak vy patříte k těm zatraceným sázkařům,' zvolal podkoní. Já vám ukážu - u nás v King's Pylandu se s váma mazlit nebudem.' Vyskočil a rozběhl se přes stáj odvázat psa. Služebná prchla domů, ale cestou se ohlédla a viděla, že se cizinec naklání do okna. Když ale za chvilku Hunter vyběhl se psem, už tam nebyl, a přestože podkoní oběhl všechna stavení, nenašel po něm ani stopy."

"Moment!" zvolal jsem. "Nechal za sebou podkoní otevřené dveře, když vyběhl ven se psem?"

"Výborně, Watsone, výborně!" zabručel můj přítel. "Tato okolnost mi připadala tak důležitá, že jsem včera poslal do Dartmooru zvláštní telegram, abych si ji ověřil. Mladík dveře zamkl, než od nich odešel. A ještě mohu dodat, že okno není tak velké, aby se jím někdo mohl protáhnout.

Hunter počkal, až se vrátí druzí dva podkoní, a pak poslal trenérovi zprávu o tom, co se stalo. Strakera to velice rozčililo, ačkoli se zdá, že si nebyl plně vědom pravého dosahu zprávy. Vzbudila v něm však jakýsi neurčitý neklid a paní Strakerová, která se probudila v jednu hodinu v noci, viděla, že se obléká. Na dotaz jí odpověděl, že nemůže spát ze strachu o koně a že se zajde podívat do stáje, zda je všechno v pořádku. Prosila ho, aby zůstal doma, poněvadž slyšela, jak do oken bubnuje déšť, ale navzdory jejím prosbám si oblékl svůj dlouhý nepromokavý plášť a odešel z domu.

Paní Strakerová se probudila v sedm hodin ráno a zjistila, že manžel se dosud nevrátil. Hned se sama oblékla, zavolala služebnou a vydaly se do stáje. Dveře byly otevřené a uvnitř seděl na židli zhroucený Hunter ve stavu absolutní strnulosti a otupělosti; stání, v němž byl předtím favorizovaný kůň, bylo prázdné, a po trenérovi nebylo nikde ani stopy.

Oba mládence, kteří spali na seníku nad místností s postroji, hned vzbudili. V noci prý nic neslyšeli, poněvadž mají oba velice tvrdý spánek. Hunter byl zřejmě omámen nějakou silnou drogou, a jelikož se od něho nemohli nic dovědět, nechali ho, aby se prospal, zatímco oba podkoní a obě ženy se rozběhli pátrat po zmizelém muži a koni. Stále ještě doufali, že snad Straker z nějakého důvodu vyvedl koně na ranní trénink, ale když vystoupili na kopeček nedaleko vilky, odkud je výhled na blata do všech stran, neuviděli sice ani stopy po zmizelém koni, ale zato si všimli něčeho, co je upozornilo, že tu došlo k nějaké tragédii.

Asi čtvrt míle od stáje visel na hlodašovém keři kabát Johna Strakera. Hned za keřem je v bažině miskovitá prohlubeň, na jejímž dně nalezli mrtvolu nešťastného trenéra. Hlavu měl roztříštěnou brutálním úderem nějaké těžké zbraně a měl ránu i na stehně - dlouhý, čistě vedený řez, způsobený zřejmě nějakým velmi ostrým nástrojem. Nicméně bylo jasné, že se Straker útočníkům energicky bránil, poněvadž v pravé ruce držel nožík, potřísněný krví až k rukojeti, a v levé svíral červenočerný hedvábný nákrčník, o němž služebná vypověděla, že jej předchozího večera viděla na onom cizinci, který stáj navštívil.

Když se Hunter vzpamatoval ze svého omámení, označil majitele nákrčníku stejně bezpečně. S touž určitostí také prohlásil, že mu cizinec, když stál u okénka, musel do skopového nasypat nějakou drogu, aby zbavil stáj hlídače.

Pokud jde o pohřešovaného koně, našla se na bahnitém dně osudné úžlabinky spousta důkazů o tom, že v ní ve chvíli zápasu byl. Od toho jitra však kůň zmizel, a třebaže byla vypsána velká odměna a všichni cikáni z celého Dartmooru pátrají jako diví, nepřišla o něm žádná zpráva. Rozbor zbytků večeře z talíře podkoního později prokázal, že do jídla bylo nasypáno značné množství práškového opia; zatímco lidé z vilky, kteří ten večer jedli stejné jídlo, nepocítili žádné nepříjemné následky.

Taková jsou hlavní fakta tohoto případu, zbavená veškerých dohadů a vyložená s maximální jasností. A teď zrekapituluji, co v celé věci učinila policie.

Inspektor Gregory, jemuž byl případ svěřen, je mimořádně schopný policista. Kdyby měl navíc ještě trochu fantazie, mohl by to ve svém povolání dotáhnout daleko. Jakmile se dostavil na místo, okamžitě nalezl a zatkl muže, na něhož přirozeně padlo podezření. Nebylo těžké ho najít, poněvadž v okolí ho lidé dobře znali. Jmenuje se Fitzroy Simpson. Je to člověk z vynikající rodiny a neobyčejně vzdělaný, který promrhal celé jmění na dostizích a vydělává si teď na živobytí tím, že v londýnských sportovních klubech provozuje živnost diskrétního a seriózního bookmakera. Prozkoumání jeho sázkové knihy ukázalo, že přijímal sázky proti favoritovi až do výše pěti tisíc liber.

Když byl zatčen, dobrovolně vypověděl, že přijel do Dartmooru s nadějí, že získá nějaké informace o koních z King's Pylandu, ale také o druhém favoritovi Desboroughovi, o kterého pečuje Silas Brown v capletonské stáji. Nesnažil se popírat, že si předchozího dne večer počínal tak, jak vypověděla služebná a podkoní, ale prohlásil, že neměl žádné špatné úmysly a chtěl pouze získat informace z první ruky. Když mu ukázali nákrčník, zbledl jako stěna a nedokázal vysvětlit, jak se mohl dostat do ruky zavražděného. Jeho promoklé šaty svědčily o tom, že byl předchozí noci za bouřky venku, a jeho hůl, vyrobená z větve malajské palmy a vyplněná olovem, byla přesně onou zbrani, jaká mohla několika údery způsobit strašná zranění, jimž trenér podlehl.

On sám však neměl na celém těle jediné škrábnutí, ačkoli Strakerův zakrvácený nůž přesvědčivě dokazoval, že přinejmenším jeden z útočníků jím musel být citelně poznamenán. Tak - tady to máte všechno v kostce, Watsone, a jestliže mi můžete nabídnout nějaké vysvětleni, budu vám nekonečně zavázán."

S největším zájmem jsem vyslechl všechno, co mi Holmes s jasností pro něho příznačnou právě pověděl. Ačkoli jsem většinu faktů už znal, nedocenil jsem dostatečně jejich relativní závažnost ani vzájemnou spojitost.

"Není možné," podotkl jsem, "že řeznou ránu na stehně si Straker způsobil sám vlastním nožem - v křečích, které následují po každém mozkovém zranění?"

"Je to víc než možné; je to pravděpodobné," řekl Holmes. "V tom případě však padá jeden z hlavních bodů, které mluví ve prospěch obžalovaného."

"Přesto ale ani teď nechápu, jakou teorii si mohla vytvořit policie," řekl jsem.

"Obávám se, že ať přijdeme s jakoukoli teorií, bude proti ní možno vznést velice závažné námitky," opáčil můj přítel. "Mám za to, že policie se domnívá, že ten Fitzroy Simpson omámil podkoního, nějakým způsobem si opatřil náhradní klíč, otevřel dveře stáje a vyvedl z ní koně, zřejmě s úmyslem unést ho nadobro. Uzda se ztratila, takže mu ji Simpson určitě nasadil. Dveře pak za sebou nechal otevřené a odváděl koně přes blata, kde ho potkal nebo dohonil trenér. Samozřejmě mezi nimi došlo ke rvačce, Simpson svou těžkou holi rozbil trenérovi hlavu, sám však tím nožíkem, kterým se Straker bránil, poraněn nebyl. Koně potom bud' odvedl do nějakého tajného úkrytu, nebo možná kůň během zápasu utekl a toulá se teď někde po blatech. Takhle vidí případ policie, a třebaže to je nepravděpodobné, všechna ostatní vysvětlení jsou ještě nepravděpodobnější. Já si ale celou tu věc rychle ověřím, jen jak budeme na místě činu; pochybuji, že bychom se do té doby mohli s pátráním pohnout z místa."

Byl už večer, když jsme přijeli do Tavistocku, malého městečka, které trčí jako puklice štítu uprostřed obrovského kruhu dartmoorského kraje. Na nádraží nás očekávali dva páni; jeden byl vysoký, světlovlasý muž s bujnou lví hřívou, plnovousem a zvědavýma, pronikavýma, světic modrýma očima; druhý byl malý, živý človíček, vymydlený a upravený, v šosatém kabátě a kamaších, se zastřiženými licousy a s monoklem na oku. Ten druhý byl plukovník Ross, známý sportovec; první muž byl inspektor Gregory, jehož jméno rychle začínalo mít mezi anglickými detektivy dobrý zvuk.

"Těší mě, že jste k nám přijel, pane Holmesi," řekl plukovník. "Tady pan inspektor už udělal všechno, co se dalo, ale přesto bych nechtěl opominout nic, co by mohlo vést k tomu, aby Straker byl pomstěn a já dostal zpět svého koně."

"Zjistili jste zatím něco nového?" zeptal se Holmes.

"Bohužel jsme příliš nepokročili," řekl inspektor. "Máme před nádražím kočár, a poněvadž se jistě ještě před západem slunce chcete podívat na místo činu, mohli bychom si o tom všem pohovořit za jízdy."

Za okamžik jsme už všichni seděli v pohodlném landauru a drkotavě jsme projížděli starým a malebným městem devonského hrabství. Inspektor Gregory měl svého případu plnou hlavu a chrlil na nás spoustu poznámek, které Holmes co chvíli přerušoval příležitostným zvoláním či dotazem. Plukovník Ross seděl opřený, se založenýma rukama a kloboukem staženým do očí, zatímco já jsem se zájmem naslouchal dialogu obou detektivů. Gregory nám vyložil svou teorii, která se téměř přesně shodovala s tím, co Holmes předpověděl ve vlaku.

"Síť kolem Fitzroye Simpsona se povážlivě stahuje," prohlásil, "a věřím, že pachatelem je on. Zároveň však uznávám, že proti němu máme pouze nepřímý důkaz a že nějaké nové zjištění jej může vyvrátit."

"A co ten Strakerův nůž?"

"Vcelku jsme dospěli k závěru, že se asi poranil při pádu sám."

"Můj přítel, pan doktor Watson, vyslovil ve vlaku cestou sem stejnou domněnku. To by ovšem mluvilo proti Simpsonovi."

"Jistěže. Nůž se u něho nenašel a na celém těle neměl jediné škrábnuti. Důkazy proti němu jsou opravdu velice pádné. Měl velký zájem na tom, aby favorit zmizel, a padá na něho podezření, že omámil podkoního drogou. Docela jistě byl za bouřky venku, byl ozbrojen těžkou holí a jeho nákrčník se našel v ruce mrtvého. Myslím, že toho proti němu máme opravdu dost, abychom s tím mohli předstoupit před porotu."

Holmes zavrtěl hlavou. "Chytrý advokát vám tohle zboří jak domeček z karet," řekl. "Proč by Simpson vyváděl koně ze stáje? Kdyby mu chtěl ublížit, proč by to neudělal na místě? Našel se u něho náhradní klíč? Který lékárník mu prodal to opium v prášku? Ale především, kde mohl Simpson, který ve zdejším kraji není doma, koně ukrýt, a navíc takového koně, jako je tenhle? Jak vám vysvětlil ten papír, který dával služebné, aby jej předala podkonímu?"

"Říká, že to byla desetilibrová bankovka. A jednu jsme u něho v peněžence našli. Ty ostatní nesrovnalosti, které uvádíte, nejsou ale tak strašné, jak se zdá. Simpson není ve zdejšim kraji cizinec. Byl v Tavistocku dvakrát na letním bytě. Opium si pravděpodobně přinesl z Londýna. Klíč mohl po použití zahodit. Kůň může ležet na dně některé jámy nebo v některém opuštěném dole na blatech."

"Co říká o tom nákrčníku?"

"Přiznává, že je jeho, a tvrdí, že ho ztratil. Zjistili jsme však jednu novou okolnost, která by mohla vysvětlit, proč odvedl koně ze stáje."

Holmes nastražil uši.

"Našli jsme stopy, které prozrazují, že asi míli od místa, kde došlo k vraždě, tábořila v pondělí večer skupina cikánů. V úterý už tam ale nebyli. Za předpokladu, že Simpson byl s těmi cikány nějak domluven, proč by nemohl - ve chvíli, kdy ho Straker dohonil - vést koně právě k nim? Kůň může být u cikánů ještě teď."

"Jisté, to je možné."

"Prohledáváme blata skrznaskrz a hledáme ty cikány. Navíc jsem dal prohledat každou stáj a každé hospodářské stavení v Tavistocku a v okruhu deseti mil."

"Slyšel jsem, že blízko odtud je ještě jedna tréninková stáj."

"Ano, a to je okolnost, kterou rozhodně nesmíme přehlédnout. Jejich kůň - Desborough - byl na sázkovém žebříčku druhý, a proto mohli mít na zmizení favorita zájem. Víme, že trenér Silas Browu vsadil na budoucí dostihy pěkné peníze a že s tím nešťastníkem Strakerem nebyli právě nejlepší přátelé. V jejich stáji jsme samozřejmě udělali prohlídku, ale nenašlo se tam nic, co by nasvědčovalo, že má prsty v téhle záležitosti."

"A nepřišli jste na nic, co by nějak toho Simpsona spojovalo se zájmy capletonské stáje?"

"Vůbec na nic."

Holmes se zvrátil na sedadlo kočáru a v konverzaci jsme nepokračovali. O pár minut později zastavil kočí koně před pěknou vilkou z červených cihel s převislým okapem, která stála u cesty. Nedaleko od ní, za trávníkem, stála dlouhá hospodářská budova pokrytá šedými taškami. Na všechny strany se až k čáře obzoru táhla mírně zvlněná blata, bronzově zbarvená uvadajícím kapradím, přerušená pouze špičatými věžemi Tavistocku a na západě hrstkou domů, označujících polohu capletonské stáje. Všichni jsme vyskákali - kromě Holmese, který zůstal sedět s očima upřenýma na nebe před sebou, zcela pohroužen do svých myšlenek. Teprve když jsem se dotkl jeho ramene, prudce sebou trhl, vstal a vystoupil z kočáru.

"Promiňte," řekl, obraceje se k plukovníku Rossovi, který na něho hleděl poněkud překvapeně. "Zasnil jsem se s otevřenýma očima a za bílého dne." V pohledu se mu zablesklo a jeho potlačované vzrušeni mě přesvědčilo - byl jsem totiž na jeho projevy a chování už dostatečně zvyklý - že narazil na nějaký klíč k záhadě, ačkoli jsem si nedokázal představit, kde jej mohl najít.

"Nechcete snad hned zajít na místo zločinu, pane Holmesi?" řekl Gregory.

"Zůstanu radši chvilku tady a zeptám se vás ještě na pár podrobností. Strakera přenesli zpátky sem, že?"

"Ano, leží v prvním patře. Soudní ohledání mrtvoly bude až zítra."

"Byl ve vašich službách několik let, že ano, pane plukovníku Rossi?"

"Vždycky jsem ho pokládal za vynikajícího zaměstnance."

"Doufám, že jste pořídil seznam věcí, které měl po kapsách, když zemřel, pane inspektore?"

"Mám ty věci v salóně, chcete-li se na ně podívat."

"To bych byl opravdu rád."

Odebrali jsme se všichni do předního pokoje a sedli jsme si kolem stolu uprostřed místnosti, zatímco inspektor otevřel hranatou plechovou krabici a naskládal před nás hromádku nejrůznějších věcí. Byla tam krabička voskových zápalek, dvoupalcový oharek lojové svíčky, stará dýmka bryerka, pytlík z tulení kůže s půl uncí lisovaného tabáku, stříbrné hodinky se zlatým řetízkem, pět sovereignů ve zlatě, hliníkové pouzdro na tužku, několik papírů a nožík s rukojetí ze slonoviny a velice jemnou, neohebnou čepelí, vyrobený firmou Weiss a spol., Londýn.

"Tohle je věru zvláštní nůž," řekl Holmes, který jej zvedl a pečlivě si jej prohlédl. "Podle krvavých skvrn bych soudil, že je to ten, který byl nalezen v ruce mrtvého. Vy budete nepochybně vědět, jaký nůž to je, Watsone."

"V chirurgii se mu říká zákalový," pravil jsem, "poněvadž se ho používá k odstraňování šedého zákalu."

"Myslel jsem si to. Velice jemné ostří, určené pro velice jemnou práci. Je dost podivné, že by si někdo vzal takový nůž s sebou na nepohodlnou cestu, zvlášť když jej není možno sklapnout a dát do kapsy."

"Hrot nože byl chráněn korkovým kroužkem, který jsme našli vedle mrtvoly," řekl inspektor. "Strakerova žena tvrdí, že nůž ležel několik dní na toaletním stolku a že si jej manžel vzal, když odcházel z pokoje. Byla to dost ubohá zbraň, ale pravděpodobně nejlepší, jakou měl v té chvíli po ruce."

"To je možné. A co ty papíry?"

"Tři jsou potvrzenky zaplacených účtů od obchodníka se senem. Jeden je dopis s příkazy od plukovníka Rosse. Tenhle další je účet od modistky na sedmatřicet liber patnáct šilinků, vystavený madame Lesurierovou z Bond Street na jméno William Darbyshire. Paní Strakerová říká, že ten Darbyshire je přítel jejího manžela a že si k nim příležitostně nechával posílat poštu."

"Paní Darbyshirová má poněkud náročný vkus," poznamenal Holmes, když zběžně pohlédl na účet. "Dvaadvacet guinejí je dost značná suma za jedny šaty. Tady už se ale asi nic víc nedovíme, a tak bychom se mohli vydat na místo zločinu."

Když jsme vyšli z pokoje, přistoupila k inspektorovi nějaká žena, čekající na chodbě, a chytila ho za rukáv.

Měla vytřeštěnou, přepadlou a dychtivou tvář, poznamenanou stopami nedávné hrůzy.

"Už je máte? Už jste je dopadli?" vyhrkla.

"Bohužel ne, paní Strakerová, ale zde pan Holmes nám přijel z Londýna na pomoc a uděláme vše, co bude v našich silách."

"Že my dva jsme se nedávno setkali na jedné zahradní slavnosti v Plymouthu, nemám pravdu, paní Strakerová?" řekl Holmes.

"Ne, pane, to si mě s někým pletete."

"Vážně? Tak to vidíte - a já bych na to přísahal. Měla jste šedé hedvábné šaty ozdobené pštrosím perem."

"Takové šaty jsem nikdy neměla," odpověděla paní Strakerová.

"Ach tak. Tím je to ovšem vysvětleno," řekl Holmes, omluvil se a vyšel z domu za inspektorem. Krátká procházka přes blata nás dovedla k prohlubni, v níž nalezli mrtvolu. Na jejím okraji byl hlodašový keř, na němž našli pověšený kabát.

"Pokud vím, nefoukal tu noc vítr," řekl Holmes.

"Ne, bylo bezvětří; zato ale silně pršelo."

"V tom případě nebyl plášť na keř zavát větrem, ale někdo jej tam pověsil."

"Ano, byl přes keř přehozen."

"Začíná mě to zajímat. Vidím, že je tu všude našlapáno. Od pondělního večera tu jistě přešlo hezkých pár nohou."

"Tady vedle jsme hodili kus rohože a všichni jsme stáli jen na ní."

"Výborně."

"A tady v sáčku mám jednu Strakerovu botu, jeden střevíc Fitzroye Simpsona a odlitek podkovy Stříbrného lysáčka."

"Vy se překonáváte, milý inspektore!"

Holmes vzal sáček, slezl do prohlubně a pošoupl rohož víc do jejího středu. Pak si lehl na břicho, opřel si bradu o ruce a začal pečlivě zkoumat rozšlapané bláto před sebou.

"Ajta!" zvolal pojednou. "Copak to tu máme?"

Byla to ohořelá vosková zápalka, tak pokrytá blátem, že na první pohled vypadala jako nějaká tříska.

"Nechápu, jak jsem ji mohl přehlédnout," řekl inspektor a zatvářil se rozmrzele.

"Nebylo ji vidět, byla zašlápnutá do bláta. Já jsem ji uviděl jen proto, že jsem ji hledal."

"Jakže? Vy jste čekal, že ji tu najdete?"

"Zdálo se mi to dost pravděpodobné." Vytáhl ze sáčku boty a porovnal podrážky obou se stopami v půdě. Pak se vyškrábal na okraj prohlubně a plazil se mezi kapradím a křovím.

"Obávám se, že už tu žádné další stopy nejsou," řekl inspektor. "V okruhu sta kroků jsem půdu prozkoumal velice pečlivě."

"Opravdu?" zeptal se Holmes a vstal. "Když to říkáte, nebudu přece tak beztaktní, abych ji po vás přezkoumával znova. Rád bych se ale trochu prošel po blatech, ještě než se setmí, abych už zítra znal své zdejší působiště. Když dovolíte, odlitek té podkovy si schovám do kapsy pro štěstí."

Plukovník Ross, který už začal být poněkud netrpělivý, když viděl, s jakým klidem a systematičností můj přítel pracuje, pohlédl na hodinky.

"Byl bych rád, kdybyste se vrátil se mnou, pane inspektore," řekl. "Chtěl bych se s vámi poradit o několika věcech, především o tom, zda nemáme povinnost oznámit veřejnosti, že koně odhlašujeme ze seznamu startujících v soutěži o Wessexský pohár."

"To rozhodně ne," zvolal energicky Holmes, "já bych ho neodhlašoval."

Plukovník se uklonil. "Jsem rád, že znám váš názor, pane Holmesi," řekl. "Až skončíte tu procházku, najdete nás v domě nebožtíka Strakera, a můžeme pak společně odjet do Tavistocku."

Vrátil se zpátky s inspektorem, zatímco Holmes a já jsme se pomalu vydali přes blata. Slunce už klesalo za capletonské stáje a dlouhá, svažující se pláň před námi byla zalita zlatem, přecházejícím v sytý hnědočervený odstín tam, kde vadnoucí kapradí a ostružiní zachycovalo podvečerní světlo. Veškerá nádhera krajiny však nedokázala zaujmout mého přítele, který byl zabrán do nejhlubších úvah.

"Je to takhle, Watsone," řekl nakonec. "Ponechme zatím stranou otázku, kdo zabil Johna Strakera, a soustřeďme se na vypátrání toho, co se stalo s koněm. Dejme tomu, že během té tragédie nebo po ni utekl - kam by asi běžel? Kůň je neobyčejně družné zvíře. Kdyby byl ponechán sám sobě, instinktivně by se byl vrátil buď do King's Pylandu, nebo by zamířil do Capletonu. Proč by pobíhal nazdařbůh někde po blatech? To by ho byl už určitě někdo viděl. A proč ho měli odvést cikáni? Ti se hledí vždycky honem ztratit, jakmile slyší o nějakém maléru, poněvadž nechtějí, aby je obtěžovala policie. Nemají nejmenší šanci takového koně prodat. Kdyby se ho zmocnili, vystavili by se tím značnému riziku, a nic by nezískali. To je naprosto jasné."

"A kde tedy kůň je?"

"Jak už jsem řekl, musel zamířit buď do King's Pylandu, nebo do Capletonu. V King's Pylandu není, a proto je v Capletonu. Berme to zatím jako pracovní hypotézu - uvidíme, kam nás dovede. Tahle část blat, jak poznamenal inspektor, je velice suchá a pevná. Směrem k Capletonu se ale blata svažují a jistě odtud vidíte tamtu dlouhou úžlabinu, která musela být v pondělí v noci pořádně rozmoklá. Je-li náš předpoklad správný, kůň ji musel přeběhnout, a měli bychom tam najít jeho stopy."

Celý tento rozhovor se odbýval za rychlé chůze a za pár minut jsme dorazili ke zmíněné úžlabině. Na Holmesovu žádost jsem sešel dolů po jejím pravém svahu, zatímco on do ní sestoupil po levém, ale neušel jsem ještě ani padesát kroků, když jsem uslyšel jeho zvolání a uviděl jsem, že na mě mává. V měkké půdě před ním byl zřetelný otisk koňské stopy a odlitek podkovy, který vytáhl z kapsy, se s ním přesně shodoval.

"Tady vidíte, jakou cenu má fantazie," řekl Holmes. "To je jediná vlastnost, která Gregorymu chybí. Nám fantazie napověděla, co se asi mohlo stát, podle tohoto předpokladu jsme jednali a ukázalo se, že byl správný. Půjdeme dál."

Přešli jsme bahnité dno a asi čtvrt míle jsme kráčeli po suchých, pevných drnech. Půda se opět začala svažovat a znova jsme narazili na stopy. Pak se nám asi na půl míle ztratily, ale objevily se znova, když už jsme byli skoro u Capletonu. Holmes je uviděl první, zůstal stát a ukázal na ně s vítězoslavným pohledem. Vedle stopy koňského kopyta bylo vidět otisk mužské boty.

"Předtím ale byl kůň sám," zvolal jsem.

"Přesně tak. Předtím byl sám. Ajta! Copak je tohle?"

Oboje stopy se pojednou prudce stočily a zamířily směrem ke King's Pylandu. Holmes hvízdl a vydali jsme se po nich. Nespouštěl z nich oči, ale já jsem se náhodou podíval trochu do strany a ke svému překvapení jsem uviděl, že se tytéž stopy znova vracejí opačným směrem.

"Jedna nula pro vás, Watsone," řekl Holmes, když jsem ho na to upozornil, "ušetřil jste nám dlouhou procházku, která by nás oklikou přivedla zase jenom sem. Pojďme teď po těch vracejících se stopách."

Nemuseli jsme jít daleko. Stopy končily na asfaltové cestičce vedoucí k vratům capletonské stáje. Když jsme přišli blíž, vyběhl z nich čeledín.

"Nemáme rádi, když se nám tu potloukají nějací čumilové," řekl.

"Chci se vás zeptat jen na jednu věc," řekl Holmes s ukazováčkem a palcem výmluvně zastrčeným v kapsičce u vesty. "Kdybych přišel navštívit vašeho pána Silase Browna zítra ráno v pět hodin, bylo by to na něho moc brzo?"

"Vážený pane, jestli někdo bude vzhůru, tak to bude on, poněvadž vstává ze všech nejdřív. Ale vlastně - tady ho máte, ať vám na tu otázku odpoví sám. Ne ne, pane, mohlo by mě to stát místo, kdyby viděl, že od vás beru peníze. Chcete-li mi něco dát, tak až později."

Sherlock Holmes právě schoval půlkorunu, kterou předtím vytáhl z kapsičky, když se před vraty objevil rozlícený starší muž, rozhánějící se jezdeckým bičíkem.

"Copak to je, Dawsone?" křikl. "Nemáš tu s kým co žvanit! Koukej si jít po své práci! A vy - co vy tu hrome chcete?"

"Jenom si s vámi deset minut pohovořit, vzácný pane," řekl Holmes svým nejlíbeznějším tónem.

"Nemám čas vybavovat se s kdejakým pobudou. Nestojíme tu o žádné cizí lidi. Koukejte se ztratit, nebo na vás poštvu psa."

Holmes se předklonil a pošeptal cosi trenérovi do ucha. Ten sebou prudce škubl a celý zčervenal.

"To je lež!" rozkřikl se. "Nestydatá lež!"

"Jak si přejete. Máme o tom debatovat tady před lidmi, nebo si raději pohovoříme ve vašem pokoji?"

"Prosím - přejete-li si, pojďte dál."

Holmes se usmál. "Nenechám vás tu opravdu čekat déle než pár minut, Watsone," řekl. "Nuže, pane Browne, jsem vám plně k dispozici."

Trvalo dvacet minut a růžová záře červánků mezitím zešedla, než se Holmes a trenér znova objevili. V životě jsem neviděl, aby se někdo za tak krátkou chvíli změnil tak nápadně jako Silas Brown. Tvář měl popelavou, na čele se mu leskly krůpěje potu a ruce se mu třásly tak, že se v nich jezdecký bičík zachvíval jak větev ve větru. Jeho naduté, velkopanské manýry byly ty tam. Ťapkal vedle mého přítele jako schlíplý psík po boku svého pána.

"Vaše příkazy splním. Spolehněte se," řekl.

"A bez jediné chyby," řekl Holmes a změřil si ho od hlavy k patě. Muž ucouvl, jako by v Holmesových očích vyčetl hrozbu.

"Ach ne, k žádné chybě nedojde. Bude tam. Mám tu změnu udělat předem, nebo ne?"

Holmes se na okamžik zamyslel a pak se dal do smíchu. "Ne, nic nedělejte," řekl. "To vám ještě napíšu. Nepokoušejte se ale o žádný podfuk, nebo -"

"Och, můžete mi věřit, můžete se na mne spolehnout!"

"Musíte o něj ten den pečovat, jako by byl váš vlastní."

"Spolehněte se."

"Doufám, že se ve vás nezklamu. Nu dobrá - zítra ode mne dostanete zprávu." Holmes se otočil na podpatku, přehlédl roztřesenou ruku, kterou mu Brown podával, a vydali jsme se zpátky do King's Pylandu.

"Málokdy jsem viděl dokonalejší ukázku nafoukance, zbabělce a poťouchlíka v jedné osobě, než je tenhleten pan Silas Brown," poznamenal Holmes, když jsme kráčeli bok po boku.

"Tak on tedy toho koně má?"

"Pokoušel se to zapírat, ale popsal jsem mu tak přesně, co všechno onoho dne ráno udělal, že je teď přesvědčen, že jsem ho musel pozorovat. Jistě jste si všiml, že ty stopy měly nezvykle hranatou špičku a že tvar jeho bot tomu přesně odpovídá. A pak je tu ovšem ještě ta okolnost, že žádný jeho podřízený by se něco podobného neodvážil provést. Popsal jsem mu, jak to bylo: podle svého zvyku vstal ráno první a povšiml si, že se po blatech toulá cizí kůň; šel k němu a s překvapením zjistil z bílé lysinky na koňském čele, podle níž favorita pojmenovali, že mu náhoda přivedla do rukou Stříbrného lysáčka, jediného soupeře, který byl s to porazit koně, na něhož vsadil peníze. Pak jsem mu vylíčil, jak z prvního popudu chtěl koně odvést zpátky do King's Pylandu, ale jak mu čert našeptal, že by mohl koně někde ukrýt aspoň do té doby, než bude po dostihu, a jak jej proto odvedl k sobě a schoval v Capletonu. Když jsem mu to pověděl se všemi podrobnostmi, přestal zapírat a myslel už jen na to, jak si zachránit vlastní kůži."

"Tu jeho stáj ale přece prohledali."

"Och, takový starý koňský handlíř jako on zná všelijaké triky."

"Nebojíte se ale nechat koně v jeho rukou, když má eminentní zájem na tom, aby mu nějak ublížil?"

"Milý příteli, ten ho bude střežit jak oko v hlavě. Ví moc dobře, že se může nadít slitování jedině tehdy, když ho přivede zdravého."

"Plukovník Ross ale na mě nedělal dojem člověka, který by byl ochoten mít s někým nějaké velké slitování."

"Na plukovníku Rossovi teď v celé té věci nezáleží. Postupuji podle vlastních metod a vykládám o nich ostatním jen tolik, kolik uznám za vhodné. To je výhoda soukromého detektiva. Nevím, zda jste si toho všiml, Watsone, ale plukovník se ke mně choval drobátko arogantně. A tak mám teď chuť pobavit se trochu na jeho účet. Nic mu o koni neříkejte."

"Jistěže. Bez vašeho svolení neřeknu ani slovo."

"Tohle ovšem je zcela podružná záležitost ve srovnání s otázkou, kdo zabil Johna Strakera."

"Na to se teď soustředíte?"

"Naopak, vrátíme se oba večerním vlakem do Londýna."

Slova mého přítele na mě zapůsobila jako úder blesku. Byli jsme v Devonshiru pouhých pár hodin, a už se chce vzdát pátrání, které tak brilantně zahájil - to bylo něco, co jsem nemohl pochopit. Nedokázal jsem však z něho vytáhnout jediné slovo, dokud jsme se nevrátili do trenérova domu. Plukovník a inspektor na nás čekali v pokoji.

"Můj přítel a já se vrátíme půlnočním rychlíkem do Londýna," řekl Holmes. "S potěšením jsme se trochu nadýchali toho vašeho báječného dartmoorského vzduchu."

Inspektor na nás vytřeštil oči a plukovník ironicky ohrnul rty.

"Vzdáváte se tedy naděje, že dopadnete vraha nebožtíka Strakera?" řekl.

Holmes pokrčil rameny. "Narazili jsme vskutku na neobyčejné potíže," řekl. "Přesto chovám pevnou naději, že váš kůň bude v úterý startovat, a postarejte se prosím o to, aby i váš jockey byl připraven. Mohl bych vás požádat o fotografii Johna Strakera?"

Inspektor vytáhl fotografii z obálky, kterou měl v kapse, a podal mu ji.

"Vy jako když znáte všechna má přání, ještě než je vyslovím, milý Gregory. Mohu vás prosit, abyste tu na okamžik počkal? Chtěl bych se na něco zeptat služebné."

"Musím přiznat, že mě náš londýnský poradce náramně zklamal," řekl plukovník Ross neomaleně, když můj přítel opustil místnost. "Zdá se mi, že nejsme o nic dál než ve chvíli, kdy přijel."

"Ujistil vás alespoň o tom, že kůň poběží," řekl jsem.

"Ano, to tedy mě ujistil," řekl plukovník a pokrčil rameny. "Raději bych ale přece jen měl koně."

Už jsem se chystal pronést něco na obranu svého přítele, když Holmes znova vešel do pokoje.

"Tak, pánové," řekl, "a teď jsem připraven odjet do Tavistocku."

Když jsme nastupovali do kočáru, jeden z podkoních nám přidržoval otevřená dvířka. Zdálo se, že Holmese pojednou něco napadlo, poněvadž se sklonil a popadl mladíka za rukáv.

"Máte tamhle na pastvě pár ovcí," řekl. "Kdo se o ně stará?"

"Já, pane."

"Nevšiml jste si v poslední době, že s nimi není něco v pořádku?"

"No - ničeho zvláštního, pane, akorát že tři začaly kulhat."

Viděl jsem, že to Holmese neobyčejně potěšilo, poněvadž se tlumeně zasmál a zamnul si ruce.

"Tohle je trefa, Watsone, tomu říkám trefa!" pravil a štípl mě do paže. "Dovolte, abych tu zvláštní epidemii mezi ovcemi doporučil vaší pozornosti, Gregory. Kočí, práskněte do koní!"

Výraz plukovníka Rosse stále ještě prozrazoval, že na něho schopností mého přítele neučinily valný dojem, ale z inspektorovy tváře mi bylo jasné, že v něm Holmes probudil živý zájem.

"Myslíte, že je to důležité?" zeptal se.

"Mimořádně důležité."

"Je tu ještě nějaká další okolnost, na kterou byste mě chtěl upozornit?"

"Na to, jak zvláštně se tehdy v noci choval pes."

"Pes přece tu noc neštěkal."

"To je na tom právě to zvláštní," poznamenal Sherlock Holmes.

 

O čtyři dny později jsme opět s Holmesem seděli ve vlaku, který nás vezl do Winchesteru na dostihy o Wessexský pohár. Plukovník Ross na nás podle úmluvy čekal před nádražím a v jeho kočáře jsme odjeli na dostihovou dráhu za městem. Tvář měl vážnou a choval se mimořádně zdrženlivě.

"Po koni ani vidu, ani slechu," řekl.

"Doufám, že byste ho poznal, kdybyste ho uviděl?" zeptal se Holmes.

To plukovníka velice dopálilo. "Pohybuji se v dostihovém světě dobrých dvacet let, ale na něco takového se mne ještě nikdy nikdo nezeptal," řekl. "Stříbrného lysáčka s bílou skvrnou na čele a strakatou levou přední nohou by poznalo každé dítě."

"Jak stojí sázky?"

"To je právě dost divné. Včera ještě byly patnáct ku jedné, ale poměr se pořád snižoval, takže dneska se dá sotva vsadit tři ku jedné."

"Hm!" řekl Holmes. "Někdo něco ví, to je jasné!"

Když kočár zastavil v ohradě poblíž hlavní tribuny, podíval jsem se na program a přečetl si seznam přihlášených koní. Stálo tam:

 

Wessexský pohár. 50 sovereignů za každých sto stop plus prémie 1000 sovereignů. Pro čtyřleté a pětileté. Druhá cena 300 liber. Třetí cena 200 liber. Nová dostihová trať (jedna celá a pět osmin míle).

  1. ČERNOCH. Majitel p. Heath Newton (červená čapka, skořicový kabát).
  2. ROHOVNÍK. Majitel plukovník Wardlaw (růžová čapka, modročerný kabát).
  3. DESBOROUGH. Majitel lord Blacktvater (žlutá čapka a rukávy).
  4. STŘÍBRNÝ LYSÁČEK. Majitel plukovník Ross (černá čapka, červený kabát).
  5. IRIS. Majitel vévoda z Balmoralu (žlutočerné pruhy).
  6. PŘEKÁŽKÁŘ. Majitel lord Singleford (purpurová čapka, černé rukávy).

 

"Odvolali jsme náhradního koně a veškeré naděje skládáme ve vaše slovo," řekl plukovník. "Ale proboha - co má tohle znamenat? Stříbrný lysáček je favorit?"

"Pět ku čtyřem na Stříbrného lysáčka!" ozval se řev bookmakerů. "Pět ku čtyřem na Stříbrného lysáčka! Patnáct ku pěti na Desborougha! Pět ku čtyřem na všechny ostatní!"

"Už vyvěsili čísla," zvolal jsem. "Je jich tam všech šest."

"Všech šest! Pak můj kůň přece jen poběží," zvolal plukovník velice vzrušeně. "Nikde ho ale nevidím. Moje barvy se ještě neobjevily."

"Odbavili jich teprv pět. Teď se musí objevit on."

Sotva jsem to řekl, statný kaštanový kůň vyrazil z ohrady, kde se odbývalo vážení, a klusem se přehnal kolem nás. V sedle měl jockeye v dobře známých plukovníkových barvách - černé a červené.

"Tohle ale není můj kůň," zvolal majitel. "Vždyť nemá na těle jediný bílý chlup. Co jste to proboha provedl, pane Holmesi?"

"Jen klid, nejdřív se podíváme, jak poběží," řekl můj přítel s neochvějnou bohorovností a chvíli se pozorně díval mým polním dalekohledem. "Fantastické! Báječný start!" zvolal pojednou. "Tady je máte, právě vybíhají ze zatáčky!"

Z kočáru jsme měli nádherný výhled, když koně vběhli do cílové rovinky. Všech šest se drželo v tak těsném závěsu, že by je bylo možno přikrýt kobercem, ale v půli zbývající tratě se už žlutá barva capletonské stáje prodrala do čela. Než však doběhli k nám, byl Desboroughův únik zlikvidován a plukovníkův kůň v prudkém finiši projel cílem o dobrých šest délek před svým soupeřem, zatímco Iris vévody z Balmoralu obsadila až skromné třetí místo.

"Tak či onak - dostih jsem vyhrál," oddechl si plukovník a protřel si oči. "Přiznám se vám ale, že tomu všemu nerozumím ani za mák. Nezdá se vám, pane Holmesi, že si své tajemství ponecháváte pro sebe trochu příliš dlouho?"

"Jistěže, pane plukovníku. Dovíte se vše. Obejdeme teď dostihovou dráhu a společně se na koně podíváme. Tady je," pokračoval, když jsme přišli do ohrady s váhou, kam měli přístup jen majitelé koní a jejich přátelé. "Stačí, když koni umyjete hlavu a nohu čistým lihem, abyste zjistil, že je to pořád váš starý Stříbrný lysáček."

"Berete mi dech!"

"Nalezl jsem ho v rukou jistého pokoutního handlíře a dovolil jsem si ho poslat na trať v tom stavu, v jakém byl vrácen."

"Drahý pane, vykonal jste hotový zázrak. Zdá se, že kůň je v pořádku a ve výtečné formě. Nikdy v životě neběžel líp. Musím se vám tisíckrát omluvit, že jsem pochyboval o vašich schopnostech. Prokázal jste mi nesmírnou službu tím, že jste koně objevil. A prokázal byste mi ještě větší, kdybyste chytil vraha Johna Strakera."

"To už se také stalo," řekl Holmes klidně.

Plukovník a já jsme na něho užasle pohlédli. "Vy jste ho dopadl? Kde tedy je?"

"Tady."

"Tady! Kde?"

"V téhle chvíli je v mé společnosti."

Plukovník zrudl zlostí. "Uznávám, že jsem vám neobyčejně zavázán, pane Holmesi," řekl, "ale to, co jste tu právě prohlásil, musím pokládat buď za velice špatný vtip, nebo za urážku."

Sherlock Holmes se dal do smíchu. "Ujišťuji vás, že vás ze žádného zločinu nepodezírám, pane plukovníku," řekl, "ale skutečný vrah stojí hned za vámi!"

Obešel ho a položil ruku na lesklou šíji plnokrevníka.

"Kůň!" zvolali jsme s plukovníkem Rossem současně.

"Ano, kůň. A může pro něho být polehčující okolností, řeknu-li vám, že to udělal v sebeobraně a že John Straker byl člověk, který ani v nejmenším nebyl hoden vaší důvěry. Už se ale ozval zvonec, a poněvadž doufám, že při dalším dostihu vyhraji nějakou maličkost, odložím podrobnější vysvětlení na příhodnější dobu."

Když jsme ten večer ujížděli zpět do Londýna, seděli jsme v rohu salonního vozu sami a mám za to, že cesta připadala plukovníku Rossovi stejně krátká jako mně, neboť jsme naslouchali vyprávění našeho přítele o událostech, jež se odehrály v dartmoorské tréninkové stáji onoho osudného pondělního večera, a o tom, jak si počínal, aby jim přišel na kloub.

"Přiznám se," řekl, "že veškeré teorie, které jsem si vytvořil na základě zpráv z novin, byly naprosto pochybené. Přesto v nich byla jistá vodítka, bohužel však byla zavalena nánosem dalších podrobností, které zakrývaly jejich pravý význam. Odjel jsem do Devonshiru v přesvědčení, že pravým pachatelem je Fitzroy Simpson, třebaže mi bylo samozřejmě jasné, že důkazy proti němu rozhodně nejsou postačující.

Teprve v kočáře, právě když jsme přijeli k trenérově vilce, mě napadlo, jak nesmírně důležitou roli tu hraje to skopové s kari omáčkou. Vzpomenete si možná, že jsem byl roztržitý a zůstal jsem sedět, když vy už jste všichni vystoupili. Žasnul jsem v duchu nad tím, jak vůbec jsem mohl tak evidentní stopu přehlédnout."

"A já se přiznám," řekl plukovník, "že ani teď nechápu, v čem nám to může pomoct."

"Byl to první článek v řetězu mých úvah. Práškové opium totiž rozhodně není bez chuti. Pachuť sice není nepříjemná, ale zato výrazná. Kdyby bylo nasypáno do jakéhokoli běžného jídla, strávník by to nepochybně zjistil a pravděpodobně by už dál nejedl. Kari koření bylo tím pravým prostředkem, který mohl pachuť překrýt. Pod žádnou myslitelnou záminkou nemohl člověk zvenčí, Fitzroy Simpson, dosáhnout toho, aby se ten večer podávala v trenérově rodině kari omáčka, a muselo by jít o tuze podivnou shodu okolností, kdybychom předpokládali, že tam náhodou přišel s práškovým opiem v kapse právě toho večera, kdy se náhodou podávalo jídlo, v němž se jeho pachuť mohla ztratit. To je vyloučené. Proto bylo třeba Simpsona z celého případu eliminovat a zaměřit pozornost na Strakera a jeho ženu, jediné dva lidi, kteří mohli dát příkaz, aby k večeři bylo skopové s kari omáčkou. Opium do něho bylo přidáno teprve poté, kdy jídlo bylo pro mladíka ve stáji odděleno, neboť ostatní je jedli také, a žádné neblahé následky se u nich neprojevily. Kdo z nich se ale mohl přiblížit k jídlu tak, aby ho služebná nezpozorovala? Dřív než jsem si tuto otázku zodpověděl, pochopil jsem, jak je významné, že pes neštěkal, neboť jeden správný závěr vede neomylně k dalšímu. Epizoda se Simpsonem mě upozornila na to, že pes byl zavřený ve stáji, a přestože tam kdosi přišel a vyvedl odtamtud koně, neštěkal ani natolik, aby probudil oba mladíky spící v podkroví. Půlnoční návštěvník byl zřejmě někdo, koho pes dobře znal. V té chvíli jsem už byl přesvědčen, nebo skoro přesvědčen, že John Straker se uprostřed noci odebral do stáje a Stříbrného lysáčka odvedl. Co tím sledoval? Rozhodně nic počestného, poněvadž jinak by nemusel mladíka z vlastní stáje předem omámit drogou. Přesto však jsem byl na rozpacích, proč to vlastně udělal. Vyskytly se už případy, kdy trenéři vydělali velké peníze tím, že prostřednictvím agentů vsadili proti vlastním koním, a pak jim nějakým podvodem zabránili zvítězit. Někdy takový trenér podplatí jockeye. Jindy použije jistějších a jemnějších prostředků. O co šlo v našem případě? Doufal jsem, že obsah Strakerových kapes mi pomůže dospět k nějakému závěru.

A nemýlil jsem se. Jistě jste nezapomněli na ten zvláštní nůž, který se nalezl v ruce mrtvého, nůž, jaký by si jistě žádný normami smrtelník nevybral jako zbraň. Podle sdělení doktora Watsona to byl nůž, jakého chirurgové používají k těm nejjemnějším operacím. A té noci jej věru bylo třeba k operaci opravdu jemné. Vy přece, pane plukovníku Rossi, se svými bohatými zkušenostmi v dostihových záležitostech jistě víte, že šlachy na koňském stehně lze maličko naříznout a že to lze provést podkožně, takže po zásahu nezůstane absolutně žádná stopa. Postižený kůň začne slabě kulhat, což se dá svést na přílišnou námahu při tréninku nebo na mírný revmatismus, ale nikdy ne na nějakou nečistou hru."

"Darebák! Padouch jeden!" zvolal plukovník.

"Tady také máme vysvětlení, proč John Straker chtěl odvést koně ven na blata. Tak ohnivé zvíře by jistě vzbudilo i ty nejtvrdší spáče, jakmile by ucítilo bodnutí nožem. Bylo nezbytně nutné provést to někde venku."

"Byl jsem dočista slepý!" zvolal plukovník. "Samozřejmě - proto také potřeboval svíčku a škrtl zápalkou."

"Nepochybně. Když jsem ale zkoumal, co měl s sebou, podařilo se mi naštěstí objevit nejen způsob provedení zločinu, ale i jeho motivy. Jako světaznalý muž jistě víte, pane plukovníku, že lidé nenosívají po kapsách cizí účty. Většina z nás má dost starostí s vlastními. Hned jsem z toho usoudil, že Straker vedl dvojí život a vydržoval druhou domácnost. Z povahy účtu vyplývalo, že jde v tomto případě o dámu, a to o dámu s náročným vkusem. Možná že jste ke svým zaměstnancům neobyčejně štědrý, ale přesto se dá stěží předpokládat, že mohou svým ženám dávat šít šaty za dvacet guinejí. Zeptal jsem se paní Strakerové na ty šaty tak, aby nemohla poznat, co otázkou sleduji, a zjistil jsem, že nikdy takové šaty neměla. Poznamenal jsem si proto adresu modistky a cítil jsem, že až ji navštívím se Strakerovou fotografií v ruce, budu mít jednou provždy toho záhadného Darbyshira z krku.

Od té chvíle mi bylo všecko jasné. Straker odvedl koně do té prohlubně v terénu, odkud nemohlo být světlo vidět. Simpson na svém útěku ztratil nákrčník a Straker jej sebral - napadlo ho možná, že by jím mohl koni spoutat nohy nebo něco podobného. Když byli v prohlubni, stoupl si za koně a rozsvítil světlo, ale kůň, vyděšený náhlou září a veden podivným instinktem, kterým zvířata poznají, že se chystá něco nekalého, prudce vyhodil nohou a podkova zasáhla Strakera přímo do čela. Už předtím, ačkoli pršelo, odložil Straker vzhledem k svému složitému úkolu kabát, a tak když padal, rozsekl mu nůž stehno. Vysvětluji to jasně?"

"Obdivuhodně!" zvolal plukovník. "Obdivuhodně! Jako kdybyste při tom byl."

"Přiznám se, že poslední ránu jsem vypálil dost naslepo. Napadlo mě, že tak prohnaný chlap jako Straker by se nepustil do složitého naříznutí šlach bez předchozího cviku. Kde se v tom ale mohl pocvičit? Náhodou jsem se podíval na ovce, a tak jsem položil otázku, která k mému vlastnímu překvapení můj dohad potvrdila."

"Vysvětlil jste to naprosto jasné, pane Holmesi." "Když jsem se vrátil do Londýna, navštívil jsem modistku, která Strakera na fotografii hned poznala. Řekla mi, že je to její výtečný zákazník, jmenuje prý se Darbyshire a má prý velice rozmařilou ženu, která si neobyčejně potrpí na drahé šaty. Nepochybuji, že právě kvůli té ženě zabředl do dluhů až po uši, což ho přivedlo k tak hanebnému záměru."

"Vysvětlil jste všechno, kromě jediné věci," zvolal plukovník. "Kde byl kůň?"

"Ach, ten utekl a pečoval o něho jeden z vašich sousedů. V tomto ohledu bychom myslím měli udělit amnestii, nechci, aby ten člověk byl stíhán. Jestli se nemýlím, projíždíme právě Clapham Junctionem, takže budeme na nádraží Victoria ani ne za deset minut. Chcete-li si u nás v bytě vykouřit doutník, pane plukovníku, s radostí vám povím další detaily, které by vás mohly zajímat."

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist