<<< Literární doupě
Literární doupě

Arthur Conan Doyle
překlad: Vladimír Henzl

STUDIE V ŠARLATOVÉ

kompletní kniha (e-book)

 

Studie v šarlatové - Doyle Sir Arthur Conan
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 199 Kč
Studie v šarlatové - Doyle Sir Arthur Conan
Sherlock Holmes vítězný - Doyle Arthur Conan, Bártíková Heda, Cílek Roman
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 161 Kč
Sherlock Holmes vítězný - Doyle Arthur Conan, Bártíková Heda, Cílek Roman
Pes baskervillský - Doyle Arthur Conan, Drmolová Jaroslava, Pick Jiří, Červinka Josef
 
 
cena původní: 265 Kč
cena: 235 Kč
Pes baskervillský - Doyle Arthur Conan, Drmolová Jaroslava, Pick Jiří, Červinka Josef

 

    1   >

 

 

ČÁST I

 

(Vzpomínky Johna H. Watsona,
doktora medicíny,
bývalého vojenského lékaře)

 

I
Sherlock Holmes

Po promoci na londýnské universitě odjel jsem roku 1878 do Netley na školení vojenských chirurgů. Když školení skončilo, přidělili mne k Pátému northumberlandskému střeleckému pluku jako pomocného chirurga. V té době byl pluk posádkou v Indii, než jsem však k němu dorazil, vypukla druhá afgánská válka. Když jsem přistál v Bombaji, dozvěděl jsem se, že můj útvar prošel průsmyky a že hluboko pronikl na nepřátelské území. Ještě s několika důstojníky, kteří byli na tom stejně jako já, jsem se pustil za svým plukem a šťastně jsme se dostali do Kandaháru. Tam jsem našel svůj pluk a ihned jsem se ujal svých nových povinností.

Válka vynesla mnohým slávu a povýšení, pro mne však byla neštěstím. Přeložili mě k berkshirskému pluku a s ním jsem prodělal osudnou bitvu u Maiwandu. Byl jsem raněn do ramene, nepřátelská kulka mi roztříštila kost a zavadila o tepnu pod klíční kostí. Nebýt věrnosti a odvahy mého sluhy Murraye, který mě přehodil přes hřbet soumara a šťastně mě dopravil k britským předním strážím, byl bych se dostal do rukou krvelačných Gházů.

S mnoha raněnými mne převezli, vyčerpaného a zesláblého, do nemocnice v Péšávaru. Když jsem se zotavil do té míry, že jsem se mohl projít po pokoji, a dokonce si trochu posedět na verandě, doslal jsem těžkou střevní chorobu. Několik měsíců pochybovali, že se uzdravím, a když jsem se začal uzdravovat, byl jsem tak zesláblý a vyhublý, že lékaři rozhodli, že se musím okamžitě vrátit do Anglie. Dopravili mě na vojenskou loď „Orontes“ a za měsíc jsem přistál v Portsmouthu se zdravím nadobro zničeným. Dobrotivá vojenská správa mi laskavě doporučila, abych se snažil během příštích devíti měsíců svůj zdravotní stav pokud možno zlepšit.

V Anglii jsem neměl příbuzné, byl jsem tedy volný jak ten pták – pokud mi to ovšem dovoloval můj žold, který činil jedenáct a půl šilinku denně. Za těchto okolností mě to přirozeně táhlo do Londýna, do té velké stoky, která do sebe vtahuje neodolatelnou silou všelijaké ty povaleče a lenochy z celé britské říše.

V Londýně jsem nějaký čas bydlel v hotelu na Strandu, vedl jsem pohodlný, bezvýrazný život, a peníze, které jsem měl, jsem utrácel s mnohem větší bezstarostností, než jsem si mohl dovolit. Můj finanční stav se den ode dne horšil a já jsem si brzo uvědomil, že mně nezbývá než hlavní město opustit a žít někde na venkově nebo úplně změnit způsob života. Zvolil jsem si druhou možnost a začal jsem uvažovat o tom, že opustím hotel a že si najdu skromnější a lacinější bydlení.

Toho dne, kdy jsem dospěl k tomuto rozhodnutí, mi někdo před restaurací Criterion poklepal na rameno. Otočil jsem se. Byl to mladý Stamford, který se mnou sloužil v jedné nemocnici. Dovedete si představit, jak příjemně je osamocenému člověku, když v tom londýnském labyrintu uvidí známou tvář. Se Stamfordem jsme se nikdy nepřátelili, teď jsem ale byl velmi rád, že jsem se s ním setkal. Zdálo se, že i on je šťasten, že mě vidí. Z přemíry radosti jsem ho pozval, aby se mnou poobědval v Holbornu. Souhlasil, odjeli jsme tam tedy drožkou.

„Co se to s tebou stalo, Watsone?“ zeptal se s neskrývaným údivem, když naše drožka drkotala přeplněnými londýnskými ulicemi. „Hubený jsi jako lunt a v obličeji taky nevypadáš nejlíp.“

Během jízdy jsem mu vylíčil, co jsem všechno zažil.

„Chudáku,“ politoval mne, když vyslechl mé vyprávění. „A co chceš dělat?“

„Hledám byt,“ odpověděl jsem. „Snažím se sehnat trochu slušný byt za rozumnou cenu. Myslím, že to nebude tak jednoduché.“

„To je zvláštní,“ řekl Stamford, „dnes jsi už druhý, kdo se mnou mluví na stejné téma.“

„Kdo byl ten první?“ zeptal jsem se.

„Člověk, který pracuje v nemocnici v chemické laboratoři. Dnes ráno si mi stěžoval, že nemůže najít nikoho, kdo by si s ním vzal napolovic krásný byt, který našel. Pro něj je ten byt příliš drahý.“

„Propánakrále!“ vykřikl jsem. „Jestli opravdu hledá někoho, kdo by s ním chtěl bydlet a platit polovinu činže, lepšího, než jsem já, si nevybere. Raději bych bydlel s někým než sám.“

Mladý Stamford se na mě přes sklenku s vínem podíval, jako by mé chtěl varovat.

„Ty ještě neznáš Sherlocka Holmese,“ řekl. „Možná že by se ti jako spolubydlící nelíbil.“

„Co je na něm špatného?“

„Ach, neřekl jsem, že je na něm něco špatného. Má trochu divné nápady – vášnivě se zajímá o některé vědní obory. Pokud vím, je to docela slušný člověk.“

„Snad nestuduje medicínu?“ zeptal jsem se.

„Ne. Vůbec nevím, co chce dělat. Myslím, že se dobře vyzná v anatomii a je prvotřídní chemik. Ale pokud vím, medicínu nikdy systematicky nestudoval. Jeho studium je velmi povrchní a výstřední, ale nashromáždil mnoho neobyčejných vědomostí, které by asi udivily i jeho učitele.“

„Neptal ses ho nikdy, nač to všechno potřebuje?“

„Ne. Z něho tak lehce něco nevytáhneš. Když má ale náladu, poví ti toho, až se budeš divit.“

„Rád bych ho poznal,“ řekl jsem. „Když už mám s někým bydlet, byl bych raději, kdyby to byl člověk vážný a klidný. Nejsem ještě v pořádku, špatně snáším hluk a nesmím se rozčilovat. Hluku a rozčilování jsem měl v Afganistanu tolik, že mi to bude stačit do konce života. Jak bych se mohl s tím tvým přítelem seznámit?“

„Určitě bude v laboratoři. Buď se v ní neukáže několik týdnů, nebo je tam od rána do večera. Jestli chceš, mohli bychom se tam po obědě podívat.“

„Rozhodně,“ odpověděl jsem a začali jsme mluvit o něčem jiném.

Cestou z Holbornu do laboratoře mi Stamford vyprávěl některé podrobnosti o člověku, který se měl stát mým spolubydlícím.

„Nesmíš se na mě hněvat, jestli se s ním neshodneš,“ řekl. „Nevím o něm nic víc, než co jsem se dozvěděl při náhodných setkáních v laboratoři. Chceš to sám, já si myju ruce.“

„Jestli to nebude klapat, rozejdeme se,“ odpověděl jsem. „Zdá se mi, Stamforde,“ podíval jsem se ostře na svého společníka, „že máš nějaký důvod, proč se tak bráníš jakékoliv odpovědnosti. Copak je to za člověka? Tak ven s tím.“

„To se dá těžko jen tak povědět.“ Stamford se zasmál. „Pro můj vkus je Holmes založen příliš vědecky – skoro bych řekl, že v tom člověku pro samou lásku k vědě není dost citu a ohleduplnosti. Je schopen podat svému nejlepšímu příteli nejnovější rostlinný alkaloid, ne ze zlé vůle, rozumíš, ale prostě proto, aby se přesvědčil, jak bude alkaloid účinkovat. Musím být k němu ale spravedlivý: on by si ten alkaloid vzal se stejným vědeckým zanícením sám. Prostě chce se o všem přesvědčit na vlastní oči a všechno chce vědět přesně.“

„Tak je to správné.“

„Ano, je, ale přehánět se to nesmí. Mlátit do mrtvol v pitevně holí, to přece není normální.“

„On bije do mrtvol?“

„Ano, dělá to prý proto, aby zjistil, jak dlouho po smrti se tvoří podlitiny. Na vlastní oči jsem ho viděl při takové práci.“

„Před chvílí jsi říkal, že ten člověk nestuduje medicínu.“

„Taky že ji nestuduje. Sám pánbůh ví, co vlastně studuje. Ale už jsme na místě. Teď si o něm musíš udělat úsudek sám.“

Dali jsme se úzkou uličkou a prošli jsme postranními dvířky, která vedla do jednoho křídla velké nemocnice. Byl jsem tu jako doma, nemusel mi nikdo ukazovat cestu. Stoupali jsme po kamenných schodech a pak jsme se dali chodbou podél obílené stěny a řady hnědě natřených dveří. Na druhém konci odbočovala nízká klenutá chodbička, vedoucí do chemické laboratoře.

Vysoká místnost, plná lahví a lahviček, to byla laboratoř. Na prostorných stolech se ježily zkumavky a Bunsenovy hořáky s modrým, blikavým plamenem. Byl tu jediný člověk. V pozadí místnosti se skláněl nad stolem, zabrán do práce. Když uslyšel naše kroky, ohlédl se a pln radosti vyskočil.

„Mám to! Mám to!“ křičel na mého společníka a rozběhl se k nám se zkumavkou v ruce. „Už to mám! Reakci, kterou lze urychlit jenom hemoglobinem a ničím jiným.“

Kdyby byl objevil zlatý důl, nemohla by z jeho obličeje vyzařovat větší radost.

„Doktor Watson – pan Sherlock Holmes,“ představil nás Stamford.

„Těší mě,“ řekl upřímně a stiskl mi ruku, až to zabolelo. „Vy jste byl v Afganistanu.“

„Jak jste to poznal?“ zeptal jsem se udiveně.

„Na tom nezáleží,“ řekl a usmál se. „Teď jde o hemoglobin. Jistě chápete význam mého objevu.“

„Z výzkumného hlediska to bude nepochybně zajímavé,“ odpověděl jsem, „ale prakticky –“

„Pro soudní lékařství je to jeden z nejpraktičtějších objevů posledních let. Nechápete, že právě tento objev umožňuje se stoprocentní jistotou určit, zda jde o krvavé skvrny, nebo o skvrny jiného původu? Pojďte se podívat.“

Popadl mě bezohledně za rukáv a táhl ke stolu, u něhož pracoval. „Musíme si opatřit trochu čerstvé krve,“ řekl, vrazil si do prstu dlouhou jehlici a vytrysklou kapku krve nasál do zkumavky. „Teď vlejeme tu trošku krve do litru vody. Vidíte, že tekutina, kterou jsme obdrželi, vypadá napohled jako čistá voda. Poměr množství krve k množství vody je asi jedna k jednomu miliónu. Jde tedy o roztok velmi slabý, přesto jsem přesvědčen, že se chemická reakce podaří.“

Sherlock Holmes vhodil do nádoby několik bílých krystalků a přilil několik kapek čiré tekutiny. Tekutina ve skleněné nádobě se okamžitě zbarvila do červenohněda a na dně se objevila nahnědlá usazenina.

„Vidíte to? Vidíte to?“ křičel a tleskal rukama. Vypadal jako dítě, které se raduje z nové hračky. „Co tomu říkáte?“

„Zdá se, že jde o neobyčejně citlivou reakci,“ poznamenal jsem.

„To je úžasná reakce, daleko přesnější, než jakou byste dostal, kdybyste použil guajaku, jak se to dělá dosud. Zrovna tak je k ničemu, hledat krevní tělíska pomocí mikroskopu, jsou-li skvrny několik hodin staré. Tohle však, jak se zdá, působí, ať je krev stará nebo čerstvá. Kdyby s tím byl přišel někdo dřív, neprocházely by se po světě stovky darebáků, kteří patří za mříže.“

„Ale jděte!“ řekl jsem pochybovačně.

„Vyřešení mnoha kriminálních případů závisí právě na bezpečném zjištění, zda jde o lidskou krev. Proti někomu vznikne podezření třeba až za několik měsíců po spáchání zločinu. Na prádle a na šatech toho podezřelého se najdou hnědavé skvrny. Je to krev, bláto, rez, jsou to skvrny od ovoce, nebo co to vlastně je? To je otázka, na kterou velmi často odborníci nedovedli odpovědět. Proč? Protože se to nedalo chemicky spolehlivě prokázat. Teď máme po těžkostech. Sherlock Holmes je odstranil.“

Když mluvil, oči mu jen zářily. Položil si ruku na srdce a uklonil se, jako by stál před tleskajícím davem, který sem přičarovala jeho fantazie.

„Nezbývá než vám blahopřát,“ řekl jsem. Musím přiznat, byl jsem nadšením toho člověka neobyčejně překvapen.

„Jako ten loňský případ s voň Bischoffem z Frankfurtu. Bischoff by byl určitě visel, kdybych byl se svým objevem přišel dřív. Nebo Mason, Bradford a ten proslulý Müller a Lefévre z Montpellieru, nebo Samson z New Orleansu. Mohl bych vyjmenovat dvacet případů, při nichž by můj objev pomohl rozhodnout o vině, nebo nevině.“

„Zdá se, že jste živý seznaní zločinů,“ zasmál se Stamford. „Měl byste vydávat kriminalistický časopis. Mohl by se jmenovat ‚Policejní zpravodaj’.“

„To by nebylo nezajímavé čtení,“ řekl Sherlock Holmes. Lepil si přitom na prst, do kterého se prve bodl, kousíček náplasti. Usmál se na nás. „Musím být opatrný, pracuji často s jedy.“

Za řeči natáhl ruku, všiml jsem si, že je celá polepená kousíčky náplasti a plná skvrn po silných kyselinách.

„Jsme tu vlastně obchodně.“ Stamford si sedl na třínohou stoličku a druhou mi přišoupl nohou. „Můj přítel hledá byt, a poněvadž jste si mi stěžoval, že nemůžete najít spolubydlícího, řekl jsem si, že nebude na škodu, když vás dva dám dohromady.“

Sherlocku Holmesovi se podle všeho zamlouvalo bydlet se mnou.

„Vím o hezkém bytu v Baker Street,“ řekl. „Skvěle by se hodil pro nás oba. Doufám, že vám nevadí vůně silného tabáku?“

„Já taky kouřím. Nejraději mám námořnicky,“ odpověděl jsem.

„Ten není špatný. Mívám v bytě chemikálie a někdy dělám pokusy. Vadilo by vám to?“

„Rozhodně ne.“

„To není všechno. Mám ještě jiné nectnosti. Když mám špatnou náladu, dovedu mlčet několik dní. Nesmíte si myslet, že se hněvám, když to na mě přijde. Prostě si mne nebudete všímat, dokud mě to nepřejde. A co vy mi řeknete o sobě? Domnívám se, že lidé, kteří se rozhodnou, že budou spolu bydlet, by na sebe měli prozradit to nejhorší ještě dřív, než si najmou byt.“

Musel jsem se tomu křížovému výslechu zasmát.

„Mám buldoka,“ řekl jsem, „nenávidím hluk, protože nemám nervy v pořádku, vstávám, kdy mě napadne, a jsem neuvěřitelné líný. Když mi nic nechybí, je těch neřestí víc, ale tohle jsou zatím ty hlavní.“

„Pokládáte hru na housle za hluk?“ zeptal se úzkostlivě.

„Přijde na to, kdo hraje,“ odpověděl jsem. „Dobrá hra na housle je požitek bohů, špatná –“

„To by tedy bylo v pořádku,“ zasmál se vesele. „Myslím, že můžeme pokládat celou tu věc za vyřízenou – za předpokladu ovšem, že se vám bude byt líbit.“

„Kdy se na něj půjdeme podívat?“

„Zastavte se pro mě zítra v poledne, půjdeme tam společně,“ odpověděl.

„Dobrá – přesně v poledne,“ řekl jsem a podal jsem mu ruku.

Nechali jsme ho, aby se dál zabýval svými chemikáliemi, a šli jsme společně k hotelu, kde jsem bydlel.

Najednou jsem se zastavil a zeptal se Stamforda: „Jak proboha mohl vědět, že jsem přijel z Afganistanu?“

Můj společník se záhadně usmál.

„To je právě to, co je na něm divného,“ řekl. „Mnoho lidí by rádo vědělo, jak to dělá, že na všechno přijde.“

„Tedy záhada!“ zamnul jsem si ruce. „Začíná to být zajímavé. Jsem ti neobyčejně vděčný, žes nás svedl dohromady. Kdo chce poznat lidstvo, musí začít u člověka.“

„Můžeš tedy začít u něho,“ řekl Stamford, když se se mnou loučil. „Uvidíš ale, že to není tak jednoduché. Vsadím se, že on se o tobě dozví víc než ty o něm. Sbohem.“

„Sbohem,“ odpověděl jsem. Cestou do hotelu jsem nepřestal myslet na svého nového známého.

 

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist