<<< Literární doupě
Literární doupě

Arthur Conan Doyle
překlad: Eva Kondrysová

Z ARCHÍVU SHERLOCKA HOLMESE

kompletní kniha (e-book)

 

Z archívu Sherlocka Holmese - Doyle Arthur Conan
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 169 Kč
Z archívu Sherlocka Holmese - Doyle Arthur Conan
Sherlock Holmes vítězný - Doyle Arthur Conan, Bártíková Heda, Cílek Roman
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 161 Kč
Sherlock Holmes vítězný - Doyle Arthur Conan, Bártíková Heda, Cílek Roman
Pes baskervillský - Doyle Arthur Conan, Drmolová Jaroslava, Pick Jiří, Červinka Josef
 
 
cena původní: 265 Kč
cena: 235 Kč
Pes baskervillský - Doyle Arthur Conan, Drmolová Jaroslava, Pick Jiří, Červinka Josef

 

    1   >

 

 

Vznešený klient

„Už tím nikomu neublížíte,“ odvětil Sherlock Holmes, když jsem ho podesáté za týž počet let žádal o svolení zaznamenat události, jimiž v jistém smyslu slavná dráha mého přítele vyvrcholila.

Jak Holmes, tak já máme jistou slabost pro turecké lázně. Když jsme příjemně malátní pokuřovali v odpočívárně, pozbýval Holmes zpravidla do jisté míry své rezervovanosti a projevoval víc lidskosti než kdekoli jinde. Lázeňská budova na Northumberland Avenue má v prvním patře jedno oddělené zákoutí s dvěma sousedícími lehátky, a na těch jsme spočívali onoho 3. září 1902, kdy tento příběh začíná. Zeptal jsem se ho, je-li něco nového, a namísto odpovědi vystřelila přítelova dlouhá, štíhlá, nervní paže z prostěradel, jež ho zahalovala, a z náprsní kapsy kabátu na věšáku poblíž vyňala obálku.

„Možná že jde o výplod nějakého přepjatého a sebevědomého hlupáka, a možná že je to otázka života a smrti,“ poznamenal, když mi podával list. „Nevím o tom nic víc, než tu stojí psáno.“

Dopis byl odeslán z klubu Carlton a nesl datum předchozího večera. Obsahoval následující sdělení:

 

Sir James Damery se dává poroučet a prosí pana Sherlocka Holmese, aby ho přijal zítra v půl páté odpoledne. Sir James si přeje zdůraznit, že se hodlá obrátit na pana Holmese v záležitosti velice naléhavé, která vyžaduje mimořádný takt. Doufá proto, že pan Holmes učiní vše, co je v jeho silách, aby se schůzka uskutečnila, a že ji předem telefonicky potvrdí v klubu Carlton.

 

„Nemusím vám ani říkat, Watsone, že jsem ji potvrdil,“ řekl Holmes, když jsem mu vracel list. „Víte něco o dotyčném Damerym?“

„Jen tolik, že jeho jméno je ve společnosti všeobecně známé.“

„Pak vám tedy mohu posloužit dalšími informacemi. Tvrdí se o něm, že umí řešit delikátní záležitosti tak, aby se nedostaly do novin. Vzpomenete si možná, že jednal se sirem Georgem Lewisem ohledně Hammerfordovy poslední vůle. Je to zkušený muž s vrozenými diplomatickými schopnostmi. Mohu tedy doufat, že nezvětřil lichou stopu a že má skutečně zapotřebí naší pomoci.“

„Naší?“

„Pokud mi laskavě vyhovíte, Watsone.“

„Bude mi ctí.“

„Znáte tedy určený čas – půl páté. Do té doby můžeme celou záležitost pustit z hlavy.“

 

Tehdy jsem měl vlastní byt na Queen Anne Street, ale dostavil jsem se do Baker Street ještě před stanovenou hodinou. Přesně v půl se dal ohlásit plukovník sir James Damery. Sotva bude nutno, abych ho čtenářům popisoval, neboť mnozí se ještě dobře rozpomenou na toho statného, přímočarého poctivce, na jeho široký, hladce vyholený obličej, a především na příjemný, lahodně zbarvený hlas. Z šedých irských očí mu zářila upřímnost a veselá mysl se zračila kolem živých, usměvavých rtů. Jeho lesklý cylindr, tmavý redingot, ba každá maličkost, od perlové jehlice v černém saténovém plastronu až k světle fialovým kamaším na nablýskaných střevících, dokazovaly, jakou péči věnuje úpravnému zevnějšku, jímž byl proslulý. Vysoký, energický, sebejistý aristokrat ovládl nevelkou místnost.

„Očekával jsem ovšem, že zde zastanu doktora Watsona,“ řekl se zdvořilou úklonou. „Jeho spolupráce může být velmi užitečná, pane Holmesi, neboť tentokrát máme co činit s mužem, jemuž násilí není cizí a jenž se doslova nezastaví před ničím. Soudím, že v celé Evropě není nebezpečnějšího protivníka.“

„Sám jsem čelil několika, jimž byl tento lichotivý popis přisuzován,“ usmál se Holmes. „Nekouříte? Dovolíte tedy, abych si zapálil dýmku. Je-li váš člověk nebezpečnější než nebožtík profesor Moriarty nebo než dosud žijící plukovník Sebastian Moran, pak vskutku stojí za to se s ním seznámit. Smím zvědět jeho jméno?“

„Slyšel jste někdy o baronu Grunerovi?“

„Myslíte onoho rakouského vraha?“

Plukovník rozhodil ruce v bílých glazé rukavičkách a rozesmál se. „Vám nic neunikne, pane Holmesi! Bravo! Dospěl jste tedy k závěru, že vraždil?“

„Sleduji z odborných důvodů dopodrobna zločiny na kontinentě. Kdo si přečetl, co se odehrálo v Praze, sotva mohl zůstat na pochybách, zda je ten člověk vinen. Zachránila ho pouze právnická finta a podezřelé úmrtí jistého svědka. Jsem tak skálopevně přesvědčen, že při takzvané ,nehodě’ v Splugenském průsmyku svou choť zabil, jako kdybych ho byl pozoroval při činu. Jakmile jsem se dozvěděl, že přibyl do Anglie, zmocnilo se mne tušení, že se mi dříve či později postará o nějaké zaneprázdnění. Nu, čehopak se baron Gruner opět dopustil? Předpokládám, že se znovu nerozbouřila hladina kolem někdejší tragédie?“

„Nikoli, jde o vážnější věc. Je důležité, aby zločin nezůstal nepomstěn, ale zabránit zločinu je zajisté ještě důležitější. Připadá mi strašné, pane Holmesi, přihlížet, jak se blíží děsivá událost, hrůzná situace, vědět jasně, k čemu to povede, a nebýt s to ji odvrátit. Může se člověk ocitnout v krušnějším postavení?“

„Snad ne.“

„Pak jistě budete mít pochopení pro klienta, jehož zájmy zastupuji.“

„Z toho, co dosud bylo řečeno, jsem vyrozumněl, že jste pouze prostředníkem. Kdo vás tedy vyslal?“

„Pane Holmesi, musím vás poprosit, abyste netrval na odpovědi. Je nezbytné, abych ho mohl ujistit, že jeho vážené jméno nebude do této záležitosti žádným způsobem zataženo. Jedná z pohnutek navýsost čestných a šlechetných, avšak přeje si zachovat inkognito. Nemusím ani zdůrazňovat, že váš honorář je zajištěn a že budete mít ve všem volnou ruku. Pravé jméno vašeho klienta je přece nepodstatné, není-liž pravda?“

„Bohužel,“ řekl Holmes. „Jsem zvyklý, že případy ústí v záhadu, ale aby z ní i pramenily, to shledávám příliš matoucím. Obávám se, sire Jamesi, že musím odmítnout se do tohoto případu vložit.“

Na našem návštěvníkovi bylo znát zjevné rozčarování. Jeho velký, citlivý obličej potemněl pohnutím a rozrušením.

„Sotva si uvědomujete dosah vlastního počínání, pane Holmesi,“ pravil. „Stavíte mne před velice vážné dilema, neboť jsem si naprosto jist, že byste se s oprávněnou hrdostí ujal této věci, kdybych vás mohl seznámit s fakty, avšak daný slib mi nedovoluje, abych vám je odhalil všechny. Smím vás zasvětit aspoň tak dalece, jak jsem oprávněn?“

„Zajisté; zdůrazňuji však, že se k ničemu nezavazuji.“

„Prosím. Za prvé tedy předpokládám, že jste už slyšel o generálu de Mervillovi?“

„O de Mervillovi, jenž proslul v bojích o Khyberský průsmyk? Ano, znám ho z doslechu.“

„Generál má dceru jménem Violet: je to bohatá, krásná, vzdělaná a vůbec všestranně obdivuhodná mladá žena. A právě tuto dceru, toto půvabné nevinné stvoření se snažíme zachránit ze spárů netvora.“

„Ta tedy upadla do tenat barona Grunera?“

„Do tenat nejpevnějších, jakými lze ženu spoutat – do tenat lásky. Ten člověk je, jak jste se možná doslechl, nadobyčej fešný, má okouzlující způsoby, úchvatný hlas a vytváří kolem sebe tajemnou romantickou aureolu, která ženy tak podmaňuje. Říká se, že je mu kterákoli ženská bytost vydána na milost a nemilost a že této skutečnosti vždy hojně využíval.“

„Ale jak se takový člověk vůbec mohl seznámit s dámou ve společenském postavení slečny Violet de Mervillové?“

„Došlo k tomu na jachtě plující po Středozemí. Byla to sezvaná společnost, ale za lodní lístek se platilo. Organizátoři bezpochyby odhalili pravou baronovu tvář až příliš pozdě. Ten zloduch se vetřel do slečniny přízně, a to s takovým úspěchem, že ji bezvýhradně a naprosto okouzlil. Řeknu-li, že ho miluje, nevystihnu skutečnost ani zpola. Zbožňuje ho, učaroval jí. Nad něho není v celém světě širém. Nesmí se před ní říci jediné slůvko proti němu. Nelitovali jsme námahy, abychom ji z toho šílenství vyléčili, ale vše nadarmo. Zkrátka: hodlá se za něho příští měsíc provdat. A jelikož je plnoletá a tvrdohlavě prosazuje svou vůli, je těžké najít způsob, jak jí v tom zabránit.“

„Ví o té události v Rakousku?“

„Ten úskočný ďábel jí vyprávěl o všech nechutných veřejných skandálech ze své minulosti, avšak vylíčil je vždy tak, aby se jevil jako nevinný mučedník. A ona bezvýhradně věří jeho verzi a o jiné nechce ani slyšet.“

„Probůh! Bezpochyby vám však nedopatřením uklouzlo jméno vašeho klienta. Jde zajisté o generála de Mervilla.“

Návštěvník neklidně poposedl.

„Mohl bych vás oklamat, kdybych přitakal, pane Holmesi, ale nemluvil bych pravdu. De Merville je zlomený člověk. Vinou zmíněné neblahé události pozbyl ten energický voják vší duševní síly. Ztratil odvahu, která mu nikdy nechyběla na bitevním poli, a stal se z něho slabý, rozechvělý stařec, jenž je naprosto neschopen čelit takovému zchytralému, necitelnému darebákovi, jako je ten Rakušan. Můj klient však je dávný rodinný přítel, který se s generálem důvěrně stýká mnoho let a otcovsky se zajímal o dotyčnou mladou dámu, ještě když nosila krátké sukničky. Nechce přihlížet k dovršení této tragédie, aniž se nějak pokusí jí zabránit. Scotland Yard nemá důvod zasáhnout. Sám navrhl, abychom se obrátili na vás, avšak, jak už jsem pravil, výslovně si vyhradil, aby do té záležitosti nebyl osobně zatažen. Nepochybuji o tom, pane Holmesi, že při svých vynikajících schopnostech byste hravě dokázal totožnost mého klienta přese mne odhalit, žádám vás však jako čestného muže, abyste tak nečinil a neporušil jeho inkognito.“

Holmes se záhadně usmál.

„Myslím, že vám to mohu napevno slíbit,“ řekl. „A mohu dodat, že mne váš problém zaujal a že jsem hotov se jím zaobírat. Jakým způsobem je možno vám podat zprávu?“

„V Carlton klubu mne vyhledají. V naléhavém případě můžete použít soukromého telefonního čísla XX 31.“

Holmes si to poznamenal a s úsměvem na rtech držel dál na klíně otevřený zápisník.

„Kaz nyní baron přebývá, prosím?“

„Ve vile Vernon u Kingstonu. Je to rozlehlý dům. Přálo mu štěstí při některých pochybných spekulacích a zbohatl, čímž se přirozeně stal ještě nebezpečnějším protivníkem.“

„Zdržuje se nyní doma?“

„Ano.“

„Můžete mi o tom muži poskytnout ještě nějaké další informace krom toho, co jste mi o něm už řekl?“

„Má nákladné choutky. Miluje koně. Krátký čas hrál pólo v Hurlinghamu, ale pak| se začala přetřásat ta pražská aféra a on se musel odporoučet. Sbírá knihy a obrazy. Má v povaze i výrazné umělecké sklony. Pokud vím, je uznávanou autoritou na čínský porculán a sepsal na toto téma knihu.“

„Složitá duše,“ řekl Holmes. „S tím se setkáváme u všech velkých zločinců. Můj starý přítel Charlie Peace hrával virtuózně na housle. Wainwright byl schopný výtvarník. Mohl bych uvést řadu dalších. Nu, sire Jamesi, sdělte svému klientovi, že soustředím pozornost na barona Grunera. Víc nemohu říci. Mám některé vlastní zdroje informací a troufám si říci, že patrně najdeme nějaký způsob, jak do té záležitosti zasáhnout.“

 

Po návštěvníkově odchodu zůstal Holmes tak dlouho hluboce zamyšlen, až jsem usoudil, že zapomněl na mou přítomnost. Konečně se však rázně vrátil do skutečnosti.

„Co o tom soudíte, Watsone?“ zeptal se.

„Snad by bylo nejmoudřejší, kdybyste si s tou slečnou promluvil.“

„Milý Watsone, jestliže u ní nepořídil její ubohý starý zlomený otec, jak bych ji já, cizí člověk, dokázal přesvědčit? A přece to není tak špatný nápad, kdyby selhalo všechno ostatní. Tuším však, že by nám tentokrát mohl být co platný Shinwell Johnson.“

Neměl jsem dosud příležitost zmínit se v těchto pamětech o Shinwellu Johnsonovi, jelikož jsem si jen zřídkakdy volil případy z pozdějšího údobí přítelovy životní dráhy. Johnson se stal naším platným pomocníkem na počátku století. Jsem nucen s politováním konstatovat, že zprvu proslul jako nebezpečný zločinec a odseděl si dva tresty v Parkhurstu. Poté se obrátil na cestu ctnosti a přidružil se k Holmesovi, v jehož službách se pak pohyboval rozlehlým zločineckým podsvětím Londýna a získával informace, které pro nás často měly cenu zlata. Kdyby byl Johnson spolupracoval s policií jako „návnada“, býval by patrně brzy odhalen, jelikož však se zabýval případy, jež se nikdy nedostaly přímo k soudu, zůstalo jeho počínání před jeho druhy utajeno. Ověnčen slávou svých dvou odsouzení měl přístup do každého nočního podniku, noclehárny či herny, co jich po městě je, a jelikož měl ostrý zrak a bystrý rozum, byl ideálním pomocníkem pro získávání informací. Na tohoto muže se nyní Sherlock Holmes chystal obrátit.

Neměl jsem možnost sledovat, jaké kroky můj přítel bezprostředně nato podnikl, jelikož jsem se musel věnovat některým vlastním neodkladným odborným záležitostem, ale sešel jsem se s ním, jak bylo domluveno, později téhož večera u Simpsonů: seděl u malého stolku těsně u okna do ulice, a zatímco pozoroval rušný proud lidských těl, valící se po Strandu, vylíčil ti některé události, které se zatím přihodily.

„Johnson šel čmuchat,“ řekl. „Možná že v temných koutech podsvětí vykutá nějakou špínu, protože právě tam, v hloubi mezi černými kořeny zločinu, musíme pátrat po tajných záležitostech tohoto muže.“

„Jestli však dotyčná dáma nepřikládá víry tomu, co už je známo, sotva ji nějaký nový objev odvrátí od jejího záměru.“

„Kdo ví, Watsone? Ženské srdce i rozum zůstávají pro muže nerozluštitelnou hádankou. Vraždu si dá vymluvit a odpustí mu, a méně závažný přečin ji pobouří. Baron Gruner mi sdělil –“

„Vám?“

„Pravda, nezasvětil jsem vás dosud do svých plánů. Víte, Watsone, mně nejlépe vyhovuje boj zblízka. Rád se setkávám s protivníkem osobně, abych posoudil, co utváří jeho povahu. Jakmile jsem předal Johnsonovi příslušné pokyny, vzal jsem si drožku do Kingstonu a zastal jsem barona v nadobyčej vlídném rozpoložení.“

„Poznal vás?“

„To mu nečinilo těžkosti. Baron je skvělý protivník, mrazivý jak led, s hedvábným hlasem a způsoby stejně chlácholivými jako moderní lékaři a jedovatý jako kobra. Umí se chovat – pravý aristokrat zločinu – napovrch atmosféra čajů o páté, a za tím smrtelná krutost bez hranic. Ano, jsem tomu rád, že se mi naskytla příležitost věnovat pozornost baronu Adelbertu Grunerovi.“

„Říkáte, že vás přijal vlídně?“

„Předl spokojeně jako kocour, který spatří myš a považuje ji za svou kořist. Vlídnost některých lidí je zkázonosnější než hrubost přízemních duší. Už jeho uvítání bylo výmluvné. ,Tušil jsem, že se dříve či později sejdeme, pane Holmesi,’ pravil. ,Najal si vás bezpochyby generál de Merville, abyste se pokusil překazit můj sňatek s jeho dcerou Violet. Je to tak, že?’

Přitakal jsem.

,Milý pane,’ pravil, ,dosáhnete jen toho, že poškodíte svou zaslouženou reputaci. V tomto případě nemůžete uspět. Vaše úsilí vyzní naplano, nemluvíc o tom, že se vystavujete jistému nebezpečí. Dovolte, abych vám doporučil neprodleně od věci ustoupit.’

,To je zvláštní,’ odvětil jsem, ,ale právě touž radu jsem hodlal já dát vám. Vážím si vaší inteligence, pane barone, a naše krátké osobní setkání na tomto stanovisku nic nezměnilo. Dovolte, abych vám řekl otevřeně, jako muž muži: nikdo si nepřeje rozviřovat minulé události a působit vám zbytečné nesnáze. Co bylo, bylo, a vy nyní plujete v klidných vodách; budete-li však trvat na tom sňatku, znepřátelíte si četné vlivné osobnosti a nebude vám dopřán klid, dokud neshledáte, že půda v Anglii je pro vás příliš horká. Stojí vám ta hra za to? Je nabíledni, že byste učinil moudře, kdybyste se s tou dámou přestal stýkat. Nebylo by vám příjemné, kdyby se seznámila s některými fakty z vaší minulosti.’

Baron má pod nosem navoskované hroty kníru, připomínající krátká tykadla nějakého brouka. Ty se pobaveně zachvívaly, dokud mi naslouchal, až se nakonec tlumeně rozesmál.

‚Omluvte mé veselí, pane Holmesi, připadá mi však vskutku komické, jak se snažíte sehrát karetní partii bez trumfů. Nikdo druhý by to patrně nedokázal lépe, ale přesto je to dojemné úsilí. Neznáte barvu a máte jen nejnižší karty.’

,To se domníváte vy.’

Já to vím. Objasním vám situaci, jelikož držím v ruce tak dobré karty, že si mohu dovolit vyložit je na stůl. Měl jsem to štěstí, že jsem získal bezvýhradnou náklonnost oné dámy. Věnovala mi ji přesto, že jsem ji nezastřeně obeznámil se všemi neblahými okolnostmi svého minulého života. Sdělil jsem jí rovněž, že ji vyhledají jistí darebáci se zlotřilými úmysly – doufám, že se poznáváte – a budou jí ty historky vyprávět, a připravil jsem ji na to, jak je má přijmout. Slyšel jste už o posthypnotickém vlivu, pane Holmesi? Přesvědčíte se o jeho účinnosti; muž s dostatečně výraznou osobností dokáže hypnoticky působit bez vulgárních doteků a kejklů. Je tedy připravena na vaši návštěvu – nepochybně vás přijme, neboť je poslušná otcovy vůle až na jednu malou výjimku.’

Nu, Watsone, a jelikož mi připadalo, že vše už bylo řečeno, měl jsem se co nejchladněji a nejdůstojněji k odchodu, ale když jsem položil ruku na kliku, zadržel mne.

,Mimochodem, pane Holmesi,’ pravil, ,znal jste Le Bruna, toho francouzského detektiva?’

,Ano,’ odvětil jsem.

,Víte, co se mu přihodilo?’

,Slyšel jsem, že ho přepadli na Montmartru nějací apačové a že ho natrvalo zmrzačili.’

Je to pravda, pane Holmesi. Zvláštní shodou okolností se týden předtím začal zajímat o moje záležitosti. Nepouštějte se do toho, pane Holmesi, přináší to smůlu. Několik lidí se o tom už přesvědčilo. Říkám vám naposled: jděte si svou cestou a mne nechte na pokoji. Sbohem!’

Tak vidíte, Watsone. Teď jste zpraven o nejčerstvějších událostech.“

„Ten chlap je zřejmě nebezpečný.“

„Velice nebezpečný. Chvastounů si nevšímám, ale baron je z těch, kdo řeknou málo, a tím víc toho mají za lubem.“

„Musíte se do toho vložit? Záleží na tom, jestli si tu slečnu vezme, nebo ne?“

„Vzhledem k tomu, že beze vší pochyby zavraždil svou první choť, bych soudil, že na tom velice záleží. A krom toho – náš klient! O něm se však nebudeme šířit. Až dopijete kávu, doprovoďte mne laskavě domů, protože tam bude čekat ten zatrolený Shinwell s hlášením.“

A také jsme ho tam skutečně zastali: hřmotného, drsného člověka s brunátnou odulou tváří, z níž vyhlížel pár živých černých očí, jediná to vnější známka jeho mimořádně důvtipného rozumu. Zřejmě se ponořil do hlubin, jež tvořily jeho osobité království, a vynesl na povrch úlovek, který měl teď na pohovce vedle sebe v podobě štíhlé, temperamentní mladé ženy, jíž se v bledé tváři zračilo napětí; byla to tvář ještě dívčí, avšak tak poznamenaná hříšným životem a utrpením, že z ní bylo možno vyčíst strašná léta, jež na ní zanechala stopy svého malomocenství.

„Tohlenc je Kitty Winterová,“ řekl Shinwell Johnson a ukázal na ni tlustou rukou, aby ji představil. „Co ta všecko neví – ale vona vám to vypoví sama. Bafnul jsem ji slabou hodinku nato, co jsem dostal váš vzkaz.“

„Mě není těžko najít,“ řekla ta mladice. „U čerta, v Londýně, to je moje stálá adresa. Stejně jako na Pašu Shinwella. Jsme s Pašou starý kamarádi, viď, Pašo? Ale přisámbůh, že někdo jinej by se měl smažit v černějším pekle než my dva, kdyby byla na světě nějaká spravedlnost. Ten chlap, co po něm jedete, pane Holmes.“

Holmes se usmál. „Tuším, že sympatizujete s naším záměrem, slečno Winterová.“

„Jestli vám můžu nějak pomoct, aby se dostal, kam patří, jsem vám k službám,“ zvolala naše návštěvnice divoce. V bílé, napjaté tváři a v planoucím zraku se soustředila taková nenávist, na jakou se žena vzmůže jen zřídka a muž snad nikdy. „Nemusíte pátrat po mé minulosti, pane Holmes. Na tom teď nezáleží. Ale co jsem, to ze mě udělal Adelbert Gruner. Kéž bych ho mohla ponížit!“ Zašermovala zuřivě pěstmi ve vzduchu. „Kéž bych ho mohla strhnout do propasti, kam on sám uvrhl tolik obětí!“

„Víte, jak se věci mají?“

„Paša Shinwell mi to pověděl. Uhání zas nějakou husu nebohou, a tentokrát si ji chce vzít. Vy se tomu snažíte zabránit. No, víte toho přece o tom ďáblovi dost, aby každý slušný děvče odmítlo žít s ním ve stejný farnosti, jestli má jen trochu rozumu.“

„Tahle ale nemá rozum. Je šíleně zamilovaná. Slyšela o něm všecko. Vůbec jí na tom nezáleží.“

„Slyšela o tý vraždě?“

„Ano.“

„Bože na nebesích, ta musí mět kuráž!“

„Pokládá to všechno za pomluvy.“

„Nemohli byste jí strčit pod nos nějaký důkazy?“

„Pomůžete nám v tom?“

„Nejsem snad sama takovej důkaz? Kdybysem si před ni stoupla a pověděla jí, co mi vyved –“

„Byla byste k tomu ochotná?“

„Jak by ne!“

„Možná že by to stálo za pokus. Avšak on se jí ze svých hříchů většinou vyzpovídal, dosáhl jejího odpuštění, a ona to tím považuje za odbyté, pokud vím.“

„Vsadila bych se, že se jí ze všeho nevyzpovídal,“ řekla slečna Winterová. „Narazila jsem ještě na pár mordů vedle toho, co se kolem něho strh takovej poprask. Vyprávěl mi o někom tím svým hedvábným hlasem a pak se mi podíval zpříma do očí a řek: ,A do měsíce umřel.’ A to nemluvil do větru. Jenže já to pouštěla jedním uchem tam a druhým ven – tehda jsem do něho taky byla zblázněná. Moh udělat, co chtěl, všecko mi bylo recht – jako tejhle káče ubohej. Jen jedna jediná věc se mnou zatřásla. Jo, přisámbůh! nebejt těch jeho jedovatejch medovejch řečiček, co všecko vysvětlej a uchlácholej, byla bych vod něho utekla ještě tu noc. Má takovou jako knihu v hnědejch koženejch deskách na zámeček, a na těch deskách je jeho znak ve zlatě. Myslím, že ten večer pil, jinak by mi to nebyl ukázal.“

„A co to bylo za knihu?“

„Víte, pane Holmes, tenhle chlap sbírá ženský, jako jinej sbírá brouky nebo motýly, a je pyšnej na svoji sbírku. Má to všecko v tej knize. Momentky, jména, podrobnosti, všecko o nich. Je to hnusná kniha – takovou knihu by nedal dohromady žádnej chlap, i kdyby se v pastoušce narodil. Ale Adelbertovi Grunerovi taková kniha patřila. ,Duše, který jsem navěky zatratil,’ tak by ji byl moh nadepsat, kdyby se mu bylo zlíbilo. Ale na tom teď nesejde, protože vám ta kniha není co platná, a i kdyby byla, nemůžete ji met.“

„Kde je?“    ^ v

„Co já vím, kde je teď? Nechala jsem ho už víc než před rokem. Vím, kde ji míval tenkrát. V mnohým on dbá na pořádek a je čistotnej jako kocour, tak ji má možná poradě ještě uloženou v jednom fochu starýho sekretáře v malý pracovně. Znáte jeho barák?“

„Byl jsem v pracovně,“ řekl Holmes.

„Vážně? To vám jde teda práce od ruky, když jste s tím začal až dneska. Možná že i u drahýho Adelberta narazí tentokrát kosa na kámen. Velká pracovna je ta, co má všecko to čínský nádobí – ve vitríně mezi oknama. Za jeho psacím stolem jsou dvířka do malý pracovny – je to takovej kamrlík, kde skovává lejstra a věci.“

„Neobává se vloupání?“

„Adelbert není zbabělec. To by vo něm nemoh říct ani nejhorší nepřítel. Umí se o sebe postarat. Na noc zapíná poplašný zařízení. Co by tam ostatně ten lupič popad – ledaže by šel po tom nóbl nádobí?“

„To nejni na nic,“ prohlásil Shinwell Johnson rozhodným tónem odborníka. „Žádnej překupník neveme krámy, co se nedaj ani roztavit, ani prodat.“

„Máte pravdu,“ řekl Holmes. „Podívejte se, slečno Winterová, mohla byste sem přijít zítra v pět hodin? Do té doby bych zjistil, zda by bylo možné, abyste navštívila dotyčnou dámu, jak navrhujete. Jsem vám nesmírně zavázán za vaši spolupráci. Snad ani nemusím zdůrazňovat, že moji klienti ocení štědře –“

„S tím na mě nechoďte, pane Holmesi,“ zvolalo děvče, „o prachy mi nejde. Jestli uvidím toho chlapa ležet v blátě a budu mu moct šlápnout do ksichtu, bude to pro mě nejlepší odměna. Takovou odplatu žádám. Budu u vás zejtra nebo kterej jinej den chcete, dokud po něm jedete. Tuhle Paša vám vždycky může říct, kde mě najdete.“

Nesešel jsem se pak s Holmesem až druhý den večer, kdy jsme jako obvykle večeřeli v našem restaurantu na Strandu. Pokrčil rameny, když jsem se ho zeptal, zda se při rozhovoru setkal s úspěchem. Nato mi vylíčil jeho průběh a já to líčení nyní převyprávím. Holmesova pádná, strohá výpověď vyžaduje jistou stylizační úpravu, aby získala méně přísnou podobu skutečného života.

„Slyšení jsme dosáhli bez obtíží,“ začal Holmes, „neboť slečna staví na odiv poslušnost, s jakou vyhoví každému otcovu přání v nepodstatných maličkostech, aby odčinila trestuhodnou svéhlavost ve věci svého zasnoubení. Generál zatelefonoval, že vše je připraveno, temperamentní slečna Winterová se objevila přesně podle úmluvy, a v půl šesté nás drožka vyložila před číslem 104 na Berkeley Square, kde ten starý voják sídlí – je to jeden z těch chmurných šedých londýnských hradů, vedle nichž i kostel působí frivolně. Lokaj nás uvedl do salónu se žlutými záclonkami a tam nás očekávala dáma – vážná, bledá, chladná a nepřístupná jako ledová socha na horském vrcholu.

Nevím, jak bych vám ji výstižně popsal, Watsone. Možná že se s ní setkáte, než dovedeme tu záležitost do konce, a pak budete moci využít vlastního spisovatelského talentu k jejímu zobrazení. Je krásná, ale takovou tou éterickou nadzemskou krásou fanatické bytosti, jež dlí myšlenkami v nadoblačných výšinách. Viděl jsem takové tváře na obrazech středověkých mistrů. Nedovedu pochopit, jak mohl ten hříšný netvor dostat do svých spárů právě takové nepozemské stvoření. Snad jste už postřehl, že se protiklady přitahují: oduševnělý typ a zvířeckost, člověk jeskynní a anděl. Horší případ jste však ještě neviděl.

Věděla ovšem, proč přicházíme – zloduch nelenoval a nakapal jí do duše jed proti nám. Přítomnost slečny Winterové ji myslím poněkud překvapila, ale nabídla nám každému židli s gestem velebné matky představené, která hodlá laskavě vyslechnout dva žebravé mnichy v pokročilém stadiu malomocenství. Kdybyste někdy trpěl přehnaným sebevědomím, Watsone, slečna Violet de Mervillová by vás vyléčila.

,Vaše jméno mi není neznámé, pane,’ pronesla hlasem jako vítr vanoucí od ledovce. ,Přicházíte, tuším proto, abyste očernil mého snoubence barona Grunera. Přijala jsem vás jen kvůli otci, který mne o to požádal, a chci vás předem upozornit, že nic, co řeknete, nemůže mít na mé úmysly sebemenší vliv.’

Zželelo se mi jí, Watsone. Představil jsem si v té chvíli, že by to mohla být moje dcera. Nebývám obvykle výřečný. Mám ve zvyku používat svého rozumu, nikoli spoléhat na své srdce. Skutečně jsem ji však zapřísahal nejplamennějšími slovy, jaká jsem při své povaze dokázal najít. Vylíčil jsem jí hrozné postavení ženy, která prohlédne skutečnou mužovu povahu až po svatbě a pak se musí nechat objímat rukama, na nichž lpí krev, a líbat smilnými rty. Neušetřil jsem ji ničeho – žádné hanby, hrůzy ani agónie, a zdůraznil jsem bezvýchodnost toho všeho. A veškerá moje procítěná slova nedokázala vyvolat ani sebeslabší záblesk na těch mramorových lících, ani záblesk pohnutí v těch do dáli upřených očích. Vzpomněl jsem si, co ten darebák říkal o posthypnotickém vlivu. Člověk by skutečně uvěřil, že se ta dívka vznáší nad zemí v jakési snové extázi. Avšak její odpovědi nechybělo na pádnosti.

,Vyslechla jsem vás trpělivě, pane Holmesi,’ pravila ,a zanechalo to ve mně přesně ten dojem, jaký jsem předpověděla. Jsem si vědoma toho, že Adelbert, že můj snoubenec vedl bouřlivý život, v jehož průběhu narazil na hořkou nenávist a musel čelit zcela neodůvodněným pomluvám. Vy jste pouze poslední z řady lidí, kteří mi přednesli své urážky. Snad jednáte v dobrém úmyslu, ačkoli mi bylo řečeno, že jste za své služby placen, a hájil byste patrně stejně ochotně baronovy zájmy jako vystupoval proti němu. Ať tak či onak, sděluji vám jednou provždy, že ho miluji a on miluje mne, a co si o tom myslí okolní svět, to mne nezajímá o nic víc než švitoření těchto ptáčátek pod oknem. Jestli při vší své ušlechtilosti někdy na okamžik pochybil, snad mi bylo určeno, abych ho povznesla k vznešenému postavení, které mu právem náleží. Není mi však jasné –’ tu obrátila pohled k mé společnici – ,kdo je tato slečna.’

Než jsem jí však mohl odpovědět, vpadla do toho jako větrná smršť ta Kitty. Jestli jste někdy viděl vedle sebe plamen a led, byly to ty dvě ženy.

,Já vám to povím sama,’ vykřikla Kitty, tvář zrůzněnou vášní, a vyskočila ze židle. Jsem jeho poslední milenka. Jsem jedna z ty stovky nešťastnic, co pokoušel a sved a pak odkop na smetiště, kde skončíte i vy. Jenže u nás to asi nebude na smetiště, ale na krchov, a to je možná lepší. Povídám vám, vy ženská hloupá, že vás ten chlap přivede do hrobu, jestli si ho vemete. Zlomí vám srdce nebo vám zlomí vaz, ale skoncuje s váma tak nebo tak. Neříkám to z lásky k vám. Nezáleží mi na tom ani za mák, jestli to přežijete, nebo ne. Říkám to, protože ho nenávidím a chci se mu pomstít za to, co mi udělal. Ale na tom nesejde a nemusíte se na mě tak koukat, vznešená dámo, protože se můžete dočkat toho, že na tom budete hůř než já, až s várna skoncuje.’

,Nepřeji si vést rozhovor o takových věcech,’ řekla slečna de Mervillová chladně. ,Oznamuji vám jednou provždy, že mám povědomost o třech případech, kdy můj snoubenec upadl do tenat nějakých ženštin, a jsem přesvědčena, že se z hloubi duše kál za jakékoli utrpení, které snad komu způsobil.’

,O třech případech!’ zaječela má společnice. ,Ty huso! Ty huso jedna pitomá!’

,Pane Holmesi, prosím vás, abyste tento rozhovor ukončil,’ pravil ledový hlas. ,Vyhověla jsem otci a vyslechla vás, ale nejsem povinna snášet blouznění této osoby.’

Kitty zaklela a vrhla se vpřed, a kdybych ji byl nechytil za zápěstí, byla by té nesnesitelné dámě vjela do vlasů. Dovlekl jsem ji ke dveřím a naštěstí se mi podařilo strčit ji do drožky, než došlo k veřejnému pobouření, protože se rozběsnila až k nepříčetnosti. Jistým chladným způsobem jsem se hluboce rozzuřil i já, Watsone, protože v klidné povznesenosti a naprosté sebejistotě té dívky, kterou jsme se pokoušeli zachránit, bylo cosi nepopsatelně dráždivého. Jste tedy opět informován, jak dalece jsme postoupili. Je mi jasné, že si musíme promyslet nějaký nový postup, neboť tento gambit nás nikam nedovede. Zůstanu s vámi ve styku, Watsone, jelikož je velice pravděpodobné, že vám také připadne role, ač je právě tak dobře možné, že v příštím tahu převezmou iniciativu oni, a ne my.“

Měl pravdu. Jejich rána dopadla – přesněji řečeno jeho rána, neboť jsem si nedokázal představit, že by do toho byla zasvěcena i slečna de Mervillová. Myslím, že bych vám mohl ukázat dlažební kostku, na které jsem stál, když mi oči zavadily o ten plakátek a hrůza mne rozechvěla až do hloubi duše. Bylo to mezi Grandhotelem a zastávkou na Charing Cross, kde jednonohý kamelot vyložil večerníky. Stalo se to pouhé dva dny po poslední rozmluvě. Černými písmeny na žlutém podkladě křičela ta hrozná novinářská zpráva:

 

VRAŽEDNÝ ÚTOK

NA SHERLOCKA HOLMESE

 

Myslím, že jsem stál hodnou chvíli jako ochromen. Nejasně si rozpomínám, že jsem kamelotovi vytrhl jeden výtisk, ten se začal rozčilovat, jelikož jsem ho nezaplatil, až jsem konečně stanul ve dveřích nějaké lékárny a hledal očima osudný sloupek. Zněl takto:

 

S politováním se dovídáme, se pan Sherlock Holmes, proslulý soukromý detektiv, se stal dnes kolem poledního obětí vražedného útoku, který zanechal neblahé následky. Nemáme zatím k disposici přesné podrobnosti, ale pan Holmes byl zjevně přepaden asi ve dvanáct hodin před kavárnou Royal na Regent Street, kde se na něho vrhli dva muži ozbrojení holemi. Pan Holmes utržil rány na hlavě a na těle a lékaři prohlásili jeho zranění za velmi vážné. Byl dopraven do nemocnice na Charing Cross, odkud byl později na vlastní přání převezen do svého bytu na Baker Street. Zlosyni, kteří ho napadli, byli prý slušně oblečeni a zmizeli kolemjdoucím z očí tím, se prošli kavárnou Royal a druhým východem se dostalina Glasshouse Street. Jsou to bezpochyby příslušníci zločineckého bratrstva,kterému zraněný už tolikrát způsobil pohromu svou činností a svým důmyslem.

 

Nemusím snad ani říkat, že sotva jsem očima přelétl poslední řádku, už jsem seděl ve fiakru směřujícím do Baker Street. U chodníku před domem stála koleska sira Leslieho Oakshotta, slavného chirurga, a jeho samého jsem zastihl na chodbě.

„Bezprostřední nebezpečí nehrozí,“ oznámil mi. „Dvě tržné rány na hlavě a několik větších podlitin. Rány si vyžádaly pár stehů. Píchl jsem mu morfium a nařídil naprostý klid, ale kratičkou rozmluvu vám mohu povolit.“

Po těchto slovech jsem tiše vstoupil do setmělé ložnice. Pacient měl oči doširoka rozevřené a já ho zaslechl chraptivě zašeptat mé jméno. Rolety byly do tří čtvrtin staženy, ale spodem se prodral sluneční paprsek a dopadal na ovázanou hlavu zraněného. Bílým plátěným obvazem prosákla temně rudá skvrna. Usedl jsem vedle lůžka a sklonil hlavu.

„No tak, Watsone,“ zamumlal slabounkým hlasem, „netvařte se tak zděšeně. Není to tak zlé, jak to vypadá.“

„Zaplať pámbu aspoň za to!“

„Nejsem zcela bezradný, když přijde na šermování holí, jak víte. Většině ran jsem čelil ve střehu. Na toho druhého jsem však již nestačil.“

„Co mohu pro vás udělat, Holmesi? Poslal je samozřejmě ten prokletý chlap. Půjdu a stáhnu z něho kůži zaživa, když řeknete.“

„Drahý příteli! Ne, nemůžeme dělat nic, ledaže by se policii podařilo ty dva lapit. Avšak jejich útěk byl dobře připraven. S tím musíme počítat. Vyčkejte ještě. Mám své plány. Za prvé je třeba moje zranění zdramatizovat. Přijdou se vás vyptávat. Nadsazujte, Watsone! Lze mluvit o štěstí, dožiji-li se neděle – otřes mozku – agónie – cokoli chcete! Nemůžete to přehnat.“

„Ale co sir Leslie Oakshott?“

„To bude v pořádku. Uvidí mne vždy z té nejhorší stránky. O to se postarám.“

„Máte ještě nějaké přání?“

„Ano. Vyřiďte Shinwellu Johnsonovi, aby Kitty někam uklidil. Ti frajeři půjdou teď po ní. Vědí ovšem, že se mnou spolupracovala. Když se odvážili napadnout mne, není pravděpodobné, že by ji pominuli. Tohle je neodkladná věc. Zařiďte to ještě dnes večer.“

„Vyhledám ho hned. Ještě něco?“

„Položte mi na stůl lulku a pěchovátko na tabák. Výborně! Zastavte se tu každé ráno a budeme plánovat další tažení.“

Domluvil jsem ten večer s Johnsonem, že zavede slečnu Winterovou do jednoho tichého předměstského příbytku a postará se, aby tam zůstala vskrytu, dokud nebezpečí nepomine.

Šest dní žila veřejnost v domnění, že Holmes zápasí se smrtí. Lékařské zprávy zněly velmi vážně a v novinách se objevovaly zlověstné odstavečky. Při svých pravidelných návštěvách jsem se ujišťoval, že to s ním není tak zlé. Holmesova odolná tělesná konstituce a železná vůle konaly divy. Rychle se zotavoval a já ho občas podezíral, že už nabyl více sil, než doznává i mně. Ten člověk měl v sobě zvláštní sklon k tajnůstkářství, který vedl k mnoha dramatickým překvapením, avšak způsoboval, že i jeho nejdůvěrnější přátelé mohli jen hádat, co vlastně zamýšlí. Doháněl k extrému axioma, že jen ten spiklenec se nevystavuje nebezpečí zrady, který své pikle kuje sám. Byl jsem mu bližší než kdokoli jiný, a přesto jsem si tuto přehradu mezi námi vždycky uvědomoval.

Sedmého dne mu vzali stehy, ale ve večerníku se objevila zpráva o růži v obličeji. Týž večerník přinesl oznámení, které jsem musel příteli doručit bez ohledu na jeho zdravotní stav. Noviny se zmiňovaly o tom, že mezi cestujícími na Ruritánii , jedné z parolodi společnosti Cunard, která vyplouvá v pátek z Liverpoolu, bude i baron Adelbert Gruner; důležité finanční a obchodní záležitosti ho odvolaly do Spojených států ještě před jeho nadcházejícím sňatkem se slečnou Violet de Mervillovou, jedinou dcerou atd., atd. Holmes vyslechl tu novinu s chladným, soustředěným pohledem v bledé tváři, z čehož jsem vytušil, jak tvrdě ho zasáhla.

„V pátek!“ zvolal. „Pouze tři dny čistého času. Tuším, že ten darebák utíká před nebezpečím. Ale to se mu nepodaří, Watsone! Přisámbůh, že ne! Potřeboval bych, abyste pro mne něco udělal, Watsone.“

„Jsem tu proto, abych vám byl k službám, Holmesi.“

„Dobrá, tak se tedy příštích čtyřiadvacet hodin věnujte intenzivnímu studiu čínského porculánu.“

Neposkytl mi k tomu žádné vysvětlení a já je ani nežádal. Dlouholetá zkušenost mne naučila vždy moudře poslechnout. Avšak když jsem vyšel z jeho ložnice a kráčel po Baker Street, přemítal jsem v duchu, jak u všech všudy splnit tak podivný příkaz. Nakonec jsem zajel do Městské knihovny na St. James’ Square, svěřil se s celou věcí příteli Lomaxovi, pomocnému knihovníkovi, a odkráčel směrem k domovu s obsáhlým svazkem pod paží.

Říkává se, že advokát, který prostuduje nějaký případ s takovou péčí, že v pondělí může vyslýchat svědka předvolaného jako znalce, do soboty všechny ty zhltané vědomosti zapomene. Jistěže bych nikde nechtěl vystupovat jako znalec čínského porculánu. A přece jsem ten večer a celou noc, až na krátký odpočinek, a druhý den dopoledne nasával vědomosti a vštěpoval si do paměti jména. Poučil jsem se o značkách velkých umělců-dekoratérů, o cyklickém datování, o charakteristických projevech dynastie Chan a přednostech Jung-luo, o písemných památkách dynastie Tchang a slavném primitivním údobí Sung a Juan. Nabit těmito znalostmi přibyl jsem večer k Holmesovi. Vstal již z lůžka, ač by se toho podle novinových zpráv nikdo nenadál, a seděl zabořen v oblíbeném křesle, podpíraje si důkladně ovázanou hlavu rukou.

„Ale, Holmesi,“ řekl jsem, „podle novin máte ležet na smrtelné posteli.“

„Přesně takový dojem,“ odvětil, „jsem hodlal vzbudit. A co vy, Watsone, prostudoval jste svou lekci?“

„Přinejmenším jsem se snažil.“

„Výborně. Mohl byste na to téma inteligentně pokonverzovat?“

„Domnívám se, že ano.“

„V tom případě mi podejte tu krabičku na krbové římse.“

Otevřel víko a vyndal malý předmět, který byl přepečlivě zabalen do jemného orientálního hedvábí.

„Musíme s tím zacházet s nejvyšší opatrností, Watsone. Tohle je pravý tenkostěnný porculán z období dynastie Ming. U Christieho jakživo neměli krásnější kousek. Úplná souprava by měla královskou cenu – převládá vlastně mínění, že kromě císařského paláce v Pekinu úplná souprava ani neexistuje. Při pohledu na tento kousek bude pravý znalec celý bez sebe.“

„A co si s ním mám počít já?“

Holmes mi podal vizitku, na níž bylo vytištěno: Dr. Hill Barton, Half Moon Street, č. 369.

„Takhle se pro dnešní večer jmenujete, Watsone. Navštívíte barona Grunera. Znám jeho zvyklosti a o půl deváté nebude patrně zaneprázdněn. Dopis ho zpraví předem o vaší návštěvě a vy pak řeknete, že mu přinášíte ukázku zcela jedinečné soupravy mingského porculánu. Pokládám za docela příhodné, abyste vystupoval jako lékař, protože tu roli můžete sehrát bez předstírání. Jste sběratel, tahle souprava vám přišla do ruky, slyšel jste, že se baron o čínský porcelán zajímá, a byl byste ochoten ji za určitou cenu prodat.“

„A za jakou cenu?“

„Oprávněná otázka, Watsone. Jistě by to vypadalo podivně, kdybyste neměl představu o ceně vlastního zboží. Tuto misku mi přinesl sir James a pochází, jak jsem vyrozuměl, ze sbírky našeho klienta. Nebudete přehánět, když řeknete, že by se sotva našel na světě druhý soubor, který by se tomuto vyrovnal.“

„Mohl bych třeba navrhnout, abychom dali soupravu odhadnout znalci.“

„Výborně, Watsone! Vy dnes přímo jiskříte. Navrhněte Christieho nebo Sothebyho. Z jemnocitu odmítáte určit cenu sám.“

„A co když mne nepřijme?“

„Ale ano, přijme vás. Trpí sběratelskou mánií nejvyššího stupně – a zvlášť v této oblasti, kde je uznávanou autoritou. Posaďte se, Watsone, a já vám nadiktuji ten dopis. Odpověď si nevyžádáme. Oznámíte mu prostě, že ho navštívíte, a proč.“

Byl to pozoruhodný dokument, stručný, zdvořilý a stylizovaný tak, aby v znalci vzbudil zvědavost. Vypravili jsme s ním bez prodlení obecního posla. A téhož večera jsem se s cennou miskou v ruce a s vizitkou dr. Hilla Bartona v kapse vypravil za dobrodružstvím.

 

Výstavné sídlo a krásný park potvrzovaly, co nám sir James vyprávěl o baronově bohatství. Dlouhá příjezdová cesta se vinula mezi vzácnými křovisky a ústila do rozlehlého vyštěrkovaného prostranství zdobeného sochami. Jistý jihoamerický zlatý král si to sídlo postavil v dobách velké konjunktury a nevysoká podlouhlá budova s vížkami v rozích, ač by architekta musela strašit i ve snu, vzbuzovala úctu svou rozlohou a bytelností. Lokaj, který by býval vynikal i na lavici mezi biskupy, mne předal komorníkovi v sametové livreji, a ten mne uvedl k baronovi.

Zastihl jsem ho před velkou otevřenou vitrínou, která stála mezi okny a obsahovala část jeho čínských sbírek.

Držel v ruce malou hnědou vázičku, když se při mém vstupu otočil.

„Račte se posadit, pane doktore,“ řekl. „Právě si prohlížím vlastní poklady a uvažuji, zda si skutečně mohu dovolit je rozmnožit. Tahle ukázka z období Tchang pochází ze sedmého století. Jistě vás bude zajímat. Pochybuji, že jste někdy viděl jemnější práci a nádhernější glazuru. Přinesl jste s sebou tu mingskou misku, o níž jste se zmínil v dopise?“

Opatrně jsem ji rozbalil a podal mu ji. Usedl k psacímu stolu, přitáhl si lampu, neboť se již zešeřilo, a jal se ji zkoumat. Přitom mu žluté světlo zalévalo tvář a mně se tak naskytla příležitost v klidu si ji prostudovat.

Byl to nepochybně mimořádně hezký člověk. Evropské pověsti o jeho fyzických přednostech nikterak nepřeháněly. Byl jen průměrně vysoký, ale postavu měl ladnou a pružnou. Snědou pletí připomínal téměř orientálce a jeho velké, temné, ospalé oči mohly snadno na ženy působit přímo neodolatelně. Krátké kníry, téže havraní barvy jako vlasy, byly natočené do špiček a pečlivě navoskované. Měl pravidelné rysy, příjemné na pohled, až na rovná ústa s tenkými rty. Žádná ústa, která jsem kdy viděl, nevypadala tak krutě – zela jako nemilosrdná vražedná rána ve tváři, stisknutá, nelítostná a strašná. Nečinil moudře, že si z nich zčesával vousy, protože mu je příroda dala jako varovné znamení, aby upozornila jeho oběti na nebezpečí. Jeho hlas byl vemlouvavý a způsoby dokonalé. Byl bych mu hádal něco málo přes třicet, ačkoli z dokladů vyšlo později najevo, že mu bylo dvaačtyřicet.

„Překrásná – vskutku překrásná!“ řekl posléze. „A vy tvrdíte, že vlastníte kompletní odpovídající šestiosobní soupravu. Udivuje mne, že jsem o těchto skvostných exemplářích dosud neslyšel. Vím o jedné soupravě v Anglii, která by se tomuhle vyrovnala, ale ta by sotva byla na prodej. Bylo by ode mne příliš nediskrétní, pane doktore, kdybych se vás zeptal, jak jste ji získal?“

„Co na tom záleží?“ nadhodil jsem co nejlhostejněji. „Vidíte, že ten kus je pravý, a co se ceny týká, spokojím se s odhadem znalce.“

„Velice záhadné,“ řekl a v temných očích mu krátce blesklo podezření. „U tak drahocenné věci si člověk přirozeně přeje znát všechny okolnosti transakce. Je jisté, že ten kus je pravý. O tom nemám nejmenší pochyby. Co kdyby se však později ukázalo – musím brát v úvahu všechny možnosti – že jste nebyl oprávněn soupravu prodávat?“

„Poskytl bych vám záruky proti jakýmkoli nárokům.“

„Pak by ovšem vyvstala otázka, jakou hodnotu by měly vaše záruky.“

„Tu by zodpověděli moji bankéři.“

„Zajisté. Přesto mi však celá ta záležitost připadá poněkud nezvyklá.“

„Můžete koupit, nebo nemusíte,“ řekl jsem lhostejně. „Učinil jsem vám nabídku jako prvnímu, jelikož jsem získal dojem, že jste znalec, avšak najdu bez obtíží jiné zájemce.“

„Kdo vás informoval, že jsem znalec?“

„Je mi známo, že jste na toto téma napsal knihu.“

„Četl jste mou knihu?“

„Ne.“

„U všech všudy, mně to zní čím dál tím nepochopitelněji! Jste znalec a sběratel, máte ve své sbírce mimořádně cenný kousek, a přitom jste se nenamáhal nahlédnout do jediného díla, kde byste se byl mohl poučit o skutečném významu a hodnotě svého vlastnictví. Jak si to mám vysvětlit?“

„Jsem člověk velice zaneprázdněný. Věnuji se své lékařské praxi.“

„To není žádná odpověď Má-li muž koníčka, najde si na něj čas, ať už se jinak zabývá čímkoli. Ve svém dopise jste tvrdil, že jste znalec.“

„To taky jsem.“

„Smím vám položit několik otázek, abych si to ověřil? Jsem nucen vám sdělit, doktore – pokud vůbec lékařem jste – že se mi celá tahle příhoda jeví čím dál tím podezřelejší. Zeptám se vás, co víte o císaři Süan–te a jak si ho spojujete s Šósóinem u Nary? Probůh, nic vám to neříká? Povězte mi tedy aspoň něco o Severní dynastii Wej a čím přispěla k rozvoji čínského umění.“

Vyskočil jsem z křesla v předstíraném hněvu.

„Tohle přesahuje všechny meze, pane,“ zvolal jsem. „Přišel jsem vám prokázat laskavost, a ne se dát zkoušet jako žáček. Mé znalosti z tohoto oboru se možná nevyrovnají znalostem vašim, avšak odmítám se vší rozhodností odpovídat na otázky, které jsou mi kladeny tak urážlivým způsobem.“

Hleděl na mne upřeně. Z očí mu zmizela všechna ospalost. Zablýsklo se v nich. Zuby zajiskřily mezi těmi krutými rty.

„Co to hrajete za hru? Přišel jste mne špehovat. Poslal vás Holmes. Hodláte na mne nastražit nějakou léčku. Ten člověk prý leží na smrtelné posteli, a tak vyšle své pohůnky, aby mne střežili. Vnikl jste sem bez obtíží, ale přisámbůh přesvědčíte se, že nebude tak snadné dostat se odtud.“

Vyskočil a já ustoupil o pár kroků, připraven bránit se jeho útoku, protože ten člověk se neznal hněvem. Snad mne podezíral od prvopočátku; ten křížový výslech mu jistě odhalil pravdu; věděl jsem, že nemám naději ho oklamat. Hmátl do postranní zásuvky a zuřivě se v ní přehraboval. Vtom mu dolehl k sluchu nějaký zvuk: znehybněl a soustředěně se zaposlouchal.

„Ha!“ zvolal, „ha!“ a vrhl se do místnosti za sebou.

Přiskočil jsem k otevřeným dveřím, a co živ budu, uchovám si v mysli jasný obraz výjevu, který se mi naskytl. Okno do zahrady zelo dokořán. A vedle něj jako děsivé strašidlo, s hlavou obtočenou krvavými fáči, v obličeji přepadlý a smrtelně bledý, stál Sherlock Holmes. V příštím okamžiku zmizel v otvoru a já zaslechl, jak dopadl do nízkých vavřínů dole pod oknem. S rozhořčeným výkřikem se za ním pán domu vrhl k otevřenému oknu.

A pak! Stalo se to ve vteřině, a přece jsem to vše jasně viděl. Paže – ženská paže – vystřelila z listoví. V témž okamžiku baron strašlivě vykřikl – to pronikavé zaúpění mi bude navěky znít pamětí. Přitiskl si obě ruce na obličej a slepě se rozběhl po místnosti, přičemž děsivě narážel hlavou do stěn. Pak upadl na koberec, koulel se a svíjel a jeho jekot zazníval celým domem.

„Vodu! Proboha živého, vodu!“ křičel.

Uchopil jsem karafu z malého stolku a pospíchal mu na pomoc. Zároveň přiběhl komorník a několik lokajů. Vzpomínám si, že jeden z nich omdlel, když jsem poklekl u zraněného a otočil mu ten strašlivý obličej ke světlu. Vitriol se do něho všude zažíral a odkapával z uší a z brady. Jedno oko už zbělelo a zeskelnatělo. Druhé bylo rudé a zapálené. Rysy, které jsem ještě před krátkou chvílí obdivoval, vypadaly, jako by krásný obraz malíř zlovolně přejel mokrou houbou. Byly rozmazané, vyrudlé, nelidské, hrůzné.

Několika slovy jsem sloužícím vylíčil, co se vlastně přihodilo, pokud šlo o útok s vitriolem. Někdo vyskočil oknem a jiní vyběhli do zahrady, ale bylo už tma a začalo pršet. Mezi jednotlivými výkřiky napadený běsnil a proklínal mstitelku. „To byla ta čertice Kitty Winterová!“ volal. „Ach, ta mrcha prokletá! Tohle mi zaplatí! Tohle mi zaplatí! Ach, bože na nebesích, taková bolest se nedá snést!“

Omyl jsem mu obličej olejem, přiložil gázu na živé maso a vstříkl mu morfium. Po tomto otřesu zapomněl na všechno podezření vůči mé osobě a chytal se mých rukou, jako by bylo v mé moci ještě očistit ty skelné oči, které na mne zíraly pohledem leklé ryby. Taková zkáza by mne byla pohnula k slzám, kdybych nebyl měl v živé paměti, jak zlotřilý život vedl k té ohavné proměně. Stisk baronových palčivých dlaní mi byl odporný a uvítal jsem s úlevou, když se dostavil jeho osobní lékař, provázený specialistou, a já ho mohl odevzdat jejich péči. Přibyl také inspektor od policie a tomu jsem dal svou pravou navštívenku. Postupovat jinak by bývalo pošetilé, a navíc zbytečné, neboť mne ve Scotland Yardu znali od vidění téměř stejně dobře jako Holmese. Poté jsem opustil ten dům hrůzy a beznaděje. Do hodiny jsem byl v Baker Street.

Holmes seděl v známém křesle, bledý a očividně vyčerpaný. Krom jeho zranění tu zapůsobila skutečnost, že i tímto mužem železných nervů události večera otřásly. Poslouchal s hrůzou, když jsem mu líčil baronovu proměnu.

„Odplata za hříchy, Watsone – odplata za hříchy,“ řekl. „Dříve či později člověka nemine. Ví bůh. že hřešil vrchovatě,“ dodal a vzal ze stolu hnědý svazek. „Zde je ta kniha, o níž to děvče mluvilo. Jestli tohle neodvrátí slečnu de Mervillovou od sňatku, nedokáže to už nikdy nic. Ale odvolá jej, Watsone. Musí. S tímhle se žádná žena, která má jen trochu sebeúcty, nemůže smířit.“

„Je to deník jeho lásek?“

„Spíš jeho prostopášností. Nazývejte jej, jak vám libo. Jakmile nám o něm to děvče povědělo, hned jsem si uvědomil, co by to bylo za skvělou zbraň, jen kdyby se nám dostal do rukou. Nemluvil jsem o tom tehdy, abych nedal najevo, co mám za lubem, protože to děvče by se bylo mohlo podřeknout. Ale přemítal jsem o tom. Pak mi to přepadení poskytlo příležitost vyvolat v baronovi domněnku, že se mne už nemusí obávat. To všechno mi hrálo do ruky. Byl bych ještě pár dní vyčkával, ale jeho odjezd do Ameriky mne donutil jednat. Nebyl by přece zanechal tak kompromitující dokument tady. Museli jsme tedy zasáhnout bezodkladně. V noci se k němu vloupat nelze. Má bezpečnostní zařízení. Nabízela se možnost večer, avšak musel jsem si být jist, že on sám bude pro tu chvíli jinak zaneprázdněn. Tak jste přišel na řadu vy a modrá miska. Potřeboval jsem však znát, kde je kniha uložena, a věděl jsem, že se jí musím zmocnit v několika minutách, jelikož vaše vědomosti o čínském porcelánu mi neposkytovaly mnoho času. Proto jsem na poslední chvíli přibral to děvče. Jak jsem mohl tušit, co obsahuje balíček, který tak opatrně schovávala pod kabátem? Myslel jsem, že se toho účastní výhradně v zájmu naší věci, ale ona si zřejmě hodlala vyřídit ještě vlastní účty.“

„Vytušil, že mne posíláte vy.“

„Toho jsem se obával. Ale upoutal jste jeho pozornost na tak dlouho, že jsem se mohl knihy zmocnit, ač ne na tak dlouho, abych se opět nepozorovaně vzdálil. Vítám vás, sire Jamesi, jsem velice rád, že přicházíte.“

Náš taktní diplomat se dostavil, jakmile mu Holmes vzkázal. Poslouchal s napjatou pozorností, když mu Holmes líčil, co se udalo.

„Dokázal jste zázraky – zázraky!“ zvolal nakonec. „Je-li však jeho poranění tak strašlivé, jak je doktor Watson popisuje, jistě dosáhneme bezpečně svého cíle a odvrátíme ten sňatek, aniž bychom museli použít jeho odporného deníku.“

Holmes zavrtěl hlavou.

„Ženy demervillovského typu takto neuvažují. Znetvořeněho mučedníka by milovala ještě vroucněji. Je třeba ho zničit po morální stránce, ne po fyzické. Tato kniha jí naleje čistého vína – a nevím, co jiného by to dokázalo. Psal to vlastní rukou. Ona to nemůže přejít.“

Sir James si odnesl jak deník, tak drahocennou misku. Jelikož jsem se sám už přespříliš zdržel, vyšel jsem s ním na ulici. Čekal na něho bílý kočárek. Naskočil do něj, spěšně cosi přikázal

olivrejovanému kočímu a bystře ujížděl pryč. Přehodil svůj kabát z okénka, aby zakryl rodový znak na dvířkách, ale já jej přesto ve světle nad vchodem zahlédl. Překvapením jsem až zalapal po dechu. Pak jsem se otočil a vyběhl po schodech opět k Holmesovu bytu.

„Zjistil jsem, kdo je náš klient!“ zvolal jsem, dychtiv mu vyklopit tu velkou novinu. „Představte si, Holmesi, že to je –“

„Je to věrný přítel a ohleduplný kavalír,“ řekl Holmes a pohybem ruky mne zadržel. „Spokojme se s tím teď i do budoucna.“

„Nevím, jakým způsobem bylo kompromitujícího deníku použito. Snad se toho ujal sir James. Anebo – a to je pravděpodobnější – byl tak nesnadný úkol svěřen otci mladé dámy. Ať tak či onak, žádoucího výsledku bylo dosaženo. O tři dny později se v Morning Postu objevila krátká zprávička, že zasnoubení barona Adelberta Grunera a slečny Violet de Mervillové bylo zrušeno. V témž čísle byla také zpráva o prvním policejním a soudním výslechu při přelíčení proti slečně Kitty Winterové, obviněné z vážného ublížení na těle vitriolem. Při soudu vyšlo najevo tolik polehčujících okolností, že byla odsouzena, jak si čtenáři jistě vzpomenou, k nejnižšímu možnému trestu. Sherlocku Holmesovi hrozilo obvinění z vloupání, ale pokud konečný cíl zůstává chvályhodný a viník je dostatečně proslulý, i přísné britské zákony se projeví jako lidské a pružné. Přítel ještě nezasedl na lavici obžalovaných.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist