<<< Literární doupě
Literární doupě

Jan Drda

NĚMÁ BARIKÁDA

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Barikáda z rozkvetlých kaštanů - Nezval Vítězslav, Hrubín František, Seifert Jaroslav, Halas František, Závada Vilém, Drda Jan, Pujmanová Marie, Holan Vladimír, Buriánek František
 
 
cena původní: 69 Kč
cena: 69 Kč
Barikáda z rozkvetlých kaštanů - Nezval Vítězslav, Hrubín František, Seifert Jaroslav, Halas František, Závada Vilém, Drda Jan, Pujmanová Marie, Holan Vladimír, Buriánek František
Hastrmani - Sýkorová-Pekárková Eva, Drda Jan
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 245 Kč
Hastrmani - Sýkorová-Pekárková Eva, Drda Jan
Hastrmani - Drda Jan
 
 
cena původní: 139 Kč
cena: 139 Kč
Hastrmani - Drda Jan

 

   1   

 

 

Truchlivý předdušičkový čas ležel na městě. Jen tu a tam, těžko utajitelná pod plachtou kouřů, zvedala se nad město ostrá kopí věží, bojovné stíny, ještě neodzbrojené tlupami nepřátel, kteří už půl roku klečeli Praze na prsou. A jak postupoval den, jasnělo nebe na všech stranách, z popela šedi vyvstávala modř, a potom odpoledne už to hořelo i zlatorudě v oknech, jež stála proti západu.

Sláva Mach byl odhodlán, že toho dne nevyjde z bytu. Prostál u okna dlouhý čas, s hradčanské výšky hledě na zkamenělé vlnobití města, a žíznivě se obíral každou jednotlivinou jeho tváře. Navždycky si chtěl vpálit do mozku podobu těchto tvarů. Neboť to bylo jediné, co mohl vzít s sebou na dlouhou cestu, jejíž počátek ležel v příští noci a konec bůhvíkde a bůhvíkdy. Byl rozhodnut, rozhodnut s tou technickou přesností, která ovládala jeho inženýrskou mysl, a celou touhu svého třicetiletého života mohl vykrátit a stáhnout do tří holých slov, do krátké slovní úsečky:

 

- Najít třetí frontu -

 

Jeho paměť, tak pronikavě obrazová, s důkladnou věcností si opakovala mapu Evropy. Zlín, Vizovice,

Slovensko od hor do roviny, kroužky maďarských měst se jmény, na nichž se láme český jazyk, Budapešt, hranice. Teprve tam, kde začíná Jugoslávie, ustupovala kartografická suchost jeho představ obrazu načisto jinému, prohořívala tvářemi kamarádů, na něž nemohl myslet bez tlučení srdce. Matija, Darko, Miško, Ivan, taková jména dával zeměpisným bodům své Jugoslávie, a každé z nich mělo jasnou, ostře myslivou hlavu, srdce, jež bylo plno explosivnosti, a ruce, pevné a přesné inženýrské ruce, strojařské ruce, jež s touže věcností umějí zakreslit polohu šroubu i stisknout spoušť mitrajézy. Jen letmo při tom vzpomínal, jak spolu bloudili hospůdkami

Malé Strany, rozjařeně oslavujíce události šťastně složených státnic, jak k ránu stoupávali uzounkou příkrou uličkou ke staré dřevěné koleji, neboť už nikdy v životě je nebude vidět v plné ostrosti obrazu jinak než v jednom blátivém příkopě, v zemi, jež nebyla ani jejich ani jeho, a do které přece s takovým nadšením pospíchali pro vlastní smrt. Jako by všecka jeho zkušenost s nimi, celý zážitek mnoha let zkrystalizoval v jeden temný noční obraz: za pytli s pískem, v příkopě plném deštné vody, očima k řece podivného jména jich stojí pět, druh vedle druha, za puškami, za kulometem, a v temnu před nimi začínají proskakovat bílé přízraky, zástup zběsilých džinů, z plna hrdla vyřvávajících orientální zaklinadla.

Madrid. Manzanares. Mauři.

Teprve se naplní třetí výročí té strašné listopadové noci, z jejíhož požářiště vynesl Sláva svůj obraz.

To bylo… počkej… v noci ze šestého na sedmý listopad roku třicátého šestého, noc přede dnem, o kterém Franco sliboval, že v něm vjede do madridských bran na arabském bílém hřebci, v noci, kdy ironický Madrid stavěl na stolek nejlepší kavárny šálek černé kávy pro tohoto vraha španělského národa, pobízeje ho s výsměškem, ať si ji přijde vypít, nebude-li mu příliš horká.

Z té noci plné zoufalství i slávy pocházejí ta čtyři soudružská jména. Hned z Prahy spolu utíkalo všech pět, spojených dávným svazkem kolejního soudružství, spolu na jednom stole a jedním perem podepsali přihlášku do Mezinárodní brigády, a spolu v jednom zákopu vykřikli pevná slova v řeči, jejíž ostatní výrazy se teprv učili slabikovat. No pasaran! A této noci Mauři neprošli, popadavše před jejich kulomety.

 

Taková pouta nepopraskávají, nezrezavějí ani v tom nečase, kdy Madrid padl zradou, ani v tom nečase, kdy v stejném týdnu padla zradou Praha.

Tenkrát v květnu osmatřicátého, kdy se Sláva vracel do Prahy jako rekonvalescent se sotva zahojeným průstřelem plic, ti čtyři zůstali dole ve Španělsku.

„To není poslední fronta,“ řekli mu na rozloučenou, aby utěšili zoufalství jeho tělesné bezmoci. Jak pálila ta slova, sotva se dostal do Prahy! Opustiv

Madrid, našel zákopy rovnou před Prahou. Jediným vlkodlačím skokem urazil zbrojný fašismus tu vzdálenost, a naježiv se k druhému, zdvíhal už přední drápy. Pod šedozelenými přilbicemi šli kamarádi do hraničních pevností. Za jejich zády, uvnitř země, tvrdé odvahou, hryzala zrada.

„Madrid… to nebyla poslední fronta. Teď bude Praha!“

A mysle na ty čtyři, kteří tam dole drželi tu první, madridskou, přemohl tenkrát Sláva všecky tělesné bolesti. V pevnosti, od jejíchž pancéřových vrat zahodili dobrovolně klíč, seděl pod periskopem, hledaje v zorném poli nepřátelské tanky. A kamarádi, noví kamarádi ze všech koutů Čech, zedníci, zámečníci, havíři, kamarádi tak prastaří jednotou vůle, která je svedla do této betonové krychle, chvěli se nedočkavostí po prvním výstřelu, jenž zjednoduší všecky lidské výpočty.

„Co je fašismus?“ ptávali se po významu slova, ale instinktem své lidskosti jej bez ptaní znali až do morku kostí, a sedíce u svých dokonalých strojů jako fortelní řemeslníci, které nic nemůže připravit o rovnováhu, chystali mu své dávky ohně.

V Praze prý budou odevzdávat památný Václavův meč jednookému generálu, jenž má vést naše pluky, říkalo jednoho dne rádio. A oni, neznabozi, cítili mrazení v zádech, mrazení dávných pohádek, v nichž hrdina utíná devaterou dračí hlavu. Mrazeni rozhodnutí, mrazení slavné jistoty.

Druhý den koktalo rádio kapitulaci.

Zeslábli studem sami před sebou. Leč přece nechtěli odejít. Zbývala už jen donquiotská gesta.

I když neznali toho smutného kavalíra, každý z nich byl jich v tuto chvíli schopen. Týmž okamžikem mysleli na sebevraždu i na zoufalý beznadějný výpad, v němž padnou do posledního. Pak se v nich něco zlomilo. Nebyli ani donquijoti, polykali své slzy, balíce uzlíčky, a mokrým hlasem proklínali celý svět, jemuž nelze uvěřit ani jedno prašivé slovo.

Ta první, madridská, držela pořád pevně.

Ta druhá, pražská, padla bez výstřelu.

Do prosince se Sláva ploužil v uniformě. Tak bezcenné. Postrkáván se svým útvarem s místa na místo, četl v novinách slova čím dál zbabělejší. Vrátit se dolů? Přece jenom se vrátit dolů, kde slovo Neprojdou do teďka neztratilo svou váhu? V prosinci dostal zápal plic. Ztrativ docela vůli, potácel se v nemoci přes celou zimu. Nač žít? myslel si v horečkách, a najednou se mu chtělo vzdát se všeho, odejít, odejít až tam, kde myšlenky i věci definitivně ztrácejí svůj tvar. V březnovém dni plném metelice, která třeskala v okně za jeho nemocniční postelí, prý přišli Němci. Pak padl Madrid. Jak kalná špinavá potopa se to hnalo Slávovou horečnou hlavou. Nebylo front. Svět zradil sám sebe tak beznadějně, že všechen život ztrácel smysl. A v nocích plných stoupající horečnatosti vstávali před ním z krvavých mlh ti čtyři, Matija, Darko, Miško, Ivan, už bez pušek, bez mitrajéz, s obvazky, jimiž prosakovala krev.

Vstávali před ním, ironicky kývli ztěžklými hlavami, a pak, podpírajíce druh druha, v smutném chorovodu odcházeli někam pryč, někam, kde všecky tvary pohlcuje jednostejná mlha nejsoucnosti.

Proč kývají? To nad Prahou? Nad frontou vzdanou bez výstřelu? Nade mnou? Nad námi všemi?

Nad Madridem, jemuž i Praha obnažila záda?

Ztěžka se vracel ke zdraví, zdržován nočními fantasmagoriemi. Pak, jednou v dubnu, přišel v neobvyklou hodinu kamarád lékař.

„Musíš pryč. Už tě hledají…“

Pochopil v okamžiku. A první, co se mu dralo na ochablý jazyk, byla resignace. Ať jenom přijdou.

Ať si přijdou.

Myslí-li na to Sláva teď, na sklonku října devětatřicátého, usměje se. V hradčanském okně nad Prahou, v bytě, jenž nepatří jemu, loučí se s tímto městem. Zdráv, plný síly. Pevný a jistý sám sebou, jako tenkrát. Pět měsíců se toulal po Vysočině, celým tělem polykal slunce na pasekách, posedával mezi venkovany, které už válka svrběla v dlaních, tak jako sedláka svrbívá příští déšť. Víc síly, víc síly, říkal si na dlouhých slunných toulkách, a házeje na osamělých pastviscích kameny, myslil na příští granáty.

A sahal do náprsní kapsy pro lístek, který ho po dlouhých oklikách došel v květnu. Lístek, na jehož razítku byla bělehradská azbuka.

„Konstrukce spadla. Špatné výpočty. Chystáme novou.“

Nic víc. Jen čtyři podpisy. Čtyři křestní jména. Po tolika setkáních s mrtvými živé, radostné písmo. Pokoušel se jim psát, den za dnem na ně myslel. Před měsícem napsali mu po druhé. Zas na tu starou kolejáckou adresu.

„Jdem na novou montáž. Potřebujeme ještě jednoho konstruktéra.“

Volali ho. Přes všecko nebezpečí se vrátil do Prahy, doprostřed vlčí pasti. Horečně hledal spojení.

Našel. A ví už, kudy se má dát. Jeho rychlík odjíždí večer o desáté.

„Budeš-li mít kliku, za týden jsi v Bělehradě,“

řekla mu spojka. Kam z Bělehradu dál, bůh ví. Naši prý mu tam řeknou víc, dostal instrukce. Ale on nemyslí na anonymní „naše“, s úpornou jistotou si opakuje čtyři drahá jména. Především ti mu řeknou.

Ti vědí nejlíp, kudy kam.

Najít třetí frontu. Která nepadne.

Svečeřívá se. Město, zapadlé do soumraku, už se s ním rozloučilo. Nevidí věží, na něž bude vzpomínat. V zítřejším svítání už bude jinde, v místech, kam dosud nevkročil, mezi lidmi, jejichž tváře si neumí představit. Tak sbohem, Praho. A možná někdy přijdu.

Je dvacátého osmého října třicátého devátého roku před večerem. S malým kufříkem nasedá Sláva do tramvaje na Hradčanském náměstí, docela už v mysli odloučen od tohoto města. Opakuje si adresy, kterým se musel naučit nazpaměť. Leč tramvaják, od něhož si bezmyšlenkovitě kupuje lístek, se náhle zeptá:

„Vy nemáte trikoloru?“

Ne, vrtí hlavou, a teprv teď si uvědomuje, kolikrát vidí červenomodrobílou na klopách svých sousedů, na kabátech žen, na čapkách mladých dělníků. Město slaví národní svátek. Mlčky a tvrdošíjně. Ale před

Slávou leží jasně narýsovaná cesta. V sedm na nádraží. Ani minutu zpoždění. Jedna mladá žena vstane, přijde až k němu, vytáhne z kabelky kousek trikolory, a širokýma tmavýma očima se mu podívá do obličeje.

„Smím?“ vytahuje z klopy špendlík, „anebo máte strach?“

Mlčky jí tiskne ruku na poděkování. Je dojat. Ale souvislost… souvislost s tímto děním už ztratil. Nemyslí na ulice. Nemyslí na průvody. Myslí na pušku.

Na zákop.

V zátočině nad Klárovem, zrovna v tom místě, z něhož tak lačně obhlížíval Prahu, když do ní přišel po maturitě, zachytí jejich uši první dunění.

s „V Praze je živo!“ řekl muž vedle Slávy, a oči všech se najednou zaostří. V trojí kadenci, jak táhlé zahřmění bouřky, stoupá nad město jednolitý křik.

Dálka mu bere srozumitelnost, ale síla toho výkřiku poráží i dálku. Jako by celé město zarachotilo svými zdmi, jako by dunělo v kamení a v zemi. Jako by dělostřelba za vrchy rozpoutávala oheň. Nemohou uhodnout, odkud stoupá ten křik. Ale než se nadějí, pár stanic za mostem, jsou sami v něm. Je tmavo v ulicích, a temná masa těl se valí, valí v útočném rytmu někam dopředu. Tramvaje trčí jako skaliska uprostřed lidského proudu.

„Všichni poctiví Češi s námi!“ křikne kdosi do vnitřku vozu. A celé osazenstvo, jako by čekalo jen na tento povel, zvedne se se svých míst a vyvalí se do tmy. Mladá žena, jež připíchla Slávovi trikoloru, řekne vyčítavě, když přechází kolem něho:

„A vy zase ne?“

„Já… chvátám…“ zakoktá rozpačitě. A nesmyslně. Neboť tento vůz, jenž údajně jede k nádraží, se nepohne už ani o krok. Je to lež? říhají dívčiny oči, a její ruka chytí Slávovu pěst. Nebojte se, čeho se máte bát, což nejste voják?

Vyskočil vedle ní. Ucítil, kterak v tom okamžiku ztrácí svou chladnou vůli. Je zaklet v magickém poli tohoto zástupu, je nesen dopředu nejen tělesným tlakem, ale i divokou závratí nenávisti a vzdoru. Jeho město se s ním rozloučilo. Nevidí věží, na něž bude vzpomínat. V zítřejším svítání už bude jinde, v místech, kam dosud nevkročil, mezi lidmi, jejichž tváře si neumí představit. Tak sbohem, Praho. A možná někdy přijdu.

Je dvacátého osmého října třicátého devátého roku před večerem. S malým kufříkem nasedá Sláva do tramvaje na Hradčanském náměstí, docela už v mysli odloučen od tohoto města. Opakuje si adresy, kterým se musel naučit nazpaměť. Leč tramvaják, od něhož si bezmyšlenkovitě kupuje lístek, se náhle zeptá:

„Vy nemáte trikoloru?“

Ne, vrtí hlavou, a teprv teď si uvědomuje, kolikrát vidí červenomodrobílou na klopách svých sousedů, na kabátech žen, na čapkách mladých dělníků. Město slaví národní svátek. Mlčky a tvrdošíjně. Ale před

Slávou leží jasně narýsovaná cesta. V sedm na nádraží. Ani minutu zpoždění. Jedna mladá žena vstane, přijde až k němu, vytáhne z kabelky kousek trikolory, a širokýma tmavýma očima se mu podívá do obličeje.

„Smím?“ vytahuje z klopy špendlík, „anebo máte strach?“

Mlčky jí tiskne ruku na poděkování. Je dojat. Ale souvislost… souvislost s tímto děním už ztratil. Nemyslí na ulice. Nemyslí na průvody. Myslí na pušku.

Na zákop.

V zátočině nad Klárovem, zrovna v tom místě, z něhož tak lačně obhlížíval Prahu, když do ní přišel po maturitě, zachytí jejich uši první dunění.

„V Praze je živo!“ řekl muž vedle Slávy, a oči všech se najednou zaostří. V trojí kadenci, jak táhlé zahřmění bouřky, stoupá nad město jednolitý křik.

Dálka mu bere srozumitelnost, ale síla toho výkřiku poráží i dálku. Jako by celé město zarachotilo svými zdmi, jako by dunělo v kamení a v zemi. Jako by dělostřelba za vrchy rozpoutávala oheň. Nemohou uhodnout, odkud stoupá ten křik. Ale než se nadějí, pár stanic za mostem, jsou sami v něm. Je tmavo v ulicích, a temná masa těl se valí, valí v útočném rytmu někam dopředu. Tramvaje trčí jako skaliska uprostřed lidského proudu.

„Všichni poctiví Češi s námi!“ křikne kdosi do vnitřku vozu. A celé osazenstvo, jako by čekalo jen na tento povel, zvedne se ze svých míst a vyvalí se do tmy. Mladá žena, jež připíchla Slávovi trikoloru, řekne vyčítavě, když přechází kolem něho:

„A vy zase ne?“

„Já… chvátám…“ zakoktá rozpačitě. A nesmyslně. Neboť tento vůz, jenž údajně jede k nádraží, se nepohne už ani o krok. Je to lež? říkají dívčiny oči, a její ruka chytí Slávovu pěst. Nebojte se, čeho se máte bát, což nejste voják?

Vyskočil vedle ní. Ucítil, kterak v tom okamžiku ztrácí svou chladnou vůli. Je zaklet v magickém poli tohoto zástupu, je nesen dopředu nejen tělesným tlakem, ale i divokou závratí nenávisti a vzdoru. Je kamenem v hradbě, která se hnula. A když vykřikne dav, i jeho ústa začnou křičet týmž rytmem, týmiž, nikým nenapověděnými slovy, touž kadencí, která dělá z vět jednolité dunění bouře. Rameno na rameni, bok po boku se někam hrnou, stěsnáni jako zdivo, a hlava toho obrovského beranidla tam vpředu do něčeho úporně bije. Nic nevíš, nic nevidíš, a přece všecka tykadla tvých smyslů jsou až tam vpředu, v neznámém předku, a každé hnutí houfů tebou prochází jako elektřina.

„Pryč s fašismem! Pryč s Hitlerem!“

„Ať žije svobodné Československo!“

Úžasný zpětný náraz projede davem. Jako zraněný býk se otřese, nohy zaraženy do země, do všech údů pronikne záchvěv mrákoty, a zas se všechen naježí, sbíraje sílu k divokému útoku.

„Střílejí! Střílejí do nás!“

Pryč s vojáckými instinkty, jež velí zalehnout!

Vzpřímen jako praporečník, proniká Sláva davem, rozráží váhavé, probíhá couvajícími, dere se k místu střelby. Všemi smysly vnímá strašné nebezpečenství tohoto okamžiku. Zná je tam zezdola, ví, co znamená první voják, jenž obrátí k nepříteli záda. Teď je třeba vyrazit, teď je třeba strhnout, ať padne kdo padne! Prorazí až k čelu vzbouřeného davu. Tři kroky před ním už je jenom prázdné dláždění. Čtyřicet kroků dál četa SS. Jdou proti lidem s pistolemi v rukou a projektily třískají do dláždění. S výkřikem hrůzy, chytajíce se za život, padají zraněné ženy.

A muži s rukama zoufale prázdnýma se sklánějí na dlažbu, holými prsty se pokoušejí rvát žulové kostky, ulámanými nehty horečně odhrabují zem v uzounkých škvírách.

„Smrt fašismu!“ křičí ještě pořád, sami přijímajíce smrt z fašistických rukou. A Sláva Mach, stoje v prvních řadách těch, kteří mají padnout, stoje bezbranný proti kulkám, vzlyká pocitem nesmírného štěstí. Ne za horami, ne přes půl Evropy, ale tu, v této čáře, kterou rýsují první mrtví, je jeho třetí fronta! Srdcem každého z nich, živými jako mrtvými, prochází její hraniční čára, tudy, ať živými či mrtvými, se fašisté už nikdy nedostanou vpřed.

Našimi srdci neprojdou!

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist