Jan Drda

NĚMÁ BARIKÁDA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PADLÍ V AKCI MARTINA

Tak ležel v nenatřené, rozklopené rakvi: sotva třicátník, krátkých světlých vlasů, ze široka se usmívaje na vlastní smrt. Pod rozepjatou železničářskou kazajkou bylo vidět modrobílé pruhované tričko s černou skvrnou průstřelu blizounko srdce.

Někdo mu položil pod ránu malou snítku modrého bezu.

Stovky lidí, hledající horečnýma očima své ztracené příbuzné, chodily kolem mrtvoly, odvracejíce oči od tváře načisto nepovědomé.

„Napište: Neznámý železničář!“ řekli posléze, když se nad ním vystřídali dělníci ze všech pražských nádraží.

Nikdo z nich ho v životě neviděl. Nikam nepatřil.

Neměl dokladů.

V kapsách mu našli skrojek zatvrdlého chleba a sedm kostek cukru.

Leží ve společném hrobě padlých barikádníků a na domovní zdi, u níž ztratil život, visí na hřebíku jeho modrá čepice, kytka růží a nápis v zaskleném rámečku:

 

Na tomto místě hrdinně padl

v boji proti hordám SS

5. května

NEZNÁMÝ ŽELEZNIČÁŘ

 

Když ho v sobotu přinesli na obvaziště, nepřidělal sanitě práci.

„Okamžitá smrt!“ řekl lékař, jenž ho prohlédl.

A mladík v manšestrových kalhotách a červenobíle natřené německé přilbě, který držel zadní konec nosítek, dodal:

„Dostal ji hodně zblízka. Viděl jsem Němčoura, co mu ji vpálil. Svalil se, ani nehlesl. To byla ss… sakramentská smůla…“

Voda té cizí bezejmenné řeky tak jako včera, jako předevčírem tiše bila do boku upoutaného člunu, neměnný vteřiník jediného Hryhoryjova časoměru.

Kdykoli vyhlédl škvírami rozpukaných prken, jež kolem něho tvořila kryt před nebezpečným okolím a nad hlavou mu vybíhala v protideštnou střechu, viděl její šedozelené vlnění od břehu k břehu, splývavé jak sám čas, který už přečkal v dřevěné, plísněmi páchnoucí rakvi starého lodního domku, jehož podlaha se bortila pod nohama a jehož dávno vytlučená okénka byla pancéřována pomalovanými plechy pradávných krámských reklam.

Toho jitra vyryl Hryhoryj šestnáctý vrub na okraj dřevěné palandy, pod jejíž provlhlý, zespoda hnijící slamník schoval šiněl, soukennou krasnoarmějskou čapku i polorozpadlou uniformu, látanou desaterým druhem hadrů a v prasklých švech sešívanou kousky rezavého drátu.

Snad by bylo rozumnější, kdyby to všecko byl zatížil kamenem a utopil na dně řeky, aby smazal poslední znamení své totožnosti. Snad se měl spokojit modrobíle pruhovaným morjáckým tričkem, které si beztak nechal na holém těle pod košilí, a v němž chodívají námořníci, ač jinak nazí, přes práh své vlastní smrti.

Ale což právě tyto trosky nejsou jediným svědectvím, jedinou řečí i jedinou slávou námořníka Hryhoryje? Znova a znova leštil křemenitým pískem pět zbylých mosazných knoflíků, až jejich hvězdy svítily jako za slavných přehlídek: hlásí se, soudruhu maršále, Jakimčuk Hryhoryj, námořník černomořského flotu, čtyřikrát raněn, třikrát vyznamenán. Že zajat? Zajat! Mina mnou třískla o zem, potvora, duši se pokoušela z těla vyrazit. Ale morjacká duše je houževnatá. Povyrazila ji, na samém okraji byla, jen kousek chybělo, aby mne chytla zubatá do smrtí-cích drápů. Nechytla ona, chytli Fricov é. Na zemi, vleže, v mrákotách. Takový je osud: dvakrát se pode mnou torpédovka potopila, ale moře nechtělo, vyplivlo mne. Na souši mne čerti dostanou, jako ovce jim vběhnu do pazour, k německé mině se přichomejtnu, zrovna když exploduje. Z uší mi tekla krev, jazyk mi docela ochroml. Všecku sílu jsem ztratil, jako mátoha se vleču mezi soudruhy. Po sněhu, po zmrazcích, bos. Boty nám zuli, čerti, řemenem bili přes obličej, přes záda, všude. Co biješ, ďáble? Tebe je třeba po hubě bít i Ale ruce jsou chabé, jako by patřily cizímu, ani se nezvednou, nohy se pletou jedna druhé do cesty, myslím si: padnu.

Lepší je mně umřít na místě. Jen hlava, proklatá, nechce. Vzpouzí se smrti. Nač je ti padnout jak prašivý pes? Seber se, vzchop se, jenom se nevzdávej, však přijde čas, kdy jim budeme oplácet! Takový je hlava velitel, takový politruk: zoufalství nepřipustí. Dva rohy den za dnem vydává stejný rozkaz. Vydržet. Nezhebnout. Žer třeba trávu, shnilé brambory polykej, kůru se stromů ohryzuj, jen vydrž, vyčkej toho našeho okamžiku! Taková je má hlava, soudruhu maršále: prostě umí vydat správné heslo.

Znova a znova převrací Hryhoryj v e vzpomínce ty strašné dva roky, nestvůrné přesýpací hodiny, v nichž každá vteřina je znamenána pádem mrtvého, kde šílení hřebci přeskakují hromady ubitých. Sluch, rozvrácený minou, se Hryhoryjovi vrátil jen proto, aby mohl slyšet sténání mučených. Ale ústa, stokrát sevřená křečí kletby, zůstávají němá. Kolikrát se dusil svým ochromlým jazykem, kolikrát vběhl na samý okraj zoufalé vzpoury, v níž pěsti touží aspoň jednou uhodit, i když se toto gesto platí smrtí! Ale ta ledová rozvaha mozku, chladnokrevný velitel rozum, je strhne vždycky v poslední vteřině: jak málo by byla jen tato jedna rána!

Tak se Hryhoryj dočkal dne, kdy z dálky zaduněla děla a zbledlí Fricové úprkem naháněli prořidlé houfy zajatců do vagonů dobytčáků. Noc a den, jas a tma, noc a den, jas a tma, jednotvárné počitadlo, v němž čas, násoben hladem, roste do obludné bezbřehosti. Umrlčí bubny kolejnic duní své nepřestajné tramtadá, tramtadá, otupujíce všecky smysly.

Nikdo už nemá sílu vzdorovat. Žízniví, s chrupem vyceněným, odcházejí soudruzi se světa, a jejich vyzáblá těla tuhnou na dně vagonu.

Jen Hryhoryjův soused, dělostřelec astronom, zkoumá za krátkých nočních zastávek hvězdnění jarní oblohy. Stoje Hryhoryjovi na ramenou, obličej přitisknut na mřížky okénka, odhaduje z polohy souhvězdí směr jejich jízdy. Na jih. Na jih, říká první i druhé noci. Třetí noci už nemá síly, aby se vyšplhal k okénku. Vodu, vodu, sténá Hryhoryjovi do ucha.

Páté noci zemře.

Hryhoryj Jakimčuk, poslední nepoddajný v tom strašném jarmarku smrti, docela osaměl. Jazyk zprahlý žízní mu otékal v ústech, mázdra mrákot mu povlékala oči. Už nevzpomínal rodné Ukrajiny, zlaté jak medná plástev, nemyslel na ryšavost pšenic, na jablka, omžená dechem raného podzimu, na modrojasno nebe nad přístavy, na sladkou krásu domova, po níž dříve plakal steskem. Vysílenými prsty vzpomínky ohmatával jen jedinkou věc, studenou železem, tvrdou jak sama nenávist: myslel jen na svůj automat, na ten, který mu vypadl z rukou, když před ním třaskla mina.

Kolísavý jekot poplachových sirén protrhl blánu jeho nenávratného usínání. V neznámé krajině, v neznámém čase stojí jejich vlak, honvoj hromadných rakví, a nad ním duní motory vzdušných flotil. Jim patří strašné ticho, když sirény umlknou. Hryhoryj, trosečník v nezměrnosti moře, čeká na signály bomb.

Neozývají se. Nerušeně zní ticho klidným vysokým tónem. Jen písek náhle zaskřípe kdesi blizounko, jako by po něm prošla lehká lidská noha. A potom někdo položí ruku na železo závory, která tarasí vagónové dveře. Štěrbina jarního dne se rozklopuje před očima Hryhoryje. Den. Nebe. Vzduch. Jak ve snu hledí Hryhoryj do tváře cizího člověka.

Nevelký, snědý, tvář zašpiněnou mourem, nahlédne do vnitřku vagonu. Člověk. Ne Fric. Oči má plné hrůzy nad tím hřbitovem. Pak spatří Hryhoryje. Jediného živého. Opře se ramenem do dveří, rozšíří štěrbinu vchodu. Ani slova si neřeknou. Jen jedno velké mlčenlivé gesto: muž zvedne praporek, který měl v podpaždí. Ukáže jeho barvu. Rudá.

Taková je historie útěku námořníka Hryhoryje.

Uprostřed leteckého poplachu, kdy Fricové zalezli do podzemních krytů, v neznámém nádraží neznámého města utíká Hryhoryj mezi haldami uhlí a popela, běží v tu stranu, na kterou ukázal muž s praporkem. Klopýtá po pražcích, přelézá prkennou ohradu, ztrácí se v bludišti periferních ulic. Nozdrami zachytí bahenní říční pach. Najednou ho křivolaká ulička vyvrhne rovnou k pobřežní navigaci.

Špinavá, kalná, s povlakem mastných duhových ok, uhasí tato řeka Hryhoryjovu žízeň. Do půlnoci byl skryt pod převráceným člunem. Když vyšel měsíc, v poslední čtvrti úzký jak štěrbina kočičího oka, vydal se Hryhoryj na další cestu. Přešel přes říční most, tuše, že v tu stranu má blíž k okraji města. Ale sotva se dostal dvě stě metrů proti proudu, nohy se pod ním zhroutily slabostí. Pudem živočicha, který hledá předsmrtnou samotu, doplížil se k starému lodnímu domku. Poslední silou vytrhl chatrnou petlici z prohnilého dřeva, nahmatal uvnitř pryčnu se slamníkem, a nemysle už na nebezpečí, upadl do mrákotného spánku.

Přemítavě hledí Hryhoryj na cizí bezejmenné město.

Na malý kousek jeho neznámé tváře, vytínaný pěti štěrbinami mezi lodními prkny. Docela napravo se ježí nezřetelná továrna čtyřmi stožáry komínů, jejichž špice rozdírají plachtění městských kouřů, docela nalevo se vysunují ocelová tykadla jeřábů v místech, kam zajíždějí dlouhé nákladní čluny, natřené smuteční barvou a vlečené proti proudu šedými remorkéry. A mezi těmi dvěma místy, při samém protějším břehu, popojíždějí kolem temných dřevěných stavení se širokými vraty soupravy nízkých nákladních vagonů. Drobné figury posunovačů pobíhají od vozu k vozu, dávajíce znamení píštalkami, jejichž zvuk se nese přes řeku jak temné hvízdnutí komárovo. Slouží Němcůrn. O tom nepochybuj!

S paluby člunu, v němž sedí Hryhoryj, jedinou kulometnou serií bys mohl přervat jejich nepřátelskou služebnost, kdyby…

Ne, tato otázka není jednoduchá. Hryhoryj nenávidí cizí vagony, ale nemůže nenávidět cizí lidi kolem nich. Jeden z nich mu otevřel vrata vagónové rakve a v jeho tváři kromě hrůzy nad mrtvými spatřil Hryhoryj jasno tak strašně dávno neviděné.

Světlo, které se rozžehuje uvnitř člověka. Takové, jakému přivykl doma, na lodi, ba i v lágru mezi soudruhy, než jim je vyleptaly z očí hlad a smrt. Světlo od člověka k člověku. To, které v Němcích dočista zhaslo. Ať se jmenoval jakkoliv, ten člověk nebyl Němec.

Ani ten druhý nebyl, který rovněž zachránil Hryhoryje před smrtí. Noc a den po svém útěku z vagonu ležel Hryhoryj na vlhkém slamníku, roztřásán hladovou horečkou, propadaje se z mučivého bdění do mučivějšího blouznění, stíhán přeludy bestií, kterým se vymkl z drápů. Hrdlo mu znova rozpraskalo žízní.

A v tichu pod svým pelechem slyšel vodu, jak šplouchá o bok lodky, vodu jen pár kroků od žíznivých úst.

Ach, kdyby uprostřed dne spadla noc, aby se mohl vyplížit na palubu, aby v ní mohl omočit prsty, aby mohl nabrat do dlaně aspoň jediný doušek. Půl dne bojoval s pokušením, čekaje na příchod soumraku, štěrbinou v prkně civěl na jarní slunce, jak tkví bez posunu na odpolední obloze. Až do západu vydržel.

V dlouhém jarním soumraku, kdy světlo na ústupu bojuje o každou vteřinu, přece jen ztratil rozvahu. Po čtyřech se vyplížil na bok paluby, nahnul se nad tmavnoucí vodu, v hlubokém předklonu do ní ponořil ruce a hlt za hltem lačně polykal říční špínu až do slastné sytosti. Když se chtěl znova vztyčit, chytla ho závrat. S námahou zvedl trup nad okraj loďky. Pak se zhroutil.

Pár kroků nad ním stál na nábřeží cizí člověk.

Sud bůh, odkud tak náhle přišel. V úleku přihlížel

Hryhoryjovu marnému zápasu s vysíleným tělem.

Plaše se rozhlížel, jako by pátral po druhých svědcích nenadálé příhody. Když se ujistil, že je sám, sběhl po příkré navigaci, skokem byl na palubě, chytil bezvládné tělo v podpaždí a dovlekl je dovnitř domku. Když uložil Hryhoryje na pryčnu, zatápal očima v šeru, shledávaje, čím by ho přikryl.

Byl zmaten pustotou této díry, v níž kromě slamníku nebylo nic. Ruce mu na chvilku sklesly bezradností.

Hryhoryjovy oči, jediné, jež neoslábly závratí, ze široka utkvěly na muži, kterému byl vydán na milost.

Hádaly z jeho tváře, zacloněné soumrakem. Půjde a udá? Ale když se potkaly s očima toho druhého, zapadlýma v hlubokých očnicích, ztěžklýma náhlou starostí, ucítil Hryhoryj jasně: Ne, tento nezradí.

I jeho tvář měla své lidské vnitřní světlo. To, bez něhož je člověk bestie.

Ani slovo nepadlo. Stejně jako s tím prvním. Ten člověk se najednou obrátil, snad z náhlého rozhodnutí, snad z pouhé bezmocnosti, a vyšel na palubu.

Hryhoryj vzdáleně vnímal chrastění petlice, jak ji neznámý urovnával na dveřích. Byl zamčen. Zamčen? Nepřemýšlel o tom. Pro pocit jistoty, jehož nabyl z cizincovy tváře.

Ráno našel v nohách své pryčny balík. Byly v něm tmavomodré šaty, košile, boty s ponožkami. Chléb, sůl, nůž, láhev čaje. Mýdlo a hrnek. Kostkový cukr. Čepice s okrouhlým dnem, nad jejímž štítkem je přišito okřídlené kolo. Snad to byl jeden z těch, co tamhle za řekou posunují německé vagony. Snad on to píská, dávaje znamení lokomotivě.

Ob den sem chodí před svítáním. Tiše pootevře dveře, do nohou pryčny položí balík s jídlem. Beze slova odejde, věře, že Hryhoryj spí. Štěrbinou mezi víčky jej Hryhoryj pozoruje v těchto okamžicích.

Co by za to dal, kdyby se mu aspoň na hodinku rozvázal ochromlý jazyk, kdyby tak mohl říci znenadání: Soudruhu, počkej. Promluvme si! Lidsky, víš ?

Po dušam, jak se říká u nás. Zalykaje se smutkem němoty, znova a znova promýšlí tento rozhovor.

Kdo vlastně jste vy, takoví divní lidé? Jaké je vaše město? A po každé nechá cizince, jehož uniformu sám nosí, odejít. Dál o samotě marně drtí nepoddajný ořech této otázky.

Nu, vidíš, znova posunují! Vagon za vagonem odváží zboží do přístavu. Pro Němce zboží. Pro jejich válku. Jediná kulometná série odtud z domku, jediné stisknutí spouště…

A přece bych vás nemohl střílet, vy tmavomodří za řekou. Nemohl bych. Nejsem vojenská mašina.

Takoví jsou jen Fricové. Já musím vědět, proč a zač.

Každý člověk u nás to dobře ví: pokojný život nám rozvrátili, zem obrátili na ruby. Vesnice podpálili.

Města rozstříleli. Co s lidmi udělali, ani se neptej.

Ani stromům, čerti prokletí, život nepřejí! Pilami podřezali jabloně. Mladé meruňky bajonetem podsekávali. Takový je fašismus: i člověka, i zvíře, i stromy ničí a zabíjejí. Proto my bijem Frice, soudruzi. A vy tam za řekou jakoby nic: vagony pro ně nakládáte. Cožpak je neznáte? Nebo z nich máte strach?

Po sté už klade Hryhoryj neznámému městu tuto otázku. Otázku, výčitku. Výčitku, pro niž ho pálí na těle tmavomodrá uniforma. Den za dnem sbírá síly k útěku. Na východ. Ke svým. K statečným.

Neví, že také v tomto městě se naplňuje čas.

Lokomotiva se zastavila. Tmavomodří odešli s říčního břehu. Nezní hvizd píšťalek. Vzhlížeje štěrbinou, vidí Hryhoryj jen vagony. Jeřáby. Nákladní lodě. Komíny, vztyčené jak řada bajonetů. Jeviště mrtvých věcí, jež mohou sloužit komukoliv. Podmračené dopoledne je svírá šedým horizontem. Už se odvrací od své škvíry, unaven pohledem tak jednotvárně beznadějným.

Právě v té vteřině třesknou tři puškové výstřely.

Tam za řekou. V přístavu. Na jevišti. Hryhoryj přiskočí k nejširší štěrbině. Kdo vydal tento signál naděje? Nevidí nic. Vyrazí pěstí plech, přibitý na okně.

Konec opatrnosti tam, kde se začíná střílet! Teprve teď vydává šedé jeviště všecko své neviděné dění.

Po střeše tmavé budovy tam za řekou utíká muž.

Ten jeho. Tmavomodrý. Oběma rukama vzpírá břemeno. Hryhoryjovo srdce se divoce rozbuší. Hle, město odpovídá! Tmavomodří mu odpovídají! Nad vagony a jeřáby, nad houfem skladišť a fabrik, rozvíván rukama tmavomodrého, na vysoké žerdi plápolá rudý prapor.

Rozpraskla skořápka ořechu. Není už tajemství pro Hryhoryje. Naše je toto město. Těch, co se nepoddávají. A budsi mu jakékoliv jméno, Hryhoryjovo srdce mu běží vstříc. Opouštěje naráz myšlenku na útěk, popadne tmavomodrou čapku, přeskočí na břeh a rozběhne se k mostu. Už není sám. Mnoho jich běží tím směrem. Muži i chlapci. Na předmostí se slévá jejich houf. Bez pušek. Se sekerou, s železnou tyčí, s kamenem v hrsti. Nebo jen s holýma rukama. A přece běží tak, jako by měli všichni bajonety.

Za mostem se už střílí. Po dlažbě odskakují kulky.

Třískají do oken. Lidská řeka se rozstříkne: do domků, po dvorech, zahradami obtékají to místo, odkud vychází palba. Přes zídky, přes ohrady, po říčním břehu pronikají Fricům do zad. Bezbranní, sbírají cestou dlažební kostky.

Smyčka se utahuje.

Hryhoryj nemyslí na úkryt. Nemyslí na taktiku.

Žene se ulicí po zvuku střelby. Od domu k domu odskakují postavy střelců. Útočí? Couvají? Na dlažbu, s rukama rozpjatýma, padají lidská těla. Muž, který běží vedle Hryhoryje, popadne jeho loket.

Prudkým smýknutím ho strhne stranou, do zákrytu domu. Sotva to učiní, začne se prášit z domovní zdi.

Německý kulomet otesává omítky i cihly.

Hryhoryj stoje vedle cizího soudruha, vzrušeně oddychuje. Zní k němu jeho řeč, neznámá, a přece tak blízká. Plná slov, jež bys pochopil, kdyby byl na to čas. Ale Hryhoryjův sluch i zrak je upjat k dění na ulici. Ustupují. Tmavomodří. Ti v občanských šatech. Dělníci. Naši. Zaskakujíce na okamžik za domovní vchody, střílejí směrem, odkud přiběhli.

Z pušek. Nebo jen z pistolí. Jeden z nich, podťat kulometem, upadne napříč chodníku, téměř před

Hryhoryjův úkryt. S námahou vytrhne Hryhoryj pušku ze zatatých ruhou mrtvého. Na dřevě pažby ještě zachytí teplo jeho prstů.

Po druhém chodníku přeběhne náhle německý automatčík. Esesák v kropenatém plášti. Obrátí se napolo obličejem ke Hryhoryjovi. S gestem vzteklého překvapení trhne v běhu celým tělem, snaží se stočit hlaveň tím směrem. Vzlyk předsmrtného úděsu vyskočí z úst neznámého soudruha, jenž stojí vedle Hryhoryje. Tu jde o rychlost. Hryhoryj vypálí od boku. Esesák, zasažen do krku, v groteskní piruetě s podkleslými koleny, grimasu nesmírného údivu v obličeji, zřítí se na chodník.Hryhoryj skočí po jeho zbrani.

Studený železem, tvrdý jak sama nenávist, sen nejbědnějších dnů Hryhoryjova života už není snem:

oběma dlaněmi obemkne kov automatu. Leže na chodníku, přes zabitého Němce obhlédne Hryhoryj jedním pohledem ulici. Naši, co běželi dvorky a zahradami, pronikli do boku Němcům. Útočí kamením, dlažebními kostkami, ale také ručními granáty.

Z oken a průjezdů třaskají pušky. Tři mrtví fašisté leží na dlažbě docela blízko Hryhoryje. Ostatní, ztrativše tím nenadálým obratem profesionální klid zabijáků, couvají, nabíhají na zatarasené domovní vchody, uskakují do slepých uliček, kde všude číhá smrt.

Přišel čas protiútoku. Hryhoryj Jakimčuk - tak jako tenkrát - vybíhá první. Země mu duní pod nohama. Ne dlažba cizího, bezejmenného města.

Zmučená, sladká země domova, naše, naše, naše!

A všude okolo, všude za jeho zády se naráz zdvíhá útočný pokřik soudruhů: tmavomodří železničáři, dělníci z přístavu, chlapci v pracovních kazajkách, staří i mladí.

Celé město v bezejmennosti bratrské běží na povel

Hryhoryjův. Slavné vlnobití odplaty bije o břehy ulic.

Slabounké studené zachvění na zlomek vteřiny podváže Hryhoryjův běh. Jako by čelem rozrazil obrovskou skleněnou desku. Chvilinka otřesu. Ne víc než jedno mžiknutí víček. Zasunutá vzpomínka.

Mina. Ach ne!

Vždyť běží dál a dál, nadlehčen nadšením, osvobozené nohy už se ani země nedotýkají, a ústa, jejichž němota je právě tímto úderem navždycky rozvázána, po prvé mohou vykřiknout své velké, vítězné:

„Urrá!“