<<< Literární doupě
Literární doupě

Alexandre Dumas
překlad: Ema Horká

HRABĚ MONTE CHRISTO 1

kompletní kniha (e-book)

 

Hrabě Monte Christo 1. - DVD - Dumas Alexandre
 
 
cena původní: 69 Kč
cena: 58 Kč
Hrabě Monte Christo 1. - DVD - Dumas Alexandre
Traja mušketieri - Dumas Alexandre
 
 
cena původní: 249 Kč
cena: 234 Kč
Traja mušketieri - Dumas Alexandre
The Three Musketeers - Dumas Alexandre
 
 
cena původní: 319 Kč
cena: 283 Kč
The Three Musketeers - Dumas Alexandre

 

    1   >

 

 

I.
MARSEILLE. – PŘÍJEZD.

Dne 24. února 1815 ohlásila hlídka na Notre-Dame de la Garde trojstěžník Farao , přijíždějící ze Smyrny, Terstu a Neapole.

Jako obyčejně vyjel ihned lodivoda z přístavu, proplul mimo zámek If a přirazil k lodi mezi mysem Morgionem a ostrovem Rionem.

A rovněž jako obyčejně naplnila se ihned esplanáda pevnosti Svatého Jana zvědavci, neboť příjezd lodi je v Marseilli vždycky velikou událostí, zvláště byla-li ta loď, jako Farao , vystavěna, vystrojena a naložena v loděnicích staré Fokie a náleží-li místnímu výpravci.

Loď se zatím blížila; proplula šťastně úžinou, způsobenou nějakým sopečným otřesem mezi ostrovem Calasareignem a ostrovem Jarosem; obeplula Pomegue a blížila se pod svými třemi plachtami vrcholovými, třírohou plachtou a brigantinkou; blížila se však tak zvolna a tak smutným chodem, že zvědavci, tušíce instinktivně neštěstí, tázali se, co zlého se asi na lodi stalo. Nicméně ti, kdož byli zkušení v námořnictví, poznali, že stalo-li se nějaké neštěstí, nestihlo loď samotnu, neboť brala se vpřed, vyhovujíc všem podmínkám dokonale řízeného plavidla: kotva byla připravena k spuštění, stěžejní lana vypnuta s háků; vedle kormidelníka, jenž hotovil se zamířiti s Faraonem do úzkého vchodu marseillského přístavu, stál mladý muž hbitých pohybů a bystrého zraku, jenž bděl nad každým hnutím lodi a jenž opakoval každý rozkaz kormidelníkův.

Neurčitý neklid, jenž ovládl zástup na esplanádě Svatého Jana, zmocnil se zvláště jednoho z diváků, takže nemohl se dočkati příjezdu lodi do přístavu; vskočil do loďky a rozkázal veslovat k Faraonu , s nímž setkal se u zátoky pro záložní lodi.

Mladý námořník, vida přicházeti tohoto muže, opustil své místo u kormidelníka a přišel s kloboukem v ruce opříti se o okraj lodi.

Byl to mladý, asi osmnácti až dvacetiletý muž, veliký, štíhlý, s krásnýma černýma očima a ebenovými vlasy; celý jeho zjev prozrazoval klid a rozhodnost, vlastní lidem, zvyklým od dětství na zápas s nebezpečím.

„Ach, to jste vy, Dantesi!“ zvolal muž v loďce. „Co se stalo a proč celá loď má ten smutný vzhled?“

„Veliké neštěstí, pane Morreli!“ odpověděl mladý muž. „Veliké neštěstí a hlavně pro mne: poblíž Civita-Vecchia ztratili jsme dobrého kapitána Leclera.“

„A náklad?“ tázal se rychle výpravce lodí.

„Došel šťastně, pane Morreli, a myslím, že v tom směru budete spokojen. Ale ten ubohý kapitán Leclere…“

„Co se mu stalo?“ tázal se výpravce s tváří, zřejmě zračící ulehčení. „Co se mu to stalo, tomu dobrému kapitánovi?“

„Zemřel.“

„Spadl do moře?“

„Ne, pane; zemřel zánětem mozku za hrozného utrpení.“

Obrátiv se pak k svým mužům, zvolal:

„Holá hej! Každý na své místo k zakotvení!“

Mužstvo uposlechlo. V okamžiku vrhlo se osm či deset námořníků, tvořících lodní mužstvo, částečně k plachetním provazům, částečně k lanům ráhna, částečně k spouštěcímu lanoví, částečně k plachetním táhlům a z části konečně k hejtovům.

Mladý námořník vrhl letmý pohled na tento počáteční výkon a vida, že jeho rozkazy budou správně vykonány, vrátil se k svému společníkovi.

„A jak se to neštěstí stalo?“ pokračoval výpravce lodí, nastavuje rozmluvu tam, kde ji mladý námořník přerušil.

„Můj Bože, pane, nejneočekávanějším způsobem: po dlouhém hovoru s velitelem přístavu opustil kapitán Leclere, velmi rozčilen, Neapol; po čtyřiadvaceti hodinách zachvátila ho horečka; za tři dny byl mrtev.

Vystrojili jsme mu obvyklý pohřeb a nyní odpočívá, slušně zahalen prostěradlem, s jednou šestatřicetiliberní koulí u nohou a s druhou u hlavy, ve výšce ostrova El Giglio. Přinášíme jeho vdově čestný jeho kříž a meč. To stálo za to,“ dodal mladý muž s trpkým úsměvem, „bojovati deset let proti Angličanům, aby nakonec zemřel v posteli jako všichni ostatní.“

„Prosím vás, pane Edmonde,“ namítl výpravce lodí, jenž, jak se zdálo, víc a více se utěšoval, „jsme všichni smrtelní a staří musejí ustoupiti novým, jinak by nebylo postupu. A ubezpečujete-li mne, že lodní náklad…“

„Je v dobrém stavu, pane Morreli, ručím vám za to. Radím vám, abyste tu cestu nezpeněžoval za 25.000 franků.“

Ježto pak skončili obchůzku, mladý námořník zvolal:

„Připrav k hejtování stožárovou plachtu, třírohou a brigantinku! Zarazte!“

Rozkaz vykonán byl téměř s takovou rychlostí jako na válečné lodi.

„Stáhni a hejtuj všude!“

Při posledním rozkaze všecky plachty se snížily a loď postupovala téměř nepozorovatelně, puzena pouze nárazy.

„A nyní, chcete-li vystoupiti, pane Morreli,“ pravil Dantes, vida výpravcovu netrpělivost; „váš účetní, pan Danglars, vychází ze své kabiny a podá vám všecky zprávy, jichž můžete si přáti. Já pak musím dohlédnout na zakotvení a vyhlásiti lodní smutek.“

Výpravce lodi nedal si říkati dvakrát. Chopil se lana, jež mu hodil Dantes, a s obratností, jež byla by sloužila ke cti námořníku, vystoupil po příčkách, připevněných na vzdutém boku lodi. Mladý muž vrátil se zatím k svému místu druhého kapitána, přenechávaje slovo tomu, jejž označil jménem Danglars a jenž, vyšed z kabiny, bral se skutečně výpravci vstříc.

Nově příchozí byl muž asi dvacetipěti až dvacetišestiletý, tváře dosti zamračené, ponížený k představeným, hrubý k podřízeným; byl i kromě svého titulu účetního, jenž vždycky u námořníků platí za důvod k odporu, všeobecně tak neoblíben lodním mužstvem, jako jím byl Edmond Dantes milován.

„Nuže, pane Morreli,“ pravil Danglars, „víte již o neštěstí, že ano?“

„Ano, ano. Ubohý kapitán Leclere! Byl to statečný a poctivý muž!“

„A zvláště výtečný námořník, zestárlý mezi nebem a vodou, jak se to patří na muže, jenž má na starosti zájmy tak důležitého domu, jako je firma Morrel a syn,“ odvětil Danglars.

„Zdá se mi však,“ pravil výpravce, sleduje očima Dantesa, zaměstnaného při kotvě, „že není třeba, býti tak starým námořníkem, jak pravíte, Danglarsi, aby se člověk vyznal ve svém řemesle. Zde náš přítel Edmond počíná si při svém jako muž, který, zdá se, nepotřebuje se ptáti nikoho o radu.“

„Ano,“ odtušil Danglars, vrhaje po Dantesovi kosý pohled, z něhož vyšlehl blesk nenávisti, „ano, je to mladé a troufá si to. Sotva kapitán zemřel, chopil se ihned velení, neporadiv se s nikým, a ztratili jsme k vůli němu půldruhého dne na ostrově Elbě, místo abychom se vrátili přímo do Marseille.“

„Že se chopil velení na lodi,“ pravil výpravce, „to bylo jeho povinností jakožto vrchního kormidelníka; že pak ztratil půldruhého dne na ostrově Elbě, to pochybil, ačli nebylo třeba opraviti nějakou poruchu na lodi.“

„Loď byla tak zdráva, jako jsem já a jako přeji vám, abyste byl, pane Morreli, a toho půl druhého dne bylo ztraceno z pouhého rozmaru, z rozkoše, býti na pevné zemi, pro nic jiného.“

„Dantesi,“ pravil výpravce lodí, obraceje se k mladému muži, „pojďte přec sem.“

„Promiňte, pane,“ pravil Dantes, „v okamžiku jsem vám k službám.“

Obrátiv se k mužstvu, zvolal:

„Kotvu spusť!“

Ihned řetěz zarachotil a kotva spadla. Dantes zůstal na svém místě, dokud nebyl tento poslední rozkaz vykonán, pak velel:

„Spusťte světlo do polou stožáru, zastřete vlajku, zkřižte ráhna!“

„Vidíte,“ pravil Danglars, „myslí si, na mou čest, že je již kapitánem.“

„A je jím skutečně,“ odtušil výpravce.

„Ano, až na váš a vašeho společníka podpis, pane Morreli.“

„Nu, proč bychom ho nenechali na tom místě?“ pravil výpravce lodí. „Je ovšem mlád, ale zdá se býti velmi zkušeným a svému povolání cele oddaným.“

Danglarsovo čelo přelétl mrak.

„Promiňte, pane Morreli,“ pravil Dantes, přistupuje k nim. „Nyní, když loď je zakotvena, jsem vám úplně k službám. Volal jste mne, tuším.“

Danglars o krok ustoupil.

„Chtěl jsem se vás zeptati, proč jste se zastavil na ostrově Elbě?“

„Nevím, pane. Vykonával jsem tak poslední rozkaz kapitána Leclera, který umíraje, odevzdal mi balíček pro maršála Bertranda.“

„A viděl jste ho, Edmonde?“

„Koho?“

„Maršála.“

„Ano.“

Morrel se rozhlédl a zatáhl Dantese stranou.

„Jak se daří císaři?“ tázal se rychle.

„Dobře, jak jsem mohl vlastníma očima posouditi.“

„Viděl jste tedy i císaře?“

„Přišel k maršálovi, zatím co jsem já u něho byl.“

„A mluvil jste s ním?“

„Totiž on mluvil se mnou, pane,“ pravil Dantes s úsměvem.

„A co vám říkal?“

„Tázal se mne na loď, na dobu jejího odjezdu do Marseille, na cestu, kterou plula, a na náklad, jejž nese. Myslím, že kdyby bývala prázdna a já byl jejím pánem, byl by ji býval koupil. Řekl jsem mu však, že jsem pouze vrchním kormidelníkem a že loď náleží firmě Morrel a syn. „Ach, ach,“ pravil, „znám tu firmu. Morrelové jsou výpravci lodí s otce na syna a jeden Morrel sloužil se mnou v jednom pluku, když jsem byl posádkou ve Valenci.“

„Věru, je to pravda!“ zvolal výpravce, pln radosti. „Byl to Polikar Morrel, můj strýc, který se stal setníkem. Dantesi, povíte mému strýci, že císař si na něho vzpomněl, a uvidíte toho starého medvěda plakat. Nu, nu,“ pokračoval výpravce, klepaje mladému muži přátelsky na rameno, „dobře jste udělal, Dantesi, že jste splnil příkaz kapitána Leclera a zastavil se na ostrově Elbě, ačkoli, kdyby se prozradilo, že jste odevzdal maršálovi balíček a mluvil s císařem, mohlo bývám to uškoditi.“

„A v čem by mi to, pane, škodilo?“ pravil Dantes. „Nevím ani, co jsem nesl, a císař tázal se mne jen na to, nač by se byl zeptal kohokoliv. Ale promiňte, pane,“ přerušil se Dantes, „přicházejí celníci a zdravotní komise; dovolíte, není-li pravda?“

„Nedejte se zdržovati, můj drahý Dantesi.“

Mladý muž se vzdálil a sotva odešel, přiblížil se Danglars.

„Nuže,“ pravil, „zdá se, že vám udal dobré důvody svého zakotvení v Porto-Ferrajo.“

„Výborné, drahý pane Danglarsi.“

„Ach, tím líp,“ odtušil účetní, „neboť je vždycky trapno viděti, že kamarád nekoná svou povinnost.“

„Dantes svou vykonal,“ odvětil výpravce, „a nedá se mu ničeho vytknouti. Kapitán Leclere nařídil mu tu zastávku.“

„Co se týče kapitána Leclera, neodevzdal vám nějaké psaní od něho?“

„Kdo?“

„Dantes.“

„Mně? Ne! Měl snad nějaké?“

„Myslil jsem, že kapitán Leclere svěřil mu kromě toho balíčku i dopis.“

„O jakém balíčku to mluvíte, Danglarsi?“

„Nu o tom, jejž Dantes cestou odevzdal v Porto-Ferrajo.“

„Jak to víte, že měl odevzdati balíček v Porto-Ferrajo?“

Danglars se zarděl.

„Šel jsem mimo kapitánovy dveře, které byly pootevřeny, a viděl jsem ho, jak dává ten balíček a dopis Dantesovi.“

„Neříkal mi o tom ničeho,“ pravil výpravce, „ale má-li ten list, odevzdá mi jej.“

Danglars okamžik přemýšlel.

„V tom případě prosím vás, pane Morreli,“ pravil, „nezmiňujte se Dantesovi o tom; zmýlil jsem se asi.“

V tom okamžiku mladý muž se vrátil; Danglars odešel.

„Nuže, drahý Dantesi, jste volný?“ tázal se výpravce.

„Ano, pane.“

„Netrvalo to dlouho.“

„Ne, dal jsem celníkům seznam našeho zboží a co se hraniční stráže týče, poslala s lodivodou jednoho muže, kterému jsem odevzdal naše listiny.“

„Nemáte tu tedy již nic na práci?“

Dantes se letmo rozhlédl.

„Ne, všecko je v pořádku,“ odvětil.

„Můžete tedy jíti se mnou k obědu?“

„Promiňte mi, pane Morreli, promiňte, prosím vás, jsem však povinen svou první návštěvou svému otci. Nejsem však proto méně vděčen za čest, již mi prokazujete.“

„To je správné, Dantesi, to je správné. Vím, že jste dobrým synem.“

„A… vede se dobře mému otci, pane, nevíte?“ tázal se Dantes, váhaje poněkud.

„Nu myslím, že ano, drahý Edmonde, ačkoli jsem ho neviděl.“

„Ano, je stále zavřen ve svém pokojíku.“

„To je aspoň důkazem, že mu za vaší nepřítomnosti ničeho nechybělo.“

Dantes se usmál.

„Můj otec je hrdý, pane, a kdyby se mu bylo všeho nedostávalo, pochybuji, že by byl kohokoli, kromě Boha, o něco poprosil,“

„Nuže, budeme vás čekati po této první návštěvě.“

„Žádám vás znovu za prominutí, pane Morreli, ale po této první návštěvě chci vykonati druhou, na které mi neméně záleží.“

„Ach, pravda, Dantesi! Zapomněl jsem, že v Kataláncích je někdo, kdo vás asi čeká s nemenší netrpělivostí, než váš otec: krásná Mercedes!“

Dantes se usmál.

„Ach,“ mluvil dále výpravce, „teď už se nedivím, že přišla se mne třikrát ptát na Faraona . Na mou duši, Edmonde, nejste k politování, máte to hezkou milenku!“

„Není to moje milenka,“ odvětil vážně mladý námořník, „je to moje nevěsta.“

„Někdy je to jedno a totéž,“ pravil se smíchem výpravce lodí.

„Ne u nás,“ odtušil Dantes.

„Jen jděte, drahý Edmonde,“ pokračoval výpravce, „nezdržuji vás. Zařídil jste tak dobře mé záležitosti, že vám ponechávám úplně volno, abyste si mohl zaříditi i své. Potřebujete peníze?“

„Ne, pane; mám celou svou cestovní gáži; to jest, asi za tři měsíce platu.“

„Jste spořádaný hoch, Edmonde.“

„Dodejte také, že mám chudého otce, pane Morreli.“

„Ano, ano, vím, že jste dobrým synem. Jděte jen k svému otci; mám také syna a zazlíval bych velice tomu, kdo by ho po tříměsíční cestě zdržel daleko ode mne.“

„Dovolíte tedy?“ pravil mladý muž, pozdravuje.

„Ano, nemáte-li mi již co říci.“

„Ne.“

„Kapitán Leclere nedal vám, umíraje, dopis pro mne?“

„Nebyl by mohl psáti, pane. Ale to mi připomíná, že vás musím požádati o čtrnáctidenní dovolenou.“

„Abyste se mohl oženiti?“

„Především;  a pak abych mohl jeti do Paříže.“

„Dobrá, dobrá! Můžete si dáti na čas, Dantesi; skládání s lodi bude jistě trvati asi šest neděl a před třemi měsíci nevydáme se znovu na moře… Za tři měsíce však musíte býti zde,“ dodal výpravce, poklepávaje mladému námořníku na rameno, „neboť Farao nemohl by odjeti bez svého kapitána.“

„Bez svého kapitána!“ zvolal Dantes, jemuž oči zazářily radostí. „Dejte pozor na to, co říkáte, pane, neboť odpověděl jste právě na nejtajnější naděje mého srdce. Bylo by tedy vaším úmyslem, jmenovati mne kapitánem na Faraonu ?“

„Kdybych byl sám, podal bych vám ruku, drahý Dantesi, a řekl bych vám: „Je to hotovo,“ ale mám společníka, a vy znáte italské přísloví: Chea compagne a padrone. Ale polovina díla je již vykonána, ježto ze dvou hlasů již jeden máte. Co se týče druhého, spolehněte se na mne, udělám, co budu moci.“

„Oh, pane Morreli,“ zvolal mladý námořník, chápaje se se slzami v očích výpravcovy ruky, „pane Morreli, děkuji vám jménem svého otce a jménem Mercedes.“

„Dobře, dobře, Edmonde, ještě je Bůh na nebi pro dobré lidi! Jděte k svému otci, jděte k Mercedes a pak se vraťte ke mně.“

„Nemám vás tedy dopraviti zpět na zem?“

„Ne, děkuji. Zůstanu zde a uspořádám účty s Danglarsem. Byl jste s ním spokojen během cesty?“

„Podle toho, jaký smysl té otázce přikládáte, pane. Jde-li o dobrého kamaráda, ne, neboť myslím, že mne nemá rád ode dne, kdy po malé hádce, kterou jsme spolu měli, provedl jsem hloupost, že jsem mu navrhl desítiminutovou zastávku na ostrově Monte Christo, abychom tu hádku skoncovali; návrh, který jsem mu nesprávně učinil a který on správně zamítl. Tážete-li se mne na účetního, myslím, že mu nelze ničeho vytknouti a že budete spokojen způsobem, jakým svůj úkol vykonal.“

„Ale povězte, Dantesi,“ tázal se výpravce, „kdybyste byl kapitánem Faraóna, ponechal byste si Danglarse rád?“

„Ať kapitán nebo kormidelník, pane Morreli,“ odpověděl Dantes, „budu bráti vždycky největší ohled na ty, kteří těší se důvěře mých výpravců.“

„Nu, Dantesi, vidím, že jste v každém směru řádný hoch. Ale abych vás už nezdržoval: jděte, neboť vidím, že stojíte jako na žhavém uhlí.“

„Jsem tedy propuštěn?“ tázal se Dantes.

„Jděte, povídám.“

„Dovolíte, abych použil vaší loďky?“

„Použijte.“

„Na shledanou, pane Morreli, a tisíceré díky.“

„Na shledanou,  drahý Edmonde, mnoho štěstí!“

Mladý námořník skočil do člunu, usedl na záď a nařídil zamířiti ku Canebieře. Dva námořníci nachýlili se ihned k veslům a bárka sklouzala tak rychle, jak to bylo možno mezi tisícem lodic, zatarasujících úzký prostor, vedoucí mezi dvěma řadami korábů od vchodu přístavu k nábřeží Orleanskému.

Výpravce sledoval ho úsměvným pohledem až ku břehu, viděl ho vyskočiti na dlaždice nábřeží a ztratiti se ihned v pestrém zástupu, který od pěti hodin zrána do devíti do večera plní onu pověstnou ulici de la Canebiere, na kterou moderní Fokejané jsou tak hrdi, že o ní říkají s největší vážností na světě a s přízvukem, jenž dodává jejich výroku tolik rázovitosti: „Kdyby Paříž měla Canebieru, byla by Paříž malou Marseillí.“

Obrátiv se, výpravce spatřil za sebou Danglarse, který zdánlivě čekal na jeho rozkazy, ve skutečnosti však sledoval jako on pohledem mladého námořníka.

Leč ve výrazu obou těch pohledů, sledujících téhož muže, byl veliký rozdíl.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist