Alexandre Dumas
překlad: Ema Horká

HRABĚ MONTE CHRISTO 1
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVII.
ABBÉOVA CELA.

Edmond prošel, sehnuv se, ale jinak dosti snadno, podzemní chodbou a přišel na druhý její konec, vedoucí do abbéovy cely. Tam se chodba úžila a skýtala sotva dostatečný otvor, jímž mohl se člověk protáhnouti. Abbéova cela byla dlážděna. Pozvednuv jednu z těchto dlaždic, umístěnou v nejtemnějším koutě, započal abbé pracný výkon, jehož konce byl Dantes svědkem.

Sotva mladý muž vešel a vztyčil se, prohlédl si celu velmi pozorně. Na první pohled neposkytovala nic zvláštního.

„Dobře,“ pravil abbé, „je teprve čtvrt na jednu, máme tedy ještě několik hodin před sebou.“

Dantes se rozhlédl, pátraje, na jakých hodinách mohl abbé tak přesně zjistiti čas.

„Pohleďte na paprsek světla, vnikající oknem,“ pravil abbé, „a pohleďte na tyto čáry, které jsem na stěně narýsoval. Pomocí těchto čar, jež jsem zkombinoval podle dvojího pohybu země a elipsy, kterou opisuje kolem slunce, poznám čas přesněji, než kdybych měl hodiny, neboť hodiny se uchylují, kdežto slunce a země neuchýlí se nikdy.“

Dantes ničemu z toho výkladu nerozuměl; myslil vždycky, vida slunce vycházeti za horami a zapadati do Středozemního moře, že ono se pohybuje a ne země. Tento pohyb zeměkoule, již obýval a kterého přes to nepozoroval, zdál se mu téměř nemožným. V každém společníkově slově viděl taje vědy, jichž hlubiny byly právě tak obdivuhodné, jako ony zlaté a diamantové doly, které navštívil, konaje ještě v dětském téměř věku cestu, do Guzaratu a Golcondy.

„Nuže,“ pravil abbéovi, „nemohu se dočkati, až uvidím vaše poklady.“

Abbé přistoupil ke krbu, odstranil dlátem, jež držel stále v ruce, kámen, který tvořil kdysi ohniště a jenž zakrýval dosti hlubokou dutinu. V této dutině uzavřeny byly všecky předměty, o nichž se Dantesovi zmínil.

„Co chcete nejprve viděti?“ tázal se ho.

„Ukažte mi své veliké dílo o království v Itálii.“

Abbé vyňal z drahocenné schrány tři nebo čtyři svitky plátna, stočené do sebe, jako listy papyrusové. Byly to asi čtyři palce široké pruhy plátna a dlouhé asi osmnáct palců. Tyto očíslované pruhy byly pokryty písmem, které Dantes mohl čísti, neboť bylo psáno italštinou, abbéovým mateřským jazykem, a Dantes, jsa Provencalem, řeči té dokonale rozuměl.

„Vidíte,“ pravil mu abbé, „zde je všecko; je tomu asi týden, co napsal jsem slovo konec dolů pod šedesátý osmý pruh. Dvě z mých košil a všecky mé kapesníky na to padly. Ocitnu-li se kdy na svobodě a najde-li se v celé Itálii knihtiskař, jenž odvážil by se to vytisknouti, je můj věhlas zaručen.“

„Ano,“ přisvědčil Dantes, „vidím to. A nyní ukažte mi, prosím vás, pera, jimiž bylo toto dílo napsáno.“

„Vizte,“ pravil Faria.

A ukázal mladému muži hůlku, dlouhou asi šest palců a silnou jako držadlo štětce, na jejímž konci a kolem níž přivázána byla ona chrupavka, ještě poskvrněná inkoustem, o které abbé Dantesovi vyprávěl; byla zahrocena a rozříznuta jako obyčejné pero.

Dantes si ji prohlédl a pátral očima po nástroji, jenž mohl ji tak přesně seříznouti.

„Ach ano,“ pravil Faria. (...)

(......)