Alexandre Dumas
překlad: Ema Horká

HRABĚ MONTE CHRISTO 1
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.
OTEC A SYN.

Nechme Danglarse, zápasícího s démonem nenávisti, snažiti se našeptati výpravci do ucha nějakou zlomyslnou myšlenku o svém soudruhovi, a sledujme Dantese, který proběhnuv celou délkou Canebiery, dal se ulicí de Noailles, vešel do malého domku, stojícího po levé straně Meilhanských Alejí, vystoupil rychle po tmavých schodech do čtvrtého poschodí a, přidržuje se jednou rukou zábradlí a druhou potlačuje tepot srdce, stanul u pootevřených dveří, jimiž bylo viděti do malého pokojíka. V tomto pokojíku bydlil Dantesův otec.

Zpráva o příjezdu Faraonově   nedonesla se ještě starci, jenž, stoje na židli, připevňoval chvějící se rukou hůlky k několika řeřichám kapucínským, jež, smíšeny s barvínkem, pnuly se po okenních mřížích.

Náhle uchopil ho někdo v pase a dobře známý hlas za ním zvolal:

„Otče, můj dobrý otče!“

Stařec vykřikl a obrátil se; spatřiv pak svého syna, sklesl mu, bled a chvěje se, do náručí.

„Co je ti, otče?“ zvolal mladý muž, Znepokojiv se. „Jsi snad nemocen?“

„Ne, ne, můj drahý Edmonde, můj synu, mé dítě, ne. Ale nečekal jsem tě a radost, dojetí, že tě opět tak znenadání vidím… ah! můj Bože, zdá se mi, že zemru!“

„Nuže, vzpamatuj se tedy, otče! Jsem to já, jsem to skutečně já! Slyšel jsem vždycky, že radost neublíží, a proto jsem tak vešel bez přípravy. Nu, usměj se tedy na mne a nedívej se na mne tak vytřeštěnýma očima. Vracím se a budeme šťastni.“

„Ach, tím líp, hochu,“ promluvil stařec, „ale jak budeme šťastni? Což mne již neopustíš? Nu, vyprávěj mi o svém štěstí!“

„Odpusť mi Všemohoucí,“ pravil mladý muž, „že se raduji ze štěstí, způsobeného smutkem jedné rodiny! Ale Bůh ví, že bych po tom štěstí nebyl toužil; přišlo a nemám síly, rmoutiti se jím: dobrý kapitán Leclere zemřel, otče, a je pravděpodobné, že protekcí páně Morrelovou obdržím jeho místo. Chápete, otče? Kapitánem ve dvaceti letech! Se sto louisdory platu a s podílem na zisku! Není to opravdu více, než co mohl doufati chudý námořník jako já?“

„Ano, synu, ano, skutečně,“ pravil stařec, „je to štěstí.“

„Chci také, abyste z prvních peněz, které dostanu, měl malý domek se zahrádkou pro svůj barvínek, řeřichu a růži z Jericha… Ale co je ti, otče? Vypadáš, jako by ti bylo špatně.“

„Trpělivost, trpělivost! To nic nebude.“ A stařec, jemuž docházely síly, sklesl nazpět.

„Nu, nu,“ pravil mladý muž, „sklenici vína, otče, to vás osvěží; kam dáváte víno?“

„Ne, děkuji, nehledej; nepotřebuji ho,“ pravil stařec, snaže se zdržeti syna.

„Ó, ano, ó, ano, otče, povězte mi o něm.“ A otevřel dvě či tři skříně.

„Je to marné…“ pravil stařec. „Není již vína.“

„Jak, není již vína?“ opakoval Dantes, zblednuv nyní sám a pohlížeje střídavě na vpadlé, zsinalé starcovy líce a na prázdné skříně. „Jak, není již vína?  Což se vám nedostávalo peněz, otče?“

„Ničeho se mi nenedostávalo, jsi-li ty zde,“ odvětil stařec.

„A přece,“ zajíkal se Dantes, stíraje si pot, jenž vyvstal mu na čele, „přece jsem vám nechal dvě stě franků, odjížděje před třemi měsíci.“

(...)

(......)