Alexandre Dumas
překlad: Ema Horká

HRABĚ MONTE CHRISTO 2
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V.
HOSPODA U GARDSKÉHO MOSTU.

Ti, kteří prošli jako já pěšky jih Francie, mohli s povšimnout mezi Bellegardou a Beaucairem, asi v polou cesty mezi vsí i městem, přece však o něco blíže Beaucairu než Bellegardě, malé hospůdky, na níž visí na plechové, při nejmenším větru skřípající tabulce směšné zobrazení starořímského vodovodu, zvaného Gardským mostem.

Tato hospůdka stojí po levé straně silnice, řídíme-li se tokem Rhóny, a je obrácena zády k řece; k ní připojeno je to, čemu říká se v Languedocu zahrada; to znamená, že opačná strana než ta, na které otvírají se pocestným dveře, obrácena je do ohrady, v níž plazí se několik zakrnělých oliv a několik planých fíkovníků, listí prachem bílého; mezi nimi místo vší zeleniny roste česnek, paprika a ošlejch; a konečně na jednom rohu, jako zapomenutá stráž, veliká rozložitá sosna tyčí melancholicky svůj ohebný peň, zatím co její vrchol, rozložený ve vějíř, praská pod třicetistupňovým sluncem.

Všecky tyto velké i malé stromy křiví se, přirozeně nachýleny směrem, jímž vane mistral, jeden ze tří bičů Provence; druhými dvěma, jak známo, či neznámo, byly Durance a parlament.

V okolní pláni, jež podobá se velikému jezeru prachu, vegetuje tu a tam několik stébel pšenice, kterou tamější zahradníci pěstují nepochybně ze zvědavosti, a z nichž každé slouží za útulek cvrčku, jenž pronásleduje svým pronikavým, jednotvárným zpěvem pocestné, zabloudivší do této pouště.

Asi od sedmi či osmi let byla tato hospůdka majetkem muže a ženy, jejichž služebnictvo sestávalo ze služebné dívky jménem Kačenky, a čeledína, slyšícího na jméno Pacaud; dvě pomocné síly, které ostatně postačily až dost k posluze od té doby, co byl zřízen průplav z Beaucairu do Aiguemortesu a co lodě vítězně nahradily poštovní dopravu a kryté lodice dostavníky.

Tento průplav, jako by chtěl ještě více rozjitřiti lítost ubohého hostinského, kterého přivedl na mizinu, táhne se mezi Rhónou, která ho naplňuje, a silnicí, kterou vyčerpává, asi sto kroků od hospůdky, již jsme krátce, ale věrně vylíčili.

Hostinskému, majiteli té malé hospůdky, mohlo býti asi čtyřicet až čtyřicet pět let. Byl to velký, suchý, svalnatý muž, pravý jižní typ s hlubokýma, lesklýma očima, orlím nosem a zuby bílými jako u dravce. Jeho vlasy, které jako by se nemohly přes první závany věku rozhodnout k šedivění, byly, jako jeho do kulata sestřižený vous, husté, vlnité a sotva protkané několika bílými vlákny. Jeho pleť, od přírody snědá, pokryla se ještě novou vrstvou hnědi, následkem zvyku, který si chudák osvojil, stát od rána do večera na prahu dveří a vyhlížet, neblížili se nějaký host buď pěšky, nebo na voze: za toho očekávání, jež bylo skoro vždycky zklamáno, nechránil si tváře před sžíravě palčivým sluncem ničím, kromě červeného šátku, který uvazoval si na hlavu po způsobu španělských mezkařů. Tímto mužem byl náš starý známý, Kaspar Caderousse.

Jeho žena, jež za svobodna jmenovala se Magdalena Radellová, byla naproti tomu bledá, hubená, churavá žena; (...)

(......)