Gerald Durrell
překlad: Šárka Řeřichová

PIKNIK A JINÉ POHROMY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PLODY NEJDRAŽŠÍHO VZDĚLÁNÍ

Benátky jsou jedním z nejkrásnější evropských měst, a ačkoliv jsem je v minulosti mnohokrát navštívil, nikdy jsem se tam nezdržel. Vždycky jsem totiž jel někam jinam, takže jsem neměl moc času na důkladnější prohlídku města. Když jsem jednoho horkého léta pilně pracoval, cítil jsem se unavený a potřeboval jsem změnu. Vzpomněl jsem si na Benátky. Rozhodl jsem se, že tam na týdnen zajedu, odpočinu si a přitom se s městem seznámím. Připadalo mi, že přesně to potřebuji - poklidnou dovolenou v takovém prostředí. Jen málokdy jsem pak svého rozhodnutí tolik litoval. Kdybych věděl, co se mi přihodí, radši bych utekl do New Yorku, nebo do Buenos Aires, anebo třeba až do Singapuru, a do tohoto nejkrásnějšího z měst bych nikdy nevkročil.

Projel jsem nádhernou a jedinečnou Francií, spořádaným Švýcarskem, vysokými horskými průsmyky, kde podél silnic ještě ležely ošklivé hromádky špinavě šedého sněhu. Pak jsem sjel do Itálie a vydal se za svým cílem. Počasí bylo skvělé, dokud jsem nedojel na silnici vedoucí k Benátkám. Tu se obloha se zázračnou rychlostí změnila z modré v černou a objevily se na ní propletené nitky sytě modrých a bílých blesků. Začala chrlit tak mohutné přívaly deště, že stěrače na předním skle byly zcela k ničemu a stejně jako já, musel zastavit celý řetěz aut. Stovky hystericky netrpělicých Italů uzavřených ve znehybnělzch vozech, které stály natlačeny těsně za sebou, se snažily ulevit svému rozčilení kakafonickým troubením na klaksony a ječením nadávek na ostatní řidiče, což přehlušovalo i hukot deště.

Po velmi zdlouhavé jízdě (postupoval jsem skutečně krokem) se mi podařilo dostat auto do garáží, u nichž silnice končila. Když jsem auto pečlivě zaparkoval, našel jsem si statného nosiče. V prudkém lijáku jsme utíkali jako o závod k přístavišti, kde už čekal rychlý motorový člun. Patřil hotelu, ve kterém jsem si objednal pokoj. Moje zavazadla byla úplně promočená. Naložili jsme je do člunu, dal jsem nosiči zpropitné a nastoupil jsem. Lehký tropický oblek jsem měl mokrý, takže vypadal jako splihlý hadr. Ve chvíli, kdy se člun vydal na cestu, déšť ochabl a změnil se v mírné mrholení, které viselo nad kanály jako jemný závoj z batistu, tlumící červenohnědé, hnědé a růžové fasády budov tak, že připomínaly nádherně vybledlý obraz od Canaletta.

Rychle jsme ujížděli Grand Canalem, dorazili jsme k hotelu a člun zamířil k molu. Motor zadrhával, až docela utichl. V tu chvíli nás míjela gondola se dvěma cestujícími, řízená sklíčeným a zmoklým gondoliérem. Oba cestující se chránili před nevlídností počasí velikánským deštníkem, takže jsem jim neviděl do tváří. Když však gondola proplula okolo mola a zamířila úzkým kanálem k domu Marca Pola, zaslechl jsem zpod deštníku pronikavý ženský hlas - zjevně produkt Roedeanu, té nejdražší ze všech anglických souromých škol.

"Jistě, Neapol je jako Benátky, jen tam není tolik vody," poznamenal hlásek flétnovým tónem.

Stál jsem jako přikovaný k molu před hotelem a zíral na gondolu mizící v dáli. To se mi jistě jenom zdálo, přesvědčoval jsem sám sebe. Zkušenost mi však říkala, že na větě je jenom jeden takový hlas, jenom jediný, navíc schopný takového směšného výroku. Ten hlas patřil mé bývalé přítelkyni, kterou jsem neviděl už dobrých třicet let, Ursule Pendragon-Whiteové. Právě ji jsem ze všech svých přítelkyň zbožňoval nejvíc, ale také jsem se kvůli ní nejvíc trápil.

Netýrala mne pouze svým komolením angličtiny (to ona tvrdila o své kamarádce, že musela jít k pánbíčkářce, aby neměla nemanželské dítě), ale těžce jsem také nesl její neustálé zasahování do života širokého okruhu jejích známých. Když jsem se s ní napsledy setkal, snažila se právě napravit jednoho svého přítele, který, abych ji přesně citoval, pil tolik, že mu hrozilo opití.

Ale ne, pomyslel jsem si, to nemohla být Ursula. Ta se přece šťastně provdala za jednoho velmi nudného mladíka a žije teď někde bezpečně daleko v Hampshire. Co by proboha dělala v Benátkách? Navíc v tomhle ročním období, kdy všechny vzorné manželky farmářů pomáhají svým mužům se sklizní, nebo organizují ve vsi dobročinné bazary. V každém případě, uvažoval jsem dál, i kdyby to byla Ursula, nechtěl bych se nechat znovu vtáhnout do nějakého z jejích podniků. Přijel jsem si užít klidu a míru a ze zkušeností, které jsem měl s Ursulou, jsem věděl, že blízký kontakt s ní by mi přinesl všechno možné, jen ne pohodu. Dobře jsem si pamatoval, jak jsem kdysi musel během koncertu Mozartových skladeb honit přeplněným sálem štěně penkinéze. Už jsem zkrátka věděl, že Ursula každého zaplete do těch nejpříšernějších trampot, aniž se o to nějak snaží. Ne, ne, pomyslel jsem si znovu, to nemohla být Ursula. A jestli to byla ona, tak si mě díkybohu nevšimla.

Hotel byl luxusní a moje veliká přepychová ložnice s výhledem na Grand Canal byla skutečně nesmírně pohodlná. Svlékl jsem si mokré oblečení, vykoupal se a dal si skleničku. Všiml jsem si, že počasí se zatím změnilo.

Přestalo pršet a sluncem zalité Benátky zářily nádhernými barvami. Vyšel jsem do úzkých ukiček, kráčel přes maličké mosty nad kanály, až jsem nakonec došel k velkému náměstí Sv. Marka, obklopenéému po celém obvodu kavárnami, z nichž každá měla svůj vlastní orchestr. na jaskné obloze nad náměstím se míhaly a kroužily stovky holubů. Lidé nakupovali pytle zrní a sypali tyto štědré dary na mozaikovou dlažbu. Proplétal jsem se hejny holubů a zamířil k Dóžecímu paláci, kde se nachází sbírka obrazů, které jsem chtěl vidět. Palác byl přecpaný stovkami turistů mnoha národností, od Japonců, kteří byli ověšeni jako vánoční stromečky drahými fotoaparáty, přes tělnaté Nemce s hrdelními hlasy, až po mrštné blonďaté Švédy. Unášen proudem lidé, procházel jsem pomalu místnost za místností a obdivoval plátna. Náhle jsem zaslechl v davu před sebou vysoký flétnový hlas.

"Vloni ve Španělsku," říkal hlas, "jsem se byla podívat na všechny ty obrazy od Goudy... takové pouré, spousty mrtvol a tak. Byly velice depresivní, ne jako tyhle. Opravdu si myslím, že Tymian je můj skutečně nejoblíbenější italský malíř. Je epesní."

Teď jsem již beze stínu pochybností věděl, že to je Ursula. Žádná jiná žena by nebyla schopna tak nesmyslně poplést sýr a koření se dvěma malíři. Opatrně jsem se sunul davem, až jsem zahlédl její charakteristický profil. Měla velké akvamarínově modré oči, dlouhý nos ohnutý vzhůru tak, že jeho konec vypadal jako useknutý - což jí jen přidávalo půvabu. Kolem hlavy se jí jako oblak vznášela hustá hříva vlasů, k mému překvapení tmavých, ale prokvetlých stříbrem. Vypadala kouzelně jako vždy, čas se k ní zachoval milosrdně.

Doprovázel ji muž středního věku, který se tvářil velice zmateně. Když slyšel její kulinářsko-výtvarnou poznámku, údivem zamrkal. Z jeho ohromení jsem usoudil, že je to její úplně nový známý, protože každý, kdo Ursulu jen trochu znal, by se s jejím posledním tvrzením snadno vypořádal.

Ačkoliv byla Ursula nádherná a okouzlující, cítil jsem, že pro klid mé duše bude bezpečnější, když svou známost s ní nebudu obnovovat. Bál jsem se, aby mi nějaký z jejích ďábelských kousků nepřekazil prázdniny. Jen nerad jsem opustil palác, odhodlaný vrátit se tam druhý den, kdy, jak jsem tušil, už bude Ursula obrazů nasycena. Vyšel jsem na náměstí Sv. Marka, vybral si příjemnou kavárničku a posadil se k zasloužené sklence brandy a sodovce. Všechny kavárny kolem náměstí byly plné lidí. Myslel jsem, že v takovém davu snadno uniknu pozornosti. Navíc jsem byl přesvědčený o tom, že by mě Ursula stejně nepoznala, protože jsem byl o pár desítek kilo těžší, než když mě viděla naposledy, vlasy mi zešedivěly a začal jsem si pěstovat bradku.

Byl jsem klidný. Seděl jsem, vychutnával si brandy a poslouchal nádhené Straussovy valčíky, které hrála nejbližší kapela. Sluneční svit, příjemné pití a uklidňující hudba mě ukolébaly k falešnému pocitu bezpečí. Úplně jsem zapomněl na to, že Ursula má zvláštní dar - smysl silně vyvinutý u všech žen, ale v jejím případě opravdu dosahující neskutečných rozměrů - vejít do přeplňené místonsti, jen se po ní letmo rozhlédnout a všimnout si všeho. Pak dokáže nejen vyjmenovat, kdo tam byl, ale také, kdo měl co na sobě. Takže jsem vlastně ani neměl být překvapený a zaskočený, když jsem náhle v hučení davu a hluku, který vydával orchestr, zaslechl její ječivý hlas.

"Miláčku, miláčku," křičela a běžela ke mně mezi stoly. "Miláčku, Gerry, to jsem já, Ursula!"

Zvedl jsem se, abych důstojně čelil svému soudu. Ursula vběhla do mé náruče, přimkla svá ústa k mým a věnovala mi dlouhatánský polobek doprovázený mlaskavými zvuky, polibek, který by si spíše zasloužil soukromí ložnice (a to i v téhle, rozhodně ne puritánské době). Za okamžik, když už mě napadlo, že by nás mohla zatknout italská policie za neslušné chování na veřejnosti, Ursula jen nerada odtrhla svý ústa, poodstoupila a přitom pevně svírala mé ruce.

"Miláčku," vrkala a její obrovské modré oči začaly přetékat slzami radosti, "miláčku... nemůžu tomu uvěřit... setkat se s tebou po všech těch letech... to je zázrak... jsem tak šťastná, miláčku. To je epesní, zase tě vidět!"

"Jak jsi mě poznala?" hlesl jsem.

"Jak jsem tě poznala, miláčku? Ty jsi ale hloupý... vždyť ses ani trochu nezměnil," lhala. "Kromě toho jsem tě, miláčku, viděla v televizi a na obálkách tvých knih, takže se nediv, že jsem tě poznala."

"No to jsem rád, že tě zase vidím," pokračoval jsem opatrně.

"Miláčku, jsou to už celé věky," řekla. "Je to tak strašně dávno."

Všiml jsem si, že ji nedoprovází její zmateně vyhlížející společník.

"Posaď se a dej si něco k pití," navrhl jsem.

"Jistě, zlatíčko, moc ráda si něco dám." Elegantní a štíhlá jako proutek se usadila k mému stolku. Kývl jsem na číšníka.

"Co piješ?" zeptala se.

"Brandy se sodou."

"Fuj!" vykřikla a mírně se otřálsa. "To je tedy opravdu odporné. Neměl bys to pít, miláčku, nebo skončíš s migrénou jater."

"O moje játra se nestarej," odvětil jsem trpělivě. "Co budeš pít ty?"

"Dám si fleret."

Číšník na ni rozpačitě zíral. Neměl tu výhodu jako já a pro konverzaci s Ursulou mu chyběl trénink.

"Madam by si dala klaret," pomohl jsem mu. "A já si dám další brandy."

Pohodlně jsme se uvelebili. Ursula se ke mně naklonila, nádherně a něžně se na mě usmála a vzala mou ruku do dlaní.

"Miláčku není to romantické?" zeptala se. "Ty a já se setkáváme po tolika letech v Benátkách. To je ten nejromantičtější příběh, o kterém jsem kdy slyšela. Nemáš taky ten dojem?"

"Ano," souhlasil jsem opatrně. "Jak se má tvůj manžel?"

"Tak ty to nevíš? Já jsem rozvedená."

"To je mi tedy líto."

"Ale ne, to je v pořádku," vysvětlovala. "Takhle je to opravdu lepší. Víš, od té doby, co měl Toby tu kulhavku a slintavku, už to vůbec nebyl on."

Ani mé dřívější zážitky s Ursulou mě nepřipravily na něco takového.

"Toby měl kulhavku a slintavku?" divil jsem se.

"Ano... bylo to něco příšerného," povzdechla si. "A potom už to nikdy nebyl on."

"To bych se teda nenadál. Lidé tuhle nemoc dostávají jen výjimečně, ne?"

"Lidé?" zeptala se s vykulenýma očima. "Co tím myslíš?"

"No říkalas, že Toby..." začal jsem a Ursula vyprskla smíchy.

"Ty jsi ale hloupý," hihňala se. "Přece všechen jeho dobytek dostal slintavku a kulhavku. Celé to jeho čistokrevné stádo. Trvalo mu roky, než je vypěstoval. Musel jich spoustu zabít a to ho dost poznamenalo, ubožáčka. Začal se stýkat s velmi podivnými ženami, opíjel se v nočních barech a vůbec dělal hrozné věci."

"Nikdy jsem si neuvědomil, že slintavka a kulhavka má takové dalekosáhlé následky. Jestlipak o tom vědí na ministerstvu zemědělství?"

"Máš pocit, že by je to zajímalo?" zeptala se Ursula ohromeně. "Mohla bych jim o tom napsat. Myslíš, že bych měla?"

"Ne, ne," odpověděl jsem rychle. "Jenom jsem si dělal legraci."

"Tak mi něco pověz o svém manželství," vyzvala mě.

"Jsem taky rozvedený," přiznal jsem se.

"Opravdu? Miláčku, vždyť jsem ti hned říkala, že tohle je naprosto romantické shledání," vydechla se zamženýma očima. "Oběma se nám rozpadlo manželství a teď se setkáváme v Benátkách. To je jako v románě, miláčku."

"No, myslím, že bychom tomu neměli přikládat nějaký zvláštní význam."

"Co děláš v Benátkách?" zeptala se.

"Nic," odpověděl jsem neopatrně. "Jsem tady jenom na dovolené."

"No to je báječné, miláčku, tak to mi můžeš pomoct," vykřikla.

"Ne!" vyhrkl jsem rychle. "Nepomůžu ti."

"Miláčku, vždyť ani nevíš, o co tě chci požádat," zanaříkala.

"Je mi jedno, co to je, stejně to neudělám."

"Zlatíčko, tak my se sejdeme po tolika letech, a ty jsi na mě ošklivý. A to jsme ještě ani nezačali," prohlásila rozhořčeně.

"To mi je jedno. Já ty tvoje pikle moc dobře znám a nehodlám dovolenou strávit tím, že se zapletu do nějakých strašných akcí, které podnikáš."

"Ty jsi ale sprostý," vzlykla a oči modré jako len se jí zalily slzami. Její červená ústa se chvěla: "Ty jsi teda dokonale sprostý... Jsem tady v Benátkách bez manžela a ty pro mě ani nehneš prstem, když jsem v nesnázích... Ty jsi hrozný, nerytířský... a... sprostý."

Zasténal jsem. "No dobře, dobře, tak mi o tom vyprávěj. Ale varuju tě. Nechci s tím mít nic společného. Přijel jsem, abych si užil klidu a míru."

"Tak já ti to povím," řekla Ursula, otřela si oči a napila se. "Jsem tady kvůli takové záležitosti, ty bys to nejspíš nazval milosrdná služba. Celá ta věc je hrozně komplikovaná a týká se internací spousty lidí."

"Internací?" zeptal jsem se, proti své vůli zaujat.

Ursula se rozhlédla, aby se ujistila, že jsme sami. Protože nás obklopovalo pouze takových pět tisíc hodujících turistů, přišlo jí, že se mi může s klidem svěřit.

"Jsou do toho zainternované nejvyšší kruhy," zašeptala. "Nesmíš o tom nikomu říct."

"Nemyslíš spíš zainteresované?" zeptal jsem se, protože jsem chtěl náš rozhovor dostat do poněkud srozumitelnější roviny.

"Myslím to, co říkám," odsekla Ursula chladně. "Byla bych ráda, kdyby ses mě nepokoušel opravovat. To bývala kdysi jedna z tvých nejhorších a nejtypičtějších vlastností, že jsi mě pořád a pořád opravoval. To je hrozně nepříjemné, miláčku. Hrozně mě to rozčiluje."

"Omlouvám se," prohlásil jsem kajícně, "tak už začni a vyprávěj, kdo ve vysokých kruzích hodlá koho internovat."

"Takže," začala znovu šeptat, až jsem jí v té směsici hluků kolem nás skoro neslyšel, "týká se to vévody z Tolpuddle. Musela jsem kvůli tomu přijet do Benátek, protože já jsem jediný člověk, kterému budou Reggie a Marjorie věřit. A Perry taky, alespoň pokud se téhle záležitosti týče. To víš, vévoda, on je absolutní zlatíčko, ale přirozeně je z celé té věci tak rozrušený, rozumíš, ten skandál a všechno kolem... Takže chápeš, když jsem řekla, že přijedu, s radostí to přijali. Ale nesmíš o tom nikomu říct ani slovo, nikomu, slibuješ?"

"O čem nesmím říct ani slovo?" zeptal jsem se jako ve snu a mávl jsem na číšníka, aby přinesl další pití.

"Vždyť jsem ti to teď povídala," sykla Ursula netrpělivě. "To o Reggiem, Marjorii a Perrym. A samozřejmě o vévodovi."

Zhluboka jsem se nadechl: "Ale já neznám Reggieho a Marjorii a Perryho. Ani vévodu."

"Ty je neznáš?" zeptala se Ursula ohromeně.

V tu chvíli jsem si vzpomněl, jak ji vždy hrozně překvapovalo, že neznám každého člověka z širokého okruhu jejích neuvěřitelně nudných známých.

"Neznám. Jistě tedy pochopíš, že je pro mě dost těžké téhle záležitosti porozumět. Podle informací, které jsem zatím získal, se to může týkat čehokoliv. Například toho, že všichni mají lepru ve velmi pokročilém stádiu, nebo že vévoda byl přistižen, jak provozuje pokoutní palírnu."

"Neblázni, miláčku," zvolala šokovaná Ursula. "Tohle jsou přece úplně normální lidi."

Povzdechl jsem si. "Podívej, jen mi řekni, kdo co komu udělal. A pamatuj přitom na to, že nikoho z těch lidí neznám, a mám pocit, že ani nechci znát."

"Dobře. Perry je vévodův jediný syn. Je mu teprve osmnáct, a i přes to všechno je to velice milý chlapec."

"I přes co?" zeptal jsem se nechápavě.

"I přes to cizoložství," odpověděla Ursula a já nebyl o nic moudřejší. Rozhodl jsem se, že se to nebudu pokoušet rozluštit.

"Pokračuj," vyzval jsem ji, doufaje, že se všechno vyjasní.

"Tak tedy Perry byl v St Jonah's... víš, to je ta děsně hogofogo škola. Říká se, že je lepší než Eton nebo Harrow."

"To je ta škola, kde se platí deset tisíc liber za pololetí? Ano, slyšel jsem o ní."

"Můj milý, jenom ti nejbohatší lidé si mohou dovolit posílat tam své děti," řekla Ursula. "Je to něco tak exkluzivního jako... jako..."

"Harrods?"

"No, více méně," souhlasila Ursula s pochybami.

"Takže Perry byl v St Jonah's?" pobídl jsem ji.

"Ano, a dařilo se mu tam děsne dobře, tak to aspoň tvrdil ředitel. A pak zjasnačista přišel ten blesk," ztišila hlas až do pronikavého šepotu.

"Blesk?" nechápal jsem. "Jaký blesk?"

"Z modrého, miláčku," pokračovala Ursula netrpělivě. "Víš přece, jak se blesky objevují. Byla bych ráda, kdybys mě přestal přerušovat a nechal mě dokončit ten příběh."

"Taky bych rád, kdybys pokračovala. Zatím jsem se toho moc neozvěděl. Cizoložný syn nějakého vévody a blesk. Jak mám vědět, o co jde? Je to nějaká nemoc nebo přírodní úkaz, nebo co?"

"Tak buď zticha a já ti to povím. Když na chvíli přestaneš mluvit, mohla bych to vzít zkratkou."

Povzdechl jsem si.

"Dobře, už budu zticha," slíbil jsem.

"Díky, miláčku," usmála se Ursula a stiskla mi ruku. "Tak jak už jsem řekla, Perry se tam učil děsně dobře, když najednou přišel ten blesk. V té škole se objevili Reggie a Marjorie. Reggie tam dostal místo jako učitel výtvarného umění, protože, víš, dělá hrozně výborná olejová plátna a lepty a tyhle věci. I když já si myslím, že je dost výstřední. Taky mě překvapilo, že ho v St Jonah's vzali, opravdu, protože je to fakt taková hogofogo škola, kde si na výstřední lidi zrovna nepotrpí, jestli chápeš co tím myslím."

"Proč je výstřední?"

"No, můj milý, nemyslíš, že je trošku výstřendí mít nad krbem v obýváku obraz, na kterém je tvoje manželka nahá? Řekla jsem Reggiemu, že si myslím, že by se to víc hodilo do koupelny, když už to teda musel pověsit. A on mi odpověděl, že to původně chtěl umístit do ložnice pro hosty. Tak se tě ptám, miláčku, jestli tohle není výstřední, tak potom co?"

Pocítil jsem k Reggiemu záchvěv sympatie, ale nechal jsem si to pro sebe.

"Takže ten blesk, to byl Reggie?" zeptal jsem se.

"Ne, miláčku, Marjorie byla ten blesk. Ve chvíli, kdy ji Perry spatřil, divoce se do ní zamiloval, protože ona je dost hezká - jestli se ti tedy líbí ten typ žen z jižních moří, jaké maloval Chopin."

"Gauguin?" navrhl jsem.

"Asi ano," souhlasila Ursula neurčitě. "Ale i když je opravdu docela hezká, myslím si, že je maličko hloupá. Víš, v té záležitosti s Perrym se zachovala dost pitomě, protože ho v tom podporovala. A pak přišel další blesk."

"Další blesk?" zeptal jsem se a obrnil se trpělivostí.

"Ano, můj milý, ta hloupá holka se do Perryho zamilovala. A jak víš, je jí skoro tolik, že by mohla být jeho matkou, a navíc má dítě. No, možná že by zrovna nemohla být jeho matkou, ale jemu je osmnáct a jí třicet. A ani o den míň. I když se vždycky zapřísahá, že jí je dvacet šest. Ale to je jedno, to nic nemění na faktu, že celá ta záležitost je nanejvýš nevhodná. Reggie je z toho přirozeně naprosto zoufalý."

"Mohl by ten problém přece snadno vyřešit. Proč nedá Perrymu ten Marjoriin obraz?"

Ursula na mě upřela káravý pohled.

"To není žádná legrace, to jsou vážné věci, miláčku," řekla přísně. "Jsme z toho všichni úplně pryč. Jako bychom dostali palicí do hlavy."

Fascinovala mě představa, jak nějaký vévoda dostává palicí do hlavy, ale nedal jsem to na sobě znát.

"A co se tedy stalo?" zeptal jsem se.

"Reggie si otevřeně promluvil s Marjorií a ona se přiznala, že se do Perryho zamilovala a že spolu něco měli za tělocvičnou. Lepší místo si už fakt najít nemohli. Takže není divu, že to Reggieho příšerně rozzlobilo. Udělal Marjorii monokl, což teda opravdu nemusel, to jsem mu taky řekla. Pak šel hledat Perryho, aby udělal monokl i jemu, aspoň myslím. Ale Perry díkybohu odjel na víkend domů, takže ho Reggie nenašel. To měl Perry opravdu štěstí, protože on není moc silný, chudáček. Zato Reggie je stavěný jako býk a má příšerně výbušnou povahu."

Teď, když se přede mnou celá zápletka začala odkrývat, pocítil jsem proti své vůli zvědavost.

"Pokračuj! Co se stalo pak?"

"To nejhorší," dramaticky zašeptala Ursula. Napila se a rozhlédla, aby se ujistila, že nás nikdo tajně neposlouchá. Celé Benátky se nyní totiž shromáždily okolo nás na aperitiv. Naklonila se a přitáhla si mě za ruku k sobě. Nahnul jsem se přes stůl a ona mi pošeptala do ucha: "Uprchli!" Pak se opřela, aby dobře viděla, jaký měla její slova účinek.

"Chceš říct, že Perry a Reggie uprchli?" zeptal jsem se s předstíraným úžasem.

"Pitomče," pronesla Ursula naštvaně. "Víš moc dobře, jak to myslím. Uprchli Perry a Marjorie! Prosím tě, opravdu si z toho přestaň dělat legraci, tohle jsou nesmírně vážné věci."

"Promiň a už prosím tě mluv dál."

"Tak dobře," pokračovala Ursula, trochu uchlácholená mou omluvou. "To byla samozřejmě voda na Reggieho mlýn. Reggie prostě zuřil, protože Marjorie nejenže uprchla, ale vzala si s sebou i dítě a chůvu."

"To musel být tedy opravdu hromadný útěk."

"Perryho otec," vyprávěla Ursula, "to přirozeně velmi těžce nese. Asi si dovedeš představit, že pro takového vévodu není snadné přimnouřit oko nad cizoložstvím vlastního syna."

"Ale cizoložství obvykle znamená, když se proti věrnosti proviní ženatý muž nebo vdaná žena," protestoval jsem.

"Mně je jedno, kdo se provinil," řekla Ursula rozhodně, "pořád je to cizoložství."

Povzdechl jsem si. Problém sám byl dost složitý a Ursula ho svou interpretací ještě víc zamotávala.

"Každopádně jsem Marjorii řekla, že je to stejné jako incest."

"Incest?"

"Ano," prohlásila Ursula, "konockonců, ten hoch ještě není plnoletý. A ona moc dobře ví, že cizoložství musejí provádět dospělí."

Pořádně jsem se napil, abych se uklidnil. Bylo zřejmé, že s Ursulou se to za ta léta ještě zhoršilo.

"Co kdybych tě teď radši pozval na oběd? Tam mi dopovíš zbytek."

"Opravdu, miláčku? No to je skvělé. Ale nesmím se moc zdržet. Musím jít za Marjorií, protože vůbec nevím, kde je Reggie. A taky má přijet vévoda."

"Chceš tím říct," zeptal jsem se pomalu a opatrně, "že všichni tihle lidé, o kterých ji teď mluvila, jsou tady v Benátkách?"

"Ale jistě, zlatíčko," odpověděla udeveně, "proto přece chci, abys mi pomohl. To jsi nepochopil?"

"Ne, nepochopil! Ale dobře si vzpomínám, že jsem ani v nejmenším neměl v úmyslu nechat se do celé té záležitosti nějak zaplést. Pojďme si dát oběd... kam bys chtěla jít?"

"Ráda bych šla k 'Veselé kočce'."

"Kde to sakra je?"

"Nevím, ale slyšela jsem, že je to dobrý podnik," prohlásila a přitom si pudrovala nos.

"Dobře, zjistím to." Zavolal jsem na číšníka, zaplatil účet a zeptal se ho, jak se dostaneme k 'Veselé kočce'. Ukázalo se, že tam snadno dojdeme pěšky. Bylo to jen kousek od náměstí Sv. Marka - malá, elegantně zařízená restaurace, která, soudě podle faktu, že většina zákazníků byli Benátčané, slibovala nabídku vydatných jídel. Našli jsme si příjemný stůl na chodníku pod markýzou a já objednal slávky na smetaně a petrželi a po nich nadívané kůzlečí plecko s ořechovým pyré na korsický způsob. Naštěstí jsme už stačili spořádat kůzlečí (které se jen rozplývalo na jazyku) a právě jsme uvažovali o tom, že si dáme najaký zákusek a po něm nejspíš ovoce, když se Ursula podívala přes mé rameno a vyjekla hrůzou. Otočil jsem se a uviděl, že se k našemu stolu blíží velmi mohutný a nesmírně opilý muž, kolébající se ze strany na stranu jako jachta na moři.

"Och, paneboře, to je Reggie!" zděsila se Ursula. "Jak se dozvěděl, že jsou Marjorie a Perry v Benutkách?"

"Díky bohu, že nejsou právě tady," upozornil jsem ji.

"Jenže oni za minutku přijdou," zanaříkala Ursula. "Dohodla jsem se s nimi a s vévodou, že se tady sejdeme. Co si počneme? Rychle, miláčku, vymysli něco!"

Nedalo se nic dělat. Teď už jsem byl do celé té absurdní ságy zatažen. Pořádně jsem se napil vína, abych se uklidnil, a zvedl jsem se. Reggie právě s notnou dávkou štěstí doklopýtal k našemu stolu.

"Reggie, drahoušku!" vykřikla Ursula. "To je tedy nádherné překvapení. Co děláš v Benátkách?"

"'hoj, Ursulo," zamumlal Reggie. Mírně se pohupoval ze strany na stranu a zjevně mu dělalo potíže zaostřit pohled a zřetelně vyslovovat. "Sem v Ben... Benátkách, abych zabil tu špinavou krysu... tu špinavou, zavšivenu, malou krysu. Proto jsem v Benátkách... proto, víš?"

Nejenže to byl opravdu mohutný muž s proporcemi zápasníka ve volném stylu, ale měl také obličej jako pithecantropus erectus a rozcuchané vousy a kníry. Byl napůl plešatý a zbylé vlasy mu spadaly až na ramena. Jeho mimořádně nepřitažlivý vzhled zvýrazňovalo oblečení - jasně zrzavý, špatně padnoucí oblek, rudý rolák a sandály. Zkrátka a dobře, vypadal, že by byl docela klidně schopen zabít mladého Perryho, kdyby ho dostal do rukou. Začal jsem se vážně zabývat problémem, jak toho obra odlákat z restaurace, dřív než se dostaví další protagonisté.

"Reggie, drahoušku, tohle je můj přítel Gerry Durrell," pípla Ursula se zatajeným dechem.

"Mocmitěši," zafuněl Reggie, napřáhl ruku velkou jako uzená kýta a málem mi rozdrtil dlaň.

"Dáte si něco k pití?" navrhl jsem a Ursula ke mně vyslala varovný pohled. Mrkl jsem na ni.

"Něco k piti," opakoval po mě Reggie chraplavým hlasem a ztěžka se opřel o stůl. "To bych si dal... piti... spoustu piti... a všechno do velkejch skenic... Dám si dvojitou whisky a vodu."

Přisunul jsem mu židli a on na ni nemotorně dosedl. Kývl jsem na číšníka a objednal whisky.

"Myslíš, že bys měl ještě pít?" zeptala se Ursula nemoudře. "Připadá mi, že už jsi měl dost, drahoušku."

"Chceš snad naznačit, že jsem opilý?" zeptal se Reggie výhružně.

"Ne, to ne," vyhrkla Ursula, která si uvědomila svou chybu. "Chtěla jsem jen říct, jestli to je nejlepší nápad, dávat si další sklenku."

"Já," prohlásil Reggie a prstem velikosti banánu si ukázal na hruď, aby nebylo žádných pochyb, o kom mluví, "sem přece úplně střík... stříkli... stříklivej."

Číšník přišel s nápojem a postavil ho před Reggieho.

"Jo, piti... si dámrád," řekl Reggie a trochu nejistě zvedl sklenku. "Tak na smrt všech miz... mizernejch, hnusnejch, aris... aristokratickejch smradů."

Vypil skenici do dna a na jeho tváři se rozhostil spokojený výraz. "Pojďte, dáme si eště," navrhl radostně.

"Co kdybychom si procházkou vyšli na náměstí Svatého Marka a dali si něco dalšího k pití tam?" nadhodil jsem mírně.

"Jé, ano, to je výborný nápad," přidala se Ursula.

"Já nejsem vybíravej," prohlásil Reggie vážně. "Mně je úplně fuk, kde piju."

"Správně, takže půjdeme," rozhodl jsem a kývl na číšníka, aby přinesl účet.

Avšak než to číšník mohl udělat, přišel další blesk z modrého, jak by nepochybně řekla Ursula. Slyšel jsem, jak zoufale a vyděšeně zalapala po dechu, a když jsem se otočil, stál za mými zády vysoký, štíhlý pán aristokratického vzezření. Trochu připomínal šedou kudlanku nábožnou. Měl na sobě luxusní šedý oblek ze Savile Row, nablýskané boty, které si zřejmě nechal dělat na zkázku a Lobbse, kravatu v barvách Etonu a z kapšičky saka mu vykukoval do trojúhelníku složený bělostný kapesníček. Měl stříbřitě šedé vlasy, stříbřitě šedou tvář a na jednom stříbřitě šedém oku měl stříbřitě šedý monokl. Tohle, usoudil jsem, může být jedině vévoda z Tolpuddle.

"Ursulo, mé drahé dítě, velice se omlouvám, že jdu pozdě, ale to nešťasté vaporetto se rozbilo. Hluboce se omlouvám," řekl a usmál se na Reggieho i na mě. Dobré vychování a šarm z něj jen čišely. Stál tam, jistý si tím, že když v jeho žilách koluje modrá krev, musí být vždy a všude vítán, ať přijde jakkoli pozdě.

"Ale to přece... nestojí za řeč," namítla Ursula rozpačitě.

"A kdo jsou vaši přátelé?" zeptal se vévoda vlídně, připraven jednat se mnou a s Reggiem, jako bychom i my patřili k lidskému pokolení. S pocitem nádherného zaostiučinění jsem si uvědomil, že vévoda a Reggie se neznají. Opřel jsem se a zářivě se usmál na Ursulu, která ně mě svýma velikánskýma ustaranýma modrýma očima vrhala zoufalé pohledy.

"Představíš nás, miláčku?" neodpustil jsem si.

"Ano," řekla konečně, "tohle je můj starý přítel Gerry Durrell a tady... tohle... tohle je Reggie Montrose."

Vévoda ztuhl, vlídný výraz mu na chvilku zmizel z tváře. Pak se napřímil a přitiskl si monokl pevněji k oku, připraven zachovat se na úrovni.

"Kkdo to... je?" zajímal se Reggie a s obtížemi se snažil na vévodu zaostřit.

Ursula na mě vrhla další zoufalý pohled. Pokrčil jsem rameny. Nemohl jsem udělat nic, čím bych katastrofu odvrátil.

"Cco je to za chlapa?" zeptal se Reggie a ukázal svým velkým prstem na vévodu.

"To je... to je... je... vévoda z Tolpuddle," přiznala Ursula přiškrceným hlasem.

Trvalo chvíli, než tato informace pronikla přes alkoholovou clonu k Reggieho mozkovým buňkám, ale nakonec se tam dostala.

"Tolpudl... Tolpudl," mumlal Reggie. "Chceš říct, že to je... otec toho malýho... parchanta?"

"Poslyšte," ozval se vévoda a rozhlédl se kradmým pohledem po restauraci. Jako pravý anglický gentleman nesnášel jakékoliv výměny názorů na veřejnosti. "Poslyšte, příteli, kroťte se trochu. Není důvod mluvit takhle vulgárně před dámami."

Reggie se pomalu a nejistě zvedl a zašermoval vévodovi prstem pod jeho orlím nosem.

"Tty mi nebudeš řikat, jak mám mluvit!" zaútočil. "Jen mi... nedávej žádný rady! Proč nejdeš a neporadíš tomu... malýmu parchantovi, cos ho zplodil... Jestlis ho teda zplodil ty, protože jak tak na tebe koukám, připadá mi, že bys byl schopnej... zplodit leda tak debilního trpasličího pudla."

K mé úlevě si pak znovu sedl. Trochu ztěžka - na chvíli jsem si myslel, že se s ním židle převrhne. Po určitém úsilí se mu však podařilo udržet rovnováhu. Vévoda byl celý rudý. Muselo ho rozčilovat vědomí, že Reggie, přestože se chová neslušně, je koneckonců v právu a vina že spočívá na jeho synovi.

"Myslím," prohlásil vévoda se sebeovládáním, v němž zazněla staletí aristokratické výchovy a kultivovanosti, "myslím, že bychom se měli posadit a o celé záležitosti jednat civilizovaným způsobem. A neuchylovat se k hrubým urážkám."

"Hovno!" pronesl Reggie zřetelně a nahlas.

"Reggie, drahoušku, prosím tě, chovej se slušně," žádala ho Ursula.

"Cco..." začal Reggie vážně, jako by hledal odpověď na nějakou prazákladní otázku, "co si sakra tendle starej prďola vo sobě myslí, co?"

"Tak se k nám přece posaďte," vyzval jsem vévodu srdečně.

Ursula na mě vrhla pohled, který by mě - kdybych se tak skvěle nebavil - úplně zpražil.

"Děkuji," odpověděl vévoda chadně, "ale zdá se, že tu není žádná volná židle. Kromě toho mi váš přítel dává víc než zřetelně najevo, že tu jsem přinejmenším nadbytečný."

"Já vám židli seženu," prohlásil jsem pohostinně a kývl na číšníka. Když číšník obstaral židli, vévoda se posadil. Bázlivě, jako by čekal, že se židle pod jeho váhou zhroutí.

"Nedáte si takjé skleničku, pane?" vžil jsem se do role horlivého hostitele.

"Sskleničku..." škytl Reggie s uspokojením, "spousty velkejch plnejch sklenic... celý sudy... vagóny whisky... Bez pití není žití..."

"Děkuji, dám si malé suché sherry, je-li to možné," řekl vévoda.

"Ten tvůj malej parchant vůbec nepije," blábolil Reggie. "Jediný, co pije, je coca-cola a mateřský mlíko... von vůbec nemá kou... kou... kousek charakteru... bezpáteřnej člověk je to."

"Podívejte se, pane Montrosi," promluvil vévoda a přitom ťukal pečlivě ošetřenými prsty do stolu. Jeho trpělivost už byla zřejmě vyčerpána. "Nerad bych se s vámi hádal. Důvody, kvůli kterým jsem do Benátek přijel, nejsou nikterak zaměřeny proti vám. Pokud mi dovolíte, abych vám vše vysvětlil, myslím, že se situace vyjasní. A snad vás to do jisté míry uklidní."

"Mě může uklidnit jen jediná věc... Vytáhni toho svýho zatracenýho synáčka z postele mý ženy!" zařval Reggie útočně.

Vévoda se rozpačitě rozhlédl po restauaci. Italové, sedící kolem, nás pozorovali se živým zájmem a zvědavostí, protože u Anglosasů (zvláště pak Angličanů) nebyli zvyklí na takové směle výsupy na veřejnosti.

"Přijel jsem do Benátek, abych se přesně o tohle pokusil," řekl vévoda.

"Jak to chceš udělat?" zajímal se Reggie. "Najdeš mu snad manželku někoho jinýho?"

"Hodlám s ním jednat velmi tvrdě," pokračoval vévoda. "Mně se tato avantýra nelíbí stejně jako vám. A možná ještě více. Musí to skončit."

"Nemluv vo mý ženě jako vo ava... avan... avantýře," Reggie rozčilením zrudl tak, že vypadal, jako by mu hrozila zástava srdce. "Kdo si sakra myslíš, že seš, když si dovouješ mluvit vo mý ženě jako vo avantýře, co?"

"Nemyslel jsem to jako nezdvořilost," pokračoval vévoda chladně, "jistě se mnou však budete souhlasit, když řeknu, že celá ta záležitost je naprosto nevhodná. Nebudu mluvit o věkovém rozdílu. To už je samo o sobě otřesné. Ten chlapec je koneckonců dědicem titulu, takže se sluší, aby byl při výběru svých známostí opatrnější."

Reggie na něj dlouho zíral.

"Ty ses zaručeně ten největší hajzl, jakýho jsem kdy viděl. Hnusný smradlavý hovno seš," řekl pomalu.

"Reggie, drahoušku, takovéhle věci přece nemůžeš říkat vévodovi," vložila se do hovoru šokovaná Ursula.

"Proč ne?" zeptal se Reggie rozumně. "Když si myslí, že moje žena není pro toho jeho posranýho synáčka dost dobrá, tak řikám, že von je to největší hovno pod sluncem. Absolutní hovno!"

Reggie a vévoda se do sebe zabodávali pohledy. Přesně v tu chvíli vydala Ursula další pronikavé zapištění, protože nás zasáhl další blesk z modrého. Do restaurace vstoupili ruku v ruce Perry a Marjorie. Marjorie byla pohledná dáma, která oprvdu vypadala jako dívky z Gauhinových obrazů, a Perry byl štíhlý, jenmý a velmi hezký mladík Byronovského typu. To jsem však stačil pouze zaregistrovat, neboť Reggie zařval jako podrážděný lev, zvedl se na nohy a chvějícím prstem ukázal na šťastný páreček. Milenci zůstali stát na místě, ochrnuti hrůzou a překvapením z toho, že se tak náhle ocitli tváří v tvář Reggiemu.

"Tamhle je ten malej parchant i s tou svou avantýrou," zařval Reggie. "Já je prostě..."

Stoupl jsem si a položil jsem Reggiemu ruku na rameno, abych ho zadržel. Ukázalo se, že to nebylo nejmoudřejší.

"Počkejte, Reggie," snažil jsem se ho uklidnit. "Jste třikrát větší než on..."

Dál jsem se nedostal. Jednou svou velikou tlapou mě popadl za sako, zvedl mě jako pírko a usadil přesně na vozík s dorty, se kterým kolem jako na zavolanou projížděl číšník. Můj kontakt s vozíkem způsobil nenapravitelnou škodu na několika pohárech Melba, velmi jemném jahodovém dortu, chutně vyhlížejícím šlehačlovém moučníku podivuhodně lepkavé konzistence a velkém množství rozličných druhů zmrzliny. Perry se při pohledu na projev takového násilí probral. Pustil Marjoriinu ruku, otočil se a utíkal, co mu nohy stačily. Reggie ze sebe vydal další lví zařvání a rozběhl se za Perrym, přičmež projevil hbitost u člověka jeho postavy nečekanou. Za ním letěla Marjorie s výkřiky: "Ty vrahu, opovaž se ho dotknout!" a za ní běžel vévoda, který ječel: "Zkuste mu zkřivit vlásek na halvě a podám na vás žalobu!" Kapala ze mě zmrzlina, šlehačka a jahody, ale mohl jsem udělat jen jediné: hodil jsem na stůl plonou hrst bankovek, chytil jsem Ursulu za ruku a běželi jsme za ostatními.

Perry nepříliš moudře zvolil k útěku jednu z uliček vedoucích na náměstí Sv. Marka. Kdyby zůstal v úzkých spletitých uličkách, měl by šanci svého pronásledovatele setřást, ale jakmile se octl mezi hejny holubů na rozlehlém náměstí, ukázalo se, že Reggie je rychlejší. A to byl Perryho konec. Stihl doběhnout na vzdálenější stranu náměstí, podél níž protéká Grand Canal, ale pak ho Reggie dohonil a popadl za límec. Když jsme k nim v udýchaném houfu doběhli, Reggie třásl Perrym sem a tam jako hadrovou loutkou a nesouvisle na něj křičel. Věděl jsem, že bych měl nějak zasáhnout, ale protože už jsem měl důkaz o tom, že Reggie by takový krok nepovažoval za přátelskou službu a navíc hned vedle nás protékal Grand Canal, usoudil jsem, že sám sobě dlužím zachovat se zbaběle.

"Nechte ho být, vy surový lotře," křičel vévoda a snažil se popadnout dech.

"Nech ho, nech ho, nemá žádnou sílu," ječela Marjorie a bezvýsledně plácala dlaněmi do širokých zad svého manžela.

"Miláčku, to je všechno tvoje chyba!" otočila se na mě Ursula jako rozlícená tygřice. "Udělej přece něco!"

Než jsem stačil zaprotestovat proti takové věrolomnosti, Reggie si přitáhl Perryho až k sobě a nasupeně mu hleděl do tváře.

"Z toho tvýho podělaných fotra je mi na blití a z tebe taky," řval. "Tak ten tvůj fotr si myslí, že moje žena není pro tebe dost dobrá, co? Jo? Počkej, já ti ukážu! Rozvedu se s ní a pak si ji hergot klidně můžeš vzít."

Náměstí Sv. Marka je velmi oblíbená památka, která přitahuje zástupy turistů, takže se okolo nás brzy vytvořil dav asi pěti tisíc lidí všech možných barev pleti a různého náboženského vyznání. Všichni se zájmem očekávali, co se bude dít dál.

"Já se s ní rozvedu a pak si ji sakra můžeš vzít!" řval Reggie.

"Bravo! Quelle diplomatie," poznamenal jakýsi Francouz v davu turistů.

"Můžete se spolehnout, že můj sy se zachová čestně," pronesl vévoda, který se zotavoval z šoku, jenž v něm vyvolalao Reggieho prohlášení. "Koneckonců byl přece vychován v těch nejlepších soukromých školách, takže ví, co se na gentlemana patří."

"Ale já si ji nechci vzít," udýchaně vyhrkl Perry.

"Cože?" vykřikl Reggie.

"Cože?" divil se vévoda.

"Cože?" dodaly Marjorie a Ursula téměř unisono.

"Il sont trés drôles, les Anglais, n'est-ce pas?" prohlásil onen Francouz v davu.

"Jsem na ženění ještě moc mladý," vyslvěloval Perry naříkavě. "Je mi teprve osmnáct."

"Chceš říct, že odmítáš udělat z mý manželky počestnou ženu?" zeptal se Reggie. Snažil se zřejmě srovnat si všechno v hlavě.

"Nevemu si ji, jestli tím myslíte tohle," odpověděl Perry nedůtklivě.

"Musím prohlásit, že s hochem souhlasím. Je to velmi nežádoucí poměr," vložil se mezi ně nemoudře vévoda.

Reggie se zblízka zadíval Perrymu do tváře, pak se otočil a upřel pohled na vévodu.

"Voba ste hovna, voba!" Než mohl kdokoliv z nás udělat něco rozumného, zvedl Perryho, jako by byl malé dítě, a hodil ho do Grand CAnalu, pak se obrátil, popadl vévodu a poslal ho za synem. Pohled na to, jak se opravdový vévoda a jeho jediný syn a dědic vynořili v Grand Canalu a prskali vodu, byl, musím přiznat, takovou raritou, že jsem si ho plně vychutnal. Dva karabiniéři, kteří až doposud stáli v davu a jako praví Italové se celým drametem dobře bavili, se teď velice váhavě rozhodli, že jako zástupci zákona a pořádku by měli udělat alespoň nějaké gesto. Oba dva, elegantní jako pávi, přikročili k Reggiemu.

"Promiňte, pane," řekl jeden z nich výbornou angličtinou, "máte nějaké problémy?"

To byla Reggieho velká chvíle a já jsem překypoval obdivem, jak se při této příležitosti vyznamenal.

"Je od vás laskavé, že se ptáte, ale nežádám od vás pomoc," odvětil důstojně, i když trochu vrávoral. "Moji ženu svedl syn jednoho vévody. Jsem tady, abych si ji odvezl zpátky domů, protože teď už věřím, že se ze svého poblouznění vyléčí. Vévoda a jeho syn, to jsou ti dva podivíni, co skotačí tamnle v Grand Canalu. Nepřeji si vznést proti nim žádné obvinění. Pojď, Marjorie, jdeme pryč!"

Na ta slova vzal zmatenou a pokornou Marjorii za ruku a odešel davem. Nechal nás tam s velmi mokrým a rozčileným vévodou, jeho synem a dvěma zdvořilými, ale zvědavými příslušníky italského četnictva. Trvalo nám dvě hodiny, než jsme jim vysvětlili, co se to dělo, kdo je vévoda, dko Perry, kdo jsem já, kdo je Ursula a kdo (kdyby se je podařilo najít) jsou Marjorie a Reggie. Navíc jsme jim museli sdělit všechny další nezbytné informace, které byrokratická mašinérie vyžaduje: data narození, zda naše babičky měly zarostlé nehty na palcích u nohou a tak dále. Nakonec, celí skleslí a vyčerpaní, zanechali jsme vévodu a jeho jediného, neposlušného syna a dědice v péči policistů a uchýlili jsme se s Ursulou do jednoho příjemného baru na náměstí Sv. Marka.

"Miláčku, mylím, žes to s nimi vyřídil opavdu báječně," pronesla a její obrovské modré oči změkly, když na mě upřela pohled. "Vyřídils to s těmi strašnými polocisty s takovou brevírou..."

"Bravurou," opravil jsem ji automaticky.

"To taky," souhlasila. "Byla jsem na tebe strašně pyšná."

"Díky. A co si dáme k pití?"

"Já si dám graffiti s ledem."

"Madam si dá martini s ledem a já dvojitou brandy se sodou," přeložil jsem číšníkovi.

"Jsem tak ráda, že se mi podařilo vyřešit Reggieho problém," oddechla si Urusla spokojeně.

"Já jsem měl dojem, že si ho vyřešil sám."

"Ale to ne, miláčku," vysvětlovala Ursula, "kdyby nebylo mě a vévody a samozřejmě také tvojí pomoci, Reggie by vůbec nevěděl, co má dělat."

"Proč se pořád pokoušíš pomáhat svým přátelům?" zeptal jsem se. "Proč je nenecháš na pokoji?"

"Nemůžu je nechat jen tak. Kdo ví, co by dělali, kdybych je nechala... Navíc musíš přiznat, že dkybych se do téhle záležitosti nevložila, Reggie a Marjorie by se třeba takhle šťastně neshledali. V tomnle případě jsem zapůsobila tak trochu jako katapult."

"Myslíš katalyzátor?" navrhl jsem.

"Byla bych opravdu moc ráda, kdybys mě přestal opravovat, miláčku," povzdechla si Ursula. "Myslím, že jsi opravdu fantastický, ale to, jak mě soustavě opravudeš, to je hrozně protivné."

"Tak ty si myslíš, že jsem fantastický?" zeptal jsem se, protože mě to zaujalo.

"Vždycky jsem si o tobě myslela, že jsi fantastický. Ale opravdu nechápu, co to má společného s Reggiem a Marjorií," dodala Ursula spěšně.

"Upřímně řečeno, v tuhle chvíli mě osud Reggieho a Marjorie nechává zcela chladným, ať už se s nimi v budoucnu stane, co chce. Podle mě si zasluhují jeden druhého. Taky si myslím, že vévoda a jeho syn by se měli vzít. Moc by jim to spolu slušelo. A víc už se touhle neuvěřitelně jalovou záležitostí nehodlám zabývat. Přijel jsem do Benátek, abych se rozptýlil, a ty jsi velmi krásná žena. Takže se přestaňme bavit o nesnesitelně zabedněných příslušnících anglické šlechty. Radši mi pověz, co budeme dělat dnes večer. Ale varuju tě, musí to být sexy."

Ursula zrůžověla, částečně z rozpaků, částečně potěšením.

"No, já nevím. Říkala jsem si, že půjdu brzy do postele."

"Miláčku, nic lepšího jsi nemohla navrhnout!" zvolal jsem nadšeně.

"Víš moc dobře, jak to myslím," zaprotestovala.

"Když jsme teď vyřešili rozmanité problémy Reggieho, Marjorie, Perryho a vévody, tak bychom se měli pobavit a odpočinout si. Zajdeme si na děsně sexy večeři a pak se rozhodneš, jestli chceš následující dva dny v Benátkách strávit v tom svém sešlém penziónu, nebo jestli chceš mít ložnici velikánskou jak taneční sál, navíc s výhledem na Grand Canal."

"Jé," vydechla. "Neříkej mi, že máš ložnici s výhledem na Grand Canal... ty protivo, ty si teda žiješ!"

"Tak se skoč převléknout. Já si zatím zajdu do hotelu a zkusím tam někoho přemluvit, aby trochu zcivilizoval tenhle oblek. Vyzvednu tě v půl osmé. Do té doby se snad rozhodneš, jestli vyměníš svůj zchátralý příbytek za jednu z nejnádhernějších ložnic v Benátkách."

Dali jsme si skvělou večeři a Ursula byla v té nejlepší náladě. Když jsme zvolna popíjeli kávu a brandy, zeptal jsem se jí, jak se rozmyslela ohledně svého přestěhování.

"Miláčku, ty jsi tak romantický," usmála se koketně. Úplně jako Casablanca."

"Kdo?" divil jsem se.

"No, vždyť víš, ten velký italský milovník."

"Nemyslíš Casanovu?"

"Miláčku, už mě zase opravuješ," upozornila mě Ursula chladně.

"Omlouvám se," pronesl jsem zkroušeně. "Hrozně mi lichotí, když si o mně myslíš, že jsem romantický jako Casablanca."

"Ty jsi byl vždycky romantický takovým zvláštním způsobem," řekla Ursula upřímně. "Pověz mi, je ta tvoje ložnice opravdu tak veliká a opravdu je z ní výhled na Grand Canal?"

"Na obě otáhky odpovídám ano," přikývl jsem smutně, "ale musím se přiznat, že bych byl šťastnější, kdyby tě motivovalo spíš mé osobní kouzlo než velikost mého pokoj a výhledu z něj."

"Ty jsi fakt romantický," mumlala neurčitě. "Pojďme do tvého hotelu, dáme si skleničku před spaním a podíváme se na ten tvůj pokoj."

"To je báječný nápad," souhlasil jem nadšeně. "Půjdeme pěšky?"

"Miláčku, teď se teda ale moc romanticky nechováš. Pojedem tam lodí, ano?"

"Jistě."

Trvala na tom, že nepoplujeme člunem, ale gondolou.

"Víš," rozkošnicky si povzdechla, "přijela jsem do Benátek jen na čtyři dny, ale každou noc jsem měla gondoliéra."

Nechal jsem ji při tom. "Tak to hlavně nikomu nevykládej," usmál jsem se a políbil ji.

Ursula vypadala ve svých splývavých šatech tak přitažlivě, že silně zapůsobila dokonce i na gondoliéra (a přitom gondoliéři, jak je známo, patří ke zvláštní odrůdě savců, proslulé svou otrlostí až cynismem).

"Miláčku," zvolala Ursula a teatrálně zapózovala v záři lamp na přístavišti," myslím, že se mi ten náš románek bude líbit."

Pak chtěla nastoupit do gondoly, ale ulomil se jí podpatek a spadla po hlavě do vody. Nejraději bych ji jen s mírným gentlemanským zájmem sledoval ze břehu a nechal ji, ať se z kanálu vyhrabe sama, protože jsem věděl, že umí plavat jako ryba. Jenže na sobě měla dlouhé nabírané šaty a ty jí, jakmile se namočily, omotaly nohy, ztěžkly a táhly ji ke dnu. Nedalo se nic dělat. Jen shodit sako, zout boty a skočit pro ni. Nakonec se mi, poté co jsem nedobrovolně vypil víc vody z kanálu, než bych považoval za nutné nebo rozumné, podařilo dostat Ursulu ke břehu a gondoliér mi ji pomohl vyháhnout.

"Miláčku, tys mě tak statečně zachránil... doufám, že ses moc nenamočil," šeptala.

"Jsem jen trochu navlhlý," řekl jsem a usadil ji do gondoly.

Než jsme se dostali do hotelu, celá se roztřásla, a tak jsem ji přinutil, aby si dala horkou lázeň. Když se vykoupala, ukázalo se, že má zvýšenou teplotu. Přestože tvrdila, že jí nic není, přiměl jsem ji, aby si lehla do postele v mé ložnici velikosti tanečního sálu. Do půlnoci měla tak vysokou horečku, že jsem si začal dělat vážné starosti a zavolal doktora. Ospalého a naštvaného Itala, který, jak mi přišlo, o Hypokratově přísaze zřejmě nikdy ani neslyšel. Dal jí nějaké prášky a řekl mi, že bude v pořádku. Další den jsem sehnal lepšího doktora a ten zjistil, že Ursula má zápal plic.

Pečoval jsem o ni oddaně dva týdně, dokud lékaři neusoudili, že se její stav zlepšil natolik, aby mohla odcestovat. Jel jsem ji vyprovodit na letiště. Když hlásili její let, otočila se ke mně a její veliké modré oči se zalily slzami.

"Miláčku, ten náš románek se mi opravdu líbil. Doufám, že tobě taky."

"Nenechal bych si to ujít za nic na světě," souhlasil jsem a políbil její horká ústa.

Připadalo mi, že ani Casablanca by nedokázal být laskavější než já.