Gerald Durrell
překlad: Šárka Řeřichová

PIKNIK A JINÉ POHROMY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PANENSKÁ PLAVBA

Možná, že umíte zacházet se slovy velmi obratně, ale ve chvíli, kdy se pokusíte popsat náměstí Sv. Marka v Benátkách, zalité narcisově žlutým měsíčním svitem, ocitnete se v koncích. Budovy zbarvené těmi nejnádhernějšími odstíny hnědé, červené a jemnými tóny podzimní růžové vypadají, jako by byly uhnětené z drobivého přeslazeného marcipánu. Můžete sedět a fascinovaně pozorovat dva mouřeníny, kteří se objevují na věží chrámu sv. Marka a odbíjejí každou čtvrthodinu. Zvuk zvonu se pokaždé nese celým náměstím a rozechvívá ho.

Za onoho krásného večera kazila úchvatnou a neopakovatelnou nádheru těchto míst jen přítomnost naší rozhádané rodiny, která se shromáždila okolo dvou stolků, posetých sklenicemi s vínem a aperitivy. Maminka totiž dostala báječný nápad. Ale jak se jí naneštěstí stávalo po celý život, většina toho, co kdy vymyslela pro naše potěšení, se už v samých počátcích zvrtla ve fiasko. Pomalu ale jistě jsme k ní proto začali shlížet s určitou shovívavostí a nedůvěrou, což je obvyklý postoj, který dospělé děti zaujímají ke svým rodičům.

"Dost bych uvítal, kdybys měla tu slušnost a řekla mi to dopředu. Když už mám riskovat život, mohl jsem aspoň letět letadlem," pronesl můj starší bratr Larry a díval se přitom sklíčeně na sklenici, kterou před něj postavil protivně rozjařený číšník. "Co tě to proboha napadlo, kupovat lístky na třídenní plavbu řeckou lodí? Podle mě je to asi taková pitomost, jako kdybys objednala lístky na Titanik."

"Myslela jsem, že to takhle bude veselejší a potom, Řekové jsou přece dobří námořníci," bránila se maminka. "Navíc je to panenská plavba. První plavba na téhle trase."

"Nemaluj zase čerta na zeď, Larry," vložila se do hovoru Margo. "Myslím, že to byl od maminky skvělý nápad."

"Musím se přiznat, že souhlasím s Larrym," přidal se Leslie s neochotou, jakou jsme projevovali vždy, když jsme museli dát za pravdu našemu staršímu bratrovi. "Všichni přece víme, jaké jsou řecké lodě."

"Všechny takové nejsou, drahoušku," tvrdila maminka. "Některé jsou určitě v pořádku."

"No, teď už s tím hergot nic nenaděláme," trudomyslně uzavřel debatu Larry. "Odsoudilas nás k příšerné cestě plavidlem, na které by nevstoupil nikdo, ani Coleridgeův Starý námořník v největším poblouznění smyslů nebo opilosti."

"Nesmysl, Larry," prohlásila maminka. "Ty vždycky přeháníš. Ten pán v kanceláři Cookovy společnosti mluvil o té lodi velmi pochvalně."

"Povídal, že v lodním baru je skvělá zábava," vykřikla Margo vítězoslavně.

"Prokristapána," zvolal Leslie.

"Pro povzbuzení skleslého ducha nám zřejmě nabídnou ten nejodpornější výběr řeckých vín. Známe to, všechna připomínají krev starého a hodně nemocného velblouda!"

"Larry, nebuď nechutný," okřikla ho Margo.

"Tak hele," protestoval Larry vehementně, "vytáhli jste mě z Francie, abych s vámi absolvoval tenhle nešťastný podnik a znovu navšítil místa našeho mládí. Přijel jsem proti svému nejlepšímu přesvědčení. Už toho začínám litovat, a to jsme se nedostali dál než do Benátek. Hergot! Místo poctivého beaujolais musím pít to jejich Lacrima christi a ten kousek jater, co mi ještě zbývá, začíná už pěkně tvrdnout. Každá návštěva místní restaurace je zatěžkávací zkouškou pro moje smysly. Ty hromady špaget... místo abych si pochutnával na steaku charolais. Vždyť to zdejší jídlo je jenom dokonalá živná půda pro tasemnice."

"Larry, prosím tě, takhle nemluv," řekla maminka. "Nemusíš být hned vulgární."

Přestože na třech rozích náměstí hrály tři různé kapely tři rozdílné melodie a celým prostranstvím šuměly hlasy Italů i turistů, smíšené s ospalým vrkáním náměsíčných holubů, zdálo se, že polovina Benátek naslouchá jako v transu naší rodinné potyčce.

"Uvidíte, že se nám na té lodi bude líbit," tvrdila Margo. "Vždyť přece budeme mezi Řeky."

"Myslím, že právě to dělá Larrymu starost," poznamenal Leslie pochmurně.

"Takže," pronesla maminka a do hlasu se jí vloudil falešný optimistický tón, "měli bychom vyrazit. Do přístavu pojedeme vaporiserem."

Zaplatili jsme účet, vydali se ke kanálu sv. Marka a nastoupili do jednoho z motorových parníčků, kterým má matka se svou mistrnou znalostí italštiny zatvrzele říkala vaporisery. Italové, kteří byli méně informovaní, je nazývali vaporetta. Náš parníček s bafáním projížděl okolo nádherných budov, jejichž světla se zrcadlila ve zčeřelé vodě. Benátky vypadaly úchvatně. Dokonce i Larry musel přiznat, že je to o něco zajímavější než světla nočního Blackpoolu. Konečně jsme dopluli do přístavu. Ten se moc neliší od jiných přístavů na světě - všechny vypadají, jako kdyby je navrhl Dante ve chvílích volna při práci na svém Pekle. Schouleni v záplavě matných světel, připomínali jsme postavy z nějakého raného holywoodského hororu. V té záři zcela utonul svit měsíce, který měl nyní pouze lehký stříbrný nádech, jako kdyby byl opředený pavoučí sítí. Náladu nám nezlepšil ani pohled na naši drobnou maminku, která se pokoušela přesvědčit tři dravé benátské nosiče, že opravdu nepotřebujeme pomoci s naší pestrou kolekcí zavazadel. Hádka byla vedena v primitivní angličtině.

"My Angličani. My nemluvit italsky," vykřikovala maminka zoufale a pak je zasypala podivnou směsicí slov z hindštiny, řečtiny, francouzštiny a němčiny, mezi nimiž neexistovala žádná souvislost. Tímhle způsobem maminka vždycky komunikovala se všemi cizinci, ať to byli afričtí domorodci nebo Eskymáci, ale většinou to bylo dobré jen k tomu, že nám to trochu zvedlo náladu.

Dívali jsme se k přístavišti, kde měla kotvit naše loď. Náhle nám padlo do oka plavidlo, které by ani ta největší suchozemská krysa nemohla považovat za schopné provozu; plavidlo, které by se i ve svých slavnějších letech hodilo nanejvýš tak pro říční dopravu. Musela to být ošklivá loď už v dobách, kdy byla nová a čerstvě natřená. Teď však, ve strašidelně blikajícím světle, smutně postrádala jakýkoliv půvab. Čerstvý nátěr už nepoznala roky a po celé délce trupu ji jako ošklivé boláky a jizvy hyzdily rezavé skvrny. Silně se nakláněla na pravobok. Podobala se ženě, která si vyšla na příliš vysokých podpatcích a měla tu smůlu, že se jí jeden ulomil. Vypadala velmi zanedbaně, ale největší důkaz o tom, jak nešetrně se s ní zacházelo, se nám objevil před očima, když zabočila k doku. V její přídi zela obrovská trhlina v šířce dvou rolls-royců postavených vedle sebe. Tato deflorace působila o to strašněji, že se lodi očividně nikdo nepokusil poskytnout ani tu nejprimitivnější první pomoc. Plech byl v těch místech vmáčklý dovnitř a jeho okraje roztřepené tak, že výsledek připomínal květ obrovské chryzantémy. Úplně oněmělí jsme zírali, jak se k nám loď blíží. Nad obrovskou dírou na přídi stálo její jméno: Poseidon.

"Dobrý bože," vydechl Larry.

"To je úděsná loď," řekl Leslie, nejzkušenější námořník v naší rodině. "Koukněte, jak je nakloněná."

"Vždyť to je naše loď!" zapištěla Margo. "Mami, to je našel loď!"

"Nesmysl, drahoušku, to není možné," tvrdila maminka. Upravila si brýle a znovu se s nadějí upřeně zadívala na blížící se loď.

"Prožít tři dny na tomhle," prohlásil Larry, "to bude horší než všechna dobrodružství Starého námořníka, pamatujte na moje slova."

"Doufám, že snad něco udělají s tou strašnou dírou, než se vydáme na moře," pronesla maminka ustaraně.

"Co asi tak čekáš, že s tím udělají? Myslíš si, že to zacpou dekou?" zeptal se Larry.

"Kapitán si toho už jistě všiml," řekla maminka zaraženě.

"Myslím, že dokonce i řecký kapitán si musel všimnout, že jeho loď docela nedávno málem ztroskotala," ušklíbl se Larry.

"Co když se dovnitř dostane voda?" zasténala Margo. "Nechci mít v kajutě vodu. Zničily by se mi šaty."

"Řekl bych, že všechny kajuty musejí být zatopené už teď," poznamenal Leslie.

"To se nám ty naše šnorchly a ploutve budou bezvadně hodit," podotkl Larry. "To je fakt originální, hezky si doplavat na večeři. Už se těším."

"Hned jak se nalodíme, musíš zajít za kapitánem. Promluvíš si s ním," rozhodla maminka. "Je klidně možné, že nebyl na lodi, když se to stalo, a nikdo mu to třeba neřekl."

"Teda mami, ty mě fakt štveš," odsekl Larry podrážděně. "Co bych tomu chlapovi podle tebe měl říct? Promiňte, kapitáne, ale nezdá se vám, že máte v přídi červotoče?"

"Larry, ty musíš vždycky dělat potíže," napomenula ho maminka. "Víš přece, že neumím řecky, jinak bych za ním došla sama."

"Pověz mu, že nechci mít v kajutě vodu," naléhala Margo.

"Když máme odjet dneska večer, tak to asi těžko stihnou spravit," poznamenal Leslie.

"Přesně tak," přitakal Larry. "Ale máti si zřejmě myslí, že jsem všemohoucí."

"No dobře, ještě si o tom musíme promluvit, až budeme na palubě," dodala maminka útočně, když jsme vcházeli na přístavní můstek.

Na konci můstku stál romanticky vyhlížející řecký námořník (s očima něžnýma jako temné květy macešek) ve zmačkaném zašedlém saku, které kdysi bývalo bílé a na němž chyběla většina knoflíků. Ze zašlých nárameníků bylo patrné, že je to vedoucí stevard. Úsměv, s nímž žádal po cestujících pasy a lodní lístky, čpěl česnekem tak silně, že maminka zavrávorala a musela se opřít o zábradlí. Dočasně to v ní utlumilo dotazy na díru v lodi.

"Mluvíte anglicky?" zeptala se Margo, která statečně (a rychleji než maminka) ovládla své čichové buňky.

"Mála," odpověděl s úklonou.

"Tak poslouchejte, nechci mít v kajutě vodu," prohlásila Margo odhodlaně. "Zničilo by mi to šaty. Takové pěkné už těžko seženu!"

"Se-ženu? Dáme všechno, co vy potřebovat, když chtít ženu, pošlu vám svou ženu. Je..."

"Ne, ne," zvolala Margo, "vodu. Rozumíte... voda."

"V každé kojotě teče sprcha... teplá a studená voda," odpověděl důstojně. "A taky tu máme vanu a noční kloub. Tam tancování, víno a voda."

"Larry, byla bych moc ráda, kdyby ses přestal smát a trochu nám pomohl," prohlásila maminka přitom si na nose přidržovala kapesník, aby se uchránila před pronikavým zápachem česneku, který byl takřka hmatatelný. Člověk měl až dojem, že se kolem stevardovy hlavy vznáší jakýsi chvějící se oblak.

Larry se vzchopil. Plynulou řečtinou (která stevarda okouzlila) vyloudil z muže v rychlém sledu informace, že loď se nepotápí, že v kajutách není voda a že kapitán o nehodě ví, protože je za ni dokonce zodpovědný. Tento poslední údaj Larry mamince moudře nesdělil. Larry také zjistil, jak se dostaneme do baru. Takže když se Margo s maminkou nechaly stevardem odvést do kajut, přemoženy jeho ochotou a osobitou vůní, my ostatní jsme zamířili na skleničku.

Když jsme bar konečně našli a vstoupili dovnitř, oněměli jsme. Vypadalo to tam jako v recepci nějakého silně omšelého londýnského klubu. Mahagonem obložená místnost byla přecpaná čokoládově hnědými koženými křesly a pohovkami, mezi nimiž stály ohavné stolečky z mořeného dubu. Všude podél stěn překážely veliké mosazné nádoby, v nichž rostly zanedbané a zaprášené palmy. Uprostřed téhle pohřební nádhery se tísnil miniaturní taneční parket sevřený mezi barem, obsahujícím velmi nebezpečný výběr alkoholických nápojů, a malým vyvýšeným pódiem, obklopeným hustým lesem palem v květináčích. Na pódiu, jako mouchy ukryté v jantaru, seděli tři truchliví hudebníci v redingotech. Měli celuloidové náprsenky a kolem pasu šerpy, které musely pocházet z konce minulého století. Jeden hrál na stařičké pianino a na tubu, druhý s teatrálními pózami trápil housle a třetí střídal bubny a pozoun. Když jsme vstoupili, toto neuvěřitelné trio právě hrálo pro zcela prázdný sál Růži z Pikardie.

"Tohleto nevydržím," zanaříkal Larry. "To není loď, to je něco jako plovoucí Cadena Café z Bournemouthu. Z toho všichni zešílíme."

Když Larry promluvil, hudebníci přestali hrát a na tváři kapelníka se rozzářil zlatozubý úsměv na přivítanou. Uklonil se a ukázal na své dva kolegy, kteří se rovněž uklonili a usmáli. My tři jsme nemohli udělat nic jiného, než jim také vyseknout zdvořilostní poklonu. Pak jsme se vydali k barovému pultu. Orchestr se nyní, když měl konečně publikum, pustil do Růže z Pikardie s ještě větší zuřivostí.

"Prosím vás, dejte mi uzo do té největší sklenice, kterou tu máte. To mě, doufám, umrtví," požádal Larry barmana, malého scvrklého muže ve špinavé zástěře.

Barmanova tvář, svraštělá jako vlašský ořech, se rozzářila, když zjistil, že před ním stojí cizinec, který nejen umí řecky, ale je také natolik bohatý, že si může dovolit pít tak velké uzo.

"Amessos, kyrie," odpověděl. "Dáte si to s vodou nebo s ledem?"

"Jednu kostku ledu," vymínil si Larry. "Jenom aby uzo zbělelo."

"Promiňte, pane, ale led nemáme," omlouval se barman. Larry si dlouze a zhluboka povzdechl.

"Takovýhle rozhovor můžete vést jedině v Řecku," sdělil nám anglicky. "Připadám si jako bych se ocitl ve světě Lewise Carrolla a ten barman byl přestrojená kočka Šklíba."

"Vodu, kyrie?" zeptal se úslužně barman, který z Larryho tónu správně vycítil spíš kritiku než pochvalu.

"Ano, vodu," odpověděl Larry řecky, "ale jen velmi málo."

Barman přistoupil k veliké láhvi uza, čistého jako gin, nalil pořádnou dávku, pak přešel k malému dřezu a pustil do sklenice vodu z kohoutku. Uzo se okamžitě zakalilo, získalo mléčně bílou barvu a až k nám se donesla vůně anýzu.

"Páni, vypadá pěkně silně," poznamenal Leslie. "Pojďme si dát taky."

Souhlasil jsem. Barman před nás postavil sklenice. Zvedli jsme je, abychom si připili.

"Na Poseidon a na všechny blázny, kteří se na něm plaví," prohlásil Larry a zhluboka se napil uza. Za vteřinku ho vyplivl na zem prudkým gejzírem, který by dělal čest i umírající velrybě, zavrávoral, opřel se o pult a sevřel si rukou hrdlo. Do očí mu vyhrkly slzy.

"Ááááá," zakřičel. "Ten pitomej cvok do toho uza dal vařící vodu!"

Protože jsme vyrůstali mezi Řeky, byli jsme zvyklí na podivné chování, ve kterém si libují. Ale aby člověk dal do svého národního nápoje vroucí vodu, to bylo i na Řeka příliš výstřední.

"Proč jste do toho uza nalil horkou vodu?" zeptal se Leslie útočným tónem.

"Protože studenou nemáme," odpověděl barman, překvapený, že se Leslie k této odpovědi logicky nedopracoval sám. "Proto taky nemáme led. Tohle je panenská plavba, kyrie, a proto nemáme v baru jinou vodu než horkou."

"Tomu nevěřím," sípal Larry přerývaně. "Tomu prostě nevěřím. Panenská plavba a loď má v přídi obrovskou díru. Ty palmy, ten orchestr sedmdesátníků. A v baru jenom horká voda!"

V tu chvíli se objevila maminka. Na první pohled bylo vidět, že je dost nervózní.

"Larry, potřebuju s tebou mluvit," vyhrkla udýchaně.

"Co jste našli? Ledovou kru v kajutě?"

"No, v kajutě byl šváb. Margo na něj hodila lahvičku s kolínskou, ta se rozbila, takže to tam teď voní jako v kadeřnictví. Ale myslím, že ani to tomu švábovi nijak neublížilo," vyprávěla maminka.

"Tak to mě těší, že se takhle dobře bavíte," odpověděl Larry. "Dej si vařící uzo, ať důstojně zahájíš plavbu na téhle nekonformní lodi."

"Ne, nepřišla jsem na skleničku."

"Snad jsi mi nepřišla vyprávět o švábovi plovoucím v kolínské. Tvoje konverzační témata začínají být velice výstřední. A to i na řecké poměry."

"Ne, jde o Margo. Šla... novíškam a zasekl se jí zámek."

"Novíškam? Co to je?"

"Přece záchod. Nedělej, že mi nerozumíš."

"Nevím, co ode mě čekáš. Nejsem zámečník," řekl Larry.

"To nemůže přelézt dveře?" zeptal se Leslie.

"Ne," odpověděla maminka. "Zkoušela to, jenže nahoře je jen malá skulina a dole pod dveřmi taky."

"No, ale aspoň tam nějaké skuliny jsou," upozornil ji Larry. "Podle mých zkušeností člověk na řeckých záchodech potřebuje vzduch. Navíc můžeme Margo těmi škvírami během plavby krmit."

"Nemluv hlouposti, Larry," napomenula ho maminka. "Musíš něco udělat."

"Zkuste do toho otvoru na peníze dát jinou minci," navrhl Leslie. "Tím to občas bývá."

"To už jsem udělala," řekla maminka. "Dala jsem tam liru, ale stejně to nefunguje."

"To proto, že je to řecký záchod a přijímá jenom drachmy," upozornil ji Larry. "Proč jste nezkusili librovou bankovku? Má vyšší kurs."

"Podívej, chci, abys našel stevardku, která Margo pomůže ven," žádala ho maminka. "Už je tam celé věky. Nemůže tam zůstat až do rána. Co kdyby se uhodila do lokte a omdlela? Víš, že se jí to stává." Maminka měla sklon vidět všechno černě.

"Podle toho, co vím o řeckých záchodech," poznamenal Larry," člověk omdlí obyčejně okamžitě, hned jak tam vejde, a ani se nemusí uhodit do lokte."

"Tak už proboha něco udělej," vykřikla maminka. "Jen tu nestůj se skleničkou v ruce!"

Konečně nás dovedla k dotyčnému záchodu. Leslie energicky vešel do chodbičky a zalomcoval dvířky kabiny.

"Já uvězněná. Já Angličanka," křičela Margo zpoza dveří. "Najděte stevardku!"

"Já vím, ty cvoku. To jsem já, Leslie," zavrčel.

"Jdi okamžitě pryč! Tohle je dámský záchod," ozvala se Margo.

"Chceš se dostat ven, nebo ne? Jestli ano, tak buď zticha," usadil ji Leslie výhružně.

Chvíli bezvýsledně manipuloval se zámkem a šeptem u toho klel.

"Byla bych moc ráda, kdybys nemluvil sprostě, zlatíčko," krotila ho maminka. "Pamatuj, že jsi na dámské toaletě."

"Měla by tam být taková klika, zkus za ni zatáhnout," radil Leslie. "Taková jako západka."

"Už jsem tahala za všechno," odpověděla Margo rozhořčeně. "Co si myslíš, že jsem tady dělala poslední hodinu?"

"No tak za to zatahej ještě," navrhoval Leslie. "Já budu zatím odsud tlačit."

"Dobře, už za to tahám," souhlasila Margo.

Leslie vypjal svá mohutná ramena a vrhl se proti dveřím.

"Tohle je scéna jako z grotesky," poznamenal Larry a upíjel uzo, které si chytře přinesl s sebou a které už zatím vychladlo. "Jestli nebudeš dost opatrný, uděláme v lodi další díru."

"Není to k ničemu," funěl Leslie. "Dveře jsou moc pevné. Budeme muset sehnat stevarda nebo někoho takového."

Opustil nás a vydal se hledat odborníka na mechaniku zámků.

"Moc tě prosím, pospěš si, je tady strašný vzduch," volala za ním Margo.

"Neomdli," vykřikla maminka vyděšeně. "Snaž se dýchat pravidelně!"

"A neprašti se do lokte," dodal Larry.

"Larry, ty mě opravdu zlobíš," řekla maminka. "To se nemůžeš chovat rozumně?"

"Dobře, mám jí přinést horké uzo? Můžeme jí ho strčit pod dveřmi," navrhoval ochotně.

Před maminčiným hněvem ho zachránil příchod Leslieho, který za sebou jako loutku vlekl malého a rozčileného muže se sklíčenou tváří.

"Dámy vždycky udělají to," stěžoval si mamince mužík a výmluvně krčil rameny. "Vždycky tam zůstat. Ukážu vám. Je lehké. Proč se dámy to nenaučí?"

Šel ke dveřím, chvíli manipuloval se zámkem a dveře se otevřely.

"Díkybohu," vydechla maminka, když se před našimi zraky objevila Margo. Než se však stačila vrhnout do náruče svých nejbližších, malý mužík zvedl panovačně ruku.

"Zpátky!" rozkázal. "Já vás naučit."

Nikdo z nás nestačil dost rychle zareagovat. Mužík strčil Margo zpět na záchod, vešel tam za ní a s bouchnutím zavřel dveře.

"Co to provádí?" vyjekla maminka poplašeně. "Co to ten mužíček provádí? Larry, podnikni něco!"

"To je v pořádku, mami," křičela Margo, "jen mi ukazuje, jak se to dělá."

"Co jak se dělá?" ptala se maminka vyděšeně.

Odpovědí však bylo dlouhé a hrozivé ticho, které nakonec přerušil příval řeckých nadávek.

"Margo, pojď hned ven," přikázala maminka, teď už doopravdy polekaná.

"Nemůžu," fňukala Margo. "Oba nás tu zamkl."

"Nechutný chlap," vykřikla maminka. Pak se ujala velení: "Dej mu facku, zlatíčko, dej mu facku! A Larry, ty jdi pro kapitána!"

"Myslím, že teď ty dveře taky nedokáže otevřít," hlásila Margo.

"Prosím vás, najít vedoucí stevard," kňoural mužík. "Prosím najít vedoucí stevard, aby otevřít dveře."

"No a kde ho najdeme?" zeptal se Leslie.

"To je neskutečné," rozčilovala se maminka. "Jsi v pořádku, Margo? Stoupni si od něj co nejdál, zlatíčko!"

"Stevarda najít v jeho kanceláři, na první paluba," volal uvězněný odborník.

Tomu, kdo nezná povahu Řeků a jejich schopnost udělat z docela normální situace něco tak absurdního, že Angličanovi zůstává rozum stát, bude následující scéna připadat neuvěřitelná. Dokonce ani my, kteří známe Řeky dobře, jsme nevěřili vlastním očím. Leslie se vrátil se stevardem, který k atmosféře na záchodě přispěl svým česnekovým pachem. Nejdříve složil komploment Larrymu za to, že pije uzo, a Lesliemu za jeho řecký přízvuk. Potom obdaroval maminku vekým karafiátem, který vytáhl zpoza ucha. Pak počastoval chudáčka mužíčka, zamčeného v kabince s mou sestrou, takovým proudem nadávek, až jsme se divili, že se pevné kovové dveře pod jejich přívalem neroztavily. Chvíli dveřmi lomcoval, tloukl do nich pěstmi a kopal do nich. Pal se otočil k mamince a uklonil se.

"Madam," usmál se, "žádný strach. Vaše dcera jako panna v bezpečí."

Tato poznámka maminku zcela zmátla. Obrátila se s žádostí o vysvětlení ke mně, protože Larry, který se podobným situacím radši vyhýbal, odešel s Lesliem do baru pro další nápoje. Řekl jsem, že podle mě tím stevard myslel, že Margo vyjde ven nedotčená jako panna.

"To tím nemhl myslet," pochybovala maminka. "Vždyť Margo má dvě děti."

Už jsem se v tom přestával orientovat. To se mi stává vždy, když hovořím s nějakým Řekem. Zhluboka jsem se nadechl, abych se pustil do podrobného výkladu, když mě svým příchodem šlechteně zachránila trojice našich spolucestujících. Byly to mohutné venkovské ženy s velkým poprsím, tlustýma nohama a hustými knírky pod nosem. Na sobě měly černé vlněné šaty, asi tak třikrát menší, než by bylo potřeba. Páchly česnekem, nějakou odporně sladkou voňavkou a potem, ode všecho tak stejným dílem. Prodrady se mezi maminkou a mnou a vstoupily na toaletu. Když spatřily stevarda, jak rozčileně poskakuje kolem dveří a buší do nich, zastavily se jako těžcí vojenští koně, kteří ucítili bitvu.

Kdyby byly jakékoliv jiné národnosti, asi by si začaly stěžovat, že v této ženské svatyni nacházejí stevarda a ještě navíc mě, cizince. Ale právě tímhle se Řekové tak báječně liší od jiných národů. Venkovanky pochopily, že se jedná o SITUACI. A právě něco takového Řekové a Řekyně milují nade vše. Přítomnost tří mužů na dámském záchodě (počítáme-li i toho neviditelného, uzavřeného s Margo), jim vůbec nevadila. Důležitější pro ně byla SITUACE.

Oči se jim zatřpytily, kníry naježily; jako neprostupná stěna obklíčily stevarda a chtěly vědět, co se děje. Jako obvykle, když nastane SITUACE, mluvili všichni přítomní najednou. Teplota na dámském záchodě rázem stoupla asi tak na sedmdesát stupňů a z té změti hlasů se člověku začala točit hlava. Znělo to, jako by někdo hrál na plechový sud hlučnější pasáže pochodu z Valkýry.

Ženy brzy pochopily základní prvky SITUACE, s nimiž je seznámil nešťastný stevard. Tyto tři silné dámy, každá stavěná jako profesionální zápasník, smetly stevarda stranou svýma lopatovitýma rukama s červeně nakakovanými nehty a vykasaly si sukně. S ohlušujícími výkřiky 'Hej rup! Hej rup!' zaútočily na záchodové dveře. Součet jejich hmotností musel dosahovat takových tří set šedesáti kilogramů živé váhy. Dveře však zůstaly neoblomné a naše tři dámy skončily v chumlu na podlaze. S menšími obtížemi se postavily na nohy a začaly se hádat, jakým způsobem bude nejlepší dveře rozbít.

Jedna z nich, ta nejméně těžká, se rozhodla demonstrovat svou metodu na dveřích vedlejšího záchodu. Tyto dveře však naneštěstí nebyly zamčené, takže jimi překvapivou rychlostí proletěla a ošklivě si pohmoždila stehno, protože plnou parou narazila do záchodové mísy. Ačkoliv se její teorie nepotvrdila, vůbec jí to nezkazilo náladu, zvláště když se v ten okamžik objevil Larry a barman nesoucí podnos s nápoji.

Chvíli jsme družně popíjeli uzo, navzájem si přiťukávali a vyptávali se jeden druhého, zda jsme ženatí či vdané a kolik má kdo dětí. Čerstvý zájem o SITUACI podnítil svým příchodem Leslie, který s sebou vedl jakéhosi muže. Později se ukázalo, že jde o lodního tesaře. Všichni teď zapomněli na uzo a vykládali mu své teorie. Tesař však s nikým nesouhlasil a tvářil se jako člověk, který ví, co má dělat. Potom si s gestem kouzelníka vyhrnul rukávy a přistoupil ke dveřím. Nastalo naprosté ticho. Vytáhl z kapsy šroubováček a strčil ho do otvoru v zámku. Ozvalo se cvaknutí, pak obdivné vzdechy a dveře se rozletěly. Poodstoupil od nich a rozpřáhl ruce jako varietní umělec, jemuž se vydařilo číslo.

Ze dveří se vynořili malý mužíček a Margo, oba vypadali jako by přetrpěli roky v kalkatské věznici. Stevard popadl mužíčka, třásl s ním, bušil do něj a zasypával ho nadávkami. Pak přišla tesařova chvíle. Koneckonců, dveře otevřel on. S respektem jsme naslouchali jeho výkladu o problematice zámků obecně a tohoto obzvláště. Vypil uzo a pokračoval ve své ódě na zámky, které, jak se ukázalo, byly jeho koníčkem. Se svým šroubováčkem nebo vlásenkou, ohnutým hřebíkem a dokonce i s kouskem umělé hmoty dokáže otevřít jakýkoliv zámek. Načež vzal malého mužíčka a stevarda za zápěstí a odvedl je na záchod jako jehňata na porážku. Než jsme ho dokázali zastavit, zabouchl dveře kabiny. Všichni (celá naše rodina i tři tlusté dámy) jsme čekali se zatajeným dechem. Ozývalo se divné škrábání a cvakání a pak bylo dlouho ticho. To vystřídala smršť stevardových a mužíčkových nadávek, smísená se zmatenými omluvami a vysvětlováním z úst experta na zámky. Když jsme se nenápadně plížili pryč, tři dámy už připravovaly další útok na dveře.

Tak skončilo první jednání této panenské plavby.

Raději se nebudu šířit o dalších událostech onoho večera, neboť se vyznačovaly zejména rostoucím rozčilením všech členů naší rodiny. Z jakéhosi záhadného důvodu spjatého s řeckým protokolem se nemohla podávat večeře v nepřítomnosti vedoucího stevarda. Trvalo to dost douhou dobu, než opakované útoky na dveře nenapravitelně poničily zámek, a pak se muselo čekat, až se z nějaké pitky na břehu vrátí loďmistr a přepiluje dveřní závěsy. Nakonec jsme to vzdali. Vyšli jsme na břeh, dali si něco menšího k jídlu a s náladou hluboko pod bodem mrazu jsme se uchýlili do svých kabin.

Následujícího rána jsme šli do jídelny, abychom se pokusili nasnídat. Dlouhá léta milosrdně vymazala naše vzpomínky na běžný řecký přástup ke kuchyni. V Řecku jsou samozřejmě místa, kde se můžete výborně najíst, musíte je však usilovně hledat, protože jsou vzácná jako šafrán. Řecko sice oplývá spoustou vynikajících surovin a přísad potřebných k vytvoření chutných pokrmů, ale tamní obyatelé tráví všechen čas hádkami, takže už jim nezbývá ani chvilka na to, aby se vydali po vyšlapaných cestičkách haute cuisine.

Čtyři mladí číšníci v jídelně nebyli žádnou výjimkou. Neustále se mezi sebou o něco hlučně přeli jako hejno vrabců naštečících se o nejlepší sousto. Výzdoba jídelny, pokud výzdoba není příliš silné slovo, značně připomínala interiér baru, kterému zde všichni, jak jsme zjistili, říkali noční kloub. Nade vším vládl mořený dub. Mosazné doplňky byly vyleštěné jen s velimi povrchním zájmem a stoly pokrývaly zašlé, kdysi bílé ubrusy, okrášlené stíny starých skvrn, které se v jakési zapadlé prádleně v Pieru nepodařilo odstranit. Maminka si kradmi, ale velmi odhodlaně vyčistila příbor kapesníkem a nabádala nás, abychom učinili totéž. Protož jsme byli v jídelně jediní hosté, číšníci neviděli žádný důvod, proč by měli přestat se svým dohadování, dokud Larry, jehož trpělivost byla těžce zkoušena, nezařval: "Se parakalo!". Zaječel s takovou vervou, že maminka upustila Margin příbor na zem. Kakafonickjé zvuky, které vydával hlouček číšníků, okamžitě ztichly a všichni čtyři muži s ukázkovou úslužností obklopili náš stůl. Maminka ke své radosti zjistila, že jeden z číšníků, sympatický mladík, strávil nějakou dobu v Austrálii a má základní znalost angličtiny.

"Takže," zaměřila se na svého oblíbence, "já bych si dala velkou konvici horkého čaje. Ale ujistětě se, že konvice je nahřátá a vado opravdu vroucí. A nechci nic takového, jako jsou ty čajové sáčky. To je příšerně nehygienické. Ta špína, co pak zůstane v koncici!"

"Pořád se nemůžu zbavit vzpomínek na vodu v Ganze a Brahmaputře po epodemii," poznamenal Larry.

"Larry, zlatíčko, prosím tě, ne u snídalně," bouřila se maminka a pak znovu promluvila k číšníkovi: "Také bych si dala topinku s grilovanými rajčaty."

Opřeli jsme se a čekali, co bude dál. Přes své letité zkušenosti se maminka nikdy nevzdala dojemné naděje, že jednoho dne najde Řeka, který jí bude rozumět. Jak se dalo očekávat, číšník zcela pustil z hlavy maminčiny instrukce týkající se čaje. Čaj prostě roste v sáčcích a číšník měl pocit, že pokoušet se bojovat proti přírodě by mohlo mít pro všechny zúčastněné strašlivé následky. Avšak maminka mu nečekaně zkomplikovala život tím, že po něm chtěla druh jídla, který neznal.

"Rolovaná rajčata?" ptal se nejistě. "Co to?"

"Rolovaná rajčata?" opakovala maminka jako ozvěna. "Říkala jsem grilovaná rajčata. Víte, grilovaná rajčata na topince."

Číšník se chytil jediného slova, kterému rozuměl - topinky. "Madam chtít topinku," řekl rozhodně, ve snaze držet maminku přizemi, "čaj a topinku."

"A rajčata," dodala mamika ze zřetelnou výslovností, "grilovaná rajčata."

Číšníkovi se na čele objevila malinká kapička potu.

"Co je 'rolo-vaná rajčata', madam?" zeptal se Kruh se uzavřel.

My ostatní jsme už uvolněně seděli kolem stolu, snídani dávno v klidu objednanou, a teď jsme pozorovali maminku, jak se pouští do bitvy.

"Přece," začala vysvětlovat, "znáte rajčata... ty... takové ty červené věci jako jablka. Ne, ne, myslím švestky."

"Madam chtít švesky?" zeptal se popletený mladík.

"Ne, to ne, rajčata," odporovala maminka. "Určitě přece znáte rajčata."

Tvář mladého Řeka se rozzářila. Dáma si přeje rajčata.

"Ano, madam," odpověděl s úsměvem.

"Tak tedy," prohlásila maminka vítězoslavně, "rajčata grilovaná na topince."

"Ano, madam," přikývl poslušně a odešel do rohu jídelny, kde se začal důvěrně radit s vedoucím stevardem.

Řecká gestikulace je pozoruhodná svou silou a výmluvností. Za maminčinými zády jsme sledovali pantominu mezi číšníkem a stevardem. Stevard zjevně zastával názor (tvářil se u toho velmi nekompromisně), že pokud mladík neví, co to jsou rolovaná rajčata, musí se jít znovu zeptat. Číšník se sklíčeně vrátil, aby se ještě jednou utkal s maminkou.

"Madam," zeptal se truchlivě, "jak dělat rolo-vane?"

Až do té chvíle měla maminka dojem, že se jí podařil zásadní průlom, že konečně ostranila bariéry, které před ní Řekové celá léta neustále stavěli. Teď však propadla pocitu zmaru.

"Co to je rolo-vane?" zeptala se číšníka. "Nemluvím řecky."

Vypadal ohromeně. Koneckonců, byl to přece původně její nápad. Přišlo mu, že od ní není hezké, když to teď hází na něj. Objednala si rolo-vane, a jestli ona sama neví, co to rolo-vane je, tak kdo to má sakra vědět?

"Rajčata madam chtít," řekl a začalo to znovu.

"Na topince," opakovala maminka.

Rozladěně se odloudal ke stevardovi a jejich další prudká výměna názorů skončila tím, že ho stevard přísně vykázal do kuchyně.

"Opravdu," posteskla si maminka, "člověk hned ví, že je zase zpátky v Řecku. Nikdo tu nic nedělá pořádně."

Těšili jsme se na další kolo. Hlavní zásadou v Řecku je počítat s tím, že všechno dopadne špatně, a snažit se bavit čekáním na výsledek.

Po dlouhé chvíli se číšník vrátil s jídlem, které jsme si objednali. Před maminku prudce postavil konvici s čajem a podnos, na němž ležel krajíc chleba a dvě rozkrojená syrová rajčata.

"Ale tohle jsem si neobjednala," stěžovala si maminka. "Jsou syrová a tohle je chleba."

"Rajčata," číšník trval umíněně na svém. "Madam řekla rajčata."

"Ale grilovaná," protestovala maminka. "Víte, pečená."

Mladík na ni zíral.

"Podívejte," promluvila maminka důrazně, jako by něco vysvětlovala debilnímu dítěti, "nejdřív uděláte topinku, rozumíte? Uděláte topinku!"

"Ano," odpověděl mladík sklíčeně.

"No vidíte," řekla maminka. "Pak na tu topinku dáte rajčata a grilujete ji. Chápete?"

"Ano. A tohle vy nechtít, madam?" zeptal se a ukazoval na podnos s chlebem a rajčaty.

"Ne, takhle ne. Chci to grilované."

Mladík se odloudal i s podnosem a podstoupil další ostrou hádku se stevardem, který teď celý znervózněl příchodem spousty řeckých pasažérů, mezi nimiž byly i naše tři tlusté dámy. Všichni vyžadovali pozornost.

Fascinovaně jsme sledovali číšníka, jak položil podnos s rajčaty na stůl v rohu jídelny. Pak na něj rozprostřel papírový ubrousek. Tvářil se u toho jako kouzelník, který se chystá provést velice složitý trik. Náš hypnotizovaný pohled upozornil maminku a Margo, že se něco děje. Otočily se právě ve chvíli, kdy číšník pečlivě pokládal doprostřed ubrousku chléb a rajčata.

"Co to proboha dělá?" ptala se maminka.

"Předvádí nějaký starobylý řecký rituál," vysvětloval Larry.

Číšník teď zabalil chleba s rajčaty do ubrousku a vydal se s ním přes jídlenu.

"Snad mi to nenese takhle?" vydechla maminka ohromeně.

Jako v transu jsme sledovali mladíka slavnostně nesoucího své břímě přes celou jídelnu až k velkým naftovým kamnům, která stála uprostřed místnosti. I když bylo jaro, v kamnech se topilo, protože počasí bylo dost studené. Vlastně byla kamna do ruda rozžhavená a vydávala příjemné teplo. Myslí, že jsme všichni vytušili, co chce číšník udělat, ale nedokázali jsme uvěřit, že by něco takového bylo možné. Před našimi fascinvoanými zraky opatrně položil ubrousek s chlebem a rajčaty na žhnoucí poklop kamen, pak poodstoupil, aby se podíval, co se bude dít. Chviličku se nedělo nic. Potom ubrousek a hned po něm chleba vzplály jasným plamenen. Číšník vyplašený tím, že jeho novátorství v oblasti přípravy pokrmů je neúspěšné, sebral z blízkého stolu další papírový ubrousek a hodil ho na kamna ve snaze plameny uhasit. Ubrousek se, celkem přirozeně, okamžitě vznítil také.

"Nevím sice o jakou pochoutku se jedná," podotkl Larry, ale vypadá to opravdu delikátně. Navíc příprava probíhá téměř u stolu."

"Ten hoch se musel zbláznit," vykřikla maminka.

"Doufám, že to nebudeš jíst," řekla Margo. "Nevypadá to moc hygienicky."

"Tohle je opravdu jediný skutečně pikantní způsob přípravy rajčat," trval na svém Larry. "A představ si, co užiješ zábavy, až si pak budeš ze zubů vytahovat kousky zuhelnatělého ubrousku."

"Nebuď nechutný, Larry," okřikla ho maminka. "Tohleto přece nebudu jíst."

K mladíkovi se připojili další dva číšníci a všichni se pokoušeli uhasit plameny pomocí ubrousků. Kousky rajčat a hořícího chleba létaly všemi směry. Přistávaly rovným dílem jak na stolech, tak na hostech okolo. Jedna z našich tlustých dam byla zasažena šťavnatým kusem rajčete a postaršímu pánovi, který se právě posadil ke stolu, připíchl kravatu k tělu kus hořícího chleba, podobný iniánskému zápalnému šípu. Z kuchyně se vynořil stevard a jedním pohledem odhadl situaci. Popadl velký džbán vody, přiběhl ke kamnům a vodu na ně vylil. Plameny to sice spolehlivě uhasilo, ale všechny okolní stoly byly v tu chvíli zahaleny párou. Po celé jídelně se vznášela oblaka kouře páchnoucího po rajčatech, spáleném chlebu a hořících ubrouscích.

"Voní to jako italská zeleninová polévka," pochvaloval si Larry. "Myslím, že když se ten kluk tak moc snažil, měla bys aspoň trochu ochutnat, máti."

"Nech toho, Larry," vykřikla maminka. "Podívejte se na ně, vždyť oni jsou snad všichni blázni!"

"Ne," upřesnil Leslie. "Jsou to Řekové."

"Copak to nejsou synonyma?" podotkl Larry.

Jeden číšník teď z nějakého nevysvětlitelného důvodu uhodil svého kolegu a stevard popadl původce celého neštěstí za klopy, třásl s ním a křičel. Celou scénu oživovaly hlučné a rozčilené výkřiky od okolnéch stolů. Bylo fascinující sledovat výhružná gesta, postrkování a hlasité nadávky, ale protože všechno má svůj konec, vřava v jídelně po čase utichla. Stevard dal našemu číšníkovi pohlavek, číšník si strhl služební odznak a potom i zašpiněné bílé sako a mrštil jím po stevardovi. Ten ho po něm hodil zpátky a přikázal mu opustit jídelnu. Úsečně poručil zbylým dvěma číšníkům, aby uklidili nepořádek. Zamířil k našemu stolu a cestou hlasitě uklidňoval rozrušené hosty. Zastavil se u nás, vypjal hruď, vytáhl z knoflíkové dírky na klopě čerstvý karafiát a pložil ho mamince do levé dlaně. Zároveň jí políbil pravou ruku.

"Madam, jsem omluvný. Nemůžeme dát grilivaná rajčata. Co jiného budete chtít ano, ale grilivaná rajčata ne."

"Proč ne?" zeptal se Larry zvědavě.

"Náš gril v kuchyni je rozbitá. Víte," dodal na vysvětlenou, tohle panenská plavba."

"Mně to teda jako panenská plavba vůbec nepřipadá," poznamenal Leslie.

"Povězte mi," vyptával se Larry, "proč se ten číšník pokoušel grilovat na kamnech?"

"Ten muž velmi hloupý," vysvětloval stevard. "My mít na lodi jen zkukšená personál. Ten muž bude v Pieru odstraněn."

"Jak odstraňujete číšníky?" zeptal se Larry fascinovaně.

"Larry, zlatíčko, pan vedoucí stevard má spoustu práce, tak ho nezdržuj," řekla maminka spěšně. "Dám si jenom vejce na měkko."

"Na tvém místě bych se spokojil se syrovými rajčaty," varoval maminku Larry. "Vidělas přece, čeho jsou schopni. Úplně mě děsí pomyšlení na to, jak asi budou připravovat vařená vejce."

"Nesmysl, Larry," opověděla maminka. "Na vařených vejcích nemůžou nic zkazit."

Mýlila se. Když před ni o deset minut později postavili dvě vajíčka, nejenže byla úplně natvrdo, ale někdo je také láskyplnýma, ale špinavýma rukama zbavil skořápek."

"Vidíš?" zvolal Larry. "To je lahůdka! Jsou přesně akorát. A nad těmi otisky by zaplesal i Sherlock Holmes."

Maminka musela skrýt tyto podivné ptačí ostatky do kabelky a po snídani je vyhodila přes palubu. Nejdřív se však ujistila, že se nikdo nedívá, protože, jak poznamenala, nerada by ranila něčí city.

"Ale jednu výhodu tohle všechno má," sdělil nám Larry, když pozoroval maminku, jak hází vajíčka do vody. "Po třech dnech diety sestávající pouze z vařícího uza pořádně zhubneme a budeme opilí jak praví námořníci."

Ale v tom se také mýlil.

Veřeče byla na řecké poměry přímo epikurejská. Tvořily ji tři chody, první z nich byl studený záměrně - jednalo se o předkrm, druhé dva byly studené, protože byly podávány na studených talířích za obvyklých průtahů způsobených hádkami mezi číšníky. Avšak všechno bylo poživatelé a menší rozruch způsobila jedině Margo, když ve svém předkrmu objevila sépií očko. Nemoudře jsme vypili moc vína a v blahosklonné náladě jsme trochu nejistě vstali od stolu.

"Vy jít do noční kloub?" zeptal se stevard, když nás s úklonou vyprovázel.

"Proč ne?" usmál se Larry. Ten návrh ho zaujal.

"Pojďme si udělat orgii pod palmami. Máti, pamatuješ se ještě, jak se tancuje čtverylka?"

"Nechci se tam předvádět," odpověděla maminka důstojně. "Ale dám si kávu a možná i malou brandy."

"Tak tedy vstříc ďábelským nástrahám, číhajícím mezi palmami nočního kloubu," pronesl Larry a trochu vrávoravě vedl maminku po palubě. "Kdo ví, třeba nás tam čekají opiem zmámené orientální tenečnice. Máme s sebou nějaký vhodný šperk do Margina pupku?"

U večeře jsme se zdrželi dost dlouho a teď jsme překvapeně zjistili, že noční bar mezitím výrazně ožil. Naše tři tlusté dámy společně s dalšími cestujícími bojovali za sladkých tonů vídeňského valčíku o místo na maličkém parketu, podobni rybám v kruhové vlečné síti. Ačkoliv se na první pohled zdálo, že všechny přepychově nepohodlné pohovky a křesla jsou obsazené, objevil se u nás horlivý stevard a odvedl nás ke slavnostně vyzdobenému a osvětlenému stolu na čestném místě sálu. Steard nám sdělil, že tento stůl pro nás nechal rezervovat sám kapitán. To v nás vyvolalo úlek, který vzápětí vystřídala malomyslnost. Už jsme se chystali protestovat, že bychom radši měli nějaký nenápadný stůl v temném koutě sálu, když te se naneštěstí objevil kapitán osobně. Byl to jeden z těch opravdu velmi snědých Řeků, typ romantického milovníka, sice trochu při těle, ale to mu jenom dodávala jakési zvláštní přitažlivosti pro opačné pohlaví. Něco podobného občas vídáme u Levantinců.

"Madam," oslovil maminku a pokusil se jí složit poklonu: "Jsem okouzlen, že na palubě naší lodi, při panenské plavbě, mohu přivítat vás a vaši krásnou sestru."

Kdyby měl kapitán v úmyslu pobouřit maminku i Margo, jen stěží by mohl vymyslet příhodnější poznámku. Maminka si pomyslela, že je to přesně ten typ člověka, který vždycky dost nejasně nazývala 'jistý druh mužů'. Naproti tomu bylo zřejmé, že Margo, i když matku velmi miluje, cítí, že je mezi nimi přece jen nějaký věkový rozdíl. Mamince bylo něco přes sedmdesát a Margo byla dobře zachovalá třicátnice. Na chviličku vesel kapitánův osud na vlásku. Pak se mu maminka rozhodla prominout, protože to byl, koneckonců, cizinec, a Margo mu odpustila, protože byl opravdu fešák. Leslie se na něj však díval s podezřením. Asi mu připadalo, že díra v přídi lodi nevypovídá příliš lichotivě o kapitánových námořnických schopnostech. Larry dosáhla pomocí alkoholu onoho stavu veselí a laskavosti, kdy mu každý připadá snesitelný. Se starosvětskou zdvořilostí a uhlazeností vrchního nás kapitán usadil ke stolu. Sám se uvelebil mezi maminku a Margo, zářivě se usmíval a zlaté plomby mu přitom svítily ve snědé tváři jako svatojánské mušky. Objednal všem u stolu pití a pak maminku k jejímu zděšeníj požádal o první tanec.

"Ale ne, to ne," bránila se. "Obávám se, že ty časy, kdy jsem tancovala, jsou dávno pryč. Takovou zábavu už nechávám na své dceři."

"Ale madam," úpěnlivě ji prosil kapitán. "Jste přece můj host. Musíte tancovat." Přesvědčoval ji tak vehementně, že se maminka k našemu úžasu zvedla jako králíček hypnotizovaný krajtou a dovolila, aby ji doprovodil na teneční parket.

"Ale máti přece netancovala od roku 1926, kdy umřel táta," vydechla Margo.

"Zbláznila se," zamručel Leslie. "Dostane infarkt a budeme ji muset pohřbít do moře."

Maminka trávila dost času vybíráním vhodných míst svého posledního odpočinku a pohřeb do moře byl zatím jejím nejnovějším nápadem.

"Spíš ji udupou k smrti. Podívej, hned vedle ní jsou ty tři obrovské ženské," poznamenal Larry. "Tanec na tomhle parketu může být osudný. Je to jako vstoupit do arény plné rozdivočelých slonů."

Parket byl opravdu tak přeplněný, že taneční páry sotva přešlapovaly na místě. Kapitán používal maminky jako beranidla a pomáhal si také svými širokými rameny. Podařilo se mu prorazit si cestu mezi masou lidských těl a nyní byli s maminkou pevně sevřeni v davu. Maminku jsme kvůli její drobounké postavě ani neviděli, ale občas jsme letmo zahlédli kapitánovu tvář a záblesky jeho zubů. Konečně dozněly poslední melodické tóny Povídek z vídeňského lesa a udýchaní, supějící a zpocení tanečníci opustili parket. Rozzářený kapitán odvedl maminku, celou zničenou a v tváři zarudlou, zpět ke stolu. Svezla se do křesla zadýchaná tak, že nemohla mluvit, a začala se ovívat kapesníkem.

"Valčík je velmi hezký tanec," řekl kapitán a napil se uza. "Je to nejen příjemné, také je to dobré cvičení pro všechny svaly v těle."

Zřejmě si neuvědomoval, že maminka sotva dechu popadá, že má překrvené tváře, zkrátka, že vypadá jako někdo, komu se právě podařilo uniknout ze spárů King Konga.

Příště přišla řada na Margo, ale protože byla mladší, pohyblivější a čilejší než maminka, přežila tanec v trochu lepším stavu.

Když se Margo s kapitánem vrátili z parketu, maminka kapitánovi přemrštěně poděkovala za jeho pohostinnost a dodala, že má za sebou namáhavý den a raději si půjde lehnout. (Ve skkutečnosti však strávila celý den zabalená v dekách na vratkém lehátku na palubě a stěžovala si na studený vítr a neklidné moře.) Nyní se tedy vydala na elegantní ústup. Do kajuty ji doprovodil Leslie. Než se vrátil, Margo využila všech svých nepochybných půvabů a přesvědčila kapitána, že ačkoliv jsou vídeňské valčíky dobré jako cvičení na posílení svalů, žádná řecká loď hodná svého jména (navíc při panenské plavbě) nemůže jen tak pominout kulturní dědictví Řecka, jehož ztělesněním jsou řecké národní tance. Kapitána velmi oslnila jak Margo sama, tak její myšlenka, a než jsme se stačili zorientovat, rozhodl se, že vezme ochranu řeckého kulturního dědictví do svých rukou. Ráznými kroky došel až k orchestru a hlasitě se hudebníků otázal, jaké že krásné staré řecké kulturní melodie znají. Písně národní, písně prostého lidu. Písně, které vypovídají o krásách Řecka, o chrabrosti jeho obyvatel, písně zachycující bolest a slávu řeckých dějin, nádheru architektury, hloubku a moudrost mytologie, písně opěvující dobu, kdy Řecko vládlo světu, melodie připomínající velikost Platóna a Sokrata, slávu řecké minulosti, současnosti a budoucnosti.

Houslista odpověděl, že znají jen jednu takovou melodii, a tou je píseň V neděli ne.

Kapitán málem dostal záchvat mrtvice; nikdy jsem neviděl, že by tomu byl někdo blíž. Žíly na spáncích mu prudce pulsovaly, když se otočil, rozpřáhl ruce a promluvil ke shromážděné společnosti. "Slyšel někdy někdo," položil řečnickou otázku, "o řecké kapele, která nezná jedinou řeckou píseň?"

Dav jen neurčitě zahučel, jak davy obvykle dělávají, když se setkají s něčím, čemu zcela nerozumějí.

"Pošlete pro prvního důstojníka!" zařval kapitán. "Kde je Jani Papadopulos?"

Jak tak stál uprostřed parketu se zaťatými pěstmi a vyceněnými zlatými zuby, vypadal dost hrozivě, takže číšníci honem odklusali hledat prvního důstojníka. A ten se také bleksurychle objevil. Vypadal trochu vylekaně, provděpodobně se bál, že se v přídi objevila další díra.

"Papadopulosi," vyšštěkl kapitán, "Nepatří snad lidové písně k tomu nejlepšímu v řeckém národním dědictví?"

"Jistě," zvolal Papadopulos, jemuž se očividně ulevilo, protože z rozhovoru zatím nevyplynulo, že by jeho místo bylo bezprostředně ohroženo. Pochopil, že se pohybuje na bezpečné půdě. Ani nejpotrhlejší kapitán ho nemůže stíhat za kvalitu řeckých lidových písní.

"A proč jste mi tedy nikdy neřekl," pokračoval kapitán a ďábelsky se přitom mračil, "že tahleta kapela žádné řecké písně neumí, co?"

"Ale umí," tvrdil první důstojník.

"Neumí," zaburácel kapitán.

"Ale já jse slyšel," protestoval první důstojník.

"A co hráli?" zeptal se kapitán zlověstně.

"V neděli ne," odpověděl první důstojník vítězoslavně.

Slovo scata, označující v řečtině výkaly, má tu báječnou vlastnost, že když je člověk ze sebe opakovaně chrlí, uleví se jeho podrážděným nervům.

"Scata, scata!" řval kapitán. "Já kašlu na to vaše V neděli ne! Mluvím o kulturním dědictví Řecka a vy mi nabídnete odrhovačku o nějaké děvce. Copak to je kultura? Copak máme tohleto zapotřebí?"

"Myslím, že mužstvo nevěstky potřebuje," upozornil ho první důstojník. "Já osobně jsem šťastně ženatý člověk, ale jiní..."

"Nechci už slyšet nic o žádných děvkách!" vyštěkl kapitán. "Copak na téhle lodi není nikdo, kdo by uměl nějaké opravdu řecké písně?"

"No," zadumal se první důstojník, "máme tu toho elektrikáře, Takino, ten má buzuki... a myslím, že jeden ze stojníků hraje na kytaru."

"Přiveďte je!" zaječel kapitán. "Přiveďte každého, kdo umí hrát řecké písně."

"A co když to umějí všichni?" napmítl první důstojník, pro kterého byla kapitánova slova zákonem. "Kdo bude řídit loď?"

"Přiveďte je, pitomče," zahřměl kapitán s takovou vehemencí, že první důstojník zbledl a zmizel.

Když kapitán takto předvedl, jakou má autoritu, vrátila se mu dobrá nálada. Celý rozzářený přišel zpět k našemu stolu a objednal další pití. Za okamžik z podpalubí vyklopýtala nesourodá skupinka neupravených mužů. Většina z nich byla svlečená do půl těla. Nesli tři mandolínám podobné nástroje zvané buzuki, flétnu a dvě kytary. Dostavi se dokonce i jden muž s foukací harmonikou. Kapitán byl potěšený, ale harmonikáře hned odmítl, což se nebohého námořníka dotklo.

"Ale kapitáne, hraju docela dobře," protestoval.

"To není řecký nástroj," odsekl kapitán stroze. "Myslíte si snad, že v dobách, kdy jsme stavěli Akropoli, hrávali naši hudebníci na italské nástoje?"

"Ale já hraju vážně dobře," trval na svém muž. "Umím zahrát V neděli ne."

Naštěstí se vedoucímu stevardovi podařilo vyvést hudebníka z nočního klubu dříve, než se mohl dostat kapitánovi do rukou.

Zbytek večera proběhl báječně. Došlo jen k několika nehodám, které trochu narušily kulturní atmosféru panující v sále. Lelie si strhl záda, když se pokoušel vyskočit do vzduchu a plesknout se přes paty při jedné ze svých oblíbených náročních tanečních figur, se kterou až dosud slavil vždy úspěchy. Larry si vyvrkla kotník, protože uklouzl na melounových jadérkách, které někdo chytře odložil na taneční parket. Totéž, ale v mnohem bolestivější podobě, osud připravil barmanovi. Ten se pokoušel tančit s plnou sklenicí na hlavě, uklouzl a spadl na záda. Slenice se mu převrhla do obličeje. Naneštěstí neobsahovala vodu, jak se domníval, ale uzo, tekutinu, která sice vypadá podobně, jenže má daleko škodlivější účinky, vychrstne-li si ji člověk do očí. Zrak mu byl zachráněn pouze díky duchapřítomnosti stevarda, který popadl sifonovou láhev a do obou očí nebohého barmana zamířil tak silný proud sodovky, až byl léčebný učinek tohoto oparření zastíněn skutečností, že prudký příval vody pacientovi div nerozdrtil oční bulvy. Sténajícího barmana odvedli do kajuty a tanec pokračoval. Tančilo se až do rozbřesku. Teprve tehdy začala zábava zvolna pohasínat, tak jako mihotavě dohořívá plamen svíčky, než docela zhansne. Do postelí jsme se unaveně dovlekli až ve chvíli, kdy opálová barva oblohy začala blednout v modrou a po moři se povalovaly závoje mlhy.

Když jsme se vyhrabali z kajut, všude okolo nás panoval ruch a shon. Dostavili jsme se do jídelny, kde se za chviličku objevil vedoucí sevard. Nejdříve se uklonil mamince a Margo. Potom řekl, že kapitán se nechává poroučet a byl by moc rád, kdybychom všichni přišli na kapitánský můstek a podívali se, jak loď vjíždí do přístavu. Maminka přislíbila účast na této významné události s takovou grácií, jako by ji požádali, aby sama řídila loď. Dopřáli jsme si uspěchanou a typicky řeckou snídani (studená topinka, studená slanina, studená vejce, to vše podávané na ledových talířích a doplněné vlažndým čajem, ze kterého se nakonec vyklubala káva, nepochopitelně podávaná v čajové konvici). Pak jsme se shromáždili na můstku.

Kapitán sice vypadal po náročné noci trochu unaveně, ale jinak neztratil svůj šarm. Radostně nás přivítal a obdaroval maminku a Margo karafiáty. S pýchou nám ukázal kormidelnu a vzal nás také do míst, kterým Larry zarputile říkal ubytovací paluba. Odsud byl nádherný výhled přes příď i přes záď lodi. První důstojník stál u navijáku kotevního lana, vlastně řetězu, který vypadal jako nějaký podivný zrezivělý náhrdelník. Vedle prvního důstojníka stáli nejméně tři námořníci, kteří nám předešlé noci hráli k tanci. Všichni mávali na Margo a posílali jí polibky.

"Margo, zlatíčko, neměla by ses s těmi námořníky tak přátelit," vyčítala jí maminka.

"Ale máti, nebuď tak staromódní," odpověděla Margo a posílala námořníkům hojné polibky zpět. "Koneckonců, jsem přece rozvedená a mám dvě děti."

"Jen jestli na tom takhle nejsi právě proto, že posíláš cizím námořníkům polibky," poznamenala maminka ponuře.

"A teď," prohlásil kapitán a zuby se mu ve slunci zatřpytily, "pojďte se mnou, slečno Margo, a já vám ukážu náš radar. Máme radar, takže se můžeme vyhnout skalám, srážkám a katastrofám. Kdyby měl něco takového Odysseus, tak by doplaval dál, co? Až za Hérakleovy sloupy, až do Atlantiku, co? Pak bychom my Řekové objevili Ameriku... Pojďte."

Zavedl Margo do kormidelny a pilně jí ukazoval radar. Loď nyní mířila přímo do přístavu. Plula přibližně takovou rychlostí, jakou asi vyvine starší muž na kole. První důstojník měl oči upřené na kapitánský můstek. Jako pes připravený vyskočit a aportovat prvního tetřívka sezóny, čekal horlivě na rozkazy. Uvnitř kabiny na kapitánském můstku jeho velitel zatím vysvětloval Margo, jak by s radarem Řekové bývali mohli objevit Austálii i Ameriku. Leslie si začal dělat starosti, protože jsme už byli dost blízko doku.

"Poslyšte, kapitáne," zavolal Leslie. "Neměli bychom spustit kotvu?"

Kapitán se přestal zářivě usmívat na Margo, pootočil se a uzemnil Leslieho mrazivým pohledem.

"Nedělejte si, prosím, starosti, pane Durrelle. O všechno se postaráme."

Pak se otočil úplně. V té chvíli spatřil neúprosně se přibližující dok, který se před námi vynořil jako cementový ledovec.

"Matko boží, pomoz mi!" zařval a vyběhl z kormidelny.

"Papadopulosi!" zaječel. "Spusťte kotvu!"

To byl signál, na který důstojník čekal. Propukla horečná činnost. Ozýval se křik, rachot řetězu odvíjeného těžkou kotvou z navijáku, mohutné šplouchnutí kotvy o hladinu a pak znovu další a nekonečné řinčení odvíjeného řetězu. Ale loď plula nezadržitelně vpřed. Řetěz dál a dál rachotil a loď se přesto nezastavila. Bylo jasné, že kotvu uvolnili příliš pozdě a loď nestačí včas zabrzdit. Kapitán se i v této zoufalé situaci zachoval s duchapřítomností a opovědoností, náležející k jeho hodnosti. Skočil do kormidelny, s nesmírnou razancí odstrčil kormidelníka, dával signály směrem vzad a prudce otáčel kormidlem. Bohužel, jeho skvělý odhad situace, jeho rychlé reakce ani jeho velkolepé manévry už nás nemohly zachránit.

Poseidon, jehož kotevní řetěz se ještě stále odvíjel, narazil do doku a ozvala se strašlivá rána. Myslel jsem si, že v rychlosti, jakou plujeme, pocítíme jenom slabý otřes. Mýlil jsem se. Bylo to, jako bychom najeli na minu. Všichni jsme se svalili. Tři tlusté dámy, které právě sestupovaly po kajutních schůdkách, byly smeteny dolů a jako těžká lavina se zřítily na palubu. Upadli vlastně všichni včetně kapitána. Larry utržil ošklivou ránu do čela, maminka si narazil žebra a Margo si jenom roztrhla punčochy. Když se kapitán velmi čile postavil znovu na nohy, provedl nějaká technická opatření u kormidla, vyslal signály do strojovny a pak s tváří černou hněvem vypochodoval na můstek.

"Papadopulosi!" zařval na ubohého prvního důstojníka, který se otřeseně sbíral ze země a otíral si krev z nosu, "ty děvko, ty imbecile, ty tupče! Ty parchante tureckýho kreténa! Proč jsi nespustil kotvu?"

"Ale kapitáne," bránil se první důstojník a jeho hlas byl tlumený zakrváceným kapesníkem, "vy mi nikdy neřeknete včas."

"Copak tady mám dělat všechno?" ječel kapitán. "Mám stát u kormidla, hlídat strojovnu, sestavovat kapelu, která umí řecké písně? Matko boží!" S plesknutím se chytil za hlavu.

Všude okolo nás se ozývala kakofonie zvuků, které Řekové vydávají, když se ocitnou v SITUACI. Tato zvuková kulisa a kapitánova tragická postava v popředí působily jako nějaká scéna z bitvy u Trafalgaru.

"No teda," prohlásil Larry a utíral si krev z obličeje, "to byl fakticky skvělý nápad, máti. Opravdu ti gratuluju. Myslím, že nazpátek ale poletím. Teda v případě, že se dostanu na břeh živý."

Konečně směli všichni ranění, kteří mohli chodit, odejít na břeh. Prodrali jsme se tedy na přístavní můstek. Odtud jsme viděli, že Poseidon má v trupu další díru. Téměř stejnou jako ta původní, ale na druhhé straně přídě.

"No, alespoň je to teď souměrná loď," podotkl Leslie zachmuřeně.

"Jé, podívejte!" vykřikla Margo, když jsme se octli na přístavním molu. "Támhle jsou ty chudáci starý muzikanti."

Zamávala jim a tři staříci se uklonili. Všimli jsme si, že houslista má poraněné čelo a hráč na tubu nos zalepený náplastí. Hudebníci se znovu uklonili. Přítomnost naší rodiny zjevně pochopili jako znamení k tomu, aby zvovu zkusili získat svou ztracenou čest, tak surově pošlapanou předešlé noci, kdy je kapitán ostudně odmítl. Všichni tři se otočili, podívali se směrem k můstku a vzdorně zvedli tubu, trombón a housle. Pak spustili.

Začaly se k nám snášet tóny písně V neděli ne.