Gerald Durrell
překlad: Zora Wolfová

OSTROV V NEBEZPEČÍ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA IV

ZENKALI OHROMENO

Druhý den a celých čtrnáct dní nato měl Petr výjimečně moc práce. Ustavičně běhal mezi královským sídlem, Hannibalovým domem a guvernérským palácem a zařizoval všechny nezbytnosti k podpisovacímu obřadu mezi zenkalskou a britskou vládou. Bylo už jasné, že tato dohoda udělá z ostrova významnoj vojenskou základnu. Celé jednání se ještě víc komplikovalo tím, že král trval na největší pompě a obřadnosti. Pořád tvrdil, že si málokdy užije své krásně šité uniformy a rozhodně si nenechá takovou příležitost ujít. Britská vláda vysílala ze Singapuru celý vojenský batalión, námořnickou kapelu a trio dost záhadných vojenských odobností, které měly reprezentovat všechny tři ozbrojené složky - brigádního generála, postaršího admirála a téměř senilního velitele letectva. Petr ke svému úžasu zjistil, že královnu má zastupovat jeho strýc sir Osbert a doprovázet ho bude lord Hammer od Hammersteinů a Gallopa, světoznámé stavební firmy, která, jak se už zdálo nevyhnutelné, bude pověřena výstavbou přehrady, letiště a všech potřebných námořních zařízení. Celý ten obřad, zdánlivě zcela jednoduchý, vyžadoval tolik podrobností a společenských ohledů, že s ním měl Petr nekonečně práce. A guvernérův pobočník Diggory Finn mu ten úkol nikterak neulehčoval. Byl to štíhlý mladík, který měl růžově vroubené oči, pískově světlé vlasy, strašlivě koktal a vůbec nic si nepamatoval, a hned při prvním náznaku sebemenší nepříjemnosti se nervově hroutil.

A tak se Petr čtrnáct dní dřel, až se nakonec všechno uspokojivě vyřešilo. Pokoje byly rozděleny, obědy, taneční večírky a slavnostní přehlídky připraveny, guvernér si napsal a nacvičil před zrcadlem různé projevy, které měl přednést, vlajky a prapory byly vyprány a přebarveny, zenkalská kapela si nacvičovala fanfáry, že už to nikdo nemohl poslouchat, a jeden z královských strážců omylem vypálil z děla připraveného k celé té slávě a ke královu krajnímu rozhořčení prostřelil do boční stěny královského paláce velikou díru. Celé Zenkali už málem propadalo hysterii. Mezitím vlezla v sebevražedném rozpoložení do hlavního generátoru kobra a na čtyřiadvacet hodin přerušila proud na celém ostrově. Konečně se našel dost statečný elektrikář, který byl ochoten mrtvolu vyprostit, ale to už roztála všechna zmrzlina a zkazily se mnohé další choulostivé pochutiny určené k banketu. A tak musel být znovu vyslán kapitán Pappas, aby přivezl další zásoby z Djakarty. Když se všude rozhostila tma, poplašilo se stádo krav, které zrovna vedli na trh do Dzamandzaru, a všechny se nahrnuly do jednoho z těch velkých slavnostních barevných stanů, strhly ho a vláčely za sebou, a protože krávy jsou zvířata značně nervózní, zanochaly ho v takovém stavu, že ho pětadvacet uklizečů muselo pět dní drhnout, než byl zase dost hygienický. Když se to všechno vyřešilo, usoudil Petr, že si nutně potřebuje trochu oddechnout, a zavolal Audrey.

"Nechtěla byste si se mnou jet zatábořit a prozkoumat některá ta údolí? Mám pocit, že jestli hned neodjedu do hor a na chvíli tam nezmizím, snad mi z toho ze všeho přeskočí."

"Dobrá," souhlasila Audrey. "Kdy chcete vyrazit?"

"Vyzvednu vás zítra ráno," řekl Petr. "Přijedu kolem osmé, ano? Čtyřiadvacet hodin se přece můžeme živit konzervami a vezmem si s sebou spoustu ovoce."

"Udělám nám na cestu hodně zapečeného masa v těstíčku," navrhla Audrey. "Neměla bych se chlubit, ale jsem svými slanými koláči přímo vyhlášená."

Petr právě domluvil s Audrey a chystal se, že si nalije něco na uklidněnou, když se objevil Amos.

"Prosím, pane," řekl, "on zrovna přijít masa Droom."

Petr zaúpěl. Droom už zjistil, že král ani Hannibal ho nepřijmou, protože jsou příliš zaneprázdněni blížícími se oslavami, a tak se zaměřil na Petra. Neminul ani den, aby mu neposlal zprávu v rozštípnutém kousku dřeva a neprosil o rozhovor, anebo aby mu alespoň se stejnou žádostí netelefonoval.

"Sakra," ulevil si Petr, "ale co se dá dělat, snad abych s ním přece jen promluvil. Uveďte pana Drooma dál, Amosi."

Když Droom nesměle vstoupil, Petr se na něj zvědavě zadíval. Dromm byl maličký a připomínal deformovaného školáka. Hruď měl slaboučkou, nohy kostnaté a páteř trochu pokřivenou, takže vysunoval hlavu dopředu jako sup. Vlasy měl řídké a mastné a plné lupů. Oči měl vystouplé a bledé, vodově modré, v koutcích zalepené zaschlým nánosem, a v pravidelných intervalech popotahoval. Přikrčen přešel šikmo jako krab trhavými krůčky přes místnost a v úděsné napodobenině úsměvu odhalil mezi bezkrevnými rty žluté zkažené zuby. Nehezké nohy mu z větší části zakrývaly šortky, které mu byly moc dlouhé, a k tomu měl na sobě špinavé tričko a šedivou, kdysi bílou tropickou terénní bundu s kapsami vydutými jako vlaštovčí hnízda a plnými nejrůznějších podivných krámů - plechovek, krabiček, zvětšovacích skel, jedné malé síťky a klubka motouzu. Petra napadlo, že ještě jaktěživ neviděl tolik odpuzujících rysů nashromážděných u jediného člověka. Sám se musel dost obrnit, aby uchopil tu velkou, zavlhlou ruku se špinavými nehty, kterou mu Droom podával.

"Jsem přímo nadšen, pane Foxglove," řekl Droom. "Je od vás skutečně nesmírně laskavé, že jste mne přijal." popotáhl a utřel si hřbetem ruky nos. Hlas měl pronikavý a nosový a vyslovoval s pedantskou blahosklonností vědce, který je zvyklý přednášet.

"Jsem velmi rád, že vás poznávám, opravdu," opáčil Petr, úplně ohromen tím šaramantním vystupováním. Soudě podle Droomova zevnějšku byl byl spíš čekal, že bude mít co dělat s pěkně protivným chlapem.

"Neposadíte se a nanapijete se se mnou?" zeptal se.

"Jste velmi laskav," řekl Droom, skrčil se v křesle a zkroutil si pod sebe nohy jako výhonky břečťanu. "Jenomže nevěřím na alkoholické nápoje. Kdepak. Ale sám se klidně napijte, pane Foxglove, nechci vám kazit chuť. Ne, jenom si popíjejte a já si dám nějakou ovocnou šťávu."

Petr si nalil nezvykle velkou dávku whisky se sodou a svému hostovi namíchal citrusovou šťávu.

"Musím se omluvit, že jsme se vám všichni tak trochu vyhýbali," začal poněkud nepravdivě, "ale měli jsme tolik práce, že jsme div nepadli."

"Nemusíte se omlouvat, pane Foxglove," řekl Droom a nabádavě pozvedl dlouhý prst s hluboko zažranou špínou. "Vůbec se nemusíte omlouvat. Dovedu si představit, že by takové státnické starosti dokázaly udolat i staršího a zkušenějšího člověka. To nejspíš ano."

"Kvůli čemu jste za mnou vlastně přišel?" zeptal se Petr strozeji, než zamýšlel, protože se mu nezamlouvala narážka na jeho mládí a nezkušenost. Droom si usrkl trochu šťávy a utřel si hřbetem ruky ústa. Funebrácky se usmál na Petra.

"Mé přání, milý pane Foxglove, je úplně prosté. Skutečně. Jediné, co po vás chci - a jsem si dobře vědom, že jste vlivný mladík, jemuž je dopřáno sluchu ve vládních kruzích, jak se říká -, jediné, co pro mě můžete udělat, je zajistit mi krátký rozhovor s Jeho Veličenstvem nebo Oliphantem. Ano. Jak jsem se už pokusil naznačit, je svrchovaně důležité, aby mne vyslechli. Skutečně. Nemohu ani dostatečně zdůraznit, milý pane Foxglove, jak závažné je to, co jim chci sdělit. Opravdu nemohu."

"Jak víte, jsou velmi zaneprázdněni," řekl Petr trpělivě. "Kdybyste mi snad prozradil, oč jde, třeba bych s nimi mohl i promluvit. Vídám se s nimi s oběma každý den."

Do nehezkého profesorova obličeje se vloudil zvláštní prohnaný výraz. Potom profesor znvovu pozvedl špinavý prst.

"Pane Foxglove, to, co jim chci sdělit, je tak velkolepé a důležité že bych to méně významné osobě ani svěřit nemohl, to by mi moje vědecké vzdělání nedovolilo. Ne. Je to určeno jen sluchu krále anebo Oliphanta. Nemohu riskovat - a mé vědecké vzdělání by to nepřipustilo, abych takovou zprávu předal do rukou člověka, který nemá dostatečné znalosti."

Petr měl za sebou dlouhý a těžký den, a i když byl hodně trpělivý, Droom mu začal lézt na nervy. Teď už docela chápal, proč je ten člověk každému nesympatický a proč se mu všichni vyhýbají.

"Pak se tedy nedá nic dělat, pane profesore," řekl. "Pokládáte mě zřejmě za nedůvěryhodného a mohu vám proto jen navrhnout, abyste to, co máte na mysli, sdělil písemně přímo Králíkovi anebo Hannibalovi. A doufám, že mě teď omluvíte, měl jsem dneska už dost co dělat a rád bych se také navečeřel a šel si lehnout."

Rozhodně vstal, ale Droom postavil sklenku a vztáhl k němu ruce.

"Pane Foxglove, pane Foxglove," zaúpěl, "prosím vás, vyslechněte mne. Musím to někomu povědět. Nemohu dát nic písemně - moje vědecké vzdělání by mi nedovolilo, abych se písemně vyjádřil, dokud svůj pokus nedokončím a nebudu si jist, že má hypotéza je neotřesitelná."

"Tak nejdřív dokončete svůj pokus," řekl mu Petr stroze, "a pak to sepište a předejte někomu, kdo je pro vás dost významný."

"Vidím, že nemáte žádnou vědeckou průpravu," řekl mu Droom.

"Ne, mě naučili jen dobrému chování," odpověděl mu Petr. "Dobrou noc, pane profesore."

Droom si rozmotal chlupaté nohy, posbíral několik zkumavek a krabiček, které mu vypadly z kapsy, a vstal.

"Toho budete litovat, pane Foxglove," řekl. "Moc toho budete litovat."

"Nemohu než se opakovat - buď mi povězte, oč jde, nebo to sepište a já předám vaši zprávu do správných rukou. Nic víc pro vás udělat nemohu."

"Ale kdyby v nejbližších dnech vyšlo něco najevo - kdybych svůj pokus dokončil - směl bych za vámi znovu přijít?" zeptal se Droom, servilně se přihrbil, odpudivě se usmál a křečovitě sevřel ruce v kapsách.

"Jistěže ano," odpověděl Petr s nechutí.

"Tak to snad přece jen stihneme včas," řekl Droom. Utřel si nos hřbetem ruky a podal tu ruku Petrovi.

"Musím vám poděkovat, že jste mne tak laskavě přijal a věnoval mi tolik času," řekl a poníženě vycouval z místnosti.

Petr si šel umýt ruce a pak si nalil další whisky, ještě větší než předtím. Usoudil, že bude lépe, když zavolá Hannibalovi a řekne mu o svém rozhovoru s Droomem. Poprvé udělal zkušenost s vrtochy zenkalského meziměstského telefonu. Když zvedl sluchátko, ozval se zvuk připomínající ránu z pistole, a po něm podivné bzučení a bublání, jako když někdo ponoří do kádě s vodou včelí úl. Petr vytočil Hannibalovo číslo a vzápětí se ho kdosi zeptal pohřebním tónem: "Ano, pane Foxglove, s kým chcete mluvit, sire?"

"Kdo je tam?" zeptal se Petr užasle.

"Napoleon Waterloo, pane,"

"A je tam pan Hannibal?" zeptal se Petr.

Nastala dlouhá odmlka a Petr slyšel, jak Napoleon Waterloo cosi někomu mumlá.

"Ježíš říkat, že pan Hannibal neje doma, pane," ozval se Napoleon Waterloo nečekaně.

"Ježíš?" opakoval udiveně Petr, protože si ještě nezvykl na jména, jakými byli křtěni Zenkalci.

"Ano, pane. Ježíš říkat, že pan Hannibal odejít do guvernérského paláce, pane. Vy by rád, abych vám dal guvernérský palác?" zeptal se Napoleon Waterloo.

Petr si náhle uvědomil, že číselník na jeho aparátu je úplně k ničemu a pravděpodobně ho tam přidělali jen pro ozdobu.

"Ano," odpověděl rezignovaně, "dejte mi guvernérský palác."

Hlučně, ale nanejvýš rychle a schopně byl přepojen na hlavní policejní stanici v Dzamandzaru, na rybí trh a potom s velikou vítězoslávou na guvernérský palác, kde přišel ihned k telefonu Hannibal. Petr mu pověděl o svém setkání s Droomem.

"To zas ten ohera otravuje?" řekl Hannibal. "Nevadilo by mi, že je tak odporný, protože je ve svém oboru nesmírně vzdělaný. Ale hrozně rád dělá ze všeho tajnosti. Posledně, když začal takhle tajemně jednat a oba nás s Králíkem vystrašil k smrti, se ukázalo, že nám chce jenom sdělit senzační novinu - objevil nový druh vědě doposud neznámé medúzy a chtěl ji pojmenovat po Králíkovi. Moc bych si s ním hlavu nelámal. Ale stejně mě mrzí, že na vás byl sprostý. Jenomže on už byl takhle sprostý postupně na nás na všechny a nevím, proč by zrovna s vámi zacházel v rukavičkách."

"Jen jsem si myslel, že byste o tom měl vědět," řekl Petr.

"Dobrá, to je do vás moc hezké. Ale musím tu řešit nějaké domácí krize a nemám na Drooma ani pomyšlení," řekl Hannibal.

"Mohl bych vám být nějak nápomocen?"

"Ne. Asi ne. Lady Smaragda právě zjistila, že nemá pro všechny ty vzácné návštěvy dost prostěradel. Už vidím, jak budeme spát bez povlečení, celí zpocení a ještě popíchaní od dek," řekl Hannibal podrážděně. "Štve mě, že ta zatracená britská vláda takhle škudlí na vybavení svých guvernérských sídel."

"Já tu teď stejně dva dny nebudu. Chystáme se s Audrey na průzkumy do některých těch údolí na Matakamě."

"Výborně. Hned bych šel s vámi, ale mám takový divný, zřejmě naprosto neopodstatněný pocit, že byste spolu byli radši sami."

Petr se zasmál.

"A ne abyste v těch údolích zabloudili. Nejsou ani pořádně zmapovaná a dalo by strašně honění, kdyby vás někdo měl hledat."

"Nebojte se, postarám se, abychom se v pořádku vrátili," sliboval Petr.

Druhý den ráno vyjeli s Audrey do hor. Bylo tak krásně, že ani nepotřebovali stan, jen teplé spací pytle, protože v noci se vždycky v porovnání s denními teplotami značně ochladilo. Audrey se rozhodla, že čtyči malé koláče se převážejí snáz než jeden velký, a Petr měl v batohu plno různých konzerv, zápalky, čaj a jiné zásoby, s kterými měli ty dva dny vydržet. Vzal s sebou i tenká nylonová lana a aparát. Byl jiskřivý modrý zenkalský den a Audrey to báječně slušelo. Jak tak stoupali po rezavé silnici, která se vinula po mohutném ohbí Matakamy, co chvíli někde po obou stranách silnice vykoukly mangusty, dívaly se zaujatým výrazem ve lstivých obličejích za autem a pak zase vklouzly do podrostu. Jednou přeběhlo přes silnici stádečko divokých vepřů, malých, kulatých a černých se zaoblenými bříšky a dlouhýma ušima. Když se k nim blížilo auto, prasátka kvičela a pochrouchtávala a vyděšeně do sebe strkala.

Petr s Audrey dojeli konečně do divočiny, kde z hlavního údolí Matakamy i s jeho řekou vybíhala malá boční údolíčka. Chvíli studovali mapu, kterou s sebou vzal Petr, a pak se rozhodli, že překročí hlavní údolí a nejprve prozkoumají tři jeho vedlejší severní údolíčka. Přes řeku Matakamu přeskákali po balvanech. Bylo to nebezpečné, protože balvany byly kluzké a pokryté hustými povlaky rostlinstva, přichyceného k čelním stěnám balvanů křehkkými kořínky. Ledňáčci poděšeně vykřikovali nad takovým vpádem do svého území a se záblesky svých zářivých barev přeletovali sem a tam v ponurém šeru. Když se Petr s Audrey dostali na druhý břeh, šlo se jim už snáz, i když co chvíli narazili na husté porosty guajavy, jejíž rovné kmeny vypadaly jako vycházkové hole ve viktroriánských stojanech, a museli si namáhavě klestit cestu. Petr trpělivě značkoval, kudy prošli, aby se dobře dostali zase zpátky. Místy prales řídl a zem byla posetá bledě fialovými kvítky a tu a tam se ve velkých trsech podobných neotevřeným košíkům rozrůstal tropický maliník, posázený rubínově červenými plody, velkými asi jako slívy, ale téměř bez chuti. V listoví se krmili v družných párech malí poklidní holubi, šedí, s bronzovými skvrnkami na křídlech a tak krotcí, že si docela klidně zobali, dokud k nim Petr s Audrey nedošli skoro na dva metry. Tu a tam se tyčily ravenaly, palmy poutníků, sytě zelené, podivně působící v okolní krajině, jako nějaké zpola otevřené dámyké vějíře zaražené uprostřed pralesa. V jejich dlouhých potrhaných listech si našli hladká, sluncem prohřátá lože gekoni Phelsuma, ostře zelení s rudými a modrými skvrnkami na bocích, kteří si tam pohodlně hověli, elegantní a krásní, a pozorně sledovali okolí zlatýma očima v mírně nakloněných hlavičkách. Pak se zas Petr s Audrey museli prodrat hustším pralesem a procházet pod sprškou slupek, jak je házeli na zem droboučcí smaragdoví papoušci, kteří na sebe sípavě a vřeštivě pokřikovali a krmili se o kus výš ve větvích.

Do večera prozkoumali Petr s Audrey první údolí a napůl prošli i druhé. A tu se jim zalíbil malý skalnatý ostroh a rozhodli se, že se tu utáboří na noc. Na mýtince, ze tří stran obklopené zářivě rozkvetlými kordiemi, byl překrásný rozhled přes vrcholy pralesa až ke vzdálenému moři. Za západu slunce si Petr s Audrey rozdělali oheň a snědli jídlo, které si s sebou přinesli. O nebe nad nimi tloukla široká tmavá kožnatá křídla netopýrů, kteří se slétali někam do pralesa a s pískáním a rámusem si tam pochutnávali na plodech planého manga. Později vyšel bronzový měsíc, zesvětlel do žluti petrklíčů a nakonec odplul, bělostný jalo led, po černé sametové obloze.

Druhý den za úsvitu je drsně probudil křik a hašteření tlupy lemurů, poloopis s poťouchlýma očima a růžovými zadky. Petr vylezl ze spacího pytle, zívl a začal se protahovat.

"Dobré jitro," řekla mu Audrey. "Neuvaříš čaj?"

"Jasně že uvařím," řekl Petr, přikrčil se nad dutnajícími uhlíky v ohništi a snažil se několika větvičkami vzkřísit oheň. "A co víc, chtěl bych ohřát párky, které jsem, pokud je mi známo, přibalil do batohu."

"Jsi ty ale génius," řekla obdivně Audrey, "a navíc nechrápeš."

"Abys věděla, jsem pravý vzor všech ctností," řekl jí Petr a zamával na ni otvíračem na konzervy.

"Možná že ti dám i za pravdu, ale nejdřív chci vidět, jak ohříváš ty párky," řekla Audrey a vyklouzla ze spacího pytle.

"Náhodou jsem přípravou párků proslulý od Istambulu po Bankok a od Peru po Káthamándú," prohlásil Petr. "Jestli mě míníš kritizovat, tak na to těžce doplatíš."

Jen neradi odcházeli z mýtiny a vydali se k druhému údolí. Ještě v poledne po něm marně pátrali a začínali si už myslet, že bylo možná zaneseno do mapy omylem anebo že je nějak minuli. A tu se najednou prodrali hustým porostem guajavy a přišli ke kraji patnáctimetrového srázu. Byl téměř kolmý a po obou stranách se táhl do dálky, kam až dohlédli.

"Ještě štěstí, že jsem s sebou vzal lana," řekl Petr. "Po téhle stěně slezu jako nic, je na ní plno výstupků, o které se můžu zachytit nohou."

"Nejde o to, jak se dostaneš dolů, ale jak zase vylezeš," řekla pochybovačně Audrey.

"Neboj, půjde to docela snadno, slibuju," řekl přesvědčeně Petr. Ovázal jeden konec lana kolem pevného mladého stromku a druhý volně spustil ze srázu. Lano dosahovalo metr dva nad zem a končilo v hustém křoví.

"Já slezu první," řekl Petr, "a ty mi pak pošleš batoh a polezeš za mnou. Lez pěkně kliďánko a dávej si dobrý pozor, kam šlapeš, ano?"

"Dobrá," souhlasila Audrey a snažila se, aby to vyznělo dost jistě. V skrytu duše ji potěšilo, jak pevně na ni Petr spoléhá, že to všechno dokáže bez dívčí hysterie.

Petr se přehoupl přes okraj a pomalu začal slézat. Na srázu bylo výstupků až dost, ale čelní stěna se drolila a Petr musel být hodně opatrný. Slezl už skoro šest metrů nad zem, když tu se najednou s dunivým zasyčením utrhl velký kus skalní stěny, o který se Petr celou svou vahou opíral. Přišlo to tak nečekaně, až mu to škubnutí úplně vyrazilo z ruky lano. Audrey ho seshora viděla, jak ztratil oporu, řítí se podél skalní stěny a potom padá po hlavě do křoví a mizí jí z očí.

"Petře," zavolala, "není ti něco?" Nikdo jí však neodpověděl.

Naštěstí dopadl Petr do koruny guajavy, a ta jeho pád zmírnila. Jediná zranění, která si odnesl, byl šrám na čele, podvrtnutý kotník a pohmožděná žebra. Poněkud otřesen ležel v křoví, slyšel, jak ho nahoře na srázu volá Audrey, ale nemohl popadnout dech, se zaúpěním se posadil a právě chtěl zavolat na Audrey, že se mu vůbec nic nestalo, když vtom v podrostu blízko něj cosi zašustilo a listím se prodral veliký pták. Petr se na něj nevěřícně díval, protože ho ani ve snu nenapadlo, že něco takového tady uvidí. Byl to nepochybně živý, dýchající pták posměvák.

Jak tam tak Petr ohromeně seděl, pták posměvák ho chvíli šibalsky pozoroval s hlavou trošičku nakloněnou ke straně a pak udělal pár pomalých kroků k mýtině. S tou nakloněnou hlavou a mírně pozdviženou nohou vypadal jako nějaký vyčouhlý ptačí učitel tance. Až s přemrštěnou jemností pokročil kupředu mezi kmeny guajav a pak roztáhl se zašustěním křídla, skoro jako když někdo promíchá balíček karet. Petr si povšiml, že pták má velmi dlouhé řady, které teď trošičku pozvedl a potom spustil přes veliké, vesele se jiskřící oči. Zřejmě nebyl zdaleka tak překvapen, že vidí Petra, jako byl Petr, když spatřil jeho. V podrostu to znovu tajuplně zašustilo, cosi se tam horečnou rychlostí prodíralo, a vzápětí poháněna neklidnou dychtivostí vyběhla na mýtinku samička ptáka posměváka. Vydávala přitom podivné pípavé zvuky, ale jen zahlédla samečka, začala konejšivě švitořit. Pak přešla k svému druhovi a trochu mu načechrala peří na krku, asi jako když pečlivá žena upravuje vázanku svému společníkovi. Petr seděl, díval se na ně a celého ho zaplavilo vrcholné vzrušení. Vždyť se tu před ním cukrují dva ptáci, kteří jsou už dávno pokládáni za vyhynulé!

Sameček ze sebe vydal hluboký chvějivý zvuk, asi jako kdyby někdo házel ve sklepě brambory do violoncella. Samička si trohu nedůtklivě načechrala peří, jako starší dáma, která se zachytla o dveře výtahu v londýnském obchodním domě, a odpověděla několikerým dost neurčitým vrnivým zapípáním. ptáci se na sebe dobrácky dívali a stejně dobrácky pohlíželi na Petra. Pak k sobě přikročili, jemně si zkřížili zobáky jako dva šermíři chystající se k souboji a náhle těmi zobáky prudce zachřestili, až to zaznělo, jako když někdo přejíždí klackem po plotně. Nato pozvedli hlavy k obloze, zavřeli oči a melodicky posměšně vykřikli.

"Ha! ha! ha!" zakřičeli pulsujícími hrdly. "Ha! ha! ha!"

Na chvíli ztichli a dívali se k zemi a potom předvedla samička krátký, leč složitý menuet a málem přitom upadla na zobák. Když tento obřed skončil, oba se na sebe zahleděli se zjevným zalíbením, krátkce si srazili zobáky a pak začali přecházet po mýtině, jemně na sebe pípali a rozhrnovali listí, jak hledali hmyz.

Petr ze sebe smetl hlínu a mech. Ptáci ho šelmovsky pozorovali a pak k němu popošli blíž. Stáli na třicet čísel od něj a se zájmem si ho prohlíželi. Po chvíli se k němu sameček naklonil pohybem gurmána, který ochutnává neznámé jídlo, a zkusmo klovl Petra do kalhot. Petr natáhl ruku a ptáci se postavili až k němu, sevřeli mu prsty do zobáků a jemně je žmoulali. Pak se po sobě podívali a tiše melodicky poznamenali: "Ha... ha... ha ha!" Prohlédli si jeho kalhoty a košili, několikrát do nich klovli a pak se mu s velkým zaujetím zadívali do obličeje a pomrkávali přitom dlouhými řasami nad tmavýma očima. Když se tak přesvědčili, že Petr je úplně neškodný a že ho mohou ve svém světě jen uvítat, odkráčeli podrostem a domlouvali se mezi sebou sledem hlubokých chvějivých zvuků.

Petr si lehl na záda a pomalu do sebe vstřebával celý ten neuvěřitelný zážitek. Slyšel, jak ho Audrey znovu volá seshora ze srázu, ale ležel dál s očima upřenýma k obloze. Bylo mu, a dobře si to uvědomoval, jako člověku, který si jde za roh do papírnictví koupit pohled, a najednou tam objeví Gutenbergovu bibli. Připadal si, jako by našel v popelnici stradivárky. A vlastně byl ten pocit ještě silnější. Vždyť takovou bibli by si dost možná mohli lidé i napsat znovu, ale ptáci, které tu spatřil, jsou jedineční. Jakmile jednou zmizí, nic je už nemůže navrátit.

"Petře, Petře... není ti něco?" volala už dost zoufale Audrey. Petr se posadil, hlavu pořád ještě v jednom víru.

"Audrey... slyšíš mě?" zavolal.

"Ano... ale jsi v pořádku?"

"Úplně. Poslyš, vem si to druhé lano, pořádně ho přivaž ke stromu a slez sem za mnou. Našel jsem něco neuvěřitelného."

"Mluvíš nějak divně. Opravdu ti nic není?"

"Ne, co by mi bylo," odpověděl netrpělivě. "Hlavně sem slez."

Za chvilku seskočila z oblohy Audrey a dopadla na zem vedle něj.

"Ty jsi mě ale vyděsil," stěžovala si. "Proč jsi neodpovídal, když jsem tě volala? Myslela jsem už, že sis zlomil vaz."

"Povídal jsem si tu se dvěma ptáky," řekl jí Petr.

Užasle se na něho podívala.

"Se dvěma ptáky?" zeptala se.

"Ano, s ptáky posměváky."

Audrey se zadívala na Petra s nevěřícným pohledem v rozšířených, výrazně modrých očích.

"S ptáky posměváky?" opakovala po něm.

"Ano," přisvědčil Petr, "s opravdickými živýmy plně opeřenými ptáky posměváky. Oklovali mi kalhoty."

Audrey na něho starostlivě pohlédla.

"Víš jistě, že ses nepraštil do hlavy?" zeptala se ho úzkostlivě.

"Samozřejmě že nepraštil," odpověděl Petr. "Pojď, já ti je ukážu."

Vzal Audrey za ruku a vlekl ji nízkými křovisky směrem, kudy mu ptáci zmizeli. Našli je asi o patnáct metrů dál, jak obcházejí kolem dokola po malé mýtince, hledají hmyz a spokojeně spolu švitoří. Audrey se na ně nevěřícně zadívala.

"U všech svatých apoštolů," řekla konečně. "Tak se ti to přece jen nezdálo."

"Opravdový pár zcela opeřených ptáků posměváků," řekl Petr pyšně.

"To je neuvěřitelné, Petře," vydechla Audrey.

Ptáci posměváci projevili o Audrey veliký zájem. Petra si už důkladně prohlédli, a jak tu teď tak stáli s hlavičkami nakloněnými ke straně, nemohli se dost vynadívat na Audrey a jemně ji klovali do džínsů a prstů, jestli by snad nebyly k jídlu. Když se konečně přesvědčili, co je ta nová příchozí zač, sklapli zobáky, zahleděli se k obloze a jednohlasně zvolali: "Ha! ha!... Ha! ha!" Audrey se přikrčila a jemňounce luskala prsty, aby k sobě ptáky přivábila. Klidně u ní stáli, nechali se škrábat na hlavách, přivírali oči a samou blažeností tiše pobrukovali.

"Nejsou kouzelní?" řekla Audrey a nadšeně se usmála na Petra. "Jsou přece takoví krotcí... jako domácí drůbež."

"Proto je taky málem všechy vystříleli," řekl Petr. "Kolik jich tady asi je?"

"Je to jen malé údolíčko. Moc jich tu asi žít nebude," řekla Audrey. "Třeba zbyli jen tihle dva."

"Doufám, že ne," řekl Petr a začal se rozhlížet.

"Víš co, prozkoumáme to tu a uvidíme," navrhla Audrey.

"Propána, podívej se," zvolal náhle Petr tak naléhavě, že vyděsil Audrey i ptáky posměváky.

"Co je?" zeptala se Audrey překvapeně.

"Vidíš ty stromy?" řekl Petr rozčileně, "to jsou přece všechno stromy ombu."

"Vážně, máš pravdu," řekla Audrey. "To je ale fantastické, Petře. Podívej se... jsou jich tu desítky. To údolí jich je určitě plné. Představ si, jakou bude mít Fellugona radost."

"A co teprve Stela," řekl Petr. "Víš, co to způsobí za rozruch, až to rozhlásíme?"

"Měli bychom to asi říct nejdřív Hannibalovi," napadlo Audrey. "Pojď, prohlédneme údolí, jestli tu ještě nejsou další ptáci," navrhla.

Údolí bylo asi dva kilometry dlouhé a přibližně osm set metrů široké. Po délce se jím vinul potok, který se na jednom místě rozšiřoval do malého jezírka. Písek a bahno na jeho březích bylo rozryto desítkami stop, které tu zanechali ptáci posměváci, ale Audrey s Petrem se ještě dlouho nachodili, než další ptáky objevili. Tvrvalo jim něco přes dvě a půl hodiny, než důkladně prohledali údolí, ale napočítali za tu dobu čtyři sta stromů ombu a patnáct párů ptáků posměváků. Našli přitom ještě jednu cestu do údolí. Údolí samo bylo dlouhé a úzké jako rána po říznutí a obě jeho úbočí tvořily kolmé, asi patnáct metrů vysoké srázy. Audrey s Petrem postupovali po potoce a došli k puklině ve stěně útesu, kudy pronikala voda. Pokoušeli se ji přebrodit, ale puklina se stále zužovala a za chvíli se do ní už stěží vešli. A vtom před sebou spatřili světlo a zaslechli hukot vodopádu. Prodrali se houštím popínavých rostlin ven a zjistili, že potůček tu stéká v několika malých vodopádcích do hlavního údolí Matakamy. Z místa, kde stáli, bylo jasně vidět, že jakmile bude jednou zaplaveno hlavní údolí, pohltí voda i menší údolíčko ptáka posměváka.

"Co se vlastně teď stane?" zeptala se Audrey, když se vrátili do údolí a zamířili k útesu, po kterém slezli. "Podle mě se ti ptáci budou muset pochytat a někam přestěhovat, ne?"

"Dost možná. Jenomže dost dobře nevím, kam by se dali přestěhovat. Snad se jim povede dobře v kterémkoliv údolí. Jenomže kdo se do tohohle pustí, bude si muset dát pořádný pozor, jinak má na krku pořádné náboženské nesváry."

"Náboženské? Proč náboženské?" zeptala se Audrey.

"Pták posměvák je přece ztacený bůh Fanguů, ne," řekl Petr. "Ledaže by ovšem byli dneska už tak zatraceně pokřesťanštělí a zcivilizovaní, že by jim na něm nesešlo."

"Tak mám pocit, že celý ten objev vyvolá řádný poprask," řekla Audrey zamyšleně.

Měla pravdu, ale pořád si ještě žádný z nich neuměl představit plný dosah pozdvižení, jaké mělo způsobit vzkříšení ptáka posměváka.

K Hannibalovi došli až za soumraku, právě když usedal k bohatýrské porci karí. Špinaví a rozcuchaní vpadli do jeho jídleny a Hannibal odložil lžíci a vidličku a užasle se na ně díval.

"Když vás tak vidím, jak jste odpudivě neupravení, žekl bych, že jste se zrovna vrátili ze svého bujarého skautského výletu," poznamenal. "Zřejmě by vám neuškodilo, kdybyste se pořádně najedli. Naštěstí uvaří můj kuchař vždycky spoustu karí nejen pro mě, ale jak ho podezírám, i pro všch svých čtyřiaosmdesát žijících příbuzných, takže na vás zbyde až dost. Tombo, prostři, prosím tě, ještě pro dva."

"Hannibale, objevili jsme něco moc důležitého," řekl Petr.

"Našli jsme na Matakamě údolí..." spustila rozčileně Audrey.

"Plné ombů a ptáků posměváků..." doplnil ji Petr.

"Je jich tam spousta... a jsou prostě rozkošní," řekla Audrey.

Hannibal se na ně vytřeštěně díval.

"Z toho, co mi tu vykládáte, mohu jen usoudit, že jste ztratili rozum a řádně si přihnuli zenkalského nektaru," řekl. "Copak nevíte, jak jdo dopadá, když někdo té ďábelské šťávy přebere?"

"Myslíme to úplně vážně, Hannibale," řekl Petr. "Je to pravda. Našli jsme asi čtyři sta stromů ombu a patnáct párů ptáků posměváků."

Hannibal se jim zadíval do tváří a pochopil, že si z něj nedělají legraci.

"Pro Kristovy rány," řekl. "Honem mi všechno vyklopte."

A jak tak před nimi karí nepovšimnuto chladlo na talířích, vypověděli mu svůj příbeh. Když domluvili, odvedl je Hannibal do obývacího pokoje a rozložil na podlaze mapu provedenou ve velkém měřítku. Všichni tři se do ní dychtivě zadívali a rozčilené dvojici se podařilo přesně určit oblast, jíž už říkali údolí Ptáka posměváka.

Hannibal si ji prohlédl velkou lupou.

"Potíž je v tom, že ostrov byl zmapován už hodně dávno, a nejspíš dost neodborně," řekl. "A od party opilých zeměměřičů se dá jen stěží očekávat, že rozeznají ptáka posměváka anebo strom ombu. Ale jestli jste správně určili polohu, je jasné, že až se zatopí hlavní údolí Matakamy, zatopí se tím i tohle údolíčko. Ach jo, jak by nejspíš řekla naše milá reverendka Kastrolová, šťouchli jste nesporně do vosího hnízda. Podle mě musíme nejdřív za Králíkem a všechno mu povědět."

Zamířil rozhodným krokem k telefonu.

"Chraň mě ruka páně," řekl, "to jsi ty, Napoleone Waterloo?"

"Ano, pane, masa Hannibale," ozvalo se chraptivě a pronikavě.

"Koukej mě šupitopresto spojit s královským palácem, rozumíš," křičel Hannibal.

"Ano, pane," odpověděl nejistě Napoleon Waterloo, jako když žába zaskřehotá v studni. Pohotově spojil Hannibala s přístavem, guvernérským palácem, hasičskou stanicí a znovu s přístavem.

"Pro pána krále!" děsil se Hannibal. "Ještě se divíte, že Králík vymyslel tu rozštípnutou větvičku?"

Konečně se ozvala rána, která jim málem rozbila sluchátko napadrť, a byli spojeni s královským palácem. Netrvalo dlouho a k telefonu přišel král.

"Nezlob se, že tě tak pozdě obtěžuji," omlouval se mu Hannibal, "ale Foxglove a Audrey Damienová objevili něco fantastického, a myslím, že by ses o tom měl dovědět první. Nemohli bychom za tebou přijet?"

"Samozřejmě, jestli je to tak důležité," řekl král.

"Podle mého názoru by to mohlo zapůsobit jako dynamit, a to v každém ohledu, jaký si jen dovedeme představit," řekl Hannibal vážně. "Ale raději bych o tom nemluvil po telefonu. Za chvíli jsme u tebe."

Když dojeli k paláci, svítila naplno všechna světla. Sluha, který je očekával, je rychle provedl dlouhými mramorovými chodbami, až se konečně před nimi rozlétly široké dvojité dveře a byli uvedeni do prostorného salónu plného vysoko vycpaných divanů a podivného viktoriánského nábytku poněkud neladných tvarů. Na jednom tom divanu, který pod ním vypadal úplně nepatrně, ležel Králík se svým synem a dědicem, dvouletým chlapečkem princem Talibutem. Princ sebou vrtěl na bříšku a co chvíli vyskočil a nadšeně zaječel, jak se ho otec pokoušel zalechtat. Na druhém divanu seděla Králíkova žena, vysoká a štíhlá překrásná Zenkalka princezna Matisa. Vstala a uvítala hosty, postarala se, aby měli co pít, a pak vzala za ruku rozdováděného synka a půvabně odešla.

"Tak mi povězte, co je nového," vyzval je Králík, když osaměli. "Doufám, že jste neobjevili další medúzu. Můžu se jmenovat jenom po jedné."

"Ne, nejde o medúzu," ujišťoval ho Hannibal, "ale o něco mnohem důležitějšího. Tihle dva zkoumali několik údolí na Matakamě a zjistili, že jedno je plné ombů a ptáků posměváků."

Rozhostilo se dlouhé ticho a král se na ně vytřeštěně díval.

"Určitě si ze mě utahujete," prohlásil potom.

"Ne, je to pravda," řekl Petr. "Vím, že je to neuvěřitelné, ale je to tak."

"Je jich patnáct párů," dodala Audrey. "A jsou úplně krotcí. Budou se vám strašně líbit."

"A ombů je tam asi na čtyři sta," řekl Petr.

Král s Hannibalem se po sobě dlouze významně podívali.

"Vy si nemyslíte, že je to báječný objev?" zeptala se jich Audrey užasle.

Hannibal a král vstali jako jeden muž a začali přecházet sem a tam po místnosti. V polovině salónu se vždycky setkali a zase minuli. Hannibal byl dost velký, ale vedle urostlého krále vypadal úplně nepatrně. Jak tam tak přecházeli, mluvili na sebe a jeden z nich vždycky převzal roli ďáblova advokáta.

"Víš, jak to bude skvělé, když zase budete mít svého boha," nadhodil Hannibal.

"Nadělá to jen plno malérů s misionáři," opáčil král.

"Na druhé straně to ovšem vyvolá značné problémy při zaplavení toho údolí," připomněl Hannibal.

"Údolí teď už zaplavit nemůžeme. I kdybychom chtěli, světové veřejné mínění to nepřipustí," řekl král.

"Ti ptáci by se dali přece pochytat a přestěhovat jinam."

"Ale jsou tam ty stromy ombu. Ty přece nemůžeme vykopat a přesadit," zdůraznil král.

"Když údolí nezaplavíš, padne celý ten britský projekt."

"Ano. A Looju klepne pepka," dodal král s nemalým uspokojením.

"Britská vláda s tím ovšem nebude spokojena. Bude to zkoušet dál a vyvine na nás nemalý nátlak."

Chvíli zas přecházeli salónem mlčky.

"Vlastně se to dá vyřešit i jinak," poznamenal král.

"A jak?" zeptal se Hannibal.

"Prostě to nikomu neříct a údolí zaplavit," odpověděl král.

"V tom máš ovšem pravdu," připustil Hannibal.

Audrey a Petr se po sobě podívali, neschopni slova.

"Jenže máme my vůbec právo připravit svět o součást jeho biologického dědictví a zároveň o dávno uznávaného boha?" zeptal se uvážlivě král.

"Pokud mohu mluvit za sebe, neviděl bych pro to nejmenší omluvu," řekl Hannibal.

Král si zhluboka žalostně vzdechl.

"Tak se mi zdá, že v sobě budeme muset potlačit něžnější city a obětoval Looju," řekl truchlivě a pak se na ně na všechny zeširoka a nadmíru spokojeně usmál.

"Takže jsi pro?" zeptal se ho Hannibal.

"Samozřejmě že jsem pro," odpověděl pobouřeně král.

"Sláva," řekl Hannibal a bylo vidět, jak si z celé duše oddechl.

"Jenomže z toho bude strašlivá mela," upozornil je král a pozvedl velký čokoládově hnědý prst. "Looja to jen tak nenechá, to vám je jistě jasné. Budeme muset celou záležitost prezentovat velmi obezřele, jinak najednou zjistím, že jsem přehlasován, a pak teprv začnou nepříjemnosti."

"Copak to prostě nemůžete rozhodnout nějakým výnosem?" zeptala se Audrey. "Jste přece král."

"To bouhužel nejde," odpověděl jí král. "Snažím se ze všech sil dělat řádného diktátora, ale občas také musíme předvést alespoň záblesk demokracie."

"Radil bych zastihnout je nepřipravené," řekl Hannibal. "Je to přece to poslední, co by tu někdo mohl čekat. Dej hned ráno zprávu k dispozici místnímu i světovému tisku a zaručuju ti, že vypukne taková vřava, že už nikoho ve snu nenapadne, aby se zastával dalších příprav na tu přehradu."

"To neznáš Looju," poznamenal král.

Ještě hodinu rázovali král s Hannibalem sem a tam salónem a radili se o co nejvhodnější strategii. Konečně se všichni shodli, co by se mělo udělat, a ihned se vrhli do práce. Audrey vyslali za otcem, aby mu vyřídila, že má zůstat celou noc vzhůru a připravit zvláštní vydání Zenkalského hlasu. Králíkův osobní tajemník Amos Gumbaloo dostal nařízeno, aby se navzdory místnímu telefonnímu systému spojil se všemi členy zákonodárného výboru a svolal je na zvláštní schůzi v poledne příštího dne. Jednoho knihonoše poslali do obchodu s fotopotřebami v Dzamandzaru, aby dal vyvolat všechny Petrovy filmy, a pro jistotu ho provázel člen královské stráže, který měl dohlédnout, aby knihonoš nic nepopletl. Hannibal s Petrem zatím sepsali na stroji prohlášení pro tisk, které se mohlo hned nazítří ráno zatelegrafovat Reuterově dopisovateli v Djakartě. Když všechno zařídili, zašli do redakce Zenkalského hlasu podívat se, jestli by tam nemohli být něčím nápomocni. Damiena a jeho zaměstnance, samé Fanguy, zastihli ve stavu krajního vzrušení. Damien a Audrey, celý zmazaní tiskařskou černí, připravovali přední stranu. Už kolem desáté večer se roztočily tiskařské stroje a brzy si všichni s pýchou prohlíželi první rozmazaný černý výtisk Zenkalského hlasu, kde byla na rudém praporu vytištěna slova Zvláštní vydání a pod nimi titulek, který si Damien v záchvatu irského nadšenectví sám vymyslel a graficky navrhl, a vůbec s nikým se o něm neporadil. Byl to titulek přímočarý, ale zavádějící a poněkud mystický. Pod velkou fotografií ptáka posměváka stálo:

 BŮH ZNOVU OBJEVEN
 PTÁK NEULETĚL
 

Ten titulek měl obrátit k Zenkali pozornost celého světa.

Samozřejmě že znovuobjevení stromu ombu a ptáka posměváka mělo samo o sobě dost velký biologický význam, aby stálo za povšimnutí. Když však Damien zprávu ještě přikořenil sdělením, že strom i pták posměvák byli objeveni v odlehlém údolí, a navíc v údolí, které má právě být zaplaveno při stavbě přehrady, a že pták je vlastně ztracený bůh Fanguů, vznikla senzace, jakou by v očích kteréhokoli novináře mohlo zastínit jedině vypuknutí opravdu pořádné války. A když k tomu všemu dodal, že za dva dny má připlout na ostrov Indická císařovna a přivézt jednotky, kapely a vysoké vojenskjé osobnosti, situace se vyhrotila natolik, že by ji i naprosto nepředpojatý historik musel charakterizovat jako nanejvýš pozoruhodnou.

Nazítří brzy ráno se Audrey a její otec sešli s Hannibalem a Petrem a vydali se k budově, kde v Dzamandzaru sídlil parlament. Sál, kde parlament zasedal, byl veliký a nádherný, s nachovými koženými křesly uspořádanými do dvou půlměsíců. V místě, kde se půlměsíce stýkaly, stál obrovský dřevěný trůn a na jeho baldachýnu byl vyobrazen delfín a pták posměvák. Na bílé mramorové podlaze ležely karmínové koberce a v obrovských oknech, kudy pronikalo do sálu světlo, visely v těžkých záhybech karmínové závěsy. Čtveřice se usadila na dřevěné lavici na malé galerii, která visela jako velké vlaštovčí hnízdo na jednom konci sálu a byla vyhrazena významným činitelům a novinářům.

Králův tajemník Amos Gumbaloo splnil svůj úkol svědomitě a místnost byla přímo nabitá. Náčelníci přišli vštšinou v tradičních bílých či pestrých rouchách a s bohatě vyšívanými čapkami na hlavách, ale několik jich bylo v evropských šatech. Mezi nimi nápadně vynikal Looja v dokonalém modrém obleku odstínu půlnoční oblohy, ve světlé petrklíčově žluté košili, s těžkou hedvábnou modrou vázankou a bledě žlutými psími dečkami.

Přesně v poledne spusitili venku před budovou trubači fanfáry, před schodištěm zastavil Králíkův osobní kočár, větší než všechny ostatní a bohatě zdobený, a z něho vystoupil král. Byl oblečen do bledě fialového roucha, na nohou měl elegantní černé sandály se zlatými přezkami a na hlavě přiléhavou zlatou čapkuk. Na jedné ruce měl prsten se čtvercovým ametystem, velkým jako poštovní známka. V druhé ruce nesl jakýsi svitek. Obličej měl hladký a zcela nevzrušený. Z jeho výrazu se nedalo naprosto nic vyčíst. Petra napadlo, že král vypadá úplně klidně a odpočatě, takže by určitě nikdo nevěřil, že byli s Hannibalem celou noc vzhůru a pracovali na prohlášení, které dnes přednese parlamentu. V celé výšce a důstojnosti kráčel král sálem a pak vykročil po karmínovém koberci nataženém před trůnem. Všichni povstali a klaněli se. Jak tak šel, pokyvoval král nepatrně hlavou doleva i doprava. Každičký centimetr jeho téměř dvoumetrové postavy působil přímo majestátně, a přes veškerou svou mohutnost spíše jako by plul, než šel. Vystoupil po schodech k trůnu, otočil se, kývnutím hlavy pozdravil shromáždění a usedl. Sálem to zašumělo a zaskřípělo, jak všichni ostatní usedali s ním. Petr zahlédl Looju, který tam seděl s nic neříkajícíma hadíma očima a štíhlým prstem se mírně poťukával do kolena. Petra napadlo, jak asi Looja přijme tu zprávu. Král si s úmyslnou neuspěchaností vyndal pouzdro na brýle a nasadil si brýle na nos. Potom pomalu rozvinul svoje prohlášení.

"Ten to ale umí sehrát, ďábel jeden," zašeptal Hannibal.

Král si pečlivě narovnal brýle a na chvilku se zadíval do textu, který se chystal přečíst. V sále zavládlo napjaté ticho. Král si odkašlal a začal:

"Přátelé," řekl a zadíval se přes obroučky brýlí na shromáždění. "Přátelé, sešli jsme se tu dnes, tak znenadání sezváni, abych vám sdělil některé novinky, které mají pro Zenkali nesmírný význam. není ani nutné zveličovat to, co vám chci říct, neboť je to už samo o sobě velkolepé. Co se stalo, je skutečně tak důležité, že to nemá v dějinách Zenkali obdoby. Ba co víc, je docela možné, že k něčemu podobnému ještě nedošlo ani v historii světa."

Král si odkašlal, vyndal kapesník a pečlivě si začal čistit brýle. Ticho bylo téměř hmatatelné. Král si znovu nasadil brýle a zadíval se přes jejich okraje do sálu.

"Jak všichni víte," pravil zvučně, "za nešťastného období, kdy jsme žili pod francouzskou nadvládou, utrpěli Fanguové těžkou ztrátu, neboť přišli o svého starého nesmírně váženého boha Tiomalu, který sídlil na ostrově v podobě ptáka posměváka. Ač byl tento pták pro Fanguy tak významný, převládl u Francouzů nad vrozenou jim zdvořilostí kulinářský zápal a pták posměvák se brzy stal tvorem dávné minulosti."

Král se odmlčel.

"Jak se alespoň zdálo," dodal po chvíli.

Vytáhl velký kapesník a znovu si utřel brýle.

"V době, kdy zmizel pták posměvák," pokračoval dále, "jsme přišli i o strom ombu, další druh, který se vyskytuje výhradně na Zenkali. Takže za francouzského obsazení ztratili Zenkalci dva druhy značného biologického významu. A co je ještě závažnější - Fanguové byli připraveni o svého boha, což, jak musím s politováním konstatovat, vedlo k nemalé nevraživosti mezi Fanguy a Ginky, neboť Ginkům jejich bůh zůstal."

Zde se král odmlčel a pohlédl upřeně a dost hněvivě na polovinu parlamentu, kde zasedali Ginkové. Ti se zarazili.

"Mám pro vás však zprávu," pravil král a pozvedl jednu obrovskou ruku dlaní napřed, jako by jim všem žehnal, "která je téměř zázračná, a to nikterak nepřeháním." Pak se zeširoka usmál, až své posluchače přímo oslnil.

"Pták posměvák ani strom ombu nezanikli. Ne. Jsou stále ještě s námi," prohlásil.

V tu chvíli vypukla v parlamentu vřava. Všichni Fanguové vyskočili, hystericky nevěřícní, rozčilení a hroziví, a Ginkové se shlukli do houfu, syčeli a divoce gestikulovali. Král nechal té kakafonii výkřiků asi na minutu průchod a pak pozvedl mohutnou ruku. Sál rázem ztichl.

"Dovolte, abych vám prozradil, jak k tomu objevu došlo," pokračoval král. "Všichni znáte Petra Foxglova a Audrey Damienovou. Vydali se na výzkumy do některých údolí na Matakamě a narazili na odlehlé neznámé údolíčko, kde našli neméně než patnáct párů ptáků posměváků a čtyři sta stromů ombu."

V řadách Fanguů to až zasyčelo, jak všichni napětím zatajili dech. Petr se celou tu dobu díval na Looju a neušlo mu, jak Looja nepatrně zúžil oči a přestal si ťukat ukazovákem do kolena.

"Nicméně však," řekl král, sundal si brýle a zamával jimi, "ačkoli je ta zpráva z biologického i náboženského hlediska nanejvýš důležitá, nemohu před vámi tajit skutečnost, že představuje i jistý problém. Velice vážný problém."

Odmlčel se. Looja se téměř nepozorovatelně předklonil v křesle.

"Ten problém je takovýto. Jestliže budeme pokračovat ve stavbě přehrady, tak jak to máme v úmyslu, narazíme na nesmírné obtíže. Při stavbě budeme totiž muset zaplavit údolí, kde žije pták posměvák, symbol Tiomaly, a kde roste i strom ombu."

Looja jako by se stáhl do sebe a znehybněl jako kočka, na kterou někdo nečekaně zavolal.

"V této chvíli k nám právě cestují, aby tu s námi pobyli a oslavili podepsání dohody s vládou Spojeného království, mnozí drazí přátelé Zenkali. My však stojíme před velkými obtížemi. Než dospějeme ke konečnému rozhodnutí o přehradě, musíme celý problém ještě co nejpečlivěji uvážit. Oslavy však již odvolat nemůžeme, protože všichni ti lidé jsou na cestě a slavnosti jsou již připravené. Navrhuji proto, abychom oslavili znovuobjevení svého boha Tiomaly. Po oslavách důkladně promyslíme, jak naložit s tou přehradou. Musím se vám však přiznat, že sám v ni velké naděje neskládám."

Král se odmlčel a blahovolně se usmál. Looja se maličko přikrčil a připomínal v té chvíli malého černého hada, který je připraven zaútočit.

"Po třech stech letech vás konečně mohu pozdravit starodávným pozdravem a udělit vám prastaré požehnání," řekl král a hřmotně povstal.

Zmlkl a rozhlédl se po sále.

"Nechť je Tiomala s vámi," zahřměl.

A pak majestátně proplul rozčileným, klanícím se a švitořícím shromážděním ze zasedacího sálu.