Gerald Durrell
překlad: Šárka Řeřichová

VDÁVÁME MATKU A JINÉ POVÍDKY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ESMERALDA

Z mnoha krajů krásné Francie existuje jeden, při zaznění jehož jména se v očích labužníka objeví zvláštní lesk, v jeho tváři se usadí nervózní nedočkavost a na jazyku se mu začnou sbíhat sliny. To vše se stane, když uslyší libozvučné jméno Périgord. Kaštany a ořechy tam dorůstají fantastické velikosti, lesní jahody tam voní omamně jako budoár kurtizány. Jablka, huršky a švestky pod slupkou skrývají nezapomenutelně lahodnou šťávu, maso kuřat, kachen a holubů je pevné a bílé, máslo je tam žluté jako sluníčko a smetana na hladině mléka v konvi tak hustá, že na ni klidně můžete postavit sklenici s vínem. Kraj Périgord však neoplývá pouze těmito dary. Jeho největší bohatství je ukryto pod hlinitopísčitou půdou dubových lesů. Jsou to lanýže, druh primitivní houby, která roste hluboko v lesní půdě, černá jako čarodějnická kočka, lahodná a opojnější než všechny vůně Arábie.

V tomto rozkošném koutku světa jsem našel okouzlující vesničku a ubytoval se v malém místním hostinci, který se jmenoval Les Trois Pigeons. Můj hostitel, Jean Pettione, byl bodrý chlapík s tvářemi od hojného popíjení vína červenými jako jablíčka. V tomto ročním období, na podzim, byly lesy nejkrásnější, vypadaly jako nádherná tapisérie se všemi odstíny barev od zlaté k bronzové. Přál jsem si tuto krásu vychutnat, a tak jsem požádal monsieur Pettiona, aby mi připravil jídlo na cestu a vyrazil jsem na výlet. Zaparkoval jsem auto a vyšel si do lesa, abych se potěšil nádherou barev a bizarními tvary prašivek, které rostly všude okolo. Pak jsem se usadil na pevný kmen velikého vyvráceného dubu a dal jsem si oběd. Sotva jsem dojedl, zaslechl jsem, jak v uschlém, rezavě zbarveném kapradí cosi zašustilo, a přede mnou se objevilo veliké prase. Byla to samice a byla velmi překvapená, že mě tam vidí, stejně jako já byl překvapený, že vidím ji. Zírali jsme se zájmem jeden na druhého.

Odhadoval jsem, že váží něco okolo metráku. Byla elegantně temně růžová, přizdobená chomáčky bílých chlupů a několika černými skvrnami, které matka příroda rozmístila na jejím těle s rozmyslem a vkusem, podobně jako si dámy v šestnáctém století krášlily tvář černými pihami. Měla malá zlatá očka, plná rozumu a nezbednosti, uši jí splývaly přes tváře jako svatební závoj. Jemně vráskovaný rypák se jí pyšně klenul a jeho kenec vypadal jako jeden z těch krásných nástrojů z viktoriánsné doby, používaných na čištění ucpaného potrubí. Její elegantní kopýtka se jen blýskala a ocásek, nádherný růžový ocásek stočený do otazníku, působil dojmem vrtulky, ženoucí ji světem. Vydávala vůni, ne jak by se dalo předpokládat, prasečí, ale jemnou sladkou vůni, která vyvolávala představu jarní louky poseté květinami. Nikdy jsem takovou vůni u prasete necítil. Pátral jsem v paměti, kdy jsem se už s tímto opojným, romantickým parfémem setkal a nakonec jsem si vzpomněl. V jednom hotelu jsem jel ve výtahu s jakousi krásnou dámou, která vydávala stejnou rozkošnou vůni. Zeptal jsem se té dámy, jestli by mi laskavě neprozradila jméno svého parfému, a ona mi sdělila, že se jmenuje Joy.

Teď už mám za sebou mnoho podivuhodných zážitků, ale tehdy to bylo poprvé, co jsem měl tu čest setkat se v dubovém lese v Périgordu s velkým roztomilým prasetem, které vonělo vybraným a drahým parfémem.

Pohnula se směrem ke mně, položila mi bradu na koleno a dlouze a trochu znepokojeně zamručela. Podobně by snad mohl zamručet lékař, chystající se vám oznámit, že nemoc, která vás trápí je smrtelná. Zhluboka si povzdechla a pak začala cvakat čelistmi a skřípat zuby. Byl to zvuk podobný klapotu, který vydává skupinka neobyčejně čilých španělských tanečnic s množstvím kastanět. Znovu si povzdechla. Bylo zřejmé, že tato dáma má nějaké přání. Čenichala u mé tašky a tichounce kvičela blahem, když jsem tašku otevřel, abych se podíval, co ji tak rozrušilo. Jediné, co jsem v tašce viděl, byly zbytky sýra, který jsem nedojedl. Vyndal jsem ho a mával s ním nad hlavou, abych jí zabránil zhltnout celý kus najednou. Ukrojil jsem jí plátek. Kousek sýra jí vklouzl do tlamy a k mému úžasu ho nechala chvíli ležet na jazyku, vychutnávala si jeho vůni a chuť, tak jako znalec vína chvíli převaluje doušek na patře, vdechuje jeho buket a zkouší jeho plnost. Pak ho začala pomalu a opatrně žvýkat. Vydávala přitom tiché a spokojené mumlavé zvuky. Jako nějaká matróna okrášelná šňůrami perel měla kolem mohutného krku velmi elegantní obojek ze zlata, z něhož visel dlouhý přetržený zlatý řetěz. Vypadala tak atraktivně, že bylo jasné, že si této mojí nové přítelkyně někdo nesmírně cení a že se mu asi ztratila. Vzala si další kus sýra a maličko zachrochtala. Byl to projev díků a radosti. Jako pravý gurmán nechala každý plátek chvíli ležet na jazyku. Uchránil jsem kousek sýra, použil ho jako návnadu a odlákal jsem ji z lesa k autu. Patrně byla na tento druh dopravy zvyklá, protože sama vyskočila do zadních dveří, pohodlně se usadila a rozhlédla se okolo sebe jako královna. Tlamu měla plnou sýra. Jel jsem zpátky do vesnice, kde, jak jsem tušil, uričitě bude její domov. Položila si bradu na moje rameno a usnula. Napadlo mě, že kombinace voňavky Joy a zralého rokfóru zaručí, že o nás neprojeví zájem žádný z jejích kolegů opačného pohlaví. Zastavil jsem před Les Trois Pigeons, sundal jsem z ramene její aromatickou hlavu, dal jí poslední kousek sýra a šel dovnitř najít úctyhodného Jeana. Pilně a s velkou pečlivostí leštil sklenice, na každou z nich nejdříve mohutně dýchl, aby se nakonec patřičně blýskala.

"Jeane," řekl jsem. "Mám problém."

"Problém, monsieur? Jaký problém?"

"Mám tady prase..."

"Monsieur si koupil prase?" zeptal se užasle.

"Ne, nekoupil, našel jsem ho. Seděl jsem v lese a obědval. To zvíře se tam najednou objevilo a... poobědvali jsme spolu. Myslím, že to není žádné obyčejné prase, protože má jednak vášeň pro rokfór, jednak obojek ze zlatého řetězu a navíc silně voní parfémem."

Sklenice, kterou právě leštil, mu vyklouzla z prstů, spadla na zem a rozbila se na tisíce střípků.

"Mon Dieu!" vykřikl a vykulil oči. "Tak to máte Esmeraldu."

"Na obojku není žádné jméno, ale myslím, že tady po okolí asi těžko bude pobíhat víc prasat, která by odpovídala tomuhle popisu. Takže předpokládám, že to bude Esmeralda. Komu patří?"

Obešel barový pult, střepy ze sklenice mu přitom křupaly pod nohama, a sundal si zástěru.

"Patří monsieur Clotovi," řekl. "Mon Dieu! Ten asi musí vyvádět, že se mu ztratila. Kde ji máte?"

"Ve voze," odpověděl jsem, "právě dojídá poslední kousek rokfóru."

Šli jsme k mému autu a zjistili, že když Esmeralda pochopila, že jí krutý osud odepře další kus sýra, filosoficky usnula. Chrápala, až se celý vůz třásl, jako by ještě běžel motor.

"Ó la la!" zazpíval Jean. "Je to Esmeralda. Monsieur Clot už je určitě úplně bez sebe. Musíte mu ji okamžitě odvézt, monsieur. Monsieur Clot si ji cení nade všechno na světě. Odvezte mi ji hned teď."

"Ano, to udělám moc rád," pronesl jsem trošičku podrážděně, "pokud mi řeknete, kde monsieur Clot bydlí. Nehodlám si pro zbytek života uvázat na krk prase."

"Prase!" vykřikl Jean a podíval se na mě s hrůzou. "To není žádné prase, monsieur, to je Esmeralda."

"Nezajímá mě, jak se jmenuje," řekl jsem otráveně, "teď je u mě v autě a smrdí jako pařížská štětka, která se přecpala sýrem. Čím dřív se jí zbavím, tím budu radši."

"Štětka? Vy jí říkáte štětka? Vždyť Esmeralda je panna, to přece každý ví!"

Začal jsem si připadat jako ve snu. Opravdu stojím u svého auta, ve kterém spí nesmyslně páchnoucí prasnice jménem Esmeralda, a probírám její pohlavní život s majitelem hosince zvaného Les Trois Pigeons? Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil.

"Podívejte, mě Esmeraldin sexuální život nezajímá. Bylo by mi úplně jedno, kdyby ji znásilnili všichni kanci v Périgordu."

"Mon Dieu! Snad nebyla znásilněna!?" zaskřehotal Jean a tvář mu zbledla.

"Ne, to ne, alespoň pokud vím. O panenství, nebo jak se tomu u prasat říká, nepřišla. Na to by bylo potřeba hodně chlípného kance. Taky by musel trpět ztrátou čichu, aby se snažil znásilnit prasnici, která páchne jako prvotřídní děvka na sobotním flámu."

"Prosím vás, monsieur," zvolal Jean vzrušeně. "Neříkejte takové věci a obzvlášť ne před monsieur Clotem. Zachází s ní s takovou úctou, jako by byla svatá."

Už jsem chtěl říct něco neuctivého, ale ovládl jsem se, protože jsem viděl, že Jean zřejmě bere celou záležitost nesmírně vážně.

"Podívetje, jestli se Esmeralda monsieur Clotovi ztratila, asi má o ni velkou starost."

"Starost - starost? Ten určitě šílí."

"Dobře, tak čím dřív mu Esmeraldu vrátím, tím lépe. Kde tedy bydlí?"

Vyrůstal jsem v Řecku, kde se vzdálenosti poměřují časem nutným k vykouření jedné či více cigaret, což mi jako desetiletému chlapci nebylo moc platné, takže se ze mě stal skutečný mistr ve vyptávání se na cestu a tahání podobných informací z místních lidí. Je třeba k tomu přistupovat s odhodláním a obětavostí archeologa, který musí obrušovat nános staletí, aby nakonec odhalil nějaký artefakt. Hlavním problémem je, že lidé vždycky předpokládají, že okolní krajinu znáte stejně důvěrně jako oni, a proto takový rozhovor vyžaduje čas a trpělivost. Způsob, jakým mi Jean vysvětloval cestu, překonal všechno, s čím jsem se kdy v tomto směru setkal.

"Monsieur Clot bydlí v Les Arbousiers," začal Jean.

"A kde to je?" zeptal jsem se.

"Víte, jeho pozemky sousedí s pozemky monsieur Mermoda."

"Monsieur Mermoda neznám."

"Ale toho určitě znáte, to je náš tesař. Udělal pro Les Trois Pigeons stoly a židle. A taky bar. Myslím, že dělal i ty regály, co jsou ve spíži, ale nejsem si tím úplně jistý, možná je dělal monsieur Devoir. Ten bydlí dole v údolí u řeky."

"Kde bydlí monsieur Clot?"

"Vždyť jsem vám to teď říkal, hned vedle monsieur Mermoda."

"Jak se dostanu k domu monsieur Clota?"

"No, projedete vesnicí..."

"Kterým směrem?"

"Tudy," mávl rukou.

"A pak?"

"U domu mademoiselle Hubertové zabočíte doleva a..."

"Neznám mademoiselle Hubertovou ani její dům. Jak její dům vypadá?"

"Je hnědý."

"Všechny domy v téhle vesnici jsou hnědé. Jak ho poznám?"

Jean se hluboce zamyslel.

"Už to mám," řekl konečně, "dneska je čtvrtek, tak to bude uklízet. Vždycky když skončí s úklidem, pověsí z okna u ložnice červený kobereček."

"Dneska je úterý."

"Aha, to máte pravdu. Tak když je úterý, tak to bude zalévat zahrádku."

"Takže u hnědého domu, kde bude žena zalévat zahradu, zabočím doleva. A co dál?"

"Projedete okolo válečného památníku, okolo domu monseiur Pelligota a až u silnice uvidíte strom, zabočíte doleva."

"Jaký strom?"

"No strom. Ten, u kterého zabočíte doleva."

"Celý Pérogord je plný stromů, stromy rostou všude okolo silnice. Jak mám poznat tenhle strom od ostatních?"

Jean se na mě podíval udiveně.

"O tenhle strom se zabil monsieur Herolte, měl tam nehodu. Vdova, která po něm zůstala, tam každý rok o výročí jeho smrti chodí dávat věnec na jeho památku. Ten strom poznáte podle věnce."

"Kdy zemřel?"

"Bylo to v červnu 1950, čestého nebo sedmého, nevím to jistě, ale určitě to bylo v červnu."

"Teď máme září. Bude tam ještě ten věnec?"

"To ne, vždycky když zvadne, tak ho uklidí."

"Aha, tak můžu ten strom poznat podle něčeho jiného?"

"Je to dub," řekl.

"Tahle krajina je plná dubů. Jak poznám že je to ten pravý?"

"Je v něm díra po nárazu auta."

"Tam tedy zabočím doleva. A kde je dům monsieur Clota?"

"Ten nemůžete minout, je to dlouhá nízká bílá budova. Taková usedlost ve starém stylu."

"Takže se budu dívat po bílém domě."

"Ano, ale není vidět ze silnice."

"A jak potom poznám, že už jsem u něj?"

Tohle si pečlivě promyslel.

"Uvidíte malý dřevěný můstek, chybí tam jedno prkno," řekl. "Tam začíná příjezdová cesta monsieur Clota."

V tu chvíli se Esmeralda obrátila. Prudký a nepříjemný závan vůně parfému a sýra nás donutil poodejít od auta.

"Tak, teď mě poslouchejte, jestli jsem to pochopil správně," požádal jsem Jeana. "Pojedu támhletím směrem. U domu, kde bude nějaká dáma zalévat zahradu, zabočím doleva. Projedu okolo válečného památníku a okolo domu nonsieur Pellicota a budu pokrčovat rovně až k děravému dubu. Pak zabočím doleva a budu se dívat po dřevěném můstku s chybějícím prknem. Je to tak správně?"

"Monsieur," vydechl Jean s obdivem, "člověk by myslel, že jste se tu snad narodil."

Nakonec jsem cestu přeci jen našel. U domu mademoiselle Hubertové nikdo nezaléval zahradu a z žádného okna samozřejmě nevisel červený kobereček. Mademosielle Hubertová seděla na sluníčku a spala. Jen nerad jsem ji probudil, abych se ujistil, že je skutečně mademoiselle Hubertová, u jejíhož domu mám zahnout doleva. V tom dubu byla skutečně díra, pozoruhodně veliká, a tak jsem usoudil, že než monsieur Herolte vrazil se svým deux chevaux do toho stromu, musel vypít dost veliké množství pastisu. Když jsem našel most, zjistil jsem, že v něm opravdu chybí prkno. Venkované vždy popisují cestu velmi přesně, i když se zpočátku může zdát, že jsou tak trochu tajuplní. Jel jsem po polní cestě, podél níž se na jedné straně táhla zelená louka s pasoucím se stádem smetanově bílých krav, a na druhé straně zářilo pole slunečnic. Všechny byly zbožně otočeny svou žlutočernou tváří ke slunci. Vjel jsem do lesíka a tam jsem brzy na malé mýtině uviděl dům monsieur Clota. Dlouhý a nízký dům, bílý jako holubičí vejce. Jeho střecha byla ze starobylých tašek, tlustých a tmavých, takže vypadaly jako tabulky čokolády. Každá z nich byla naví ozdobena zlatou pečetí lišejníku. Před domem stály zaparkované dva vozy, jeden byl policejní a druhý patřil lékaři. Vklouznul jsem se svým autem mezi ně.

Ve chvíli, kdy jsem vypnul motor, zaslechl jsem přes chrápání Esmeraldy podivnou kakafonii zvuků linoucích se z domu - řev, křik, ječení, pláč a kvílení a mohutné skřípání zubů. Usoudil jsem z toho - správně, jak se později ukázalo -, že Esmeraldino zmizení nezůstalo nepovšimnuto. Šel jsem k předním dveřím, které byly pootevřené, uchopil freudovské klepátko v podobě ruky svírající míček, a hlasitě jsem zaťukal. Hluk v domě se ozýval s neztenčenou silou. Sevřel jsem klepátko pevněji a tentokrát jsem zabouchal tak divoce, až jsem se lekl, aby klepátko nevypadlo z pantů. Zakrátko vřava v domě ztichla, dveře se prudce otevřely a v nich stála nejkrásnější mladá žena, jakou jsem kdy viděl. Dlouhé vlasy měla rozcuchané, ale to jenom podtrhávalo jejich půvab. Byly nádherné, zbarvené tak, jak asi touží být každý podzimní list, ale podaří se to jen výjimečně. Její do broskvova opálená pleť vypadala pod dopadajícími paprsky slunce jako hedvábí. Oči měla obrovské, kouzelná směsice zelené a zlaté pod tmavými řasami, které vypadaly jako křídla albatrosa. Její růžová ústa byla vytvarována tak, že se z nich musela zachvět kolena i těm nejvěrnějším manželům. V nádherných očích měla slzy velikosti dvaadvacetikarátových diamantů. Stékaly jí po tvářích.

"Monsieur?" zeptala se a otřela si hřbetem ruky tváře, aby je zbavila třpytivých slz.

"Bonjour, mademoiselle," pozdravil jsem. "Když dovolíte, rád bych mluvil s monsieur Clotem."

"Monsieur Clot nechce s nikým mluvit," zajíkla se a do očí se jí znovu vedraly slzy. "Monsieur Clot je indisponovaný. Nemůže s nikým mluvit."

V tu chvíli se za ní, ve dveřích do jednoho z pokojů, objevil obrovský břichatý četník a vřava uvnitř domu vypukla znovu. Oči měl temné jako černý rybíz, vínově červený nos se sítí modrých žilek se mu leskl a nad našpulenými rty spočíval obrovský černý knír, který vypadal jako kůže mrtvého krtka. Pořádně si mě prohlédl a v jeho zraku se mísilo podezření se zlobou.

"Madame Clotová," pronesl přeslazeným hlasem, "teď musím odejít, ale ujišťuju vás, drahá madame, že vynaložím veškeré úsilí, abych odhalil ty zloduchy, kteří se dopusili této ukrutnosti, ty hnusné úkladné vrahy, kteří si troufli vehnat do vašich nádherných očí slzy. Zavolám si na pomoc nebe i peklo, abych ty bandity odevzdal spravedlnosti."

Díval se na ni jako hladový školák na vdoleček se šlehačkou.

"Jste tak hodný, inspektore," špitla a zarděla se.

"Pro vás udělám všechno, všecičko," vyhrkl, uchopil ji za ruku a vtiskl konečky jejích prstů do svého kníru. Vypadalo to, jako když kdysi pánové pomáhali dámám navlékat ruávníček. Prohnal se okolo mě, vecpal své masívní tělo do auta, několikrát špatně zařadil rychlost a nakonec za nesmírného burácení motoru zmizel v oblacích prachu. Svatý Jiří v boji s drakem.

"Madame," oslovil jsem ji, "vidím, že jste rozčilená, ale tuším, že vám mohu pomoci."

"Nikdo mi nemůže pomoct - je to beznadějné," vykřikla a z očí jí znovu začaly téct slzy.

"Madame, když řeknu Esmeralda, znamená to pro vás něco?"

Zprudka se opřela o zeď a zírala na mě svýma nádhernýma očima.

"Esmeralda?" ozvalo se chraptivě.

"Esmeralda."

"Esmeralda?" zopakovala.

"Esmeralda," přikývl jsem.

"Vy myslíte Esmeraldu?" zašeptala.

"Esmeraldu. Prase," upřesnil jsem, aby bylo jasné, o kom se mluví.

"Tak to vy jste ten ďábel v lidské podobě! Vy jste ten lupič, co nám unesl naši Esmeraldu!" zaječela.

"Madame, pokud byste mě to nechala vysvětlit..." začal jsem.

"Zloději, lupiči, bandito!" kvílela, utíkala chodbou a začala křičet: "Henri, Henri, Henri, ten lupič je tady a požaduje za tvoji Esmeraldu výkupné."

V té chvíli bych už nejraději poslal všechna prasata do horoucích pekel. Šel jsem za ní do pokoje na konci chodby. Mým očím se naskytl ohromující pohled. Urostlý, pohledný mladík a tlustý, prošedivělý pán se stetoskopem okolo krku se snažili přinutit kohosi, kdo kladl zoufalý odpor - toho muže jsem správně odhadl na monsieur Clota - aby zůstal ležet na černé pohovce.

Byl to vysoký muž, štíhlý jako topol. Na sobě měl černý manšestrový oblek a velký černý baret. Ale jeho nejnápadnějším rysem byly vousy. S láskou pěstěné, pečlivě zastřižené a učesané vousy, které mu v černých a kovově šedých kaskádách padaly až na pupek.

"Pusťte mě na něj, na toho parchanta ďáblova!" ječel monsieur Clot a s velkým úsilým se snažil zvednout z pohovky.

"Vaše srdce, vaše srdce, myslete na vaše srdce!" křičel doktor.

"Ano, ano, pamatuj na svoje srdce!" vřídkala madame Clotová.

"Já to s ním vyřídím, monsieur Clote," ozval se pohledný mladík a nahnal mi hrůzu nasupeným pohledem svých chrpově modrých očí. Vypadal jako ten typ svalovce, který dokáže bez problémů narovnat podkovu.

"Pusťte mě na něj, nechte mě, ať mu zakroutím krkem, parchantovi zlodějskýmu!" řval monsieur Clot.

"Vaše srdce, vaše srdce!" křičel doktor.

"Henri, Henri, uklidni se," ječela madame Clotová.

"Já ho vykuchám," nabídl se svalnatý mladík.

Potíž s Francouzi spočívá v tom, že strašně rádi mluví, ale neradi poslouchají. Člověk občas dokonce získá velmi silný dojem, že neposlouchají ani sami sebe. Když se s Francouzi zapletete do vřavy, jako byla tahle, můžete udělat jen jednu jedinou věc. Musíte je překřičet. Nabral jsem tedy do plic co nejvíce vzduchu a zahulákal jsem: "TICHO!" a skutečně, jako bych mávnul kouzelným proutkem, nastalo ticho.

"Monsieur Clote," řekl jsem s lehkou úklonou, "dovolte mi, abych vám vysvětlil, že nejsem ani zločinec, ani bandita a že nejsem, alespoň pokud vím, ničí levoboček. Když už tohle všechno víte, pak vám snad mohu sdělit skutečnost, že mám prase, které se, jak doufám, jmenuje Esmeralda."

"Ááá," zasténal monsieur Clot. Jeho nejhorší obavy se potrvrdily.

"Ticho!" vyštěkl jsem a on se svalil zpět na pohovku. Svou štíhlou, elegantní a pečlivě pěstěnou ruku, která se ve vzduchu zatřepotala jako motýl, si položil na tu část hrudi, kde se domníval, že je ukryto srdce.

"Potkal jsem Esmeraldu v lese. Poobědvala se mnou a potom jsem si ve vesnici zjistil, kdo je její majitel. Teď vám ji vezu zpátky."

"Esmeralda je tady? Esmeralda se vrátila? Kde je? Kde?" křičel monsieur Clot a s námahou se znovu snažil vstát.

"Pomalu, pomalu," napomínal ho doktor. "Myslete na vaše srdce."

"Je venku, v mém autě," dodal jsem.

"A... a... jaké výkupné požadujete?" zeptal se monsieur Clot.

"Žádné výkupné nechci."

Monsieur Clot a doktor si vyměnili výmluvný pohled.

"Vy nechcete žádné výkupné?" divil se monsieur Clot. "To zvíře má obrovskou cenu!"

"Jeho hodnota se nedá ani vyčíslit," dodal doktor.

"Má cenu pěti ročních platů," přidal se mladík.

"Je cennější než korunovační klenoty královny Alžběty," vnesla do rozhovoru ženský postřeh madame Clotová, přičemž cenu patrně trochu nadsadila.

"Nicméně, žádné výkupné nechci," zopakoval jsem pevně. "Jsem rád, že vám ji mohu vrátit."

"Bez výkupného?" zeptal se monsieur Clot a znělo to, jako by ho to snad trochu urazilo.

"Bez výkupného."

Monsieur Clot se podíval na lékaře, ten pouze rozpřáhl ruce, pokrčil rameny a řekl: "Voilá les Anglais." Monsieur Clot se vymanil ze sevření svalnatého mladíka a zvedl ae na nohy.

"Pak tedy, monsieur, jsem vám hluboce, ale opravdu hluboce zavázán," prohláisl, sundal si baret, položil si ho na srdce a uklonil se. Pak si baret znovu pečlivě nasadil a rozběhl se přes celý pokoj ke mně. Pohyboval se přitom jako špatně vedená loutka. Sevřel mě v náručí. Jeho vousy mi šustily o tváře, když mě líbal s vehemencí, jakou dovedou vyvinout pouze Francouzi, líbají-li příslušníka téhož pohlaví.

"Mon brave, mon ami," vzlykl, sevřel mi rameno a díval se mi upřeně do očí. Slzy jako průhlední pulci mu stékaly po jeho důstejném vousu. "Odveďte mě k mojí drahé!"

Tak jsme šli ven a vzbudili Esmeradlu. Vykolébala se z auta a byla přívítána všeobecným objímáním, líbáním a poplácáváním, jehož se zúčastnil každý, včetně doktora. Pak jsme se všichni, včetně Esmeraldy vrátili do domu. Monsieur Clot trval na tom, že otevře jednu ze svých nejlepších lahví vína (Château Montrose 1952) a pili jsme a připíjeli na královnu všech prasat, kterou madame Clotová krmila mátovými bonbónky v čokoládě.

"Monsieur Durrelle," vysvětloval monsieur Clot, "možná si myslíte, že jsme okolo zmizení Esmeraldy dělali až nepřiměřený humbuk."

"Vůbec ne. To musí být hrozné, ztratit takového domácího mazlíčka."

"Ona ale není žádný obyčejný mazlíček," řekl monsieur Clot tajuplně a důrazně. "Je šampiónem mezi všemi périgordskými prasaty cvičenými pro sběr lanýžů. Patnácktrát vyhrála stříbrný pohár za nejcitlivější čich v kraji. Lanýže mohou být ukryty dvacet centimetrů pod zemí a padestá metrů od Esmeraldy a ona je neomylně najde. Je jako... je jako... ano, je jako slavné prase Exocet!"

"To je pozoruhodné," poznamenal jsem.

"Zítra ráno v osm, pokud budete tak laskavý a přijmete mé pozvání, vzmeme Esmeraldu do lesa a uvidíte na vlastní oči, jaké má obrovské schopnosti. A potom bychom byli velmi potěšeni, kdybyste nám prokázal tu čest a poobědval s námi. Dovolím si tvrdit, že moje žena Antoinette je jednou z nejlepších kuchařek v okolí."

"Nejen, že je nejlepší kuchařka, je také najkrásnější žena v celém kraji," vložil se do hovoru lékař s galantní poznámkou.

"Ano, to tedy je," přidal se svalnatý mladík a vrhl na madame Clotovou pohled plný ohnivého zbožňování. Takže mě ani nepřekvapilo, když jsem později zjistil, že se jmenuje Juan.

"Bude mi potěšením a ctí," přijal jsem jejich pozvání, dopil víno a zvedl se k odchodu.

Ráno bylo slunečné, vzduch svěží, obloha pomněnkově modrá, mlha ležela jako zmuchlaný závoj mezi stromy. když jsem přišel na statek, prováděl monsieur Clot svým chaotickým způsobem poslední úpravy na Esmeraldině toaletě. Kopýtka jí nablýskal prvotřídním olivovým olejem, pečlivě ji vykartáčoval a do malých oček jí vkápnul speciální přípravek. Pak přišel poslední krok. Provedl minutový poskřik parfémem Joy a pečlivě ho nalil také pod každé z jejích plandavých uší. Nakonec jí na rypák nasadil měkký náhubek z jelenice, který by jí pro každý případ zabránil zhltnout lanýže, kdyby k něčemu takovému projevila sklon.

"Voilá," prohlásil monsieur Clot vítězoslavně a mával rýčem. "Už je připravena."

Několik dalších hodin bylo velmi poučných, protože jsem nikdy neviděl sběr lanýžů s prasaty, alespoň tedy ne prase, které by tímto uměním vládlo jako Esmeralda. Pomalu kráčela dubovým lesíkem, který sousedil s usedlostí monsieur Clota, s veškerou důstojností operní primadony, která se rozhodla naposledy vstoupit na jeviště. Svou chůzi doprovázela kadencemi flazetových zachrochtání. Za chviličku se zastavila, zvedla hlavu, oči zavřené, zhluboka se nadýchla. Pak zamířila ke kmenu jednoho úctyhodného dubu a začala čenichat na zemi ve spadaném listí.

"Už něco našla!" vykřikl monsieur Clot, odstrčil Esmeraldu stranou a zabořil rýč hluboko do lesní půdy. Když se rýč znovu objevil, balancoval na něm lanýž velikosti švestky, černý a aromatický. Ačkoliv lanýž voněl krásně a pronikavě, nedokázal jsem pochopit, jak Esmeralda, celá zalitá parfémem Joy, mohla odhalit přítomnost této houby. Ukázalo se však, že to nebyla žádná náhoda, protože během další hodiny našla šest dalších, každý byl stejně baculatý jako ten první. Odnesli jsme je vítězoslavně na statek a předali je madame Clotové, která, rozkošně dorůžova zardělá, vařila v kuchyni. Esmeraldu vrátili do její úzkostlivě čisté ohrádky. Dostala svou odměnu, malou veku, překrojenou napůl a obloženou sýrem. Monsieur Clot a já jsme se osvěžili aperitivem.

Za chvíli nás madame Clotová zavolala ke stolu. Juan si oblékl, myslím, že na mou počest, sako a kravatu. Monsieur Clot si sundal baret. První chod, podávaný v nádherných keramických miskách, tenkých, křehkých a hnědých jako podzimní listy, byl vynikající kuřecí vývar, ve kterém plavaly tenké plátky cibulky a zlatý žloutek. Pak následoval nadívaný pstruh, vykostěný a naplněný lahodnou směsí z jemně nasekaných ořechů a fenyklu. K němu se podávaly mladé fazolky, sladné jako med, a malé vařené brambory ovoněné mátou. To byla však pouze předehra k vrcholnému momentu, hlavnímu chodu, na který jsme všichni čekali. Madame Clotová uklidila se stolu, přinesla čisté talíře, horké jako pecny čerstvě upečeného chleba, položila je před nás. Monsieur Clot se špatně skrývaným napětím obřadně otevřel Château Brone-Cantenac, ročník 1957. Očichal zátku, nalil si do čisté sklenice pár kapek a ochutnal. nemohl jsem si pomoct, připomněl mi Esmeraldu a její způsob pojídání sýra. Přikývl na souhlas a rozlil víno, rudé jako dračí krev, do našich sklenic. Přesně v tu chvíli, jako na pokyn, vyšla z kuchyně madame Clotová s podnosem, na kterém ležely čtyři koule z křehkého těsta, zlatého jako zralé obilí. Každý z nás dostal obřdně jednu na talíř. Všichni jsme mlčeli jako při mši. Monsieur Clot slavnostně zvedl sklenici, připil své krásné ženě, pak mě a Juanovi. Všichni jsme se napili vína a chvíli ho převalovali na jazyku, abychom si připravili a osvěžili chuťové buňky. Nože a vidličky zacinkaly, křehká zlatá kůrečka se odloupla jako skořápka z ořechu a v ní se objevil lanýž, černý jako uhel. Z nitra pečiva vycházela neuvěřitelná vůně, vůně miliónů podzimních lesů, bohatá a silná tak, že se člověku sbíhají sliny. Naprosto odlišná od každé jiné vůně a chuti na světě. Jedli jsme v ucitvém tichu, protože dokonce i Francouzi přestávají mluvit, když jedí. Jakmile se mi na jazyku rozplynulo poslední sousto, zvedl jsem skleničku.

"Madame Clotová, monsieur Clote, Juane, dovolte, abych vám připil. Připíjím také na Esmeraldu, nejlepší prase na světě, ideál všech prasat."

"Děkuji, děkuji, monsieur," odpověděl monsieur Clot, hlas se mu chvěl a do očí se mu draly slzy.

Posadili jsme se ke stolu přesně ve dvanáct, protože, jak se traduje ve francouzských lékařských kruzích, začne-li se obědvat až po poledni, může to mít bezprostřední a velmi neblahé až osudové následky na zdraví francouzských občanů. Madme Clotová nám předložila takovou hojnost jídla, že když jsem dojedl rynglové suflé a sýr Cantal, ani trochu mě při pohledu na hodinky nepřekvapilo, že už jsou čtyři. Odmítl jsem kávu a brandy, prohlásil jsem, že už musím jít a že to byl pro mne nezapomenutelný oběd. Dostalo se mi povolení třikrát políbit madame Clotovou na její sametové tvářičky (jednou za Boha, jednou za panenku Marii a jednou za Ježíše Krista, jak mi kdysi nědko vysvětlil), od Juana jsem si nechal rozdrtit ruku a monsieur Clot mě zahalil do svých vousů. Než jsem odešel, vymámil ze mě slib, že až se znovu vrátím na jih, zastavím se v jejich kraji a dovolím madame Clotové, aby mi připravila další oběd. Ochotně jsem souhlasil.

Za rok jsem jel opět na jih Francie a když jsem se ocitl poblíž Périgordu, vzpomněl jsem si trochu provinile na monsieur Clota, Esmeraldu a na svůj slib, že je navštívím. Tak jsem zabočil k Petit Monbazillac-sur-Ruisseau a brzy dorazil k Les TRois Piegons. Jean měl obrovskou radost, když mě spatřil.

"Monsieur Durrelle," vykřikl, "mysleli jsme, že jste na nás už zapomněl. To je báječné, že vás zase vidím!"

"Máte na pár dní volný pokoj?" zeptal jsem se.

"Ale jistě, monsieur," řekl, "dám vám ten nejlepší."

Když mě ubytoval v malém, ale útulném pokoji, převlékl jsem se a sešel jsem dolů k baru dát si pastis.

"Povězte mi, jak se vám a mým přátelům dařilo celou tu dobu, co jsem tu nebyl. Jak se mají madame a monsiur Clotovi a Esmeralda?"

Jean sebou trhnul a zůstal na mě koukat s očima vyvalenýma.

"Monsieur o tom neslyšel?" zeptal se.

"Neslyšel? O čem?" divil jsem se. "Právě jsem přijel."

Pro všechny obyvatele malých vesniček, odříznutých od světa, mají místní novinky prvořadou důležitost, takže tito vesničané většinou nechápou, jak to, že vy o ničem nevíte.

"Je to příšerné, příšerné," začal vyprávět s vervou příznačnou pro všechny, kdo rádi sdělují senzační zprávy.

"Monsieur Clot je ve vězení."

"Ve vězení?!" poděsil jsem se. "Proč? Co udělal?"

"Měl souboj!"

"Monsieur Clot měl souboj?" ohromeně jsem polkl. "S kým, proboha?"

"S Juanem."

"Ale proč?"

"Protože Juan utekl s madame Clotovou," vysvětloval Jean.

"No to je neuvěřitelné," řekl jsem, ale v duchu jsem si pomyslel, že to zase tolik neuvěřitelné není, protože Juan byl pohledný mladík a monsieur Clot se blížil k sedmdesátce.

"Ale to nejhorší přišlo teprve potom," sdělil mi Jean, ztlumil hlas a začal spiklenecky šeptat.

"Nejhorší?"

"Nejhorší!"

"Co může být horší, než když někdo někomu uprchne s manželkou?" nechápal jsem.

"Týden po tom, co zmizeli, se Juan vrátil a ukradl Esmeraldu."

"To snad není možné!" zvolal jsem.

"Je, monsieur. Juan je ovšem Španěl," řekl Jean, jako by to vysvětlovalo vše.

"Co se stalo potom?"

"Monsieur Clot se zachoval jako každý čestný a statečný muž. Jel za nimi a vyzval Juana na souboj. Juan pochází z Toleda, a proto jako zbraň zvolil přirozeně kordy. Jenomže nevěděl že monsieur Clot býval v mládí šampiónem v šermu. A tak monsieur Clot za pár vteřin probodl Juanovi hruď, ale srdce minul. Juanův život několik dní doslova visel na vlásku. Teď už se začíná uzdravovat."

"Kdy se tohle všechno přihodilo?"

"Minulý týden. Monsieur Clota zavřeli do vězení v Sainte Augustine. Čeká tam na soud."

"Chudák. Musím se tam na něj zajet podívat."

"Ten bude opravdu nadšený, až vás uvidí," souhlasil Jean.

Tak jsem následujícího dne jel do vězení. Nesl jsem tam jediný možný dárek, který člověk může věnovat Francouzovi uvězněnému za pokus o vraždu, láhev whisky J & B.

Seděl ve své cele na kraji kovové postele a četl knihu. nebyl to už ten elegantní monsieur Clot. Jeho košile bez límečku pocházela z vězeňského eráru, stejně jako tenké roztřepené bavlněné kalhoty a pantofle. Neměl kravatu ani pásek, aby se nemohl pokusit o sebevraždu, kdyby na něco takového pomyslel. Vlasy měl však uparvené jako vždy a také jeho nádherné vousy byly pečlivě učesané. Štíhlé prsty, ve kterých držel knihu, byly naprosto čisté, s dokonale ošetřenými nehty, jak u něj bývalo zvykem.

"Máte tady návštěvu, monsieur Clote," ohlásil strážný a odemkl mřížové dveře. Monsieur Clot užasle vzhlédl a pak se mu obličej rozzářil. Rychle odložil knihu stranou a vyskočil.

"No tohle, monsieur Durrell!" vykřikl potěšeně. "No to je tedy překvapení, to je pocta... To je báječné, že vás zase vidím!"

Sevřel mi dlaň oběma rukama, což asi nebyl modudrý pohyb. Zapomněl si totiž držet kalhoty a jak se ke mně nakláněl, aby mě objal, zradily ho a jako harmonika se mu ve varhánkách poskládaly ke kotníkům. Ale ani tato katastrofa nezkalila jeho náladu.

"Ti blázni si myslí, že bych s páskem mohl páchat sebevraždu. Ptám se vás, monsieur Durrelle, copak by se muž s takovou pověstí jako mám já, muž mého postavení, vzdělaný, člověk s dobrým jménem, snížil k něčemu tak vulgárnímu a zbabělému, co se hodí nanejvýš pro nějakého řemeslníka z nižších vrstev? Parraf!" řekl a se zdvořilým starosvětským gestem mi nabídl, že se mohu posadit na postel.

"Jsem rád, že vás vidím," pokračoval, "i když je to v tomhle nezdravém prostředí. Je od vás moc laskavé, že jste přišel. Tolik lidí ve vašem postavení by váhalo, jestli mají jít na návštěvu do vězení, jakkoli za člověkem s mojí pověstí."

"Ale vůbec ne, přišel jsem, jakmile jsem se od Jeana dozvěděl, co se stalo. Celá ta záležitost mě velmi rozrušila."

"Vskutku, vskutku," přikyvoval zlověstně a vousy se mu vlnily. "Já osobně jsem z toho také velice rozrušený. nesnáším, když se něco neudělá pořádně, mám už takovou povahu. Tak ten nezdar dost silně prožívám."

"Nezdar?" zeptal jsem se. Byl jsem trochu zmatený. "Jaký nezdar?"

"No přece to, že se mi ho nepodařilo zabít," vysvětloval monsieur Clot, celý udivený z toho, že jsem přehlédl takovou do očí bijící chybu.

"To jistě nemyslíte vážně!"

"Ale myslím," prohlásil rozhodně. "Mrzí mě, že to nebyl přesný zásah, měl jsem ho rovnou zabít - PARRAF!"

"Ale minsieur Clote, kdybyste ho zabil, neměl byste žádnou naději, že se odsud dostanete. když je to takhle, jsem si jistý, že to budou brát jako zločin z vášně a že vyváznete jenom s mírným trestem."

"Zločin z vášně? Tomu nerozumín," divil se monsieur Clot.

"Vždyť vám odloudil vaši krásnou paní a to je podle mě dostatečný důvod pro vaše jednání."

"Vy myslíte, že bych se pustil do souboje a riskoval život kvůli ženě?" zeptal se užasle.

"A copak jste to neudělal?" Nechápal jsem.

"Ne!" zvolal rozhodně a udeřil pěstí do postele. "Proto jsem to neudělal!"

"Tak proč jste se proboha do toho souboje pouštěl?"

"Kvůli mému prasátku přece, kvůli Esmeraldě."

"Kvůli praseti?" Nevěřil jsem vlastním uším. "Ne kvůli ženě?" Monsieur Clot se naklonil a vážně se na mě zadíval.

"Monsieur Durrelle, dobře mě poslouchejte. Najít si novou manželku, to pro muže nikdy není problém. Ale dobrého lovce lanýžů jako je Esmeralda - to je nemožné!" řekl s jistotou.