Gerald Durrell
překlad: Šárka Řeřichová

VDÁVÁME MATKU A JINÉ POVÍDKY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VDÁVÁME MATKU

To léto na Korfu bylo obzvlášť příjemné. Na noční obloze, temné jako tmavomodrý samet, zářil bezpočet hvězd. Bylo jich víc než kdykoliv předtím a vypadaly jako úroda drobounkých lesklých žampiónů pableskujících v širé modré louce. Měsíc se zdál dvakrát větší než normálně, a když se vyhoupl na večerní oblohu, byl oranžový jako mandarínka, aby pak podstoupil barevné změny od meruňkové k narcisově žluté, ze které se nakonec vyklubala podivuhodná bílá, bílá jako šaty nevěsty, jejíž světlo vrhalo kaluže jasného stříbra mezi shrbené a zkroucené olivy. Svatojánské mušky, vzrušené teplem a krásou těchto nocí, se pokoušely napodobit a překonat hvězdy a shlukovaly se do třpytivých a chvějících se mračen, plujících mezi stromy, na kterých sovy truchlivým houkáním odměřovaly čas. Za úsvitu východní oblohu protnula krvavě červená čára - ostří meče blížícího se slunce. Z červené se stala kanárkově žlutá, potom šeříková a nakonec se nad horizontem objevilo slunce v celé své nádheře, obloha náhle zmodrala jako len a hvězdy začaly uhasínat, jako když sfoukáváme svíčky po nějakém gigantickém bále.

Zvykl jsem si probouzet se chvíli před tím, než vrcholek slunce zaplavil krajinu světlem, a pozoroval jsem pokoj a předměty v něm. V této rozlehlé místnosti byla dvě velká okna s laťkovými žaluziemi, které, když s nimi zahýbal sebemenší závan větru, vydávaly přátelské zvuky připomínající hudbu. V zimě to býval úplný koncert. Dřevěná podlaha z obyčejných fošen skřípala a vrzala. V rohu pokoje ležely dvě postarší deky a polštář, na nichž v neposedném chrápajícím chumlu spali moji tři psi Roger, Widdle a Puke. Další běžné a nezbytné vybavení ložnice chybělo. Pravda, měl jsem tam šatník, údajně na to, abych si do něj pověsil své oblečení, ale ve skutečnosti většinu jeho prostoru zabíraly mnohem rozumnější věci. Měl jsem tam různě vidlicovité hůlky na chytání hadů, rozličné síťky na hmyz, sítě na lov vodních živočichů, jemné na práci v kalužích a pevnější na chytání v moři, dále rybářské pruty a užitečné tyče se třemi velkými háky na konci, sloužící k vytahování mořských řas a chaluh, v nichž jsem hledal různé tvory, kteří žijí v jejich zelených nadýchaných jeskyňkách.

V ložnici stál samozřejmě také stůl, ale byl vysoko zavalený papíry s mými poznámkami o přírodě, knihami, zkumavkami s různými rostlinnými a živočišnými druhy, a toho dne, jak si vzpomínám, tam ležela také napůl rozpitvaná mrtvola ježka, kterou jsem našel několik dní předtím a která už začínala i podle mých, v tomto směru dost velkorysých, měřítek být v pokoji cítit. Podél zdí pokoje byly police, na kterých stála akvária a terária, v nichž se krčily kulatooké kudlanky nábožně, které se na mě upřeně a nenávistně dívaly, tři žáby jako zelený samet, gekoni s kůží tak jemnou, že jste skrz n mohli vidět jejich vnitřní orgány, mloci a mláďata mořských želv velká jako vlašské ořechy. Tomu všemu z konzole nad oknem předsedal Odysseus, moje sova, která vypadala jako štíhlá socha vytesaná z popelavě šedého dřeva, ozdobená černými maltézskými kříži a orientálními štěrbinami očí, jež mhouřila před dotěrným sluncem. V zahradě pod oknem jsem slyšel skřehotání svého racka Alecka, dožadujícího se ryby, a zlé ježibabí chichotání mých dvou strak. Napůl zatažené žaluzie vytvářely na holé podlaze vzorek tygřích pruhů. Vzduch byl horký dokonce už v tuto časnou hodinu. Povlečení mě pálilo, a i když jsem spal nahý a bylo jen chviličku po svítání, cítil jsem na těle krůpěje potu. Vstal jsem z postele a vydal se k oknu, abych zvedl žaluzie. Do pokoje se vlila oslepující záplava pampeliškově zbarveného slunečního světla. Psi se protáhli, zívli a zahryzli se předními zuby do kožichu, aby vyrušili hejna nepříjemných blech, postavili se a začali vrtět ocasy. Když jsem se ujistil, že Sally, moje oslice, je stále uvázaná u mandlovníku, kde jsem ji nechal večer předtím, a že ji žádný ničemný venkovan neukradl, oblékl jsem se. To byl velmi jednoduchý proces. natáhl jsem si šortky a lněnou, jako pavučinu tenkou košili, vklouzl jsem do značně ošlapaných sandálů a byl jsem připraven čelit všemu, co den mohl přinést. První překážka, kterou jsem musel překonat, byla snídaně se členy naší rodiny. Chtěl jsem být nenápadný a zdrženlivý, jak jen to bude možné, pro případ, že můj bratr Larry ucítil ježka. Na to, že to byl můj bratr, měl totiž, alespoň podle mého názoru, až příliš vyvinuté čichové buňky. Snídali jsme v malé zahradě, do které se scházelo z naší široké, kameny vydlážděné verandy, zastíněné popínavým vínem. Zahrada byla navržena v takřka viktoriánském stylu, s malými květinovými záhonky ve tvaru čtverce, kruhu, trojúhelníku nebo hvězdy, pečlivě obroubenými bílými kameny. Uprostřed každého záhonku stál mandarínkový stromek. Když na tyto stromky svítilo slunce, vydávaly omamnou vůni. V záhoncích pod nimi rostly půvabné staromódní květinky, pomněnky, karafiáty, levandule, hvozdíky, noční fialy, konvalinky a virginský tabák. Pro místní hmyz to bylo něco jako Piccadily Circus, a tudíž to byl také můj nejoblíbenější lovecký revír, protože tam jsem mohl nalézt všechno - motýly a mravkolvy, zlatoočky i zlatohlávky, velké tlusté hučící čmeláky i štíhlé vosy.

Stůl byl umístěný ve stínu mandarínkových stromů. Kolem něj se belhala naše služebná Lugaretzia, mírně si pro sebe pohekávala a připravovala talíře a příbory. Byla profesionální hypochondr. Vždy si pečlivě a s láskou pěstovala a hýčkala šest nebo sedm neduhů najednou, a když člověk nebyl dost opatrný, tak začala živě a často dost nechutně popisovat, co se děje uvnitř jejího žaludku, nebo jak jí křečové žíly tepou jako tam-tamy nějakého divošského kmene, který se vydal na válečnou stezku.

Toho dne jsem si s uspokojením všiml, že máme k snídani míchaná vajíčka. Maminka vždy nechala zesklovatět nakrájenou cibulku a pak k ní přidala rozšlehaná vejce se žloutky zářivými jako sluníčka. Vejce pocházela z našeho domácího chovu slepic. Moje sestra Margo jednou v jakémsi záchvatu dobromyslnosti pustila slepice z jejich ohrádky na procházku. Našly záhonek divokého česneku a uspořádaly si hody, což mělo za následek, že druhý den ráno byla omeleta, kterou jsme měli k snídani, dokonale načichlá česnekem. Můj bratr Larry si stěžoval, že je to jako jíst čalounění z řeckého autobusu.

Míchaná vajíčka, to je opravdu dobrý způsob jak začít den. Obvykle jsem si nandal dvakrát a potom jsem si dopřál čtyři nebo pět tlustých topinek z hnědého chleba, namazaných silnou vrstvou medu z našich vlastních úlů. Abyste si snad nemysleli, že jsem tak nenasytný, rychle vám vysvětlím, že jíst tolik topinek s medem se podobalo hodině zoologie nebo archeologické výpravě. O úly se totiž staral Lugaretziin manžel, drobný muž, který vypadal jako by na ramenou vláčel všechna trápení světa, a vlastně tomu také tak bylo, o čemž nepochyboval nikdo, kdo strávil pouhých deset minut ve společnosti jeho ženy. Kdykoliv se pokoušel připravit našich pět rojů o jejich pečlivě nasbíraný proviant, včely ho tak krutě popíchaly, že musel strávit několik dní v posteli. Vždycky když se včely na něj takhle vrhly, nevyhnutelně upustil na zem několik pláství, které se staly skvostnou lepkavou pastí pro všechen možný hmyz z nejbližšího okolí. Maminka se sice vždy zoufale snažila med přecedit dřív, než přišel na stůl, přesto v něm pokaždé zůstala skryta malá a zajímavá zoologická sbírka. Takže, když jsem si na topinky mazal tuhle voňavou, zlatavě hnědou pochoutku, bylo to jako bych roztíral jantar. V našem medu jste mohli najít téměř všechno, od drobných můrek a housenek až k broukům a stonožkám. Jednou jsem ke své velké radosti takhle objevil druh škvora, který jsem do té doby neznal. Ze zoologického hlediska byla tedy snídaně vždy přínosem. Zbytek naší rodiny zůstával k mé zlosti vzdorovitě nevědecký a nesdílel moji radost z hojnosti, kterou med poskytoval. Při snídani jsme četli poštu, pokud ovšem nějaká byla, protože přicházela pouze jedenkrát týdně. Nedostával jsem žádné dopisy, ale obvykle jsem si to vynahradil zásilkami časopisů Zvíře a ZOO Magazín a další učenou literaturou, jako byly například Dobrodružství černé krásky, Rin-tin-tin a podobné příběhy se zvířecími hrdiny. Jak jsme tak jedli a četli, každý z nás se občas snažil sdělit nejsenzačnější novinky ostatním členům rodiny, kteří obvykle zůstávali naprosto lhostejní.

"Murdoch vydává vlastní životopis," zasupěl Larry. "Člověk by asi neměl moc dlouho čekat, než si dovolí oblažit důvěřivé čtenáře vlastním životopisem. Není mu určitě víc než čtyřiadvacet. Můžu si ještě přidat čaj?"

"V jedné zoologické zahradě ve Švýcarsku se narodilo mládě nosorožce," informoval jsem rodinu jásavě.

"Opravdu, zlatíčko? To je hezké," řekla maminka zcela zaneprázdněná svým zahrádkářským katalogem.

"Tady píšou, že organtýn se zase vrací do módy a nebírané rukávy taky," sdělila nám Margo, "podle mého názoru na to byl už nejvyšší čas."

"Ano drahoušku," přikývla maminka. "Myslím, že by se tady určitě dařilo cíniím. Tam na tom záhoně za úly. Potřebují hodně tepla."

"Vsadil bych se, že ta moje sbírka pušek s křesacím zámkem by v Anglii stála majlant. Prodávají je tu za neuvěřitelný ceny a vypadají příšerně," pochlubil se Leslie nevšímavému publiku, když si listoval katalogem zbraní. "Počítám, že ta, co jsem ji tuhle koupil za dvacet drachem, by mě v Londýně stála spoustu liber."

Ačkoli každý z nás vypadal, že je ponořený do své četby a o ostatní se nestará, byli jsme zřejmě naladěni na společnou frekvenci, takže i když jsme skoro všechno pouštěli jedním uchem ven, jakýsi signál nás upozornil, kdykoliv někdo vyslovil něco nepříjemného. Pak jsme se dokázali změnit v rozhorlený dav. Toho rána to byl Larry, kdo s tím začal, nebo, abych byl přesnější, Larry zapálil doutnák, který vedl k sudu s prachem.

"No to je skvělé," poznamenal. "Přijede k nám na návštěvu Antoine de Vere, to jsem moc rád."

Maminka na něj vrhla upřený pohled nad obroučkami brýlí.

"Tak podívej se, Larry," začala, "právě jsme se zbavili jedné skupinky tvých přátel. A další tu nechci. To už je příliš. Je to vyčerpávající. A jak to bude s jídlem? Co Lugaretziiny nohy a vůbec?"

Larry se na ni ztrápeně podíval.

"Nechci po tobě, abys pro Antoina vařila Lugaretziiny nohy. Určitě by byly velmi odporné, jestli se dá věřit tomu, co o nich sama říká."

"Larry, nebuď nechutný," napomenula ho Margo škrobeně.

"Já přece vůbec neříkala nic o tom, že bych vařila Lugaretziiny nohy," bránila se maminka popleteně. "Kromě všeho ostatního má taky křečové žíly a..."

"Jsem si jistý, že na Nové Guineji by to považovali za obrovskou lahůdku. Jedli by je asi jako špagety," skočil jí do řeči Larry. "Jenže Antoine má mlsný a zhýčkaný jazýček a myslím, že by se jich ani nedotkl, i kdybys je obalila ve strouhance."

"Nehodlám se bavit o Lugaretziiných žílách," rozhořčila se maminka.

"Aha, jenže tys na ně zavedla řeč," obvinil ji Larry. "Já jsem jenom navrhl, abys je obalila ve strouhance, aby vypadaly víc ve stylu haute cuisine."

"Larry, ty mě někdy rozčiluješ," povzdechla si maminka. "A laskavě nemluv o Lugaretziiných nohách, jako by to bylo něco, co mám ve spíži."

"Kdo je to vlastně ten De Vere jánevímjaksejmenuje?" zeptal se Leslie. "Doufám, že to bude zase nějakej věčně namazanej teplouš."

"Copak ty ho neznáš?" podivila se Margo a vykulila na něj oči. "Prosím tě, to je přece velký filmový herec. Točil v Hollywoodu. Málem hrál ve filmu s Jean Harlowovou. Teď natáčí jeden film v Anglii. Je snědý... a... je snědý a..."

"Snědý?" snažil se jí pomoct Leslie.

"Pohledný," dodala Margo. "Aspoň teda někomu může připadat hezký. Já si nemyslím, že je hezký. Podle mě je moc starý, jestli to chceš vědět. Určitě už mu je třicet. Myslím tím, že i když je to hezký a známý filmový herec, tak bych se o něj nezajímala, protože je takhle starý. Ty ano?"

"Já bych se o něj nezajímal proto, že je hezký, starý, filmový herec a chlap," pronesl Leslie hlasem, jenž nepřipouštěl námitek.

"Nechtěli byste vy dva už konečně přestat pomlouvat mého přítele..." ozval se Larry.

"Ale zlatíčka, tak se přece nehádejte. Vážně, děti, vy se fakt hádáte o úplné pitomosti. A teď k tomu ochmelkovi... ať se jmenuje jak chce. Nemůžeš to, Larry, nějak odvolat? Tohle bylo opravdu hektické léto. Přijelo sem na návštěvu už tolik lidí. Je to strašně únavné a pak... Jak to bude s jídlem?"

"Máš snad strach, že Lugaretziiny nohy nevystačí pro všechny?" zeptal se Larry.

Maminka na něj vrhla jeden ze svých nejhrozivějších pohledů, což by pravděpodobně mohlo na chviličku zneklidnit mládě vrabčáka.

"Larry, už toho s těma Lugaretziinýma žílama nech, nebo se vážně naštvu," zamračila se. Tohle byla její oblíbená hrozba nikdy jsme nevypátrali, jaký je rozdíl mezi tím, když se naštve a když se vážně naštve. Maminka si podle všeho vzala do hlavy, že existují různé stupně naštvanosti, podobně jako jsou různé barvy v duze.

"Stejně už to nemůžu odvolat, i kdybych chtěl," řekl Larry, "tenhle dopis je datovaný dvanáctého, takže Antoine už je pravděpodobně na cestě sem. Myslím si, že přijede příští nebo přespříští týden lodí z Athén. Takže na tvém místě bych je strčil do kotle a začal vařit už teď. Nepochybuji o tom, že Gerry nám může dodat další zajímavé přísady, jako například nějaké ropuchy. Zrovna má ve svém pokoji něco, co lehce zahnívá, jak mi napovídá můj nos."

To mě polekalo. Už ježka ucítil, a to jsem se při pitvě nedostal dál než k plicím. Je to velká nevýhoda, když váš starší bratr bydlí v pokoji hned vedle vás.

"Tak jo," přiznala maminka porážku, "jestli je jenom jeden, tak to snad nějak zvládnem."

"Když jsem ho viděl naposled, tak byl jen jeden," prohlásil bratr. "Teprve až přijede, tak zjistíme, jestli se pomocí nějaké zvláštní alchymie netransformoval ve dvojčata. Pro každý případ bych měl Lugaretzii říct, aby připravila dvě postele."

"Nevíš, co asi tak jí?" zajímala se maminka a zjevně už v duchu vypracovávala jídelníček.

"Jídlo," odpověděl Larry stručně.

"Ty mě opravdu rozčiluješ," uzavřela debatu maminka. Zavládlo ticho a všichni jsme se soustředili na své dopisy nebo časopisy. Čas se kouzelně vlekl, jak bylo na Korfu zvykem.

"Přemýšlím o tom, že by se na té východní zdi pěkně vyjímaly vášnivě rudé mučenky," nadhodila maminka a vzhlédla od svého zahrádkářského katalogu. "Jsou tak krásné. Úplně to už vidím před očima - celá východní zeď zarostlá mučenkami... Co vy na to?"

"Trochu vášně by nám tady neškodilo," souhlasil Larry. "Poslední dobou tu vládne cudnost jako v klášteře."

"Nechápu, co mají mučenky společného s klášterem," divila se maminka.

Larry si povzdechl a posbíral svou poštu.

"Proč se znovu nevdáš?" řekl náhle. "Poslední dobou vypadáš dost zvadle, trochu jako přepracovaná jeptiška."

"To tedy nevypadám," bránila se maminka rozhorleně.

"Jseš taková hašteřivá s staropanenská. Trochu jako Lugaretzia, když má svůj lepší den. A to tvoje snění o mučenkách! To je velmi freudovské. Zjevně potřebuješ okořenit život trochou romantiky. Znovu se vdej!"

"Co to povídáš za hlouposti, Larry," vyhrkla maminka a vzdorovitě se na něj podívala. "Znovu se vdát. Co to je za nesmysl? To by váš otec nikdy nedovolil."

"Táta je už skoro dvanáct let po smrti. Mám dojem, že jakékoliv jeho námitky se tím pádem nepřipouštějí, nemyslíš? Vdej se znovu, ať jsme všichni legitimní."

"Larry, přestaň takhle mluvit před Gerrym," řekla maminka čím dál tím popletenější. "Chováš se absurdně. Copak nejste legitimní?"

"A ty jsi necitelná a zatvrzelá. Dovoluješ, aby tvé sobecké pocity ničily přirozený vývoj tvých dětí," napadl ji Larry. "Jak se v nás chlapcích může rozvinout zdravý oidipovský komplex, když nemáme otce, kterého bychom nenáviděli? A jak tě Margo může pořádně nenávidět, když nemá otce, do kterého by se zamilovala? Necháváš z nás vyrůstat zpustlé zrůdy. Jak se z nás mají stát normální lidé, když nemáme nevlastního otce, kterého bychom si hnusili a pohrdali jím? Je to tvoje povinnost matky, znovu se vdát! A prospěje ti to i jako ženě. Jinak se za chvíli začneš zcvrkávat a stane se z tebe zakyslá bába. Užij si trochu romantiky, dokud na to ještě máš. Vnes trochu radosti do života tvých dětí a trochu vášně do svého!"

"Larry, nebudu tady sedět a poslouchat takové nesmysly! Vdej se znovu, to je tedy dobré! A i kdyby, koho bych si asi vzala?" chytila se maminka do pasti.

"No, nedávno jsi říkala, jak se ti líbí ten kluk, co prodává v Garitze ve stánku s rybama," upozornil ji Larry.

"Zbláznil ses? Vždyť mu je nanejvýš osmnáct."

"Co záleží na věku, když je ve hře vášeň?" oponoval jí Larry. "Říká se, že Kateřina Veliká měla patnáctileté milence, když jí bylo už dost přes sedmdesát."

"Larry, nebuď nechutný," okřikla ho maminka. "Neříkej takovéhle věci před Gerrym. Už to tvoje žvanění nehodlám dál poslouchat. Jdu se podívat za Lugaretzií."

"Dej na moje slova, ty tvoje sedánky s Lugaretzií by rychle skončily, kdyby sis mohla vybrat mezi ní a tím prodavačem ryb v Garitze," přesvědčoval ji Larry.

Maminka mu věnovala jeden ze svých pronikavých pohledů a odešla do kuchyně.

Chvíli bylo ticho, protože jsme všichni přemýšleli.

"Víš, Larry, myslím, že máš tentokrát pravdu," promluvila Margo. "Zdá se mi, že máti má v poslední době dost špatnou náladu. Vyzařuje z ní taková nepohoda, jako by si připadala, že zůstane na ocet. To je nezdravé. Potřebuje se trochu odreagovat."

"Ano," přidal se Leslie. "Já osobně si myslím, že se moc stýká s Lugaretzií. Tyhlety věci jsou nakažlivý."

"Myslíš, že křečové žíly jsou nakažlivé? zeptala se Margo a podívala se poplašeně na svoje nohy.

"Ne, ne," odsekl Leslie podrážděně. "Myslím všechno to naříkání a deprese."

"S tím souhlasím," přitakal Larry, "deset minut s Lugaretzií, to vydá za jednu noc s Borisem Karloffem a Hrbáčem z Nôtre-Damu. O tom není nejmenších pochyb. Musíme vymyslet nějaký způsob, jak matku zachránit pro příští generace. Koneckonců, pod naším vedením si až doposud počínala docela dobře. Budu nad tím přemýšlet."

S tímto nejasným a hrozivým prohlášením se zvedl a odkráčel do svého pokoje. My ostatní jsme se rozešli, abychom se věnovali vlastním záležitostem, a na to, že maminka tolik postrádá spřízněnou mužskou duši, jsme docela zapomněli.

Okolo poledne, když jsme všichni seděli na verandě a uvažovali, jestli snad dřív naprší a uschne, než nám maminka s Lugaretzií předloží oběd, přijel najednou ve svém starobylém dodgi Spiro a vyložil obrovskou hromadu rozmanitých zásob pro naši spíž - různé ovoce a zeleninu, od velkých vodních melounů až po rajčata, a obrovské množství chleba, jehož křupavý povrch se z bochníků olupoval jako kůra z korkových dubů. Přivezl také tři obrovské bloky ledu ve tvaru rakví, zabalené do pytlů, určené pro naši lednici, která byla matčinou chloubou a radostí, protože měla obrovitánské proporce a protože ji maminka navrhla sama.

Když jsme přijeli na Korfu, vstoupil Spiro do našeho života jako taxikář a za pár hodin se z něj stal náš průvodce, spolehlivý rádce a přítel. Jeho podivná angličtina - naučil se anglicky během svého krátkého pobytu v Chicagu - zprostila maminku neřešitelných problémů, s nimiž se potýkala, když se pokoušela zvládnout řečtinu. Zbožňoval naši maminku naprosto nesobecky a často opakoval: "Jémináčky, kdybych já měli maminky jako vy, každý ráno bych padli na kolena a líbali jí nohy na důkaz lásky." Měl nevysokou, soudkovitou postavu, mohutné černé obočí a takové ty černé zádumčivé, nečitelné oči, jaké mají snad jenom Řekové. Teď se nemotorně přivlekl na verandu a spustil svou obvyklou litanii, o kterou jsme sice nestáli, ale která mu zřejmě přinášela zvláštní potěšení.

"Dobré ráno, slečna Margo. Dobré ráno, pane Larry. Dobré ráno, pane Leslie. Dobré ráno, pane Gerry," zanotoval a my jsme, jako dobře secvičený sbor, všichni unisono odpověděli: "Dobré ráno, Spiro." Když skončil tento rituál, Larry se zahloubaně napil ze sklenky ouza.

"Spiro, máme problém," svěřil se mu. Bylo to, jako když psovi řeknete "stopa". Spiro ztuhnul a oči se mu zúžily.

"Vy řekli mi, pane Larry," ozval se hlasem, který byl tak sytý a hluboký, že zněl jako temné dunění, ohlašující výbuch Krakatoy. "Zařídím to."

"Možná to bude těžké," varoval ho Larry.

"Nedělali si starosti, zařídím to," trval na svém Spiro s přesvědčením člověka, který zná na ostrově každého a který dokáže přimět lidi udělat cokoliv.

"Tak, tedy," vysvětloval Larry, "týká se to naší matky." Spiro o krůček ustoupil dozadu a jeho tvář získala načervenalý ostín.

"Jaký potíži měli s vašimi maminky?" zeptal se poplašeně a jeho plurály zhoustly a zrychlily se.

"Víte, ona se chce znovu vdát," řekl Larry a klidně si zapálil cigaretu. Jeho prohlášení nám všem vzalo dech. Ze všech drzostí, kterých se kdy dopustil, byla tahle nejneuvěřitelnější a kutečně do nebe volající.

Spiro zůstal nehybně stát a zíral na mého bratra.

"Vaší maminky se chtěly znovu vdávat?" zachrapětl nevěřícně. "Řekněte mi, kdo je ten muž, a já ho vyřídím, pane Larry, nedělali si starosti."

"Jak ho chcete vyřídit?" projevil zájem Leslie. Měl totiž velikou sbírku zbraní a jeho lovecká vášeň způsobila, že jeho uvažování se ubíralo spíše cestami smrti a destrukce než mírnosti a lidumilství.

"Jak mi to naučili v Chicagu," zamračil se Spiro. "Cementový holinky."

"Cementové holinky?" ožila Margo. Její pozornost upoutalo, že rozhovor se zřejmě stočil k módě. "Co to proboha je?"

"No, to vemete toho hajzla - jestli mi prominuli jak mluvím, slečna Margo, - a dáte mu nohy do dvou kýblů s cementem. Když cement ztvrdly, vemete ho v loďce na moře, a hodíte ho do vody," líčil Spiro.

"Ale to byste přece neudělal!" vykřikla Margo. "To by nemohl plavat. Utopil by se."

"O to právě jde," vyložil jí Larry trpělivě.

"Vy jste opravdu hrozní," zvolala Margo. "To je nechutné. To je vražda, ano, to není nic jiného! Docela obyčejná vražda! A kromě toho, nechci abyste mému nevlastnímu otci dávali nějaké cementové gumáky, nebo co to je. Kdyby se utopil, zase by z nás byli sirotci."

"Ne, ještě máme matku," připomněl jí Leslie.

Oči se jí rozšířily hrůzou.

"K mamince se s cementem ani nepřiblížíte! Varuju vás, půjdu rovnou na policii!"

"Ale Margo, prokristapána, drž hubu," obořil se na ni Larry. "Nikdo neříká nic o tom, že bychom utopili matku. V každém případě neůmžeme uskutečnit Spirův malý, důmyslný experiment, dokud nemáme žádného kandidáta. Ten nám totiž zatím chybí. Víte, Spiro, matka poze vyjádřila přání - jak jen to bylo - užít si trochu romantiky, dokud je čas. Ještě se nerozhodla pro žádného konkrétního muže."

"Tak až se rozhodly, pane Larry, dali vědět mně a Theodorakisovi, a my mu dali cementový holinky, oukej?"

"Ale já jsem myslela, že mamince chceme pomoct, aby se znovu vdala," vyhrkla Margo. "Co když Spiro nasadí cementové holinky každému muži, na kterého se maminka podívá? Stane se z něj masový vrah jako Rasputin rozparovač a my maminku nikdy neprovdáme."

"To je pravda, Spiro, dávejte zatím jenom dobrý pozor, ano? Nedělejte nic drastického, ale stále nás průběžně informujte," požádal ho Larry. "A především, ani slovo před matkou. Je na to dost citlivá."

"Budu mlčet jako hroby."

Potom jsme na maminčin život bez muže na pár dní zapomněli, protože jsme měli spoustu jiných starostí. V několika blízkých vesnicích se konaly nádherné slavnosti, které jsme vždycky rádi navštěvovali. Ke stromům byla přivázána celá stáda oslů (vesničané se totiž na slavnosti sjížděli z velké dálky, někteří museli překonat dokonce až šest mil). Kouř, který se zvedal mezi olivovníky, připomínal těžký parfém. Byl cítit hořícím dřevěným uhlím, pečeným jehněčím a pikantní vůní česneku. Víno, rudé jako dračí krev, šeptalo a vrnělo ve sklenicích zvláštním spikleneckým způsobem, tak srdečně a přátelsky, že to člověka pobízelo nalít si ještě. Tancovalo se vesele, lidé přitom vyskakovali do výšky a plácali se do nohou. Při první slavnosti Leslie zkusil skočit přes hranici, ze které šlehaly plameny jako z Vesuvu. Nepovedlo se mu to, a než ho horlivé ruce vytáhly z ohně, tak si dost ošklivě popálil zadek. Den nebo dva musel sedět na nafukovacím gumovém polštářku.

Během jedné z těchto slavností k nám Larry přivedl rozveseleným davem malého muže v nažehleném bílém obleku, doplněném rudozlatou hedvábnu kravatou a nádherným panamákem. Boty na jeho drobných nožkách se leskly jako krovky nějakého brouka.

"Máti," prohlásil Larry, "přivedl jsem ti velice zajímavého muže, který se s tebou touží seznámit. Tohle je profesor Euripides Androtheomatacottopulos."

"Velmi mě těší," špitla maminka nervózně.

"Jsem okouzlen, madame Durrelová," zatrylkoval profesor a přitiskl si matčinu ruku do svého pečlivě zastřiženého plnovousu, který mu zakrýval spodní část obličeje jako závěj sněhu.

"Profesor je nejen slavný gurmán, ale je také vyhlášený mistr kulinářského umění."

"Ale, chlapče, vy přeháníte," bránil se profesor. "Jsem si jist, že mé skromné kuchařské pokusy zcela blednou ve srovnání s těmi římskými hostinami, které, jak jsem se doslechl, pořádá vaše maminka."

Mamince vždycky dělalo potíže pochopit rozdíl mezi římskýkmi hostinami a římskými orgiemi. Měla utkvělou předtavu, že se jedná o synonyma, označující velké množství jídla, které pojídá skupina polonahých mužů a žen. Mezi polévkou a desertem pak všichni dělají věci, jaké by se raději měli nechat do soukromí ložnice.

"Víte," řekl profesor a posadil se vedle nás, "chtěl bych, abyste mi prozradila všechno, co víte o místních bylinkách. Je pravda, že se tu vůbec nepoužívá levandule?"

Tohle ovšem bylo, jak Larry dobře věděl, jedno z maminčiných nejoblíbenějších témat. Když zjistila, že profesor se hluboce zajímá o vaření a je opravdový znalec, spustila hotovou gastronomickou tirádu. Později, když zmizelo poslední sousto křupavé jehněčí kůže i růžového masa, když byla dopita poslední láhev vína a když uhasla pulsující srdce všech ohňů, naskládali jsme se do větrného dodge a jeli domů.

"Měla jsem takový zajímavý rozhovor s profeserem Andro... Andro... Andro... ach, nechápu proč mají Řekové taková nevyslovitelná jména," postěžovala si maminka rozzlobeně a pak se naklonila dopředu a dotkla se Spirova ramene. "Samozdřejmě tím nemyslím vás, Spiro. Nemůžete za to, že se jmenujete Hak... Haki..."

"Hakiopulos," pomohl jí Sprio.

"Ano, ale jméno tohohle profesora se táhne jako housenka... Jenže si stejně myslím, že je to lepší, než když se někdo jmenuje Smith nebo Jones," zamyslela se maminka.

"Ať už se jmenuje, jak chce, projevoval zájem o vaření, nebo ne snad?" zeptal se Larry.

"Byl úchvatný," zasnila se maminka. "Pozvala jsem ho zítra na večeři."

"Správně," souhlasil Larry. "Doufám, že máš nějakou gardedámu."

"O čem to proboha mluvíš?" polekala se maminka.

"No, je to tvoje první schůzka, musí mít nějakou úroveň."

"Larry, přestaň se chovat jako blázen," požádala ho maminka hrdě a důstojně. V autě zavládlo ticho, které trvalo, dokud jsme nedojeli domů.

"Myslíš si, že je to ten pravý muž, kteréhos měl mamince představit?" starala se druhý den Margo. Maminka zatím připravovala v kuchyni lahůdky na profesorovu návštěvu.

"Proč by nebyl?" ohradil se Larry.

"No, za prvé je dost starý. Určitě mu je nejmíň padesát," upozornila ho Margo.

"To jsou ta nejlepší léta," pronesl Larry bezstarostně. "Jsou známy případy mužů, kteří zplodili děti v pětaosmdesáti."

"Nevím, jproč musíš do všeho tahat sex," vyjela na něj Margo. "A stejně, je to Řek. Nemůže si přece vzít Řeka."

"Proč ne?" zeptal se Larry. "Řekové se přece pořád žení s Řekyněmi."

"Jenže to je něco jiného," nedala se Margo, "to je jejich věc. Ale maminka je Britka."

"Souhlasím s Larrym," prohlásil neočekávaně Leslie. "Ten profesor je na tom zřejmě dost dobře, má dva domy v Athénách a jeden na Krétě. Nechápu, co na tom záleží, jestli je Řek. Nemůže za to a stejně, známe přece taky sympatický a příjemný Řeky - podívej se na Spira."

"Spira si přece vzít nemůže, je ženatý," reagovala Margo popleteně.

"Nemyslel jsem, že by si měla Spira vzít. Jenom chci říct, že je to příjemný Řek."

"No, ale stejně, já smíšená manželství neschvaluju," zavrtěla hlavou Margo, "takhle vznikají dublony."

"Myslíš quarteroni, čtvrtinoví míšenci? To snad v tomhle případě nepůjde," poučil ji Larry.

"To je jedno, jak se jmenují," řekla Margo, "nechci, aby maminka nějakého měla a nechci mít nevlastního otce, jehož jméno neumí nikdo vyslovit."

"My mu přece budeme říkat křestním jménem," upozornil ji Larry.

"A jak se jmenuje křestním jménem?" zeptala se Margo podezíravě.

"Euripides," odpověděl Leslie. "Můžeaš mu zkráceně říkat Ripe."

Říct, že profesor toho večera zapůsobil velmi špatným dojmem, by nevystihlo dokonale celou situaci. Když ho carachino tažené koněm s klapáním a cinkáním přiváželo po naší točité příjezdové cestě olivovým hájem, zaslechli jsme ho ještě dřív, než byl vidět. Zpíval velmi krásnou řeckou milostnou píseň. Naneštěstí mu nikdy nikdo neřekl, že má absolutní hudební hluch, nebo pokud mu to někdo sdělil, tak mu profesor nevěřil. Zpíval vášnivě a co se mu nedostávalo v kvalitě, snažil se vynahradit kvantitou. Všichni jsme vyšli na verandu, abychom ho přivítali, a když bryčka zastavila u schodů, okamžitě bylo jasné, že v nerozumné míře popil vinného moku. Spadl z bryčky na schody s tím nešťastným výsledkem, že rozbil tři láhve vína a sklenici domácího chutney, které přinesl mamince. Elegantní světle šedý oblek měl vepředu politý červeným vínem, takže vypadal jako někdo, kdo jen zázrakem přežil ošklivou autonehodu.

"Je opilý," oznámil nám vozka, pro případ, že by to snad uniklo naší pozornosti.

"Je jak motyka," řekl Leslie.

"Jak dvě motyky," přidal se Larry.

"To je nechutné," zhrozila se Margo. "Maminka si přece nemůže vzít řeckého opilce. S tím by tatínek nikdy nesouhlasil."

"Vzít si ho? O čem to mluvíte," divila se maminka.

"Mysleli jsme jenom, že by mohl do tvého života vnést trochu romantiky," vysvětloval Larry. "Říkal jsem ti, že potřebujeme nevlastního otce."

"Tohodle že bych si vzala?" vykřikla maminka vyděšeně. "Toho bych nechtěla za nic na světě. Na co vy děti proboha nemyslíte?"

"Tady to máš," vyhrkla Margo vítězoslavně. "Povídala jsem ti, že Řeka nebude chtít."

Profesor pozvedl svůj vínem potřísněný klobouk, uklonil se mamince a pak usnul na schodech.

"Lary, Leslie, vy už mě vážně štvete," rozzlobila se maminka. "Zvedněte toho opilého blázna ze země, strčte ho zpátky do bryčky, ať ho vozka odveze tam, kde ho našel. Já už ho nikdy nechci ani vidět!"

"Zdá se mi, že jsi naprosto neromantická," popíchl ji Larry. "Jak tě máme znovu provdat, když si osvojuješ takové nespolečenské postoje? Ten chlápek si dal jen pár skleniček."

"A laskavě už přestaňte s těmi pitomými řečmi o tom, že se znovu vdám," pokračovala maminka rezolutně. "Až se budu chtít vdát a někoho si vyberu, tak vám řeknu. Pokud se něco takového vůbec někdy stane."

"My jsme ti jen chtěli pomoct," bránil se Leslie ukřivděně.

"Pomůžete mi, když odsud dostanete toho opilého idiota," prohlásila maminka a odkráčela do domu.

Večeře byla, alespoň z hlediska konverzace, poněkud chladnější, ale jinak lahodná. Profesor ani nevěděl, o co přišel.

Příštího dne jsme si šli všichni zaplavat a nechali jsme teď už klidnější maminku bloumat po zahradě se zahrádkářským katalogem. Moře bylo hodně teplé, a když jsme chtěli najít vodu, která by byla natolik studená, aby nás osvěžila, museli jsme plavat dál od břehu a tam se potopit tak pět nebo šest stop pod hladinu. Potom jsme si lahli ve stínu olivoníků. Usychající mořská voda nám zanechala na kůži jemný povlak soli.

"Víte," řekla Margo, "přemýšlela jsem..."

Larry se na ni nevěřícně podíval.

"O čem jsi přemýšlela?" zeptal se.

"No, myslím, že jsi s tím profesorem udělal chybu. Podle mě to není matčin typ."

"Já si jenom dělal legraci," pronesl Larryl apaticky. "Vždycky jsem byl proti tomu, aby se znovu vdala, ale vypadala dost odhodlaně, takže by se asi vdát měla."

"Ty chceš říct, že to byl matčin nápad?" zapochyboval Leslie.

"Jistě," přikývl Larry. "Když se žena dostane do jejího věku a začne po celé zahradě sázet vášnivě rudé mučenky, tak je to snad jasné, ne?"

"Ale jenom pomyslete, jaké by to mělo následky, kdyby si toho profesora vzala," vykřikla Margo.

"Jaké následky?" vyzvídal Leslie podezíravě.

"Asi by se s ním odstěhovala do Athén," odpověděla Margo.

"No a co?"

"No a kdo by nám vařil? Lugaretzia?"

"Chraň Bůh!" ozval se Larry vehementně.

"Pamatujete na tu její polévku ze sepií?" zděsil se Leslie.

"Prosím tě, tu mi ani nepřipomínej," zašklebila se Margo. "Jak v ní plavaly ty oči a dívaly se vyčítavě z talíře - fuj!"

"Počítám, že bychom snad mohli jet do Athén a bydlet s ní a s tím Erisipulosem, nebo jak se jmenuje," nadhodil Leslie.

"Podle mě by si na sklonku života těžko chtěl uvázat na krk čtyři děti," odporoval Larry.

"Myslím, že bychom měli máti přivést na jiné myšlenky, aby na to vdávání zapomněla," navrhla Margo.

"Zdá se, že se k tomu dost upnula," řekl Larry.

"No tak ji od toho musíme odpoutat," rozhodla Margo. "Musíme nad ní držet ochrannou ruku. Budeme dávat pozor, aby se nestýkala s mnoha muži."

"Mně připadá v pořádku," zapochyboval Leslie.

"Sází víšnivě rudé mučenky," upozornil ho Larry.

"Přesně tak," souhlasila s Larrym Margo. "Musíme ji hlídat, povídám vám, není kouře bez bouře."

Tohle jsme měli na paměti, když jsme se rozešli každý po své práci. Larry šel psát, Margo přemýšlet, co udělá s patnácti metry červeného sametu, který koupila za velmi výhodnou cenu, Leslie olejovat zbraně a vyrábět patrony a já jsem šel zkusit chytit samečka pro jednu svou ropuchu, protože partnerské záležitosti mých zvířat mi připadaly rozhodně daleko důležitější než podobné problémy maminčiny.

Za tři dny jsem se, rozpálený, upocený a hladový, vracel domů z neuspokojivého lovu na hada, právě ve chvíli, kdy Spiro před domem vysadil z dodge Antoina De Vere. Náš host měl na sobě obrovitánské sombrero, černý plášť s rudným lemováním a bleděmodrý manšestrový oblek. Vystoupil z auta, zavřel oči, zvedl ruce k nebi a zanotoval hlubokým sytým hlasem: "Óóó! Velkolepé, takové je Řecko!" a zhluboka se nadechl. Pak si strhnul z hlavy sombrero a podíval se na mě. Stál jsem tam rozcuchaný a obklopený psy. Všichni tři hrozivě vrčeli. Uamál se a v jeho snědém obličeji zářily zuby tak dokonalé, že musely být vyrobeny docela nedávno. Vlasy měl kudrnaté a lesklé, jeho veliké, svítivé oči měly barvu čerstvě vylopunutých kaštanů. Pod nimi měl kůži tmavou jako švestky. Nedalo se popřít, že byl pohledný, to jsem mu musel nechat, ale pohledný způsobem, který by Leslie označil jako taliánský.

"Aha," zvolal a ukázal na mě dlouhým prstem. "Ty jsi určitě Lawrencův bratříček."

I když jsem si ho na první pohled moc neoblíbil, byl jsem ochotný dát mu šanci, ale teď mé sympatie k němu klesly na nulu. Už jsem si zvykl, že o mně členové rodiny a jejich přátelé trousí rozličné nelichotivé poznámky, a k těmto nelaskavým, nepravdivým a urážlivým útokům na mou osobu jsem zaujímal stoický postoj. Ale ještě nikdy nikdo neměl tu drzost označit mě slovem bratříček. Začal jsem uvažovat, jaký pokoj asi bude obývat a zda by nebylo na místě strčit mu do postele mrtvého vodního hada, kterého jsem tehdy náhodou vlastnil; vtom se však z domu vynořil Larry a bleskurychle odvedl Antoina do kuchyně, aby ho představil mamince.

Několik příštích dní bylo, mírně řečeno, zajímavých. Během čtyřiadvaceti hodin se Antoinovi podařilo znepřátelit si celou naši rodinu s výjimkou - což nás všechny udivilo - maminky. Larry z něj byl zjevně otrávený a jeho řídké pokusy o zdvořilost vyznívaly velmi vlažně. Leslieho názor zněl, že Antoine je podělaný talián a že by ho měl někdo odstřelit, a Margo si o něm myslela, že je tlustý, starý, umaštěný a vlezlý. Avšak maminka ho patrně z nějakého nepochopitelného důvodu považovala za okouzlujícího muže. Neustále ho žádala, aby se s ní prošel po zahradě a řekl jí, kde má co zasadit, nebo ho zvala do kuchyně, aby ochutnal co právě vaří a poradil jí, jaké koření by měla přidat. Zašla dokonce tak daleko, že nutila Lugaretzii, naříkající jako římský otrok na galéře, aby se belhala do trojích schodů a nosila mu obrovské podnosy naložené horami vajec, slaniny, topinek, marmelády a kávy, kterými by se dal nakrmit celý regiment. Tohle byl luxus, který si nemohl dovolit nikdo z nás, pokud jsme nebyli nemocní, a tak přirozeně naše nechuť k Antoinovi vzrostla. Zdálo se, že mu jsou naše špatně skrývané pocity naprosto lhostejné a ovládal každou konverzaci u stolu, takže naše společné stolování brzy začalo být nesnesitelné. Zájmeno "já" bylo zřejmě vynalezeno pro jeho potřebu, protože téměř každou větu začínal slovy: "Já si myslím," nebo "Já se domnívám," "Já vím" nebo "Já jsem toho názoru". Počítali jsme dny do jeho odjezdu.

"Mně se to nelíbí," vzdychala Margo ustaraně. "Mně se nelíbí, jak se točí okolo maminky."

"Nebo spíš jak se ona točí okolo něj," řekl Leslie.

"Nesmysl. Ten chlap je k smrti nudnej. Je horší než ten profesor," tvrdil Larry. "Ale co, stejně už brzy odjede, zaplaťpánbůh."

"Dejte na moje slova, děje se něco podezřelého," varovala nás Margo. "Neříkej prr, dokud nepřeskočíš." Moje sestra měla v oblibě přísloví, ale vždy je používala v nějaké své vlastní verzi, která byla většinou tak trochu matoucí.

"Viděl jsem je včera, jak se procházeli na stráni," poznamenal Leslie, "a zrovna jí trhal kytky."

"Tady to máš, vidíš," vyhrkla Margo. "Dávat ženě květiny, to vždycky něco znamená."

"Kdysi jsem dal jedné ženě spoustu květin a žádnou radost z toho neměla," rozpovídal se Larry.

"Jak to? Myslel jsem, že ženy mají kytky rády," divil se Leslie.

"Ne ve formě věnce," vysvětloval Larry. "Ale není potřeba ji posuzovat moc příkře, byla totiž už mrtvá. Jsem si jistý, že kdyby byla živá, dala by je do vody."

"Byla bych moc ráda, kdybys bral věci vážně," napomenula ho Margo.

"Já věnce beru vážně," namítl Larry. "V Americe si je o vánocích věší na dveře. Asi proto, aby to člověku připomnělo jaké má štěstí, že věnec visí na dveřích a neleží na jeho hrobě."

Následujícího rána přijel k našemu překvapení před snídaní Spiro a odvezl Antoina, nastrojeného do modrého obleku, pláště a sombrera. Dalo se předpokládat, že jeli do města. Tuto záhadu nám vysvětlila maminka, když se posadila k snídani.

"Kam jel Antoine?" zeptal se Larry a zručně přitom trepanoval vařené vajíčko. "Doufat, že odjel nadobro, by bylo asi předčasné."

"Ano, zlatíčko," odpověděla maminka klidně, "potřeboval si něco koupit ve městě a navíc by mu bylo trapné tady sedět, když si s vámi všemi chci promluvit."

"Promluvit si s námi? O čem si s námi chceš promluvit?" polekala se Margo.

"Víte, děti, že jste mi před časem navrhly, abych se znovu vdala," začala vyprávět maminka a pilně přitom rozlévala do šálků čaj a pomerančovou šťávu. "Tenkrát jsem byla hrozně naštvaná a řekla jsem, že se nikdy znovu nevdám, protože žádný muž se nemůže vyrovnat vašemu otci."

Seděli jsme tiše jako pěna.

"Pořádně jsem tu záležitost zvážila," pokračovala, "a rozhodla jsem se, že jsi měl, Larry, pravdu. Myslím, že potřebujete otce, který by vás udržoval v kázni a usměrňoval vás. Nestačí, že máte mě."

Byli jsme jako zhypnotizovaní. Maminka se napila čaje a položila šálek na stůl.

"Jak víte, tady na Korfu není velký výběr. Byla jsem opravdu s rozmem v koncích. Myslela jsem na belgického konzula, ale ten mluví jen francouzsky, a kdyby mě požádal o ruku, nerozuměla bych mu. Napadl mě pan Kralefsky, jenže ten je tak oddaný své matce, že pochybuji, jestli by se vůbec chtěl ženit. Uvažovala jsem o plukovníku Velvitovi, ale mám dojem, že v centru jeho zájmu asi nejsou právě ženy. Tak už jsem to v zoufalství málem vzdala, když přijel Antoine."

"Maminko!" zhrozila se Margo.

"Teď buď tiše, drahoušku, a nech mě pokračovat. Od samého začátku jsme se navzájem přitahovali. Nespíš jste si toho vůbec nevšimli."

"Ale ano, všimli," zabručel Leslie, "ty podělaný snídaně do postele a to, jaks tomu hajzlovi podlejzala."

"Leslie, drahoušku, nepřeju si, abys takhle mluvil o svém nevlastním otci, nebo o muži, který se jím, až přijde čas, stane."

"Já tomu prostě nemůžu uvěřit," zasupěl Larry. "Vždycky jsem si myslel, že ženy jsou trochu přihlouplé, ale že by mohly být takhle supidní, to mě teda nenapadlo. Za sňatek s Antoinem by ti mohli udělit Nobelovu cenu za idiotství."

"Larry, drahoušku, není třeba, abys byl hrubý. Antoine má mnoho dobrých vlastností. A navíc, brát si ho budu já a ne ty."

"Ale přece si ho nemůžeš vzít, je příšerný," zakvílela Margo a slzy měla na krajíčku.

"No, hned ne," připustila maminka. "Probrali jsme si to spolu. Oba souhlasíme s tím, že mnoho lidí do manželství moc spěchá a pak takového chvatného rozhodnutí lituje."

"Tohodle rozhodnutí budeš litovat docela určitě," poznamenal Larry.

"No, jak jsem řekla, probrali jsme si to a rozhodli jsme se, že by pro nás bylo nejlepší žít spolu načas v Athénách a poznat jeden druhého."

"Žít s ním v Athénách? Chceš tím říct žít v hříchu?" vyděsila se Margo. "Maminko, to přece nemůžeš udělat. To by byla bigamie!"

"Nebyl by to tak úplně hřích," odporovala maminka, "když se chceme vzít."

"Musím přiznat, že takhle neotřelou výmluvu jsem ještě neslyšel," ušklíbl se Larry.

"Máti, to přece fakt nejde," pustil se do ní Leslie. "Ten chlap je hroznej. Mohla bys pro změnu chvíli taky myslet na nás?"

"Ano, mami, pomysli, co tomu řeknou lidi," ozvala se Margo. "Bude to tak trapné. Budou se ptát, kde jsi, a já jim budu muset odpovídat, že žiješ v Athénách v hříchu s tím... s tím..."

"Parchantem," doplnil ji Leslie.

"A nudným parchantem," dodal Larry.

"Tak podívejte," usadila je maminka, "jestli budete takhle mluvit, tak se vážně naštvu. Jediná osoba, kterou jste mi za účelem manželství nabídly vy, děti, byl starý opilý blázen se jménem dlouhým jako abeceda. Teď jsem si já vybrala Antoina a k tomu už není třeba nic dodávat. Má všechny vlastnosti, které na mužích nejvíc obdivuju."

"Myslíš to, jak je nudný, líný a marnivý?" zeptal se Larry.

"Ty jeho mastné vlasy?" zeptala se Margo.

"To, že chrápe, jako když burácení hromy?" zeptal se Leslie.

Svůj příspěvek jsem si nechal pro sebe, protože jsem cítil, že by se maminka asi nenechala odradit poznámkou, že člověka, který o mně říká "bratříček", by měli zardousit hned po narození.

"Bude to ovšem znamenat, že se nám všem změní způsob života," vysvětlovala maminka a nalila si další šálek čaje. "Gerry, ty jako nejmladší se s námi přestěhuješ do Athén, protože potřebuješ otce ze všech nejvíc, a Antoine ti bude dobrým vzorem. Leslie a ty, Margo, vy jste oba už dost staří na to, abyste se postavili na vlastní nohy, takže navrhuju, abyste se vrátili do Anglie a oba si našli nějakou hezkou práci."

"Mami! To přece nemyslíš vážně?" vyjekla Margo.

"Nic takového jako hezká práce neexistuje," zachraptěl zděšený Leslie.

"A co já?" ozval se Larry. "Jakou budoucnost jste s tím pošahaným primitivem naplánovali pro mě?"

"Vymysleli jsme opravdu výbornou věc," prohlásila maminka vítězoslavně. "Antoine má jednoho přítele v Litvě a ten je majitelem novin. Teď už vycházejí v nákladu několika set výtisků. Antoine si je jistý, že by ti u něj mohl získat místo... místo... myslím, že se tomu říká sázkař. Prostě, je to ten člověk, co skládá dohromady písmenka a těmi se pak tisknou stránky."

"Já?" vybuchl Larry. "Ty chceš, aby se ze mě stal pitomej sazeč?"

"Vybrousíš si styl, zlatíčko," odpověděla maminka pohotově. "Nevím, co je na tom špatného. Antoine ví, že bys chtěl být spisovatelem, a tak si myslí, že to pro tebe bude perfektní práce. Koneckonců, každý musí začínat od píky. Spousta lidí začínala takhle dole."

"Já bych s Antoinem taky rád začal dole, nakopal bych ho to zadku a pak bych pokračoval nahoru, až k tý jeho podělaný lebce," rozzuřil se Leslie. "Co to asi podle něj je, hezká práce?"

"Drahoušku, mělo by to být něco, co tě baví a co se hodí k tvé povaze," vysvětlovla maminka.

"Tak to by se z Leslieho mohl stát profesionální zabiják," navrhnul Larry, "a zaučit by se mohl na Antoineovi."

"Koukám, že se ani jeden z vás nechce chovat rozumně," pronesla maminka důstojně. "Takže o tom teď přestaneme diskutovat. Už jsem se rozhodla, a tak byste si na tu myšlenku pomalu měli začít zvykat. Kdybyste si se mnou chtěli promluvit vážně, budu v kuchyni. Půjdu na dnešní večer Antoinovi připravit garnáty na curry. Je to jedno z jeho nejoblíbenějších jídel."

Zůstali jsme tiše sedět a pozorovali ji, jak odchází mezi mandarínkovými stromy do kuchyně a něco si mumlá. "Já tomu prostě nemůžu uvěřit," vrtěl hlavou Larry. "Musela se zcvoknout. Určitě se zbláznila. Podívejte se na všechny ty naše příbuzný. Máme to v rodině. Všichni se musíme smířit s tím, že jendou skončíme ve svěrací kazajce a vypolštářovaný cele."

"Necvokatí," tvrdila Margo. "Poznám, kdy se maminka chová jako cvok a kdy ne. To ti můžu říct."

"Ano, to ty bys měla vědět ze všech lidí nejlíp," poznamenal Larry.

"Myslí to vážně," povzdechl si Leslie. "Jestli si chce toho chlapa vzít, nemůžeme jí v tom bránit, i když je to podle mě od ní dost sobecký. Ale chtít po nás, abychom odjeli a našli si práci? To už teda zachází opravdu moc daleko."

"Souhlasím," přikývl Larry. "Rozkad rodinného života nastává, když se děti začnou chovat normálně a jejich matky nenormálně. Ale pořád se ještě můžeme uchýlit ke Spirově metodě."

"Myslíš ty cementové sandály?" zašeptala Margo s očima vykulenýma.

"Holínky," opravil ji Leslie.

"Ale nestali by se z nás spolupachatelé?" vyhrkla Margo. "Myslím to tak, že je to asi něco jako vražda, když někoho takhle zabiješ, ne? Myslím, že prostě nemůžeš jen tak říct, že si náhodou stoupl do dvou kbelíků a pak spadl z lodi. Copak to jde? Já si teda myslím, že tohle by nám třeba nemuseli věřit. Mně se zdá, že by klidně mohli dostat podezření. Já si teda myslím, že by to pro nás nebylo zrovna bezpečné. S Antoinem se samozřejmě poradit nemůžeme, ale asi by se mu tenhle nápad taky moc nezamlouval. Myslím jako, že by nás nechtěl namočit do maléru s policií a tak podobně. Vždyť on je v podstatě milý, ale akorát je hrozný a chce si vzít maminku a všechno pokazit."

"Tos řekla stručně a výstižně," poznamenal Larry.

"Musíme něco udělat," zatvářil se Leslie ustaraně, "jinak se nám ten podělanej chlap bude plíst do všeho."

"Všichni nás budou pomlouvat," zafňukala Margo. "Když půjdu po ulici, abych se pořád ohlížela přes ramena."

"Nemůžeš se ohlížet přes obě ramena naráz," opravil ji Leslie, pedant na realismus.

"Můžeš, když jsi hodně vyděšený," odsekla Margo. "Alespoň já to teda dokážu."

"Další příležitost promluvit si s matkou budeme mít při obědě," nechal se slyšet Larry. "Musíme se jí snažit vysvětlit, že se dopouští chyby."

"Co takhle výlet do místního blázince?" napadlo Margo. "Třeba by jí došlo, jakou chybu dělá."

"Proč jako?" divil se Leslie.

"No, ukázalo by jí to, v jakém je nebezpečí a kam to dopracuje, pokud se nevzdá toho ztřeštěného nápadu a vezme si Antoina."

"To nezabere. Pokaždý, když jdu kolem toho domu, všichni tam vypadají šťastný jako blechy," pochyboval Leslie. "A maminka a Antoine pravděpodobně budou bydlet spolu. Když už musejí žít v hříchu, tak ať to radši dělají v Athénách, daleko odsud a ne v blázinci, kterej máme rovnou u nosu. Nevypadalo by to dobře. Dostali bychom se do řečí."

"Něco vymyslím," prohlásil Larry a odkráčel do svého pokoje.

"No co, aspoň budeš mít možnost udělat něco s tím pitomým sametem, co sis koupila," podotkl Leslie.

"A co s ním jako udělám?"

"Můžeš z něj matce ušít svatební šaty."

"Je mi z tebe fakt nanic," zamračila se Margo a otráveně odešla.

U oběda začaly útoky nanovo, avšak maminka zůstala klidná a neoblomná.

"Uvědomuješ si, že nám zničíš život?" pustil se do ní Larry.

"Já jsem si taky nestěžovala, když jsem ovdověla a měla jsem sama vychovat čtyři děti, drahoušku, nebo snad ano?"

"Jak by sis mohla stěžovat? My jsme tvůj život obohatili. A i kdybychom ti ho neobohatili, ale zkazili, byl by to jen jeden zničený život. To, co navrhuješ ty, je zničení čtyř životů," obvinil ji Larry.

"Jo," souhlasil Leslie. "Myslílm, že kdybysme my udělali něco takovýho, řekla bys, že jsme pěkně sobecký."

"Ano," dodala Margo, "a není to tak, že by ses potřebovala vdát. Koneckonců, máš přece nás. Většina žen by ti záviděla, že máš čtyři děti jako jsme my."

"No, tak až nějakou takovou potkáš, budu moc ráda, když mě s ní seznámíš," odvětila maminka chladně. "Jdu se natáhnout."

U čaje jsme nepořídili o nic lépe.

"Uvědomuješ si, co budou lidé říkat, až zjistí, že sis vzala mladšího muže?" zaútočil Larry.

"Antoine je úplně steně starý jako já, drahoušku."

"Ale vypadá mnohem mladší. Nevím, jestli jsi v poslední době nakoukla do zrcadla, ale vykazuješ zřetelné známky stárnutí. Lidé řeknou, že ses provdala za mladého gigola."

"Není to nějaký hudební nástroj?" zeptala se zmatená Margo.

"Ne, to je pikola," poučil ji Leslie. "Gigolo je takovej talián, kterej se točí okolo žen jistýho věku a dělá jim návrhy."

"Jaké návrhy?" nechápala Margo.

"Nemravný návrhy," objasnil Leslie.

"Antoine dělá matce nemravené návrhy? No, to je teda hnusný," vykřikla Margo. "Jako by nestačilo, že budou žít v hříchu. I bez nemravných návrhů. Mami, opravdu, to už je příliš. Chováš se jako nějaká postava z Bratra Lady Latterlyové."

"Děti, už toho laskavě všichni nechte," řekla maminka pevně. "Antoine si počíná jako dokonalý gentleman, jinak by mě ani nenapaldo si ho brát. A už jsem se rozhodla, to je mé poslední slovo. Teď se jdu postarat o to jídlo."

Odešla do velikánské suterénní kuchyně, kde sténala Lugaretzia, jako by ji někdo natahoval na skřipec.

"S tímhle se nedá nic dělat, budeme to muset vyřídit s Antoinem. Prostě mu řekneme, že ho nehodláme akceptovat v roli nevlastního otce, nebo strýčka, nebo čeho," rozhodl Larry.

"Ano, jsme čtyři na jednoho," souhlasil Leslie.

"Čtyři na dva," opravila ho Margo, "je tu taky maminka."

"Máti se nepočítá," odsekl Leslie.

"Koneckonců, jsme naprosto v právu," vysvětloval Larry. "Děláme to pro její dobro, pro její štěstí. Nikdy bychom si neodpustili, že jsme ji nezachránili před její vlastní hloupostí."

"Ano," přidala se Margo, představ si, jak by lidé říkali: Chápeme, vaše maminka žije v hříchu s pikolem."

"Gigolem," zabručel Leslie.

"Teď jenom musíme počkat, až se Antoine vrátí," pronesl Larry zlověstně.

"Ano, a půjdeme rovnou k jádru kudly," uzavřela náš rozhovor Margo.

Kouzlo naší nesmírně dlouhé příjezdové cesty spočívalo v tom, že jsme každého syšeli a viděli dávno předtím, než se dostal k domu, a když to byl nějaký otrava, všichni jsme jednoduše zmizeli někam do olivového háje a nechali maminku, aby takového hosta zabavila. Spirovo auto mělo velikou starobylou gumovou houkačkuk zhruba velikosti obrovského melounu, která vydávla zvuk podobný řevu nadrženého býka. Byl to zvuk tak hlasitý a hrozivý, že dokázal přimět i korfské osly, aby uhnuli z cesty, což byl doslova zázrak. Vždy, když se Spiro ocitl asi půl míle od našeho domu, zahrál na houkačku hotovou symfonii, abychom věděli, že se blíží. Takže jsme byli včas obeznámeni s Antoinovým návratem a odhodlaně jsme se shromáždili na přední verandě a připravili se k bitvě. Žádný muž ještě nikdy nemusel čelit chladnokrevnější a nepřátelštější skupince lidí. Síla naší nenávisti by se dala přirovnat k divokému odhodlání jedenasedmdesáti bengálských tygřic, které se chystají bránit svá mláďata.

"Óó," zajásala maminka a přispěchala na verandu, "zdálo se mi, že jsem zaslechla Spirovu houkačku. Tak Antoine se vrací - to je skvělé!"

Auto přijelo, zastavilo před námi a k našemu nepopsatelnému znechucení si Antoine z hlavy strhnul klobouk a poslal mamince vzdušný polibek.

"Má drahá dámo, už jsem se vrátil," zvolal. "Vezu brandy, šampaňské, květiny pro vás a malou Margo a čokoládové větrníčky pro našeho Gerríčka. Nezapomenul jsem nic snad."

"Kromě toho, jak se mluví anglicky," ušklíbl se Larry.

Antoine vyskočil z auta, plášť mu přitom elegantě zavlál, vyběhl po schodech a políbil mamince ruku.

"Už jsi jim to řekla?" zeptal se dychtivě.

"Ano," odpověděla maminka.

Antoine se k nám otočil jako krotitel lvů ke skupince divokých zvířat z džungle.

"Ach, vy moji drahoušci," oslovil nás a rozpřáhl ruce, jako by nás chtěl všechny obejmout. "Moje rozkošná adoptivní rodinko! Žádný muž na světě nikdy neměl takové štěstí, že by se ženou, která je hotovým darem z nebes, získal tak báječné děti." Nenávistně jsme ho propalovali pohledy, zatímco maminka se uculovala.

"Nastanou nám zlaté časy," pokračoval Antoine a naše nepřátelství mu zjevně bylo zcela lhostejné. "Budu vám ve všem pomáhat jako pravý otec. Tobě, drahý Larry, poradím se psaním. Tebe, Leslie, zbavíme té posedlosti zbraněmi a obrátíme tvou pozornost k vyšším hodnotám. Co bys říkal třeba kariéře v bankovnictví nebo něčem podobně solidním? A ty, nejdražší Margo, jsi tak trochu neomalená a naivní, uvidíme, co se s tím dá dělat. Snad z tebe vychováme slušnou a příjemnou dívku, kterou člověk může vzít do společnosti. A Gerríček, náš malý dareba, s těmi jeho hloupými zvířaty. Jsem si jistý, že z něj taky něco uděláme. Dokonce i ten nanejvýš nepravděpodobný materiál se dá přetvořit v lidskou bytost. Užijeme si spolu spoustu legrace, když teď všichni začneme nový život."

"Ach, Antoine, to bude nádherné," vykřikla maminka.

Antoine se k ní otočil.

"Ano, bude to úžasné a ty, moje drahá Louello, tedy chci říct Lucy... Lucindo, teda..." zarazil se a dupnul nohou.

"Sakra, sakra, sakra!"

Maminka se začala smát.

"Sakra, sakra, sakra," opakoval Antoine. "Tohle měla být moje velká scéna a já ji takhle zpackal."

"Až doteď jste si počínal skvěle," nepřestávala se usmívat maminka. "Stejně už jsem jim to chtěla říct."

"Cos nám chtěla říct?" zeptala se Margo a vykulila oči.

"Že to všechno byla jenom pitomá srandička," zasupěl Larry podrážděně.

"Srandička?" zopakoval Leslie. "Chceš říct, že si Antoina nebude brát?"

"Přestně tak, drahoušku," začala vysvětlovat maminka. "Byla jsem hrozně otrávená z toho, jak se chováte - opravdu, moc jste mě naštvali. Koneckonců, i když jsem vaše matka, nemáte žádné právo plést se do mých věcí. Náhodou jsem se o tom zmínila před Antoinem. Chtěla jsem vědět, jestli se na to nedívám moc... no přísně, ale on se mnou souhlasil. Tak jsme společně vymysleli tenhle plán, jak vám udělit menší lekci."

"Nikdy jsem neslyšel o ničem tak úchylném a nemorálním. Takhle nás nechat trpět! Vyděsit nás představou, že nám bude vařit Lugaretzia!" rozhořčil se Larry.

"Jo, mohlas na nás myslet," obvinil ji Leslie. "Měli jsme hroznou starost."

"Ano, to tedy měli," souhlasila Margo. "Nechtěli jsme aby sis vzala nějakého starého Toma, Dicka nebo Harryho."

"Nebo Antoina," přisadil si Larry.

"Tedy Antoine sehrál svou roli skvěle. Vlastně ji hrál tak dobře, že mně samotné už začínal bát trochu protivný," řekla maminka.

"Většího ocenění se mi nemohlo dostat," uklonil se Antoine.

"A já se myslím, že to od vás bylo pěkně hnusný. Takhle nás napínat," mračila se Margo. "Přinejmenším bys nám teď měla slíbit, že se nevdáš bez našeho souhlasu."

"Ale mě nevadí, že nejsem vdaná," prohlásila maminka. "Stejně by bylo velmi těžké najít někoho, kdo by se vyrovnal vašemu otci. A i kdybych někoho takového našla, obávám se, že by mě nikdy, ale opravdu nikdy o ruku nepožádal."

"Proč ne?" zeptala se Margo podezíravě.

"Podívej, drahoušku, který muž se zdravým rozumem by si na krk uvázal čtyři děti jako jste vy?" usmála se maminka.