Umberto Eco
překlad: Zdeněk Frýbort

JMÉNO RŮŽE
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Nona

OPAT NECHCE VYSLECHNOUT, CO MA VILÉM NA SRDCI, POVÍDÁ O JAZYKU DRAHOKAMŮ A PROJEVÍ PŘÁNÍ, ABY SE UŽ V TĚCH SMUTNÝCH UDÁLOSTECH DAL NEPÁTRALO

Opatovo obydlí bylo nad kapitulním sálem a z okna velké, přepychově zařízené místnosti, v níž nás přijal, bylo vidět za střechou opatského kostela Budovu.

Opat stál u okna a právě se jí obdivoval. Ukázal nám na ni slavnostním pohybem ruky.

"Obdivuhodná stavba," řekl, "vždyť svými proporcemi přejímá zlatou reguli, která řídila stavbu archy! Má tři patra, neboť tři je číslo Trojice, tři byli andělé, kteří navštívili Abraháma, tři dny strávil Jonáš v břiše velryby, tři dny Ježíš a Lazar strávili v hrobě, třikrát Kristus požádal otce svého, aby od něho odňal kalich hořkosti, třikrát poodešel, aby se pomodlil s apoštoly. Třikrát ho Petr zapřel a třikrát se objevil po vzkříšení. Tři jsou teologální ctnosti, tři jsou svaté jazyky, tři jsou třídy rozumných bytostí: andělé, lidé a démoni, tři jsou druhy zvuku: vox,^[429] flatus, pulsus, tři jsou v údobí historie lidstva; před zákonem, za něho a po něm."

"Nádherný soulad mnoha mystických shod," souhlasil Vilém.

"I její čtverhranný tvar," pokračoval opat, "je bohatý duchovními ponaučeními. Čtyři jsou světové strany, roční období, živly, teplo, chlad, vlhko a sucho, zrození, růst, zralost a stáří, čtyři jsou druhy zvířat, na nebi, na zemi, ve vzduchu a ve vodě, čtyři jsou základní barvy duhy a počet let mezi dvěma přestupnými roky."

"Ach, jistě," řekl Vilém, "a tři plus čtyři nám dá sedm, číslo mystické jako žádné jiné, zatímco tři znásobeno čtyřmi nám dá dvanáct, počet apoštolů, a dvanáctkrát dvanáct sto čtyřicet čtyři, číslo vyvolených." K tomuto poslednímu důkazu mystické znalosti kosmického světa čísel už opat nemohl nic dodat. Vilémovi to umožnilo přejít k věci.

"Musíme si promluvit o posledních událostech, nad nimiž jsem dlouho uvažoval," řekl.

Opat se obrátil zády k oknu a přísně se na Viléma zadíval. "Možná příliš dlouho. Přiznám se vám, bratře Viléme, že jsem od vás čekal víc. Od vašeho příjezdu uběhlo šest dnů, mimo Adelma zemřeli čtyři další mniši, dva byli zatčeni inkvizicí - právem, jistě, ale mohli jsme se této hanbě vyhnout, kdyby se inkvizitor nemusil zabývat předcházejícími zločiny - a nakonec i schůzka, již jste zprostředkoval, právě díky těmto zločinům přinesla bídné výsledky... Budete snad se mnou souhlasit, že jsem mohl doufat ve zcela jiné rozřešení těchto záležitostí, když jsem vás prosil, abyste vyšetřil smrt Adelmovu..."

Vilém rozpačitě mlčel. Opat měl jistě pravdu. Na počátku mého vyprávění jsem řekl, že můj mistr rád všechny udivoval rychlostí svých dedukcí, a bylo tudíž logické, že nařknutím z pomalosti byl raněn ve své pýše.

"To je pravda," připustil, "neuspokojil jsem vaše očekávání, ale řeknu vám proč, Vaše Ctihodnosti. Tyto zločiny se nezakládají na nějaké hádce nebo pomstě mezi mnichy, ale vyplývají ze záležitostí, které mají svůj původ v dávné historii tohoto opatství..."

Opat se po něm neklidně podíval: "Co tím chcete říci? Mně je taky jasné, že klíč k nim není uložen jen v nešťastném příběhu celleraria, který se zkřížil s příběhem druhým. Jenže ten druhý příběh, ten, který možná znám, o kterém však nemohu mluvit... Doufal jsem, že jej objasníte sám a že mi ho budete vyprávět..."

"Vaše Ctihodnost má na mysli nějakou záležitost, kterou se dozvěděla při zpovědi..." Opat odvrátil pohled a Vilém pokračoval: "Chcete-li vědět, zdali vím, aniž bych se to dozvěděl od vás, že spolu měli nemravné styky Berengar a Adelmus a Berengar a Malachiáš, pak vám řeknu, že to tu ví každý mnich..."

Opat prudce zrudl: "Nemyslím, že by bylo vhodné mluvit o těchto věcech v přítomnosti novice. Schůzka legací je už za námi a nemyslím, že byste ho ještě potřeboval jako písaře. Odejdi, chlapče," rozkázal mi. Ponížilo mě to a odešel jsem. Zvědavost mi však nedala, přikrčil jsem se za dveře, které jsem nechal pootevřené, abych mohl jejich rozhovor vyslechnout.

Vilém pokračoval v řeči: "Pokud k těmto nemravným stykům došlo, pak žádnou velkou roli v těchto bolestných událostech nehrály. Klíč je v něčem jiném a myslil jsem si, že jste již uhádl, v čem. Všechno se točí kolem krádeže a vlastnictví jedné knihy, která byla uložena ve finis Africae a nyní se tam zásluhou Malachiášovou vrátila, a přece, jak jste sám viděl, zločiny neustaly."

Nastala dlouhá odmlka, pak opat promluvil puklým a nejistým hlasem, jako by ho nečekané odhalení zaskočilo. "To není možné... Vy... Jak vy můžete vědět o finis Africae? Překročil jste snad můj zákaz a vešel do knihovny?"

Vilém měl samozřejmě povědět pravdu, opat by se ale býval rozzlobil a neovládl se. Lhát zjevně nechtěl. Udělal to tak, že na otázku odpověděl protiotázkou: "Neřekla mi snad Vaše Ctihodnost při našem prvním setkání, že člověk jako já, který tak správně popsal Brunella, aniž ho viděl, může bez potíží rozvažovat nad místy, kam se nedostane?"

"Tak tomu tedy je." řekl Abbo. "Proč si ale myslíte, co si myslíte?"

"Trvalo by to příliš dlouho, kdybych vám měl vyprávět, jak jsem k tomu došel. V každém případě došlo k celé řadě zločinů jen proto, aby se mnoha mnichům zabránilo objevit něco, co objeveno být nemělo. Všichni, kdo se o tajemstvích knihovny něco dozvěděli, ať už právem či podvodem, jsou teď už mrtvi. Zůstal jen jeden člověk, vy."

"Chcete tím snad naznačit.. . chcete snad naznačit..." Opat mluvil jako někdo, komu nabíhají žíly na krku.

"Asi jste mi špatně rozuměl," řekl Vilém, který asi opravdu něco naznačit chtěl, "říkám jen, že někdo ví a chce, aby nikdo další nevěděl. Vy jste poslední a mohl byste být tudíž i poslední oběť. Pokud mi nepovíte, co o té zakázané knize víte a hlavně kdo v opatství by mohl o knihovně vědět, co víte vy, a možná víc než vy."

"Je tu zima," řekl opat. "Pojďme ven."

Rychle jsem se vzdálil ode dveří a počkal na ně u schodů. Opat mě zahlédl a usmál se na mne.

"Kolik zneklidňujících věcí musil asi vyslechnout tento mníšek v těchto dnech! Hlavu vzhůru, chlapče, nenech se tím svést ze správné cesty. Mám dojem, že tvůj mistr viděl víc piklů, než jich ve skutečnosti bylo..."

Zvedl ruku, aby denní světlo ozářilo nádherný prsten, který měl na prsteníku, znak své moci. Klenot jiskřil veškerou nádherou svých drahokamů.

"Poznáváš ho, viď?" řekl mi. "Je to symbol mé moci, ale i mého břemene. To není ozdoba, ale zářný obraz Slova božího, jehož jsem strážcem." Dotkl se prsty kamene, vlastně kupy pestrobarevných kamenů, jež vytvářely to obdivuhodné mistrovské dílo lidských rukou a přírody. "Tady je ametyst," řekl, "který je zrcadlem pokory a připomíná nám dobrotivost a prostotu svatého Matouše. Tady je chalcedon, vyjadřuje caritas,^[432] symbol milosrdenství Josefa Arimatejského a svatého Jakuba Staršího, tady je jaspis, který přináší víru, spojený se svatým Petrem, a tu je sardonyx, znak mučednictví, který nám připomíná svatého Bartoloměje, tady je safír, naděje a kontemplace, kámen svatého Antonína a svatého Pavla; a tady je beryl, svaté učení, věda a velkodušnost, ctnosti svatého Tomáše... Jak nádherná je řeč drahokamů," pokračoval pohroužen do svého mystického zření, "dávní zlatníci ji získali z popisu Áronova náprsníku v Druhé knize Mojžíšově a z popisu nebeského Jeruzaléma v knize apoštola Jana. Hradby Siónu byly ostatně posázeny týmiž šperky, které zdobily náprsník zmíněného Mojžíšova bratra, až na karbunkl, achát a onyx, které jsou uvedeny v Exodu a v Apokalypse nahrazeny chalcedonem, sardonyxem, chrysoprasem a hyacintem."

Vilém chtěl něco povědět, ale opat zvedl ruku, aby mu v tom zabránil, a pokračoval ve své řeči: "Vzpomínám si na litaniál, v němž byl na počest Panny Marie každý drahokam popsán a zrýmován. O jejím zásnubním prstenu se tam mluvilo jako o symbolické básni plné vyšších pravd, jež se vyjadřují lapidární řečí kamenů, které jej zdobí. Jaspis značí víru, chalcedon smilování, smaragd čistotu, sardonyx poklid panenského života, rubín krvácející srdce na hoře Kalvárii, chrysolit svým pestrobarevným třpytem připomíná nádhernou rozmanitost Mariiných zázraků, hyacint značí caritas, ametyst, který přechází od růžové do modré, lásku k Bohu... Ale v obrubě byly inkrustovány i jiné neméně výmluvné substance jako křišťál, který nás odkazuje k cudnosti duše i těla, lynkur, který se podobá jantaru, symbol mírnosti, a magnet, který přitahuje železo tak, jako se Panna Maria dotýká strun kajícného srdce smyčcem své dobrotivosti. Všechny tyto substance zdobí, jak vidíte, i když v míře co nejmenší a nejponíženější, také můj prsten."

Pohyboval rukou a prsten mě oslepoval svým jiskřením, jako by mě chtěl omámit. "Nádherná řeč, viďte? Pro jiné církevní otce drahokamy znamenají ještě něco jiného. Podle papeže Inocence III. rubín přináší klid a trpělivost a granát caritas, podle svatého Bruna akvamarín v síle svých přejasných záblesků soustřeďuje teologické vědění. Tyrkys znamená radost, sardonyx připomíná safíry, topas cherubíny, jaspis trůny, chrysolit vlády, safír ctnosti, onyx mocnosti, beryl knížectví, rubín archanděly a smaragd anděly, fteč drahokamů je mnohotvárná, každý vyjadřuje několik pravd podle toho. Jak jej chceme číst a v jakém kontextu je zařazen. A kdo rozhoduje o tom, na jakém stupni jej máme vykládat a který kontext je ten správný? Ty to víš, chlapče, tví učitelé tě tomu naučili: nikdo jiný než auctoritas, komentátor ze všech nejbezpečnější. Jak bychom si jinak mohli vyložit mnohotvaré znaky, které svět klade před naše hříšné oči, jak bychom mohli neupadnout v dvojznačnost, do níž nás láká démon? Pamatuj si, že nic ďábel nechová ve větší nenávisti než řeč drahokamů, jak o tom svědčí svatá Hildegarda. Bestia immunda v ní vidí poselství, jež zazáří skrze různé stupně smyslů či; vědění, a chtěl by je postavit na hlavu, protože jako padlý anděl v jasu drahokamů rozpoznává ozvěnu divů, které vlastnil před svým pádem, a ví, že tyto jiskry srší z ohně, který ho mučí." Nastavil mi prsten k políbení a já jsem poklekl. Pohladil mě po hlavě. "Zapomeň tedy, chlapče, na věci zcela určitě mylné, které jsi v těchto dnech vyslechl. Vstoupil jsi do řádu ze všech největšího a nejušlechtilejšího a tohoto řádu jsem já opatem, spadáš pod mou pravomoc. Slyš tedy můj rozkaz: zapomeň a tvé rty ať zůstanou navždy zapečetěny. Přísahej!"

Byl jsem tak dojat a překonán, že bych býval určitě přísahal. A ty, můj milý čtenáři, bys nemohl nyní číst tuto věrnou kroniku. Zasáhl však Vilém, ne snad proto, aby mi zabránil v přísaze, ale spíš v instinktivní nevoli, jen aby opata přerušil a narušil kouzlo, které určitě vytvořil.

"Co s tím má ten chlapec společného? To já jsem vám položil otázku, to já jsem vás upozornil na nebezpečí, to já jsem po vás chtěl jméno... Chtěl byste snad, abych i já teď políbil prsten a odpřisáhl, že zapomenu na všechno, co jsem se dozvěděl nebo co tuším?"

"Copak vy..." odpověděl mu melancholicky opat, "od žebravého mnicha ani neočekávám, že by pochopil krásu našich tradic, nebo že by respektoval zdrženlivost, tajemství, mysterium caritatis...^[434] ano, caritatis a smysl pro čest a slib mlčení, na němž se zakládá naše velikost... Vyprávěl jste mi příběh podivný, neuvěřitelný. Zakázaná kniha, kvůli které se vraždí na potkání, někdo ví, co bych měl vědět jenom já... Báchorky, nesmyslné dohady. Mluvte si o tom, chcete-li, nikdo vám neuvěří. A i kdyby nějaký prvek vaší fantastické rekonstrukce byl pravdivý... prosím, všechno nyní přechází zpátky pod mou kontrolu a pod mou zodpovědnost. Všechno si ověřím, mám k tomu prostředky i autoritu. Udělal jsem chybu hned na počátku, když jsem požádal sice moudrého, ale cizího člověka, aby pátral v záležitostech, které spadají pouze pod mou kompetenci. Vy jste to ostatně pochopil, sám jste mi to také řekl, zpočátku jsem se domníval, že jde o porušení slibu cudnosti, a chtěl jsem (jak jsem byl neopatrný!), aby mi někdo jiný řekl, co jsem sám při zpovědi vyslechl. Dobře, nyní jste mi to pověděl. Jsem vám velice vděčen za všechno, co jste vykonal nebo se vykonat pokusil. Schůzka legací je za námi, vaše zdejší poslání skončilo. Určitě jste netrpělivě očekáván na císařském dvoře, bez muže vašich kvalit se nikdo nadlouho neobejde. Uděluji vám svolení opustit opatství. Dnes už je asi pozdě, nechci, abyste cestoval po západu slunce, cesty nejsou bezpečné. Odjedete brzy ráno. Ach, neděkujte mi, bylo to pro mě potěšení mít vás tu jako bratra mezi bratry a poctít vás naší pohostinností. Rozloučím se s vámi zítra na úsvitu. Přijměte mé upřímné poděkování. Pochopitelně není třeba, abyste dále pátral. Mnichy už nerušte. Můžete odejít."

Nepropustil nás, spíš vyhnal. Vilém pozdravil a sešli jsme dolů po schodech.

"Co to znamená?" zeptal jsem se. Ničemu jsem už nerozuměl.

"Pokus se formulovat domněnku. Už by ses tomu mohl jednou naučit."

"Pokud jsem se něčemu naučil, pak tomu, že bych měl formulovat nejméně dvě domněnky, aby si navzájem odporovaly a byly obě neuvěřitelné. Dobře, takže..." Polkl jsem nasucho: vytvářet hypotézy není jen tak. "První hypotéza. Opat už všechno věděl a myslil si, že nic neobjevíte. Pověřil vás pátráním hned po smrti Adelmově, pomalu mu však došlo, že je to všechno mnohem složitější, že příběh se týká i jeho, a nechce, abyste objevil všechny souvislosti. Druhá hypotéza. Opat vůbec nic netušil (nevím, co tušit měl, protože nevím, co si teď myslíte). V každém případě si po celou dobu myslil, že to všechno je výsledek sporu mezi... sodomitskými mnichy... Nyní jste mu však otevřel oči, pochopil, že v opatství došlo k něčemu hroznému, napadlo ho i jedno jméno, má přesnou představu o pachateli zločinů. Chce však už celou záležitost vyřešit sám a vzdálit vás od opatství, aby zachránil jeho důstojnost."

"Dobrá práce. Začínáš uvažovat. Sám však vidíš, že v obou případech si opat dělá starosti s dobrou pověstí svého kláštera. Ať už je vrah či další oběť, nechce, aby za okolní hory pronikly zprávy, které by uškodily dobré pověsti tohoto vskutku svatého společenství. Mnichy ať si mu klidně někdo zabíjí, hlavně ať nikoho ani nenapadne zapochybovat o počestnosti opatství. Ach, k..." Viléma se zmocňoval hněv. "Ten feudální parchant, ten páv, který se proslavil tím, že dělal Akvinskému hrobaře, ten nadmutý měch, který existuje jen díky tomu, že má na ruce prsten s kamenem velkým jak dno od sklenice! Panská čeládka, vy všichni clunyjci jste panská čeládka, horší než knížata, baroni nad barony!"

"Mistře!" opovážil jsem se říci vyčítavě a dotčeně. "Ty mlč, jsi ze stejného těsta! Vy vůbec nejste prostí lidé, dokonce ani děti prostých lidí. Nachomýtne-li se mezi vás nějaký chudák, pak ho třeba mezi sebe přijmete, ale klidně ho předáte světské spravedlnosti, jak jsem to včera viděl. Někoho z vás však ne, toho kryjete, Abbo je schopen vraha najít a probodnout ho dýkou v kryptě s pokladem a jeho vnitřnosti rozestrkat do svých relikviářů, jen aby byla uchráněna pověst opatství... Františkán, plebejský minorita, který odkryje červy pod těmito posvátnými kameny? To ne, to si Abbo za žádnou cenu nemůže dovolit. Díky, bratře Viléme, císař vás potřebuje, všiml jste si, jaký mám krásný prsten, na shledanou. Teď však už není mým protivníkem jen Abbo, ale celá ta záležitost, neopustím tyto zdi, dokud nebudu vědět, k čemu tu došlo! Abbo chce, abych byl zítra brzy ráno pryč? Dobře, je tu pánem, do zítřka do rána ale musím všechno vědět. Musím."

"Musíte? Kdo vás k tomu ještě nutí?"

"Nikdo nás nenutí k tomu, abychom věděli, Adsone. Vědět se prostě musí, i za cenu, že všechno špatně pochopíme."

Byl jsem ještě zmaten a pokořen tím, co Vilém řekl o našem řádu a jeho opatech, a pokusil jsem se částečně Abbona ospravedlnit třetí hypotézou, v čemž jsem se už podle vlastního mínění dobře vyznal: "Neuvážil jste třetí možnost, mistře," řekl jsem. "Během těchto dnů jsme si povšimli a dnes ráno, po sděleních Mikulášových a po tom, co jsme slyšeli v kostele, se nám zdálo být naprosto jasné, že tu je skupina italských mnichů, které se příčí, že knihovníky jsou jen cizinci, a která nařkla opata, že nerespektuje tradici. Tito mniši, jak jsem pochopil, se ukrývají za starým Alinardem a nastrkují ho před sebe jako korouhev, aby mohli vyžadovat změnu správy opatství. To jsem pochopil velice dobře, vždyť každý novic musí vyslechnout ve svém klášteře podobné diskuse a narážky a zažije podobné komploty. Opat se možná obává, že vaše odhalení by mohlo vložit zbraň do rukou jeho nepřátelům, a chce celou záležitost vyřešit s co největší opatrností..."

"I to je možné. Stejně je to však nadmutý měch a nechá se zabít."

"Co si myslíte o mých dedukcích?"

"To ti povím později."

Byli jsme právě v křížové chodbě. Vítr byl stále ještě ostrý a stmívalo se, třebaže sotva prošla devátá hodina. Den se skláněl k západu a zbývalo nám už jen málo času. Při nešporách opat určitě upozorní mnichy, že Vilém už nemá právo klást jim otázky a vejít, kam se mu zachce.

"Je už pozdě," řekl Vilém, "a máme-li málo času, pak hlavně nesmíme ztratit klid. Musíme si počínat tak, jako bychom měli před sebou věčnost. Musím vyřešit jeden problém: jak se dostat do finis Africae, protože tam by právě mohl být ukryt klíč ke všemu. Pak musíme někoho zachránit, ještě jsem se ale nerozhodl koho. A konečně bychom měli čekat, že k něčemu dojde v okolí stájí, nespouštěj je z očí... Podívejme se, jaký je tu najednou shon..."

A opravdu, v prostoru mezi Budovou a křížovou chodbou bylo neobvykle živo. Před chvílí nějaký novic vyběhl z opatova domu a nyní běžel k Budově. Odtamtud pak vyšel Mikuláš a zamířil k dormitáři. V jednom koutě stála skupinka z dnešního rána, Pacificus, Aymardus a Petr mluvili do Alinarda, jako by ho chtěli o něčem přesvědčit.

Pak podle všeho došli k nějakému závěru. Aymardus vzal vzpírajícího se starce pod paží a vyrazil s ním k opatovu obydlí. Zrovna když tam vcházeli, vyšel z dormitáře Mikuláš a odváděl Jorga týmž směrem. Když ty dva zahlédl, pošeptal Jorgovi něco do ucha, stařec zakroutil hlavou a odešli směrem ke kapitulnímu sálu.

"Opat bere situaci do ruky..." zašeptal Vilém skepticky, Z Budovy vycházeli další mniši, kteří měli být ve skriptoriu, a hned za nimi vyběhl Bengt a šel k nám, zjevně pln starostí.

"Ve skriptoriu to vře," řekl nám, "nikdo nepracuje, všichni si něco šuškají... Co se děje?"

"Jenom to, že dodneška do rána zemřely všechny osoby, které byly nejvíc podezřelé. Až do včerejška se měli všichni na pozoru před hloupým, nespolehlivým a chlípným Berengarem, pak před cellerariem, podezřelým z kacířství, a nakonec před Malachiášem, kterého si nikdo neoblíbil... Teď už nemají nikoho, před kým by se měli na pozoru, a potřebují najít si honem nějakého nepřítele nebo obětního beránka. Jeden podezřívá druhého, někteří mají strach, jako třeba ty, jiní se rozhodli, že budou nahánět strach ostatním. Jste všichni příliš vzrušení. Adsone, podívej se občas ke koňským stájím. Jdu si odpočinout."

Býval bych měl užasnout: jít na lože, když zbývalo už jen několik málo hodin, to se nezdálo být nejmoudřejší. Ale už jsem svého mistra znal. Čím víc bylo jeho tělo v klidu, tím horečněji pracovala jeho mysl.