David Eddings
překlad: Jakub Dvořák

MALLOREON - kniha třetí
PÁN DÉMONŮ Z KARANDY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola šestnáctá

TOHO ODPOLEDNE DOJELI DO PUSTINY, zkaženého a páchnoucího kraje, kde bílé pahýly stromů pozvedaly kostem podobné prsty svých větví k tmavému, neklidnému nebi a kde se ze zatuchlých jezírek mastné, nehybné vody linul hnilobný zápach. Kmeny dlouho mrtvých stromů hojně pokrývaly chumáče hub a popelavou půdou se k obloze bez slunce dralo slehlé býlí.

"Vypadá to tu skoro jako v Kthol Mišraku, že?" prohodil Silk a znechuceně se kolem sebe rozhlížel.

"Už se blížíme k Ašabě." řekl mu Belgarat. "Tohle provedlo se zemí Torakovo působení."

"On o tom nevěděl?" zeptala se Samet smutně.

"O čem?" otázala se jí Se'Nedra.

"Že samotná jeho přítomnost pošpinila zemi?"

"Ne," odtušila Se'Nedra, "myslím, že ne. Myslel tak pokřiveně. že to ani nevnímal. Slunce se před ním skrývalo a on v tom viděl jen znamení své moci. Nepřipustil si, že je to znamení odporu přírody vůči němu."

Byl to nezvykle bystrý postřeh, který Gariona do jisté míry překvapil. Často se mu zdálo, že má jeho žena v povaze značné sklony k ztřeštěnosti, které ho pak snadno sváděly, aby o ní uvažoval jako o dítěti. Tahle mylná představa se vnucovala také kvůli Se' Nedřině nepatrnému vzrůstu. Ale jako už mnohokrát zjistil, že musí na svou drobnou, často tvrdohlavou ženušku, která s ním kráčela životem, změnit názor. Se'Nedra se snad někdy chovala ztřeštěně, ale nikdy přihlouple. Na svět kolem sebe hleděla jasným, neochvějným zrakem, který viděl víc než nákladná roucha a šperky a drahocenné parfémy. Zničehonic se ho zmocnila taková hrdost na ni, až si myslel, že se mu rozskočí srdce.

"Jak je ještě daleko do Ašaby?" otázal se tlumeným hlasem Sadi. "Nerad to přiznávám, ale tahle mokřina na mě působí skličujícím dojmem."

"Na tebe?" řekl Durnik. "Myslel jsem, že máš mokřiny rád."

"Močál má být zelený a přeplněný životem, kováři," odvětil eunuch. "Tady není nic jiného nežli smrt." Pohlédl na Samet. "Kdepak máte Zith, markraběnko?" zeptal se jaksi posmutněle. "Cítím se teď trošičku opuštěný."

"Ona zrovna spí, Sadi," řekla mu. Zvláštním způsobem pozvedla ruku před živůtek, jako by chtěla hádka chránit. "Je v bezpečí a v teple a je velice spokojená. Dokonce i přede."

"Odpočívá si ve své malé navoněné komnatě." Povzdechl si. "Jsou chvíle, kdy jí závidím."

"No tak, Sadi," řekla, trošku zčervenala, sklopila řasy a pak ho oslnila svými dolíčky.

"To nebylo nic víc než čistě objektivní postřeh, má drahá Liselle," řekl jí poněkud smutně. "Jsou okamžiky, kdy si přeji, aby to mohlo být jinak, ale -" Opět si povzdechl.

"Opravdu musíš pořád nosit toho hada právě tam?" otázal se blondýnky Silk.

"Ano, Kheldare," opáčila, "vzato kolem a kolem, musím."

"Neodpověděl jsi na mou otázku, Prastarý." řekl Sadi Belgaratovi. "Jak daleko je ještě do Ašaby?"

"Je to tudy," opáčil kuse starý čaroděj a ukázal k rokli, která se ostře klikatila nahoru z páchnoucí pusté kotliny. "Měli bychom to stihnout do setmění."

"Což je obzvláště nepříjemné čas na návštěvo strašidelného doma," dodal Feldegast.

Když se vydali vzhůru vyschlým korytem, ozvalo se náhle z podrostu na straně býlím zarostlé pěšiny úděsné zavrčení, Z křoví vyskočil veliký černý Ohař, oči mu plály a z ukrutných tesáků mu kanula pěna. "A teď jste mí!" zavrčel. Jeho čelisti odměřovaly slova, jako by kousal.

Se'Nedra vykřikla a Garionova paže vylétla přes rameno; ale přestože byl rychlý, Sadi byl ještě rychlejší. Eunuch pobodl svého vyděšeného koně přímo k mohutnému psu. Bestie se vztyčila, otevřela čelisti dokořán, ale Sadi mu přímo do tváře mrštil podivně zabarvený prášek, hrubý asi jako obyčejná mouka.

Ohař zatřásl hlavou, ovšem nepřestal hrůzostrašně vrčet. Pak najednou otřesně lidským hlasem zavřeštěl. Oči se mu rozšířily hrůzou. Začal zoufale chňapat po prázdném vzduchu kolem sebe. kňučel a snažil se od nich odplazit. Nakonec se obrátil stejně náhle jako zaútočil, zavyl a dal se na úprk zpátky do podrostu.

"Co jsi mu provedl?" otázal se Silk.

Přes Sadiho útlé rysy přelétl lehký úsměv. "Když mi prastarý Belgarat pověděl o Torakových Ohařích, připravil jsem proti nim jisté prostředky," opáčil. Pozvedl trochu vítězoslavně bradu a zaposlouchal se do vyděšeného štěkání ohromného psa, který mizel v dáli.

"Jed?"

"Ne. Otrávit pejska, není - li to nevyhnutelné, je čin hodný značného opovržení. Ohař prostě vdechl určité množství prášku, který jsem mu vmetl do tváře. Pak začal vidět velice znepokojující věci - velice znepokojující." Opět se usmál. "Jednou jsem spatřil krávu, která si náhodou přičichla ke květině, jež je nejdůležitější přísadou prášku. Když jsem ji zahlédl naposledy, snažila se právě vylézt na strom." Ohlédl se po Belgaratovi. "Doufám, že se nehněváš, že jsem jednal bez toho, abych se s tebou poradil. Starodávný? Jak jsi zdůrazňoval, tvé čáry by mohly vyburcovat ostatní obyvatele tohoto kraje - a já se musel se situaci vypořádat rychle, dříve než tě donutila, abys použil svého umění."

"To je v naprostém pořádku, Sadi." odvětil Belgarat. "Měl jsem to asi říct už dřív, ale jsi velice všestranný chlapík."

"Pouhý student farmakologie, Belgarate. Zjistil jsem, že skoro pro každou situaci se hodí nějaká chemikálie."'

"Neohlásí Ohař své smečce, že přijíždíme?" zeptal se Durnik a znepokojeně se rozhlédl.

"Ještě pár dní ne," zachichotal se Sadi. Třel dlaněmi o sebe, přičemž je držel tak daleko od obličeje, jak mohl.

Jeli pomalu vzhůru zaplevelenou pěšinou, která se vinula dnem rokle. Nad nimi rozprostíraly truchlivé černavé stromy své větve a naplňovaly hluboký příkop dusivým přítmím. Z veliké dálky k jejich uším doléhalo vytí Torakových Ohařů, kteří pobíhali po lesích. Nad nimi z větve na větev přelétávali jako saze černí krkavci, pleskali křídly a hladově krákali.

"Pěkně znepokojivé místo." řekla tiše Samet.

"A tenhle mu nasazuje dokonalou korunu." podotkl Silk a ukázal na velikánského supa, který seděl na větvi mrtvého stromu na konci rokle.

"Nejsme už dost blízko Ašabě, abys dokázala rozeznal, jestli tam Zandramas stále je?" zeptal se Garion Polgary.

"Možná." odpověděla. "Ale dokonce i tak slabý zvuk by mohla zaslechnout."

"Už jsme tak blízko, že můžeme počkat," řekl Belgarat. "Ale řeknu vám jednu věc," dodal. "Jestli můj prapravnuk je v Ašabě, rozeberu to místo kámen po kameni, dokud ho nenajdu - a nebudu se starat, jaký tím nadělám rámus."

Se'Nedra, poslušná náhlého podnětu, pobídla svého koně po bok starcova, naklonila se a objala ho kolem pasu. "Ach. Belgarate," řekla, "miluju tě." A zavrtala mu hlavu do ramene.

"Copak je to?" V hlase mu zaznělo lehké překvapení.

Opět se od něj odtáhla. V očích měla slzy. Otřela je hřbetem ruky a pak na starce upřela šelmovský pohled. "Jsi ten nejmilejší muž na celém světe," řekla mu. "Dokonce bych mohla začít přemýšlet, že kvůli tobě pošlu k vodě Gariona," dodala, "jen kdybys nebyl dvanáct tisíc let starý."

"Sedm," opravil jí automaticky.

Vrhla na něj zvláštně smutný pohled, melancholické znamení svého konečného vítězství v předlouhém zápasu, který už pro ni neměl žádný význam. "Na tom nesejde." povzdechla si.

A pak čaroděj udělal něco obzvlášť nezvyklého. Sevřel ji v náručí a jemně ji políbil. "Mé milé dítě," řekl se slzami v očích. Pak se ohlédl přes rameno k Polgaře. "Jak jsme se bez ní mohli obejít?''

Polgaře se v pohledu skrývalo tajemství. "Nevím, otče," odvětila. "Opravdu nevím."

Na konci rokle Sadi sesedl a posypal svým práškem listy nevysokého keře, který vyrůstal uprostřed pěšiny, po níž jeli. "Pro jistotu." řekl na vysvětlenou a vylezl zpátky do sedla.

Jejich další cesta pod zamračeným nebem vedla náhorní planinou, pokrytou lesem. Jeli zhruba severním směrem po sotva patrné stezce a do plášťů se jim opíral sílící vítr. Vytí Torakových Ohařů k nim stále vzdáleně doléhalo, ale zdálo se. že se nepřibližuje.

Jako předtím jeli Silk a Feldegast coby předvoj a pátrali po možném nebezpečí. Garion opět vedl jejich krátký zástup. Helmici měl na hlavě a patku kopí ve třmeni. Když projel jedním ostrým ohybem stezky, spatřil před sebou Silka a žongléra. Sesedli z koní a krčili se za křovisky. Silk se rychle otočil a zamával na něj, ať se vrátí. Garion znamení rychle předal dále a krok za krokem vycouval se svým hřebcem za zatáčku. Sesedl, opřel kopí o strom a sundal si přílbu.

"Copak se děje?" zeptal se Belgarat, který také seskočil z koně.

"Nevím." opáčil Garion. "Silk dával znamení, abychom se klidili z dohledu.

"Pojďme se podívat, řekl starý pán.

Oba dva se přikrčili a vydali se obezřetným krokem za mužem s krysím obličejem a žonglérem. Když se přiblížili, Silk si přiložil prst na ústa. Garion přičapl ke křovisku, opatrně odhrnul suché listy a vyhlédl ven.

Vedla tam cesta, silnice, přetínající stezku, po které cestovali. Po ní jelo na padesát mužů oblečených většinou v kožešinách, s rezatými helmami na hlavách a zahnutými a zubatými meči. Ovšem muži v čele kolony měli kroužková brnění, blýskavé přílbice a nesli kopí a štíty.

Garion a jeho přátelé napjatě a beze slova sledovali, jak neuspořádaný oddíl projíždí kolem a pokračuje dál po cestě.

Když byli nepřátelé z dohledu, Feldegast se obrátil k Belgaratovi. "Tvoje podezření sa potvrdilo, staré příteli." řekl mu.

"Kdo to byl?" otázal se potichu Garion.

"Ti v kůžích só Karandové," odpověděl Feldegast, "a ti v železe Strážci Chrámu. Jak vidíš, další důkaz o spojenectví Urvona a Menghy."

"Můžeme si být jistí, že ti Karandové patřili k Menghovi?"

"Katakor už dobyl celé a jediní ozbrojení Karandové v kraji só ti jeho. Urvon a jeho Chandim poróčejó Strážcům - a Ohařům. Dyž vidíte Karande a Ohaře pohromadě, jako včera, je to pěkné důkaz o spojenectví, ale dyž vidíte, jak karandské fanatike provází eskorta ozbrojenéch Strážcó, neostává pro pochybnosti ani skulinka."

"Co má ten blázen za lubem?" zabručel Belgarat.

"Kdo?" otázal se Silk.

"Urvon. Už v životě provedl dost pěkných špinavostí, ale ještě nikdy se nespolčil s démony."

"Možná proto, že to zakázal Torak," usoudil Feldegast. "A včíl, dyž je s Torakem amen, třebas odhazuje staré zábrane. Démoni be mohli bét mocným činitelom, esli be nakonec došlo ke konečnému střetnutí církve a císařského trůnu, keré sa už chystá celá léta."

"Dobrá," zavrčel Belgarat, "teď není čas, abychom to řešili. Pojďme pro ostatní, ať se pohneme dál."

Rychle přejeli cestu, po které se ubírali Karandové a církevní gardisté, a pokračovali po úzké pěšině. Po dalších pár mílích překonali nízký pahorek, který někdy v minulosti oheň připravil o stromy. Na druhém konci plošiny, přímo před hradbou nehostinných útesů prudce stoupajících do hor, stála ohromná černá stavba, která se vypínala téměř tak, jako by sama byla horou. Nahoře ji korunovaly větrem ošlehané věže a obklopovala ji zubatá hradba, napůl zakrytá vegetací.

"Ašaba," řekl stručně Belgarat a oči měl tvrdé jako křemen.

"Myslel jsem, že uvidím zříceninu," řekl poněkud překvapeně Silk.

"Zčásti je rozpadlá, jak jsem slyšel," odpověděl stařec. "Horní poschodí už nejsou obyvatelná, ale přízemí je více méně neporušené - nebo si to někteří alespoň myslí. I větru a vodě trvá velice dlouho, než zboří takhle veliký dům." Starý pán pobídl svého koně a vedl je dolů z pahorku a zpátky do větrem zmítaného lesa.

Když dorazili na kraj volného prostranství, které obklopovalo Dům Torakův, byla už téměř tma. Garion si povšiml, že rostlinstvo, které napůl pokrývalo zdi černého hradu, sestávalo z ostružiní a houževnatého břečťanu. Skleněné výplně oken už dávno podlehly větru a počasí. Připadalo mu, že jejich prázdné otvory zírají na paseku před sebou jako očnice temné lebky.

"Nu, otče?" řekla Polgara.

Belgarat se podrbal ve vousech a zaposlouchal se do vytí Ohařů vzadu v lese.

"Esli si ochotné vyslechnót pár rad, můj starodávné příteli," řekl Feldegast, "nebelo be módřejší počkat na tmu, než pudem dovnitř? Pokud bodó v domě hlídke, noc nás schová před jejich zrakama. A pak, jakmile sa snese tma, pokud' v dome někdo bývá, dozajista rozsvítí světla. To nám napoví, co máme čekat."

"To dává smysl, Belgarate," přitakal Silk. "Vykračovat si otevřeně k nepřátelskému stavení za denního světla se příčí mým společenským zásadám."

"To proto, že máš duši podomního zloděje. Ale asi to stejně bude nejlepší plán. Pojďme se stáhnout kus do lesa. Počkáme na tmu."

Ačkoliv na pláních Venny a Rakutu bylo teplé jarní počasí, tady na úpatí Karandských hor se stále držel pronikavý chlad, protože zima pouštěla vrchovinu ze svého sevření jen neochotně. Vál lezavý vítr a pod stromy na několika místech ležely od poslední chumelenice hluboké závěje špinavého a tvrdého sněhu.

"Bude nám ta zeď kolem domu působit nějaké problémy?" zeptal se Garion.

"Ne, pokud někdo neopravil brány," odvětil Belgarat. "Když jsme sem přišli s Beldinem po Vo Mimbre, byly všechny zamčené, takže jsme je museli rozbít, abychom se dostali dovnitř."

"Otevřeně napochodovat k bráně be nemusel bét právě nejlepší nápad na světě, Belgarate." řekl Feldegast, "neboť só - li v domě Chandim nebo Karandové nebo Strážci, dá sa čekat, že u bran bodó stráže, a i v nejtemnější noci je dycky trochu světla. Na východní straně domu je ale branka, keró mohli obránci hradu vpadnót do zad útočníkům, a tó sa lze dostat na vnitřní nádvoří. To mosí bét jistojistě plné hlubokéch stínů, hneď jak sa snese noc."

"Nebude zavřená?" otázal se ho Silk.

"Popravdě řečeno, princů Kheldare, skutečná bévá zavřená. Ovšem zámek nečiní žádné potíže někomu, kdo má prste tak ohebné jak já."

"Takže jsi už uvnitř byl?"

"Čas od času rád prošmejdím nějaké opuštěné dům. Jeden nikdá neví, co tam mohli bévalí nájemníci zapomenót, a nalézání často přináší stejné zisk jako práca nebo zlodějny."

"To zní přijatelně," přikývl Silk.

Z okraje lesa, odkud pozoroval hrad, se vrátil Durnik. Ve tváři měl lehce ustaraný výraz. "Nejsem si úplně jistý," řekl. "ale zdá se, že z věží toho staveni stoupají oblaka kouře."

"Pudu s tebó, obhlédnem to," řekl žonglér a spolu s kovářem se vnořili do houstnoucích stínů pod stromy. Po několika minutách přišli zpátky. Durnik se tvářil poněkud znechuceně."Je to kouř?" zeptal se Belgarat.

Feldegast zavrtěl hlavou. "Netopýři,"" odvětil. "Tisíce těch drobnéch potvor. Vylitávajó z věží jako veliké černé mrak."

"Netopýři?" vykřikla Se'Nedra. Ruce jí bezděčně vylétly k vlasům.

"Není to nic neobvyklého," řekla jí Polgara, "Netopýři potřebují pro hnízdění chráněná místa, a rozvalina nebo opuštěné stavení je pro ně úplný ráj."

"Ale oni jsou tak ohavní!'" prohlásila Se'Nedra a otřásla se.

"Só to jen létající myši, mé malé srdéčko." řekl jí Feldegast.

"Myši já také nesnáším."

"Vzal sis velice nesmiřitelnó ženo, mladé pane," řekl Feldegast Garionovi. "překypujúcí předsudkama a neopodstatněnýma antipatijema." "Co je důležitější, zahlédl jsi zevnitř vycházet nějaké světlo?" otázal se Belgarat.

"Ani záblesk, Prastaré, ale dům je rozlehlé a některé komnatě nemajó žádná okna. Torak neměl slunce v lásce, jak si jistě vzpomínáš."

"Řekl bych, že bychom se teď měli vydat lesem kolem domu, abychom se přiblížili k té tvé výpadové brance," navrhl stařec, "dokud je ještě trochu světla."

Skryti za hranicí stromů obcházeli volné prostranství s ohrom" ným černavým domem uprostřed. Ze zamračené oblohy mizelo poslední světlo. Pak se zastavili a opatrně vyhlíželi z okraje lesa.

Silk napínal zraky směrem k domu. "Já žádnou branku nevidím," zabručel.

"Je jaksi zakrytá," řekl mu Feldegast. "Dyž dáte břečťanu jen malinko skulinko, za pár století dokáže pohltit celé dům. Utiš své obave, princu Kheldare. Vím, kadyma sa dát, a vstup do Domu Torakova svedu najít ají za nejčernější nocí."

"Dá se očekávat, že kolem domu budou po setmění hlídat Ohaři, nemám pravdu?" řekl Garion. Pohlédl na Sadiho. "Doufám, že jsi předtím nespotřeboval všechen prášek."

"Zbylo ho víc než dost, Belgarione." Eunuch se usmál a poplácal svůj váček. "Když trochu popráším vchod do výpadové branky mistra Feldegasta. neměl by nás, až budeme uvnitř, nikdo vyrušovat."

Durnik mžoural do temné oblohy. "Co myslíte?"

"Jsme už dost blízko," zabručel nervózně Belgarat. "Chci se dostat dovnitř." Vedli své koně přes prostranství zarostlé býlím, dokud nedošli k přízračné zdi.

"Je to kósek tímto směrem," řekl Feldegast potichu a začal po hmatu hledat cestu podél hrubě opracovaných temných kamenů, ze kterých byla zeď postavená.

Šli tak za ním několik minut, vedeni spíše než zrakem tichým šelestem, jak se jeho nohy prodíraly rostlinstvem.

"A tady ju máme," řekl Feldegast s jistým uspokojením. Byl to nízký, klenutý otvor ve zdi, skoro úplně přikrytý břečťanem a ostružiním. Durnik a obr Toth pomalými pohyby, aby nenadělali příliš rámusu, odsunuli překážející výhonky na stranu, aby ostatní mohli i s koňmi vejít dovnitř. Pak šlahouny urovnali na místo, aby vchod zase zakryli, a vydali se za nimi.

Jakmile vešli dovnitř, ocitli se v naprosté tmě. Vzduch tu byl plný zatuchlého pachu plesniviny a hub. "Moh bech si znovu vypučit tvůj křemen, ocílko a tród, majstře Durniku?" zašeptal Feldegast. Ozvalo se jedno tiché klapnutí, po kterém následovala kaskáda rychlých úderů doprovázených sprškami jisker, jak Feldegast - na kolenou, aby zakryl tělem dokonce i tyto malé záblesky - pracoval s Durnikovým křemenem a ocílkou. Po chvíli zafoukal na troud a rozdmýchal drobný plamínek k životu. Ozvalo se další klapnutí, když otevřel přední dvířka hranaté lucerny, kterou vzal z malého výklenku ve stene.

"Je to moudré?" zeptal se pochybovačné Durnik, když žonglér uvnitř lucerny zapálil kousek svíčky a vrátil mu křesací náčiní.

"Víš, toto je velmi dobře zastíněné malé světélko, kovářu," řekl mu Feldegast, "a uvidíš, že tu bude větší tma nežli uvnitř tvojí boty. V tom mi móžeš věřit, protože já ju dokážo tak obratně zakrévat, že mna neunikne ani paprsek."

"Není tohle tak zvaná zlodějská lucerna?" zeptal se zvědavě Sílk.

"Tož, teda." zašeptal trošku dotčeně Feldegast, "přesně řečeno nevím, esli bech sám toho jména užil. To slovo v sobě skrévá jakési nehezké význam."

"Belgarate," zachechtal se tichounce Silk. "Myslím, že tuhle tvůj přítel má mnohem pestřejší minulost, než by se mohlo na první pohled zdát. Hned mi bylo divné, proč se mi tak zamlouvá."

Feldegast přivřel plechová dvířka malé lucerny a dovolil jí, aby vrhala jedinou matnou skvrnu světla na podlahu přímo před jeho nohama. "Nuže, poďte," řekl jím. "Chodba vede kus cesty pod hradbo a pak přindem k mříži, keró sa dříve uzavírala. Pak zatáčí doprava a o kósek dál zase doleva - pak vestupuje na hradním nádvoří."

"Proč se tolik kroutí?" zeptal se ho Garion.

"Torak měl pokřivené charakter, esli mi rozumíš. Meslím, že nenáviděl přímé linie skoro jako nenáviděl slunce."

Sledovali matnou skrvnu světla, kterou vrhala lucerna. Vstupním otvorem sem za staletí nalétalo suché listí a teď tu leželo jako tlustý, vodou nasáklý koberec, a účinně dusilo klapot kopyt jejich koní.

Mříž, která chodbu přehrazovala, byla bytelná a skládala se z překřížených rezatých železných tyčí. Feldegast si chvilku pohrával s mohutnou petlicí a pak ji odklopil. "A teď, můj rozložité příteli," řekl Tothovi, "bodem potřebovat tvó velikó sílu. Mosím ťa varovat, že brána je ukrutně těžká a pante só tak zarezlé, že sa nepohnó pravě snadno." Na chvilku se zarazil. "A to mně připomnělo - kam sem enem dal hlavo? Bodem potřebovat něco, co zakreje to hrozné skřípění, až bodeš mříž otevírat," Ohlédl se po ostatních. "Chyťte koním pevně ohlávky," upozornil je, "protože tohle s nima asi trochu zahébá."

Toth položil své obrovité dlaně na těžkou mříž a pak pohlédl na žongléra.

"Teď," řekl zostra Feldegast, pak zvedl hlavu a zavyl. Téměř dokonale napodobil vytí velikých Ohařů. kteří pobíhali před domem, zatímco obr pomalu otáčel bránou na skřípějících závěsech. Kristián zafrkal a začal před strašlivým skučením poplašeně ustupovat, ale Garion držel uzdu pevně.

"Eh, to bylo chytré," řekl tiše a s obdivem v hlase Sílk.

"Čas od času na mna přindó světlé chvilke," připustil Feldegast. "Dyž před branama pobíhá tolik velikéch psisek a tropijó takové příšerné řev, jedno malinké zaštěkání navíc sotva vzbudí nějako pozornost, ale skřípění těchto závěsů be belo něco docela jiného."

Vedl je otevřenou mříží a dál zatuchlou chodbou k ostré zatáčce doprava. O něco dále chodba zahnula opět, tentokrát doleva. Než obešli tenhle roh, žonglér úplně uzavřel svoji svítilnu, takže se ocitli v naprosté tmě. "Teď přindem na hlavní rynek," zašeptal. "Mosíme bet poticho a velice opatrní, protože je -li v domě kromě nás eště někdo, bode dávat moc dobré pozor, abe mel jistoto, že sa k němu někdo neplíží. Na této zdi je zábradlí a meslím, že bode nejlepší, dyž k němu přiváženi koně. Kopyta be na kamenném nádvoří příšerně klapala - a přece sa na nich pánové nechtějó prohánět sem a tam po chodbách tohoto proklatého stavení."

V tichosti uvázali uzdy svých zvířat k rezaté železné tyči a pak se po špičkách připlížili k ohybu chodby. Za ním se chodba rozjasnila - venku samozřejmě nebylo světlo, ale skličující temnota podzemí se viditelně zmírnila. A pak došli k vnitřnímu vstupu do výpadové branky a vyhlédli přes rozlehlé nádvoří k hrozivě se rýsujícímu černému domu na jeho druhé straně. Na stavbě nebyl patrný jediný rys, který by byl jakýmkoliv způsobem krásný. Tyčila se před nimi ošklivá a hranatá, jako by její stavitelé vůbec nevěděli, co to krása je, a namísto toho ze všech sil usilovali o hrubou domýšlivost, která by odrážela nebetyčnou pýchu jejích pána. "Tak," zašeptal zamračeně Belgarat, "tohle je Ašaba."

Garion hleděl na temnou stavbu před sebou, napůl s obavami a napůl se strašlivou nedočkavostí.

Pak se jeho pohled na něčem zachytil. Prudce vystrčil hlavu z chodby a pohlédl podél průčelí budovy do nejvzdálenějšího rohu nádvoří. Tady, v okně v nejnižším patře, zářilo mdlé světlo a vyhlíželo na nádvoří jako bdělé oko.