David Eddings
překlad: Jakub Dvořák

MALLOREON - kniha třetí
PÁN DÉMONŮ Z KARANDY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola sedmnáctá

"CO TEĎ?" VYDECHL SILK. Hleděl na mdle osvětlené okno. "Nádvoří přejít musíme, pokud se chceme dostat dovnitř, ale nemůžeme si být jisti, jestli se z toho okna někdo dívá nebo ne."

"Už jsi moc dlouho z akademie, Kheldare," zašeptala Samet. "Zapomněl jsi, co tě tam učili. Pokud nelze projít nepozorovaně, zkus projít drze."

"To navrhuješ, abychom prostě došli ke dveřím a zaklepali?"

"Nu, přesněji řečeno jsem neměla v úmyslu klepat."

"Co máš za lubem, Liselle?" otázala se tiše Polgara.

"Jestli jsou v domě lidé, budou to nejspíš Grolimové, nemám pravdu?"

"Je to více než pravděpodobné," řekl Belgarat. "Většina ostatních lidí se tomuhle místu vyhýbá."

"Grolimové sotva věnují pozornost jiným Grolimům, jak jsem si všimla." pokračovala.

"Zapomínáš, že s sebou nemáme žádná grolimská roucha," podotkl Silk.

"Na nádvoří je tma, Kheldare, a nevypadá v tak hlubokém stínu každá barva jako černá?"

"Myslím, že ano."

"A pokud se nemýlím, my přece ještě máme ve vacích ty zelené hedvábné otrokářské hábity."

Silk na ni chvíli ve tmě zamyšleně mžoural a pak pohlédl na Belgarata. "Příčí se to všem mým instinktům, ale myslím, že by to takhle přece jen mohlo vyjit."

"Ať tak nebo tak. musíme se dostat dovnitř. Než o čemkoliv rozhodneme, musíme zjistit, kdo je v domě - a proč tam je."

"Měla by s sebou Zandramas Grolimy?" zeptala se Se'Nedra. "Jestli je v domě sama a uvidí přes nádvoří přicházet zástup Grolimů, nevyděsí ji to a neuteče s mým děťátkem pryč?"

Belgarat zavrtěl hlavou. "I kdyby utekla, byli bychom dost blízko, abychom jí dokázali chytit - zvlášť když ji Orb umí sledovat, ať bude jakkoliv kličkovat a uhýbat. Mimo to, pokud tu je, má s sebou určité pár svých Grolimů. Do Daršivy není tak daleko, aby pro ně nemohla poslal."

"A co s ním?" zašeptal Durnik a ukázal na Feldegasta. "On otrokářský plášť nemá."

"Nějak ho nahradíme," zabručela Samet. Pak se na žongléra usmála. "Mám rozkošný tmavě modrý župánek, který mu báječně padne k očím. Můžeme mu ještě uvázat šátek, aby vypadal jako kápě. Pak snad proklouzneme - když se bude držet mezi námi."

"To be bélo pod moju důstojnost." ohradil se Feldegast.

"To bys raději zůstal tady a dával pozor na koně?" zeptala se ho medovým hlasem.

"Vy ste ale nelítostná ženština, paní má," postěžoval si.

"Jistě, někdy."

"Dejme se do práce," rozhodl Belgarat. "Musím se dostat dovnitř." Trvalo jen pár chvil, než se vrátili po svých stopách na místo, kde zanechali uvázané koně, a než vytáhli v mdlém světle Feldegastovy lucerny z vaků úhledně složené otrokářské pláště.

"Nevypadám snad nemožně?" reptal rozhořčený žonglér a ukazoval na modrý saténový župan, do kterého ho Samet zabalila.

"Já myslím, že vypadáš docela roztomile," řekla Se'Nedra.

"Jestli jsou v domě lidé, není pravděpodobné, že budou hlídkovat na chodbách?" otázal se Durnik.

"Jen u hlavních dveří, majstře." odpověděl Feldegast. "Horní poschodí só skoro bez výjimky neobévatelná - kvůli všem těm rozbitém oknám a větru, keře sa prohání po chodbách. Dočista jako be bele sóčástí venkovní krajiny. Hned naproti hlavnímu vchodu je veliké schodiště, a s trochó štěstí sa nám snáď podaří proklóznot nahoru a klidit sa z dohledu, aniž be o nás někdo věděl. Jakmile bodem nahoře, sotva potkáme živo dušu - dyž nepočítám netopýry a myši a sem tam nějakó krysu dobrodružku."

"To jsi opravdu musel říkat, viď?" řekla kousavě Se'Nedra.

"Ach. můj ubohé malé drahóško." Zazubil se na ni. "Ale utiš svůj strach. Bodo stále při tobě - a eště sem nenatrefil na takového netopýra nebo myš, kerého bech v poctivém sóboju nedokázal porazit."

"To zní rozumně, Belgarate," řekl Silk. "Když budeme všichni pochodovat dolními sály, musí si nás dříve nebo později nutně někdo všimnout. Ale jakmile budeme nahoře a z dohledu, máme příležitost, abychom to tu prozkoumali a zjistili, proti komu přesně stojíme."

"V pořádku," přilákal starý pán, "ale ze všeho nejdřív se musíme dostat dovnitř."

"Tož teda poďme," řekl Feldegast a okázale kolem sebe zavířil svým županem.

"Schovej to světlo." řekl mu Belgarat.

Vypochodovali z chodby a vykročili do potemnělého nádvoří. Šli tím odměřeným, kolébavým krokem, který grolimští kněží užívali pří slavnostních příležitostech. Osvětlené okno na konci domu jim připadalo jako nějaké planoucí oko. které sleduje každé jejich hnulí.

Nádvoří nebylo ve skutečnosti příliš rozlehlé, ale Garionovi se zdálo, že ho přecházeli celé hodiny. Nakonec dorazili ke hlavním dveřím. Byly veliké, černé a pobité hřeby, jako dveře každého grolimského chrámu, který kdy Garion viděl. Ocelovou masku, která byla připevněná nad nimi, už ovšem dlouhý čas nikdo nepřeleštil. V kalném světle okna na druhém konci domu Garion viděl, za se za staletí pokryla rzí, takže ona chladně půvabná tvář působila odporně a zkaženě. Co ji činilo ještě strašlivější, byly dva pruhy hrudkovité, polotekuté rzi. které jí stékaly z očních jamek po tvářích. Garion se otřásl při vzpomínce na ohnivé slzy, které kanuly po tváři umírajícího boha, dříve než padl.

Vystoupili po třech stupních k pochmurným dveřím. Toth do nich strčil a pomalu je otevřel.

Chodba uvnitř byla chabě osvětlená jedinou mihotavou pochodní na druhém konci. Proti dveřím, jak jim řekl Feldegast, bylo široké schodiště, které stoupalo kamsi nahoru, do tmy. Schody byly poseté spadanými kameny a ze stropu ztraceného ve stínech visely dlouhé girlandy pavučin. Belgarat je - stále onou majestátní grolimskou chůzí - vedl přes chodbu a začal stoupat nahoru po stupních schodiště. Garion šel vyrovnaným krokem těsně za ním, ačkoliv v něm každičký nerv křičel, aby se rozběhl. Vystoupili zhruba do poloviny schodiště, když za sebou zaslechli zacinkání. Dole pod schody se najednou rozlilo světlo. "Co tu pohledáváte?" otázal se hrubý hlas. "Co jste zač?"

V Garionovi by se krve nedořezal. Obrátil se. Muž pod schodištěm měl na sobě kroužkové brnění dlouhé jako plášť. Na hlavě mu seděla helmice a na levé paži měl připevněný štít. V pravé držel praskající pochodeň.

"Vraťte se ihned dolů," nařídil jim muž v brnění.

Obr Toth se poslušně otočil. Kápi měl zataženou hluboko pres tvář a ruce zkřížené na břiše, takže měl dlaně ukryté uvnitř rukávů. Začal pokorně sestupovat zpátky ze schodů.

"Myslel jsem všichni," trval na svém Strážce Chrámu. "Nařizuju vám to jménem boha Angaraku."

Když Toth došel na konec schodiště, gardista vytřeštil oči. Uvědomil si, že roucho, které měl obrovitý muž na sobě, není černé, jako nosí Grolimové. "Co je to?" vykřikl. "Vy nejste Chandim! Vy jste -" Náhle zmlkl, když ho jedna Tothova mohutná tlapa popadla za hrdlo a zvedla z podlahy. Upustil pochodeň a začal se zmítat a kopat. Pak mu Toth téměř ledabylým pohybem sundal druhou rukou přílbu a několikrát jím udeřil hlavou o kamennou zeď chodby. Obrněný muž sebou zaškubal a pak bezvládně svěsil končetiny. Toth si nehybného přehodil přes rameno a vydal se znovu do schodů.

Silk seběhl zpátky dolů do chodby, sebral ocelovou přílbu a pohaslou pochodeň a vrátil se k ostatním. "Nikdy po sobě nezapomeň zahladit důkazy," pozeptal Tothovi. "Žádný zločin není dokonalý, dokud jsi po sobě neuklidil."

Toth se na něj zazubil.

Jak se blížili vrcholu schodiště, zjistili, že stupně pokrývá spadané listí, které sem nafoukal vítr zvenčí. Pavučiny visely v cárech jako zpuchřelé záclony a houpaly se ve větru, který sem se skučením vanul rozbitými okny.

Síň nad schodištěm byla zaneřáděná. Na podlaze se v hlubokých závějích válelo suché listí a dovádělo ve větru. Veliké a prázdné křídlové okno na konci chodby za nimi napůl zakrýval hustý břečťan, třásl se a šelestil v mrazivém nočním vánku, který vál z horských svahů. Dveře částečně zetlely a visely v kusech na zrezivělých pantech. Místnosti za nimi byly plné listí a prachu, nábytek a lůžkoviny už dávno padly za oběť tisícům generací podnikavých myší, které pátraly po měkkém materiálu na vystlání hnízd. Toth do jedné z těchto místností zanesl svého bezvládného zajatce, spoutal mu ruce a nohy a pak mu nacpal do úst roubík, aby nemohl ztropit žádný poplach, kdyby se probudil před svítáním.

"To světlo bylo na druhém konci domu, že?" otázal se Garion. "Co je v těch místech?1"

"Tam só obytné komnaty samotného Toraka," odpověděl Feldegast a nastavil svou malou svítilnu, aby vypouštěla slabý paprsek světla. "Též jeho trůn a sókromá kaple. Dokonce bech ti mohl okázat Torakovu sókromó ložnicu. Móžeš si zahopsat na jeho veliké posteli - nebo na tom, co z ní zbelo - jen tak, pro psinu, esli bes měl náladu."

"Myslím, že můžu žít i bez toho,"

Belgarat si mnul ušní lalůček. "Byl jsi tu nedávno?"

"Zhruba před šesti měsíci."

"Byl tu někdo?" zeptala se naléhavě Se'Nedra.

"Obávám sa, že nikoliv, můj malé drahóško. Belo tu pusto jak v hrobě."

"To bylo před tím, než sem Zandramas dorazila. Se'Nedro," připomnělají jemně Polgara.

"Proč sa ptáš, Belgarate?" řekl Feldegast.

"Nebyl jsem tu od Vo Mimbre," řekl Belgarat. zatímco kráčeli dál zaneřaděnou chodbou. "Tehdy byl dům poměrná zachovalý, ale Angarakové nejsou zrovna vyhlášení trvanlivostí svých staveb. Jak je zachovalá zdejší malta?"

"Drobí sa jak rok staré chleba."

Belgarat přikývl. "Myslel jsem si, že by to tak mohlo být," řekl. "Takže, jsme tu kvůli informacím, ne abychom tu válčili po chodbách."

"Ovšem jen pokud se neukáže, že ten člověk, co je tady, není Zandramas," opravil ho Garion. "Jestli tu s mým synem ještě je, začnu válku, vedle které bude Vo Mimbre vypadat jako vesnická rvačka."

"A já se postarám o každého, kdo mu proklouzne," dodala ohnivě Se'Nedra.

"Nemůžeš jim zchladit hlavy?" zeptal se Belgaral své dcery.

"Ne, za těchto okolností ne." odvětila. "Možná se dokonce rozhodnu, že se k nim sama připojím."

"Myslel jsem, že jsme alornskou stránku tvé povahy už více méně vymazali, Pol."

"To není ta stránka, která pravě mluvila, otče."

"Chci vám říci." pronesl Belgarat, "nebo jsem se alespoň snažil, než tu všichni začali napínat svaly, že je docela možné, že odtud budeme moci vyslechnout a možná i zahlédnout, co se děje v hlavní části paláce. Jestli je malta tak křehká, jak tvrdí Feldegast, nebude těžké najit - nebo udělat - pár malých skulinek v podlaze jedné z těchhle místností a zjistit, co potřebujeme vědět. Jestli tu Zandramas je, to je jedna věc a v tom případe se ní vypořádáme, jak uznáme za vhodné. Ale pokud jsou tam dole jen nějací Urvonovi Chandim a Strážci nebo potulná banda Menghových karandských fanatiků, zachytíme Zandramasinu stopu a půjdeme si po svých záležitostech, aniž bychom o sobč dávali vědět."

"To zní rozumně," přitakal Durnik. "Nemá žádný smysl, abychom se zaplétali do bojů, když to nebude nezbytné."

"Těší mě, že alespoň někdo v téhle krvelačné skupince má trochu zdravého rozumu." řekl starý muž.

"Ovšem, pokud tu Zandramas je," dodal kovář, "podniknu sám jisté kroky."

"Ty také?" zaúpěl Belgarat.

"Přirozeně. Konec konců, Belgarate, mám na to právo."

Procházeli dál listy zapadanou chodbou, kde ze stropu visely cáry pavučin a z rohů se ozývaly cupitavé šelesty.

Když míjeli veliké dvojité dveře, tak silné, že státe držely pohromadě, zdálo se. že si Belgarat na cosi vzpomněl. "Chci se sem podívat," zabručel. V okamžiku, kdy dveře otevřel, meč, který měl Garion jako vždy na zádech, sebou prudce škubnul, až svého pána málem porazil na podlahu. "Dědečku!" zajíkl se Garion. Natáhl se přes rameno, přičemž Orbu nařizoval, aby se krotil, a vytasil veliké ostří. Hrot se sklonil k podlaze a pak jím byl téměř vtažen do místnosti. "Byla tu." vydechl triumfálně.

"Cože?" zeptal se Durnik.

"Zandramas. Byla v téhle komnatě s Geranem."

Feldegast pootevřel přední stranu lucerny, aby do místnosti padlo více světla. Byla to knihovna, rozlehlá a klenutá. Od podlahy ke stropu stoupaly regály plné zapražených a tlejících knih a svitků.

"Takže tohle tu hledala," řekl Belgarat.

"Co to znamená, tohle?" otázal se Silk.

"Nějakou knihu. Tedy spíše nějaké proroctví." Tvář se mu zachmuřila. "Sleduje tu samou stopu jako já a tohle by docela dobře mohlo být jediné místo, kde mohla najít nezkomolený exemplář Ašabských proroctví."

"Och!" Se'Nedřin přidušený výkřik byl plný pohnutí. Třesoucí se rukou ukazovala na prachem pokrytou podlahu. Byly tam otisky nohou. Některé očividně pocházely od ženské obuvi, ale byly tu i jiné - docela malinké. "Bylo tu mé děťátko," řekla Se'Nedra hlasem, který neměl daleko k pláči, a pak tichounce zakvílela a začala vzlykat. "On - on už chodí," zaštkala, "a já nikdy neuvidím jeho první krůčky."

Polgarak ní přistoupila a vzala ji chlácholivě do náruče.

Garionovy oči se také naplnily slzami. Sevřel rukověť meče tak silně, že mu zbělaly klouby. Pocítil skoro nepřekonatelnou touhu rozbíjet a ničit.

Belgarat drtil kletby mezi zuby.

"Copak se stalo?" zeptal se ho Silk.

"To je hlavní důvod, proč jsem sem musel přijet," zaskřípěl stařec zuby. "Potřeboval jsem úplný opis Ašabských proroctví, a Zandramas mě předešla."

"Možná je tu ještě jeden."

"Ani náhodou. Pořád běží o kus přede mnou a na každém kroku pálí knihy. Pokud tu byl více než jeden opis, ujistila se, že se mi nedostane do rukou. To proto se tu zdržela tak dlouho - musela to tu skrz naskrz prohledat, aby měla jistotu, že má jediný exemplář." Dal se znovu do klení.

"Mohlo by tohle být nějak důležité?" řekl Eriond. Kráčel ke stolu, který byl na rozdíl od ostatních v místnosti oprášený a dokonce i naleštěný. V jeho přesném středu ležela kniha vázaná v černé kůži. Po každé její straně stál svícen. Eriond ji vzal do rukou. V tom okamžiku z jejích listů vypadl pečlivě složený kousek pergamenu. Mladík se sehnul, zvedl ho a přelétl ho očima.

"Co je to?" otázal se Belgarat.

"Vzkaz," odvětil Eriond. "Pro tebe." Podal svitek a knihu starému pánovi.

Belgarat si lístek přečetl. Náhle prudce zbledl a pak hned zrudl jako rak. Stiskl čelisti, až mu na tvářích a na krku naběhly žíly. Garion pocítil, jak se vůle starého čaroděje náhle vzedmula.

"Otče!" vyštěkla Polgara. "Vzpamatuj se! Víš, že tu nejsme sami!"

S nesmírným úsilím se ovládl, pak zmuchlal pergamen do kuličky a mrštil jím o podlahu tak prudce, že se odrazil vysoko do vzduchu a kutálel se přes celou místnost. Napřáhl ruku, ve které držel knihu, jako by ji chtěl poslat za pergamenem, ale pak si to zřejmé rozmyslel. Otevřel ji na náhodné stránce, párkrát zalistoval a pak se začal opět vztekat. Podal ji Garionovi. "Tumáš" řekl, "podrž to." Začal rázovat sem a tam. Tvář mál zlověstnou jako bouřkový mrak, potichu nadával a máchal kolem sebe rukama. Garion otevřel knihu a naklonil ji, aby na ni dopadalo světlo. Ihned viděl, co Belgarata tak rozzuřilo. Někdo z ní úhledně odstranil celé pasáže - ne jednoduše vytrhl, ale vyřízl břitvou nebo velice ostrým nožem. Garion také začal klít.

Silk zvědavě přešel místnost, zvedl pergamen a prohlédl si ho. Ztěžka polkl a chápavě si soptícího Belgarata prohlédl. "To jsou mi věci!" řekl.

"Co je tam napsáno?" zeptal se Garion,

"Myslím, že bychom se tvému dědečkovi měli na chvíli klidit z cesty," odvětil muž s tváří lasičky. "Bude mu asi trvat nějaký čas, než se zase začne ovládat."

"Prostě to přečti, Silku." řekla Polgara. "Nemusíš to komentovat."

Silk opět pohlédl na Belgarata, který teď stál na druhém konci knihovny a bušil pěstí do kamenné stěny. " Belgarate," četl, " Porazila jsem tě, stařečku. Nyní mířím na Místo, jež není více, ke konečnému střetnutí. Sleduj mě, jestli to dokážeš. Snad ti pomůže tahle kniha."

"Je to podepsané?" otázala se ho Samet.

"Zandramas," opáčil. "Kdo jiný?"

"To je opravdu urážlivé psaní," zabručel Sadi. Pohlédl na Belgarata, který v bezmocném vzteku nepřestával tlouci pěstí do steny. "Překvapuje mě, že to bere poměrně dobře - když uvážím všechny okolnosti."

"Ovšem dává nám to odpověď na spoustu otázek," řekla zamyšleně Samet.

"Jako například?" otázal se Silk.

"Lámali jsme si hlavu, jestli zde Zandramas ještě je. Očividně tomu tak není. Ani úplný idiot by nenechal Belgaratovi takový vzkaz a pak zůstal nablízku, aby mu padl do rukou."

"To je pravda." přikývl. "Takže potom tedy nemáme žádný důvod, abychom se tu zdržovali. Orb zase zachytil stopu, takže proč bychom jednoduše opět nevyklouzli z domu a nejeli za Zandramas?"

"Aniž bechom očíhli, kdo tu je?" namítl Feldegast. "Zmocňuje sa mňa zvědavost a hrozně nerad bech odsuď odjel, aniž bech ju upokojil."Pohlédl přes místnost na soptícího Belgarata. "Kromě teho bude eště řádnó chvilu trvat, než tuto náš starodávné přítel zkrotí svůj hněv. Meslím, že pudu na druhé konec chodbe a podívám sa, esli nenandu místečko, odkaď bech moh nahlédnót do spodního patra - prostě abech dostal odpovědi na někeré palčivé otázke, keré mňa sužujú." Přistoupil ke stolu a zapálil plamenem své lucerny jednu ze svící. "Nechtěl bes jít se mnó, princu Kheldare?" vyzval Silka.

Silk pokrčil rameny. "Proč ne?"

"Já půjdu také," řekl Garion. Podal knihu Polgaře a pak vyslal významný pohled k běsnícímu Belgaratovi. "Dokáže se s tím někdy vyrovnat?"

"Promluvím s ním, drahý. Nebuďte tam moc dlouho."

Přikývl a pak se Silkem a žonglérem tiše vyšli z knihovny.

Na druhém konci chodby byla místnost. Nebyla nijak zvlášť veliká a podél zdí stály police. Garion si pomyslel, že to kdysi bývala špižírna nebo komora na prádlo. Feldegast si zkoumavě prohlédl listím zaneřáděnou podlahu a pak zavřel dvířka lucerny.

V rozích a podél zdí se v silných vrstvách nakupilo listí, ale v nastalé tmě jím zespodu prosvitala slabá záře a doléhal šum hlasů.

"Můj staré a popudlivé přítel měl jak sa zdá pravdu," zašeptal Feldegast. "Vypadá to, že sa malta podél zdí úplně vedrolila. Néni nic snazšího než odhrabat listí a najít si příhodnó dírko na špehování. Poďme sa podívat, ať zjistíme, kdo sa usídlil v Domě Torakově."

Gariona se najednou zmocnil onen zvláštní pocit, když člověk prožívá něco, co se mu už kdysi dávno přihodilo. Stalo se to v paláci krále Anhega ve Val Alornu, když sledoval neobývaným horním podlažím muže v zeleném plášti, dokud nedošli na místo, kde vydrolená malta umožnila, aby k nim dolehly hlasy odspodu. Pak si vzpomněl ještě na cosi jiného. Když byli v Tol Honetu, neříkal tehdy Belgarat, že se většina události, ke kterým došlo, když stíhali Zedara a Orb, nejspíš přihodí znovu, protože všechno spěje k novému setkání Dítěte Světla a Dítčle Temnoty? Pokusil se ten pocit setřást, ale s pramalým úspěchem.

Opatrně odhrabali listy z praskliny, která probíhala podél protější zdi špižírny, a snažili se, aby žádný neshodili do síně pod sebou. Pak si každý z nich vybral výhodnou polohu, ze které se mohl pohodlně dívat a naslouchat.

Místnost, do které nahlíželi, byla velice rozlehlá. Na oknech visely potrhané závěsy a rohy byly plné pavučin. V železných kruzích na stěnách hořely čadivé pochodně a na podlaze ležela tlustá vrstva prachu a letitého nepořádku. Síň byla plná Grolimů v černých hábitech a spolu s nimi tam stálo několik nevzhledně oblečených Karandů a velký počet blýskavých Strážců Chrámu. Poblíž čelní stěny netrpělivá po psím způsobu posedávala početná smečka mohutných Torakových Ohařů, vyrovnaná jako oddíl vojáků. Před Ohaři stál temný oltář, který jevil stopy nedávného používání, a vedle něho po každé straně žhnoucí koš s dřevěným uhlím. Naproti se skvěl na vysoké podestě pozlacený trůn, za nimž visely husté, potrhané drapérie a obrovitá replika Torakovy tváře.

"To béval trůnní sál Spálené tváře, esli beste nevěděli," zašeptal Feldegast.

"To jsou Chandim, že?" zašeptal mu Garion místo odpovědi.

"Přesně tak - lidští i jako zvířata - spolu se svými hošíky v brnění. Poněkud mna udivuje, že sa Urvon rozhodl bývá v jednom domě spolu se svými psíky - i dyž nejlepší použití pro Ašabu asi vždycky béla bodá pro psa."

Bylo zřejmé, že lidé v sále něco očekávají, soudě podle nervozity, s jakou hleděli k trůnu.

Pak se zezdola rozezněl obrovitý gong a v zakouřeném vzduchu dlouho rezonoval.

"Na kolena!" nařídil zástupu v sále mohutný hlas. "Pokloňte se a vzdejte úctu novému bohu Angaraku!"

"Cože?" zašeptal Silk ohromeně.

"Dívé se a buď ticho!" vyštěkl Feldegast.

Zespoda dolehlo mohutné dunění bubnů, po kterém následovala břeskná fanfára. Zpuchřelé drapérie poblíž zlatého trůnu se rozestoupily a dovnitř vešel dvojitý zástup slavnostně oděných Grolimů. Zaníceně prozpěvovali, a to i poté, co shromáždění Chandim a Gardisté padli na kolena a Ohaři a Karandové je přikrčili k zemi a začali kňučet.

Dunění bubnů neustávalo. Vtom zpoza rozhrnutých závěsů vyšla majestátním krokem postava oblečená ve zlatě a s korunou na hlavé. Obklopovalaji aureola, ačkoliv Garion zřetelně cítil, že vůle, která svatozář udržovala, pocházela ze samotného zlatě oděného muže. Pak muž samolibě arogantním pohybem pozvedl hlavu. Jeho obličej byl poset skvrnami - některá místa měla barvu zdravé kůže a jiná byla ohavně smrtelně bledá. Ovšem co Garionovi zmrazilo všechnu krev nejvíce, byla skutečnost, že oči onoho muže byly očima naprostého šílence.

"Urvone!" vyjekl Feidegast a prudce se nadechl. "Ty flekatý spratku prašivého psa!" Po jeho zpěvavém přízvuku najednou nebylo ani stopy.

Přímo za mužem se skvrnitým obličejem přicházela jiná postava, s kápí nasazenou tak nízko do čela, že její tvář zůstala docela skrytá. Čerň, která ji obklopovala, nebyla obyčejnou černí grolimského roucha, ale zdálo se, jako by vycházela z postavy samotné, a Garion pocítil mrazivý děs, neboť vzduch kolem černého tvaru prostupovalo cosi jako absolutní zlo.

Urvon vystoupil na pódium a usadil se na trůně. Nepříčetné oči měl vyvalené a tvář strnulou ve výrazu majestátní pýchy. Stíny zahalená postava zaujala místo za jeho levým ramenem, nahnula se k jeho uchu a šeptala a šeptala.

Chandim, Strážci i Karandové se v trůnním sále stále váleli tváří v prachu, plazili se a kňučeli docela jako Ohaři, a poslední Torakův učedník se nadouval v ohnisku jejich posvátné bázně. Asi tucet Chandim v černých róbách se připlazilo po kolenou do popředí s pozlacenými truhlami a uctivě je položili na oltář vedle pódia. Když je otevřeli, Garion viděl, že jsou všechny po okraj plné rudého angarackého zlata a drahých kamenů.

"Tyto oběti těší mé zraky." prohlásil učedník na trůně ječivým hlasem. "Nechť také ostatní předstoupí a předloží své oběti novému bohu Angaraku."

Mezi Chandim projela zřejmá vlna zděšení a pak došlo k několika spěšným poradám.

Další oběti byly v obyčejných dřevěných krabicích, a když je otevřeli, ukázaly se jen oblázky a větvičky. Každý z Chandim. kteří nesli tuto truhlici, pokradmu odklidil jednu z pozlacených, když složil své břemeno na černý kámen.

Urvon se pásl očima na truhlách a bednách. Zjevně nedokázal rozeznat zlato a kamení. Řada kněží zatím přistupovala k oltáři, přičemž každý z nich na něj položil jeden dar a odklidil jiný, aby ho zase předal na konci řady.

"Velice jste mě potěšili, mí kněží." řekl Urvon svým vysoko posazeným hlasem, když ho fraška omrzela. "Vskutku jste k mým nohám položili bohatství cennější celých národů."

Zatímco Chandim, Karandové a gardisté opět vstávali, temná postava za Urvonovým ramenem nepřestávala šeptat.

"A nyní přijmu pána Menghu," oznámil šílenec, "nejoblíbenějšího z těch, kdož mi slouží, neboť mi přivedl tuto přátelskou bytost, jež mi vyjevila pravdu o mé vznešené božské podstatě." Ukázal na stín, který stál za ním.

"Povolejte pána Menghu, aby mohl vzdát poctu bohu Urvonovi a aby mohl být laskavě přijat novým bohem Angaraku." Hlas, který houkl rozkaz, byl dutý, jako by doléhal z hrobu.

Od dveří v zadní části sálu zazněla další fanfára a dutý hlas opět oznámil: "Všichni pozdravte Urvona, nového boha Angaraku. "Přichází pán Mengha, aby mu vzdal hold a zasedl s živoucím bohem k poradě."

Opět zavřeštěly trubky a pak se v široké uličce ve středu sálu objevil muž v grolimské černi. Když došel k oltáři, poklekl před šílencem na Torakově trůně.

"Pohleďte nyní do strašlivé tváře pána Menghy, nejoblíbenějšího služebníka boha Urvona, jenž se zakrátko stane prvním z jeho učedníků!" zaburácel dutý hlas.

Muž před oltářem se otočil a shodil kápi. aby odhalil svou tvář davu.

Garion sebou trhl a potlačil překvapené vyjeknutí. Muž, který stál před oltářem, byl Harakan.