Karel Jaromír Erben

KYTICE Z POVĚSTÍ NÁRODNÍCH
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Věštkyně

 

 Když oko vaše slzou se zaleje,
 když na vás těžký padne čas,
 tehda přináším větvici naděje,
 tu se můj věští ozve hlas.
 
 Nechtějte vážiti lehce řeči mojí,
 z nebeť přichází věští duch;
 zákon nezbytný ve všem světě stojí
 a vše tu svůj zaplatí dluh.
 
 Řeka si hledá konce svého v moři,
 plamen se k nebi temeni;
 co země stvoří, sama zase zboří:
 avšak nic nejde v zmaření.
 
 Jisté a pevné jsou osudu kroky,
 co má se státi, stane se;
 a co den jeden v své pochová toky,
 druhý zas na svět vynese.
 
 — — —
 
 Viděla jsem muže na Bělině vodě,
 praotce slavných vojvodů,
 an za svým pluhem po dědině chodě,
 vzdělával země úrodu.
 
 Tu přišli poslové od valného sněmu,
 a knížetem jest oráč zván,
 oblekli oděv zlatoskvoucí jemu,
 a nedoorán zůstal lán.
 
 Položil rádlo a propustil voly:
 „Odkud jste vyšli, jděte zpět!“
 a své bodadlo zarazil tu v poli,
 aby pučilo v list i květ.
 
 Pojala voly nedaleká hora —
 podnes ji značí vody rmut;
 a suchá holi lískovice kora
 vydala trojí bujný prut.
 
 A pruty vzkvětly a ovoce nesly:
 leč dospěl jenom jich jeden;
 druhé dva zvadly a ze stromu klesly,
 nevzkřísivše se po ten den.
 
 Slyšte a vězte — nejsouť marné hlasy,
 vložte je pilně na paměť:
 nastane doba, přijdou zase časy,
 kdež obživne i mrtvá sněť.
 
 Obě ty větve v ušlechtilém květu
 vzmohou se šíře, široce
 a nenadále ku podivu světu
 přinesou blahé ovoce.
 
 Tu přijde kníže ve zlatě a nachu,
 aby zaplatil starý dluh,
 a vyndá na svět ze smetí a prachu
 Přemyslův zavržený pluh.
 
 A z duté hory ven povolá voly
 i zase k pluhu přiděje
 a zanedbanou doorá tu roli
 a zlatým zrnem zaseje.
 
 I vzejde setí, jaře bude kvésti,
 bujně se zaskví zlatý klas:
 a s ním i vzejde země této štěstí
 a stará sláva vstane zas.
 
 — — —
 
 Viděla jsem skálu nad řekou se pnoucí,
 na skále Krokův zlatý hrad;
 okolo hradu květnatí palouci —
 kněžny Libuše květný sad.
 
 Pod hradem dole staveníčko milé —
 kněžnina lázeň na řece;
 viděla jsem kněžnu tváři ušlechtilé,
 ve stříbroskvoucím obleče.
 
 Na prahu stála zmilené své lázně,
 patřila v smutný říční proud;
 četla tam slova naděje i bázně:
 své milé země tajný soud.
 
 „Vidím požáry a krvavé boje,
 ostrý meč tebe probode,
 vidím tvou bídu, pohanění tvoje;
 však nezoufej, můj národe!“
 
 Tu jí dvě panny, stojíce po boku,
 zlatou kolébku podaly;
 políbila ji a v bezedném toku
 ji potopila v podskalí.
 
 Slyšte a vězte slova Libušina —
 já slyšela její věští hlas:
 „Tuto spočívej, lůžko mého syna,
 až povolám tě někdy zas!
 
 Z temného lůna hlubokého moře
 povstane nový, mladý svět;
 široké lípy v mém otcovském dvoře
 ponesou zase vonný květ.
 
 Smutné osení vzkřísí těžký příval,
 z noci se zrodí jasný den:
 a národ, kterýž prve slavný býval,
 ten bude opět oslaven.
 
 Tehda na světlo ze propasti řeky
 zlatá kolébka vyplyne,
 a země spása, souzená před věky,
 na ní co dítko spočine.“
 
 — — —
 
 Viděla jsem tebe, lůžko blahosvaté,
 znám tebe již, má hvězdo, znám,
 však to mi ještě klidnou (...)
(......)