Karel Jaromír Erben

KYTICE Z POVĚSTÍ NÁRODNÍCH
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Svatební košile

 

 Již jedenáctá odbila,
 a lampa ještě svítila,
 a lampa ještě hořela,
 co nad klekadlem visela.
 
 Na stěně nízké světničky
 byl obraz boží rodičky,
 rodičky boží s děťátkem,
 tak jako růže s poupátkem.
 
 A před tou mocnou světicí
 viděti pannu klečící:
 klečela, líce skloněné,
 ruce na prsa složené;
 slzy jí z očí padaly,
 čelem se ňádra zdvihaly.
 A když slzička upadla,
 v ty bílé ňádra zapadla.
 
 "Žel bohu, kde můj tatíček?
 Již na něm roste trávníček!
 Žel bohu, kde má matička?
 Tam leží - podle tatíčka!
 Sestra do roka nežila,
 bratra mi koule zabila.
 
 Měla jsem, smutná, milého,
 život bych dala pro něho!
 Do ciziny se obrátil,
 potud se ještě nevrátil.
 Do ciziny se ubíral,
 těšil mě, slzy utíral:
 "Zasej, má milá, zasej len,
 vzpomínej na mne každý den,
 první rok přádla hledívej,
 druhý rok plátno polívej,
 třetí košile vyšívej:
 až ty košile ušiješ,
 věneček z routy poviješ."
 
 Již jsem košile ušila,
 již jsem je v truhle složila,
 již moje routa v odkvětě,
 a milý ještě ve světě,
 ve světě šírém, širokém,
 co kámen v moři hlubokém.
 Tři léta o něm ani sluch
 živ-li a zdráv - zná milý bůh!
 
 "Maria, panno přemocná,
 ach budiž ty mi pomocna:
 vrať mi milého z ciziny,
 květ blaha mého jediný;
 milého z ciziny mi vrať -
 aneb život můj náhle zkrať:
 u něho život jarý květ -
 bez něho však mě mrzí svět.
 Maria, matko milosti,
 buď pomocnicí v žalosti!"
 
 Pohnul se obraz na stěně -
 i vzkřikla panna zděšeně;
 lampa, co temně hořela,
 prskla a zhasla docela.
 Možná, žeť větru tažení,
 možná i - zlé že znamení!
 
 A slyš, na záspí kroků zvuk
 a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk!
 "Spíš, má panenko, nebo bdíš?
 Hoj, má panenko, tu jsem již!
 Hoj, má panenko, co děláš?
 A zdalipak mě ještě znáš,
 aneb jiného v srdci máš?"
 
 "Ach můj milý, ach pro nebe,
 tu dobu myslím na tebe;
 na tě jsem vždycky myslila,
 za tě se právě modlila!"
 
 "Ho, nech modlení - skoč a pojď,
 skoč a pojď a mě doprovoď;
 měsíček svítí na cestu:
 já přišel pro svou nevěstu."
 
 "Ach proboha, ach co pravíš?
 Kam bychom šli - tak pozdě již!
 Vítr burácí, pustá noc,
 počkej jen do dne - není moc."
 
 "Ho, den je noc, a noc je den -
 ve dne mé oči tlačí sen!
 Dřív než se vzbudí kohouti,
 musím tě za svou pojmouti.
 Jen neprodlévej, skoč a pojď,
 dnes ještě budeš moje choť!"
 
 Byla noc, byla hluboká,
 měsíček svítil z vysoka
 a ticho, pusto v dědině,
 vítr burácel jedině.
 
 A on tu napřed - skok a skok,
 a ona za ním, co jí krok.
 Psi houfem ve vsi zavyli,
 když ty pocestné zvětřili;
 a vyli, vyli divnou věc:
 žetě nablízku umrlec!
 
 "Pěkná noc, jasná - v tu dobu
 vstávají mrtví ze hrobů,
 a nežli zvíš, jsou tobě blíž -
 má milá, nic se nebojíš?"
 
 "Což bych se bála? Tys se mnou,
 a oko boží nade mnou. -
 Pověz, můj milý, řekni přec,
 živ-li a zdráv je tvůj otec?
 Tvůj otec a tvá milá máť,
 a ráda-li mě bude znáť?"
 
 "Moc, má panenko, moc se ptáš,
 jen honem pojď - však uhlídáš.
 Jen honem pojď - čas nečeká,
 a cesta naše daleká.
 Co (...)
(......)