Karel Jaromír Erben

KYTICE Z POVĚSTÍ NÁRODNÍCH
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Záhořovo lože

 

I

 Šedivé mlhy nad lesem plynou,
 jako duchové vlekouce se řadem;
 jeřáb ulétá v krajinu jinou —
 pusto a nevlídno ladem i sadem.
 Vítr od západu studeně věje
 a přižloutlé listí tichou píseň pěje.
 Známá tě to píseň; pokaždéť v jeseni
 listové na dubě šepcí ji znova:
 ale málokdo pochopuje slova,
 a kdo pochopí, do smíchu mu není.
 
 Poutníče neznámý v hábitě šerém,
 s tím křížem v ruce na dlouhé holi
 a s tím růžencem — kdo jsi ty koli,
 kam se ubíráš nyní podvečerem?
 Kam tak pospícháš? Tvá noha bosa,
 a jeseň chladná — studená rosa:
 zůstaň zde u nás, jsme dobří lidi,
 dobrého hosta každý rád vidí. —
 
 Poutníče milý! — Ne tys ještě mladý,
 ještě vous tobě nepokrývá brady
 a tvoje líce jako pěkné panny —
 ale co tak bledé a smutně zvadlé,
 a tvoje oči v důlky zapadlé!
 Snad je ve tvém srdci žel pochovaný?
 Snad že neštěstí tvé tělo svíží
 lety šedivými dolů k zemi níží?
 
 Mládenče pěkný, nechoď za noci,
 možné-li, budem rádi ku pomoci,
 a přinejmenším snad potěšíme.
 Jen nepomíjej, pojď, pohov tělu:
 není bez léku nižádného želu
 a mocný balzám v důvěře dříme. —
 
 Nic neslyší, neví, ani oko zvedne,
 není ho možné ze snů vytrhnouti!
 A tam již zachází v chrastině jedné:
 pánbůh ho posilň na jeho pouti!
 

II

 Daleké pole, široké pole,
 předlouhá cesta přes to pole běží,
 a podle cesty pahorek leží,
 a dřevo štíhlé stojí na vrchole:
 štíhlá to jedlice — však beze snětí,
 jen malá příčka svrchu přidělána
 a na té příčce přibitý viděti rozpjatý obraz Krista Pána.
 Hlavu krvavou vpravo nakloňuje,
 ruce probité roztahuje v šíři:
 v dvě světa strany jimi ukazuje,
 v dvě strany protivné, jako cesta míří:
 pravou na východ, kde se světlo rodí,
 levou na západ, kde noc vojevodí.
 Tam na východě nebeská je brána,
 tam u věčném ráji bydlí boží svatí;
 a kdo dobře činí, čáka jemu dána,
 že se tam s nimi té bude radovati.
 Ale na západě jsou pekelná vrata,
 tam plane mořem síra i smola,
 tam pletou ďáblové, zlá rota proklatá,
 zlořečené duše v ohnivá kola.
 Vpravo, Kriste Pane, tam dej nám dospěti,
 však od levice vysvoboď své děti!
 
 Tu na tom pahorku leže na kolenou
 náš mladý poutník v ranním světla kmitu,
 okolo kříže ruku otočenou,
 vroucně objímá dřevo beze citu.
 Brzy cos šepce, slzy roně z oka,
 brzy zase vzdychá — těžce, zhluboka. —
 
 Takto se loučí od své drahé panny
 mládenec milý v poslední době,
 ubíraje se v cizí světa strany,
 ani pak věda, sejdou-li se k sobě;
 ještě poslední vroucí obejmutí,
 ještě políbení jako plamen žhoucí:
 již měj se tu dobře, dívko přežádoucí,
 chvíle nešťastná pryč odtud mne nutí! —
 
 Tvář jako stěna, pohledění ledné,
 ale v srdci plamen zhoubný, divoký,
 náhle se poutník ze země zvedne
 a k západu rychlé zaměří kroky. —
 
 Brzy potom zmizel v hustém lesa proutí:
 pánbůh ho potěš na jeho pouti!
 

III

 Stojí, stojí skála v hlubokém lese,
 podle ní cesta v habrovém houští,
 a na té skále dub velikán pne se,
 král věkovitý nad věčnou poutí:
 k nebesům holé vypínaje (...)
(......)