Karel Jaromír Erben

KYTICE Z POVĚSTÍ NÁRODNÍCH
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Vodník

 

I

 Na topole nad jezerem
 seděl vodník pod večerem:
 "Sviť, měsíčku, sviť,
 ať mi šije niť.
 
 Šiju, šiju si botičky
 do sucha i do vodičky:
 sviť, měsíčku, sviť,
 ať mi šije niť.
 
 Dnes je čtvrtek, zejtra pátek -
 šiju, šiju si kabátek:
 sviť, měsíčku, sviť,
 ať mi šije niť.
 
 Zelené šaty, botky rudé,
 zejtra moje svatba bude:
 sviť, měsíčku, sviť,
 ať mi šije niť."
 

II

 Ráno, raníčko panna vstala,
 prádlo si v uzel zavázala:
 "Půjdu, matičko, k jezeru,
 šátečky sobě vyperu."
 
 "Ach nechoď, nechoď na jezero,
 zůstaň dnes doma, moje dcero!
 Já měla zlý té noci sen:
 nechoď, dceruško, k vodě ven.
 
 Perly jsem tobě vybírala,
 bíle jsem k tobě oblíkala,
 v sukničku jako z vodních pěn:
 nechoď, dceruško, k vodě ven.
 
 Bílé šatičky smutek tají,
 v perlách se slzy ukrývají,
 a pátek nešťastný je den,
 nechoď, dceruško, k vodě ven." -
 
 Nemá dceruška, nemá stání,
 k jezeru vždy ji cos pohání,
 k jezeru vždy ji cos nutí,
 nic doma, nic jí po chuti. -
 
 První šáteček namočila -
 tu se s ní lávka prolomila,
 a po mladičké dívčině
 zavířilo se v hlubině.
 
 Vyvalily se vlny zdola,
 roztáhnuly se v širá kola;
 a na topole podle skal
 zelený mužík zatleskal.                
 

III

 Nevesely, truchlivy
 jsou ty vodní kraje,
 kde si v trávě pod leknínem
 rybka s rybkou hraje.
 
 Tu slunéčko nezahřívá,
 větřík nezavěje:
 chladno, ticho - jako žel
 v srdci bez naděje.
 
 Nevesely, truchlivy
 jsou ty kraje vodní;
 v poloutmě a v polousvětle
 mine tu den po dni.
 
 Dvůr Vodníkův prostranný,
 bohatství v něm dosti:
 však bezděky jen se v něm
 zastavují hosti.
 
 A kdo jednou v křišťálovou
 bránu jeho vkročí,
 sotva ho kdy uhlédají
 jeho milých oči. -
 
 Vodník sedí mezi vraty,
 spravuje své sítě
 a ženuška jeho mladá
 chová malé dítě.
 
 "Hajej, dadej, mé děťátko,
 můj bezděčný synu!
 Ty se na mne usmíváš,
 já žalostí hynu.
 
 Ty radostně vypínáš
 ke mně ručky obě:
 a já bych se radš viděla
 tam na zemi v hrobě.
 
 Tam na zemi za kostelem
 u černého kříže,
 aby má matička zlatá
 měla ke mně blíže.
 
 Hajej, dadej, synku můj,
 můj malý Vodníčku!
 Kterak nemám vzpomínati
 smutná na matičku?
 
 Starala se ubohá,
 komu vdá mne komu?
 Však ani se nenadála,
 vybyla mne z domu!
 
 Vdala jsem se, vdala již,
 ale byly chyby:
 starosvati - černí raci,
 a družičky - ryby!
 
 A můj muž - bůh polituj! -
 mokře chodí v suše
 a ve vodě pod hrnéčky
 střádá lidské duše.
 
 Hajej, dadej, můj synáčku
 s zelenými vlásky!
 Nevdala se tvá matička
 ve příbytek lásky.
 
 Obluzena, polapena
 v ošemetné sítě,
 nemá žádné zde radosti
 leč tebe, mé dítě!" -
 
 "Co to zpíváš, ženo má?
 Nechci toho zpěvu!
 Tvoje píseň proklatá
 popouzí mne k hněvu.
 
 Nic nezpívej, ženo má,
 v těle žluč mi kyne:
 sic učiním rybou tebe
 jako mnohé jiné!" -
 
 "Nehněvej se, nehněvej,
 Vodníku, můj muži!
 Neměj za zlé rozdrcené,
 zahozené růži.
 
 Mladosti mé jarý štěp
 přelomil jsi v půli:
 a nic jsi mi po tu dobu
 neučinil k vůli.
 
 Stokrát jsem tě (...)
(......)