Karel Jaromír Erben

VYBRANÉ BÁJE A POVĚSTI NÁRODNÍ JINÝCH VĚTVÍ SLOVANSKÝCH
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

96. Vlčice

Byl jeden zakletý mlýn, i nemohl v něm nikdo zůstávat, proto že do něho vždycky přicházela nějaká vlčice. Jednou přišel do toho mlýna nějaký voják na nocleh. I udělal ve světnici oheň a šel potom na půdu, vyvrtal nebozezem ve stropě díru a díval se dolů do světnice. Tu přišla nějaká vlčice a hledala po mlýně, kde by co našla k jídlu. A když nenašla ničehož, šla tam k ohni a řekla: „Kůže dolů! kůže dolů! kůže dolů!“ Na to se otřásla, a kůže s ní spadla; pak tu kůži vzala a pověsila ji na hřebík, a z té vlčice udělala se dívka. Ta dívka šla k ohni a tam usnula. Tehdy on sešel s půdy dolů, vzal kůži a pevně ji přibil na mlýnské kolo; potom vešel do mlýna k tomu děvčeti a vykřikl: „Dobré jitro, panenko! jak je?“ A ona začala volat: „Kůže na mě! kůže na mě! kůže na mě!“ Ale kůže dolů nemohla, proto že byla přibita. Ti dva pak se vzali a měli spolu dvě děti. Potom starší syn nějak se dověděl, že jeho matka je vlčice, i řekl jí: „Hej, mámo, mámo! slyšel jsem, že jste vlčice!“ A matka mu odpověděla: „Co to žvastáš? jak můžeš mluvit, že jsem já vlčice?“ — Jednou šel otec těch dětí na pole orat, a syn jeho řekl: „Táto, já půjdu taky s vámi!“ — „Pojď!“ řekl otec. Když přišli na pole, ptal se syn otce: „Táto! jest-li pak pravda, že je naše matka vlčice?“ Otec řekl: „Pravda.“ — „A kde je ta kůže ?“ tázal se syn. — „Tam je na mlýnském kole.“ Jak mile syn přišel domů, tu hned povídá matce: „Mámo, mámo! vy jste vlčice, a já vím, kde je vaše kůže.“ — „A kde je moje kůže?“ otázala se ho matka. A on řekl: „Tam na mlýnském kole.“ Na to mu řekla matka: „Děkuji ti, synáčku, že’s mě vysvobodil!“ Potom odešla a nikdy pak už ani sluchu o ní nebylo.

97. Milutín

Jeden člověk měl dvě děti, synka a dcerku. Ten člověk chtěl, aby mu děti vždy ráno vypravovaly, co se jim v noci zdálo. Dceruška to taky vždycky činila, ale synáček nechtěl; bálť se vypravovat, co se mu zdálo každou noc (a co se potom taky přihodilo): že totiž jednoho krále zabil a jednoho hraběte dceru si vzal za manželku, a že se stal králem toho království, kde zabil toho krále. I rozhněval se otec, rozličně se domýšleje, proč nechce svých snů povědít; až jej vyvedl ven a podlé cesty jej počal bít, tak že chlapec žalostně plakal. I šel tudy nějaký hrabě a slyše pláč toho dítěte, poslal služebníka svého k tomu člověku, aby mu řekl, aby ho nebil, ale co mu za něj dá, že si ho vezme s sebou. A člověk mu odpověděl, aby si ho jen vzal, že ho nechce vidět. Tehdy hrabě si ho vzal, a přivedl domů. I měl ten hrabě taky dcerušku, která si toho chlapce velmi oblíbila. A ten hrabě taky měl takový obyčej, že mu děti musily povídat, co se jim zdálo. Ale chlapec mu toho nikdy nechtěl oznámit, a zdávalo se mu zase to, jako když byl doma u svého otce. Tehdy hrabě se rozhněval a dal na zahradě vystavěti věž, a toho chlapce dal do té věže zazdit, tak aby mu tam nikdo nemohl dávat jíst a světlo aby k němu nemohlo. Ale dceři jeho líto bylo toho chlapce, i šla k zedníkům a slíbila jim mnoho peněz, jen (...)

(......)