Karel Jaromír Erben

VYBRANÉ BÁJE A POVĚSTI NÁRODNÍ JINÝCH VĚTVÍ SLOVANSKÝCH
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Polské

14. O králevici Nenadálkovi

Byl král a královna; tři léta už spolu žili a přece neměli dětí, oba se proto soužili. Přihodilo se jednou, že král musil prohlížet svou zemi; rozloučil se proto s královnou, vyjel, a již přes osm měsíců nebyl doma. Koncem devátého měsíce vracel se král z cesty po kraji a byl už blízko svého sídelního města; jel pustým polem v největším úpalu, i zachtělo se mu tak pít, že rozeslal sluhy kolkolem, aby někde vyhledali vody a hned mu to oznámili. Sluhově rozběhli se na různé strany, celou hodinu marně hledali, a vrátili se ke králi s nepořízenou. Žíznivý král rozhodl se, sám celé pole křížem krážem projet, nevěře, že by tu nikde nebylo pramene; jel, a tu na rovině, na které před tím vody nebylo, náhle viděl studni s docela novým roubením; byla až po samý okraj plná pramenité vody, a v prostředku plove stříbrný koflík se zlatým ouškem. Král hned seskočil s koně, levou rukou se opřel o roubení a pravou sáhl po koflíku; ale koflík jakoby byl živý a měl oči, rychle odskočil stranou a plove dál; král klekl a začal ho lovit pravou i levou rukou, ale on se tak vykrucoval a uhýbal, že král, když ho nemohl popadnout jednou rukou, chtěl ho chytit oběma, ale jen po něm sáhl a koflík jako rybka se potopil a znovu potom na vrch vyploval. „U čerta,“ pomyslil si král, „nevím si rady s tím koflíkem, však já se obejdu bez něho!“ Naklonil se k vodě čisté jako křišťál a chladné jako led, žízeň ho pálila i začal píti. Při tom se jeho po pás dlouhá brada ponořila do vody. Když uhasil žízeň, chce vstát... něco ho drží za bradu a nechce pustit. Trhl sebou jednou, dvakrát, nic naplat, i vykřikl hněvivě: „Kdo tam? Pusť!“ — „To já, král podzemní, Kościéj nesmrtelný! a nepustím tě, dokud mi nedaruješ, cos doma nevědomky zanechal, a co při návratu nenadále najdeš.“ Pohlédne král do hluboké studně — a hle, tam hlava ohromná, jako džber, se zelenýma očima, s hubou po uši roztaženou, drží krále za bradu sáhodlouhým, jakoby račím klepetem a taškářsky se směje. Král si pomyslil, že věc, o které před odjezdem nevěděl a které se při návratu nenaděje nemůže být velké ceny, i řekl tomu zjevení: „Dám!“ Zjevení smíchy prsklo, blýsklo očima, zmizelo a s ním zmizela studně, voda, roubení i koflík, král zas klečel nahoře u lesa, na suchoučkém písku, a nic víc nebylo. Král vstal, pokřížoval se, vyskočil na koně, dohonil svou družinu a jel dále.

Asi za týden nebo za dva přijel král do svého sídelního města; zástupy lidu ho přišly uvítat, slavně vjede na zámecké nádvoří a vstoupí na chodbu. Na chodbě stojí královna a čeká, u prsou drží peřinku a na ní se hýbe dítě v plénkách, krásné jako měsíček. Král pochopil. bolestně vzdychl a řekl si v duchu: „Hle, to jsem tedy nevědomky nechal doma a nenadále nalezl,“ a hořce, hořce zaplakal; všichni se divili, ale nikdo si netroufal ptát se po příčině. Král vzal děťátko-nemluvňátko na ruku a dlouho se díval v jeho nevinné tvářičky, pak sám je donesl do paláce, položil do kolébky a utajiv v sobě (...)

(......)