Karel Jaromír Erben

VYBRANÉ BÁJE A POVĚSTI NÁRODNÍ JINÝCH VĚTVÍ SLOVANSKÝCH
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

32. Ivánek a věďma

Byl jednou člověk a žínka a u nich syn Ivánek. Tak ten Ivánek: „Tati, tati, udělej mi člunek! Půjdu ryby lovit a budu vás živit.“ A on mu ho udělal. Tak Ivánek jde, naloví rybiček a tak živí otce i matku. A jak přijde obědní hodina, tak matka donese mu oběd — a přijde k břehu a volá ho:

 

„Ivánku, synku,

zlatý můj člunku,

a stříbrné veslíčko,

pluj ke mně,

moje srdíčko!“

 

Ivánek ji zpozoruje: „Blíže, blíže, člunečku ku břehu! To je moje matička!“ Tu připluje a odevzdá rybku a sám pojí a vypluje znovu.

Ale věďma zazáviděla, že ten člověk a ta žínka mají takové dítě, a začala jim všeliké neplechy tropit. Brzo se udělají u nich na louce kopky, brzo dvůr zaplete křížem krážem nitkami, brzo koňskou hlavu, lebku, položí na práh, brzo moukou obsype, nebo krví růžek chaty pomaže. A oni modlí se k Bohu a pamatují na mrtvé a tak jim všechno to nic neškodí. A tu: „Počkejte!“ praví, a přišla na břeh a volá Ivánka:

 

„Ivánku, synku,

zlatý můj člunku

a stříbrné veslíčko,

pluj ke mně,

moje srdíčko!“

 

Pozná Ivánek, že to takový hrubý hlas: „Dále, člunečku, dále od břehu! To není moje matička!“ Tu věďma šla ke kováři: „Kováři! Kováři! Ukovej mi takový tenounký hlásek, jako má Ivánkova matička.“ On jí ukoval. Ona pak přišla ku břehu:

 

„Ivánku, synku,

zlatý můj člunku

a stříbrné veslíčko,

pluj ke mně,

moje srdíčko!“

 

Připlul, a ona ho uchopila a do železného míšku s ním a pak nesla si ho až domů. Přišla ke dveřím: „Miláčku — Olenko, otevři!“ Miláček — Olenka otevřela. Ona vzala bělounkou košilenku, kalhotky Ivánkovi oblékla, paličku dala i oříšky. On louská paličkou a jí. A tu praví zmije potichu Milence — Olence: „Zatop,“ praví, „v peci, a vsaď ho do pece, a zavři, a pokliď tady čisťounce, a já půjdu pro hosti!“ A šla. Milenka — Olenka zatopila v peci a lopatu připravila. „Sedni si,“ praví, „Ivánku na lopatu.“ On položí nožku. „Ne tak!“ praví. On položí ručku. „Ne tak!“ praví. „A sedni,“ praví, „sama a nauč mě, jak si sednout.“ A jak jen si sedla, Ivan chytne lopatu a do pece. Tak ona tam se uškvařila. Zastrčí pec dvířky a zamaže. Poklidiv v chatě, sám odešel, chatu zavřel a vlezl na převysoký javor. A věďma je tu a jde s hosty. „Milenko — Olenko! Otevři!“ — Ticho. — „Milenko — Olenko, otevři! Běda! není Milenky — Olenky. Šla snad na táčky.“ Šla a sama otevřela. Hosti usedli si za stůl. Ona vyndala z pece a jedí. Napili se dobře, vyšli na dvůr a houpají se: „Pokývám se, pohoupám se, Ivánkova masíčka (...)

(......)