Karel Jaromír Erben

DEVATERO POHÁDEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Tak svět odplácí

Jednou nesl sedlák z lesa dříví, a chtěje si odpočinout, hodil dříví na zem a usedl na kámen. Vtom slyší nedaleko z jámy nářek: „Ach člověče! smiluj se, odval kámen, ať nezahynu; vysvoboď mě, a já ti tak odplatím, jak nejlépe svět odplácí.“

Člověk odvalil kámen a z jámy vylezl veliký had, svinul se v kolečko, vymrštil se vzhůru a řekl: „Věz člověče, že jsem já Jaza; připrav se, musíš umřít.“

Člověk se ulekl velmi, a naříkaje vytýkal hadovi nevděkem: „Zdali jsi mne nevolal na pomoc? zdali jsem ti nezachoval života?“

„Ovšem,“ řekl had; „avšak nečiním, než co jsem slíbil, totiž odplatit tobě tak, jako svět odplácí.“

I zůstali konečně na tom, aby tu rozepři jiní rozsoudili, a co soudce vyřkne, při tom aby zůstalo.

Šli spolu hledat soudce a nalezli na jednom místě starého psa ke plotu přivázaného. „Jak se máš? věrný strážce domu!“

„Jak vidíte.“

„Buď dobrotiv a rozsud nás, máme spolu rozepři:“ A sedlák vypravoval jemu celou svou příhodu. „Takli to bylo?“ tázal se potom pes hada.

„Tak,“ odpověděl had.

„Člověče!“ řekl pes, „musíš umřít, neb takto skutečně svět odplácí. Když jsem já byl mlád, byl jsem miláčkem svého pána; beze mne nebylo lovu, já naplňoval pánovu kuchyň zvěřinou; pán chodit v liščinách i vlčinách, kterých já nalovil. Později hlídal jsem domu jeho před zloději; pán měl mě rád, dávali mu za mě kočár i s koňmi, a přece mne neprodal. A nyní, když jsem už stár a nemocen, když už se ani hýbat ani štěkat nemohu, vyvedli mě sem a přivázali ke plotu, aby mě ras zabil. Takhle svět odplácí!“

Ubohý sedlák vida, že ztratil při, prosil tovaryše svého, aby jiného soudce vyhledali, a had i k tomu svolil. 'I šli spolu roklinami a lesinami, a našli na jednom místě starého bídného koně, měl hlavu svislou, boky vpadlé jako deska a hovadice mouchy celé tělo mu pokryly, štípajíce jej; neměl ani tolik síly, co by je odehnal. „Jak se máš, šlechetné zvíře?“

„Jak vidíte.“

I prosili ho, aby je rozsoudil a doložili, že sedlák už u jednoho soudce propadl, Kůň vyslyšev trpělivě jich rozepři, dal taky hadovi za právo, řka, že takto svět odplácí. „Když jsem já byl mlád,“ povídá, „uměl jsem všelijaké pěkné věci; když mě vyvedli ze stáje, všeckni hosté mi se divili. Nad to pak nosíval jsem pána svého na vojně, a nejednou jsem jemu svou rychlostí zachoval život i ke slávě mu dopomohl. Proto mě taky dva lidé tehdáž obsluhovali, každý den dvakráte mě česali, nejpěknější oves i seno mi (...)

(......)