F. Scott Fitzgerald
překlad: Lubomír Dorůžka

VELKÝ GATSBY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola IX

Dnes po dvou letech si vzpomínám na zbytek dne, na onu noc a na příští den jenom jako na nekonečnou přehlídku policie, fotografů a novinářů, kteří procházeli Gatsbyho domovními dveřmi. V hlavní bráně byl natažen provaz a stál tam strážník, který udržoval zvědavce za ním, ale kluci přišli brzy na to, že se mohou dostat dovnitř přes můj dvorek, a tak se jich pořád několik kupilo s otevřenými ústy kolem bazénu. Někdo, vyznačující se rozhodným chováním, snad detektiv, použil výrazu „šílenec“, když se toho odpoledne sklonil nad Wilsonovo tělo, a nahodile autoritativní přízvuk jeho hlasu udal tón novinovým zprávám příštího rána.

Většina těch zpráv byla jako zlý sen – samá grotesknost, dohady, senzacechtivost a nepravda. Když po Michaelisově svědectví vyšlo při vyšetřování najevo, z čeho Wilson svou ženu podezíral, myslel jsem, že celou historku budou brzy servírovat jako pikantní paskvil – ale Catherine, která mohla říct bůhvíco, neřekla ani slovo. Ukázala v tomto směru překvapující dávku charakteru – dívala se na vyšetřujícího úředníka zpod poopraveného obočí rozhodnýma očima a přísahala, že její sestra Gatsbyho nikdy neviděla, že její sestra byla se svým mužem dokonale šťastna, že její sestra se nikdy do ničeho nenamočila. Přesvědčila o tom sama sebe a plakala do kapesníku, jako by už jen pouhá taková domněnka byla víc, než může snést. A tak z Wilsona udělali prostě člověka „pomateného zármutkem“, aby případ mohl zůstat co nejjednodušší. A tím to skončilo.

Ale tato část celé záležitosti se zdála vzdálená a nepodstatná. Já se octl na Gatsbyho straně, a sám. Od chvíle, kdy jsem telefonoval zprávu o katastrofě do vesnice Západní Vejce, byl každý dohad o něm a všechny praktické otázky adresovány mně. Ze začátku mě to překvapilo a zmátlo; potom, když už ležel ve svém domě a nehýbal se, nedýchal ani nemluvil, vzrůstal ve mně každou hodinu pocit, že jsem za to zodpovědný já, protože nikdo jiný se o to nezajímal – to jest nezajímal tím intenzívním osobním zájmem, na nějž má na konci života každý nějaké neurčité právo.

Zatelefonoval jsem Daisy půl hodiny potom, co jsme ho našli, zavolal jsem jí instinktivně a bez váhání. Ale ona i Tom odjeli pryč brzy odpoledne a vzali si s sebou zavazadla.

„Nenechali adresu?“

„Ne.“

„Neříkali, kdy se vrátí?“

„Ne.“

„Nemáte ponětí, kde jsou? – Jak bych je mohl stihnout?“

„Nevím. Nemohu říct.“

Chtěl jsem pro něho někoho získat. Chtěl jsem jít do pokoje, kde ležel, a ujistit ho: „Seženu pro vás někoho, Gatsby, nebojte se. Jenom mi věřte, a já vám někoho seženu –“

Jméno Meyera Wolfsheima nebylo v telefonním seznamu. Sluha mi dal jeho adresu do kanceláře na Broadwayi a já zavolal informace, ale když jsem dostal číslo, bylo už dávno pět pryč a telefon nikdo nebral.

„Zazvoníte tam, prosím, ještě jednou?“

„Zvonila jsem tam třikrát.“

„Je to velmi důležité.“

„Lituji. Obávám se, že tam nikdo není.“

Vrátil jsem se do přijímacího pokoje a na chvíli jsem myslel, že všichni ti lidé (...)

(......)