F. Scott Fitzgerald
překlad: Lubomír Dorůžka

VELKÝ GATSBY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola V

Když jsem přijel tu noc domů na Západní Vejce, na chvilku jsem se polekal, že mi hoří dům. Byly dvě hodiny a celé zákoutí poloostrova tonulo v záři světla, které neskutečně dopadalo na křoviny a tenkými záblesky klouzalo do dálky po drátech podél silnice. Když jsem zahnul za roh, uviděl jsem, že je to Gatsbyho dům, osvětlený od sklepa až po střechu.

Nejdřív jsem myslel, že zase pořádá nějaký večírek, nějakou divokou hostinu, která vyvrcholila hrou na sardinky nebo na schovávanou po celém domě. Ale nebylo slyšet ani hlesu. Jenom vítr ve stromech, který foukal do drátů a v jehož poryvech světla zhasínala a zase se rozsvěcovala, jako kdyby dům mrkal do temnoty. Když můj taxík odsupěl, uviděl jsem Gatsbyho, jak jde ke mně přes trávník.

„U vás to vypadá jako na světové výstavě,“ řekl jsem.

„Opravdu?“ nepřítomně obrátil oči ke svému sídlu. „Jenom jsem letmo prohlížel některé pokoje. Pojďte, pojedeme na Coney Island, kamaráde. V mém voze.“

„Je už moc pozdě.“

„Tak co kdybychom se vykoupali v bazénu? Celé léto jsem se v něm ani nesmočil.“

„Musím už jít spát.“

„Tak dobře.“

Čekal a díval se na mne s potlačovaným napětím.

„Mluvil jsem se slečnou Bakerovou,“ řekl jsem po chvíli. „Zítra zavolám Daisy a pozvu ji k sobě na čaj.“

„No dobře,“ řekl nedbale. „Nechci vás obtěžovat.“

„Který den by se vám hodil?“

„Který den by se hodil vám?“ opravil mě rychle. „Víte, nechci vás obtěžovat.“

„Co pozítří?“

Chvíli uvažoval. Potom zaváhal:

„Chci dát posekat trávu,“ řekl.

Oba jsme se podívali dolů na trávu – tam, kde končil můj ježatý trávník, byla ostrá čára a začínala tmavší udržovaná plocha jeho trávníku. Měl jsem dojem, že má na mysli moji trávu.

„Ještě je tu jedna maličkost,“ řekl neurčitě a zaváhal.

„Chtěl byste to radši o několik dní odložit?“ zeptal jsem se.

„Ne, to ne. Aspoň –“ Potýkal se s tím, jak začít.

„No, myslil jsem, no podívejte, kamaráde, vy si moc nevyděláte, že ne?“

„Moc ne.“

Zdálo se, že ho to povzbudilo, a pokračoval s větší důvěrou.

„Myslil jsem si, že ne, když mi prominete – víte, já se trochu zabývám obchodem jako vedlejším zaměstnáním, jen tak mimochodem. A myslil jsem si, že jestli nevyděláváte mnoho – prodáváte cenné papíry – že, kamaráde?“

„Pokouším se.“

„No, to by vás zajímalo. Nezabralo by vám to mnoho času a mohl byste si přijít na pěkné peníze. Je to náhodou dost důvěrná záležitost.“

Dnes si uvědomuji, že za jiných okolností mohl ten rozhovor být jedním z rozhodujících okamžiků mého života. Ale jelikož mi to nabídl zřejmě a neomaleně za službu, kterou jsem mu měl prokázat, nezbývalo, než ho odbýt.

„Mám plné ruce práce,“ řekl jsem. „Jsem vám zavázán, ale nemohu už žádnou jinou vzít.“

„Nemusil byste být v žádném obchodním spojení s Wolfsheimem.“ Zřejmě myslel, že váhám před „kšeftíčky“, o nichž byla řeč při obědě, ale ujistil jsem ho, že se mýlí. Čekal ještě okamžik v naději, že se dám do řeči, ale byl jsem příliš pohroužen v myšlenky, abych na to nějak (...)

(......)