F. Scott Fitzgerald
překlad: Lubomír Dorůžka

NĚŽNÁ JE NOC
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 12

Campiona našla dole v opuštěné hale.

„Viděl jsem, že jdete nahoru,“ řekl vzrušeně. „Je v pořádku? Kdy bude souboj?“

„Nevím.“ Hnusilo se jí, když o tom mluvil jako o cirkuse, kde má McKisco hrát úlohu tragického Augusta.

„Pojedete se mnou?“ Zeptal se, jako by jí mohl nabídnout vstupenku. „Objednal jsem si v hotelu vůz.“

„Já tam jet nechci.“

„Proč ne? Dovedu si představit, že přitom zestárnu o pár let, ale nezmeškal bych to ani za nic. Mohli bychom se dívat z dálky.“

„Proč s sebou nevezmete pana Dumphryho?“

Vypadl mu monokl, a žádné licousy, do nichž by ho mohl schovat, neměl. Naježil se.

„Už ho nechci ani vidět.“

„Inu, já se obávám, že nemohu jít. Maminka by se zlobila.“ Když Rosemary vešla do pokoje, paní Speersová sebou ospale zavrtěla a zavolala na ni:

„Kde jsi byla?“

„Nemohla jsem spát. Jen spi dál, mami.“

„Pojď ke mně do pokoje.“ Rosemary slyšela, jak si maminka sedá na posteli, vešla tedy a vyprávěla, co se stalo.

„Proč se na to nejdeš podívat?“ navrhla paní Speersová. „Nemusíš chodit moc blízko, a potom bys třeba mohla nějak pomoct.“

Rosemary se představa, že by se měla dívat na souboj, nelíbila a začala něco namítat, ale paní Speersová byla ještě rozespalá a připomnělo jí to noční burcování k úmrtím a k neštěstím, když byla ženou lékaře. „Chtěla bych, aby ses uměla rozhodnout, jestli někam půjdeš a jestli něco uděláš sama beze mne – pro Rainyho reklamní triky jsi dokázala daleko těžší věci.“

Rosemary sice stále nechápala, proč by měla jít, ale poslechla ten jistý čistý hlas, který ji kdysi, když jí bylo dvanáct, poslal vchodem pro účinkující do pařížského Odeonu, a uvítal ji, když se zas vrátila.

Už na schodech uviděla, jak Abe a McKisco odjíždějí, a pomyslela si, že je zachráněna – ale po chvilce se za rohem objevilo hotelové auto. Luis Campion potěšením vypískl a vtáhl ji do vozu vedle sebe.

„Schoval jsem se, protože by nám třeba nedovolili jet za nimi. Vzal jsem si totiž filmovou kameru.“

Bezmocně se zasmála. Byl tak příšerný, že už ani nebyl příšerný, jenom odlidštěný.

„Zajímalo by mě, proč paní McKiscová nemá Diverovy ráda,“ řekla. „Byli na ni moc hodní.“

„Ale ne, proto ne. Něco tam viděla. Kvůli Barbanovi jsme se přesně nedověděli, co to bylo.“

„Tak proto jste byl tak smutný.“

„Ale ne,“ řekl a hlas se mu zlomil, „to je zas něco jiného, to se stalo, až když jsme se vrátili do hotelu. Ale teď je mi to jedno – umyl jsem si nad tím ruce.“

Jeli za druhým vozem po pobřeží podle Juan les Pins, kde se zvedala kostra nového Casina. Byly čtyři pryč a pod šedomodrou oblohou se skřípěním vyrážely první rybářské čluny na bledě zelené moře. Potom odbočili z hlavní silnice a dali se do vnitrozemí.

„Jedou na golfové hřiště,“ zvolal Campion. „Určitě to bude tam.“

Měl pravdu. Když Abův vůz před nimi zastavil, hrál východ pastelovými barvami do červena a do žluta a sliboval dusný den. Rosemary a Campion poslali hotelový vůz do borového hájku a drželi se ve stínu lesa, na (...)

(......)