F. Scott Fitzgerald
překlad: Lubomír Dorůžka

NĚŽNÁ JE NOC
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 6

Do Innsbrucku dorazil za soumraku, poslal zavazadla do hotelu a vydal se do města. Císař Maxmilián klečel při západu slunce v modlitbách nad postavami z bronzu, které ho oplakávaly; v univerzitní zahradě se procházel a v chůzi četl kvartet jezuitských noviců. Když slunce zapadlo, mramorové památníky starých tažení, sňatků a výročí se rychle ztrácely v šeru a Dick si poručil Erbsensuppe s nakrájenými Würstchen, vypil čtyři žejdlíky plzeňského a odmítl ohromný moučník, jemuž se říkalo Kaiserschmarren.

Nad městem čněly štíty hor, ale Švýcarsko bylo daleko, Nicole byla daleko. Později, když se úplně setmělo, procházel se v zahradě a myslel na ni s odstupem, miloval ji pro to, co v ní bylo nejlepší. Vzpomněl si, jak k němu jednou přiběhla mokrou trávou a tenké pantoflíčky měla promočené rosou. Postavila se mu na boty, uhnízdila se u něho, zvedla obličej a ukázala mu jej jako knihu, otevřenou na nějaké stránce.

„Mysli na to, jak mě máš rád,“ zašeptala. „Nechci na tobě, abys mě měl takhle rád pořád, ale chci, aby sis to pamatoval. Někde ve mně bude vždycky ten člověk, který jsem dnes večer.“

Ale Dick v zájmu své duše odjel pryč a začal o tom přemýšlet. Ztratil se sám sobě – nedovedl říci, v kterou hodinu, který den v týdnu, který měsíc v roce. Kdysi se dovedl do věcí zakousnout, řešit nejsložitější rovnice stejně jako nejprostší problémy neprostších pacientů. Někdy mezitím našel Nicole, která kvetla pod kamenem na Curyšském jezeře, a v okamžiku, kdy se setkal s Rosemary, ostří jeho oštěpu se otupilo.

Viděl kdysi, jak otec bojuje o živobytí v chudých farnostech, a vštípilo mu to, ačkoli mu v podstatě byla hrabivost cizí, touhu po penězích. Nebyla to zdravá potřeba bezpečí – nikdy se necítil jistější sám sebou, nikdy se tak dokonale neovládal jako tehdy, když si vzal Nicole. A přece ho to polklo jako gigola a nějak bůhvíjak připustil, aby Warrenovi zamkli jeho zbraně do svých trezorů.

„Měli jsme dospět k nějaké dohodě, jako to dělají na kontinentu; ale ještě není všem dnům konec. Promarnil jsem devět let tím, že jsem učil boháče abecedě lidské slušnosti, ale ještě nejsem vyřízen. Mám v ruce pořád příliš mnoho trumfů, které jsem nevynesl.“

Loudal se mezi planými keři a záhony vlhkého, sladce vonícího kapradí. Na říjen bylo teplo, ale přitom dost chladno, aby člověk snesl těžký tvídový kabát, zapjatý u krku na gumové poutko. Z černého stínu stromu se oddělila postava a Dick věděl, že je to ta žena, kolem níž přešel v hale cestou ven. Zamiloval se teď do každé hezké ženy, kterou zahlédl, do jejích tvarů z dálky, do stínu na stěně.

Byla k němu obrácena zády a stála tváří k světlům města. Škrtl sirku, takže to musela slyšet, zůstala však nehybná.

Je to pozvání? Nebo příznak zapomenutí? Žil dlouho mimo svět jednoduchých tužeb a jejich naplnění, a připadá si neschopný a nejistý. Kdoví, možná že opuštění chodci v zapomenutých lázních mají nějaké tajné heslo, podle něhož jeden rychle najde druhého.

Snad je teď řada na (...)

(......)