Gustave Flaubert
překlad: Miloslav Jirda, Eva Musilová

PANÍ BOVARYOVÁ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III

Jednoho rána přišel starý Rouault zaplatit za svou vyléčenou nohu: přinesl sedmdesát pět franků v dvoufrankových mincích a k tomu krůtu. Věděl o lékařově ztrátě a utěšoval ho, jak mohl.

"Já vím, jaké to je," řekl a poklepal mu na rameno, "mně bylo stejně, jako je vám! Když jsem ztratil svou drahou nebožku ženu, chodil jsem do polí, abych byl sám; zhroutil jsem se pod stromem, plakal jsem, volal jsem Pánaboha, povídal mu hlouposti, přál jsem si být jako ti krtci, co se jim v břiše hemží červi, zkrátka mrtvý. A když jsem si pomyslel, že zrovna teď jsou jiní chlapi se svými ženuškami a tisknou si je k sobě, tloukl jsem holí o zem.

Skoro jsem se zbláznil, už jsem ani nejedl; nevěřil byste tomu, ale samo pomyšlení, že bych šel do kavárny, se mi hnusilo. No vidíte, a jeden den vystřídal druhý, po zimě přišlo jaro a po létě podzim a ždibek po ždibku, kousek po kousíčku to přecházelo: odešlo to, zmizelo, nebo spíš se to ponořilo dovnitř, protože v nitru vám vždycky něco zbude, něco jako... taková tíha tady na prsou! Ale když už je smrt osud nás všech, nemá se člověk užírat smutkem, a protože umřel druhý, nemá chtít umřít taky... Musíte se sebrat, pane Bovary, však ono to přejde! Přijeďte se k nám podívat, dcera na vás občas myslívá, víte, a říká, že na nás zapomínáte. Už bude brzy jaro: vyvedeme vás do obory na králíky, abyste se trochu rozptýlil."

Charles jeho radu poslechl. Přijel zase na Bertaux; našel tam všechno jako dřív, tedy jako před pěti měsíci. Hrušně byly v květu a starý Rouault, tentokrát už na nohou, chodil sem a tam, takže na statku bylo živěji.

Rouault se domníval, že je jeho povinností projevovat lékaři v jeho smutném rozpoložení co nejvíc ohledů, požádal ho, aby si ponechal na hlavě klobouk, mluvil s ním tichým hlasem, jako s nemocným, a dokonce předstíral, že se zlobí, že mu nepřipravili k jídlu něco lehčího než ostatním – třeba koflíček smetany nebo dušené hrušky. Vykládal různé historky. Charles se přistihl, že se směje, ale naráz se mu vrátila vzpomínka na manželku a zasmušil se. Při kávě si však už na ni nevzpomněl.

Myslel na ni méně, jak si postupně zvykal žít sám. Nově nabytá radost z nezávislosti mu brzy učinila samotu snesitelnější. Mohl teď měnit hodiny jídel, odcházet a vracet se bez udávání důvodu, a když byl hodně unavený, mohl se natáhnout jak dlouhý tak široký přes celou postel. Hýčkal se tedy, pečoval o sebe a přijímal všechna slova útěchy, kterou mu lidé projevovali. Ženina smrt mu svým způsobem docela prospěla v povolání, neboť celý měsíc se všude říkalo: "Chudák! Tak mladý! Takové neštěstí!" Jeho jméno se stalo známější, klientela se rozrostla. A také mohl jezdit do Bertaux, kdykoli se mu zachtělo. Pociťoval jakousi nejasnou naději, jakési neurčité štěstí; a když si před zrcadlem kartáčoval licousy, připadala mu vlastní tvář příjemnější.

Jednou přijel do Bertaux ve tři hodiny; všichni byli na poli.

Vešel do kuchyně, ale nejdřív Emu nespatřil – okenice byly zavřené. Štěrbinami ve (...)

(......)