<<< Literární doupě
Literární doupě

Ian Fleming
překlad: Karel Veiss a Ladislav Šenkyřík

DR. NO
(James Bond – agent 007)

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Držák na karty -
 
 
cena původní: 139 Kč
cena: 123 Kč
Držák na karty -
Diamonds are Forever - Fleming Ian
 
 
cena původní: 239 Kč
cena: 213 Kč
Diamonds are Forever - Fleming Ian
Chitty Chitty Bang Bang - Fleming Ian
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 266 Kč
Chitty Chitty Bang Bang - Fleming Ian

 

   1   >

 

 

Úvod k románům o Jamesi Bondovi

DOMNÍVÁM SE, že lze říct, že James Bond má v sobě kus nesmrtelnosti. Poprvé se objevil roku 1953 v románu Casino Royle a lidé, kteří se v tom roce narodili, se nyní blíží střednímu věku. Jinak řečeno, James Bond je už tu dost dlouho na to, aby mu mohla být přiznána jistá kvalita klasické postavy, a je pravděpodobné, že skončí jako jeden z velkých mýtů dvacátého století. Je pravda, že není tak univerzální jako Sherlock Holmes, neboť sovětský blok ho přirozeně odmítal, ale fascinuje nás obdobným způsobem: je neoblomný, vynalézavý, duchaplný a neztrácí hlavu ve zdánlivě neřešitelných situacích. A žije plnějším životem než Holmes: miluje ženy, zatímco Holmes obdivuje pouze jedinou a té to nikdy ani neřekne. Holmes, třebaže na první pohled asketa, bere kokain, zatímco Bond je náruživým kuřákem cigaret Morland Specials s třemi zlatými proužky. Holmes je typ dekadenta oddávajícího se přísné logice ve službě zákonu, což je kontradikce sama o sobě. Bond má silný sklon k puritanismu a talent k opovrhování sám sebou, což vyvažuje amorálnost vražedného poslání a jeho citových kompenzací. Jsou si podobní hlavně v tom, že ani jeden z nich není typicky Angličan. Holmese stvořil Ir, který se učil u jezuitů a studoval lékařství v Edinburghu. Jeho způsob myšlení a dedukce jsou spíše evropské než britské. Bond je napůl Skotem a napůl francouzským Švýcarem, přičemž jedna složka vysvětluje určitý puritanismus i dar obrovské vytrvalosti, zatímco druhá mu dovoluje mluvit plynně francouzsky i německy, skvěle lyžovat, milovat víno a dobré jídlo.

Holmes se svému stvořiteli vůbec nepodobal, zatímco Bondovy vlohy, temperament a kariéra z něho činí tak trochu idealizovaný portrét muže, který se v pozdním věku dvaačtyřiceti let rozhodl stát populárním spisovatelem. Ian Fleming měl skotskou krev i některé horší vlohy pro Bondovo sebevědomí – vodku a martini „protřepat, ne míchat lžičkou“, pořádné šlukování Morland Specials, poněkud studené milování s manželkami druhých mužů, rychlé auto, velké peníze utrácené v bakaratu. Původem v lepší společnosti – vzdělání v Etonu a skvělý atlet, krátké období v Sandhurstu, jazyková průprava na univerzitách v Ženevě a v Mnichově. Jako novinář u Reutera získal už ve svých pětadvaceti letech (v roce 1933) jisté znalosti o špionáži, když dělal zpravodaje z moskevského procesu se šesti britskými inženýry, obviněnými z vyzvědačství. Za druhé světové války byl pobočníkem ředitele námořní rozvědky při admiralitě a skončil v hodnosti korvetního kapitána – přesně jako Bond. Než se stal nejprodávanějším romanopiscem, byl vedoucím zahraničního oddělení v Kemsley Newspapers. Je důležité si připomenout, že podobně jako Daniel Defoe – byl dříve než autorem románů novinářem, a to dobrým novinářem. Stylová průzračnost jeho románů to dokazuje: výstižný obraz, smysl pro detail, zájem o světové dění na jedné straně a na straně druhé fascinace podrobnosti každodenního života. Vzhledem k popularitě a prodeji jeho knih lze snadno zapomenout, že Fleming je vynikajícím anglickým spisovatelem.

Je pravda, že nárok Jamese Bonda na nesmrtelnost je u značné části jeho publika dílem především filmů, které se o jeho dobrodružstvích ustavičně točí. Ti, co ho na plátně představují, stárnou a musí být nahrazeni mladšími, a je zde neustálé pokušení ztvárňovat témata a prostředí ne pouze současné, nýbrž tak trochu v předstihu. Korvetní kapitán James Bond se nalézá uprostřed svého zápasu vždycky jakoby právě dnes, v kterémkoli roce, a to je poněkud absurdní. I kdyby byl Bond o deset let mladší než jeho stvořitel, který se narodil v roce 1908, byl by to dnes starý muž a pravděpodobně by se chystal do penze, jeho hrdinské kousky by patřily minulosti, dobám, kdy studená válka byla nebezpečnější než dnes, dobám, kdy nebylo nebezpečné kouřit šedesát cigaret denně a kdy hodnoty imperiálního konzervatismu (nejlépe reprezentované admirálem M a agentem 007 nijak nepopírané) posvěcovaly práci těch, kteří se dali do tajných služeb Jejího Veličenstva. Bond je často povrchně přirovnáván k Hoagymu Carmichaelovi, autorovi písně „Star Dust“, hitu dvacátých let, ale většině mladých čtenářů by to jméno muselo být vysvětleno v poznámce pod čarou. Bond patří historii a romány o něm jsou romány historickými.

Sir John Falstaff se vyhýbal občanským potyčkám v království Jindřicha IV., ale to jeho nesmrtelnost nezakládá. Stejně tak James Bond, který je zakotven v minulosti, ale má kouzlo a bravuru, které jsou nadčasové. Přesto musíme o této minulosti, ze které pochází, něco vědět. V roce 1953, kdy bylo publikováno Casino Royale, mělo pro Brity jisté poselství. Neoblomný, odvážný a přece ne tak chladně asketický Bond připomínal svým čtenářům kvality, které, zdálo se, ztratili. Osm let po druhé světové válce byl čas velkých hrdinů, kteří vybudovali a ubránili impérium, dávno pryč. Místo toho jsme teď měli vzájemné pomluvy a intriky supervelmocí, a Británie pouze přihlížela. Situace byla ponižující. Britská rozvědka byla neúčinná a CIA ji ignorovala. Skandál homosexuálních zběhů chutnal hořce. Fleming si vysnil špionážní systém mnohem nebezpečnější a důvtipnější, než dovolovala skutečnost, a uhladil ho novým typem agenta s „právem zabíjet“. Americký respekt a sovětský strach se z této vysněné postavy samy přenesly na rozvědku, která Bonda zaměstnávala, a dál přirozeně na celou Velkou Británii. Za Flemingovou primární touhou pobavit, se tak skrýval vlastenecký motiv.

Profesoři etymologie se asi budou zabývat Bondovým jménem. Není v něm řádná narážka na sexuální područí (angl. bondage – pozn. překladatele), ale jisté vazby tu určitě jsou. Na co – čest? vlast? Abstraktní mravní bezúhonnost? Ve skutečnosti si Fleming vybral toto jméno pro jeho relativní nijakost, neurčitost; vzal si je od autora klasické knihy o ptácích karibské oblasti. Skutečný James Bond byl až donedávna nucen s humorem snášet žertíky celních úředníků, kteří se ptali, kde má ukrytou pistoli. Flemingovo knihomolství (byl vášnivým bibliofilem) ukazuje i další výpůjčka: Bondovo úřední číslo je trochu poplatné Kiplingově povídce o amerických vlacích, v níž jde o nové číslo lokomotivy; je to rovněž číslo, pod kterým pracoval pro britskou rozvědku proti Španělsku John Dee, „špión“ královny Alžběty I. Romány o Bondovi mají vždy svou zvláštní hloubku – historické povědomí, obskurní knihy o výuce falešného hraní karet nebo o haitském kouzelnictví, folklór – to vše je nám předloženo k věření (zlepšuje pohlavní styk mušku pistolníka? Je pravda, že homosexuálové neumějí pískat?). Fleming byl vzdělanější, než si obvykle dovoloval ukázat. Stavebnímu postupu jeho románů můžeme věřit, jako můžeme věřit zeměpisu. První čtenáři předpokládali, že akce SMERSH byla autorovým výmyslem a byli překvapeni, když se dozvěděli, že ne.

Důraz na přesnost, mezi pouhými „baviteli“ ne právě obvyklý, je příbuzný s tím, čemu James Joyce říká „vášeň popisu“ – touha všimnout si, co mají lidé na sobě, jejich mateřských znamének, jizviček, nepravidelnosti v délce prstů, zvláštní stavby šíje či lebky. Preciznost, s jakou popisuje holost, mučení, smrt, mu vynesla reputaci sadisty až pornografa násilí, ale nenajdeme zde žádné radostné přitakání, pouze jistou žurnalistickou objektivitu popisu. Fleming adoroval ženství v jeho vnější podobě a tuto adoraci přenesl na svého hrdinu. Dívky ve filmech o Bondovi mají tendenci – snad s jedinou výjimkou hrdinku v On Her Majesty Secret Service (Ve službách Jejího Veličenstva), kterou hrála Diana Rigg – nebýt víc než erotické plakáty. V knihách jsou to živé a líbezné postavy, neboť mají lidské chyby – zlomený nos, mírnou kulhavost a nejčastěji trauma psychologického šoku nebo osobní viny. Jsou jistě víc než jen prázdné nádoby.

Co se týče nestoudných padouchů – Sira Huga Draxe, Dr. No. Blofelda, Goldfingera (tu je další příklad Flemingovy tajnůstkářské výuky: goldfinger (zlatý prst) byla anglosaská peněžní jednotka) – postrádají důvěryhodnost, třebaže spravedlivě. Strašidla z pohádek není třeba psychoanalyzovat, ale Fleming šikovně zachází s Draxovou diastémou a vykořeněným srdcem Dr. No: důvod k paranoi obvykle existuje. Ve filmech přijímáme zlo jako vágní frašku a samotní ničemové se zdají být pouhým výsledkem své technické vynalézavosti ve službách vraždy či genocidy, ale v knihách je tato vynalézavost vždy hodnověrná, technika neporovnatelně jednodušší a touha po moci zanedbatelná ve věku Hitlera a Stalina. Filmy, které jsou stále barvitější a stále méně psychologicky zajímavé, jsou groteskními parodiemi románů, a filmový přepis Casina Royale je hanebnou zpotvořeninou jemného napínavého příběhu, který nemá vůbec nic společného se senzacechtivou fantasmagorií.

Myslím, že je nutné zdůraznit, že po prvních filmech, jejichž rozpočty byly příliš nízké, aby dovolovaly zvláštní extravagance, má James Bond stvořený Flemingem s protřelým hrdinou filmového plátna společné pouze jméno. Platí to i o názvech: co má film Octopussy společného se skvělou povídkou, ve které má Bond jen okrajovou roli? Je pravda, že Fleming zakázal filmovou adaptaci románu The Spy Who Loved Me (Špión, který mě miloval), ale připlácnutí titulu ke zcela neflemingovské kaši nemělo žádnou omluvu. Je čas, aby se filmoví fanoušci vrátili ke knihám a jejich literárním hodnotám. Vím, že jsou lidé, kteří budou popírat, že byl Fleming umělec: jsou to estetičtí snobové, kteří ani povídky o Sherlocku Holmesovi neoznačí za literaturu. Ale definice literatury jako hlubokého využití jazyka za účelem osvobozujícího zážitku určitě platí pro to, oč se pokusili Conan Doyle nebo Ian Fleming. Nechtěli být Balzacem nebo Henry Jamesem: každý po svém se soustředili na nízký žánr a přivedli ho k dokonalosti. A oba, podobně jako Shakespeare, věřili, že literatura (ať už drama nebo román) by měla být o dobře napsaných postavách v zajímavých situacích.

Žánr špionážního románu – především díky Flemingovi – je pro naši dobu tím, čím byla pro alžbětinskou Anglii tragédie. Fleming zemřel předčasně v roce 1964, v roce, kdy svět slavil čtyřsté výročí narození Shakespeara a zdá se, že je na čase se ohlédnout za jeho dílem a najít v něm jistý druh renesančního stylu. Byl to styl kontrolující socialistickou upjatost padesátých let, který se přesto nepodepsal na liberálnosti let šedesátých. Styl je pod kontrolou: hostina smyslů je odměnou za nebezpečnou práci konanou ve prospěch svobodného světa. Když se Bond v kocovině vyhýbá povinnosti, je vždy po ruce penzionovaný admirál M, aby mu připomněl odvěké ctnosti disciplíny a střízlivosti.

Z knih si nezapamatujeme tolik zápletky či sexuální povyražení (nikdy nepopisované, vždy načrtnuté s přísnou zdrženlivostí skotského gentlemana), jako spíš ticho, radost ze života – rychlé auto, správný předpis na koktajl z vodky a martini, večeře a bridžový dýchánek u Bladeových, skvělé titulky senzačních bulvárních článků, svůdně rozčísnuté vlasy hezké dívky. Tyto radosti podtrhují prchavost okamžiku: smrt může pro agenta 007 přijít v kterékoli chvíli. Je-li jedním z úkolů umělce pozvednout život z přízemnosti, pak nemůže Flemingovi titul umělce nikdo upřít. A co se týče Jamese Bonda, ten tu s námi nějaký čas bude – takřka nesmrtelný, trochu méně než postavy Shakespearovy, ale jako model novoalžbětinského člověka, hrdiny, jakého potřebujeme.

 

Anthony Burgess, Lugano, 1987

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist